Listopad 2013

07-Ghost

3. listopadu 2013 v 10:47 | Michaela Fabianova |  Anime

07-Ghost


Jméno Anime: 07-Ghost
Počet dílů: 25 (OVA co vím není ani film ne)
Věková hranice: Není
Typ: Fantasy - Vtipné - Dobrodružné - záhadné - konec otevřený

Popis:

07-Ghost bylo pro mně nějakou dobu velký otazník. Stále jsem na něj narážela a říkala si, že to bude zase nějaká totální krávovina, co mě nebude bavit. Následně jsem se ale rozhoupala a to naime zkoukla.
No vážně, kdo by si pomyslel, že bych se do toho zamilovala už o prvním dílu? Hlavní hrdina Teito Klain je totiž klučina, který se chce dostat - bůh ví proč - do armády. Samozřejmě předtím byl otrok a taky loutka hlavního generála toho vojska. Byl už odmalička podrobován výcviku v zabíjení, aby se stal někým, kdo bude nosit tzv. Oko Raffaela. Takže na vysvětlenou:
Kluk jménem Teito Klain studuje na Akademii aby se mohl stát vojákem v armádě. Nic si nepamatuje ze svého dětství. Nemá moc kamarádů jenom jednoho, Mikageho. Slíbili si, že budou kamarádi na vždy. Jednou Teita zavřou za napadení generála Ayanamiho a Mikage mu pomůže ven jenomže ho potom zavřou a začnou ho vyslýchat. Teito se po uprchnutí z akademie ocitá v kostele. Kostel je chráněný, a proto na něj nemůže armáda zautočit. Teito se tam tedy ukrývá před armádou. Pomalu se dozvídá, že má v sobě ukryté Michaelovo oko. Největší zbran na světě a jenom právoplatný majitel ho může vlastnit. Teito se tam také setkává s mnichy, kteří mají velké tajemství.
(zdroj: shirai.cz)
Mikage je jeho nejlepší a jediný kamarád, který se o něj začal starat, protože Teito byl uzavřený, ignoroval úplně okolí a kdyby se mu do života nevpletl Mikage, tak by to dopadlo hodně, hodně špatně.
Ti tři mniši jsou každý úplně totálně jiný - Labrador je takový klidný a měkký typ, který rozumí jazyku květin. Následně je tu Castor. Pro Castora jsou životem loutky. DOkáže je sestavit, obléknout a s pomocí svých schopností - neboli elektrických provázků - je dát do pochodu. Většinou to bývá milý chlapík, ale v jedné chvíli...ale to nic.
A jeho poslední ze tří mnichů je tu nejdůležitější - Frau (Sice ano, jeho jméno znamená v němčině ,,Dáma, žena" ale před tímhle přivřeme oči, jasný?). Frau je toakový rebel, co by rozhodně neměl být biskupem v kláštěře a přesto tam je a je jedním z nejlepších, i když nedodržuje svatá pravidla.
Takže, rozhodně mě okouzlila Teitova druhá stránka, neboli když se probudí oko Michaelovo. Totálně jsem z toho nemohla, jak to bylo k sežrání.
Takže si to rozhodně zkoukněte!
(Omlouvám se, že ten popis je tak dlouhý, ale ono se prostě nedá zastavit!!!!)

Online:

http://shirai.cz/anime/07-ghost/ (shirai.cz)

http://kazekage.cz/viewpage.php?page_id=494 (kazekage.cz)


Download:

http://kazekage.cz/viewpage.php?page_id=495 (rozcestník - chybí jim ke stažení 16-18 a následně 25. díl)
kazekage.cz

Obrázky:

TEITO KLAIN


MIKAGE


FRAU


CASTOR


LABRADOR


LAZETTE (něco jako mořská panna)



AYANAMI
(a ne, tak pitomně se tváři jen tady xD)


Michael/Teito





Pán Moci II. - 7.

2. listopadu 2013 v 13:54 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

Nostalgická bolest,

aneb kapitola 7.


Dalších pár dní jsem se pokoušel znovu se zapojit do vyučování. Tentokrát už jsem nebyl učněm Rowa, protože už jsem byl Horgan, ale stále jsem byl kluk, který potřebuje dokončit školu a moc toho neví, takže jsem požádal učitele, aby mi obstarali nějaké učebnice a já sám jsem se rozhodl, že si zajedu do města nakopit potřebné věci.
Optal jsem se Michelle, co je za den (já za to nemůžu, ještě jsem to nestihl!)
Naštěstí mě Michelle pochopila a s úsměvem mi řekla, že je pátek, takže budu moct už zítra si zajet do města.
Oddechl jsem si a podíval se ven z okna.
,,Skoro nic se tady nezměnilo." zašeptal jsem.
,,Cože?" optala se Michelle.
,,Ale, před těmi pár tisíciletími tady bylo více stromů a byl tady příkop, ale jak to tak vypadá, tak ten odstranily a město, co mělo být pod hradem někdo zničil. No..."
,,Tys...jak dlouho tenhle hrad stojí?"
Usmál jsem se na ní a povzdechl si.
,,No, dalo by se říct, že každý kámen je starý něco kolem jednoho a půl tisíce let." odpověděl jsem.
Pak jsem uslyšel, jak ke mě někdo spěchá a prudce jsem se otočil. Uviděl jsem Adélu, jak balancuje s tácem a proplétá se mezi stoly. Kluci za ní otáčeli pohledy a pak si začali mezi sebou šeptat.
Jen jsem tiše zasupěl a raději zabodl pohled do svého oběda a začal ho pálit pohledem.
Doslova, protože ze mě začali šlehat modré plameny.
,,Uklidni se! Jsi mezi..."
,,Wille!" vykřikla Adéla.
Stejně jako můj vztek i oheň zmizel a já se na ní usmál. Odsunul jsem se a ona si elegantně sedla vedle mě. Vlepila mi pusu na tvář a já zrudnul.
,,Tak co, jak ses vyspal?"
,,No, dobře na to, že jsem byl tisíc let mimo."
,,Je to těžké...pobrat, když zjistíme, že jsme tak staří, co?" zašeptala Adéla.
Přikývl jsem.
,,Jo."
,,No, už mi připadáte jako bohové. Ti jsou podobně staří a nedivila bych se, kdyby jste byli starší než většina z nich." řekla Michelle a spolkla lžící s fazolemi.
Udiveně jsem se na ní podíval.
,,Nevypadáš zrovna překvapeně." zamumlal jsem.
Michelle se narovnala a její krvavé vlasy kolem ní udělaly závoj.
,,Nediv se. Viděla jsem už věci, které bys nechtěl zažít a přesto zažiješ."
Až teď jsem si všimnul, že má Michelle přes jedno oko ofinu, ale nikdy jsem se nad tím moc nezamýšlel.
Zamračil jsem se a Michelle se záhadně usmála.
,,Vidím tvou blízkou budoucnost, Wille Retwere. A řeknu ti, že se ti nebude líbit."
Povzdechl jsem si.
,,Jo,to já taky. Dokážu nahlédnou do lidských duší a odhalit pravdu. A Lillith ve mě by tě dokázala srazit na kolena pouhým pohledem."
,,Za tři, dva, jedna..."
Jendoduše jsem se vyhnul letícímu hamburgru a ten zasáhl Michelle. Ta jen překvapeně vyjekla a dívala se na mě vyděšeným pohledem.
,,Jak jsi to-"
,,Slyším to. A vím, kdo to hodil. Dobrý plán, Jacku, ale bohužel vám to neprošlo."
Jack zavrčel a sedl si vedle Michelle. Vypil jsem pití, oddechl si a odnesl prázdný tác do koše. Pak jsem se vrátil ke stolu, poplácal Michelle po hlavě a usmál se na ní.
,,Neboj. Cítím z tebe velkou moc, i když jsi jí ještě neobjevila." zašeptal jsem jí.
Dívka se málem zadusila a já poamlu odešel s taškou přehozenou přes záda.

Oddechl jsem si a podíval se na rozvrh, který měl Riko nalepený na sešitě. S překvapením jsem tam uviděl matiku s ředitelem.
Usmál jsem se a poklepal Rikovi na rameno.
,,Hele, můžu tě o něco požádat?"
Riko se otočil a kdž uviděl můj výraz, mimoděk zbledl.
Pak ale odhodlaně přikývl a můj zlověstný úsměv se rozšířil.

Jakmile ředitel vešel do třídy a líně si nás prohlédl, zastavil se pohledem na mě.
,,Hej ty, sundej si tu kšiltovku, nebo ti napíšu poznámku!" zavrčel.
,,Proč bych měl? Nikde není napsáno, že se nesmí brát čepice a kšiltovky." zabručel jsem drze.
,,Neštvi mě! zavolám tvým rodičům!" vykřikl ředitel.
Rozesmál jsem se tak nečekaně, že všichni s sebou trhli, dokonce i Riko, který o mém plánu věděl předem.
,,A co když nemám rodiče, páprdo?" zasyčel jsem.
Ředitel zbledl. Jeho mozek začal zběsile pracovat a já kolem něj vycítil pach strachu.
Pomalu jsem se postavil a podíval se ředitelovi zpříma do očí.
,,Nezahrávej si se mnou!" zapištěl ředitel.
,,To ty si nezahrávej s námi. Ředitelem můžeš být tuhle minutu naposledy. Pak budeš moct usnnout. Na-vždy." řekl jsem klidně, ale chladně a pevně.
,,To bys neudělal!" zaječel ředitel.
Kolem něho se vznesla slabá našedivělá aura a já dokoce ani nevycítil pach jeho aury. Bohužel to zvedlo a probudilo moji auru. Dost mě překvapilo, když jsem uviděl, že je stříbřito-černá.
,,To ne! To sis musel změnit!" vyjek.
Právě v tuhle chvíli mě to přestalo bavit.
Sáhnul jsem si na stříšku kčiltovky a lstivě se usmál. V koutku úst se mi objevil tesák.
Pak jsem si kšiltovku pomalu sundal a zabodl se vražendým pohledem do ředitele.
,,Jsem zpátky, tak si nezahrávej, dědku."
Ředitel vyjekl a zakopl o vlastní nohy. Svalil se na zem a já se k němu pomalu rozešel. Temné mraky pustily na krejinu liják a mě na chvilku ozářil blesk.
,,Moje aura je stejně nezměněná jako tvoje zlo v tobě, dědku. Dávám ti na vybranou - buď utečeš a vzdáš se funkce ředitele, nebo tě tady, přede všemi zabiju a bude klid úplně."
Pár lidí zděšeně vykřiklo.
,,To bys neudělal, Wille." zasípal muž.
Nikdo ve třídě skoro ani neuviděl pohyb, který jsem vydal. Než stačili všichni mrknout, v ruce jsem třímal meč a jeho hrot se dotýkal levého prsa ředitele.
Neboli tam, kde je srdce.
,,Víš, mě je poslední dobou úplně jedno, co si o mě okolí myslí. Bez jediného slitování bych tě zabil, ale tím bych trochu tady naladil morbidní atmosféru. Ale v rukávu mám pár dalších triků." zavrčel jsem tiše ředotelovi do ucha.
V kapse jsem pohnul dlaní a ředitel se zajíkl.
,,Dávám ti na rozmyšlenou minutu. Když neodpovíš, zabiju tě tím nejnevidětelnějším způsobem."
Nikdo za mnou, nikdo ze třídy ani neceknul. Vnímal jsem strac, strach zamířený na mě. Strach, že se otočím a někoho tam zabiju.
Ale cítil jsem tam i úžas a někde i okouzlení. To byli ti, co už něco zažili a opravdu ředitele z celého srdce nenáviděli.
Pohnul jsem se a ředitel se přeně v tom okamžiku rozhodl.
,,Uteču! Nechám vás, ať si tuhle akademii klidně zničíte a-"
,,Drž zobák a zmiz." zasyčel jsem.
,,Jednou se ti pomstím." zavrčel muž.
pak se zvedl, oprášil se a já mu věnoval poslední vražedný pohled.
,,A opovaž se mě podvést. Vycítím z tohohle hraduvšechno špatné a všechno, čeho se dotkneš, je ti to jasný?!"
Ředitell přikývl, pobledl a zmizel.
Luskl jsem prsty.
,,Hotovo. Odteď už budete mít z matematiky jen ty nejlepší známky. Gratuluji!"
S tím jsem si vzal věci, podal Rikovi jeho kšiltovku a odešel ze třídy ven.
,,Po tomhle incidentu už se ke mě nebude nikdo chovat tak, jako předtím." zamručel jsem.
Problém byl, že mi to vážně bylo jedno.

W I L L a n d L I L L I T H


Brzy ránov sobotu jsem už byl oblečený a připravený na cestu. Protekntokrát jsem nechal moderní oblečení ve skříni a nechal na Lillith, jak uváží za vhodné. Ihned se na mě objevly černé kalhoty s bílým opaskem a bílá košile.
Už už jsem vycházel z Akademie, když náhle Lillith vyjekla a já ihned zpanikařil.
,,Co je?! Co se děje?!"
,,Tvůj démoní ocas. Schovej si ho pod košili. Ještě abys chdil ve městě a ukazoval se všem, že jsi démon. A dej pozor na-"
Něco Lillith přerušilo a tak jsem neslyšel zbytek věty. Ocásek se mi poslušeně scoval pod košili a obmotal kolem trupu.
Vydechl jsem a rozhlédl se.
Město odsud bylo docela daleko. To si ještě naštěstí pamatuju, i když to už bylo příšerně dávno, co jsem byl ve městě.
Budu rád, když se tam vůbec dostanu.
,,Hele, Lill, a co doprava? Docela-"
,,Ale, ale, to už jsi na mě totálně zapomněl?" ozval se druhý hlas v mé hlavě.
,,Na tebe nejde zapomenout, Pegasi. Ale nebylo by přeci jen lepší, kdybychom to vzali nějakým...lidským a relativně normálním způsobem?"
,,Tak jdi pěšky!" zavrčeli na mě oba.
Škubnul jsem s sebou a pak na ně zavrčel pár nadávek. Smaozřejmě oba dva to nemsírně pobavilo.
,,Ach jo. No, co se dá dělat. Když mě někdo zastřelí nebo na mě vláda pošle atomovku, tak to je čistě vaše vina, jasný?"
S tím kolem mě zažehly černé plameny. Stále to pro mě bylo jen jako vánek, ale pár věci se změnilo.
Ta první byl fakt, že mě přeměna bolela. Nikdy se mi nestalo, že by mě tohle bolelo. Nikdy. Teď jsem ale cítil každou kost, která se zlomila a sestavila do něčeho jiného, každý nový sval.
A z mých zad vystřelila křídla. Černá, ohromná a děsivá.
A byla na nich krev.
Vykřikl jsem bolestí a zasípal.
,,Co to...?!" zasípal jsem v duchu.
,,Přestaň se měnit, hned! Zabije tě to!" zaječeli oba.
Ihned jsem zastavil proměnu.
Kosti se zase sestavili zpátky do lidského těla a moje svalstvo taky. I teď jsem cítil nepřekonatelnou bolest.
Jenže dvě změny nezmizely a já to nedokázal do sebe zatlačit - křídla a uši.
Nevím, proč mi to nechlao ty příšerný uši, které mají koně. K tomu ještě ty křídla?!
Prudce jsem otočil hlavu a podíval se na ohromná a dlouhá křídla. Jedo křídlo mělo rozpětí nějméně...padesát stop, což bylo tak devět metrů, možná víc. Takhle dlouhá jsem měl křídla.
A když jsem je složil, tak rozhodně...no, bylo vlastně nemožné je nějak schovat. Koncová pera byla ohnutá, protože jsem nebyl tak vysoký a samotá křídla vyčuhovala ještě vysoko nade mně.
Byl jsem nestvůra.
Jsem nestvůra, monstrum.
Protože už nemůžu být člověk.

Rozevřel jsem ohromná křídla. Chtěl jsem vědět, jakou rychlost bych dostal, kdybych s nimi jen jedou mávnul.
ROzevřel jsem je do plné délky. Činila se za mnou jako hrozba. Já sám jsem se musel přikrčit, nadechnout se pak už jen zatnout čelisti.
Pak jsem křídly mávnul.

Málem mi ta rychlost sežehla kůži. Jelikož jsme měl malé a tenké tělíčko oprooti pegasovi, tak jsem mohl nabrat světelnou rychlost.
Zaječel jsem spíše zděšením, než úžasem.
Když mě ta síla konečně přestala pohánět nahoru a já se na tu sekundu zastavil, pochopil jsem, že jsem pěkných pár kilometrů nad zemí.
A začal jsem padat.

ANE - (21.) Oni mi prostě NEDAJ POKOJ!

1. listopadu 2013 v 19:39 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Oni mi prostě NEDAJ POKOJ!!!!

ANEB KAPITOLA 21.



SAVIOR

Překvapilo mě pár věcí, co se u Hevlasky změnily.
Tak třeba to, že teď málem udusila jednoho exorcistu, jak byla ráda, že jsem zpátky. Posledních pár hodin jsem nemohla usnout právě kvůli tomu, že Hevlaska prostě nemohla přestat. eustále jsem poslouchala nová a nová tajemství, jenž se objevila u nových nevinnosí nebo exorcistů. Většina tajemství byla temná a pochmurná, ale já už jsem takových slyšela dost, takže mě to neudivilo.
I já mám svá tajemství.
Hevlaska se po chivlce zastavila a já se neubránila úsměvu. Seděla jsem tam jen ve svém exorcistském oděvu, plášť jsem měla položený pod sebou. Maska skončila někde v koši.
,,Léčila jsi i když jsi tu nebyla, Savior?"
,,Samozřejmě. Když jsem cestovala, potkala jsem spoustu zraněných lidí, co mě žádali o vyléčení. Kvůli tomu jsem pak musela na těch místech trávit i celé hodiny."
,,Tak laskavá...jako bys byla moje dcera."
,,Ber to tak, že jsem. Já nemám rodiče, ty nemáš děti. Tíhle jsme spízněné."
Hevlaska se sehnula a já se k ní přitulila.
,,Tak strašně moc jsi mi chyběla..." zašeptala Hevlaska.
,,Hm..."
,,I nám, Savior. I nám jsi chyběla. Potřebovali jsme tady něco s radostí." ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a pak se usmála.
,,Dobrý den, velegenrálové."
Tihleti lidé byli nejvýše postavení a vlastně já jsem jeidná, kdo s nimii tráví čas. Exorcisté je povětšinou uvidí jen jednou, anebo následně když je nějaký hoddně velký problém. Každý si asi velegenrála představuje jako tvrďáka, který vás dokáže spráskat a že není člověk, ale ono tomu bylo naopak. Jejich pocity do mě narážely jako bubny, a já v nich ucítila opravdovou radost z toho, že jsem zpátky. Přiběhla jsem k nim a každého zvlášť objala.
,,Tedy, připadá mi to divné." zamumlal jeden z nich.
,,Hele, chceš mě tady nebo ne?"
,,Jasně že jo! Pojď sem maličká!"
Zasmála jsem se a objala ho tak silně, že jsem mu málem zpřelámala žebra.
Velegenerál zasípal a já se zazubila.
Pak jsem ustoupila a ucítila, jak mě někdo chytil za rameno.

Prudce jsem se otočila.
Velegenrálům se to taky nelíbilo, ale couvli. Podívala jsem se na příchozího, který mě přepadl a uviděla jsem až bolestivě známé bíé vlasy a šedé oči.
,,Ahoj Allene, potřebuješ něco?" optala jsem se ho.
Napjala jsem se. Mmoděk, protože jsem nechtěla, aby mě zranil znovu. Ne pro vlastní dobro, ale pro jeho. Protože před velegenerály a před Hevlaskou...no, nedopadlo by to dobře.
Nicméně Allen měl mírnější plány.
,,Ty...no...nechtěla bys jít se mnou nahoru? Potřeboval bych s něčím...no...pomoct."
Pozvedla jsem překvapeně obočí a otočila se k němu celá. Allen couvl a vyděšeně se na mě podíval.
,,Ty máš ale jizev...co jsi proboha dělala?"
,,Je jich mnohem více, ale to je jedno. Hevlasko, můžu?"
Bohyně kývla a přívětivě se na mě usmála.
,,Jen běž, maličká. A nezapomeň - nebraň se tomu."
,,O čem to-"
Nenechala jsem Allena domluvit. Bez jediného slova jsem si natáhla plášť, nasadila kápi a chňapla ho za ruku.
Odtáhla jsem ho do výtahu a společně jsme vyjeli nahoru.



ALLEN

Dost mě udivila.
Opravdu, Rin mi nelhal. Opravdu tady byla a byla už mnohem šťastnější než předtím. Všiml jsem si ale, že se musela prořeknout, protože od té doby, co jí Lenalee dohlídala se chovala divně.
Jako tělo bez duše.
Nemohl jsem se k ní dostat a tak jsem chtěl požádat tu dívku o malou službičku. Vypadalo to, že je jí líto toho, co udělala.
A já sám jsem skoro šílel strachy z toho, co všechno ještě o mě ví.

Když výtah cinkl, vyřítil jsem se ven jako by za mnou hořelo. Dívka pomalu vyšla ven z výtahu a zvědavě mě sledovala.
,,Tohle," zabručela nechápavě, ,,není dobrý místo na kecání o vážných věcech, nemyslíš?"
,,No, říkaljsem si, že by možná bylo lepší, kdyby jsme byli tady..."
Nechtěl jsem jí říct pravý důvod. Objednal jsem u kuchaře něco k jídlu a přitom jsem si stále všimnul, že se kuchař dívá na dívku stojící opodál.
Když mi podával jídlo, optal se mě na ní.
,,Ále, to je jen...he, raději se neptej." zabrblal jsem.
Až teď jsem si uvědomil, že neznám její jméno.

Sedl jsem si s ní do rohu místnosti. Protentokrát tu bylo jen vážně málo lidí. Velká většina šla buď spát, nebo byla fuč a tak.
Zatímco dívka opatrně usrkávala teplé kávy, já seděl a snažil se rozhodnout. Nakonec to dívka nevydržela, položila hrnek a nahnula se.
,,Moc dobře cítím tvoje pocity, Allene Walkere. Takže pohni a vyklop, co po mě chceš, nebo zešílíš a já vážně nenávidím, když musím léčit tohle." zavrčela.
Trochu jsem poblednul.
,,No dobře. Jedná se o Lenalee. Vypadá to, že jsi jí zase něco řekla. Něco, díky čemu se teď chová jako duch."
,,Ach, Lenalee Lee. No, za to se omlouvám, ale jestli chceš, můžu pro ní udělat jednu věc. A zároveň tu věc udělám i pro tebe, protože jinak...No, nechme to bejt."
Dívka vstala, dopila kávu a pak se protáhla.
,,Zavedeš mě za ní?"
Uviděl jsem, jak se dívce trochu nadzvedlo triko a ihned jsem spatřil jizvy. Bylo jich skoro desítky a to jen na tomhle malém kousíčku.
Ale raději jsem to nechal být a rozešel se k Lenalee.

Jak jsem předpokládal, Lenalee byla v pokoji. Zaklepal jsem jednou, dvakrát. Stále se nikdo neozýval.
Dívka mě loktem odstrčila a prostě dveře otevřela. Rychle se rozhlédla a pak se náhle zastavila.
Zapotácela se a pak se rychle rozeběhla k dívce.
,,Bože můj, doufám, že tohle jsem neudělala já." zašeptala vyděšeně.
Jakmile jsem uviděl to co dívka, málem jsem omdlel.
Lenalee tam ležela v kaluži krve.


SAVIOR

Musím říct, že ta krátkovlasá dívka mi málem přivedla infarkt, ale ve světelné rychlosti jsem na její ránu přiložila svoje ruce.
,,Hned to bude, takže se opovaž zemřít. Nedokážu navrátit mrtvé z podsvětí, jasný?!" zavrčela jsem na ní.
Lenalee něco zašeptala, ale já se tím netrápila a rychle začala léčit. Naurdlá mlha se zase začala kolem nás jemně vznášet, pak se zhmotnila do padající hvězdy, která narazila do srdce bezduché dívky. Kolem ní se rozzářilo znamení lékařství a já konečně začala léčit.

Skoro ihned jsem ucítila, jak mi to rycle ubírá síly.
I tohle už jsem několikrát léčila. Povětšinou to byli lidé, kteří zakopnou a narazí spánkem do rohu.
Ano, Lenalee měla proražený spánek.
Byla to slabina, pokud se jednalo o mozek a lebku. Lenalee si to buď prorazila sama, nebo o něco zakopla.
Cítila jsem z ní jemný dech a tep. Byla naštěstí jen v bezvědomí, takže jsem se nemusela bát o její zdraví.
,,Je...je v pořádku? Bude v pořádku?" optal se Allen.
Vyzařoval z něj strach, bezmoc a panika. Otočila jsem se na něj a sundala si kápi. Oddechla jsem si.
,,Jo, ne- Au."
Chytla jsem se jednou rukou za spánek. Ta druhá stále léčila.
Samozřejmě, že i tentokrát se její zranění přeneslo na mě a já tomu nemohla zabránit. Jak se stalo i jí, tak se i mě roztrhla kůže na spánku a po tváři se mi začala hrnout krev. Allen vyjekl.
,,To bude..."
,,Hej, jsi v pohodě?"
Přikývla jsem.
,,Jo...jen já..."
Musela si udělat něco víc, protože krvácení na mé hlavě nechtělo přestat a navíc to bylo mnohem více krve, než bývá obvykle. K tomu ještě stále jsemm to nedoléčila.
Zavalila mě vlna paniky.

O nějakou chvíli později jsem konečně přestala.
Přes krůpěje krve jsem skoro neviděla. Před očima jsem měla mžitky a moje tělo bylo totálně vysáté. Chytila jsem se za spánek a zrychleně se snažila zklidnit.
Ale bylo to prd platné.
,,Hej, jsi v pořádku? Odpověz!"
,,Tak zaprvé...nejmenuju se ,,Hej", ale Savior." řekla jsem s úsměvem.
Allen ztuhnul a třeštil na mě oči.
,,Ty...takhle se jmenuješ?"
Jen jsem přikývla.
,,Jo. Těší mě, Allene Walkere."
,,Hej, slyšel jsem odsud známé...ty vole Allene ty jsi-...!"
Ve dveřích stál Rin. V očích měl vztek a já ihned pochopila z čeho.
Alee než jsem stačila zasáhnout, Rin se rozeběhl proti Allenovi.
,,DOST!" ozval se třetí hlas.
Omdlela jsem.


Liebster Blog Award

1. listopadu 2013 v 19:01 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Tak jo,
nazdar po dlouhé době jsem se dokopala k tomu vám sem něco přidat, ale tentokrát to není povídka či nějaká nová knížka, ale je to...myslím soutěž.
Jedna fajn blogerka - S-night - mě nominovala na tuto soutěž a já...no, musím udělat pár věcí.
1. Musím napsat 10 faktů o mě.
2. Musím odpovědět na 10 otázek od blogera, co mě nominoval/a.
3. musím vytvořit otázky pro ty, které nominuju (s návštěvností pod 200 lidí)
4. Musím nominovat ty, které si vyberu a musím je o tom informovat.

10 FAKTŮ O MNĚ


1) Rozhodně jsem nepríčetně žárlivá (což jsem zjistila nedávno).

2) Musím říct, že jsem dost krvelačná, což už jste asi podle mých povídek asi poznali ;D

3) Jsem dost uzavřená. Možná jsem pár lidem naznačila, že se jim možná otevřu, ale dost...no, beru je jen jako kamarádky, protože aby byl u mně někdo nej...no, mhsel by u mně překousnout moje chyby. (Sorry holky).

4) nedokážu vydržet ani den bez psaní, takže na svém účtě už mám dlouhý řádek knih.

5) Na veřejnosti jsme nehorázně stydlivá a většinou se vyhýbám společnosti.

6) Nemám ještě stále kluka, protože jsem uzavřená :D

7) Uf...Jsem drzá, to jako opravdu. Negativní vlastnost.

8) Když se na někoho naštvu - což se doma a ve škole stává docela často - tak jen tiše soptím a vyhýbám se jich. Když se semnou snaží bavit, akkorát je odeženu.

9) Když někoho nenávidím, tak má ten dotyčný opravdu nehoráznej problém. Podle mého by se pak měl vyhýbat jak mě, tak mému vzteku - jako třeb jistá kr... z bývalé školy.

10) Jsem blázen. Kdyby jste ve škole potkaly holku, co se najednou rozesměje, z ničeho nic, a pak dělá totální blbosti a měla krátké bloňdaté vlasy a chovala se jako pravá blondýna, tak jsem to já. Občas mě tohle chytne a pak jsem k nevydržení.


10 otázek položených od blogerky, co mě nominovala.

S-night = abscondita-ostiola.blog.cz


1) Každému se něco zdálo. Jaký byl tvůj oblíbený sen, který se ti samozřejmě někdy doopravdy zdál?

No tak mě se určitě něco zdálo, to je jasné. Myslím, že to byl sen, kdy jsem uměla létat, ale jak už to v mé porouchané mysli bývá, stala se z toho noční můra a mě někdo zranil, takže jsem už nedokázala létat.

2) Tvoje oblíbené fantasy stvoření?

To je jasné ne? Přeci DÉMON.

3) Oblíbená PC hra? Pokud něco hraješ.

Prozatím žádná u mě není nej, protože nehraju.

4) První opravdová knižní série, kterou jsi přečetla?

Bylo jich tolik, že si nepamatuju, která byla první, ale mám takové tušení, že to byla série Hraničářův učeň o počtu 11 knih.

5) Jak by jsi využila toho, že umíš létat?

Dělala bych všemožné pitomosti a zkusila létat co nejvýše a letět co nejrychleji. Porbádala bych celý svět.

6) Který knižní svět jsi si opravdu oblíbila a v tvých představách byl skutečně krásný?

Pokud mohu podotknout, tak musím na své nej místo dát svého Démona Moci. Tomu se nic nemůže vyrovnat, dokonce ani moje nejoblíbenější série Hraničářův učeň.

7) Co je ideálním podkladem pro vznik příběhu?

U mě stačí jeden obrázek, aby vznikla celá série. Stačí, aby mě nějaký zaujal a už jedu. Pak třeba nějaký seriál. Použiju třeba jejich schopnosti a někdy i samotné postavy. A nakonec i mé sny. Jsou mou branou do světa kouzel a nadřirozena.

8) Tvoje oblíbené místo, kam se zašiješ?

Postel v mém pokoji. Trávím na ní celé dny :D

9) Je něco/někdo, co/koho vyloženě nemusíš? (ano/ne, nemusíš)

Hm...myslím, že od té doby, co jsem na gymplu to jsou tři lidé - mí sousedé. Protože už to jsou tři roky a jistý člověk mě sveřepě a neustále posazuje vedle totálních idotů. Nenávidím to.

10) Co chceš udělat v následujícím blogovém roce?

Myslím, že asi začnu přidávat své ruční výtvory, své kresby tím myslím. Už mám pár návrhů, ale ještě jsem se nedostala ke kopírce. Pak určitě budu psát a to poslední je PŘEKVÁPKO!


10 otázek, které jsou určeny pro ty, které nominuju.


1) Jak často chodíš na svůj blog?

2) Co na něm po většinu času děláš?

3) Jaký je tvůj sen? (nemusíš odpovídat)

4) Máš rád/a banán v šokoládě?

5) Jsi malá, průměrná anebo vysoká?

6) Chodíš na můj blog?

7) Jaký typ povídek se ti líbí?

8) Kreslíš rád/a?

9) Jakou máš rád/a povahu u lidí?

10) Stal se ti někdy nějaký opravdu hrozný malér? (nemusíš odpovídat)



A teď nominace!


Tramtaradá! Nehleďte prosím na pořadí, to je různě poházené, ano? Všechny vás mám stejně ráda!

knihomolka = www.knihomolka.estranky.cz
Ann = www.fantasy-atd.estranky.cz
onlinethevampirediaries = www.onlinethevampirediaries.blog.cz
Zizi Ingen/Alexis Dark = www.lide-se-meni.blog.cz
knihofil18 = www.knihofil18.blog.cz

Tak jo, hodně štěstí všem!

PM II. - 6. Hnědé vlasy a oči, neboli se mi vrací moje současnost

1. listopadu 2013 v 12:43 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

6.



Když jsem se probral, byl jsem jakžtakž už v pořádku. Vlastně moje druhá, démoní část mi to spravila a tak dále.
POmalu jsem se posadil a potřásl hlavou. Rozhlédl jsem se a úžasem mi poklesla brada.
Byl jsem v ošetřovně.
Víte, jaký to pro vás musí být šok? Jo dobře, moje cesta začala tady. Jenže pak jsem se ztratil do minulosti a tam čas taky běžel.
Teď jsem zpátky ve Whimoonu, v současnosti.
Ze dveří vyběhla ustaraná sestřička a já chtěl omdlít.
,,S-S-Sandro." zapištěl jsem.
Sestřička se prudce zastavila.
,,Cože? Kdo jsi?"
,,Já...Já...Vzpomínáte si na Willa?"
Sestřička přikývla. Pak si ihned dala dvě a dvě dohromady a zavýskla. Přiběhla ke mě a prudce mě objala.
,,Wile! Jsi to opravdu ty?!"
Rozbrečel jsem se radostí. Bylo to tak...nečekané.
,,Ano, jsem to já."
Můj démon, nebo spíše démonka, ve mě si povzdechla.
,,Víš ty co, já ti vrátím tvou podobu. Stejně je tahle už taková...zastaralá."
S tím se mi vlasy zkrátily a zhnědly a moje oči dostaly oříškovou barvu. Avšak démoní rysy zůstali, ale to mě nijak moc nezatěžovalo.
Hlvaní bylo, že jsem to byl zase já, takový, jaký mám být.
Sestřička se odtáhla a usmála se. Podrbala mě na hlavě a pak se štípla do ruky.
,,Není to sen...ty ses vážně vrátil. Chudák ředitel z toho bude vedle. Už siho představuju, jak odsud zdrhá."
,,Dělá problémy?" optal jsem se jí chladně.
Sandra si povzdechla.
,,Docela jo. Žáci tadyy jsou dost vyděšení, když s ním mají hodinu. Ještě nikdoo u něj dostal jedničku a vůbec všichni dostávají poznámky za nic."
Zavrčel jsem a napjal se.
,,No, tak dneska večer zažije noční můru."
,,Wille!!!! TY ses probral! A taky...ty jsi..."
Otočil jsem se a uviděl, jak Adéla zpomaluje a její nadšení pomalu nahrazuje euforie. Zpomalovala své pohyby, až nakonec skoro úplně zastavila.
a to bylo jen metr od mé postele.
Pomalu jsem se postavil a protáhl se.
,,Ahoj Adél. Je krásné mít zase svou podobu."
Adéla začala couvat a pak překvapeně zamrkala.
,,Takže moje domněka těsně před tím, než jsi usnul byla správná, mi chceš říct?"
,,Jsi ráda?"
Adéla nebyla schopna slov. Sáhla si na ruku, jako by tam bylo něco špatně, ale pak se usmála a vrhla se mi kolem krku. Zapotácel jsem se, ale udržel.
,,No podívejme se, kdo pak se nám tady vrátil do své pravé podoby!" ozvali se dva hlasy jako jeden.
Zazubil jsem se na Rika s Iris, kteří šli vedle sebe a drželi se za ruce. Adéla asi už neměla v úmyslu se ode mě odlepit a tak mě stiskla ještě více a vyplázla na Iris jazyk. Ta se jen zazubila a přišla až ke mě.
,,Tedy...opravdu jsi to ty,bez jediné chybičky, Wille."
Usmál jsem se.
,,Jo, je to docela...uklidňující pocit. Ale co se ti stalo s okem?"
Iris si sáhla na černou pásku a podívala se na mě smutným pohledem.
,,O tom budu vyprávět, až nastane čas."
Ale tohle jí nerozhodilo.
,,Já říkám, i s tou páskou je krásná více než Afrodíta!" vykřikl Riko.
Iris se na něj usmála a pak se zase podívala na nás.
,,Tak, po pád tisíciletích jsme se tady zase sešli. Ale můžeš mi říct, co má znamenat to s těmi sourozenci?"
,,Ach, no pokud vám toještě Row neřekl, tak oni dostali do rukou listinu, která mě má osvobodit, avšak je teď budu muset poslouchta, když mi něco přikáží. Hlavně Michelle. Ta má díky tomu listu mě omotaného kolem prstu."
,,Tak to tě lituju." řekla naoko lítostivě Iris.
,,Jsi horší než démon, víš to?" zavrčel jsem na ní pobaveně.
,,Hele, co kdybyste se tady přestali pošťuchovat jako malé děti a raději si zašli na jídlo? Je tady toho hodně, co o vás chci vědět." ozval se ode dveří hlas.
Podíval jsem se na to místo a uviděl Michelle spolu s Jackem, jak tam stojí a čekají na nás. Náhle se však Michelle zapotácela a ukázala na mě prstem.
,,Ty! Ty jsi ten z Věštby...Will! Nechceš mi říct, že to ty jsi byl tím...modrovlasým klukem, že ne...?"
Jen jsem přikývl.
,,Celou dobu. A ano, jsem to já."
Michelle zasípala. Nebyla schopná slova.
,,Je to vážně hodně, co si musíme ujasnit. Takže...no, pojďte na ten oběd, nebo vám tady umřu." zamručel Jack.
Pokrčil jsem rameny a zazubil se na Adélu. Ta mě konečně pustil, tedy částečně. Chytila mě za ruku a já si uvědomil, že tohle mi tu celou dobu tak scházelo. Těch celých tisíc něco let mi tohle scházelo.
A vypadalo to, že Adélce taky.

U oběda jsem jim vyprávěl všechno, co jsem zažil v minulosti, která je od téhle odby vzdálená právě tisíce let. Všichni mě poslouchali a Iris, Adéla nebo Riko něco občas doplnili, třeba v těch chvílích, kdy jsem byl mimo.
Pak, když už bylo pozdě večer jsem se dostal na tu část, kdy jsem se setkal s bouří.
,,Ale to si necháme na zítra. Já jsem utahaný a bolí mě krk. Rád bych si trochu odpočinul."
Všichni přikývli. Adélka, Iris, Riko, Michelle a Jack přikývli, protáhli se a rozešli se do svých pokojů.
Já si ale náhle uvědomil, že nemám kde spát.
Po chvicle si to uvědomil i Riko. Zazubil se na mě a nevěřícně zavrtěl hlavou.
,,Copak už jsi zapomněl? Máš přeci pokoj se mnou!"
Málem mi spadla čelist. Pravda, já na to ale opravdu zapomněl. Ještě jsem si nezvykl na ot, že jsem se vrátil zpět do současnosti.
Že jsem zpátky a že jsem opravdu starý tisíce let.
Jako šipka ke mě dolétlo něco modrého a nebezpečně rozzuřeného a za chivlku jsem ucítil, jak mi nosem projely ostré tesáky. Vykřikl jsem spíše radostí, než bolestí.
,,Stíne! Dráčku můj!"
Riko se zastavil. Vzal jsem Stína do náruče a ten se ke mě začal lísat jako nikdy předtím. Přitom mručel, vrněl a všechno možný, ale už mě nepustil.
,,Neboj, tentokrát už tady zůstanu až do samotného konce."
Vešel jsem za Rikem do pokoje a tam mě ihned zasáhlo všechno.
,,Tady...já...moje věci..."
Na stolku se válely knihy jako byl Hraničářův učeň nebo Harry Potter. Moje oblečení bylo naskládané ve skříni a dokonce jsem našel i svůj tenký plánovací sešítek s posledními zápisy.
Zapotácel jsem se a pak se rozesmál.
,,Jako by se nic nestalo." řekl jsem.
Klesnul jsem na kolena a jen se užasle rozhlížel kolem sebe.
,,Ano. Taky jsem byl dost vedle, když jsem tohle všechno viděl. Víš, když jsi byl mimo, tak tady tvůj život prožíval tvůj klon, který žil tuhle současnost. Jakmile ses ale probudil k životu, zmizel a jeho poslední sova zněla takhle: Starej se o svůj život i o své přátele. Protože obojí máš jen jednou."
,,Teda, můj klon byl docela chytrý a moudrý." zavrněl jsem.
Riko mi podal malý modrý kamínek ve tvaru slzy.
,,To ti tady nechal. Dal mi to do úschovy. Prý to jsou jeho vzpomínky, tak abys něco pochopil, až se s tím potkáš."
Vzal jsem slzu a ihned pocítil nával, který se mi vehnal do hlavy. Uviděl jsem všechny možné vzpomínky už od dětství.
Zalapal jsem po dechu a sednul si na postel.
,,Tohle...všechno...jsem já, nebo spíše můj klon...prožil?"
,,Ano."
Zamrkal jsem a potřásl hlavou. Pak jsem užasle hvízdl.
,,Ať tak či tak, v minulosti jsi zabil Vlkodlaka, takže se tady neobjevuje. Zato Sqarel se Silmailou ano. Stále pustoší okolí Whimoonu a my se snažímeje porazit. Ale jakmile vycítí naší přítomnost, zmizí jako pára nad hrncem."
Zamračil jsem se.
,,A jak to dopadlo s tím východem? Jak jsem to jel tehdy probádat?"
Riko se na minutu zamračil.
,,Ach, ty myslíš tohle. To je jednoduché - bylo to Zlo, uvolněné z Vlkodlaka, kterého jsi tehdy zabil. Jeho Zlo ovládlo celý východ, ale my to s pomocí...Mitashů zničili a krajina se vrátila do původní podoby."
Pokýval jsem hlavou.
,,Díky, Riko. Že jsi dal na všechny a na všechno pozor, zatímco jsem byl pryč."
Riko nad tím mávnul rukou.
,,To nestojí za řeč, vážně. Navíc moje druhé já je v těchhle chvílích to nejlepší na ochranu. Ani nechtěj vědět, co všechno mě naučil."
Poplácal jsem ho po zádech a zazubil se na něj.
,,Někdy mi to musíš ukázat, ale dneska už končím. Jsem K.O."
Svléknul jsem se a hodil šťastnou šipku do postele.
Skoro ihned jsem usnul.