Říjen 2013

NOVÁ KNIHA :P

19. října 2013 v 1:16 | Michaela Fabianova |  Ostatní

Exorcista


Asi vás už neeudivuje, že moje knihy dostali spády na démony, exorcisty a tak. Takže vás určitě vůbec nepřekvapí nová kniha s názvem Exorcista, kterou jsem včera dopsala. Nějakou dobu jsem na ní pracovala a tak se modlím, aby se vám líbila.
Pokračování určitě bude, o tom není pochyb. Docela jsem si svéé postavy oblíbila a tak v tom budu pokračovat.

Abych vás o tom trochu seznámila, děj se točí kolem mladého chlapce Deatha (ano, tak se jmenuje), který jendoho dne nešťastnou náhodou přijde o oba rodiče najednou. Sám poté upadne na rok do kómatu.
Když se probere, zjistí pár docela zajímavých věcí - je nositelemm nevinnosti, neboli má určitou schopnost, o které neví, jak jí používat a jestli je nebezpečná, bude se muset přidat k exorcistům, protože jeho ,,aura" je natolik silná, že by bez výcviku nepřežil ani den bez pomoci a ta další zajímavost je přísaha, která váže Deatha a určitého člověka v Řádu k němu.
A k tomu se ještě začíná dít pár zajímavých, ale dost ošklivých věcí...
Přežije to Death a zůstanou mu přátelé?
A zjistí pravdu o tom, kdo je nebo spíše co je?

Prozatím to najdete zde:


Pokud to po vás bude vyžadovat heslo, napište tam tohle: démon

Pak by vás to mělo pustit :D
Omlouvám se, ale je to kvůli autorským právům. Stále se rozhoduji, jestli to mám poslat do nakladatelství nebo ne.
No prozatím hezké počtení! :D

Nepřátelé - 30. Nesplnitelný sen

10. října 2013 v 19:57 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé


Prázdný pohled



,,Cože?! A proč nechce, aby jí nikdo nenavštěvoval?!" zavrčel.
Měl vztek. Už to byly dva dny, co odnesl dívku do nemocnice zabudované pod zemí. Wilma tehdy měla vysoké horečky a nevypadala vůbec dobře. Dai se zamračil.
,,Ještě jednou - proč nechce, aby jí někdo navštěvoval?"
,,Dai, nech toho. Mám to prostě přikázané, na důvody se neptám." zabručel muž stojící před Daiem.
Dai nkdy jen opravdu ztěží ovládal své emoce. Tohle byla jedna z těch chvil, kdy měl sto chutí se neovládnout. sevřel pevně pěsti a zavřel oči.
Wilmo...co se proboha děje?!
,,Pusť ho. On ví, co Wilmě je, takže to je bez problému." ozvalo se za ním.
Dai se prudce otočil a uviděl malého mužíčka s černým kloboukem, neboli Reborna. Stál tam a díval se na mě s jistým smutkem v očích.
,,Řekni jí, že i ona je jen člověk." zašeptal.
Pak zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. Muž, který Daiovi až doteď znemožňoval vstup jen pokrčil rameny a ustoupil stranou. Avšak Daie náhle nějak přešla chuť vejít. Znovu zavřel oči.
Bude to v pořádku. Určitě už vypadá mnohem lépe a je jí určitě lépe než tehdy, co jsem jí našel, opakoval si, zatímco stisknul kliku.
Otočil jí a pomalu vešel.
Stěny tu byly natřené na modro, což u některých vyvolávalo klidné a hezké vzpomínky. Dai sám měl modrou docela rád. Připadala mu blízká.
V samotném pokoji toho moc nebylo. Nemocniční postel s bílími peřinami a nadýchaným polštářem, závěsem oddělený kout s umyvadlem a skříní s oblečením a poté dveře vedoucí do koupelny. Samozřejmě tu ještě mohla být televice a všejlaké další blbosti, ale osoba, která tady ležela o tohle neměla zájem. Jen na stolku ležela halda novin z města nad námi.
Potichu vešel a přitom se stále rozhlížel. Dai se díval kamkoliv, jen ne na ní. Od té první chvíle, kterou spolu prožili jí pokládal za něco jako vůdkyni, ale netušil, že to bude osud brát doslova.
Teď ale, když se konečně odhodlal a podíval se na ní, připadala mu jako normání dívka, která trpí nějakou vážnou nemocí. Ležela v té posteli, krvavé vlasy měla jako závoj rozesetý kolem sebe a dlaně měla překřížené na bříšku. Na první pohled vypadala jako mrtvá a Daie to na chvilku napadlo. Jenže jeho smysly, které vycítily život, tlukot srdce a dech mu jasně sdělovali, že je prozatím naživu. Ale přesto byla stále až nebezpečně bledá.
Nějak musela vycítit, že sem někdo přišel, protože pootevřela oči, natolik, kolik jí síla dovolovala a podívala se na mě.
,,Ach...Dai...to jsi ty." zachraptěla.
,,Wilmo!"
Dai se náhle nemohl ovládnout. Přiběhl k posteli a smykem se zastavil v dřepu.
,,Panebože ty vypadáš." zahučel.
Wilmě se na tvář vloudil unavený úsměv.
,,Nediv se. Přeci jen já..."
Náhle se jí z očí vytratil všechen lesk a emoce. Jako by si vzpomněla na něco hodně, hodně bolestivého. A já tenhle výraz znal, protože jsem ho viděl u těch lidí, kteří už neměli důvod žít. Jenže Wilma...
,,Dai...měl jsi někdy na srdci něco, co jsi nemohl nikdy říct? I když v boji jsi nepřemožitelný, máš chytrosti na rozdávání, jakmile stojíš před nějakým rozhodnutím, váháš? Nebo chceš někomu něco říct, ale nenacházíš odvahu?"
Dai tenhle pocit znal. Právě teď ho tížil jako sama obloha.
,,Ano." zašeptal.
,,Vždycky jsem si myslela, že na světě existuje jen krev, smrt a smutek. Kde existuje jeen dobro a zlo. Nic mezi tím. A já jsem věděla, už odjakživa, že jsem na té špatné straně. Když jsem teď dlouho přemýšlela, dospěla jsem k jednomu krásnému objevu, Dai."
Napjatě poslouchal. Nevěděl, co mu chce říct, ale zajímalo ho to. Wilma totiž takhle nikdy nemluvila.
V jejích očích se odehrála první emoce, ale byla to ta emoce, kterou by od ní nikdy nečekal. Očekával vzdorný plamen, nebo vztek...
...ale ne vřelost, měkkost a lásku.
,,Můj sen, můj nesplnitelný sen je žít někde ve vesničce, kde je klid, ádná krev, bitky a smutek. Žít na nějakém překrásném místě, kde bych nemusela vidět zraněné, umírající, kde bych nemusela bojovat o život. Ne tím způsobem, jakým bojuju teď. Chtěla bych být normální."
,,Wilmo..." zašeptal překvapeně Dai.
Podívala se mu do očí a pohladila ho po tváři. Ztuhnul, nebyl schopen pohybu natož slov. Wilma se pak ale roztřásla záchvatem kašle.
,,Wilmo!" vykřikl zděšeně Dai.
Podepřel jí a zatímco si Wilma přikryla dlaní ústa, její tělo se zmítalo v záchvatu otřásajícího kašle, který neustával ani po pár minutách.
,,Wilmo, vydrž, najdu ti pomoc."

Po nějaké chvíli konečně kašel ustal, ale jakmileWilam odendala dlaň od úst, Dai měl co dělat, aby nevykřikl zděšením.
Její ruka byla celá od krve, která poté skapávala na čistě bílé peřiny.
,,Co to...?" zachraptěla Wilma.
Jenže větu nedokončila. Prostě jen ochabla a spadla zpět na postel. Dai tam jen zděšeně stál, strnulý tak, jak byl po celou dobu.
,,Je to jen člověk. Připomeň jí to."
Dai se rozbrečel. Krev se může brát jen od přetrženého žaludku nebo plic.
Ale ani jedno mu nesedělo. Že by v tom hrálo něco víc...?