Září 2013

ANE - (20.) Jizvy

22. září 2013 v 20:16 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Jizvy


Nepřátelé - 29. Horečka a blbej sen

21. září 2013 v 21:07 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Horečka a blbej sen


Sny, pro někoho ráj a klid, je pro mě něco neznámého.
Už od dětství mě pronásledují noční můry. Už jako malá jsem byla zalezlá v koutě a třásla jsem se strachy z představy, co mi naskytl mozek.
Jenže časem jsem si na ně zvykla. Staly se mou součástí, staly se mnou. Možná, že to ještě občas popírám, ale moje temná stránka převahuje tu dobrou.
Za to můžu já a mé noční můry.
Jenže dneska to byl obzvláště hnusný sen.
Nebudu vám tady vyprávět co se mi zdálo, i když se mě za to pokusíte zabít. Jen se bojím, že ztratíte to, co jste právě snědli.

Prudce jsem se posadila. Po zádech a tvářích mi stékal pot, tváře mi hořeli a oči jsem měla vykulené tak, že se duhovky skoro ztrácely.
Dívala jsem se do temnoty před sebou.
,,Byl to jenom sen..." zasípala jsem.
Jenže lhát neumím a dneska to nebylo výjimkou.
Podívala jsem se z okna. Měsíc měl dneska naoranžovělou barvu, asi kvůli světlům města, které ho zbarvovaly.
,,Ať chci jak chci, svůj osud nedržím pevně v rukou." zašeptala jsem.
Zavřela jsem oči. Znovu se mi před očima odehrál ten hrozný děj, příběh mé noční můry. A tahle mě opravdu vyděsila.
,,Jsi si tím jistá? Protože pokud ne, víš co tě čeká..."
Rebornův hlas se mi rozduněl v hlavě. Tiše jsem zakřičela a chytila se za ní. Zaryla jsem do vlasů svoje prsty.
,,Ne..."
Jestli začínám šílet, tak brzy po převzetí mafie, tak to je blbý.
Hodně, hodně blbý.

Přetáhla jsem si přes oko pásku, na sebe hodila černou košilku a tepláky, vlasy svázala do dvou culíků a kolem pasu si uvázala mikinu. Moc jsem se nenamáhala s větší úpravou. Stejně jsou dvě ráno.
Potichu jsem výtahem vyjela do domu a tam přešla do kanceláře. Stiskla jsem vypínač a nade mno use rozzářil lustr. Od okna se ozývali noční zvuky města a vánek cupoval závěsy na plovoucí plátno.
Usedla jsem do bossova křesla a schoulila si nohy k sobě.
Náhle jsem se třásla zimou.
Povzdechla jsem si, zase vstala a okno zavřela. Pak jsem si na sebe natáhla mikinu a přes hlavu si přehodila kapucu. Znovu jsem se schoulila do křesla a zavřela oči.

Probudil mě sluneční svit.
Zamručela jsem a pootevřela oči. Oknem, které bylo na levé straně, svítilo slunce a štípalo mě do očí. Zamrkala jsem a rozhlédla se.
Stále jsem seděla v tom křesle, schoulená k sobě. Nohy už jsem skoro necítila, jak byli odkrvené. Hlava mi třeštila, škrábalo mě v krku a měla jsem pocit, že se uškvařím. Každý kloub v těle mě bolel, každá kost mi tepala bolestí.
Pokusila jsem se postavit, ale zavrávorala jsem a málem se zabila. Jen tak tak jsem se chytila stolu, který zabránil pádu na stojánek s nůžky.
,,Uff..."
Pomaloučku jsem si sedla. Opřela jsem se o křeslo a sáhla si na čelo.
Bylo horké.
Zakňučela jsem a vstala. Třásla jsem se bolestí, byla jsem zlitá jak...no vy víte co...a nebylo mi zrovna nejlíp. Znovu jsem si sedla na křeslo, nohy si zasunula pod sebe a rukama se přisunula ke stolu.
Rozhlédla jsem se, jestli tu není něco k práci.
,,Wilmo? Hej Wilmo, seš tam?"
Překvapeně jsem se rozhlédla, ale až po chivlce mi došlo, že ten hlas se line ze sluchátka, které jsem měla na uchu.
,,Kdo je?"
,,To jsem já, Tsuna. Proboha kde jsi?"
,,V kanceláři. Ale nemusíte chodit, mám tady práci."
,,Aha, jen, že jsem čekal před tvými dveřmi a když jsi neotvírala, tak jsem tam vešel a našel prázdnou postel..."
,,Tys mi vlezl do pokoje?!"
Ihned jsem viděla Tsunu, jak se na druhé straně hovoru kroutí a bledne.
,,J-Já..."
Vypnula jsem sluchátko a odložila ho na stůl. S pomocí koštěte jsem si přitíhla provizorní deku, která se shcovávala ve skříni a tou jsem se přikryla.
Bylo mi o trošku líp.

Nějakou dobu jsem se hrabala v papírech a naštěstí jsem našla dost věcí na to, abych se na nějakou dobu zabavila. Vydechla jsem úlevou, vzala si do ruky propisku a začala pročítat.
Jenže se mi písmo rozpíjelo a utíkalo z papíru. Nedokázala jsem vůbec přečíst to, co tam stálo.
Tak tohle mě už vážně vyděsilo.
Odložila jsem propisku a papíry uzemnila těžítkem, aby neulétla.
Zachumlala jsem se více do deky a znovu zavřela oči.
Ale tentokrát jsem neusnula.

Ppotřebovala jsem léky.
Teď už je jasný, že jsem nemocná. Vypadá to, že mám chřipku a chtěla jsem si vzít něco, co by mi ulevilo od bolesti. Jenže problém byl, že jsem sotva stála na nohou, natož abych došla k výtahu, který byl v přízemí domu, sjet dolů a ještě k tmu dojít do nemocnice.
To bych nezvládla.
Byla jsem odsouzená k postarání sama o sebe. Nechtěla jsem nikoho děsit tím, že mě skolí jen horečka a tak jsem nikomu nevolala, aby mi něco přinesl.
Den ubíhal pomalu a chřipka mě pomalu ovládala.
Už jsemm byla obalená pěti dekami, ale stále mi mrzly prsty a třásla jsem se, jaká mi byla zima. Z nosu mi jen teklo a pot...o tom ani nemusím mluvit.

Už se chýlilo k večeru a já skoro omdlívala bolestí. Před očima se mi každou chvilku zatmívalo a já přestávala jasně myslet. Horečka mi začala škvařit mozek.
Ha! Jestl itakhle umřu, tak tady asi někoho proplesknu!
Náhle se otevřeli dveře a dovnitř někdo vstoupil.
Vnímala jsem to jen polovičně. Žeby si mě všimnul Primo? Ne, ten se zhmotňuje přímo u mě, ten nechodí dveřmi.
Tak kdo...?
,,Wilmo?"
Do zorného pole mi vstoupil nějaký kluk. Zamžourala jsem na něj a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem v něm poznala Daie.
,,Hej Wilmo! Slyšíš mě?"
,,Jo, ty blbe." zahuhlala jsem.
,,Co ti je? Celý den jsem tě neviděl nikde. Co tady děláš?"
Uchechtla jsem se, ale od páteře mi do hlavy vyrazila bolest. Tiše jsem vykřikla a chytila se za ní.
,,Hou Wilmo, co se tady děje?"
Ucítila jsem něco chladného, co se dotklo mého čela. Pak to ucuklo.
,,Vždyť ty proboha úplně hoříš! Proč jsi mi to neřekla?"
,,To...ti tady....nebudu....vysvětlovat." vysoukala jsem ze sebe.
,,Odnesu tě do nemocnice. Máš vysokou horečku."
,,Ne...do nemocnice ne..."
,,Musíš! Tohle nevypadá dobře, Wilmo! A navíc, tipuju, žes za celý den nic nesnědla, že?"
Jen jsem přikývla.
Ucítila jsem jeho ruce, jak mě vzali pod koleny a druhou jsem ucítila na svých zádech. Sáhla jsem si kápi víc dolů, aby neviděl, že jsem rudá více než dokáže udělat horečka.
,,Neboj, brzy budeš zase zdravá."
Cestou jsem usnula.

ANE - (19.) Sprcha

21. září 2013 v 19:02 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Sprcha


RIN

Název vám asi moc nenapoví, co?
No, mě osobně to říká hodně. Sprcha - taková ta baňka, do které člověk vleze a nechá na sebe padat malý vodopád kapek z té věci, ze které ta voda teče.
Mě sprcha připadá jak vynález tisíciletí.
Vždycky, když jsem vlez do sprchy, jakoby ze mě spadla všechna únava, stres a bolest. Mohl jsem jasněji přmeýšlet a usmívat se tak dlouho, jak jen budu moct.
Když z ní vylezu, připadám si jako znovuzrozený.

No, teď jsem potřeboval sprchu jako sůl.

Probral jsem se v nějaké neznámé místnosti. Strop byl tmavě modrý, zdi podobné barvy. Jedna stěna - ta, co je přímo naproti dvveřím - byla jen ze skla, narušovaná podpěrami. Na pravé straně byl stolek s židlemi a hned vedle nich dveře. Já ležel v rohu místnosti na měkké posteli. Vedle mě byla skříň a knihovna - zatím prázdná. U dveří stál věšák.
Pomalu jsem se posadil a rukou si projel vlasy. Povzdechl jsem si a pak mě upotala bolest v ruce, která se mi změnila v innocenci (nevinost).
Když nad tím teď hluběji přemýšlím, tak vlastně Mephisto za nic nemůže. Podle Komuioho si innocence vybírá hostitele sama. Ale stále si myslím, že v tom měl částečně prsty i Mephisto.
Teď jsem toho nechal. Pomalu jsem si sedl a jednou rukou držel rameno té druhé. Innocence mi pulzovala bolestí, ale nebylo to tak strašné.
Ty dveře, které stáli vedle stolku s židlemi vedli do koupelny. Ta byla zařízená jako každá jiná koupelna - sprcha, záchod, umyvadlo, zrcadlo.
Oddechl jsem si a pustil ve sprše horkou vodu. Pak jsem se svlékl a zašklebil se na sebe do zrcadla.
Pravá ruka, která byla dračí, mi teď připadala docela fajn. Sice jo,trochu mi ničila mou pověstnou krásu - ironie, dámy, ironie - ale už jsem si na ní začal zvykat. Když jsem si jí prohlédl více, s překvapením jsem zjistil, že se šupiny dostaly dál. Předtím byly k rameni, teď ale postupovaly ke kříži.
Jestli to půjde dál, budu brzy dračí démon.
Zbledl jsem a chvilku na sebe civěl. Indigové šupiny se leskly ve světle žárovek.
,,Proboha..." zasípal jsem.
Pak jsem zavrtěl hlavou a vlezl do sprchy.



Allen


Tohle je vlastně první psaní z mého pohledu, co?
No, abyste pochopili moje myšlení, tak nebude...normální. Aspoň ne zezačátku, protože šilhám hlady.
Samozřejmě, že potom, co mě Komui propustil, jse mnešel spát.
Ssice ano, byl jsem unavený, ale ne natolik, abych nedošel do jídelny.
I když už jsem jedl, měl jsem stále hlad. Nevím jak to, ale to jídlo mizí z mého žaludku bleskovou rychlostí.
Kuchař se na mě zazubil, když mě uviděl.
,,Ahojky Allíku, tak jak se máš?"
,,Jako vždycky. A dneska bych si objednal..."
,,Nejedl jsi už?"
,,Jedl, ale mám hlad. Tyhádky s Komuim mě unavují."
Kuchař se zasmál a začal poslouchat.
,,Takže dal bych si tři nudlové polívky, potém pizzu, extra dlouhou bagetu, kebab, smažené nudle, Mitsaki, suši, deset hamburgerů a ze dezert bych si dal tři dorty, zmrzlinový pohár a jablka namočené v medu. A k pití dva lirty vody, prosím."
,,Tedy, pro tebe je radost vařit!" řekl kuchař.
I když jsem měl takovou ohromnou objednávku, kuchař to měl skoro hned. Vařil úžasně rychle a taky to úžasně chutnalo.
Odnesl jsem si pět táců jídla - jeden jsme nesl na hlavě - k volnému stolu a tam si sedl. V ústech se mi začali sbíhat sliny.
,,Itadakismas!" vykřikl jsem.
(Itadakismam - dobrou chuť či něco v tomhle smyslu).
Ani ne za pět minut už byli talíře čisté a prázdné.

Když jsem se později procházel po Řádu, přemýšlel jsem. Mám se stavit u Komuiho? Asi ne, ten bude mít zase haldu práce. Tak třeba Rina? Ne-e, ten je určitě polomrtvý vyčerpáním, nebo si zpívá ve sprše.
A co Lenalee? No...
Zazubil jsem se a rozhlédl se. Ještě jsem se tady stále moc neorientoval, ale kde bydlela Lenalee...to věděl celý Řád.
Naskočil jsem do výtahu.
O pár minut později jsem stál před jejími dveřmi. Tiše jsem klouby zaklepal a chvilku se nic neozývalo. Už jsem si myslel, že je taky na misi, když se náhle dveře rozevřeli a srazily mě ke zdi.
Z nosu mi začala téct krev.
,,Kdo je?!" ozval se známý hlas.
,,A-i j-e-m." zafuněl jsem.
Dveře se ze mě slepily a já hodil držku na zem. Chvilku jsem tam jen ležel.
,,Ach Allene! Jsi v pořádku?!"
Ona má o mě strach? Lenalee o mě má strach?!
Co se to sakra děje!
Pomalu jsem si sedl a přitom se snažil zastavit krvácení z nosu. Lenalee byla úchvatná dívka. Krátké tmavě zelené vlasy jí začali pomalu dorůstat do jejich původní délky. Její oči byli ještě úchvatnější.
,,Lenalee..."
,,Ano?"
Civěl jsem na ní. Zdá se mi to, nebo je ještě krásnější než předtím.
Pak jsem zavrtěl hlavou a zazubil se na ní.
,,Můžu dál?"

Seděl jsem na židli a Lenalee mi ošetřovala nos. Sice jsem se snažil jí to vymluvit, že to je v pohodě a tak, ale ona se nedala. Teď jsem měl nos přelepený náplastí a k nosu jsem si tiskl kousek plátna.
,,Díky." zahuhlal jsem.
Lenalee se na mě usmála a pak se posadila na postel. Všimnul jsem si kufříku, který je zpola vybalený.
,,Ty ses zrovna vrátila?" optal jsem se jí.
Lenalee přikývla a usmála se.
,,Jo, poslali mě, abych zkusila najít innocenci, ale jak už to poslední dobou bývá, nic to nebylo."
,,Poslední dobou?" optal jsem se.
Lenalee vážně přikývla. Úsměv jí zmizel.
,,Poslední dobou jsme sice skoro všichni exorcisté a pátrači pryč, ale v devadesáti procenteh se vracíme s prázdnou. Innocence začíná ubývat, a když už někdo nějakou najde, je to opravdu snad jen náhodou."
,,No, u mě to možná byla náhoda, ale nejsem si jistý." zamumlal jsem.
,,I ty vypadáš, že ses zrovna vrátil. Tak co? Našel jsi toho Rina? A jak ta Akademie vypadala?"
Zazubil jsem se na ní.
,,Řeknu ti, že to byla ta nejvtší budova, kterou jsem kdy viděl. Vlastně celá akademie je město na menším ostrově. Octl jsem se tam díky Mephistovi, který mě tam přemístil. A Rina jsem našel snad jen náhodou. Vlastně on za mnou přišel sám."
Lenalee přikývla a usmála se. Znovu mě to paralyzovalo. Je tak hezká...
,,Musím říct, že mi na něm zvlláštní připadá jen jeho pohled. Má ho takový...démonický, vražedný."
,,Tedy...mě to strach nenahání, vlastně jsem si toho skoro nevšimnul."
,,Jenže tys už bojoval s horšími. Samozřejmě, že si nevšímáš nějakého kluka, co by tě mohl zabít. Vždyť je to Satanův syn! u nás by se rovnal akumům úrovně 6!"
,,Vždyť neexistuje ani pětka!" vykřikl jsem zděšeně.
,,Právě proto. Rin je mnohem nebezpečnější než kdokoliv jiný, skoro bych si troufala říct, že je horší než Noemovic rodina!"
Ztuhnul jsem.
,,Takže kdyby se dal na druhou stranu..." pípl jsem.
Lenalee vážně přikývla.
,,Tak by to dopadlo hodně, hodně špatně."



Nepřátelé - 28. Criminal

21. září 2013 v 14:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Criminal


,,Ach, mě tak šíleně bolí hlava!" kníkla jsem.
Zaklonila jsem se na židli a spojila ruce za hlavou. Protáhla jsem se a přitom hekla. Bolest v hlavě ale neustávala.
Zvedla jsem se a rozhlédla se. Hvízdla jsem překvapením, když jsem uviděla, jak nebe začíná blednout.
,,To už svítá?" zahučela jsem.
Někdo zaklepal na dveře. Přešla jsem k nim a otevřela. Za nimi stál Dai.
,,Co ty tady děláš?!" zmručela jsem.
,,Teda, očekával jsem příjemnější přivítání. Nesu ti snídani a něco, co ti rozproudí krev v žilách."
,,Já bych spíše potřebovala prášky na spaní a klid."
Dai se usmál a protáhl se kolem mě. Nějak jsem se mu nepokoušela bránit, na to jsem byla moc unavená.
Dai položil snídani na stůl mezi papíry a já žuchla na židli naproti němu. Jendou rukou jsem si podepřela hlavu a hodila si nohu přes nohu.
,,Tak jez. Potřebuješ energii."
,,Na co zas?"
,,Ty to nevíš? Jeden zvěd ti včera večer přeci řekl, že tě chce prověřit policie."
Ztuhla jsem. chvilku jsem civěla na dstěnu za Daiem. Pak jsem náhle oči přivřela a zavrčela.
Sedla jsem si a naklonila se přes stůl.
,,A jak to víš ty?"
Dai trochu poblednul a sklopil pohled. Odfrkla jsem si a vstala.
,,Jako vždycky. Asi si na tebe budu muset dát větší pozor."
Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Ihned mě ovanul čerstvý raní vánek a provětral tuhle místnost. Oddechla jsem si a vrátila se zpátky ke stolu.
Vzala jsem si hrnek kávy a všechen jeho obsah do sebe hodila.
,,Wow, ty máš ale páru." zamumlal Dai.
,,Ty už jsi snídal?"
,,Jo, vstávám trochu dříve než ostatní. A když jsem viděl, že u tebe se pořád ještě svítí, domyslel jsem si, že asi budeš chtít něco sníst."
,,No, hlad zrovna nemám, ale s radostí si něco dám."
Vzala jsem si toast s máslem a marmeládou a lačně se do něj zakousla. Přitom jsem si sedla a začala přemýšlet, jak ukrýt svou mafii.

Když jsem dojedla a dopila, měla jsem už hotový plán a záložní plán. Povzdechla jsem si a na chvilku zavřela oči.
,,Můžeš to nechat na mě, jestli chceš. Vyp-"
,,Musím to udělat já. Jdou za mnou a ty se mi vůbec nepodobáš. Nevypadáš jako holka, s tím se budeš muset smířit."
Dai se zasmál a zhodnotil se. Otevřela jsem oko a změřila si ho pobaveným pohledem.
,,Kam jsi včera zmizela? Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit, ale nemohl jsem tě najít."
O něčem promluvit?! Doufám že ne o tamtom.
,,Byla jsem se jen projít."
Dai pokrčil rameny a náhle ho strašně zajímaly jeho boty. Hodila jsem překřížené nohy na stůl a na Daie jsem se teď dívala skrz špičky kozaček, které jsem celou dobu měla.
,,No, doufám, že ty policisty nebudu muset zabít. Prověří tenhle dům a pak odejdou. To bude doufám všechno."
Vzala jsem jeden z dopisů, co ležel na stole a rychle si ho pročetla. Pokývala jsem hlavou a dopis zase položila.
,,Takže k nám přijede nějaká Moor Caverlenová a Tim Jaes."

Nakonec se z policistů vyklubali detektivové.
Poznala jsem to už jen z jejich nenápadně nápadného auta a z jejich běžových plášťů, které stále nosily. Také měli ty jejich divné klobouky.
Docela mě to znervóznilo.
Policie a vůbec ty vyšší místa si strašně rádi hrály se slovy. Znala jsem nazpaměť všechna pravidla, co byla ustanovena státem. Chápala jsem každý odstavec, ale něco se občas změní.
Někdo zazvonil.

Pomalu jsem dveře otevřela. Nasadila jsem veselý výraz.
,,Dobrrý den!" řekla jsem vesele.
Oba dva detektivové si sundali klobouky a položily si je na hrudník.
,,Dobrý den, Wilmo. Můžeme dál?"
,,Ale jistě!"
Nejraději bych jim před nosem ty dveře zase zabouchla, jenže by mi nedali pokoj a tak jsem jim ustoupila z cesty. Detektivové si sundali kabáty a pověsily je na věšák. Pak se otočily zpátky na mě. Moor vypadala docela mladě. Měla rovné hnědé vlasy svázané do culíku a oči měla podobné barvy. Na nose měla brýle.
Byla štíhlá a tak průměrně vyoská. Docela jsem jí to záviděla, protože já sama jsem byla...no, menšího vzrůstu.
Její kolega, Tim, byl zase až moc vysoký. Tim měl tmavě hnědé vlasy a oči barvy čokolády. Měl přísnou a ostře řezanou tvář, avšak v jeho očích byl...jakýsi klid, či dokonce humorná jiskra.
Oba dva vešli.
,,Nedáte si něco?" optala jsem se jich.
Moor se podívala na Tima a ten kývl.
,,Ano, dali bysme si kafe."
Usmála jsem se a přikývla. Odvedla jsem je do skromného obýváku.
,,Prosím, usaďte se tady, hned to bude."
Odběhla sjem do kuchyně, která byla hned vedle.

Když bylo všehcno hotové a já seděla naproti nim, čekala jsem. Nasadila jsem klidný výraz, ale detektivy jsem tím asi neobalamutila. Dívali se na mě tak pozorně, že jsem si myslela, že odhalují úplně všechno.
Vzpomněla jsem si na Rena. Ten se dokázal mistovsky přetvařovat. Policie ho navštívila pouze tehdy, když se v okolí něco stalo. On jim vylíčil, co viděl, ale že neví, kdo to byl.
Konec, policie odešla, dořešila a hop! Hotovo, případ uzavřen.
Jenže tohle je moje úplně první setkání s policií tváří v tvář. Udělám jeidnou malinkou chybu a celá mafie by šla do basy i semnou.
Na doživotí.
,,Takže," začala pomalu Moor, ,,můžeme se zeptat, jak zemřel tvůj otec, Ren?"
Ztuhla jsem.
Tak kvůli tomuhle sem přijely? Aby se mě ptali, jak zemřel?
Bože můj...
,,J-Jo, z-zkusím vám to vylíčit."
Vymyslela jsem si totálně trapnou historku, že mého otce srazil náklaďák a on poté zemřel na vnitřní krvácení.
,,A proč jste ho neodvezly do nemocnice?" ozval se Tim.
Byla jsem bledá, třásla jsem se a po tvářích mi stékal pot, který se mísil se slzami.
,,Už pro něj bylo pozdě...nestihly byhcom to tam. Strašně moc krvácel a říkal, že by chtěl zemřít tady."
,,Ale nemusel!" vykřikl Tim.
,,Zemřel! Už je to konec, už se nevrátí! Tak proč se na to ptáte?! Prostě zemřel! Už tady není a i kdybych se rozhodla jinak, chtěl zemřít tady!"
Oba dva detektivové měli ruce na pistolích, které jim viseli u pasu. Brečela jsem, zatínala pěsti. Musím se zklidnit.
,,Už...je pozdě." zašeptala jsem.
Klesla jsem na kolena. Přikryla jsem si tvář dlaněmi. Musela jsem vypadat příšerně, protoože jsem měla vykulené oči a šklebila jsem se tak, že by to vyděsilo i Satana.
,,Je pryč...Teď je všechno na mě. Je prostě...konec."
Náhle mě někdo objal. Cítila jsem ten neznámí pach a pochopila jsem, že to je Moor.
,,Dobrý, já tě chápu. Nemusíš nám toho víc říkat, hodně tě to zasáhlo, že? Už se tě na nic nebudeme vyptávat, ano?"
Nereagovala jsem. Stále jsem měla vykulené oči a třásla jsem se.
,,Už to je dobrý." zašeptala Moor.


ANE - (18.) Hevlaska

21. září 2013 v 13:00 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Hevlaska...


DÍVKA


Byla jsem tak ráda, že jsem zpátky, takže jsem dočista zapomněla na svůj odstup.
Slyšela jsem ty zvěsti o Hevlasce a dávám si za vinu, že jí způsobuji takovou bolest. Nicméně měla jsem pro to důvod. Nikdy bych jí neopustila, kdyby to nebylo nutné.
Hevlaska je pro mě něco jako matka. Vychovávala mě po smrti mých rodičů, učila mě všechno o své zázračné moci, schopnosti léčení. Řekla mi o všech exorcistech, kteříí přišli, jsou tady nebo přijdou.
Věděla jsem všechno co věděla Hevlaska.
Ale ten důvod teď byl zastrčenej někd ehodně hluboko v mém mozku a já běžela k zářící postavě, která brečela radostí.
,,HEVLASKOOO!" zakřičela jsem šťastně.
Hevlaska nebyla tak úplně člověk. Tedy, neměla tu podobu člověka.
Hevlaska měla ruce, jenže je moc nepoužívala. Spíše své...vlasy? A ty, když zjišťovala příčinu, či jak je kdo moc zraněný. Na břiše měla místo pro nevinnosti, které u ní nacházejí dočasné útočiště.
Takže je pro exorcisty důležitější, než si ostatní uvědomují.
Hevlaska mě chytila do náručí a rozesmála se. Její slzy byli litrové kapky padající pod ní.
,,Hevlasko..." zašeptala jsem.
Přitiskla jsem se k ní a rozbrečela se taky.
,,Kdes tak dlouho byla, má milá?" optala se tiše.
,,Cestovala po světě, Hevlasko. Nikdy ybch tě neopustila, kdyby to nebylo extrémně nutné. Prosím odpusť."
,,Nic ti nevyčítám, má milá. moc dobře vím, žes musela odejít z nutnosti. Ale řekla bys mi, poč?"
Ztuhla jsem.
,,Později. Teď asi budeš muset přivítat nového člena, Hevlasko."
,,Vždycky jsem obdivovala tvoje bystré smysly, má milá." zašeptala.
Položila mě na zem za sebe a já viděla skrz ní, protože byla poloprůhledná. Když jsem jí viděla prvně, byla jsem vyděšená, ale teď mi to přijde jako dobrá věc, být poloprůhledný, protože jsem skrz ní viděla a mohla jsem odvodit, co se děje.
Tady jsem byla vždycky, když sem dolů někdo sjel.
A dneska je to tu zas.
Připadalo mi, jako bych jí měla vidět poprvé a napsledy. Ten pocit mě vyděsil natolik, že jsem se zezadu přitiskla k Hevlasčině teplému a tepajícímu tělu.
Vnímala jsem její život, emoce a sílu, která v ní dřímala. Jenže jí nemohla použít, to už jsem zjistila dávno.
Bylo mi jí líto.
I tady, v novém domově se Hevlaska ubytovala pod Řádem. Ale i tady to bylo mnohem, mnohem lepší. Místnost vypadala jako ohromný chrám. Jako nahoře, tak i tady byli mohuné sloupy, které podpíraly strop. Ten byl zaoblený a na něm byla ze sklíček poskládaná moazika znázorňující Hevlasku držící exorcistu.
Když se snažila zjistit, na kolik procent je exorcista synchronizovaný se svou zbraní, přiložila své čelo na to jeho a začala vypočítávat.
Teď k nám sjel skleněný výtah a s tichým žuchnutím přistál na můstku, který visel ve vzduchu před Hevlaskou.
Viděla jsem tam tři postavy.
Ihned jsem poznala bílou čapku, fialové vlasy a odlesk brýlí - Komui. Ten s nováčky jezdil pořád. Pak tam byl někdo s indigovými vlasy a černým ocasem mávajícím za jeho zády - Rin.
Oba dva vypadali docela legračně. Rin asi prošel tím, co ostatní exorcisté. Komui se jim snažil oživit vzpomínky pomocí bolesti, kterou jim způsobí. Vymluví se na to, že měli tu zbraň poškozenou a většinou mu to projde.
Teď Rin klečel omráčený bolestí a skoro nevnímal okolí. Ihned jsem dostala nutkání se k němu rozeběnout a vyléčit mu jeho bolest, ale věděla jsem, že kdybych se prozradila, musela bych zase utéct.
A to už nezvládnu.
Hevlaska opatrně vzala Rina do náručí. Obmotala ho svými vlasy, který byly mimochodem tlusté jako moje paže. Rin se moc nebránil. cítila jsme z něj silnou bolest a smutek, a taky zoufalou touhu dostat se zpátky do Akademie Pravého Kříže.
Ale dneska ne.
Hevlaska si ho pozorně prohlédla.
,,Ach, takže on má šupinatou ruku, jo? Avšak tahle nevinnost...to není dobré."
Přitiskla své čelo k jeho a chvilku tápala. Pak začala.
,,20%....50%......60%.....79%.... Jsi se svou zbraní synchronizovaný na 79%."
Hevlaska si ho naposledy pozorně prohlédla a pak ho opatrně položila zpátky na můstek. Komui ho podepřel a zadíval se na Hevlasku.
,,Sedmndesát devět?"
Hevlaska pouze přikývla.
,,A jak se má ona?" optal se.
Hevlaska mě vzala do náručí. Sedla jsem si do tureckého sedu a zazubila se na něj, i když to nemohl vidět.
,,Dlouho jsme se neviděli, Komui." řekla jsem.
,,Jo. Slyšel jsem Rinovo vyprávění. Doufám, že ti nevadí, když jsem jim řekl tvůj příběh od té doby, cos poprvé potkala Hevlasku?"
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Jsou jediní, co o mě vědí, pokud nepočítám tebe, Hevlasku a velegenerálové. Takže by o mě mohli něoc vědět. Ale ne všechno."
Komui se na mě usmál.
,,Neboj, ví jen to, že jsi si s Hevlaskou dost blízká a že znáš všechna jejich tajemství."
Oddechla jsem si.
,,Pořádně jsem Allena vyděsila, když jsem na něj vybalila, že v sobě má-"
,,Ššš." sykla tiše Hevlaska.
,,Co?" optal se Komui.
Mávla jsem nad tím rukou a usmála se na něj.
,,Ale to nic."
,,Nechceš si sundat tu masku? Je dost divné na tobě vidět černou."
,,Je to nutné. Sundám jí, až uznám za vhodné."
Komui pokrčil rameny. Pak se podrbal ve vlasech a podepřel Rina. Ten pootevřel oči a zazubil se na mě.
,,Ahoj." řekl.
,,Zdravím." řekla jsem.
Zamávala jsem mu a usmála se. Rin přikývl a pokusil se vstát, ale byl na to moc vyčerpaný. Komui ho chytil a kývl na mě.
,,Tak já ho odvedu do jeho nového pokoje."
,,Dobře. Mějte se, chlapci." řekly jsme s Hevlaskou sborově.
Komui odtáhl Rina do výtahu a ten posléze začal stoupat nad nás.


ANE - (17.) O kousek dál

21. září 2013 v 6:00 | ExorcistkaKiller |  Ao No Exorcist - Nový potomek


O kousek dál



Chvilku jsme seděli u Allena v pokoji a tiše přemýšleli nad tím, co se událo.
,,Necháme jí jít." řekl jsem nakonec.
Allen mlčel.
promluvil až po chvilce, ale byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšel.
,,Já nevím. Celou dobu od nás utíkala a když jsme jí našli tady...Co tady dělala?"
,,Já si myslím, že tady byla čistou náhodou. Vždyť zná jen tebe, ne místo, kde jsi žil. Tenhle pokoj...netušila, že je tvůj. Nemohla."
Allen pokýval hlavou. Jeho šedé oči, jindy veselé, teď byli smutné, bezvýrazné. Bílé vlasy mu spadali do očí a částečně skrývaly jeho pentagram, který má nad obočím.
,,Tak...pojedeme do našeho momentálního sídla, co ty na to?" řekl.
,,Jo, na to jsem sechtěl zeptat - Co to má znamenat?!"
Allen se zasmál. Ukázal nad sebe a já si to vyložil jako vyšší místa.
,,Šéf navrhnul, že se setkání uskuteční tady. Pokud se prokáže, že jsi bezpečný, pak budeš moct navštívit naše momentální sídlo. Komui se Shurou odjeli včera v noci. Jeidný, kdo tady zůstal jsou pátrači, já a ty."
Allenovo vysvětlení bylo docela chytré, ale stejně mě to naštvalo.
,,Jo..."


O pár dní později jsme se dostali do jedné vesničky docela daleko od Paříže, ale stále jsme byli ve Francii.
Nad námi se rozkládaly hory, jejichž vršky mizeli mezi mraky. Docela mě to vyděsilo.
,,Tak, tady bydlíme teď."
Allen měl na hlavě naraženou kápi, ale vyčuhovaly z ní jeho bílé vlasy a frňák, i když ho neměl dlouhý.
,,Kde?"
,,Tady!"
Allen ukázal k horám. Byl v nich malinký otvor, toho jsem si všimnul hned. yl malinký, ale zase byl dost velký na to, aby z něj dokázali vyjet auta.
Hvízdnul jsem překvapením.
Allen seskočil a chvilku klouzal po malém kopečku dolů k otvoru. Chvilku jsem se nedůvěřivě koukal na ten kopec, pak jsem ale pokrčil rameny a skočil taky. Brzy jsems Allenem závodil, kdo bude dříve dole a nenatáhne se.
Samozřejmě nakonec jsme se natáhly oba.

Vyplivnul jsem hlínu a trávu, která s emi nashromáždila v ústech, když jsem bradou vyrýval díru. Allenovi trčel zadek ve vzduchu a nevypadalo to, že by ho chtěl položit. Chňapnul jsem ho za vlasy a proplesknul.
Allen zasípal a vyskočil do vzduchu.
,,Co?! Kde co..."
,,Ty jsi omdlel?" optal jsem se ho zmateně.
Allen se podrbal na hlavě. Pak pokrčil rameny a zazubil se.
,,Nevím, ale raději pojďme, už nás čekají."
Přikývl jsem a zvedl se. Oprášil jsem se a rozeběhl se za Allenem, který si to už rázoval ke vchodu do Temného Řádu.

Vnitřek vypadal jinak, než jsem si to představoval. Kamenné sloupy podpíraly těžkou horu, která sloužila exorcistům jako útočiště a obrana. Kolem nás pobíhalo spoustu lidí oblečených v bílých pláštích a taky pátračů tu nebylo zrovna nejméně. Ale ať jsem se díval jak se díval, nikde jsem neviděl jediného exorcistu.
,,Kde jsou všichni?" optal jsem se ho.
,,Na různých misích. Někteří odpočívají nebo jsou v jídelně. Ach jak já se tam těším!"
Allen nasadil blažený výraz zasnění. Zasmál jsem se a drknul do něj.
,,Ale no tak!"
Allen se zazubil a já ho následoval.

Bylo to tu mnohem prostornější než v Temném Řádu. Knihovna a pracovna vědců už byly uklizené, všechno naskládané na sebe. Vědci samotní byli plní energie a při práci jim pomáhal jakýsi robot.
Allen se jen usmíval.
,,Musím říct, že je to tu pomalu lepší než v Paříži. Až teď jsem si uvědomil, že je tady veselejší atmosféra. Tak pojď, nejdříve vyžereme celej sklad a pak půjdeme proklepat Komuiho."
Zazubil jsem se.
,,Ten plán se mi líbí."



A l l e n - W a l k e r


,,Takže mi chcete říct, že jste potkali dívku, co umí léčit?!"
Komui byl celý šokovaný. V očích mu sršely blesky.
,,A proč jste ji sem nepřivedli?!"
,,No..." Allen měl sklopenou hlavu.
,,V pořádku. CHápu vaše počínání. Nicméně, ta dívka...říká se, že byla učněm samotné Hevlasky."
,,Cože?! Ona může mít učně?!" vykřikl Allen.
Komui se usmál.
,,Dokáže vyučovat. Jenže nikdo její vědomí moc dlouho nevydržel. Když se tahle dívka objevila, dokázala s Hevlaskou strávit celé týdny. Brzy se z nich staly velmi dobré kamarádky. Nakonec si jí Hevlaska vzala do učení."
Allen byl dlouho zticha.
,,Kdo je Hevlaska?" optal jsem se.
,,Hevlaska je Strážkyně nevinností, které ještě nenašli své hostitele. Existuje už od stvoření nevinosti. Je nejmocnější mezi námi."
Komui se na mě usmál a já mu to oplatil.
,,Dobře, to hodně vysvětluje. Ale ta dívka říkala něco o tom, že je Allen napůl člověk, napůl Noah. Allen z toho byl dost vedle."
Komuiho to nerozhodilo.
,,Jo, Hevlaska té dívce svěřila hodně tajemství o každém exorcistovi, který běhá po světě. Ale ta dívka dokáže držet tajemství v sobě a Hevlaska by se zbláznila, kdyby to někomu neřekla. Takže ta dívka je něco jako schránka. Jenže před pár lety s enáhle ztratila. Hevlaska z toho byla dost vedle, odmítala s námi mluvit. Takže tohle pro ní bude dost dobrá zpráva. Jen je škoda, že ta dívka se zase ztratila."
,,Říkala, že za sbeou nechává jen smrt a smutek. Že zešílela smutkem." zamručel jsem.
,,Tak to lhala. Jen má schopnost vidět částečně do budoucnosti. Vždycky vidí jen střípky, ale je to neovladatelné. Takže asi viděla něco dost hrozného."
,,Musíme jí najít!" vykřikl jsem.
Komui zavrtěl hlavou a usmál se.
,,To není třeba. Teď ale...Allene, myslím, že by ti prospěla sprcha a šlofík, co ty na to?"
Allen přikývl. Náhle vypadal strhaný a unavený. Ramena měl shrbená.
,,Dobře. Tak já vás nechám osamotě. Uvidíme se...no až se probudím."
S tím Allen zmizel.
Pohlédl jsem na Komuiho. Jeho tajemný úsměv mě znervózňoval.
,,Dobře, pojedeme za Hevlaskou. Určitě tě uvítá s otevřenou náručí."
Zasmál se, ale mě to připadalo, jako bych měl jít na popravu.

Anime - D. Gray-Man

20. září 2013 v 15:16 | Michaela Fabianova |  Anime

D. Gray-Man


Jméno anime: D. Gray-Man
Dílů: 103
Věková hranice: 15 (ale můžeš být i mladší)
Typ: Sci-Fi, Fantasy - Vtipné - Dobrodružné

Popis:

D. Gray-Man je u mě nejlepší anime, jaké jsem kdy viděla. Vypráví to o chlaci Allenovi Walkerovi, který se díky své levé ruce a levému oku může stát exorcistou. Jako malý přišel o Manu, svého pěstouna. Poté se ho ujal generál Marian Cross a on se začal vyučovat na exorcistu.
Nakonec se dostane do tzv. Temného Řádu, který sídlí v Paříži. Tam se setká s novými přáteli a zažije spoustu dobrodružství, ale taky veselí a smutku.
(Vypadá to, že má Lenalee rád, nebo je do ní dokonce zamilovaný).
Avšak...
Jednoho dne díky něčemu, někomu a pak kvůli osudu zemře.
Jak to bude pokračovat? Přežije nebo bude bloudit světem mrtvých navždy?


ONLINE:

!!! - Je to v SK ne v CZ. K tomu je prvních 51 dílů s českým dabingem !!!


DOWNLOAD:

(No...myslím, že tam najdete všechny díly. Od 52+ je to pouze s anglickými titulkami, pokud to budete chtít stáhnout. České jsem prozatím nenašla).

Teď nějaké obrázky! :D

ANE - (16.) Sliby a poslední slova

20. září 2013 v 15:00 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Sliby a poslední slova


DÍVKA
Ticho.
To jediné tady vládlo. Takové ticho, kdteré zažijete pouze tehdy, když jste samy, v nějakém koutě a nikdo kolem vás není.
Tlukot srdcí. Dech. A kroky.
To všechno jsem slyšela a přesto jsem to pokládala za ticho.

Byla jsem v jednom pokoji, který nějak zázračně přežil útok akum. Viděla jsem tam vybledlý obrys. Asi tam visel obraz. Pod tím byla postel, sice ošuntělá, ale byla tu. Židle se stolkem byly v pravém rohu místnosti ode mě. Já klečela v levém rohu u dveří.
Nebyla tu zima. Tedy, aspoň jsem si to myslela. Mě zima nebyla, bylo mi příjemně. A to jsem na sobě měla vážně málo věcí. Seděla jsem v tom chladném temném rohu, oči přivřené a nohy natisklé na hrudníku.
V hlavě se mi honilo tak strašně moc myšlenek. Allen...chápala jsem jeho reakci. Taky bych takhle reagovala. Jelikož jsem měla nevinost léčení, dokázala jsem se vcítit do emocí toho druhého snad už odmalička. Takže jsem chápala i Allena. Byl vystrašený. Vyděšený a bál s eo své přátele...bál se, že by ho nenáviděli, kdyby se dozvěděli pravdu.
Ale já umím uchovat tajemství.
Zadržela jsem dech, když jsem uslyšela dva páry bot, jak jdou kolem. Slyšela jsem taky hlasy.
,,-chápu." řekl.
,,Jo? Vypadáš pořád takový...zvláštní. Sice nechápu, co to znamená ten Noah, ale..."
Druhý mlčel.
,,Zkusíme jí najít, ne? Určitě by to nevykecala. Cítil jsem její emoce, když ses na ní usmál..."
,,...Allene."
Ano, kolem mých dveří šel Rin s Allenem. Sice tu ještě bylo pár pátračů, ale nikdo jiný tady nebyl, kromě mě.
Náhle se zastavili.
Zadržela jsem dech. Ne! Proč...ten pach...Ksakru, to jsem si neuvědomila.
Musím pryč...
,,Tady jsem dříve bydlel, když jsem se vracel a žil tady. Vlasně to není tak dlouho, co jsme se přestěhovali."
Allen vzal za kliku. Nedýchala jsem, neodkázala jsem se přniutit k tomu ten vzduch vstřebat.
Allenův pokoj...Proč jsem sem šla?!
Proč?!
Jediná úniková cesta je okno, ale já neumím lítat. Bože...pomož mi!
Zachumlala jsem se více do pláště a přitiskla víc do rohu, abych s temnotou splynula.
Rány po jeho nožích se mi rozpálily, i když už by tam nikdy neměli být.
Dveře se otevřeli a temnou místnost zalilo světlo.
Byla jsem zticha.

Dovnitř vešli dvě postavy. Poznala jsem Allena a Rina. Rin byl zamračený, jakoby tušil, že ta místnost není liduprázdná.
Allen vešel. Pomalým krokem se vydal ke své posteli a klekl si na ní. Pak se dotkl onoho bledého obrysu.
,,Tady dříve visel obraz. Znázorňoval skřítka, který měl jednu ruku v řetězech a v druhé nesl na zádech rakev. A šel. To mi připomnělo slib, co jsem dal Manovi. A tak jsem slíbil tohle i tomu obrazu. Teď visí v mém novém pokoji."
Rin se díval na Allenova záda. Pak se ale začal otáčet.
Tiše jsem kníkla.
Allen i Rin se prudce otočily. Dívali se na mě s čirou hrůzou ve tvářích.
Dlouho jsme se na sebe dívali a ani jeden z nás se nehnul.
Jen mé slzy, stékající po tvářích.
Jak jsem si myslela, osudu nedokážu uniknout...


RIN
Díval jsem se na ní. Byla přitisklá ke stěně, zabalená v černém plášti. Její oči v té tmě zářily jako šedo-modro-zelené drahokamy.
A brečela.
Připadala mi bezbraná a vyděšená. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že by chtěla pomoc, oporu.
Pomalu jsem k ní přešel. Dívka se ani nehnula, stále se na mě dívala se slzami v očích.
,,Prosím...nesnažte se mě zachránit. Jsem...skončíme špatně. Jestli mě nenecháte, já..."
Klekl jsem si k ní a dal jí ruce na ramena. Dívka ztuhla a napjala se. Její pohled ztvrdnul.
,,Jsi silná holka. Ať už s enám snažíš říct cokoliv, my o přežijeme. Možná, že se zraníme, ale přežijeme to. Nevím jak to, ale něco ve mě mi říká, že se nás tímhle snažíš ochránit. Nejsi anděl?"
Nedokázal jsem odhadnout její reakci. ohl jsem tipovat jen z očí.
Dívka si sáhla na masku. Měla rukavice, stejně černé jako byl její plášť.
,,Já...já..."
Zase se schoulila a roztřásla se.
,,Proč...proč se snažíte mě povzbudit? Nechávám za sebou pouze smrt, zoufalství a utrpení. Vždyť Allenovi jsem ublížila jen slovy!" rozkřičela se.
,,Uklidni se..." začal jsem.
Ale nenechala mě domluvit.
,,Sice umím držet tajemství jako hrob, ale stejně jsem mu ublížila! Oba dva jste...tak milý a plný lásky a raodsti, i když jste nejsilnějšími ve své zemi, či dkonce světě. Dokázali byste zničit všechno a přesto jste...jste na straně dobra, staráte se víc o přátele než o sebe."
Dívka se chytila za břicho, jakoby tam byla stále zraněná. Zamračil jsem se.
,,Cítila jsem tvoje pocity, Allene. Cítila jsem z tebe strach o tvé přátele, o to, co by se stalo, kdybych to rozkřičela. Byl jsi taky vyděšený a já ti chcii jen říct...že tvou reakci chápu. Nikdy jsem ti to nezazlívala."
Dívka se tiše zvedla. Hřbetem ruky si utřela slzy a pak se usmála. Tedy, aspoň jsem to odhadoval.
,,Teď...už mě prosím nechte jít..."
,,Počkej!" zakřičel Allen.
Natáhl po ní ruku, ale pak se zastavil. Dívka se otočila.
,,Tušila jsem to." řekla smutně.
Klekla si a dala si jednu ruku na levé prso, na místo, kde měla srdce.
,,Slibuji, že nikomu nevyzradím tvé tajemství, Allene Walkere. To já neudělám, nikdy jsem neudělala a ani teď nedělám. Budu chodit sama s tichoistí na rtech."
Ještě chvilku klečela. Vůbec jsem nechápal, co se děje a proč dívka dává takovýhle slib. Když se zvedla. Něco Allenovi vtiskla do ruky. Pak si sundala masku a já uviděl její překrásnou tvář.
Hrál na ní smutný úsměv.
,,Děkuji, chlapci." řekla.
Pak se k nám otočila zády tak, že jí plášť zavířil a ona pomalu odešla.
Poprvé jsem slyšel její kroky. Ladné a tiché, ale slyšel jsem je.
,,Děkuji..." slyšel jsem její hlas.


Nepřátelé - 27. Tajemství očarování

20. září 2013 v 12:50 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé






Pomalu jsem sestupovala z hory. Meče mě tížily na zádech, ale já jim sotva věnovala pozornost. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Reborn. Možná, že má pravdu...Moožná, že an tomhle světě jsou ještě silnější mafie než mám já a Tsuna. Ale stejně mi to nešlo do hlavy. Neznala jsem silnější mafii, než byla ta naše.
A přesto...
Na Rebornových slovech opravdu něco bylo. Jakoby znal budoucnost a věděl, že se stane něco hrozného.
Zaúpěla jsem a chytila se za hlavu.

O pár minut později jsem došla ke konci své cesty. Viděla jsem ty mrtvoly mužů, kteří hlídali vchod.
Bez špetky soucitu jsem kolem nich prošla.
Když jsem šla ještě chvilku, uviděla jsem menší dům a kolem něj sanitky a obsidiánově černá auta mojí mafie. Viděla jsem taky blikající postavu rudovlasého kluka a Prima, jak s ním o něčem diskutuje. Oba dva jakoby se dobře znali, takže ten rudovlasej musel být jeho přítel.
Usmála jsem se, ale pak jsem spatřila Daie, jak sedí opřený o schody. Jeho rány už byli ošetřené, takže by na tom mohl být lépe. přesto jsme viděla rudé skvrnky na jeho břiše.
Hned vedle do sanitky právě dávali Dina, kterému z hlavy stále tekla krev, ale už ne tak moc jako předtím. Oddechla jsem si a náhle jsem si připadala zase doma, šťastná a plná radosti, že jsou všichni naživu.
,,Wilmo?" ozval se hlas.
Otočila jsem se a uviděla právě Daie, jak se pokouší vstát. Třásl se a po tvářích a nehé hrudi mu stékal pot.
Zatlačila jsem ho zpátky a on si sednul.
,,Nevstávej. Ještě se ti rány znovu otevřou."
Dai jen kývl.
,,Co se stalo? Byl jsi víc zraněný než Dino."
Sedla jsem si na zem před něj a čekala. Viděla jsem, jak se snaží necivět na mou podprsenku, která zakrývala zbytek. Rozesmála jsem se a houkla na jednoho lékaře, aby mi hodil deku.
Brzy jsem byla zakrytá a Dai mohl lépe přemýšlet.
,,No...Už jsme byli skoro nahoře, když Dino hmátnul vedle a začal padat. Snažil jsem se ho chytit, ale neodpadlo to moc úspěšně. Tak jsem skočil za ním, chytil ho a moje břicho schytalo rány od hory."
Zamračila jsem se a stočila pohled na tu temnou horu, jejíž vrchol se ztrácel mezi mraky. Reborn...
,,Hm-Mm." zamručela jsem.
,,A co ty? Viděl jsem Prima, jak se zjeviltady s Tsunou, ale ty ses neobjevovala. Už za tebou chtěli někoho poslat."
,,Já? No...to je prozatím jedno. Nebylo to nic moc důležitého." zamručela jsem.
Dai se do mě zabodl pohledem.
,,Teď lžeš. Wilmo...stalo se tam něco, že?"
Ten vír...jak jsem to udělala?
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla, jak se Dai s námaho uzvedá.
Všimla jsem si toho až když mi na tvář skáplo pár kapek krve.
Překvapeně jsem vzhlédla a uviděla Daie, jak klečí naproti mě. Jeho ruka byla na mé hlavě a jeho krev mi stékala po tvářích.
,,Daii..." zašeptala jsem.
Netrvalo dlouho a octla jsem se v pevném objetí.

Chvilku jsem na to neragovala. Byla jsem na to až mco překvapená. Pak jsem se usmála a objetí mu oplatila. Deka mi sklouzla ze zad a moje záda ovanul chladný větřík noci.
,,Wilmo...nevím, co bych udělal, kdyby jsi zemřela. si pro mě jeden popděrný sloup, kvůli kterému žiju. Tak zkus nezemřít."
Roztřásla jsem se. Po tvářích mi začali stékat slzy, které se poté mísily s jeho krví.
,,Ach Dai!" kníkla jsem tiše.
Pak se stalo něco, co mě dočisa změnilo, rozveselilo a zmátlo.


L O V E



Nebe bylo zatažené. Přímo příhodné pro procházku po městě.
Itálie bylo klidné místo plné rozesmátých lidí a odvážných dětí, které dělali blbosti.
Procházela jsem náměstím v černém plášti. Na hlavě jsem měla vysoký cylindr. Lidé se po mě překvapeně ohlíželi, ale já je nebrala na vědomí.
Na tomhle náměstí byly dneska trhy a já jsem si chtěla prohlédnout zboží, které tu měli. Já vím, neměla bych utrácet,, ale myslím, že moje pokladna oželí pár eur.
Taky jsem se potřebovala trochu vyvětrat a odpočinout si od kruté reality skryé pro ostatní. Primo zase mučil Tsunu, začal s tím hned co Tsuna nabral dost sil a energie. Dai s Dinem leželi v nemocnici, kterou jsem měla zabudovanou v naší základně. A zbytek z mých mafiánů si dělal co chtěl.
Zastavila jsem se u jednoho stánku, kde mladá dívka prodávala přívěsky. Viděla jsme tam skoro všechno.
,,Dobrý den, hledáte něco?" optala se dívka.
Usmála jsem se.
,,Ahoj, zatím se jen dívám."
Dívka přikývla. Pozorně jsem si jí prohlédla. Vypadala nemocná. Byla bledá, měla kruhy pod očima a celá se třásla zimou, protože na sobě měla jen otrhané tílko. Sundala jsem si svůj kabát a přehodila ho přes ní.
Dívka se na mě překvapeně podívala.
,,Ty se o tenhle stánek staráš sama?"
Dívak zavrtěla hlavou.
,,Moje matka se dívá na ostatní stánky a rozhazuje peníze za blbosti. Já jsem dostala za úkol tenhle stánek hládat."
Posmutněla jsem. Z kapsy kalhot jsem vytáhla peněženku a podala jí deset euro.
,,Není to moc, ale na léky by ot mohlo stačit."
Dívka se usmála. V jejích očích se rozsvítilo nadějné světýlko.
,,Hm...a asi si vezmu...tenhle."
Vzala jsem si přívěsek, který znázorňoval rudý pentagram v černém kruhu.
Dala jsem dívce další peníze a usmála se. Pokývla jsem cylindrem a otočila se k dalším stánkům.
,,Nechceš se projít?" optala jsem se jí.
,,Ne! To teda nechce!" ozvalo se vedle mě.
Otočila jsem hlavu a uviděla ženu podobnou té dívce. Akorát tahle žena byla tlustá a zdravá.
Ušklíbla jsem se.
,,To je tvoje matka?" optala jsem se dívky.
Jen přikývla. K hrudi si tsikal peníze, které jsem jí dala. Avšak žena se k ní rozeběhla a všechny peníze jí vzala.
,,Počkat! Co to děláte?!" zakřičela jsem na ní.
Hluk z okolí ustal.
Žena si zastrčila peníze do kapsy.
,,To nejsou tvoje peníze, děvko. A nemáš do toho co strkat nos."
,,No, být vámi, držím zobák a ty peníze vrátím té dívce."
Žena zbělela zlostí.
,,Cos to řekla?!"
,,Vraťte jí to."
Hlas jsem měla chladný jako led a oči jako bouřkové mraky. Rudé vlasy, které mi spadali na ramena a na záda se mi rozcuchali v mírném větru.
,,Ne." zavřískla žena.
Než stačila mrknout, měla jeden z mých mečů pod krkem.
,,Stačí, abych rukou jen trošku mávla a jsme o hlavu kratší."
,,To neuděláš." zachraptěla žena.
Na rty se mi vloudil úšklebek.
,,Jsi si tím jistá? Teď vrať ty peníze té dívce a pořádně se o ní starej."
Přiblížila jsem meč k jejímu krku.
Žena se roztřásla a ty peníze po té dívce hodila. Ta je chytila a podívala se na mě se strachem.
Usmála jsem se a ten meč schovala zpátky do pochvy.
,,Takhle se mi to líbí. Ale jestli se o ní nebudeš dobře starat, tak ti slibuju, že svůj slib splním."
S tím jsem se otočila a pomalu odešla do davu, který se rozestoupil ve strachu z mého meče a ze mě.
Takhle se mi to líbí.

Později večer jsem seděla v kanceláři. Zapadající slunce mi svítilo do oken, protože kancelář spolu s jídelnou byly v budově, která byla nad podzemní základnou.
Dívala jsem se na fotku, kde jsem byla s Renem. Oba dva jsme se zubili do záběru a Ren mi dělal oslí uši svými prsty.
Zamrkala jsem a snažila si utřít slzy, které se mi draly z očí.
Prohrábla jsem jeho věci. Moc toho tady nebylo, protože už to skoro vyklidili. Ale našla jsem tu pár nezbytných věcí na řízení mafie.
V sluchátku mi zabzučelo a pak se tam ozvaly da hlasy.
Hodnou chvíli jsem jim nerozuměla.
,,Ticho!" křikla jsem.
Oba dva hlasy ztichly.
,,Co se děje? A ať mluví jen jeden!"
,,Wilmo, Potřebuji si s tebou o něčem promluvit." řekl Tsuna.



ANE - (15.) Důvod?

20. září 2013 v 5:00 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Důvod?


Rin

Seděl jsem v pokoji.
Nemocničním pokoji.
Moje rány se už dávno zahojily. Byla to úleva, jenže jsme měl zase zničený kabát. Proto jsem ho prozatím dal stranou a oblékl si náhradní.
Allen se taky vykoupal a převlékl. Teď jsme oba seděli v tom nemocničním pokoji a přemýšleli, kdo by mohla být ta dívka. Kvůli jejímu soukromí jsme jí nesundali tu masku, ale ránu jsme jí obvázaly a její černý plášť pověsili na věšák.
,,Co si o ní myslíš? Proč před námi utíkala?" optal se Allen.
Na chvilku jsem zavřel oči.
,,Napdá mě pár věcí. Třeba kvůli mě. Nějak tušila, že jsem démon a tak se snažila utéct."
,,Ne, to ne. Pamatuješ, co na nás zakřičela?"
,,Jo, jenže..."
,,Ne, zněla, jako by měla strach o nás, ne o sebe. Viděl jsem její výraz v očích. Nebála se nás, bála se o nás."
Chvilku jsem si ho měřil. Allen vypadal, že mluví pravdu. Díval se na ní se směsicí zmatení a taky starostlivosti.
,,Zajímalo by mě, jak je Lenalee." zašeptal.
,,Určitě je v pořádku. Vždyť má v sobě Srdce..."
,,Ne! Neříkej to nahlas!"
,,A ty, Allene taky."
Oba dva jsme ztuhli. Allen měl vytřeštěné oči.
Oba dva jsme se podívali na dívku, která si prsty česala vlasy. Zabodávala se do nás pohledem.
,,Znám tvůj příběh, Allene Walkere. Nemysli si, že nejsi slavný. Ale jelikož umím používat mozek, dkážu s přesností říct, že jsi napůl člověk, napůl Noe."
(Tento kontext byl v maze D. Gray-Man, jenže tohle se dovíme až v dalším díle mangy!)
Allen kníkl. Zbledl.
,,Neboj se. Jsme jediná, kdo to ví mimo váš Řád. Máš v sobě 14. Noaha, Manu. Mana Walker, tvůj pěstoun, neo člověk, který se tě ujmul a který následně zemřel. Proklel tě, ne? Proto máš to oko, tu jizvu a ten pentagram. Nejsi čistý Noah, že?"
Dívka ze sebe chrlila informace, který jsem jak já, tak Allen nevěděli. Poznal jsmeto na jeho bledém obličeji a vykulených očích.
,,J-Jak to víš? A co to říkáš?! Ty chceš říct, že Mana, můj otec, byl Noe?"
Dívka pouze přikývla.
,,A proto potřebuješ pomoc."

,,Hej tak moment, co se to tady děje?!" vykřikl jsem.
Dívka se na mě podívala a já měl pocit, jako by odhalovala všechna má tajemství.
,,Vy se k sobě hodíte - jako přátelé - jeden napůl člověk, napůl Noah. A ty jsi napůl člověk a napůl démon. Syn Satana, že? I o tobě už jsem slyšela, Rine Okumuro."
Ztuhl jsem.
,,Jak to, že toho víš víc než my? Sice jo, já vím, že jsem napůl démon, ale jak víš, že je Allen ve skutečnosti Noah?"
Dívka si poklepala na hlavu. Pak si strhla obvazy a pod nimi nebylo nic.
,,Postarali jste se o mě pozdě. Mám rychlou regeneraci, rychlejší než máš ty, Rine. Proto dokážu léčit lidi a brát si na sebe polovinu jejich zranění."
Pak se otočila k Allenovi. Ten se držel za hlavu a mě náhle připadalo, jako by byl tmavší. Jako by měl tmavší pleť.
,,Uklidni se, Allene. Jsem přítel." zašeptala dívka.
Dala ruku na Allenovo rameno a pak si ho k sobě náhle přitiskla.
,,Nejsem Roat Camellot, Tikky Mikk, Lulubell, nebo ti další z Noemova rodu. Jsem exorcistka, mám v sobě nevinnost léčení."
Allenova pleť konečně trochcu pobledla a vrátila se do své původní podoby. Uklidnil se a začal klidně dýchat.
,,Tak vidíš." zašeptala dívka.
Náhle ztuhla. Zakašlala a já uviděl, jak se její maska zbarvouje krví.
Odtrhla se od Allena a z jejího hrudníku vyjely dlouhé černé nože Allenovy ruky.
,,Já a Řád jsme jediný, kdo o mě ví. A i z Řádu je jen pár vybraných, co to vědí. Rzhodně nejsi exorcistka, dívko."
Allen zněl jako led. Chladný a bez emocí.
Dívce skrz prsty protékala krev. Předklonila se a znovu vykašlala krev.
,,Mluvím pravdu!" zachraptěla.
,,Stěží." zavrčel Allen.
Dívka začala brečet. Slzy jí stékaly po tvářích a ona se neovladatelně třásla. Peřina pod ní už byla celá rudá od její krve.
Pak zavřela oči a položila si na ránu obě ruce. Kolem ní začala vířit rudá záře. Začala něco mumlat a já viděl, jak se jí její zranění léčí.
Ale taky jsem viděl, jak jí to vysává energii.
Čelo měla orosené potem, který jí posléze stékal po tvářích.
Kolem ruky se mi rozžhnul modrý plamen a svou ohnivou dlaní překryl její. Dívka krátce zalapala po dechu a pak se uvolnila.
,,Díky." zašeptala.

To zranění bylo vážné a tak nám oběma trvalo dlouho, než jsme jí dali dohromady a ránu vyléčily. Allen se po celou dobu ani nehnul.
Když jsme byli hotoví, dívka se třásla tak silně, že mě to vykolejilo. Dívala se na své ruce od krve.
,,Vždycky...vždycky jsem si přála být zraněná. Aby mě někdo zranil. Sama jsem na to neměla odvahu, ale kdyby mě někdo třeba řízl nebo tak...chtěla jsem zažít to, co hrdinové. Co vy. Když jsem se dozvěděla o nevinnosti spící ve mě, bylo už pro mérodiče pozdě. Srazily jsme se s nákladním vozem a méé rodiče to rozdrtilo na kousíčky. Přežila jsem jen já, jenže za strašnou cenu. Do konce života musím chodit s tím, že mí rodiče jsou mrtví a já měla tu šanci je zachránit, tu moc...Od té chvíle jsem trochu...blázen. Pletu se do rvaček, zabíjím lidi, kteří mi připadají špatní. Ale pak jsem náhle potkala zvěst. Zvěst o bělovlasém chlapci a démonovi, jak přicházejí sem, do Paříže. Ihned jsem sem přišla. Jenže...bála jsem se, že by mě ta šílenost popadla znovu a já vás zabila.
Proto jsem od vás chtěla utéct."
Dívka brečela. Stále se třásla a byla od krve, ale brečela. Pak náhle ztuhla. Otočila se k nám zády a vstala. Odešla za závěs, tam jsme uslyšel tekoucí vodu. Umyla si ruce a masku vyhodila do koše. Vzala si novou a tu si obvázala kolem hlavy. Stále jsem jí slyšel. Její pláč.
Zoufalství a slova, ve kterých bylo obsažené.
Měl jsem sto chutí jí obejmout.
Ale dívka si jen vzala plášť, natáhla si kápi a pomalu vyvrávorala ven z pokoje. Ani jeden jsme se nehnuly.
Pak jsem pochopil.
Ta dívka zešílela smutkem, ale Millenium Earl se jí neobjevil. Něco jí muselo celou dobu chránit...
Když jsem vyběhl ven a zařval: ,,POČKEJ!" byla už pryč.
Slyšel jsem jen tichý vzlykot a zoufalství, které po ní zbylo.
,,Allene! Proč?!" rozeřval jsem se na něj.
On však jen seděl a díval se na svou ruku s noži, ze kterých sále kapala krev.


ANE - (14.) Dívka

19. září 2013 v 5:00 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Dívka


Skoro hned jsem našel Allena. Mraky prachu, které se po jeho dopadu ještě převalovali byli vidět i z místa, kde jsem momentálně byl. Párkrát jsem skočil a octl jsem se u něj.
Nevypadal až tak strašně, jak jsem si myslel. Jeho Crown Clown (prý se tak jmenuje jeho Nevinnost) se už deaktivoval a on teď ležel v natrženém exorcistském plášti. Z hlavy mu tekla krev a zbarvovala jeho sněhově bílé vlasy do ruda.
Zaklel jsem.
,,Hele seber se chlape. Přeci tě nesloží jen rána do hlavy!"
Nebyl jsem si jistý svými slovy, ale nějaký ten vztek a prosbu jsem do toho dal. Allenovi se zachvěla víčka a něco zasípal, takže to mi stačilo, abych se ujistil, že je naživu.
,,Už...už jsem měl horší zranění."
Usmál se a já si všiml, že mu z koutku úst vytéká krev. Zbledl jsem a klekl si.
,,No tak! Zůstaň při vědomí, je ti to jasný?!"
Náhle jsem uslyšel, jak zašustila látka.
Prudce jsem se otočil a zavrčel. Pak mi to ale odumřelo na rtech. Byla to postava. Měla na sobě černý plášť s hlubokou kápí. Bradu, rty a nos měla přikryté černou maskou. Oči se jí starostlivě leskly. Nedokázal jsem rozeznat barvu.
Postava se hnula, ale já nic neslyšel kromě toho šustění látky. Přikelkla si k Allenovi a sáhla mu na místo, kde má srdce.
Jen krátce přikývla a druhou ruku mu položila na hlavu. Pak kolem ní vybuchla narudlá záře a nad Allenem se utvořil znak lékařství - kříž obtočený hadem.
Allen zakašlal a vyplivnul další krev. Jenže pak začal dýchat normálně a já uviděl jak se mu do tváří vrací barva.

Nevím, jak dlouho ta postava Allena léčila. Byli to možná jen vteřiny, možná minuty. Ale déle ne. Za celou dobu jsem se ani nehnul, a ta postava se jen trošku roztřásla.
Konečně zmizela i poslední kapka krve a rudá záře pohasla. Allen pomalu otevřel oči a rozhlédl se.
,,K-Kde to jsem?" optal se zmateně.
,,Tam, kde předtím." řekl jsem úlevně.
Pak jsem se otočil na postavu. Stále seděla na zemi a třásla se, teď už o mnohem víc než předtím.
,,Hej, jsi v pořádku?" optal jsem se jí.
Uslyšel jsem, jak na zem dopadla kapka.
Podíval jsem se dolů. Pod tou postavou se tvořila kaluž krve. Nebyla velká, ale byla tam.
Z její hlavy skápla další kapka.
Zalapal jsem po dechu a strhnul jí kápi.
Překvapily mě dvě věci.
Je to holka.
A je neuvěřitelně...já nevím jak to popsat.
Měla krátké špinavě blonďaté vlasy. Nebyla štíhlá, ale zase nebyla tlustá. Byla tak akorát, aby vypadala hezky. Její oči byli skelné bolestí, ale přesto je měla hezké. Šedo-modro-zelené oči se starostlivě dívali na Allena, který si jí překvapeně prohlížel.
Z její hlavy tekla krev.
,,Jsi zraněná!"
,,To nic není." řekla.
Na chvilku zavřela oči a sáhla si na ránu. Trochu s sebou cukla. Pak ruku dala před svůj obličej a oči otevřela. Povzdechla si a krev, co měla na ruce si utřela do pláště.
Pak se zvedla a zavrávorala.
,,Proč..tys jeho zranění přenesla na sebe?!" optal jsem se jí.
Dívka se do mě zabodla pohledem.
,,Jen polovinu. Měl zlámaná žebra a jedno mu propíchlo plíci. Ještě o chvilku později a byl by mrtvý. Já na sebe přenesla jeho otřes mozku a krvácení z mozku."
,,Ale-!"
,,Je důležitější než já!" vykřikla dívka.
Pak se otočila, nasadila si kápi a zmizela.
,,R-Rine...? Kdo to byl?"
,,Na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Myslel jsem si, že je to jedna z exorcistů!"
Allen zavrtěl hlavou.
,,Ne. Nikdy jsem jí neviděl. Možná, že je tu nová...Ale to by nemohla být tady."
Oba dva jsme byli zmatení. Chtěl jsem tu dívku najít a pomoct jí, ale ona už byla dávno pryč. Seděli jsme tam na chladné zemi a ani jeden se nechtěl hnout.

Dívka
Jen tak tak jsem unikla. Bylo to vážně nebezpečné, protože ten krasavec Rin mi strhnul kápi.
Když jsem našla Allena, jak tam leží a umírá, nemyslela jsem na to, co by to mohlo být tentokrát. Věděla jsem, že oba dva jsou důležitější než já a tak jsem Allena vyléčila.
Dostala jsem od něj ránu na hlavě. To bylo štěstí, protože kdybych dostala jeho propíchlou plíci, byl by se mnou konec dřív než bych stačila říct, jak mě těší.
Bylo to pro mě to nejlepší setkání v mém životě.
Není to dlouho, co jsem v sobě našla nevinnost. Tehdy jsem ještě žila nedaleko Paříže, takže pro mě nebyl problém dostat se do Temného Řádu.
Věděla jsem, že tam exorcisté už dávno nebydlí, ale tušila jsem, že se tam stane něco, přo čem budu nápomocná.
Přeci jen, já svým tušením věřím.
No a tam jsem - s pomocí své nevinosti - našla Allena a Rina, dva kluky, se kterými jsem se chtěla vždy sejít.
Jenže jsem věděla, že tohle by nikdo nedovolil.
Proto mám přes dolní část tváře černou masku.
Vyléčila jsem Allena, zachránila jeho život a navíc jsem ho viděla a dotýkala se ho na vlastní kůži! Dokonce i Rin byl skutečnej podle jeho tlukotu srdce a hlasu.
Panebože!
Tiše jsem zajásala, jenže pak mě do hlavy chytila vlna bolesti. Vykřikla jsem a chytila se za ní.
,,Au." zakníkla jsem.
Cítila jsem, jak mi po vlasech stéká krev a dopadá na kamennou podlahu pode mnou. ještě chvilku jsem tam v bolestech klečela.
Pak jsem se ale postavila a šla dál.
,,Hej! Stůj!"
Prudce jsem se otočila. Uviděla jsem ty dva, jak za mnou běží.
Vím, že jim neodkážu utéct. Ale kdyby byli semnou, jejich život by nebyl moc dlouhý.
,,Nepřibližujte se!" zakřičela jsem.
Oba dva se ale nezastavily.
Zakřičela jsem a chytila se zábradlí. Hlava mi duněla bolestí. ohle byla jiná bolest, než kterou vídám skoro každý den.
Už byli skoro u mě.
,,Neslyšeli jste mě, tak já uslyším vás." zašeptala jsem.
Pak jsem se zaklonila, přehoupla přes zábradlí a začala padat dolů.

Tohle pro mě nebyla výška ani pád. Lehce jsem dopadla na nohy. Plášť se kolem mě rozvířil a já se pousmála.
Stoupla jsem si a už se chtěla rozeběhnout, když se mi kolem levé ruky obmotal bílý pás. Věděla jsem, co to je a čí to je.
Allen měl schopnost, které říkal Crown Belt. Tímhle se mohl chytit, aby nespadnul, či mohl svázat a znehybnit nepřítele.
Tahle látka se nedala přetrhnout.
Zaškubala jsem rukou a zavrčela.
,,Pusťte mě!" vykřikla jsem na něj.
,,Ne!" oplatil mi.
Mezitím za mnou někdo dopadl na nohy. Uslyšela jsem ten tep, ten dech.
Někdo mě objal tak, aby mi znehybnil ruce. Přitiskl mi je k bokům.
Objal mě kolem hrudníku.
Zaškubala jsem s sebou.
,,Pusťte mě! Oba dva!"
Ale byla jsem v pasti.
Zakňučela jsem a začala s sebou škubat a kroutit se. Jenže jsem do toho nedala všechno.
Přede mně doskočil Allen. Z pravé ruky mu stále vyjížděla ta bílá látka, která mi svazovala levou ruku.
,,Prosím! Nevíte, co to znamená! Takhle..."
Allen se na mě usmál.

Tak mě to šokovalo, že jsem ztuhla. Vytřeštila jsem oči a civěla na tu jeho dokonalou tvář, na ten jeho úsměv.
,,Neboj se, my ti neublížíme. Já ti jen chci..."
Přesně jako v tom snu. Pomoc!
Chtěla jsem si zacpat uši, ale Rin mě stále držel. Po tvářích mi začali stékat slzy.
Pak jsem dostala nápad.
Allen už říkal první slabiku toho slova. Nadechla jsem se a prudce hodila hlavou dozadu.
V té se mi rozduněla odporná bolest. Vykřikla jsem bolestí a mé tělo ochablo.
Ztratila jsem vědomí.





ANE - (13.) a na scéně Akuma 4. úrovně!

18. září 2013 v 17:44 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

A na scéně Akuma 4. úrovně!



Probudilo mě zachhvění.
Prudce jsem se posadil a zmateně se rozhléd.
,,Zemětřesení?" optal jsem se zmateně.
Pak jsem ale zavrtěl hlavou. Ty nejsou tak krátké a navíc, tohle bylo mnohem děsivější.
Otřes se udál znovu.
Aniž bych zaváhal, vyhoupl jsem se na nohy a během vteřiny byl oblíknutý v exorcistkém plášti, který mi sem daly.
Vyběhl jsem ven a tam uviděl hotové peklo.
Chodba byla celá zbořená, kabley jeiskřily elektřinou a viděl jsem tady krev.
A taky slyšel smích.
,,Kde je? To se schovává jako krysa?"
Ten hlas nezněl lidsky. Byl moc...já nevím, jak to popsat, ale nahánělo mi to hrůzu.
Přeskočil jsem sutě a vydal se k té ohromné díře, která vládla celému řádu.
Ihned jsem asi tři patra pod sebou uviděl něco. Tý jo, strašně blbě se to popisuje, ale vypadalo to jako dívka. Jen to mělo zdemolované tělo. Byla celá bílá, nad hlavou jí zářily dvě svatozáře a na nohou měla černé pruhy. Na zádech vílí křídla. Vlasy žádné a oči rudé jako krev.
Slyšel jsem taky skřípění a po chvilce mi došlo, že to je meč.
Viděl sjem jen rozmazanou šmouhu, ale tuším, že vím, kdo to je.
Nadechl jsem se a přeskočil zábradlí.

Už jsem padal z větší výšky. A navíc, držel jsem si palce, že dopadnu na toho akumu a chytím se ho.
A budu se modlit, aby mě on nerozřízl vejpůl.
opravdu jsem dopadl na akumu. Byla dost překvapená, když jsme s ejí chytil kolem pasu nohama i rukama. Ucítil jsem, jak mi po zádech přejelo něco ostrého a sykl jsme bolestí.
,,Rine?!" vyjekl.
,,Jo, musel jsem najít nějakou přistávací plochu." zabručel jsem.
Odskočil jsem od akumy a došlápl na zábradlí. Chvilku jsem balancoval, ale pak jsem spadl dozadu.
Překvapilo mě, když jsem dopadl na měkké. chvilku jsme tam jen ležel, než se pode mnou ozval přidušený hlas.
,,Hej,příště si mě prosím nepleť s ppolštářem."
,,A ty mě s fackovacím panákem." oplatil jsem mu to.
,,Budu celej zakrvácenej, tak ze mě slez!"
Vyskočil jsem na nohy a sáhlsi na záda. Ucítil jsem tam rozšklebenou kůži po sečné ráně.
,,Ach..."
,,Omlouvám se. Mimochodem, ten kabát se k tobě docela hodí."
Zazubil se na mě a já mu to oplatil. Oba dva jsme měli stejné exorcistské pláště, boty atd...
Pak mi pohled padl na tu akumu, která nás sledovala.
Vypadala dost naštvaně.
Ukázal jsem na ní a pak na Allena, který byl ve své druhé podobě. Místo, kde měla být levá ruka, nebylo nic. Místo toho mělv pravé ruce meč, který nevypadal zrovna bezpečně. Pravou ruku měl v bílém rukávu a vypadala hubenější, jenže když dokázala uzvednout ten meč... No prostě Allen měl ještě ten bílý plášť, co mu vlál za zády spolu s kápí.
,,Jo, objevila se tady z ničeho nic. Už stačila zabít pár vědců, a zničit pár místností. Odlákal jsem jí sem, do tohohle starého sídla."
,,Cože? Starého?"
Nechápal jsem to. Jak tomůže být staré sídlo?
,,Vysvětlím ti to později, jo? Teď se ale budeme muset vypořádat s ní."
Allen zařval a zase z něj byla jen šmouha obalená zelenou září. Akuma ho ale odrážela jednou rukou a vypadala dost unaveně. Druhou rukou si přikryla ústa, protože si zívla.
Dostal jsem vztek. Z pouzdra, které jsem měl na zádech jsem vytáhl Kurikaru a kolem mě vybouchly plameny. Démon mě napůl ovládl a já zavrčel. Ucítil jsem tesáky, které by dokázali prokousnout i diamant.
Rozeběhl jsem se proti Akumě a skočil.

Začal jsem na akumu bleskurychle útočit. Chvilku byla překvapená, ale pak se ušklíbla.
,,Útočíš na své druhy, démone?"
,,Ty nejsi můj druh! Ani moje rasa! Jsi akuma a já démon. Je to jednoduché."
,,Jsi démon, nebo napůl démon?"
Zavrčel jsem. Rozptýlila mě tím. A ona toho samozřejmě využila.
Uviděl jsem, jak jí v ruce zapraskala růžová koule a brzy jsem cítil, jak mě něco odhazuje pryč.

Plnou silou jsem narazil do zdi a utvořil kráter. Břicho jsem měl v jednom ohni a všechno mě bolelo. Byl jsem omámený bolestí a tak jsem nedokázal přemýšlet.
,,Rine!"
Tenhle hlas mě probudil. Prudce jsem zvedl hlavou a ihned toho zalitoval. Kníkl jsme bolestí. Uviděl jsem Allena, jak se brání z posledních sil.
Jak dlouho jsem byl mimo?!
Náhle akuma udělala něco podobného, co mě. Allen se včas zabalil do toho bílého pláště a tak mu to neublížilo tolik jako mě.
Jenže on zase nemá mou rychlou regeneraci.
Ihned jsem použil zeď jako odrzaový můstek. Přikrčil jsem se a pak se silně odrazil.
Nabral jsem rychlost a meč namířil na akumu.
Nestihla uhnout.
Můj meč jí probodl skrz naskrz. Akuma zapištěla a vyplivla krev. Zařval jsem, démon ve mě začal šílet.
Začali jsme společně klesat k zemi. Akuma se snažila vyjmout můj meč z jejího břicha, ale bylo to nemožné. Díky plamenům jsem nabral ohromnou ryhclost a akumu jsem hodlal použít jako přistávací plochu.
Už jsme viděl podlahu pod námi. Akuma začala řvát a v jejích očích se objevil strach. Měla je vykulené.
Přistáli jsme.
Můj meč zajel hluboko do země. Teď měla akuma 4. úrovně u svého břicha můj jilec. Vyděšeně se na mě dívala.
Plameny se přenesly do meče a ten je vplivl do těla akumy. Začala s sebou škubat a já jí zatím škvařil v plamenech.
,,Ty...brzy zemřeš..." zachrchlala.
,,Až po tobě, akumo." zavrčel jsem.
Akuma se zasmála, jenže krev jí potřísnila tvář.
Pak náhle vybouchla.

Jak to bude vypadat? (ukázka provedena na Ao No Exorcist)

14. září 2013 v 11:25 | Michaela Fabianova |  Anime

Jak to bude vypadat?


Tak jo, jelikož mě o láká, tak bych chtěla zkusit sem teda přidávatt info o anime. Mohla bych vám pomoct dokonce něco najít, kdybyste požádali :D
informace o anime, co sem budu dávat, budou buď z mé hlavy, protože jsme je viděla a dokážu udělat obrázek i vám, nebo si nechám pomoct jinými weby, samozřejmě s adresou na ně.
Bude to vypadat asi takhle:

Jméno anime: Ao No Exorcist
Dílů: 25 (+film)
Věková hranice: Neurčeno
Typ: Sci-Fi, Fantasy

Popis:

Ao No Exorcist je anime, které nás dostane do osudu 15-ti letého kluka jménem Rin Okumura (hlavní hrdina). Příběh začne tehdy, kdy se Rin dozví, že je syn Satana a jeho démonická síla ze zapečetěná v Démonickém meči Kurikaře, avšak peečeť začíná být slabá na jeho rostoucí sílu. Rin dostal přikázáno Kurikaru nikdy nevytáhnout, protože by se jinak stal démonem. Chtěl to dodržet, avšak jeho opatrrovníka Shiroa Fujimota posedne Satan a Shirou se následně zabije. Rin vytáhne Kurikaru a bum! Je z něj démon, což obnáší i změnu na vzhledu - špičaté uši, tesáky a černý ocas, který si schovává pod košilí.
Rin se dostane do Akademie Pravého Kříže, kde se snaží stát se exorcistou spolu s jeho přáteli.
Jak to všechno dopadne? Přežije Akademie Pravého Kříže? Přežije Rin?

Můj Názor:
Já osobně si mylsím, že je to jedno z nejhezčích a nejlepších anime, co jsem kdy viděla. Mám ráda tyhle okruhy démonů, exorcistů a totálních bláznů. U velké většiny dílů jsem se musela řehtat.
Rozhodně to doporučuji.

Kde najdete Ao No Exorcist:


ONLINE:

DOWNLOAD:

Nedokážu vám doporučit, co si máte stáhnout. Já sama nestihnu zkusit všechny, ale některé jdou, některé ne. Úžasný




Tak takhle nějak to bude asi vypadat. Kdybyste tam chtěli něco navíc, klidně to tam přidám, ale musíte mi to napsat buď na e-mail, nebo do komentářů.

Díky moc,
Miška :D






Nepřátelé - 26. - Imbecil nesoucí jméno ,,---"

14. září 2013 v 10:53 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Imbecil nesoucí jméno ,,---"


Nevím, co si o sobě ten Reborn myslí, ale to, že mě postřelil mě vážně nepotěšilo.
Vyrazila jsem proti němu. zase napřáhl pistoli a vystřelil, jenže tentokrát jsem se kulce vyhla jako nic. Meče mi viseli spolu s rukama podél těla, ale hroty byli namířené na toho prcka.
uviděla jsem v jeho očí strach.
Pak se ale hora otřásla a já ztratila rovnnováhu. Málem jsem se napíchla na jeden meč.
,,Co to..."
,,Jsi na naší posvátné půdě. Tady jsme se znovuzrodily jako Arcobaleni. Takže tahle hora nedovolí, aby nám bylo ublíženo. Ne tady."
,,Chci jen zpátky Tsunu, nic víc." zavrčela jsem.
,,A chceš ho zpátky jako přítele nebo spojence?"
,,Obojí."
Rebron se zamračil. Postavila jsem se na nohy a meče se zableskli ve svitu večerního slunce.
,,Chci je ochránit. Nikdo nebude trpět, aspoň ne kvůli mé blbosti. Jsem boss mafiánské rodiny, Tsuna je můj přítel a spojenec. Nedovolím vám, abyste rozbily mou rodinu tím, že ho vezmete. Už teď jsou tam určitě zmatky."
,,Jo, cítíme jejich záchvěvy emocí. Tsunova mafie se začíná dohadovat s tvojí, jestli jste ho unesli nebo ne."
,,Tak mě nechte odejít."
,,Oko za oko. My ti dáme Tsunu, ale ty musíš něco dát nám."
Reborn zněl jako kus ledovce. Vycítila jsem, že tobude nebezpečné přistoupit na tuhle dohodu, ale zabodla jsem meče do hory, ta se náhle zklidnila.
,,Pokud tím zachráním Tsunu, tak přistupuju."
,,Wilmo! Ne! Je to nebezpečné!" vykřikl Primo.
,,Ty odnes Tsunu dolů. Postarejte se o něj a odvezte do naší základny. Však já už se k vám nějak dostanu."
,,Ale-"
,,Běž!" zařvala jsem.
Musel odejít dříve, než mě opustí zbytky odvahy, kterou jsem držela tak křečovitě, že by se mohla rozbít..
Možná, že vystupuju jako někdo, kdo by mohl být nezdolný, nebojácný a tvrdý oříšek, ale já jsem měla tolik slabin, že bych mohla říct, že jsem nejslabší člověk na světě. Každý můj přítel nebo rodina je moje slabina, každý kdo se na mě usměje a podá mi ruku...Já sama...
Roztřásla jsem se. Uslyšela jsem Prima, jak zvedá Tsunovo bezvládné tělo a mizí s ním dolů pod horu, kde jsou ostatní.
Podívala jsem se na oblohu. Byla purpurově rudá, jako azurové plátno. Uslyšela jsem pískot káněte.
Nadechla jsem se, zavřela oči a sklopila pohled.
,,Začněme. Tak co chcete?"
Dlouho nikdo nic neříkal. Stála jsem tam dál, se sklopenou hlavou. Už jednou jsem málem přišla o život, pokud ho budu riskovat podruhé, může to dopadnout hodně, hodně blbě.
,,My jsme Arcobaleni, duhové barvy, které stráží a cvičí budoucí bosse. Nic se nezměnilo od našeho znovuzrození, to je pravda. Budoucnost, která nastane bude však nebezpečná, to jsme viděli všichni. Wilmo, tvoje mafie možná zanikne."
Po zádech mi přejela elektřina. Projela mi tělem a nedivila bych se, kdyby země kolem mě vybouchla. Prudce jsem otevřela oči a zbledla. Sice jsem na jedno neviděla kvůli pásce, kterou jsem měla, ale stejně...
Nasucho jsem polkla.
,,Chcete mi říct, že..."
Moje mysl vypnula. Neodkázala jsem z toho odvodit, co po mě chtějí.
,,My ti nic říct nechceme, pouze tě varujeme, že pokud přehlédneš důležitý fakt, budeš zničena spolu se svou mafií. Potřebuješ mít silnou mafii a ty sama se musíš stát neporazitelnou."
,,Ale jak? Smrt už mi vzala a dala oko, sama jsem vycvičená pro boj s čímkoliv, už se i dokonce přezdívá Neviditelný Démon, tak co mám ješě udělat?"
Avšak ani jeden z Arcobalenů nic neřekl. Plovoucí postava s černou kápí na hlavě jako by po mě hodila smutným pohledem, ale nic víc neřekla.
Přivřela jsem oko.
Vzala jsem meče za jilce. Černá a bílá se zableskly v posledních paprscích. Jako moje naděje.
Kolem mě začal vířit prach a kousky hlíny. Vlasy mi začali poletovat ve větru, který jsme způsobovala.
,,Jsme jednou z nejsilnějších mafií, na své straně máme Vongolskou mafii, tak jak bychom mohli prohrát? Celá armáda spojenýchmafií po nás jde už nějakou dobu a my odoláváme. Není tady skoro žádná možnost, jak bychom mohli prohrát."
,,Jsi si tím jistá, Wilmo? Protože pokud se pleteš, víš co tě čeká."

Anime

13. září 2013 v 16:35 | Michaela Fabianova |  Ostatní

ANIME



Ty kráso, nebudu vám lhát. O tomhle pojmu jsem se dozvěděla opravdu teprve před pár měsíci. A stalo se to mým nejoblíbenějším výrazem.
Anime jsou japosnké seriály, většinou nakreslené. Ale nesmíte si pod tím představovat Sněhurku či ty děstké hnusárny. Je to opravdu něcco, v čem teče krev, i když to je romantika.

Jak jsem se k tomu dostala?
Čistou náhodou. Poslouchala jsem hodinovku od Nightcore a najednou čumim na obrázek - kluk, tmavě modré, skoro černé vlasy. Oči podobné barvy. V ruce měl katanu. No co si pomyslím? Bože můj, ihned musím najít, kdo to je.
Tak šťourám den, dva, tři. A najednou bum! Jao rána se přede mnou zjeví název Ao No Exorcist. Čmuchám dál a z tohohle pojmu vyjde seriál. Tak odkoukám všech 25 dílů a zamiluju se do toho. Ta to shlédnu ještě jendou, pak potřetí.
Náhle už mi ty šikmoočka nepřipadaj tak zabedněný.
Tak jdi hledat dál, jestli tomu není něco podobné, kde by vystupovali exorcisté a démoni.

Zezačátku mě to všechno strašně děsilo. Pojem smrt, bolest a boj pro mě bylo něco, co mě děsilo. No, podle mých povídek si asi dokážete domyslet, že se mi to všechno změnilo.
Tak nakonec čtu upoutávku na D. Gray-Mana. Nejdříve jsem se ho bála, říkala jsem si, že to je nějaká pitomost.
Zadám to na Google a vyrazí mi dech hned první obrázek.
Bělovlasý chlapec se znakem na levé straně obličeje.
Jdu se dívat.

Po nějakém čase jsem přelouskala všech 103 dílů. Ani jsem se do toho nenutila, všechny díly byly naprosto úžasné! Zamilovala jsem se do toho, nemohla jsem se odtrhnout. Chtěla jsem pokračování tak moc, že jsem mohla zbláznit.
Tak jsme prolítávala web a narážela jsem na další anime - Vampire Knight, Code Geas atd...
Nakonec jsem shlédla skoro všechno. Na svým účtě už mám opravdu velkou řádku shlédnutých anime a každé bylo skoro lepší než to předchozí. Ale D. Gray-Man a Ao No Exorcist jsou něco jako vůdci. Do těch jsem blázen ještě teď.
Jestli si pod pojmem ,,velká řádka" představujete tak deset anime (což si myslím, že nejste tak blbí) tak se mýlíte o pár desítek anime. Nevím přesně, kolik toho už mám shlédnutého, ale něco přes 40 už to bude.
Moje povídkky se rodí právě z toho. Splétám děje těchhle anime dohromady a tvořím příběh, kde se setkávají hlavní hrdinové a vytvářejí pokračování těchhle skvělostech.
Za zmínku v tomhle článku musím dát i 07-Ghost. Taky povedené anime, taky se mi zalíbilo. A pak samozřejmě KHR! (Katekyo Hitman Reborn!), to je taky skvělé anime! Rozhodně doporučuju.





Ao No Exorcist









D. Gray-Man










07-Ghost




PS: Asi se ptáte, proč to jsem dávám. Už nějakou dobu mi v hlavě hučí nápad, že bych sem mohla průběžně dávat něco o anime, které jsem shlédla nebo kterým dávám naděje. Když tak mi napiště komentář, jestli bych měla nebo ne :D


Ať tak či tak, přeju hezký víkend!
Michaela Fabianová

Šelma - 10. Natsu Dragneel

13. září 2013 v 16:03 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma

10.

Fairy Tail



Fairy Tail.
Podle Ikuta to je nejsilnější cech na celém tomhle světě, ve kterém momentálně jsem. Je to skupina mágů, kteří bojují proti zlu a tzv. Temným cechům. Samozřejmě oni sami si to u Rady (skupině nejsilnějších mágů, kteří rozhodují o chodu magie atd., neboli práce pro debily) pěkně zavařily a jde jim o kahánek.
I přesto všechno to byla hlučná a veselá skupinka, které nezmizel úsměv z tváří ani když jim šlo o život. Připadalo mi, jakoby se tady každý znal skrz naskrz. Cech jakožto budova byl ve stylu...menšího hradu. Prostě stěny z kamene, střecha z tašek a na vršku malá věžička se zvonem uprostřed. Budova byla dost složitá na to, abych jí popisovala.
Zevnitř to vypadalo...útulněji? Když bys vešel/vešla, uviděl/a bys přímo před sebou bar, který obsluhovala bělovlasá dívka s krásně modrýma očima. Kluci na ní mohli oči nechat. Ikuto mi řekl, že se jmenuje Mirajane a má tady ještě bratra a sestru, jenže to už trochu odbočuju. No, u toho baru samozřejmě pokaždé někdo seděl a zajímavé na něm bylo, že během okamžiku by se mohl změnit na pódium s bílou oponou (nevím na co, a je mi to jedno). Samozřejmě pak tu jsou stoly s židlemi. A tady pokaždé někdo byl. Vlastně tohle dolní patro bylo centrum Fairy Tailu, střed děje. Takže tady asi budu neustále.
Do druhého patra se sice mohlo chodit, ale všimla jsem si, že tam byla nástěnka s misemi na papírech. Ale všechny byly označkované jako S mise, což jsem si domyslela, že to je asi jen nějaký oddíl mágů, kteří mohou tyhle mise přijmout.
Ta místnost, kde jsem byla, byla vlastně ošetřovna. Ta byla taky v druhém patře, schovaná v jedné uličce.
Konec, pro začátek to stačí.
Teď do děje.

No, tak, byla jsem stále ve vlčí podobě, kvůli tomu blbýmu okovu. Neustále jsem na Ikuta vrčela, aby mi ho sundal, protože nebudu chodit po domě s obojkem v lidské podobě. Nevím, co má za problém, ale stále vrtěl hlavou.
Když jsem se ho zeptala přesně po 86, obrátil se ke mě a zabodl se do mě pohledem.
,,Dobře, tak já ti to vysvětlím - jsi hubená, ne moc upravená a určitě ti táhne z huby. Když jsi ve vlčí podobě, můžou tě uznat jako sobě rovnou, ne-li silnější. A my potřebujeme, aby tě viděli jako někoho, kdo má moc. Takže dokud se nevykoupeš a nepostavíš na nohy, budeš vězněná v téhle podobě."
Konečně jsem to pochopila a navíc jsem mu musela dát za pravdu. Určitě mi musí táhnout z pusy, protože to je dávno, co jsem si naposledy čistila zuby. K tomu ještě to, že jsem vyhublá, taky pravda. Jedla jsem opravdu málo.
Pochopila jsem.
Už jsem se nevzpírala a tak mě Ikuto odvedl dolů, do centra dění.

Nějakou cvhíli si nás nikdo nevšiml. Ikuto se prostě jednoduše protáhl k baru a tam si sedl na židli. Já si sedla na zem a všechny kolem sebe užasle sledovala. Každý tu byl úplně jiný, každý měl totálně jinou povahu. Cítila jsem z každého ohromné množství té energie, ale nejvíce mě dráždili čtyři. Bohužel, v té změti jsem je nedokázala vypátrat.
Zkusila jsem zavětřit, ale bylo tu prostě moc pachů.
Nakonec jsem se otočila zpátky k baru a uviděla právě tu Mirajane. Vypadala jako křehká dívka, která je čistá jako louka s lučním kvítím. Ale v ní jsem cítila temnou a docela mocnou magii. sice ne tak silnou jako ty čtyři, ale přesto byla silná. Dívka na mě s úsměvem pohlédla a naklonila se.
,,Ahoj Ikuto. Dlouho jsme se neviděli." řekla s úsměvem.
,,Jo, měl jsem docela práci."
,,Jo, práci, která ti zaabrala...šest let?"
,,Nějakou dobu jsem byl v Japonsku. Pak jsem v sobě našel talent na zvířata a našel Eleu. To je tahle vlčice. Padli jsme si do oka."
Mirajane se zasmála a podrbala mě mezi ušima. Už jsem si na to zvykla.
,,Ach, jak jemná srst. A ta čistá barva. Musíš o ní vážně hodně dobře pečovat."
,,Stará se sama o sebe. Dokáže to."
,,Ona umí udržet hřeben?"
Ikuto jen nad tím mávl rukou a ta Mirajane toho nechala.
,,Asi má hlad, co? Ale neviděla jsem jí přicházet s tebou. Kde celou dobu byla?"
,,Potuluje se kolem. Je dobrá ve skrývání."
Kecy prdy, jen se můžu proměnit v kočku a protáhnout se dveřmi. Ale venku jsemvážně nebyla. Ne v tomhle světě.
Náhle se za mnou ozval řev.
,,Cože! Chceš si to se mnou rozdat, ledová princezno?!"
Prudce jsem se otočila a uviděla, jak na tom stole stojí dva kluci. Jeden měl takové...ehm...růžové ostnaté vlasy a oči barvy...zelené smíšenou z hnědou a zlatou. Vypadali jako dračí oči. Jak tak vrčel, všimla jsem si tesáků, které měl místo špičáků. Byl docela svalnatý a vysoký, a podle toho, co jsem z něj cítila, jsem si domyslela, že bude jeden z těch čtyř nejsilnějších. Ten kluk, který se mu skoro lepil na obličej měl tmavě modré, skoro černé ostnaté vlasy a oči černo-modré. Byl stejně vysoký, trochu méně svalnatý (nevím, jestli je to pravda). Ať tak či tak, z obou vyzařoval vztek a něco jako nenávist.
Asi to budou dobří přátelé.
,,Ach, ti se asi nikdy nepolepší, co?" prohodil Ikuto k Mirajane.
,,Víš, oni se vůbec nezměnily od té doby, cos zmizel, Ikuto. Stále mezi sebou soupeří a vždycky zdemolujou skoro celý bar."
,,Asi se to nesnažíte zastavit." zamumlal Ikuto.
,,Kdo to je?" zeptala jsem se ho.
,,Ach, ti dva? Ten ohnivej je Natsu Dragneel, ovládá drakobijeckou magii. Ten ledovej je Gray Fullbuster, ten zas pro změnu ovládá led, jenže není drakobijec."
,,Drakobijec?"
,,To jsou lidi, kteří byli vychovaní a vycvičení draky. Natsu byl vychován Igneelem, ohnivým drakem. Jenže 7. 7. 777 Igneel zmizel a Natsu posléze zabloudil sem. Byl ještě malý. Drakobijec jako jediný dokáže bojovat s draky a má nějakou šanci, že je porazí. Dračí šupiny a další jejich části těla jsou nejvzácnější a nejtvrdší materiály na téhle zemi. Jenže..."
,,Chápu. Takže Natsu Dragneel, hm? Cítím z něj ohromnou energii."
,,Být tebou, raději si s ním nezkouším zabojovat."
,,Teď jsem nažhavenej!" zařval Natsu.
,,Slyším." zavrněla jsem.
Pak jsem štěkla tak hlasitě, že si Ikuto přikryl uši.
Spor mezi těmi dvěma přestal.
,,Tak dost! To se k sobě neumíte chovatt slušně!" zařvala jsem.


Šelma - 9. Wow!

11. září 2013 v 15:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma

9.
Wow! Počkat, FAIRY TAIL?!


Moji noc, kterou jsem si měla užít, jsem si rozhodně neužila.
Provázely mě totiž noční můry ohledně typu mrtvých rodičů, spousty, ale ohromné spousty mrtvol na jednom místě, Ikuta s ošklivou ránou a prapodivných mutantů, kteří mě žerou - jako jedí mě jako kanibalové.
Každou chvilku mě Ikuto probudil se strachem v očích.
A každou chvilku jsem pak zase usla na studené a vlhké zemi.

Po nějaké době, co se stala ona...brutalita s mými rodiči už uběhlo pár měsíců. Od té doby putujeme spolu s Agnes a Ikutem ze země do země, až jsme skončily u přístavu s loděmi, který by nás dokázal dopravit do Japonska.
,,Kolik máme peněz?" optala jsem se.
Ikuto právě klečel na střeše rybárny a snažil se neomdlít. Moje rozptýlení docelaa uvítal.
,,Mno...musím uznat, že na převezení tří lidí je to málo."
,,Agnes, ty se umíš...změnit?" optala jsem se jí.
Dívka, co stála za mnou se na chvilku zamračila, ale pak udělala něco mezi přikývnutím a pokrčením rameny.
,,Takže...?"
,,Umím se změnit kouzlem. Nejsem Měnič jako ty, takže si musím dopomoct magií. Takže..."
,,Beru to jako jo. A ty Ikuto...Víš ty co, zkusíme to přeletět."
,,Ha! Mylsím, že ani ty..."
Luskla jsem prsty a brzy jsem byla pětkrát větší vlčice s dvacetkrát většímy křídly. Sotva jsem se vešla do té uličky, ve které jsme momentálně stály, protože jsem je tam strhla.
,,Dusí...mě! Drtíš mě, tak se zmenši!" vyjekla Agnes.
S tichým křupnutím jsem se změnila zpátky do lidské podoby a zářivě se na ně usmála.
Pak jsem se podívala na vodu, která se zdála být nekonečná.
,,Proč vlastně jdeme do Japonska? Co tam najdeme?"
,,Někoho, kdo by nám mohl pomoct zabít toho parchanta." řekl Ikuto klidně.
Jako předtím i teď se na mě dlouze podíval svýma modrofialovýma očima. Na chvilku jsem ztuhla a pomyslela si, že je docela hezký, když jsem tyhle otázky náhle zahnala a otočila se zpátky k moři, který mě čekal.
,,Snad to zvládnu." zašeptám.

Rozhodli jsme se vyletět v noci, aby nás vidělo co nejméně lidí. Přeci jen, tuším, že Agnes s Ikutem nebudou zrovna nejlehčí.
Když se zaatmělo a voda pohltila poslední paprsky slunce, nastal čas.
Přešla jsem k jednomu dřevěnému molu, slyšela vítr, vlny a vodu pleskající o dřva pode mnou. Nastává příliv spolu se vstávajícím měsícem.
Jako blesk jsem se změnila. Černá srst pokryla moje tělo, křídla byla ohromná. Jen konce per, ty největší byli rudá jako krev.
Lehla jsem si a mí přátelé po mě začali šplhat.
Když jsem ucítila, že se tam pořádně chytily a pohodlně usadily, zvedla jsem se a vycenila tesáky.
,,Trochu to škubne!" křikla jsem na ně.
Nevím, jestli mi rozuměli, bylo mi to jedno. Vyrazila jsem, roztáhla křídla a pak vyskočila.
Křídla začala automaticky máchat.

Vítr mi podpíral dlouhá péřovitá křídla a nadnášel mě. Mořský vzduch mě štípal do nosu, ale neletěla jsem moc vysoko ale taky ne moc nízko na to, aby mě srazila nečekaně nějaká loď.
Přinejhorším narazím do stěžně.
Brzy jsem ucítila, jak se oba dva ukládají ke spánku. Agnes, která seděla vepředu se zaklonila a opřela se o Ikuta. Ten jí chytil, aby se nebála, že spadne.
Tedy aspoň ne kvlli tomu, že usnula a ztratila rovnováhu.
Rytmicky jsem mávala křídly. Nenutilo mě to usnout, spala jsem dost. Viděla jsem měsíc, sledovala ho, jak se pomalu vysouvá zpod hlubin moře.
,,Je jako Noční Slunce. Myslím, že by se to k němu i hodilo." řekla jsem.
,,Jo, no."
Takže kuto mi rozumí.
,,Koho budeme pak muset najít? Až tam dorazíme."
,,Ach...no, bude to hned několik lidí. Uvidíme, jestli jsou ještě naživu."
,,Cože?!"
,,No, dělaj docela nebezpečné práce. Chodí na mise, kde musí pozabíjet nestvůry, nebo v nebezpečných krajích něco vzít a tak. Pak nás budou muset teleportovat na jedno docela krásný místo."
,,Cože?!"
,,Všecno se včas dozvíš, teď se raději soustřeď na let."

I když jsem byla rychlejší než lodě, které pluly po tomhle malém moři, doletěla jsem na místo až dalšího dne odpledne.
Byla jsem na pokraji vyčerpání a proto jsem byla radostí bez sebe, když jsem pod nohama ucítila pevnou půdu.
Ihned jsem se změnila a klesla do písku.
,,Bože můj...všechno mě bolí." zakňučela jsem.
,,Jsi v pořádku?"
,,Asi nějakou dobu budu mimo hru. Jsem totálně vyčerpaná, letět od večera do odpoledne...A k tomu ještě nést na zádech dva tlusťochy..."
,,Hej!"
Ale já usnula.

,,K-Kde to jsem?" zašeptala jsem.
Omámeně jsem se koukala na dřevěný strop. Pod sbeou jsem cítila jemnou matraci, byla neuvěřitelně příjemná. Přeiny a polštář...bože kdy jsem takové blaho zažila naposledy?
Ještě chvilku jsem si to užívala, pak jsem se ale posadila. Moje síly se ještě úplně nedoplnily, ale něco z té ztracené energie se mi už vrátilo.
Protřela jsem si oči hřbety rukou. Pak jsem se rozhlédla pořádně. Viděla jsem nohy své postele, stolek s židlemi, okno, které pouštělo dovnitř denní světlo. Pak mě tu ale něco překvapilo. Byli to skelněné koule - jako mají věštkyně - které osvětlovali místnost jemně modrým světlem.
Překvapeně jsem na to nějakou dobu civěla.
Pak jsem zaječela.
,,Slyším, že už jsi vzhůru, Eleo." ozvalo se od dveří.
Prudce jsem se k nim otočila a uviděla Ikuta, jak se potutelně směje. Zavrčela jsem a seskočila z postele. Vyskočila jsem a v letu se změnila na pořádně naštvaného vlka, jen trochu většího, než je normální. Zalehla jsem Ikuta.
,,Kde to jsem?!" zavrčela jsem mu do obličeje.
,,Neboj se. Jsi v bezpečí u lidí, kteří ti pomůžou. Tedy, ještě jsem s nimi nestačil mluvit, ale..."
,,Já ti dám!"
Kolem krku jsem ucítila těžký železný obojek.
Prudce jsem vzhlédla a uviděla nějakého hromotluka s bílými vlasy, jak drží konec řetězu, který je připnutý k mému obojku.
,,Pusť. To." zavrčela jsem.
,,Já být tebou, tohle nedělám, Elfmane." zamumlal Ikuto.
,,Ale vždyť tě chtěl zabít!" ozval se ten muž.
,,Je to holka. A navíc nikdy by mě nezabila. Tedy, aspoň si myslím."
Přeskočila jsem Ikuta a dopadla přímo před toho muže. Zabodla jsem se mu pohledem do očí a dlouho si ho měřila. On si měřil mě.
,,Je docela tvrdohlavej." zamumlala jsem.
,,Já ti rozumím."
,,Já vím. Jak sis všiml, nejsem jen tak ledajaký vlk. Jsem Eleonora, Měnič."
,,Měnič? Co to je za magii?"
Ztuhla jsem. Magie? o čem to...mluví?
,,Hele, Elfmane, předej mi ten řetěz, prosím." ozval se Ikuto.
Elfman mu ho bez keců podal a Ikuto ho pevně chytil. Povzdechla jsem si a sedla si na chodbu.
Slyšela jsem svýma ušima spoustů hlasů a křiku. Byl to smích. Je tu mohem více lidí, tak něco kolem stovky.
,,Eleo, věříš na magii?"
Já sama jsem zvláštní.
Přikývla jsem.
,,To je dobře. Víš, jsi dobrá že jsi nás přenesla přes moře až do Japonska. Dokonce jsi přistála blízko těch lidí, co mi něco dlužily. Dotáhl jsem tě tam a poprosil je, jestli by nás nemohli přenést do tohohle světa.
Neváhali a udělali to.
Nevím, proč, ale Agnes odmítla jít s námi. Než jsem jí stačil zastavit, utekla a my neměli čas jí následovat,tak jsem proskočil spolu s tebou portálem a octly jsme se tady. Jsme ve světě, kde je středem magie, nevyčerpatelná síla hnízdící v každém člověku, jenž jí umí používat. Těch je na celém tomhle světě tak Deset procent. Zbytek jsou obyčejní lidé. Ale co to tady melu.
Jsme ve městě zvaném Magnolia. A tohle, tenhle dům, ve kterém teď stojíme, je nejsilnější cech na celém světě."
,,Myslíš cech mágů?" ozvala jsem se.
,,Přesně. Tohle je cech mágů. A ten cech se jmenuje..."
Ikuto se na cvhilku odmlčel.
Napínal mě. Nebo se bál, jak budu reagovat?
,,Fairy Tail."


ANE - (12.) Vždyť to říkám!

11. září 2013 v 12:24 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Vždyť to říkám!


Já si toho všiml!
Allen chvilku dostával rány do zad od toho nenormálního kluka a snažil se popadnout dech. Buď už mě neberou za hrozbu - což bych uvítal - nebo na mě zapomněli - což bych je profackoval.
,,Allene bože ty ses snad zmenšil nebo co?!"
,,Ne, to ty nerosteš-"
,,Připadám si jako v říší trpaslíků!" pokračoval rudovlas.
,,Cože?" ozvala se ta dívka.
Kluk náhle přestal a odkašlal si. Ihned začal couvat, ale Allen ho čapl za vlasy a odtáhl ho nedalko ode mě. Chvilku spolu o něčem diskutovali a ten rudovlas nasadil tvář naprostého profesionála.
Připadal mi jak retardovaný králík.
,,Ehm...tak ty jsi ten...exorcista...z Japonska?" ozvala se ta dívka.
Podíval jsem se na ní a pak se zazubil.
,,Jo, to jsem já. Těší mě."
,,Hm...Sice jsme v Paříži, ale moc romantické typy tady nenajdeš."
,,Vypadám, že bych měl rád romatiky? Ale to je valstně jedno. Takže...o čem se to tam dohadují? O tom, kdo je vyšší nebo co?"
,,Ne, ale podle Allenových rukou bych řekla..."
Dívka se otočila směrem ke klukům a mě začalo vrtat hlavou, co měla s těma rukama. Pak jsem si všiml, že s nimi mává jako by chtěl vzlétnout, což by se mu určitě povedlo, kdyby na nich měl peří.
Dívka k nim přišla blíže.
Teď jsou tři, co se začali dohadovat a já se rozhodně nechtěl dostat do téhle divné hádky, kdy každý při ní mává rukama.
Vypadali jako slepice.
Rozesmál jsem se tak nečekaně, že jsem je všechny vylekal. Pár lidí se po mě otočilo, pak si ale zase všimali svého. Zatímco ti tři...
Neodkázal jsem ten výbuch zastavit.
,,Vy-Vypadáte..."
Neodkázal jsem to doříct. Zlomil jsem se v pase, pak jsem ale ucítil bodavou bolest, vyjekl a vystřelil do vzduchu. Až později jsem si uvědomil, že to byl můj ocas, obtočený kolem mého trupu, který se natáhl tak, že mě to začalo bolet.
,,Co se to tady děje?!" ozvalo se za mnou.
prudce jsem se otočil a uviděl chlapíka s brýlemi na nose a fialovými vlasy, které měl svázané do culíku. Na sobě měl bílý plášť a v ruce držel hrnek kafe (neptejte se, prosím, co na něm bylo nakreslený, to bych nedokázal popsat). Zabodával se do mě pohledem, který mi říkal, že jsem v ohrožení života. Srazil jsem na kolena Satana, tohohle magora se bát nebudu.
Hrdě jsem se napřímil a jeho pohled mu oplatil, jen desetkrát horší.
,,Vidím, že jste dorazily. Sice vám to trochu trvalo, ale je to jen dobře."
Ucítil jsem, jak se vedle mě někdo postavil. Ale nechtěl jsem uhnout pohledem. Stále jsem mu-
Uhnul!
Až teď jsem si všiml pachu, který jistojistě patřil Allenovi. Jen jsem na něj mrknul, jenže on se jen zamračil.
Zabrblal jsem a následoval toho ichtyla.

Posadily jsme se v kanceláři.
Teda, muselli jsme nejdříve odsunout ty tuny dopisů a knih, abychom mohli dostat aspoň nějaké místo na sezení. Allen si na to očividně zvyknul, mě to ale taky připadalo takové...nromální. Hlavně, když jsem před půl rokem málem zničil celou Akademii při bojji se Satanem, který posednul toho čtyřočka Yukia.
,,Takže náš démon, který loví své protějšky, jo?" ozval se muž.
,,Jestli vám ležím v žaludku, je to vaše věc. Jsme prostě Rin Okumura, exorcista."
,,Jo, to jsem si všiml, jinak bychom tě sem nepustily."
,,Nejsem tak blbej, jak si myslíte."
Muž se na mě zamračil. Zavrčel jsem a kolem mě vybouchly tmavě modré plameny. Zaklel jsem a ihned je zklidnil. Bože, kdyby tady byla Shura...
,,Jsem tady." ozvalo se za mnou.
Vyděšeně jsem vyjekl a prudce se otočil. Přímo za mnou se jako tornádo tyčila Shura, která do mě zabodávala vražedný pohled. skrčil jsem se a po zádech mi přejelo elektrické vedení.
Co tady proboha dělá?!
,,Vypadá to, že jsi přečetla mou zprávu." řekl muž.
,,Zdravím Komui. Doufám, že vám nedělal moc starostí."
Chtěl jsem zmizet, zmizet! Vypadá to, že mě chtějí oba roztrhat a oba jsou dost vysoko na to, aby k tomu měli svolení!
V duchu jsem zaječel.
Pak jsem se náhle postavil.
,,Tak abych šel. Vypadá to, že si chcete poklábosit. Cesta na nic." zavrčel jsem.
,,Rine, sedni."
,,Shuro, omlouvám se, ale od tohohle si nenechám přikazovat."
Ukázal jsem na toho chlapíka, co si usrknul čaje.
,,Zklidni se. Jsem tady, takže se brzy zase vrátíme. Vatikán beze mě dlouho nevydrží."
Nechtěl jsem...Vždycky jsem nenáviděl tyhle blbce, které si rádi hrají se slovy. Ihned odcházím, a až dojde na boj, to se teprve uvidí."
Vztek se ve mě vařil jako nevím co. Spaloval mi nitro člověka, ničil ho, místo něj se na povrch začal dobývat démon ve mě. Plameny, které kolem mě začali šlehat a ocas, který mi vyjel zpod košile tomu byli důkazem.
Přestávám se ovládat.
Chytil jsem se za hlavu. Dost! Zpátky!
Plameny se ztišily, ale nepohasly. Vztek ve mě byl moc silný. Uvědom si, kdo kolem tebe je!
Ten blbec, co se tě snaží slovy ponížit...
Ksakru! Nechtěl jsem poslouchat ten hlásek ve mě. Mé druhé já.
Vždycky jsi byl takový. Nepotlačoval jsi to. Co se děje? pokračoval.
Škubl jsem hlavou, jako bych si jí chtěl urvat. Zavrčel jsem a vyběhl z pracovny. Ven, potřebuju ven.
Proskočil jsem oknem.

Nebylo to naštěstí až tak zatraceně vysoko, jak jsem si myslel. To jo, padal jsem, ale neorzmáznu se.
Vytáhl jsem kurikaru z pouzdra.
Křídla...potřeboval bych ty křídla.
Narovnal jsem se a natáhl ruce s katanou před sebe. Oheň kolem mě plápolal a byl jsem jako modrá padající hvězda.
Hrozná představa.
Ne! Křídla, potřebuju křídla!
Vzpomněl jsem si na ten pocit. Yukio se semnou držel za katanu. Oba jsme měli vztek, chtěli jsme zničit ten portál.
Chtěli jsme vyletět do výšin a rozbít ho.
V tom jsem ucítil, jak se mi na zádech ten oheň zhmotňuje. Ne úplně, ale začínal dostávat tvar křídel. Ocas začal sloužit jako řídící páka.
Už jsem nepadal, ale klesal.
Zkusil jsem zamávat křídly. Stačilo to, byli jako ruce. Prudce jsem jimi začal máchat a brzy jsem jako šipka mířil nahoru.
,,Co to...?"
Nikdy jsem o lítání nesnil. připadalo mi to sice užitečné, ale ne tak krásné, abych o tom musel snít. Teď jsem měl ohnivá křídla a dokázal jsem létat.
Blbost. Ještě abych se dokázal měnit, ne?
Přistál jsem na úplném vršku Temného Řádu. Sice to byla kuželovitá střecha, ale stejně s emi tam podařilo přistát. Tak akorát. Přestal jsem se totiž soustředit a křídla na mých zádech začala mizet, měnit se v normální oheň planoucí kolem mého těla.
,,Vždyť jsem to říkal! Má talent na to být tím nejlepším!" ozvalo se za mnou