Srpen 2013

ANE - (11.) Setkání s někým, kdo nemá očividně mozek.

29. srpna 2013 v 14:16 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Setkání s někým, kdo nemá očividně mozek.


Patrona se mi bůhví proč uvelebila na zádech.
Promiňte, abych vysvětlil.
Před pár minutami, možná už to je hodina, jsme vystoupily z letadla, rozlámaní a trochu unavení. Allen, protože byl o něco maneší než já, vyfasoval moji a Patroninu tašku a já za trest dostal samotnou Patronu.
Dívka vypadala vážně unaveně, pod očima měla nehezké kruhy a já z jejího hrudníku slyšel nepravidelný tep. Co proboha dělala v letadle?
Zakroutil jsem opatrně hlavou.
Procházeli jsme ulicemi Paříže a Allen mě sebevědomě vedl k sídle Temného Řádu. Vypadalo to, jakoby tam a zpátky chodil denodeně.
Myslím, že bych mu i věřil.

I po hodině stoupání do kopce jsem se neunavil. Držel jsem dívku pevně na svých zádech a ona mezitím usnula. Allen se na mě po očku podíval a pak ukázal na něco nad námi.
Podíval jsem se a zbledl.
Nejdříve jsem neviděl nic, jen další baráčky. Pak jsem ale uviděl obrovskou skálu, na jejímž vrchu byla věž, která vypadala jako sídlo nějakého bubáka.
,,Nechceš mi říct že budeme muset po té skále lézt, že ne?!"
,,Nbeoj, máme tady výtah. I když já sám jsem po té skále lezl, protože jsem nevěděl, že to má ještě jiný vchod.
,,Bože, já vás Evropany nepochopím." zamručel jsem.
,,Italská pizza, dones..." zavrněla mi nad hlavou Patrona.
Málem jsem se zasmál. Pak jsem se ale rozeběhnul za Allenem do Temného Řádu.

Vevnitř nás uvítala temnota, ozářená pouze výtahem, který nás měl dostat do té věže. Allen na ten rozvrzanej krám naskočil jako nic, já však však váhal.
,,Nezabije mě to?" optal jsem se Allena.
,,Za posledních sto let to nezabilo nikoho. Pojď dělej nebo budeš muset lézt po té skále!"
Poslušně jsem naskočil do výtahu.
Ten se po chvilce se škytnutím pohnul. Zamračil jsem se.
,,Možná už-"
Náhle však vystřelil nahoru, jakoby nás někdo vypálil z kanónu. Zaječel jsem a jendou rukou chytil Patronu, druhou zábradlí. Allen se zasmál mému bledému obličeji.
,,Neboj, je to bezpečné. A tenhle starej křáp je nic oproti tomu, co uvidíš tam nahoře."
,,Ještě větší křápy?" vypískl jsem.
,,Ne! Ale...to necháme na potom."

Po chvilce jsem uviděl to, o čem Allen mluvil. Hrozně těžko se to popisuje slovy. Zdi byli kamenné, schodiště podobné. Prostě u zdí byli chodby a dveře, za nimiž byli pokoje. Pak tam byli ještě menší uličky.
A co bylo uprostřed? Nic, dutá díra táhnoucí se kilometry dolů, takže kdybych spadnul, nic by ze mě nezbylo.
Otočil jsem hlavu a pohlédl na klimbající Patronu. Už mě docela štvalo jí furt nosit, zatímco ona chrápe. Opřel jsem jí o zábradlí, které nás dělilo od duté díry a popleskal jí po tváři. Když to nezabíralo, nabral jsem na síle a profackoval jí.
Když se stále neprobouzela, vstal jsem a bez dalších slov odešel.
,,Počkej, to ji tu chceš nechat?" optal se Allen.
,,Jasně, proč ne? Cestu si najde." zavrčel jsem.
Allen se na mě trochu vyděšeně podíval, pak ale pokrčil rameny a vzal dívku do náruče.
,,Ještě aby našla něco, co by jí nepotěšilo. Nechci, aby mi můj domov vyhodila do povětří."
Pokýval jsme hlavou. Tak to jsme mu musel dát za pravdu.
,,Dobře, ale neseš jí ty."

Po pár stech odbočkách, schodech nahoru a dolů jsme se konečně objevily v ohromné...jídleně. Všude byli stoly plné lidí, kteří byli stejně či podobně oblečení jako Allen. A ti všicni přestali jíst a otočily se k nám.
Ztuhl jsem.
Dlouho se nikdo ani nehnul.
Pak se strhnul povyk.
nejméně polovinaa exorcistů vyskočila na nohy a začala na mě mířit různými zbraněmi. Druhá polovina se rozhodla informovat o tom jejich šéfa.
,,Klid!" zakřičel Allen.
Jenže nikdo si ho nevšímal. Asi to bylo kvůli tomu, že byl tak nízký, nebo možná, že se mi ztrácel před očima.
Náhle kolem něj vybuchla záře tak nepříjemná, že jsem zasyčel. Když zmizela, viděl jsem Allena v totálně jiné podobě. Byl vyšší (což asi bylo kvůli tomu pláštti, který ho podepíral, vypadal jako pavučina), měl ten plášť, bílí s kožešinou kolem krku. Vlasy měl jako rampouchy načesané na jednu stranu a kolem levého oka měl kolečka, které rotovali kolem své osy.
,,Dost!" zavrčel.
Všichni ho najendou poslechli.
Zatímco jsem se tam já krčil, on opatrně odložil Patronu, která se začala probouzet, a přejel každého, kdo tady stál, pořádně nasupeným pohledem.
,,Tedy, takovéhle uvítání jsme nečekal. Ten kluk, co stojí za mnou je tu na osobní pozvání Komuiho."
Všichni ztuhly a zabodli se do mě nevraživím pohledem. Pak se řadami prodrala dívka s krátkými tmavě zelenými vlasy a oči podobné barvy. Na nohou měla tmavě rudé kozačky (což mi z mě neznámého důvodu připadalo nesmírně důležité) a na sobě měla krátkou sukni a halenku podobně vytvořenou, jako měl Allen kabát.
,,Allene! Tak konečně jsi se vrátil! Dost vy všichni, dejte si rozchod!"
Tihle dva tady byli neoficiální vůdci nebo co.
Hned po té dívce se sem přihnal kluk s rubínovými vlasy a smaragdovýma očima. Vlasy měl podepřené černou páskou se šupinami na čele.
Přes jedno oko měl černou pirátskou masku.
,,Allene, rád tě znovu vidím kamaráde. Ale..."
Kluk si mě všiml, jak si ho se zájmem prohlížím. Dal si ruku na prázdné pouzdro, jako by tam byla neviditelná zbraň.

Pár vedlejších novinek ohledně mě :P

5. srpna 2013 v 13:44 | Michaela Fabianova |  Ostatní

Takže zdravím všechny co tohle čtou.

Prázdniny nám zdrhají o sto šest a polovina už je v dálkách. Já sama jsem však čas moc nepromrhala, když pomyslím na to, že už mám shlédnutých něco přes 30 Anime, rozepsaných pár knih, které hodlám dokončit a že moje povídky začínají nabírat ty skvělé grády, které se od spisovatelů dají očekávat.
Knihy, které jsem rozepsala, pár z nich jich znáte, tedy ti, co měli to štěstí. Někdy v budoucnu hodlám vystavit prozatím trilogii Dračí Noci, opravit Démona Moci a vystavit ho spolu s jeho dalšími třemi bratry. Takže čtyři díly Démona Moci. Také tu mám čerstvou knihu jménem Zabiják (podrobnosti později).
Mno...Proaztím by to ode mě mohlo být všechno. Tak hezký zbytek prázdnin a (ne)štastný nový školní rok!
Vaše,
Michaela Fabianová.