Červenec 2013

Nepřátelé - (25.) Arcobaleno

26. července 2013 v 10:03 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Arcobaleno


,,Hele, kam zmizela Wilma?" ozval se náhle Dai.
Lékaži zvedli hlavy a prudce jimi začali otáčet jako surikaty.
,,Nemáme ponětí. Ihned po ní vyhlásíme pátrání."
,,Ne, to by se jí nelíbilo." ozvalo se nad Daiovou hlavou.
Daiovi se nějak podařilo tu hlavu zkroutit, aby mohl pohlédnout na chlapíka s krátkými rudými vlasy a očima podobné barvy. Po celé délce pravé lícní kosti se mu táhlo...tetování? A buď to byli plameny, nebo kořeny nějakého stromu. Muž si všechny prohlédl.
,,JSem první strážce prstenu blesku, G."
,,G? Takhle se jmenuješ?"
,,Nějaký problém? Ale ať tak či tak, Primo mě poslal, abych vás hlídal. Vaše kamarádka, či boss, právě odešla na horu Arcobaleno si to rozdat. Měli jste vidět jak vypadá bez trika..."
,,Bez trika?! Proboha co to do ní vjelo?!"
,,Neurážej jí, chlapče. Snadno by to mohl být tvůj poslední pohled."
Dai ihned sklapnul a praštil hlavou o dřevěná prkna.
Ale vážně, co to do tebe vjelo, Wilmo?


W A N



Nebylo to až tak potichu.
Ne kecám, šl ajsem potichu, protože jsem potřebovala aspoň ten moment překvapení, když už nic jiného. Nevím, co tím chtějí u nás vyzkoušet, ale rozhodně jim to nedaruju, pokud neprojdem.
Aby se Dai spolu s DInem vážně zranily a já pak zjistila, že to všechno byl jen hloupý vtip...Tak nevím co, nevím co bych udělala.
Ale rozhodně ne něco hezkého.
Šlapala jsem dál a v rukou držela těžké meče, které mířili hroty šikmo k zemi.
Povzdechla jsem si a přidala na tempu.
Nebyla jsem unavená ani potom, co jsem vyšlapala pár stovek metrů skoro strmé stezky a k tomu ještě nesla meče, které by nikdo neunesl.
Připadala jsem si jako někdo, kdo by neměl existovat - mytologické stvoření nebo tak něco.
Vyběhla jsem posledních pár metrů a stanula na vrcholku hory, kde měli být ti prťaví Arcobaleni.

Nevěděla jsem, co jsem očekávala. Jestli jen prostě rovnou plochu a na ní tábořící skřítky, nebo nějaký festival.
Rozhodně jsem nečekala, že by Arcobaleni byli připraveni k boji, byli navíc v lidské podobě a navíc, za sebou měli Tsunu. Ten už vypadal, že brzy pojde hladem, což se mi ani trochu nelíbilo, když pomyslím na to, že to je jeden z nejdůležitějších bossů mafie.
,,Pusťte ho!" zavrčela jsem na ně.
Reborn stál mezi sešti dalšími Arcobaleny. Bylo to zvláštní. Reborna jsem vždycky viděla jako zakrslíka s buclatými tvářičkami miminka. Teď to byl muž á la Mafián. Měl takový ten jejich černý klobouk s oranžovou páskou, na sobě černý smoking a v ruce měl obyčejnou pistoli. Ještě musím dodat, že ta jeho zdrogovaná ještěrka mu seděla na klobouku. Těsně vedle něj stál muž á la neohroženej voják. Vypadal o hodně mladší než je Reborn. M+l blonďaté, střapaté vlasy utažené látkovým pruhem ve stylu khaki. Já bych je mohla popsat všechny, ale raději vám dám sem obrázek.
Ani jeden z nich mi nepřipadal normální.
Reborn přistoupil blíže ke mě a já na něj ihned napřáhla zbraň.
,,Proč jste unesli Tsunu? A kdo je tedy ten, co se loudal po mém sídle?!"
Vrčela jsem jak rozzuřený vlk. Nenáviděla jsem tyhle chvíle, kdy jsem musela pozvednout zbraň proti někomu, kdo je blízký mým přátelům.
Ale pokud nás zradily, budu muset zasáhnout a osvobodit Tsunu.
,,Mysleli jsme, že jsi poslala Daie spolu s Dinem? Kde jsou?"
,,Spadli ze skály, kvůli vám." zakřičela jsem na ně.
Všichni couvli. Jen Reborn zůstal stát.
,,Uklidni se. To jsme nevěděli. Ale jak jsi se sem dostala ty?"
,,Reborne, uznávám že ti mozek tím čekáním tady vypnul. Po stezce kudy jinudy bože!"
Reborn přimhouřil oči a pak sjel níže na moje meče. Když si všimnul krve, v jeho očích se rozsvítilo světýlko pochopení a taky smutku.
,,Někdy budeš muset využívat slova, ne zbraně, Wilmo. Pokud to takhle půjde dál..."
,,Tak co? Ihned pusťete Tsunu, nebo vás varuju! Já se vám klidně posta-"
,,Klid sestřičko."
Na ramena mi dopadli teplé dlaně mého brášky. Povolila jsem a meče se zapáchli do země.
,,Já nechápu co se tady děje. Nejraději bych vás všechny postřílela, aby bylo všechno v pořádku a aby byli všichni v pořádku. Nemám ráda zkoušky. Vždycky u nich vypnu..."
Podlomila se pode mnou kolena a já se svezla na zem. Opírala jsem se o Primovi nohy. CHtěla jsme zavřít oči a usnout, počkat až ten tlak skončí.
Ale místo toho jsem vyskočila a jako dravá šelma popadla meč a rozeběhla se ke svázanému Tsunovi. Než Arcobaleni pochopily co se děje, rozřízla jsem mu pouta a pomohla mu na nohy.
Teď ale pochopily, že jsem jim zahrála na struny divadélko a všichni se prudce otočili.
Tsuna byl nějakým nedopatřením v bezvědomí a tak jsem si ho přehodila přes rameno a rozeběhla se zpátky.
Položila jsem ho u Prima, který se sehnul a změřil mu tep.
,,Je vpořádk-"
O paži mi škrtla kulka a já sykla. Otočila jsem se a zabodla pohled do Reborna, který na mě mířil pistolí.
,,Nmeám rád, když si z nás někdo dělá blbce." zašeptal.


One Piece

20. července 2013 v 11:36 | Bosska Rodiny Mafiosso |  Téma týdne

Zakázané ovoce - One Piece



Víte, tohle téma se mi docela zalíbilo.
Není to jen kvůli tomu, že se to objevuje dokonce i v našem normálním životě, ale momentálně je i zpousta tzv. Anime (Japonských...seriálů) je na tohle téma zakousnuté. Tak třeba jedno z nejznámějších anime - One Piece.
Pak se to ale také objevuje i v naší bibli - Adam a Eva. Pozřou zakázané ovoce a hup! Jsou uprostřed pouště a bůh na ně vyplazuje jazyk.
Ale zakázané ovoce je i u nás, jak už jsem řekla. Něco, čeho nemůžeme dosáhnout bez nějaké snahy, přípravy. Nebo je to něco, co je proti zákonu a tak. Neodkážu teď přesně říct, co si pod tím představuje dospělý jedinec, protože já sama ještě zdaleka dospělá nejsem :D.
V báji Adam a Eva je zakázané ovoce jablko, ve One Piece je to různé, ale nemá to nějaký přesný název, to ovoce. Je to prostě ovoce, které obdaruje někoho napdřirozenou schopností. V bibli Zakázené ovoce přináší porozumnění a dar inteligence. Myslím ;)

No, tak to je moje vyjádření na tot téma týdne.
Přeji krásný den!
Bosska Rodiny Mafiosso!

Neořátelé - (24.) Hora

20. července 2013 v 11:28 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Hora



V zápěstí jako by mu hořel plamen.
Lezl po straně skály. Kamínky se mu pod podrážkami drlolily a on se každou chvilku leknul, že mu ujede noha a on sletí. Přesto už dlouho nic nestalo.
Nevěděl, že mu výcvik od jeho mafie až tak moc pomůže. Nikdy neočekával, že by lezl po horách, ale teď byl rád, že tím výcvikem prošel.
Skoro podvědomě hledal úchyty, které by ho udrželi. Bylo jich tady šíleně moc, skoro jakoby ta hora byla celá děravá, což nebylo zrovna hezké pomyšlení.
Těsně vedle sebe slyšel hlasité oddechování jeho spolucestovatele - Dina. Právě díky němu on přežil a mohli se posunout dál.
,,Hej, seš v pohodě?" ozval se Dino.
Bylo to tak nečekané, že Dai hmátnul vedle a málem sletěl. Omylem s epodíval pod sebe a uviděl nejméně sto metrů volného pádu. A ty občasné výstupky by ho ještě k tomu roztrhali na kusy.
Roztřásla se mu kolena.
,,Příště mě varuj." zavrčel vyděšeně.
Dino se usmál a mistrně vyšplhal o další dva metry výše. Dai mu byl těsně v patách.
,,Hele, začíná se stmívat, myslíš, že by byla nějaká šance, že bychom tam dorazily ještě před setměním?"
,,Nevím Dai, jak je ta hora vysoká, takže nemůžu s jistotou říct, jak dlouho budeme ještě šplhat. Ale mohli bysme se nějak dostat na tu stezku, protože hlídali pouze její začátek, ale kdo by hlídal pokračování?"
,,Máš pravdu, ale kam ta stezka teda v tom případě zmizela?" zabručel Dai.
Dino se zasmál a uvolnil jednu ruku. Ukázal nad sebe a chlapec uviděl, že tam je hora posunutější.
V jeho těle se rozlil pocit štěstí ale taky dlouho zadržované únavy.
Histericky se zasmál a přidal na tempu.
Skrz obvaz, který měl kolem zápěstí začala prosakovat krev a chvilku poté stékat po žůrcích dolů po jeho paži až k jeho ramenu. Nasucho polkl, zatnul zuby a vyšvihnul se, aby dodělal poslední tři metry, které mu zbývali do jednodušší cesty.
Už se chytal okraje, když náhle uslyšel vykřiknutí.
Prudce trhnul hlavou a uviděl Dina, jak hmátnul vedle a ztratil rovnováhu.
Začal padat.



W D T





Prudce jsem se posadila.
Hodinky na mé stole ukazovaly, že je něco kolem čtvrté ráno. Ale toho jsme si nevšímala.
Můj zrychlený a roztřesený dech spolu s plašícím srdcem mi naznačily, že to muselo být skutečné, nebo to aspoň byl skutečný sen.
Promnula jsem si zátylek a ucítila pot, který mi tam stékal.
Bože, co se to děje?
V mém snu jsem viděla Prima, jak s někým bojuje. Ale bylo to...zvláštní. Ten někdo byl dvakrát vyšší, jeho očí planuly jako rozžhavený uhlíky a já jasně viděla, jak se pod jeho černou kůží rýsují a napínají svaly. Primo byl vyčerpaný a jeho pohyby už nebyli tak mrštné a ladné, jako obvykle. Byli neohrabané a až moc pomalé. Jeho protivník měl odporný smích.
Chtěl Primovi zasadit rozhodující ránu, když jsem vykřikla a vtom sen skončil.
Znovu jsem nasucho polkla, když jsem si to vybavila. Ten někdo, proti kterému Primo bojoval, rozhodně nebyl člověk. Na to bych mohla dát krk.
,,P-Primo?" zašeptala jsem.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Těsně vedle mě se začal z mé energie zhmotňovat můj starší bráška a brzy už jsem cítila jeho teplé tělo a ruku, která si mě přivinula k tělu.
,,Co to bylo, Primo? Doufám, že to byl jenom sen."
Neodpovídal.
Neměla jsem mu to za zlé. I othle byla totiž odpověď. Ale když je tady, tak to muselo dopadnout dobře. Přitiskla jsem se k němu ještě více a schoulila se mu do náruče.
,,Občas se tak strašně bojím. Ne o sebe, ale o tebe, o Daie, a dooknce i o ostatní mafiány, kteří mi nejsou až tak moc blízcí. NIkdy jsem se nebála o sebe. To prostě něšlo, až moc mi totiž záleželo na vás ostatních. Prootže si nedokážu představit život bez vás."
,,A to Tsuna? Ten chudák prošel tvrdým výcvikem, ale stále se má co učit, aby byl skvělým bossem." řekl Primo.
Jeho tlumený a hladký hlas mě uklidňoval a brzy už jsem zase dýchala klidně a moje srdce tlouklo normální rychlostí. Uvolnila jsem se.
,,Tsuna je silný, ale i o tohle nemehlo mám strach. Sice se teď připojil k nám, ale stejně..."
,,Chápu tě. Nechceš s eještě trochu prospat?"
,,Nevím. Mám hrozný strach o Daie s Dinem. Moc nevěřím jejich schopnostem. Ano, dokázali by se ubránit, ale rozhodně ne pádu z hory. Kéž bych šla s nimi."
,,Ne, tady jsi více k užitku, ne, zůstat tady je důležitější než jít za nimi. Oni to zvládnou, tomu musíš věřit."
Primo se odmlčel a já usylšela, jak sluchátko na mém uchu zachrastilo. Ano, nechávám si ho i když jdu spát.
,,Wilmo? Wilmo!"
,,Dai! Bože co se děje?!"
,,Potřebuji sem sanitku a to rychle."
,,Už je na cestě." vykřikla jsem.
Vyskočila jsem prudce na nohy, jako blesk se převlékla a vyběhla ven na chodbu.
,,Tsuno?"
Ve sluchátku se ozval jeho hlas.
,,Co se děje?"
,,Na chvilku budu muset odejít. Budeš to tu vést za mě."
,,Jasně ale co se děje?"
,,To ti řeknu později."
Primo běžel těsně za mnou. Ihned jsem zavolala naši nejrychlejší sanitku spolu s mafiánskými doktory a já sama jsem naskočila do porshe.
,,To umíš řídit?" ozval se překvapeně Primo.
,,Jasně, co myslíš, že jsme dělala ve volném čase?" ozvala jsem se.
Naše garáž byla v jedné z koupených budov, takže jakmile se otevřela vrata, sanitka se vyřítila na prázdnou ulici a já těsně za ní.
,,Dai, kde jste teď?"
,,U té hory. Nebo spíše pod..."
jeho hlas náhle umlčel a já zbledla. To není dobré, vůbec ne.

Moje auto bylo rychlejší než sanitka, takže jsme tam dorazila dříve. Najít je bylo lehké.
Dai byl celý od krve, netušila jsem jestli od svojí nebo od někoho jiného. Vedle něj ležel Dino.
Ještě než auto zastavilo, vyskočila jsem z něj a přiběhla k nim.
,,Bože co se stalo?" zašeptala jsem.
Přiklekla jsem si k Dinovi a uviděla, že má na hlavě ošklivou ránu. Zavrčela jsem a rychle začala prohledávat zbytek jeho těla. Na pažích a na nohou měl pár škrábanců. Naštěstí na trupu neměl žádná vážná zranění, ale největší starost mi dělala právě rána na hlavě.
,,To je všechno, co se mu stalo?"
Ihned jsem přesunula pozornost na Daie a změřila si ho.
,,Triko dolů. Nemůžu přes tu krev vidět."
,,Já jsem v pohodě."
,,Triko dolů!"
Dai zbledl a rychle si to triko sundal. Zalapala jsem po dechu a před očima s emi na chvilku udělalo černo.
Po celém jeho břiše a hrudi se táhli dlouhé a ošklivé šrámy. Ihned jsme se zadívala na jeho ruce. Ty taky nevypadali zrovna nejlépe.
,,CO jste dělali?" vypískla jsem tlumeně.
Aniž bych nad tím nějak hluběji přemýšlela, sundala jsem si mikinu a pak roztrhala dolní část mého trika. Opatrně jsem proužky látky přiložil na jeho hluboké rány.
,,Neboj, sanitka jela těsně za námi, takže teď už by mohla přijet."
,,O mě si vážně starosti nedělej." zamumlal Dai.
Měla jsem sklopenou hlavu. Opatrně jsem přiložila poslední pruh látky na jeho ránu a pak jsem tam dlaně nechala.
Roztřásla jsem se.
,,Wilmo? Jsi v pořádku? No tak."
Podívala jsem se na něj přes clonu slz. Pak jsem bez jediného slova vstala, otočila se k němu zády a odešla tam, kde měla být ta stezka na tu horu.
Stiskla jsem pochvu meče.

Vztek mnou cloumal jako rozbouřený oceán s malou loďkou. Přešla jsem k dvoum lidem, co tam stáli na stráži.
,,Vypadněte a pusťte mě tam."
,,Ne, je tam zákaz chodit."
Jakmile domluvil, vytáhla jsem oba meče a jejich hroty zabořila hluboko do jeho těla.
,,Bossům se neodmlouvá." zavrčela jsem.
Podívala jsem se na druhého muže, který vyděšeně civěl na svého mrtvého spolupracovníka.
,,Co ty? Zemřeš nebo mě pustíš?!"
Muž zatnul zuby a pěsti. Postavil se přede mě, jako by mi chtěl zabránit, abych šla dál. Ucítila jsem na holém bříšku chladivou dýku.
,,No no, to být tebou nedělám." zavrčela jsem.
Bez jeidné špetky slitování jsem mu podřízla hrdlo a druhým mečem zajela hluboko do jeho prsou.
Svezl se mrtvý k zemi.
Podívala jsem se na zbytky svého trika a povzdechla jsem si.
,,Stejně už je k ničemu."
Sundala jsem si triko a odhodila ho na mrtvoly mužů.
Rozešla jsem se pomalu po stezce na horu, kde by měli být Arcobaleno.
A doufám, že se udržím a nepozabíjím je.





OMLUVA

16. července 2013 v 15:16 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Dobrý den nebo ahoj všem mým čtenářům.
Musím dočasně přerušit své psaní jak povídek, tak knih, na kterých jsem poslední dobou perně pracovala. teď se asi ptáte, jak to, že píšu tohle, když mám svůj počítač mimo provoz že?
Odpověď je jednoduchá - píšu to z tabletu, který se pro psaní opravdu nehodí.
Jinak nějaké novinky - dopsala jsem Démona Moci II, a teď dopisuji III, ale ve všech třech dílech se ještě musí uskutečnit korektura a tak. Co se týče povídek, mám jich hodně rozepsaných (kapitol) a snažím se u mamky vyprosit pár hodin na jejím pracovním PC, ale je to těžké.
I přes tyto zprávy Vám přeji vše nej po celé prázdniny!
Tak zatím! ;)

Nepřátelé - (23.) Zpráva

3. července 2013 v 16:48 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Zpráva


Zrovna jsem hlídala Tsunu s Primem, jak spolu cvičí na strategiích, když mi ve sluchátku, co jsem od něho dostala, zašumnělo a za chvilku jsem uslyšela Daiův hlas.
,,Čau Třináctko! Jak se vede?"
,,Ahoj Daii, zatím dobře. Ale jak tobě? A už jste něco našli?"
,,Mno..." Dai zněl trochu divně.
Zamračila jsem se. Vzadu jsem slyšela nějaké divné mlaskavé zvuky a k tomu ještě Dina, jak tam něco bručí.
,,Právě jsme poslali do háje nějaké gengstry, kteří nás otravovali, a o Arcobelenech...jsou někde v horách na severeu, ale místní říkají, že do těch hor je zakázáno chodit.
No a od tý doby, co jsme tady nás hlídají na každym kroku, takže máme tak nulovou šanci se přes ně dostat do hor."
,,Zkuste je nějak umluvit nebo pak přinejhorším je nějak zabavit. Jste přeci dva, no ne?"
,,Jo ale...ozvu se ti později."
Dai náhle zněl obezřetně a tvrdě. Zamračila jsem se a chytila se za sluchátko, jako bych tím mohla hovor udržet.
,,Dai? Dai!?"
,,Děje se něco, Wilmo?" ozval se Primo.
Podívala jsem se na něj s bleskama v očích.
,,Ale nic, promiň že vyrušuju."
,,Tenhle výraz znám...počkat...co znamená? Jo už vím...sklapni a dělej svou práci. Takhle se na mě vždycky díval Reborn, když mě učil."
,,Tebe učil Reborn?! Bože, kolik mu je?!" řekl užasle Tsuna.
,,To sám nevím, ale ty pokračuj. Tak když seš obklíčený tady a tady, tak..."
Přestala jsem je poslouchat a místo toho si vzala knížku o aurách člověka.
Musím zjistit víc.

W w W

Dai byl opravdu na vážkách. Ne, že právě tu partu poslali do háje, oni ji pobili. Teď se kolem nich rozlévala krev a z Daiových pistolí se ještě kouřilo.
Po rozhovoru s Wilmou se Dai cítil líp, že se jí vůbec dovolal. Tím se taky ujistil, že je v pořádku.
Ale on s Dinem ne.
Zrovna místní lidi procházeli kolem nich a když si všimli těch lidí rozesetých kolem nich, začali ječet.
A k nim se začala hnát policie.
Nejenže Daie důvěrně znala celá země, neboli byl hledaným zločincem, ale taky kdyby zradil Wilmu, byl by mrtví tak či tak.
,,Mizíme." houkl na Dina.
Ten opravdu nic nenamítal. Jen se nervózně zasmál a pak spolu s Daiem začali pelášit pryč. Policie za nimi křičeli a kolem Daiovy nohy prosvištěli kulky.
Jedna ho zasáhla do levé ruky a z té vystříkla krev. Dai si jí přitiskl k triku a zabalil jí do ní. Krvácelo mu prostřelené zápěstí a chlapec nechtěl, aby je policie stopovala s pomocí krvavých stop, který by za sebou Dai nechával.
Dino vedle něj znervózněl ještě víc.
,,Jsi v pohodě?"
,,Jo, ale ty dávej bacha!"
Dino se právě totiž málem přizabil o kořen stromu.
Policejní psy spolu s policajty jim byli v patách. Dai zavrčel. Opravdu, strašně moc nechtěl, ale když oni byli tak vytrvalí!
Dai se prudce zastavil, vyndal pistole z pouzder a i se zraněným zápěstím začal po psech a policajtech střílet.
Všechny jen naštěstí zranil, nikoho nezabil. Bylo jich celkem osm a k tomu ještě tam bylo dvanáct psů.
Dai na nich vyplejtval dva zásobníky.
Když tuhle jedotku zastavil, znovu si ruku přitiskl k tak už zakrvácenýmu triku. Dino na něj čekal za stromem a teď už oba zase utíkali hlouběji do lesa.
,,Dostal jsem nápad..." zasípal Dai.
,,Jakej?" křikl Dino.
,,Vezmeme to na tu horu horolezectvím. Rozhoddně to hlídat nebudou, takže to musíme už jen přežít..."
Dai protočil panenky a omdlel.
Dino zaklel a popadl hocha za podpaží. Rychle ho odtáhl pryč od zvířecí stezky a rychle prohlédl chlapcovu ránu. Krvácela a to moc.

Když se Dinovi podařilo ránu uzavřít a zastavit krvácení, už Daie jen opřel o kmen stromu a sám vylezl do koruny. Takhle bude mít skvělý výhled a tak se tam uvelebil a sledoval okolí.
Nejvíc ale sledoval jeho.



W w W


Vážně, kdo by si o ty dva debily nedělal starosti? Nejen, že jsem věděla o Daiově nehezké slávě, ale navíc, Dino byl nešika sám o sobě.
,,Ti kdyby se postavili proti celému městu, tak by si ani neškrtli. Jací idioti. Doufám, že je napadne, aby po té hoře vylezli, ne jen chodili po pěších stezkách." zabručela jsem.
,,Říkala si něco?" ozval se Primo.
,,Jak. Už. Jsem. Řekla. Hleď. Si. Svýho!" zavrčela jsem a slova oddělila razným zavrčením.
,,Jasně jasně. Jenže koukni na Tsunu."
Opravdu jsem se na něj podívala a s překvapením jsem uviděla jen hromádku neštěstí a taky trochu radosti. Tsuna byl totálně vysátej, ale měl z něčeho nesmírnou radost.
,,Naučil se to." řekl Primo a zmizel.
Usmála jsem se a přisedla si k chlapci, který měl hlavu položenou na stole.
,,Chceš, abych ti pomohla do pokoje?"
,,N-Ne...dorazím tam sám..."
Vedle mě se zjevil Gokudera. Zazubil se na mě a skvěle napodobil hlas toho malýho kravskýho kluka...myslím, že se jmenoval Lambo.
,,Teď jsem se koupal spolu s Kyoko a Haruno! A ty měli ale boule!"
Tsuna vyskočil na nohy a vyprsknul. Přitom zrudnul a zašklebil se. Podívala jsem se s mírným soucitem na Tsunu.
,,Tak pojď. Odvedu tě tam."
Tsuna se nechal. Podepřela jsem ho, mrkla na Gokuderu a společně jsme odvedli Desátého zpátky do jeho pokoje.





D D T


Dai se probral.
Zápěstí ho bolelo jako čert a ještě více jeho hlava. Ucítil pod sebou něco měkkého a na chvilku si myslel, že má hlavu na Wilmě, když se pak náhle rozpomněl, co se stalo.
Prudce se posadil.
,,Dino?" řekl.
,,Tady jsem, neboj."
Dai si oddychl.
,,Ještěže tak. Dino...ty znáš WIlmu?"
Dino byl chvilku překvapený, protože nečekal, že by něco takového Dai nakousnul, potom co se sotva probudil. Pokrčil rameny.
,,Nedá se tak úplně říct, že bych jí znal...ale jak víš, je dost slavná."
Dai přikývl.
Pak bylo dlouhou chvíli ticho, než Dai začal mluvit.
,,Víš, jednou, co jsem byl v Japonsku, jsem narazil na jednu dívku. Chtěla mě tenkrát zabít, ale já se jí ubránil. Řízl jsem jí přes čelo, abych jí poznal, až se příště setkáme. Myslíš, že by to šlo? Ještě jsem na ní totiž nenarazil. Nevím proč, ale nechala mě utéct, i když měla pistole.
A pak, když jsem další den potkal Wilmu...přišlo mi na těch dvou dívkách něco...stejného, ale to je přece nemožný, no ne?"
Dino se ponuře usmál.
,,Víš, nic není nemožný, ale Willma žádnou sestru nemá a navíc měla by přeci přes čelo řeznou ránu, kdyby to byla ona."
,,Asi máš pravdu." zašeptal Dai.
Strašně se těšil, až se znovu setká s Willmou.
Protože už teď se mu po ní stýskalo.

Nevěděl však, že to samé cítí i Wilma, že se jí po něm taky šíleně stýská...

AJO - 20.

2. července 2013 v 17:27 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO


20%

:D


Společně s hrdinou Narutem (dozvěděla jsem se to tak, že na něj všichni pohlíželi s úctou) a se Sakurou (nevím nevím...) jsme se dostali do jakéhosi lesa. Tam se náhle mladík vyšvihl na větev jednoho ze stromů a spolu s ním i Sakura.
Já stála na zemi a dívala se na ně, jako kdby spadli z višně.
,,Notak pojď!" vykřikla Sakura.
Natáhla ke mě ruku a já se jí po chvilce měření chytila a vyšvihla se za nimi.
,,Opravdu to vypadá na to, že tady odsud nepocházíš." řekla Sakura.
,,Jak jinak, když jsem z jiné planety!"
,,He?"
,,Teď to je jedno, tak co jste mi chtěli?"
,,K zemi!" vykřikli oba.
Než jsem stačila pochopit, do zad se mi něco zařízlo.
Jak já, tak démon ve mě jsme zaskučeli bolestí a já se jen tak tak udržela na větvi. Sakura s Narutem už pohledem prolézali houští naproti nám.
Ale nikdo tam nebyl, nebo jsem ho nemohla vidět.
Ze zad mi do hlavy pulzovala odporná bolest a když jsem se chtěla pohnout, jen se zhoršila. Ale držela jsem se při vědomí, ne jak vždycky předtím.
Náhle Naruto vykřikl a já jen uviděla, jak se něco zablesklo ve svitu slunce a pak už jsen výkřik. Někdo spadnul ze stromu.
,,Kakashi!" vykřikli oba.
Zmateně jsem se na ně podívala. Nijak jsem nechtěla kroutit krkem, protože pak jsem měla před očima černé mžutky, ale teď...
Démon ve mě se svíjel bolestí.
Ten muž, Kakashi byl docela zvláštní. Měl bílé vlasy zčesané jakoby do jehlicí a skoro přes celý jeho obličej byla přetažená maska. Jeidné, co bylo vidět bylo jedno oko.
,,Ach, zdravím vás dva! Omlouvám se tobě nahoře ale vypadala jsi...podezřele."
Naruto vyběhl z křoví jako raketa.
,,Co tu děláte!? Myslel jsem si, že jste jel probádat..."
,,Jo, jel, jenže pak se ke mě donesli zprávy o oné šelmě, kteoru jsi prý zkrotil. Já sám jem ještě nikdy takovou neviděl, takže..."
Naruto na mě zašilhal psíma očima.
Zacukali mi koutky úst. Seskočila jsem za stromu a za kmenem se změnila vonu pumu, o kterou mě požádal.
Podívala jsem si na záda a rychle si vytrhla s těla kunai (něco jako dýka).
Vyběhla jsem z křoví a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, skočila jsem na Naruta a začala ho láskypně olizovat.
Popravdě, měla jsem z otho žaludek na vodě.
Naruto se začal smát a bránit se, ale já pak toho nechala a podívala se na Kakashiho.
Ten se ani nehnul, jen mě sledoval se zájmem a překvapením v oku.
,,No teda..." zašeptal.
Vyplázla jsem na něj jazyk. Kakashi se zasmál a podrbal mě mezi ušima. Bylo mi divně, vážně hodně divně, protože normálně jsem člověk a normálně mě nikdo nedrbe...
Otřásla jsem se a seskočila z toho blonďáka.
,,Naruto, Sakuro Písežná vensice potřebuje vaši pomoc. Nevím moc podrbnosti, ale poslali Tsunade dopis, ve kterým stálo, že tam mají jakýsi...trable. Takže se co nejrychleji sbalte a pak se sejdeme před jižní branou. A Naruto?"
,,Hm?"
,,Vem si tohohle chytráka s sebou." řekl Kakashi.
Naruto se nervózně zasmál a přikývl.
Dívala jsem se z jendoho na druhýho. Jestli takhle budu muset zůstat déle...
,,Nic se nestane, neboj. Já jkožto démon ti budu uchovávat tvoje...lidské myšlení."
,,Jo, díky."
Protáhla jsem si hřbet a podívala se na tu trojici. Jako by se znali už odjakživa.
No, je to docela možné, no ne?
Naruto na mě kývl a společně jsme se rozeběhli zpátky k vesnici k němu...domůůůůůů.





A A A


Nathan, Ethen a Raul právě probírali co se bude dít dál.
,,Nemůžem jen tak odejít, když může být Aila v nebezpečí!" zakřičel Nathan.
Nikdo by od něj neočekával, že bude mít o někoho dlašího takovou starost. Na nikom mu zatím takhle moc nezáleželo. Ethen se pochmurně usmál a zavřel oči.
,,Pravda je taková," začal pomalu, ,,že už není tady, na tomto světě."
Všichni s sebou trhli, jako by dostali bleskem.
,,C-COže?! Chceš mi říct, že ta krásná a milá dívka, i když trochu tvrdohlavá, je...mrtvá?!"
,,Ne, to ne Nathane, je jen...někde jinde. Já nevím, moc těžko se to vysvětluje! Prostě, světů, na kterých je život, je více. No a Aila se nějakým zvláštním způsobem dostala právě do jiného světa. Mezi jiné lidi."
,,Odkud to vís Ethene?" optal se Raul.
,,No..."
Nathan měl silné podezření, že v tomhle muži se skrývá hodně velké tajemství, které možná brzy sám neunese. Ale teď se tím nezaobíral.
Fakt, že je tady více světů, více dimenzí, na kterých je život...to ho šokovalo nejvíce. I přesto, že o tomto světě, co je mnoha lidem utajen, on věděl, pravda, že je tu více takových, ho šokovala.
Vzpomněl si na jejich poslendí večer, kdy ta dívka mumlala něco o démonech a modrém ohni.
Možná, že to má něco společného s jejím útěkem, pomyslel si Nathan.
Ale prozatím si to nechal jen pro sebe.
Sakra Ailo, kde jsi! Prosím!




Pooooookračováááááááááníííííí příííííííštěěěěěěěě.




Pán Moci II. - 5.

1. července 2013 v 15:17 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

5.

,,Hej lenochu, prober se!"
Otevřel jsme onaveně jedno oko a uviděl rozjařenou MIchelle, jak se nade mnou sklání a její výraz mi říkal, že si to moc neužívá.
Posadil jsem se a potřásl hlavou.
,,Kolik je hodin?"
,,Čtyři odpoledne."
,,To není až tak zlý."
,,A přišla za tebou taková malá návštěva."
Při slově ,,malá" se dívce v očích blýsklo a já mimoděk dostal strach. Prudce jsem s eposadil, tak, že jsme si málem dali hlavičku.
,,Kde?"
,,Venku, dovnitř jsme je nepustily."
Zasmál jsem se a když jsem se rozhlédl, pochopil jsme proč. Jack si právě kolem pasu upevňoval opasek s pistolema a nábojema.
Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl se dolů ze schodů. Málem jsem porazil jakousi dívku, ale nevšímal jsem si jí a pokračoval dál.
Přeskočil jsem zábradlí a doskočil o dvě patra níž. Otevřel jsem prudce dveře a rozhlédl se.
Hlavou dolů visel Riko a zubil se na mě.
Za ním stála Iris a vedle ní Adéla. A pak...
,,Rowe!" vykřikl jsem.
Protáhl jsem se kolem udiveného RIka a objal mého taťku.
,,No ahoj!" ozval se.
P tváři mi stekla slza a já se roztřásl.
Ještě chvilku jsme takhle zůstali a pak jsem se pustil a otočil na ostatní.
,,Lidi!" vykřikl jsem.
Nemůžu otmu uvěřit, kolik se na nich podepsalo jejich zkušeností. Riko měl os koutku úst po v'bradu dlouhou jizvu a Iris měla přes oko pásku. Zato Row byl skoro bez poskvrny.
A Adéla...ta se nezměnila skoro vůbec, až na její vlasy, které teď měla delší, skoro stejně dlouhé jako má Iris.
Nemohl jsem se skoro ani pohnout.
Najdříve na mě skočila Iris. U té jsem se ještě udržel, protože byla lehká jako pírko. Objala mě a já ucítil slzy, které mi začali promáčet triko. Když ale na mě skočila Adéla spolu s Rowem a Rikem, sletěl jsem na záda a bezděčně se prhnul bolestí.
Všichni se smáli. V tu chvíli.
Prozatím jsem byl šťastný...



W R M



Právě jsme seděli u Michelle a Jacka doma a oslavovali, když mě náhle něco bodlo v hrudi. Na chvilku jsem se leknul, že by jsem mohlzemřít, že do mě někdo něco bodl, ale...
Zjistil jsem, že ta bolest bylo něco, co jsem už strašně dlouho nezažil a co se ve mě začalo probouzet.
Čeho jsem se celých tisíc let bál.
,,M-Musím na chvilku...na vzduch." řekl jsem vyděšeně.
,,Děje se něco?" optal se Row.
Rychle jsem zavrtěl hlavou, vyšvihnul se n nohy a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, vyšel jsem ven a bouchnul za sebou dveřmi.
N vzduchu se mi opravdu udělalo lépe, ale...ten pocit tam stále byl.
,,Že bych to zkusil?" optal jsem se tiše.
Ale nechtělo se mi.
Moje moc do téhle doby prostě nepatří.
Protáhl jsem se a zadíval s ek oknu, kolem nějž probíhali mí přátele. A do nich jsem samozřejmě započítával i Michelle s Jackem.
Už jsem se chtěl zdejchnout, když mě náhle něco zastavilo.
,,V pravomoci tvé paní ti nařizuji, abys zůstal." ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočil a rozšířil oči děsem.
Za mnou stála Michelle se starým svitkem, který teď pulzoval modrou září a já kolem svých nohou a rukou spatřil modré okovy, i když byli nehmatatelné.
,,Co to ksakru..."
Protáhl jsem obličeja ukázal na ní prstem.
,,Ty...a moej paní...nechtěj mě rozesmát." řekl jsem monotóním hlasem.
,,Jako tvoje paní ti přikazuju, aby sis ten prst strčil do nosu."
Bohužel jsem automaticky poslechl.
,,Nech toho." řekl jsem hlasem, který se vytvoří, když jste bez vzduchu.
,,Nenechám. A ne, rozesmát tě rozhodně nenechám."
Zakašlal jsem.
,,Mohu už si ten prst vyndat z toho frňáku? Dost to bolí."
,,Nejdříve se omluv."
,,Ani náhodou! Muži mají svoji hrdost!"
,,Tak si ho tam klidně nech."
,,Prmiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň! Promiň"
,,To stačí!"
Pouta na rukou mi povolila a já si ten prst doslova vytrhnul z toho nosu. Zafuněl jsem a ruku si otřel.
,,Bože...jak malí děti." zabručel jsem.
,,Jako tvá pa-"
jako šíp jsme k ní přiběhl a přitiskl jí ruku na ústa.
,,Ticho."
,,Hhihuuhhhee." zasípala mi do dlaně.
,,Cože?"
Dívka odstrčila moji dlaň.
,,Říkám - Smrdí ti ruce."
,,Nene!"
Úplně jsme zapomněl důvod, proč jsem to udělal.
Náhle jsem ucítil odpornou bolest v lopatce.
Prhnul jsem se a zasípal. Vytřeštil jsem oči. Ta bolest byla destkrát horší než kdykoliv předtím. Vykřikl jsem a jediné, co mě na mých nohou z gumových medvídků drželo, bylo to, co jsem měl zapíchnuté v lopatce.
,,Hej, nehraj si tu se mnou..." začala říkat dívka.
,,U-teč...Uteč, Michelle." zašeptal jsem.
Pak se to něco uvolnilo, ale v mém těle zůstalo a já klesl na kolena a nakonec obličejem k zemi.
Uslyšel jsem výkřik hrůzy.


Pokračování příště...