Červen 2013

Pán Moci II. - 4.

24. června 2013 v 17:16 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

4.


Další den ráno jsem se cítil stejně jako předtím. Energie mi neubylo ani trochu, neboť jsem spíš seděl než běhal a někoho honil.
Seskočil jsem ze střechy přímo jim do okna, tam se postavil a protáhl se.
,,Tak, jak jste se vyspali?" optal jsem se.
Místo toho, aby mi někdo odpověděl, hodil mi někdo oblečení do obličeje. Sundal jsem to ze sebe a zasmál se.
,,Čí to je?"
,,Tvoje." odpověděla Michell.
Podíval jsem se na to. Uviděl jsem normální džínsy, černé přiléhavé tílko a tenisky. Podíval jsem se na Michell a ta přikývla.
,,Musíš, teď vypadáš opravdu jako bys přišel ze středověku."
,,Ale vždyť já...no jo."
Sundal jsem si plášť a náhle, jako by mě něco opustilo. Než plášť dopadnul na zem, zmizel. Oblečení, co jsem měl v rukou se zamihotalo a zmizelo. Pak zmizelo oblečení na mě a objevilo se oblečení, které jsem ještě před chvilkou měl v rukou.
Jack s Michell se na mě dívali jak vyorané myši. Usmál jsem se.
,,Hotovo. Vy teď jdete do školy, jak se tak na vás dívám, že?"
,,Jo, ale co budeš dělat ty a co to..."
Jack se zasekl a civěl na černém ocásku, který se mi houpal za zády. Otočil jsem se a zbledl.
,,Ách tohle? No...jsem přeci démon, no ne?"
,,D-Démon?" vypískli oba.
,,Nebojte, nikomu neubížím. Jsem prostý kluk, který měl pouze...zajímavou minulost."
,,Will..." zašeptal Jack.
Vzpomněl si na noc, kdy na něj Will namířil jeho meč a řekl ty slova, která pomohla mladíkovi se rozpomenout na tu legendu, kterou mu vyprávěl Row. Jack bral Rowa jako svého tátu, kterého nikdy nepotkal. Nevěděl, jak to je u Michell a ani to nechtěl zjišťovat.
Tohle všechno se honilo Jackovi hlavou a já to vycítil už jen z pohledu. Usmál jsem se a kývl.
,,Lil, můžeš mi prosím dát kabát? Potřebuju skrýt jak zbraně, tak sám sebe.
Půjdeme navštívit místní školu."
Cítil jsem, jak se Lillith, démonka co ve mě sídlí, blaženě zavrtěla a za chvilinku jsem už měl přes ruku přehozený plášť.
,,Tak běžte. Jsem těsně za vámi."
Michell s Jackem přikývli a usmály se.
,,Vypadáš starší, ale taky jsi furt malý, že?"
,,Jo, nevyrostl jsem." Zabrblal jsem.
Oba dva se zazubili a pak zmizeli za dveřmi. Já si povzdechl a usadil se na zem.
,,Jsem tady, Adél. Tak na mě počkej." zamručel jsem.

O dvě hodiny později jsem s ekonečně rozhoupal k činu. Potichu jsem vylezl z domu ven a rozhlédl se.
Kolem mě se rozprostíralo docela pěkné město.
Přímo přede mnou byla jednaz postraních uliček, kterou lemovali javory.
Usmál jsem se a zamnul rukama.
,,Tak a teď," začal jsem pomalu, ,,kde je ta škola?"
Pomalu jsem se rozhlížel a náhle uviděl spěchající dívku se stejnou uniformou, jako měla Michell. Usmál jsem se a vydal se pomalu za ní.
Asi přijde pozdě.

Opravdu mě dovedla do dost prestižní školy. Z celé budovy se ozývali různé zvuky kytar, klavírů a trubek. Zacpal jsem si uši a vešel. Potichu jsem se proplejtal chodbami, až jsem došel ke kanceláři ředitelky. Proklouzl jsem dovnitř a rozhlédl se.
Nikdo tam nebyl.
Oddechl jsem si a začal rychle štrachat v jejích věcích. Musím najít slo-
Dveře se otevřeli.
,,-no to probereme později, Adél. Teď ale si potřebuju odpočinout." řekla ředitelka.
Rychle jsem zkroutil hlavu a uviděl dívku s hnědými vlasy sahající jí po ramena a ty oči, které jsem důvěrně znal.
V tý uniformě vypadala vážně úžasně.
,,Adél!" zašeptal jsem.
Jak tak jsem se držel zuby nehty stropu, Adél na okamžik zvedla hlavu a její tvář zbledla. Pak ji zase rychle sklopila a nevěřícně zavrtěla hlavou.
,,Dobře paní ředitelko." řekla dívka.
Náhle s sebou trhla a odstoupila pár kroků od ředitelny. Náhle se chytila za hrdlo a zasípala.
Klesla k zemi a dělala, že omdlela.
Ředitelka málem dostala infarkt.
,,Adélo!" vykřikla.
Rychle jsem proklouznul kolem ředitelky.
,,Mohu se na ní podívat? Jsem ve zdravotnictví již zkušený." řekl jsem.
Ředitelka zvedla prudce hlavu a změřila si mě podezíravým pohledem. Usmál jsem se a přikývl.
Kleknul jsem si a změřil Adéle tep.
Bušil jí jak splašenej.
Zavrtěl jsem hlavou a nesouhlasně mlasknul.
,,Doma mám nějaké léky, které by jí pomohli, dovezené až z Ameriky. Uvolníte jí z vyučování? Vypadá to, že něco chytla."
Ředitelka se na mě zamračila.
,,Já tě odněkud znám." řekla.
,,To je nemožné, to bych si vás pamatoval."
,,Jo, klidně si jí vezměte, ale ať je zítra zpátky! Jinak..."
,,Já vím." řekl jsem.
Zvedl jsem opatrně bezvládnou dívku a přitiskl si jí k sobě. Její víčka se zachvěla a já velice tiše syknul. Ihned přestala.
Ředitelka se taky zvedla a kývla na mě.
,,Právě ti vkládám do rukou nejnadanější dívku. Jestli jí zlomíš, je po tobě."
,,Já vím. Nashledanou."
Ucítil jsme v zádech dva pohledy místních šelem. Usmál jsem se.
Já vím, já vím, moc velkej povyk, Michell a Jacku, co?
Odnesl jsem dívku pryč z hlučné školy.


W w W


U Michell a Jacka doma jsem jí položil na gauč a ona ihned otevřela oči a vrhla se na mě. Sletěli jsme spolu na zem a já mírně hekl.
,,Wille!" vykřikla nadšeně.
Skoro bych řekl, že začala brečet, ale to by se k ní nehodilo.
Když na mojí tvář spadla jedna slza, poznal jsem, že jsem se nemýlil.
Adéla teď vypadala stejně stará jako já (neboli 16 let) a její oči teď byli zaplněné slzama radosti.
Usmál jsem se taky.
,,Ahoj, Adél. Dlouho jsme se neviděli, co?"
,,Chodila jsem k tobě každý den. Nemysli si, že bych něco takového provedla. Chtěla jsem docela dost toho ROwa roztrhat, když jsi klesnul skoro mrtvý k zemi."
,,No...teď mě vidíš zdravýho a plnýho života. Už je mi mnohem líp, než ve středověku."
,,Jde to na tobě vidět."
Uvolnil jsem ramena. Ještě chvilku jsme takhle zůstali, Adéla na mě, pak někdo zakašlal.
Oba jsme se celý rudí otočili a uviděli Rowa, který si jen tak mimochodem prohlížel strop.
,,V-Vítám tě zpátky, Wille." řekl.
Adéla ze mě rychle slezla a já vyskočil na nohy.
Ihned jsem objal Rowa, který se na mě konečně po dlooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooouhé době podíval a zasmál se.
,,Ahoj, Rowe." řekl jsem se slzama v očích.
,,Tsss...a se mnou se mu brečet nechtělo." zabrblala mladá dívka.
Oba jsme se zasmáli a pak jsem Rowa pustil.
,,Tak, co je nového?" optal jsem se.
,,No...Iris je jedna z nejlepších mladých lékařek na světě, já nejlepší herečka." řekla zkráceně Adéla.
,,A já nejlepší učitel tělocviku." dořekl Row.
,,Myslíte, že by mě vzali zpátky na Akademii Whimoon? Rád bych si to srovnal s tím hradem z minulosti." řekl jsem.
,,JAsně, nějak tě tam už dostaneme." řekla Adéla s Rowem.
Zazubil jsem se na ně a odhodil kabát. Protáhl jsem se a přitom sáhl na pravou ruku.
Zastudila.
Překvapeně jsem se na ní podíval. Kůže byla normální, ale když jsem ruku pořádně stisknul, kůže náhle zmizela a místo ní se objevila kybernetická ruka, neboli ocelová, mechanická ruka.
Zbledl jsem.
,,C-Co se to stalo?" řek ljsem napjatě.
Row ustoupil a zbledl jak stěna. Než jsem stačil cokoliv říct nebo ho zastavit, Row vyšel rychlím krokem pryč z domu.
Adéla tam jen stála, omráčená tím, co právě uviděla.
,,Wille, co přesně se ti s tou rukou stalo? Tohel jsi od narození rozhodně neměl."
,,No to ne...jen..."
Nechtěl jsem nic říkat. Nechtěl jsem, aby se Adél dozvěděla pravdu o tom, že mi kdysi dávno v minulosti Row tu ruku...dalo by se říct OMYLEM...useknul.
Nepříjemně jsem se zavrtěl a potřásl hlavou.
,,Dobře, říkat mi to nemusíš. Až se na to budeš cítit, jednou to řekneš. Zatím ahoj."
Adéla mi dala letmou pusu na koutek úst a pak vyběhla ven. Smutně jsem se usmál a rozvalil se na gauči.
,,Tak zatím."






Nepřátelé - (22.) Posedlost

6. června 2013 v 6:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Posedlost


Selena s Danem právě šli na oběd, a já...?
Rztřeseně jsem seděla v pracovně. Co se tady kčertu děje? Ren...zemřel. A náhle se tu objeví Selena s Danem?
Něco mi tady nehraje.
Tsuna právě dole cvičil se svým Plamenem posledního přání, protože jsem nebyla ve stavu, kdy jsem ho mohla cvičit. Měla jsem toho moc.
Položila jsem si hlavu na hlakou a chladnou desku stolu. Zápěstí už s emi zahojilo, stejně tak i oko, které přestlo krvácet. Ale nosila jsem pásku, protože...
Jednou, když jsem stála před zrcadlem, jsem si strhla obvaz, který jsem měla přes oko. Chvilku jsme se strašně bála, co uvidím, ale pak jsem otevřela nejdříve to zdravé. Uviděla jsem, že kolem toho zraněného byl vytetovaný oheň, černobílí. Nadechla jsem se.
A pomalu to oko otevřela.
Ihned mě zahalilo spoustu vjemů. Cítila jsem každou osobu v dosahu třiceti metrů. Všechno živé. Viděla jsem černobíle, jen osoby byli označené jejich aurou. Zvířata neměli žádné aury, takže jsem je ,,neviděla". Užasle jsem se otáčela a dívala se různými směry.
,,Úžasný. Takhle ty vidíš náš svět, Smrti?"
Samozřejmě, že mi nikdo neodpovídal, ale stejně jsem to musela vyslovit nahlas.
Když jsem se dost rozkoukala, oko jsem zase zavřela. Ihned se mi vrátili barvy, a taky normální vidění bez aur.
Vzala jsem si černou pásku, která už minimálně čtyři dny ležela na umyvadle. Připásala jsem si jí na hlavu a pásku schovala pod rudé vlasy. Povzdechla jsem si.

Teď jsem nad tím přemýšlela. V oji by to bylo strašně pomocný, viděla bych každého, kdo by se třeba i schovával pod námi. Jen problém bylo to černobílé.
Takže oko budu používat až když se s ním naučím.
Jakmile jsem si tohle pomyslela, přede mnou vzplanul čenrý oheň. Vyjekla jsem a málem spadla ze židle. Přede mnou se zhmotnila malá úzká knížka. Byla černá a na hřbetě stálo:
Tipi aur. Smrt.
Roztřeseně jsem si knihu prohlédla, ale pak si jí schovala do kapsy kabátu, který visel na věšáku vedle mě.
Do pracovny bez pozvání vešla Selena a usadila se naproti mě. Tak mě tím překavpila, že jsem na ní bleskurychle zamířila pistolí. Selena vytřeštila oči a ztuhla.
,,To. Už. Mi. Nikdy. Nedělej. Jinak tě zabiju." pronesla jsem ledovým hlasem.
,,Hodně ses změnila Vždycky jsi byla taková poddajná a stydlivá. Teď jsi ledová jako rubín."
,,Samozřejmě. Víš, v jakém nebezpečí jsi se octla, jakmile jsi stiskla kliku? Kdybych byla opravdu zamyšlená, byla bys už mrtvá."
,,No jo no jo, to mi je teď jedno. Ale řekni mi, kde máš toho svýho kluka?"
,,Koho myslíš?" optala jsem se zmateně.
,,Toho...Daie?"
Zrudla jsem.
,,On...On není můj kluk." zabrblala jsem.
,,Ale ale, vážně?" dobírala si mně.
,,Ne, není. Tedy...aspoň prozatím."
Poslední slova nebyla skoro slyšet, ale ta bělovlasá drbna je slyšella až moc dobře.
,,Ona se nám zamilovala! No tohle! Ale, Wilmo, nějak pozdě, ne?"
,,Co tím myslíš? Já nejsem děvka!"
,,To neříkám, jen-"
,,Dámy, neruším?" ozvalo se za mnou.
Zaječela jsem a ihned vrazila vetřelci loktem mezi nohy. Ten někdo zaúpěl a uslyšela jsem, jak klesnul na kolena. Pak tiché zapištění. Prudce jsem se otočila a uviděla Dana, jak s etam svíjí bolestí.
,,Bože. Až se vy dva uklidníte, přijďte do tělocvičny. Budu tam."
Vstala jsem a bez dalších slov odešla k výtahu.

Tsuna v téhle podobě byl vážně silný. Když už jsem viděla, že tělocvična by nesnesla další náraz, vystoupila jsem ze stínů.
,,To stačí, Tsuno!" křikla jsem.
Gokudera, který svého bosse s úpěním pozoroval se šokovaně otočil na mě. Tsuna jen pootočil hlavu, kývl a utlumil plameny.
Když zmizel i jeho plamen na čele, Tsuna vyčerpaně klesnul na kolena.
,,Desátý! Je vám něco?!" vykřikl Gokudera.
,,N-Ne. Jsem v pořádku, Gokudero."
Tsuna se usmál a postavil se. Sundal si rukavice a pak si je strčil do kapes v kalhotách. Kývl na mě.
Rozhlédla jsem se.
,,Příště raději cvič v těch menších. Tahle je jediná velká a hlavní tělocvična a tady se přinejmenším vyučují budoucí maiáni. Mno...dokud se to nedá dohromady, bude sem zákaz vstupu." zabrblala jsem.
,,Promiň."
,,To je dobrý, Tsuno. Tak co, postoupil jsi dál?"
,,No...Desátý se teď učí nějakou novou techniku...cože jsi to křičel?"
,,Black Flame. Zatím ale nechci víc říct, protože o tom toho moc nevím, Wilmo."
,,Dobrý. Hlavně se uč a-"
,,Už zníš jak moje mamka." zavrčel.
Zasmála jsem se.
,,Jen chci říct...Gokudero, ty máš skvělý zaměřovací schopnosti. Zkus nějak prozradit Tsunovi, jak na to. Vždy´T víš, o co se tady snažím."
,,Chápu." dpověděl Gokudera.
Tsuna zaúpěl, ale pak přikývl.
Vtom se ale vedle mě zhmotnil Primo.
,,Takže, trochu provětrámě tvůj mozek, Tsuno." řekl naoko vesele Primo.
Tsuna i Gokudera vykulili oči a bez hnutí tam stáli a civěli na Prvního Bosse.
,,Božínku. Takže ono je to pravda." zašeptal Gokudera.

Nepřátelé - (21.) První stopa

5. června 2013 v 6:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

První stopa


Dai s Dinem, sedící v autě mlčky sledovali ubíhající krajinu. Každý se ubíral v myšlenkách daleko od místa, kde teď byli.
Šofér je neúnavně unášel daleko na sever. Oba dva nechápali, proč zrovna tím směrem, ale asi to byli instrukce od Wilmy.
Dai s sebou trhnul. Tolik se změnila od jejich prvího setkání.
Počkat, až tak moc ne.
Dai si povzdechl. Ještě furt si vzpomínal na tu holku ve škole. Dívala se na něj doslova šokovaně. Dai ji tenkrát nepoznával, nehcápal, co proti němu má. A moc s tím taky nezaobíral. Ale jak rychle mezi nimi vzniklo přátelské pouto, to nebylo skoro možný. I když si snažila držet odstup, nevyhrála.
Dai se pochmurně usmál, když si vzpomněl na poker. Jednou ho to musí naučit.
,,Dai?" ozval se Dino.
Dai se k němu otočil a podíval se mu do očí. Mladý muž měl stále na tváři úsměv, ale když šlo do tuhýho...to se ještě uvidí.
Dino se ho zeptal na otázku, po které se Dai rozesmál.
,,Wilma? Sám nevím, co se stalo, ale rozhodně se do toho mistrně vžila. Doufám, že Tsunu pořádně vycvičí, i když žárlím."
,,Žárlíš? Na Tsunu?...Aha."
,,Přesně. Žárlím, protože s ní bude trávit víc času než já. Jsou oba bossové, tak si rozumí, zatímco já nechápu ani kdo jsou ti Arcobalenové. Není to prostě fér, ta mafie mi jí sebrala celou."
,,Chceš říct, že bys tu mafii zničil?" optal se Dino.
,,Ne. Nechci, aby mě nenáviděla a byla smutná, nebo na prášky. Takže jí nechám volnou ruku, třeba se z toho nějak dostane."
,,Jediné osvobození bosse od mafie je smrt. A ona jen tak nezemře a taky se nikdy nevzdá. Dělá to pro svého otce."
,,Můj otec zase zdrhnul. Nechtěl zůstat v bezpečí u Fontaniových a tak utekl. Nikdo neví kam, ani já ne. A je mi to celkem jedno, vždycky zdrhnul, když šlo do tuhýho. Moje matka ale asi byla hrdinka."
,,Chápu..."


P P P


Primo právě byl jako duch v lese a díval se na budovu, která se už pomalu začala rozpadat. Bývalá továrna či co to bylo. Zdi byli popraskané a prosáklé plísní, okna byla roztříštěná a zevnitř se ozývali hrůzostrašné zvuky. Primo se smutně díval na budovu, která si toho užila už dost.
Za Primem stálo dalších šest lidí, jeho strážců. Všichni to byli Primovi přátelé, kteří teď nosili Vongolské Prsteny, stejně jako Primo.
,,Nad čím přemýšlíš, První?" optal se muž s rudými vlasy a zlým pohledem.
Primo, aniž by odvrátil pohled od budovi se usmál a odpověděl.
,,O Decimovi. ude toho teď mít dost a i přesto myslí na ostatní. Moje sestra taky."
,,No vlastně, furt o ní básníš, ale zatím jsi jí nám neukázal. Musíš se přiznat, že jsme jí naposledy viděli jako malinkou a když jsme její vývoj zastavili a..."
,,Já vím já vím, nepřipomínej mi to. Někdy vám jí představím, to se nebojte. Víte někdo, kde jsou Arcobaleni?"
,,Ne. I když jsme se s nimi před dvěma dny viděli, teď je ani nemůžu najít." řekl muž s rudými vlasy a tetováním na pravé tváři, táhnoucí se po krku až k ramenu - což nebylo vidět.
Primo si povzdechl.
,,No, vlastně..." ozval se mladík, který měl tmavě modré vlasy a ďábelský pohled.
Primo vyskočil na nohy a vyzval ho, aby pokračoval. Mladík vytáhnul dopis zapečetěný znakem Arcobalenů. Podal ho Primovi a ten ho bez jediného zaváhání otevřel.
Primovi oči rychle prolétli dopis.
,,Bože, takže další test? Ti to maj pěkně rádi. Přátelé, máme práci."


W D D


Daie s Dinem vyhodil šofér v nějaké zapadlé vesničce. Oba poznali tu vesnici. Podívali se na sebe s vyděšením, ale pak oba vkročili do hospody.
Tam se nejlépe shánějí informace.
,,Myslíš, že o tomhle Wilma věděla?"
,,Musela, protože když to tak vezmeš, šofér měl instrukce." odpověděl Dino.
Dai překvapeně zavrtěl hlavou a posadil se k baru.

Když večer leželi dva mladíci ve stanu, oba přemýšleli nad tím, co se dozvěděli. Hospodský, docela fajn chlapík, jim pěkně provětral jejich zásobní peníze. Pak jim řekl, že je viděl napsledy před třemi dny, ale zachytil něco o nějakém místě zvaném Death Mountain.
Samozřejmě, že Dai s Dinem věděli přesně, kde to je a oboum se tam opravdu nechtělo.
,,Dáme Wilmě vědět zítra." zamumlal Dino.
,,jasně, večer jí rušit nebudeme. Určitě ne v koupelně."
,,Úchyle." zavrčel Dino.
Dai se rozesmál a přitom drknul loktem Dina do zad.
,,Nech toho, byl to jen žert."
,,Ha ha ha."
Dai se rozesmál ještě víc.


W W W


Popravdě jsem dělala přesný opak.
Hned potom, co oslava nového bosse, neboli mě skončila, mafiáni s erozešli za prací nebo oslavovat jinam. Já si vzala do parády jak sebe, tak Tsunu.
Mladého Desátého bosse v žádném případě nesmím nechat volně puštěného, protože potřebuje být ve skvělé kondici.
,,Takže Tsuno," začala jsem, ,,vyzkoušej to."
Podala jsem mu pistoli, ne moc velkou, ale spíše podoobnou té mojí. Tsuna si jí nevěřísně změřil, pak se podíval na můj opasek s pistolema, pak zase zkontroloval pisotli, kteoru držel v ruce.
,,Je to pravá pistole s pravými náboji?" optal se vyděšeně.
,,Samozřejmě. Potřebuješ se s tím naučit už od začátku. Ale uvidíme, jestli je pravda to, co se říká."
Luskla jsem prsty a před Tsunou vyjeli ze země panáci s namalovanými terči. Stoupla jsem si vedle Tsuny.
,,Teď se dívej. Ukážu ti správný postoj."
Jednu nohu jsem dala trochu dozadu, abych měla opěrný bod. Narovnala jsem se, chytila pistoli oběma rukama, natáhla ruce před sebe, zamířila a vypálila.
,,Vidíš, zpětný ráz se ztlumí, pokud uděláš všechno dobře. Tak, teď to zkus ty."
Tsuna se neohrabaně postavil do podobného postoje jako já.
Neříkala jsem nic, což si suna šppatně vyložil a usmyslel si, že to je asi svolení ke střelbě. Připisuju to jeho blbosti, ne mě.
Tsuna neohrabaně sevřel pistoli, a když stisknul spoušť, spětný ráz ho srazil dva metry dozadu. Minul o celých pět metrů.
,,Jau..." zaklel Tsuna.
Zasmála jsem se a otočila se ně na něj.
,,Samozřejmě. Stál jsi špatně. Ukážu ti to ještě jednou. Uvidíme, jestli svou chybu najdeš."
Postavila jsem se znova stejně, ale tentokrát jsem nechala levou podék těla.
,,Tentokrát budu střílet jen s jednou rukou." řekla jsem.
A vystřelila víckrát za sebou. všechny kulky našli svůj cíl.
,,Vidíš, ani to se mnou nehlo. Tak, už jsi svou chybu našel?"
,,Měl jsem tu nohu moc vepředu?" optal se nejistě.
Vysloužil si pěstí.
,,Ne. Ty neopíráš svou váhu o tu nohu, co je vzádu. Jsi rovně, ta noha tam je jen jako kus papíru. Takže se ti podlomí, když to nečekáš. A taky pár alších chyb, ale to vážně už musíš najít sám. A ted znova."

Takhle to šlo další tři dlouhé a únavné hodiny, dokud mi nedošli ani náhradní zásobníky a my museli skončit. Sám Tsuna už klimbal, takže těch posledních pár kulek málem zasáhlo mě, n toho panáka.
,,Dobře, to stačí. Běž se vyspat."
,,A co ty, Wilmo?" optal se Tsuna.
,,Já se ještě trochu procvičím. Tak běž už, nebo mi usneš někde cestou."
,,Díky, Wilmo."
,,Dobrou noc."
,,Dobrou."
Zakoulela jsem očima. Jak otravný, má tak málo energie. Vytáhla jsem meče a začala urputně cvičit na jednom panákovi, který byl ještě celý.

A když jsem skočnila, nezbylo z něj nic, jen smítko na tyčce.
,,Musí se přiznat, že Tsuna s pistolema je jak slon s mečem. Nemožný. Mno...zítra zkusíme něco lepšího."

Když jsem se probudila, někdo mi třásl ramenem a já slyšela ustaraný tón a něčí křik z povzdálí. Otevřela jsem omámeně oči a spatřila, holku, kterou jsem tady rozhodně nečekala. Za ní stál mladík podobný jako ona.
Ale co to sakra...vždyť byla nejméně pět let nezvěstná!
Otevřela jsem šokovaně oči.
,,Seleno! Danieli!"
Oba dva s ena mě usmáli.
,,Jsi v pohodě, Wil?" optal se Dan.
,,J-Jo, jen jsem asi usnula."
,,Uf, to jsem si oddechla. Wilmo, ahoj."
Selena byla zvláštní dívka. Měla bílé vlasy a tmavě šedé oči. Zato Dan měl krátké bílé vlasy, ale měl kobaltově modré oči. Byli to sourozenci a procházeli se mnou podobným výcvikem. Jenže před pěti lety náhle beze stopy zmizeli. Všichni si mysleli, že jsou mrtví. A i já...
A najednou stojí přede mnou s úsměvy na rtech.
,,Seleno! Co tady proboha děláš?!"
,,Jakmile jsem se dozvěděla o tvých problémech, naskočila jsem do tryskáče, abych za tebou přijela. Samozřejmě Dan tě chtěl vidět více než mě."
Zasmála jsem se a Dan zrudnul.
,,Tak to není, skoro jsem si ani nesbalil, jak tohle tele spěchalo. Dozvěděli jsme se to od nějakého kluka s indigovýma očima a tmavě modrými vlasy. Šel s nějakým blonďatým mužem, který vypadal jak nemehlo."
,,Dino s Daiem! Počkat, vy bydlíte tady v Itálii?"
,,Jo, ale tryskáč je přece jen rychlejší než auto, nemám pravdu?" optala se vesele Selena.
,,To není možný, jak velký vy jste magoři." zamumlala jsem s úsměvem.

Ao No Exorcist - 10.

4. června 2013 v 19:23 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

10.


otočil jsem se, ale Akademie už byla daleko. Nebo vlastně ne, jen to sklo bylo tak špinavé, že jsem skrz něj neviděl ani svým ostrým zrakem. Allen se smutně usmál a podíval se na mě.
,,Neboj, brzy budeš zpátky. Cestou ti všechno řeknu."
Podíval jsem se na Allena. Budu si muset dávat pozor, abych mu nenahrával do karet svými emocemi.
,,Hm...Jak dlouho vlasně trvá cesta do Paříže?"
,,Tak...nejdříve budeme muset jet do jednoho přístavního města, tam pak s pomocí lodě přeplujeme tu krátkou cestu a pak...asi tak dva týdny."
,,Dva týdny?! Už teď je Paříž jen doutnající hromádka! Proč je tak daleko?!"
,,Ha! To se zeptej toho mrtvýho, který tu Paříž postavil."
Chtě nechtě jsem se zasmál a Allen kývl. Černý kabát náhle zavlál, jak Allen prudce uskočil do strany. Já takový štěstí neměl a tak do m někdo prudce narazil. Ten neznámí idiot mě zalehl a já si vyrazil dech, když jsem plnou ryhclostí narazil na tvrdou zem.
,,Ježičmarja promiňte!" ozvalo se nade mnou.
Než jsem se zbavil mžitek před očima, poznal jsem dívčí hlas. nakonec jsem uviděl havraní černé vlasy a skoro stejné oči. Dívka rychle a těžce oddychovala, asi proto, jak běžela. Všimnul jsem si, jak Allen dusí smích.
,,T-To je v pořádku." zasípal jsem.
Dívka náhle jakoby přestala dýchat. Podívala se na mě, pak zrudla jak paprika a rychle vyskočila na nohy.
,,Ježišmarja moc se ti omlouvám!"
,,To je v pořádku! Vážně!" snažil jsem se.
,,Vážně? Panebože ty jsi tak hodný a navíc hezký!"
Couvl jsem a vyěšeně poprosil očima Allena o pomoc. Jenže ten už brečel smíchy, takže mě vidět nemohl, nebo aspoň ne do detailů. Kolem mě a té dívky se začal tvořit hlouček.
,,Ech...já se jmenuji Rin, Rin Okumura, jen abys věděla." zamumlal jsem.
,,Já Patrona, Patrona Mafia."
,,Parona Mafia? Dost brutální jméno."
,,Jo jo, to říká každý, ale já za to nemůžu, že můj otec je b-"
Dívka včas zmlkla, neboť až teď si uvědomila, že málem ohrozila jejího otce. Nechal jsem její tajemství tajemstvím, jen jsem nad tím mávnul rukou a protáhl se.
,,No, kam jedeš, Patrono?"
,,Ach, musím do Paříže."
,,Paříž! A jak dlouho tam trvá cesta?"
,,Týden."
,,Allene?!"
,,Dobře dobře, jenže my nemáme na letadlo!" řekl stále vysmátý exorcista.
,,Ach, to je kdo?" optala se Patrona.
,,Jmenuje se Allen Walker, pochází z Paříže a já s ním jedu k němu, protože je..."
,,Exorcista. Je to poznat a jak si tě teď prohlížím, ty musíš být ten démoní kluk. Mě to jméno něco říkalo."
,,Jak...!"
,,Moje famiglia tě už nějakou dobu sleduje, nediv se. Vidí v tobě výbornéhho pistolníka."
,,Pistolníka?"
,,To je teď jedno. Ale to s tím letadlem...měli s emnou jít ještě dvě kamarádky, jenže někdo je zabil, takže mám dvě volné letenky, nechcete letět se mnou?"
,,Zabil?" vypískl jsem šokovaně.
,,Letět s tebou?" řekl náhle Allen.
,,Jasně!" řekla vesele Patrona.
Já celý bledý tam stál. s jakou lehkostí tohle řekla! Někdo zabil její kamarádky a ona si s tím neděla hlavu. Počkat...Mafia, její otec byl něco na b, pak ještě ten pistolník.
To snad ne...
Šokovaně jsem se díval na dívku,, která vypadala jako tele, co ví houby o boji a ona to je mafiánka! Tak proto!
Ale kde má zbraň? Podle toho, jak znám mafii z vyprávění, tak každý mafián má nějakou zbraŃ, z čehož devadesát procent jsou pistole a nože.
Patrona na sobě měla na sobě košili barvy kakki, černé kraťasy a maskáčovou kšiltovku. Vypadala jako voják, ale to jsme nahlas říkat opravdu nechtěl.
,,Dobře, ale teď pojďte, nebo nám ujede vlak." zavelel Allen.

Vážně se nám cesta ze dvou týdnů zkrátila pouze na týden. Bylo mi šíleně trapně, když jsem zjistil, že musím sedět vedle Patrony a k tomu jsme letěli přes noc - naštěstí první třídou, takže jsme si mohli sedadla sklopit. Patrona samozřejmě tohle neudělala a teď se mi snad naschvál uvelebila na rameni. Tše a pravidelně oddechovala a v tom ztlumeném světle vypadala vážně hezky. No vlastně takhle vypadala stále.
Něco se ve mě poohnulo, ale podvědomě jsem to zahnal. Ještě abych tady začal hořet jak modrá svíčka. Bože, to mi tak ještě scházelo.
Allen seděl naproti mě a právě si utíral ústa ubrouskem. Po stranách stolu zeli ohromné haldy špinavých talířů a samozřejmě prázdných.
,,Allene, měl by ses zklidnit s tím jídlem. Musíme v tom letadle vydržet ještě pár dní."

Příští ráno mě probudil hlas, který se ozval z reproduktorů.
,,Dobré ráno, právě jsme v České republice. Budeme muset přistát a doplnit zásoby jak paliva, tak jídla. Za tři hodiny se zase vyletí a budeme přímočaře pokračovat až do Paříže."
Allen zrudnul, já se zasmál.
,,Tak Česká Republika, jo?" zamručel jsem šibalsky.

Nadšeně jsem se protáhl. Život skládající se jen z rýže je docela jednotvárný, ale když jsem poprvé ochutnal tzv. svíčkovou, málem jsem omdlel blažením.
,,Ty krá-o, to je do-o-ta!" zahuhlal jsem s plnou pusou.
,,To mi říkej, v Paříži máme ledacos, ale tohle...."
,,Vítejte v mé zemi." řekla Patrona.
,,To je t-oe, odná -em?" zahuhlal jsem.
,,Fuj, ty prase mluv na mě až když budeš mít prázdnou pusu, je ti to jasný?"
Kývl jsem a spolknul knedlíky s omáčkou.
,,To je tvoje rodná zem?" zvopakoval jsem už srozumitelně.
,,Jo, tady jsem se narodila a vyrostla. No vlastně, chtěla bych vám někoho představit, ale bohužel to bude muset počat. Někdy jindy, protože za půl hodiny nám letí letadlo."
,,Musíme zpátky!"
,,Ty jsi ale myslitel, deme, vy dva."
Patrona dala číšníkovi peníze a pak jsme se rozeběhli zpátky k letadlu. S úspěchem jsem viděl, jak Allen toužebně hleděl na vzdalující se talíře plné oné svíčkové.

Sedl jsem si zničeně do sedadla a zavřel oči. Jak ponižující.
Znovu jsem zavrčel a podíval s ena skvrnu od kafe, která mě pálila na prsou..
,,To snad není možný, blbá baba." zavrčel jsem.
Kolem mého těla se rozhořel modrý oheň.
,,Klidni!" okřikli mě oba.
Zaklel jsem a dupl si naschvál na ocas, který splihle ležel za mou nohou. Ihned jsem zaječel b jak holka a začal brečet bolestí.
,,To jsem trochu přepískl."
Přiběhla k nám letuška celá ustaraná. Ihned upřela všechnu pozornost na Patronu.
,,Obtěžuje vás někdo, madam? Je vám něco?"
Patrona, klidná a vyrovnaná náhle začala brečet. Letuška zbledla a začala panikařit.
Náhle se Patrona rozeřvala smíchy.
Letuška málem omdlela.
,,A-A-Ale nic, nebojte, to-to si jen tady..."
,,Dobře, nechám vás tedy osamotě." řekla letuška.
Ihned zmizela.
Já stále brečel bolestí a naštvaně se díval na ten blbej ocas, ze kterýho mi do páteře vystřelovala otupující bolest.
,,Končím. Cestu do Paříže nepřežiju." zakvílel jsem.
Strhnul jsem si triko a bez přemýšlení ho přehodil přes sedadlo. Uvelebil jsem se v sedadle, náhle klidný, i když slzy mi stále ještě tekli po tvářích.
,,R-Rine?"
,,No, Allene?"
,,Oblékneš si prosímtě to triko?"
Otevřel jsem oči a upřel je na Allena. Ten, zase celej dusící se smíchem ukázal na Patronu. Podíval jsem se na ní a uviděl jen šokovanou a rozplývanou dívku, která omdlela.
,,Chápu."
Vyndal jsem z tašky náhradní košili a oblíknul si jí. Pak jsem se uvelebil a ihned usnul.
I přes tu hnusnou bolest.

Probudil mě smích.
Otevře jsem oči a zmateně se rozhlédl. Patrona tam seděla a smála se
,,Co se děje?" optal jsem se.
Patrona jen mávla rukou směrem ke mě a Allenovi. Podíval jsem se na bělovlasého kluka a uviděl na jeho tváři nakreslený obličej.
(Nebo-li takhle:)

Rozeřval jsem se smíchy. Tak tohle mě vážně dostalo. Jenže pak jsme si na něco vzpomněl.
Patrona ukazovala i na mě.
Jako blesk jsem vystřelil k zrcadlu a uviděl tam to samé. I tak jsem se se začal smát ještě víc.



Pán Moci II. - 3.

4. června 2013 v 17:23 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

3.


Michell mě zavedla k nim domů. Docela šokovaně jsem se rozhlédl po útulném pkoji, do kterého jsme se dostali oknem. Fialové stěny, psací stůl a dvě postele - ano, pokoj měli společně - a nakonec dvě vysoké skříně a taková ta normální elektronika, která se najde kdekoliv.
Michell hodila šťastnou držku na postel. Já tam nerozhodně stál, opřený o rám dveří. Zavřel jsem oči. Je Row někde tady nebo jim to poslal poštou?
,,Ehm...asi si budeš muset zvyknout na počátače, mobili a tak...takže..."
Jack seděl u psacího stolu a právě zapínal počítač.
,,No, vlastně abych pravdu řekl..." řekl jsem potichu.
,,Tak co?" řekli oba naráz.
Usmál jsem se a jukl po nich jedním otevřeným okem.
,,Jste pěkně sehraný, když chcete, co?"
Sourozenci se na sebe zamaračili, ale pak přeci jen kývli. Zasmál jsem se a posadil se do tureckého sedu.
,,Takže ty tohle všechno znáš?"optala se pomalu Michell.
,,Ano. Slyšeli jste někdy o cestování v čase?"

Vysvětlil jsem jim, že jsem vlastně normálně pocházel z téhle doby, z dvacítého prvního století, ale pak jsem kvůli nějakým okolnostem musel do minulosti. Oba na mě zírali, jako bych spadl na hlavu. Zavrčel jsem.
,,Vy mi nevěříte, co?"
,,Vlastně ne. Když si to vezmeš z našeho pohledu, žili jsme až doteď normální studentský život, náhle nám do života skočí starý svitek a nakonec ty. A my musíme uvěřit něčemu, co je v knihách a..."
,,To mi něco připomnělo. Viděli jste už Harryho Pottera?"
,,Jasně, toho zná dneska každý, teda až na naši učitelku biologie." zabrblal Jack.
,,A pamatujete si tam nějaká kouzla? Třeba..."
Zamyslil jsem. Úplně jsem viděl ty dva, jak mezi sebou vedou tichou mluvu.
Odvrátil jsem pohled. Potichu, tak aby si mě nevšimli jsme se přesunul k oknu, otevřel ho a vykoukl ven.
,,Čistá noční obloha a svěží vítr. Jak dlouho jsem o otmhle snil?" zašeptal jsem.
Když jsem se otočil, uviděl jsem oba dva, jak na mě smutně a zároveň překvapeně dívají. Usmál jsem se a rozhodil rukama.
,,Nebojte, všechno je dobrý. Hele, nechodí k vám do školy dívka, jménem Adéla?"
,,Hele, chlapíku, abychom si to vyjasnili. Do naší školy chodí minimálně deset holek s tímhle jménem."
,,A k vám do třídy?"
,,To se sužuje na tři."
Zavrčel jsem. ale když já jsem nastavený...kašlu na to.
,,Tak se k vám přihlásím do školy. Je mi stejně jako vám, teda aspoň na to vypadám. Možná si ještě něco pamatuju."
Oba překvapeně hvízdli. Pak se na sebe lstivě zašklebili.
,,Dobře. Já jsem dneska utahaná, mohl bys za mě vzít hlídku?"
Michell opravdu nevypadala dobře. Pod očima měla temné kruhy a byla bledá. Přešel jsem k ní, kleknul si a prohlédl si jí. Zrudla až ke kořínkům vlasů.
,,Opravdu nevypadáš dobře. Zato tvůj brácha má nějak moc energie."
,,Ten hlídal před třemi noci."
,,Chceš mi říct že...Beru. Ale řekni mi, kde všude to mám ohlídat?"
,,Stačí, když jednou za dvě hodiny obhlídneš blok kolem našeho domu. Pak s emůžeš usadit na střeše a já bych se vsadaila, že máš stejně bystré smysli jako my. Díky, moc si toho vážím...Wille."
Usmál jsem se. Pak jsem jí jemně strčil a ona klesla na postel. Vyskočil jsem na parapet okna, naposledy si je prohlédl a pak vylezl na střechu.

Asi to je normální, že tu někdo leze z okna, které je tak tři patra nad zemí, a k tomu ještě na střechu, protože sousedi si mě jen prohlédli s neutralitou a pak si šli zase dál.
Usadil jsem se na střeše, zaháknul nohy do skulin a lehl si. Dal jsem si ruce za hlavu a nechal se unášet myšlenkami.
Rowe, Riko, Adél, Iris...
Jsou všichni v pořádku?
Znovu jsem otevřel oči. Jeden a půl tisíce let jsem prospal, jen abych s edostal do téhle doby. Row my vysvětlil, že až mě bude potřeba, tak mě probudí. Ale proč teď? Vypadá to tu, že se nic neděje. Skoro bych řekl, že je to tu mírumilovný.
Slyšel jsem normální městské zvuky. Kvílení sirén, troubení, skřípění brzd...
Zavrčel jsem.
Prospal jsem takovou dobu! Ještě že se mi tím čas nezkrátil, ale tím pádem jsem prošvihnul moje osmnáctiny. Doufám, že se spánek nepočítá při stárnutí. Aspoň ne tak dlouhý.
Poklesla mi ramena, což dost zabolelo.
Bolest....
Překapeně jsem otevřel oči. S tou otužilostí proti velké bolesti...o tu jsem taky přišel, takže když s ezraním, tak si toho až moc vědomně všimnu. Zakoulel jsem očima, zvedl se do sedu.
Je skoro čas se projít.


M W J


,,Co si o něm myslíš?" optala se Michell.
Ležela na posteli a civěla do stropu. Její bratr seděl stále na tom stejném místě jako před hodinou.
,,J-Já nevím. Vypadá na někoho, koho by jen tak něco nerozhodilo a navíc v sobě asi nosí docela slušnou moc. I když tím si jistý nejsem..."
,,Taky kolem něj cítím mocnou, ale taky temnou auru. Vůbec to nechápu, na záporáka nevypadá."
Jack se zvedl ze židle a začal přecházet po pokoji. Michell se uvolnila.
,,Ať tak či tak, budu ráda, kdyby byl záporák a zabil tě, protože to tvoje věčné chrápání mi hraje na nervy."
,,Klidni."
,,Ne, slyšet nás nemůže. Tak citlivýý sluch nemá ani tygr."
,,Já jo." ozvalo se zvenčí.
Michell s Jackem přiletěli jako střeli koknu a vzhlédli nahoru. Nad nimi se usmíval Will a sledoval je orlím zrakem.
Michell zrudla, jack otevřel pusu dokořán. Will se zhoupl a zase zmizel. na chudáka Michell už toho bylo moc. Tři noci nespala, byla unavená ak tomu se jí do života připletl nějaký kluk, který byl uvězněný v krystalu.
Možná, že se někdy dozví jeho příběh, ale teď jí to bylo jedno.
Byla by ráda, kdyby to byla jen halucinace.

Jack ještě dlouho nespal. Jeho sestra už dávno usnula, ale on ne a ne zavřít oči. Nakonec se vymrštil do sedu, zaklel a přišel k oknu. Vyskočil na parapet a pak se mistrně zhoupl a vylezl na střechu. Nikoho tam však neviděl.
Že by se trefil zrovna do času, kdy Will obchází stanovenou trasu? Tomu nevěřil. Místo toho si sedl úplně nahoru a lehnul si.
,,Kdo je to? A je vůbec skutečný?"
Muselo se uznat, že to jen zašeptal, avšak neviděl postavu, která dokonale splývala se stínem, který vydával komín.
,,Promiň, neslyšel jsem tě, můžeš to zvopakovat?" ozvalo se kousek od Jacka.
Ten vyjeknul a jen tak tak se vyhnul pádu z dvaceti metrů.
,,Sakra tys mě vylekal!" vykřikl na postavu skrytou ve stínu.
,,Ach, to se omlouvám. Jestli přemýšlíš o tom klukovi z krystalu, můžu ti potvrdit jeho existenci. Will Ower, chodil na Akademii Whimoon, ale před rokem zmizel. Nikde se nenašli ani jeho ostatky, ale já bych řekl, že tenhle mladík je on. Určitě sis všimnul jeho mocné, ale temné aury. Nepodceňuj ho, pokud si z něj totiž uděláš nepřítele, rána by ses nedožil."
,,To je tak mocný, že by mě zabil? Vždyť jsem byl spolu s Michell nejlepší..."
,,To sice ano. Pamatuješ si na jendu legendu?"
,,jako, vyprávěl jste nám jich tisíce."
,,A velká většina byla o mladíkovi, který byl nakonec posednut démonem, nemámli pravdu?Zkus si na ně vzpomenout a ítm si odpovědět na své otázky." řekl v hádankách hlas.
Jack zavrčel a vzal kamínek, který se nějakým nedopatřením dostal na střechu. Zaklonil ruku za sebe a pak se vší silou ten kamínek hodil.
Nečekal bolestný a překvapený zařehtání.
,,Já trefil koně? Ale kde je?"
,,Přímo nad tebou." řekl hlas.
Jack koutkem oka spatřil, jak postava zmizela a poté se podíval nad sebe. Uviděl pulzující drahokam a lesklou černou srst a oči, které by ho nejraději roztrhali.
,,Co vyvádíš!?" vykřikl Will.
Pegas zmizel, místo něj před Jackem stál mladík s planoucím a vražedným pohledem. Jeho oči se změnili z temných na kočičí oči. Jack vypískl překvapením.
,,T-Ty..."
Než stačil něco doříct, měl pod krkem chladný hrot Willova meče.
,,Už si vzpomínáš?"