Květen 2013

Nepřátelé - (20.) Výprava

28. května 2013 v 16:05 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Výprava


Přede mnou seděl Dai s Dinem. Oba byli zvědaví, co se děje, ale nemohli ze mě nic vyčíst. Tsuna s Gokuderou již odešli a já teď byla sama. Nadechla jsem se.
,,Vyšlu vás na misi. Pohřešuje se jedno Arcobaleno...Reborn."
,,Reborn?"
,,Arcobaleno?"
Dino už to chápal, zato pro Daie to byla španělská vesnice. Podala jsem jim papír s Rebornovou fotkou.
,,Tenhle, je pro nás důležitý. Před pár týdny odešel a už se nevrátil, takže vás chci vyslat, abyste ho našli."
,,Hm...a kde by měl být? Tedy, aspoň přibližně?" optal se Dino.
,,Co se tady děje?!" ozval se Dai.
Zastavila jsem příval jejich otázek.
,,Nebojte, Reborn mi neřekl, kam přesně jde, takže ho budete muset vyhledat pomocí stop. Je hodně známí, takže by to pro vás nemusel být problém. Ale snažte se být nenápadní."
,,Hm...Reborn se jen tak neztratí, takže nechápu..."
,,Třeba to je zkouška, co my víme." ozval se Dai.
Zasmála jsem se.
,,No, Dino, vysvětli Daiovi všechno ohledně Arcobalenů a jak jsou pro nás důležití. Vraťte se sem za hodinu."
,,Připravení?"
,,Asi jo. A teď kuš kuš, ať vás tu už nevidím!"

Jakmile se za nimi zabouchli dveře, uvolnila jsem se.
,,Chtěla bych ho jít hledat já osobně. Asi brzy začnu nenávidět tuhle práci."
Neboj, bere to s sebou taky hodně plusů. Jen počkej.
,,Ha ha, Primo. Nevím, co je na tomhle zábavního."
Jednoduše...já sám jsem si toho užil dost. A vidíš snad, že Tsuna sedí furt jen v křesle a něco řeší? Taky si užívá.
,,Jo, jenže to, že se stane bossem nevěděl. Teď to bude...rok, viď?"
Mno...myslím, že za týden slaví šestnáctiny.
Prudce jsem se posadila.
,,Proč jsi mi to neřekl dříve?!"
Neptala ses, sestřičko.
,,Náfuko."
Tohle jsem neslyšel.
Odhrnula jsem si vlasy z čela a zadívala se na malou, ale prostornou místnost. Vstala jsem.
,,Vylez, chtěla bych si s tebou zatančit."
Když chceš.
Přede mnou se zhmotnil z plamene můj bratr a usmál se na mě.
Přikývla jsem a vyšla spolu s Primem do jídelny/sálu. Ihned mě vzal kolem pasu, já jeho kolem ramen a spolu tam elegantně tančili a kroužili.
Rytmus hudby se změnil z rychlého na ploužák. Přivřela jsem úlevně oči. Stále jsem jen dívka. I když na mých bedrech je více zodpovědnosti, než to vypadá.
,,Budu tě učit, jak se stát skvělým bossem. Platí?" řekl.
,,Dobře, bratříčku. Doufám, že se shodneš s Rebornem, dva rozdílné učitele totiž nezvládnu."
Primo se zasmál a zazubil se.
,,Uvidíme."

Unavená jsem klimbala u pracovního stolu a čekala, až sem ti dva přijdou. Kde kruci jsou?
Podívala jsem se na hodiny vysící nade dveřmi.
Mají zpoždění.
Lehla jsem si a stůl.
,,Jen na chvilku..." zašeptala jsem.
Primo mě tak utančil, že mi normálně tepou nohy a to i přesto, že bych dokázala pár hodin bez přestávky běžet. Jenže na vysokých podpatcích je to vážně moje smrt.
Jakmile vyřídím ty dva, půjdu se vykoupat a pak se schovat do postele.
Zavřela jsem oči a ihned usnula.

,,Wilmo? Wilmo!"
Ten otrava se na chvilku odmlčel a pak mi řekl větu, které jsem se nejvíce obávala.
,,Psospíte boj."
Vystřelila jsem, ihned s meči v rukou.
,,Klídek klídek! To byl jenom vtip!" vykiřkl zděšeně Dai.
,,Vtip? Tak proč vypadáš tak vystrašeně, Dai?" ozval se Dino, který stál za ním.
Odložila jsem meče a znovu se posadila.
,,Aha, to jste jen vy. Víte kolik je hodin?!"
,,Mno...trochu se to protáhlo, protože Dai nechápal, proč Reborn stále nosí na krku ten dudlík."
Hodila jsem po něm rozezlený pohled a pak se vrátila zpátky k tématu.
,,Ale je teď už trochu v obraze. Jestli ano nebo ne, to je prozatím jedno. Asi tak půl kilometru severně od vchodu na vás čeká šofér s autem, tak tam pak zamiřte. Tady máte dočasné potřeby na přežití."
Podala jsem jim dvě tašky naplněné vším možným.
,,Je tam jídlo a nějaké peníze, kdybyste chtěli někde přespat. Ale radím vám, čím méně lidí o vás bude vědět, tím líp. Nemusí se vědět, že se ženete za Rebornen."
,,Dobře." řekl Dino.
Dai se na mě díval s jistým překvapením.
,,Tak rychle se dokážeš přizpůsobit dané situaci, Wilmo. Tedy, desátý bosse, nebo..."
,,Jsem stále Wilma, Dai. Je to normální, když má někdo bossovu krev. Ale teď si pospěše, nebude tam navždy."
Vstala jsem, obešla stůl a bez rozpaků oba objala, každého jenou rukou.
,,Vraťte se mi celý a kdyby se cokoliv dělo, použijte to sluchátko nebo pošlete zprávu. A každé tři dny mě informujte, ano?"
,,Dobře, Wilmo."
,,Hodní kluci." řekla jsem s úsměvem.
Ustoupila jsem a přikývla.
,,Tak honem, ať nevzbudíte rozruch."
,,Tak zatím!"
,,Ahoj."

Omámeně jsem se nechávala unášet teplou vodou, která mi dělala strašně dobře. Jakoby se mi roztekl mozek, nedokázala jsem přemýšlet a vlastně jsem to ani nezkoušela. Se zavřenýma očima jsem se nechávala unášet omamnou vůní mýdla, vody a bůhví čím ještě.
Když jsem se dostatečně rozpustila, vylezla jsem z vany, osušila se a pak setřela vlhkost ze zrcadla. Uviděla jsem holku s rudými dlouhými - a teď mokrými - vlasy, zlatavýma očima a slastným výrazem. Žádné jizvy mi tělo nehýzdili, tedy až na jednu.
Prohlédla jsem si jizvu na rameni a zamračila se. Kd ejsem k ní přišla?
Náhle se mi v hlavě vynořila jedna vzpomínka z daleké minulosti.

Viděla jsem před sebou nějakého muže. Byl strašně vysoký, nebo já jsem malá? Ať tak či tak, náhle máchl nožem a já ucítila ostrou bolest v rameni. Začala jsem křičet a brečet jak jsem jen mohla. Náhle mě někdo přeskočil, stanul přede mnou a s pistolí, kteoru jsem poznávala až moc dobře, namířil na onoho muže.
,,Proč to děláš?" zavrčel můj otec.
Muž se ušklíbl.
,,Ta mrcha potřebuje dostat za vyučenou stejně jako tvoje famiglia, idioto. Myslíš, že ji nechám vraždit svoji rodinu!?"
,,Vraždit svoji rodinu? Co to meleš,vždyť je to jen dítě!" vykřikl šokovaný otec.
,,Já jí viděl! Na vlastní oči! Koukej, co mi těmi noži udělala!"
Muž si strhnul triko a já zalapala po dechu. Stejně tak i můj otec.
Přes mužův hrudník se táhli dva dlouhé překřížené škrábance, které krváceli.
,,To ti nevěřím. Wilma by to nikdy neudělala. Aspoň ne bezdůvodně."
,,Je to démon! Máš ve své rodině démona, ty špíno!" zařval muž.
Táta neváhal a toho muže zastřelil. Výstřel z pistole se ještě dlouho ozýval uliceemi města, kde jsme žili.
Táta se otočil, s úsměvem ke mě přišel. Kleknul si, jemně mi sáhl na rameno.
,,To bude dobrý, maličká. Pojď, půjdeme domů..."

Šokovaně jsem otevřela oči. Ležela jsem na teplých dalždičkách v koupelně, kolem mě střepy. Odkud...?
Otřeseně jsem se zvedla do sedu a jednou rukou si sáhla na čelo. Prohrábla jsme si bezradně svoje mokré vlasy.
,,Sakra...kdo byl ten muž a kolik my bylo?" zašeptala jsem.
Postavila jsem se, opatrně se vyhnula střepům a vešla do mé ložnice. Bez nějakých okolků jsem zalezla do postele a usnula.



Nepřátelé - (19.) Starosti

28. května 2013 v 6:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Starosti


Seděla jsem v křesle, kde sedával můj boss a následně můj otec. Mohutný stůl byl náhle nějak moc prázdný. Jo jo, počítač, za mými zády ohromný monitor, na němž svíítil znak Fontaniů a ostatní věci, avšak přede mnou seděl Tsuna ve smokingu s jednou nohou přehozenou přes druhou a šikmo za ním stál Gokudera.
,,Ty se také posaď, Gokudero." řekla jsem jemně.
Gokudera přikývl a vděčně se usadil vedle Tsuny.
Chvilku bylo ticho.
Tsuna se mi pak podíval do očí, našel v nich podporu a klid a tak začal.
,,Víš...asi toho brzy budeš mít hodně, ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli nevíš něco o Rebornovi. Dělám si o něj starosti. A proto jsem se chtěl zeptat."
,,No...jestli si dobře vzpomínám, Reborn mi těsně po mém slibu řekl, že musí na chvilku odjet. Myslím že říkal na týden nebo na dva, ale jak tak koukám, ještě se nevrátil. Taky si o něj začínám dělat starosti. Ale nemůžu zatím opustit tohle sídlo, takže zatím vyšlu někoho, aby ho zkusil najít. Koho navrhuješ?"
Tsuna se zamyslel. V tomhle vypadá vážně jako boss, ne je jako ten klučina, kteérho musejí všichni chránit.
,,Já myslím, že ve stopování je skvělý Hibari, jenže toho si podvolit je strašně těžký, takže asi Dina...?"
Postavila jsem se.
,,Dobře. A já zkusím přemluvit Daie, aby to zkusil."
Náhle jsem chtěla mít s sebou sluchátka. Tsuna je měl, jenže já jsem si je zapomněla na stolku u postele. Tsuna si dal k ústům mikrofon.
,,Hej, Dino? Ano...přijď do bossovy pracovny...Počkej, ještě s sebou vezmi Daie, takovýho vysokýho kluka, který je furt u Wilmy. Ano, toho."
Snažila jsem se ovládnout, abych Tsunovi jednu nevrazila, ale nakonec jsem se přemohla a uklidnila. Zatímco Tsuna mluvil, já si odpoutala meče ze zad a opřela je o stůl.
,,Tak, už jdou. Wilmo, tohle je tvoje první mise, kterou musíš zadat, takže já se vytratím."
,,Hm...podle mých propočtů její povahou vyjdou kluci pomlácení..."
Gokudera už měl brýle na nose a právě listoval v jakési knize. Zbledla jsem hněvem.
,,Raději...běžte..." zavrčela jsem.
,,Wilmo, tady máš něco pro Daie, aby ses s ním mohla spojit."
Vzala jsem si sluchátko od Tsuny a laskavě se usmála.
,,Děkuji, Tsuno."
,,Není zač. Tak já jdu!"
Přikývla jsem a Tsuna odešel. Ihned místo něj přišli Dai s Dinem.
Dino...kdo doopravdy jsi?


Nepřátelé - (18.) Dědictví

27. května 2013 v 20:21 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Dědictví


Ležela tam.
Rakev, černá a zdobená naším znakem mafie...ležela na hřbitově a všichni odění v černém tam stáli se svěšenými hlavami a poslouchali faráře, který vzdával hold.
Byli tu všichni. Všichni jeho přátelé, famiglia, neboli mafie z jeho rodiny, Vongola.
Všichni a i ti, co se s ním nesetkali, nebo nestačili.
Třásla jsem se tak silně, že mě nakonec Dai objal. Nestačila jsem se dívat na tu černou rakev zdobennou zlatem. Odvrátila jsem pohled a zabořila obličej do Daiovy bundy. Černé šaty mi splývaly po těle, a čenrý opasek s pistolema mě tížil stejně jako prsten, který jsem měla na prostředníku. Tiše jsem vzlykala, třásla se a cítila jeho objetí. Měla bych být šťastná, že tohle Dai udělal, ale momentálně ve mě byla pouze prázdnota...černo, které už nikdo nezaplní. Ani moje matka, která tam někde je.
Tati...
Sestřičko. Je mi líto...tak strašně moc. Počkej chvilku...
,,B-Bráško?" zašeptala jsem.
Náhle se vedle mě zhmotnil. Nebral ohledy na vyděšené a překvapené pohledy. V černém plášti zdobeném znakem Vongoly a Prstenem Oblohy zdobící jeho prst předtoupil před rakev. Poklekl a tím na chvilku schoval svůj plamen, který mu neustále zářil na čele.
Zavřel také svoje zlaté oči bez panenek.
,,Buď sbohem, Devátý bosse, ať ti jsou hvědy nakloněny."
Překvapeně jsem se na něj dívala. Můj bratr...První boss...
Primo se narovnal otevřel své oči a upřel je na každého z nás. Pakk se usmál, když spatřil šokovaného Tsunu.
,,Poznáváš mě, Decimo?" optal se.
Tsuna zbledl.
,,První..."
Primo přikývl, otočil se ke mě a přešel. Postavil se mi po boku a jen se podíval po Daivoi, který to všechno zbledle sledoval. Teď jsem stála mezi dvěma nejhezčími kluky téhle planety a nevěděla jsem, ke komu se přitisknout. Tak jsem tam nerozhodně stála a tiše brečela.
Tati...
Zhluboka jsem se nadechla. Pravda, jsem jeho dítě, musím...
Narovnala jsem a co nejelegantněji jsem vyšla z řad deštníků a brečících mafiánů. Přišla jsem k rakvi, klekla si a dala jednu ruku na znak vyrytý v černém dřevě.
,,Vždy na tebe budeme myslet. Při bojích i slavnostech, ve spaní i bdění, vždy. Nikdy na tebe nezapomene, otče..."
Několik lidí překavpeně zalapalo po dechu. Usmála jsem se, smutně a když jsem oči otevřela, udělala jsem to samé, co můj bratr, jen s malým přídavkem.
,,A tento slib splníme!" vykřikla jsem.
Všichni tiše přikývli.
,,Jako budoucí boss chci, aby byl můj otec uchován ve vašich vzomínkách i myšlenkách. Chci, abyste ten slib dodrželi, chci, aby měl klidnou cestu!"
I ti, co se doteď drželi, se rozbrečeli. Svěsila jsem ramena a i tak hlavu.
,,Sbohem, Devátý bosse."

Později, když už byl obřad ukončený a všichni tiše seděli v jídelně, jsem já byla úplně někde jinde. No, vlastně všichni tamm neseděli. Pár jich chybělo.
Já jsem momentálně byla svázaná ohnivými plameny a čekala jsem, co můj únosce řekne. Seděla sjem na židli a vůbec mi nevadilo, že jsem svázaná.
Tsuna by mi totiž neublížil.
,,Vím, co ode mě chceš. Poznal jsi svého učitele, který tě podrobil zkouce, že? Poznal jsi Prvního, mého bratra."
Tsuna s sebou škubnul, ale pak zase nasadil tvrdý výraz, i když mu to moc nešlo. Měl prostě pořád ten dětský ksichtík.
,,Proč jsi mi to neřekla dříve?"
,,Protože jsme to sama nevěděla. Až když jsem málem umřela kvůlu komatu, ve kterém jem byla. Pak se mi všechno vybavilo. Tedy...skoro všechno. Nechápu, jak můžu žít tak dlouho, a můj bratr jak se může zhmotnnit jen s pomocí mých vzpomínek..."
,,První...Primo vzbuzuje úctu, co? I ty, Wilmo. Toho jsem si všimnul hned, jakmile jsem tě uviděl a to i přesto, že jsi byla vážně zraněná. Ale až do doby, dokud jsem tě nesledoval, jsem mezi tebou a Prvním neviděl žádnou spojitost. Primo je dobrý muž, výborný boss a nejlepší přítel. Nikdy nezklame, co?"
Přikývla jsem. Po tváři mi stekla slza. Na krtičkou chvilku jsem uviděla Prima, jak vzdává hold mému zesnulému otci.
,,Wilmo..."
Tsuna vstal a já si až teď všimla, že kolem mě žádné pouta už nejsou. Ale nevstala jsme, nehnula se. Náhle jsem ucítila objetí.
,,T-Tsuno!" zašeptala jsem překvapeně.
,,Budu ti pomáhat. To se neboj. Nedopustím, aby se tu vyskytli chyby a budu ti tu k dispozici. Kdykoliv budeš potřebovat. Budu tě chránit, Wilmo. To je slib."
,,Tsuno..."
Chlapec, který byl stejně vysoký jako já a který měl skoro stejnou povahu jako můj bratr...mě dojal. Narovnala jsem ramena, zvedla hlavu a pohlédla do těch hnědých očí plných radosti, že jsem se z toho dostala.
,,Budu se snažit, abych nezneuctila tátovu památku."
Tsuna se usmál, ustoupil a přikývl.
,,To je mooje holka!" vykřikl.
,,Co to meleš!?" zavrčela jsem převapeně.
Tsuna se rozesmál. Zavrtěla jsem jen hlavou, mávla nad ním rukou.
Náhle mi z rukávu vypadli čtyři dopisy. Tři od otce, jeden od mého bratra...
Ihned jsem popadla bratrův.
Zlomila jsem pečeť a opatrně otevřela dopis. Byl an něm bratrův rukopis, to jsem z nějakého neznámého důvodu ihned poznala.

Má drahá sestřičko,
tento dopis ti píšu přesně v den, kdy jsem založil Vongolskou rodinu. Sice nevidím do budoucnosti, ale vím, že budeš jedním z bossů Fontaniovi rodiny, což je dobře. Nechtěl bych spory mezi tebou a bossem, který má nastoupit, nebo již nastoupil. Chtěl bych ti ale jen říct, aby ses starala s co největším úsilím jak o svou famigliu jako krevní, tak i mafiánskou. Chtěl bych ti pomoci, ale mám už jen málo času. Ale taky tě prosím...postarej se o budoucího bosse. Určitě bude mladý a nezkušený. Nahraď mu jeho ztracenou matku...dej mu lásku, kterou mohou dát pouze dívky. Ale zkus se do něj nezamilovat!
Promiň, toto jsou má poslendí slova na rozloučenou. Doufám, že se ti můj dopis někdy dostane do tvých rukou. Brzy už tu nebudu...
S láskou,
tvůj bráška Primo.

Dívala jsem se na písmo, krásné a úhledné, dívala jsem se na text, Primovo jméno a chvilku nechápala, co se v něm děje. Pak jsem se usmála.
,,Bráško...trochu jsi přestřelil, že? Ty mi jsi nápomocný stále...no ne?"
Ne fyzicky. Ale to, co jsem napsal...byla to pojistka, kdyby se náhodou něco stalo, víš tenkrát, když jsem zhotovil prsten Oblohy jsem věděl, že bud emoje duše uschovaná v něm, ale co kdyby se něco pokazilo? Tohle byla záloha, že se všechno dozvíš. Nevěděl jsem, že to dopadne až tak dobře...
,,Chápu." řekla jsem.
Podívala jsem se na Tsunu. Pak jsem stránku s textem otočila k němu a on si ho ryhcle pročetl. Pak se usmál. A to doslova.
,,To je dobře! Aspoň bude dost zába- Lambo!"
To malé dítě s kravským kostýmem proletělo jako střela pod Tsunovýma nohama a chlapec málem ztratil rovnováhu. Rozesmála jsem se, když jsem viděla jeho šokovaný pohled.
Zkuste si představit mafiána ve smokingu, jak mává svými končetianmi a přitom s epokouší nekřičet a nespadnout.
,,No tak Tsuno! Lambo si chce hrát!" vykřiklo dítě.
Zatímco jsme se smála, Tsuna zase nabral rovnováhu, jenže Lambo se mu pověsil za nohu a nechtěl se ho pustit. Tsuna ho chytil za ocas a pokoušel se ho dostat ze sebe, avšak nějak to nešlo. Zatímco se Lambo a já smáli, Tsuna tam zase tancoval.
,,Lambo!" řekl Tsuna roztřeseným hlasem.
Tati...doufám, že nás sleduješ a vidíš, že jsem připravená.

Dalšího dne hned ráno jsem spala dýl, než jsme měla. Když už někdo půl hodiny bušil na dveře, konečně jsem otevřela oči a zafuněla.
Posadila jsem se a protřela si oči. Zase jsem se podvědomě svlíkla z té košilky, krucinál! A navíc, dneska jsem vůbec nebyla před Tsunovými dveřmi, protže mě tam vystřídal Gokudera. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsme se hádali, kdo bude hlídat Desátýho. Gokudera mě pak svým proslovem tak unavil, že jsem to vzdala, mávla nad tím rukou a odešla spát.
Teď jsem byla zase tady, v temné místnosti bez ranních paprsků.
Strašně se mi zachtělo jít ven, protože včerejšek mi nestačil.
Vyskočila jsem na nohy, vzala na sebe modré triko a krátké kapsáče a vystřelila jsem do koupelny.

Když jsem měla konečně svoje vlasy svázané do culíku, vyčištěné zuby a s meči na zádech, byla jsem se svým vzhledem spokojená. Zašklebila jsem se na sebe do zrcadla a pak otevřela dveře do chodby. Vykoukla jsem ven a uviděla Duese, jak se tam znuděně opírá o stěnu.
,,Promiňte Duse, ale před chvilkou jsem se vzbudila. Moc se omlouvám."
,,Ach, to nic, Wilmo. Pojďte, na snídani."
Přikývla jsem, přitom jsem ale zavadila pohledem o můj prsten Následníků. Nasucho jsem polkla. Hodně brzy budu muset nastoupit na místo mého otce.
Proč tak brzy? A kde je vůbec Reborn?
Vystoupila jsem z výtahu a ihne dmě uvítali dvě mafiánské rodiny. Fontanio a Vongola stáli smíchaní u sebe a dívali se na mě s očekáváním. Zbledla jsem. Co se děje?
Deus mě vzal za ruku a odtáhl mě na vystouplé podium, které tam bylo znovu postaveno. Nechápala jsem nic až do doby, dokud jsem neuviděla nás znak vyšitý na oponě z černého plátna a Tsunu, stojícího s Gokuderou po boku na podiu. Oba stáli, oblečení ve smokinzích a oba dva na mě s úsměvem kývli. Pochopila jsem.
Dneska se mám stát novým bossem, Desátým bossem Fontaniové rodiny.
Náhle jsem byla podivně klidná. Vystoupala jsem po schůdkách na podium a obhlédla všechny, co stáli pode mnou. Bylo jich stovky, všichni se na mě dívali s očeáváním. Náhle jsme věděla, co dělat a co říct.
Přistoupila jsem co nejblíže k hraně a pozvedla ruku, na které jsem měla Prsten Následníků. Roztáhla jsem prsty a na chvilku zavřela oči.
Dobře.
,,Tímto znamením přijímám titul bosse, matku naší rodiny a ochránkyni. Tímto přijímám odpovědnost za vaše skutky, ať už dobré či zlé a tímto přijímám i slib, že vás budu chránit svým životem, svými prostředky a svými silami. Tímto přijímám titul Desátého bosse rodiny Fontanio!"
Mafiáni doajtě začali tleskat a všichni jako jeden zařvali pouze pět slov, která mě dojala.
,,My tě taky budeme chránit!"
Usmála jsem se. Mojí ruku začala obalovat záře, záře z mého prstenu. Cítila jsem, jak se rozrůstá, až se rozprostře skoro po celém prostřeníku. Zhluboka jsme se nadechla. Vtom světlo s září vybuchla a zahalila celou místnost do tmy. Hluboké a černé. Nic nesvítilo.
Jen já.
Můj plamen na čele byl jasný, záře mě obalovala celou. Oči se mi změnili z normálních na stejné, jako měl můj bratr - na zlaté bez panenek.
Vytáhla jsem meče z pouzder a zkřížila je nad sebou ve znamení Desítky.
Meče se rozžhnuly a tím udělali překrásnou podívanou.
Ale mě taky bossem.
Přijímám, tati.

Začali oslavy.
Všichni se nějak dokázali dostat přes otcovu smrt a teď si užávali jmenování nového bosse. Sice jsem byla dívka a k tomu ješt mladá, ale traduje se, že jsem nejsilnější a možná stejně silná jako Tsuna. Ten teď seděl na čestném místě vedle mě. Po jeho boku Gokudera.
Já si ještě nezvolila svého rádce, svou pravou ruku.
Chtěla jsem Daie, ale pokud mám vést dobře, musí být ten někdo chytrý. Neříkám, že Dai není chytrý, ale tak prostě velí tradice a navíc...potřebuji si všechno urovnat.
Nedokázala jsem uvěřit, že jen chvilku potom, co se dozvím pravdu o svém původu a co dostanu prsten Následníků se stanu bossem. Nikdy jsem nechtěla, ale je to prostě má povinost.
Podívala jsem se na prsten, který teď zakrýval skoro celý prostředník. Byl překrásně ozdobený, uprostřed měl znak Fontania, jen ozdobený a skrytý pod půlkruhem z diamantu. Každý boss má jiný prsten, ale ví se, že to je prsten bosse.
Abych jen vysvětlila, prsten nezahaluje celý můj prostředník tak, abych s ním nemohla hýbat, jen tu první kost od dlaně. Od druhého kloubu už nic není.
Ale ten prsten byl tak či tak překrásný. Stále jsem na něm mohla oči nechat.
,,Wilmo?"
Hlas Tsuny mě vyvedl z myšlenek a já se na něj v klidu podívala. Tsuna se usmál.
,,Dobře, že slyšíš. Ale slyšela jsi i poblahopřání od mafiánů?"
,,Ano a moc jim děkuji. To jsme vypadala zamyšleně?"
,,Jo. Wilmo, brzy bude oběd. A já s tebou budu muset ještě něco projednat. Něco důležitého."
,,Chápu. Setkáme se u..."
už jsem chtěla říct ,,u mě v pokoji" když jsem si vzpomněla, že mám novou místnost po tátovi. Budu jí používat na uctění jeho památky.
,,...u mě v pracovně. Ty víš kde."
,,Jo. Tak zatím."
,,Hm...Ahoj."
Tsuna s Gokuderou se zvedli, otočili a odešli. Já se postavila a tím všichni zmlkli.
,,Za chvilku se bude podávat oběd. Zatím si užívejte oslav. Já musím na chvilku odejít."
Mafiáni přikývli, otočili se ke mě zády a začali si mezi sebou zase povídat. Usmála jsem se.
Všechny je ochráním.
Jak jsem slíbila.

Nepřátelé - (17.) Daň...

27. května 2013 v 7:30 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Daň...


Kulka sice bosse zasáhla, ale stalo se něco zvláštního. Nejdříve boss vypadal, jako by se měl rozesmát. Náhle z něj sálala ohromná síla.
,,Vidíte!? Jsme neporazitelný i když bysme měli umřít! Jo!"
Boss seskočil a na to jsem čekala. Rozeběhla jsem se k němu sice rychle, ale nebyla jsem ani čtvrtečně rychlá jako před třemi týdny. Boss se jen ušklíbl a jednoduše můj útok vykryl.
Tím ale odhalil svou slabinu. Pohotově jsem změnila směr a vykopla. Zasáhla jsem mužský důležitý orgán a že to byla šlupka.
Úplně jsem viděla, jak Primo zkřivil obličej.
Boss zbledl, zastavil se. Namířila jsem na něj pistoli.
,,Tohle už nepřežiješ." zamumlala jsem.
,,Přestaň, Wilmo. Ubírá ti to síly. Jestli ještě jednou vystřelíš, budeš mrtvá." ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a s úsměvem uviděla Tsunu, jak tam stojí, jeho dlaně obalené plameny a jeho plamen na čele, jak hoří.
Ustoupila jsem.
,,Jak si přeješ. Stejně se nechci ušpinit."
,,Wilmo, z tohohle poznatku mi je špatně. Udělám to jednoduše."
Zamžourala jsem na něj. Jak to, že je teď tak rozmazaný? Zatočila se mi náhle hlava a já klesla na kolena. Co to...?
Energie mě začala kvapem opuštět.
,,Bráško..." zasípěla jsem.
,,Vydrž Wilmo! Gokudera už jde!"
,,Desátý!" vykřikl Gokudera.
,,N-Ne...nenehchám ho bojovat samotného." zavrčela jsem.
S vypětím sil jsem se postavila na nohy. Všihcni mě sledovali s úžasem. Tsuna se jen smutně pousmál.
,,Nechtěl jsem, Wilmo. Tak mi prosím, odpusť."
,,Co?" zeptala jsem se.
Ale to už Tsuna startoval. Obrovskou rychlostí se ke mě blížil. Jen jsem zavřela oči.
A ucítila prudkou ránu za levé ucho.
Ztratila jsem vědomí...
Selhala jsem...


Když jsem se znovu probrala, ihned jsem vystřelila na nohy a rozeběhla se ven z pokoje. Nehleděla jsem na to, že mi někdo vyměnil oblečení a rovnou jsem pádila k Tsunovi.
Ten zmetek!
Zavrčela jsem a rozeběhla se ještě rychleji. Jako střela jsem vletěla do výtahu a zmáčkla tlačítko s číslem 8, kde bydlel Tsuna a jeho Vongola. Jen patro pode mnou.
jakmile výtah cinkl, vyřítila jsem se do chodby a jako raketa jsem rozrazila dveře do Tsunova pokoje. Mladý Vongola tam právě dostlal postel.
,,Tsuno! Ihned začneme s tréninkem. Dělej!"
,,Bez snídaně?"
,,Bez ničeho dokud mě nepřemůžeš!"
,,V takovémhle tempu...Jsi v pořádku, Wilmo? Teď bych tě porazil jako nic."
,,Wow...chceš se vsadit?"
,,O co?"
,,Já ti řeknu pravdu o sobě, když prohraju. A když vyhraju, tak...no, to ještě uvidíme."
Tsuna zbledl, ale pak nasadil pevný výraz a přikývl. Chňapla jsem ho za loket a odtáhla do výtahu. Tam jsem ho surově hodila a on se rozplácl o zeď. Jen hekl, než se sesul k zemi. Ale omráčený nebyl.
,,Desátý!" vykřikl Gokudera.
,,Ty. Zůstaň. Kde. Jsi. Jinak už svého Vongolu minimálně na dva dny neuvidíš!"
Gokudera zbledl, zatnul pěsti, ale poslechnul. Já praštila do tlačítek a výtah se rozjel. Meče na zádech mě tížili jak něco, ale dalo se to vydržet.
,,Tsuno?" optala jsem se.
Mladík s sebou trhnul a upřel na mě vyděšené hnědé oči. Usmála jsem se a nabídla mu ruku.
,,Neboj. Omlouvám se, ale musela jsem vybít tu energii, co jsme v sobě měla. Neboj, žádný souboj nebude. Vzdávám se."
,,C-Cože?" optal se Tsuna.
,,Mladý Decimo, musíš moje slova pochopit vždycky hned napoprvé. Nemluvím Španělsky. A teď vstaň. Zatímco ty budeš trénovat, já ti o sobě něco řeknu."
,,Hm...Dobře."
Usmála jsem se, on taky. Pomohla jsem mu na nohy a on se oprášil.
,,Já myslím, že ty bys taky už mohla mít šanci. Omlouvám se za tu ránu, ale tebe omráčit je vážně těžký."
Zavřela jsem oči a kývla.
,,Chápu. Porazil jsi ho?"
,,Ano. A nejen jeeho, ale taky ostatní mafiány, kteří tam byli jako nepřátelé. Ale Wilmo-"
,,Tak to je dobře."
,,Wilmo-"
,,Chtěla jsem ten boj vidět, jenže to omráčení bylo-"
,,Wilmo! Devatenáctý má vážná zranění. Možná to nepřežije."
Přestala jsem žvanit. Chvilku bylo ve výtahu ticho, byli slyšet jen svištící dveře.
,,On...umírá?" zašeptala jsem.
Tsuna se roztřásl, ale díval se mi pevně do očí. Ihned jsem zareagovala tak, jako každá bojovnice.
,,Lžeš!"
Tsuna zbledl a couvl. Zavrčela.
,,N-Ne."
,,Jo! Lžeš, Rena by jen tak někdo nezabil! Je to LEŽ! LHÁŘI!"
Moje mysl byla zastřená, rozum taky. Na hlavěmi vybuchnul plamen a rozhořel se plnou silou. Tsuna couvl.
,,To není možný..."
,,Vyzívám tě na souboj!"

Stáli jsme v tělocvičně, proti sobě. Tsuna si již vzal svou pilulku a teď tam stál, s neutrálním výrazem a čekal. Já měla v rukou meče, připravená a adrenalin mi rozechvíval kosti.
Ozval se výstřel a já jako střela vyrazila proti tomu lháři. Tsuna vyskočil a s pomocí plamenů se udržel ve vzduchu. Máchla jsem meči a kolem nich se ovinul plamen. Vystřelila jsem k němu stejnou rychlostí, možná že ještě větší. Tsuna vytřeštil oči, ale to už jsem mu dala přádné pěstí do žaludku. Tsuna zalapal po dechu a pak moje síla zafungovala. Tsuna odlétl na druhý koec tělocvičny a tam naboural do zdi. Prach, který se zvedl mi zastínil výhled. Nečekala jsem a vyrazila proti němu.
Zvítězím!
Nová síla, kterou ovládám, je docela složitá, a s pomocí mečů a plamenů létat? Je to sice hustý, ale...
Moc mi to nešlo.
Když se prach rozptýlil, byla jsem už skoro u Tsuny. Jenže jsem udělala chybu.
Uviděla jsem jeho pravou ruku nataženou za ním, z níž šlehali mocné plameny a ta druhá nastavená mým směrem. A zase...
,,X Burner!" vykřikl Tsuna.
Jen jsem zavřela oči a schovala Dvojčata. Místo nich jsem vzala pistole a namířila je na vlnu ohně, která se na mě hrnula. Nadechla jsem se a stiskla poušť.
Kulka rozřízla X Burner vedví, ale ten se zase spojil a zasáhl mě plnou silou do hrudníku. Zasípala jsem a vyplivla krev. Vlna mě ohromnou silou srazila na zem a já jen ucítila, jak pode mnou pukla zem.
Když se prach kolem mě ropztýlil, ležela jsem tam a sotva se mohla pohnout. Měla jsem určitě zlomený žebra. Tsuna nade mnou poletoval a sledoval mě smutným pohledem. Roztřásla jsem se.
,,To ti neodpustím. Není to...pravda..."
S pomocí mečů jako holí jsem se vyškrábala na nohy. Zvedla jsem meč, ale jeho váha mě skoro ihned zase smetla na zem. Sakra, jak to, že je tak těžký?
Tsuna si povzdechl a rozletěl se ke mě. Zkřížila jsem meče a tím udělala štít. Jenže Tsunova síla mě překvapila. Moje meče to nevydrželi a rozletěli se do stran. Sice jsou nezničitelný, ale když jde do tuhého, maximálně odletí. Tsuna nedokázal zastavit útok a já dostala ránu do žaludku, mnohem větší, než byla ta moje. Myslela jsem si, že je se mnou konec, protože takovou silou...musím mít roztrhané orgány.
Wilmo! vykřikl Primo.
,,Jsem v pořádku, bráško." zasípěla jsem.
Pak jsem slétla na zem a začala za sebou dělat dlouhý a hluboký kráter. Vykřikla jsem a jen tak tak se udržovala při vědomí.
Třásla jsem se vypětím a chvilku už jen ležela. Měla jsme zavřené oči. Jen chvilku...
,,Wilmo!" ozval se výkřik.
,,Ne! Ty stůj! Opovaž se k ní přiblížit!"
,,Ne..." zaúpěla jsem.
Meče byli na druhé straně tělocvičny. Zatnula jsem pěsti a pokusila se zvednout.
,,Nech toho, Wilmo!" zařval Dai.
,,Sklapněte! Nepřestanu bojovat. Ren nemůže zemřít! Ještě ne!"
,,Kdo jí to řekl?!"
Klečela jsem tam, opřená o pěsti a po tvářích mi tekli slzy, které pak skapávali na zem pode mnou.
,,Ren...ještě nemůže zemřít!"
Jedna noha, druhá...
Vyšvihla jsem se do stoje a zapotácela se. Utřela jsem si krev z koutku úst.
Tsuna byl už v normálním módu a teď mě ustaraně sledoval.
,,Já ti dokážu, že v normálu proti mě nemáš šanci!"
Rozeběhla jsem se proti němu. Tsuna zbledl a začal couvat.
Zařvala jsem a dala mu jak pořádný kopanec do slabin, tak pořádné pěstí do žaludku. Tsuna se předklonil a odlétl nejméně deset metrů ode mě.
Když jsem ho viděla, ležel tam omráčený.
,,Počítám do tří! Jestli se nezvedneš, vyhrávám!" křikla jsem.
,,Jedna!"
Tsuna se nehýbal.
,,Dva!"
Stále nic. Ale hnul už prsty.
,,Tři!"
Konec souboje.

Přišla jsem ke Tsunovi a pokusila ho zvednout. On ale jen předstíral svoje omráčení, protože vyskočil na nohy a vrhl po mě ustaraný pohled.
,,Wilmo! Moc, strašně moc se omlouvám!"
,,Za co k čertu?"
,,Že jsem ti to řekl. Ale když jsem tě viděl, jak jsi žila ve lži...nedokázal jsem to. Omlouvám se. Ale já nejsem lhář. Zeptej se kohokoliv."
Zatnula jsem pěsti...
,,Já vím..."
,,Cože?! Tak proč..."
,,Potřeboval jsi dostat lekci. Jenže jsem jí dostala spíše já. A teď mi dejte...chvilku..."
Klesla jsem Daiovi přímo do náruče. Usmála jsem se a pak ihned usnula.

Seděla jsem opřená o zeď a pomalu jsem otevřela oko. Tsuna, Gokudera, Hibari a Dai seděli kolem piknikového koše a něco jedli. Krásně to vonělo, ale mě tak bolel žaludek, že jsem jen zaúpěla a přikryla si nos rukávem. Dai svým bystrým sluchem zaregistroval moje zaskučení a ihned ke mě přiběhnul.
,,To bylo docela rychlí, Wilmo. Jen dvě hodiny!"
,,Díky...Fuj, mě je špatně."
,,To asi po té ráně, co ti Tsuna dal. Prý to bylo omylem..."
,,Ano. Tsuna nečekal, že povolím. A pak už nestačil ránu zastavit. Souboj jsme vyprovokovala naschvál, nás prcek za nic nemůže."
,,Prcek?"
,,Ano...Ale teď se ještě trochu pro-"
,,To v žádným případě!" ozvalo se mi v hlavě.
,,B-Bráško?" zašeptala jsem.
Teď nemůžeš spát! Navštiv Rena!
Ren!
Vyskočila jsem na nohy.
,,Budu brzy zpátky! Ale nečekejte na mě!"
Rozeběhla jsem se k výtahu.

Stála jsem v bossově místnosti. Bohatě zdobená rudá pohovka se zlatým orámováním teď byla úplně prázdná. Bossův stůl a židle, na které vždycky seděl, taky.
Bylo to tu tak depresivní.
V posteli v další místnosti ležel Ren...
Přiešla jsem ke dveřím a velmi tiše zaklepala. Otevřel mi jeden z Renových největších přátel, Deus. Vypadal smutně, hrozně smutně. Srdce se mi zastavilo a pak zpomalilo. Vešla jsem.
,,Rene..."
Ren měl obvazy kolem hlavy, trupu a lýtkách.
,,Rene!" vykřikla jsem zděšeně.
,,Prosím pomalu, Wilmo. Renovi jak vidíš...není do zpěvu."
,,Já vím. Rene, proboha co se stalo?"
,,Ren při obraně šlápl na minu." řekl tiše Deus.
Zbledla jsem. Šlápnul na minu?!
Ren se pokusil zvednout jednu ruku. Stiskla jsem mu jí. Malinko, jen aby věděl, že jsem tu s ním. Ale uslyšela jsem, jak zašustil papír.
Pomalinku Ren rozevřel prsty a do mé dlaně spadnuli tři dopisy. Všechny tři byli zapečetěny Černým ohněm. Ohněm Smrti.
,,N-Ne...Rene, prosím! Neopouštěj mě!"
Ren se pokusil o úsměv.
,,Budoucí boss rodiny Fontanio, jsi ty...má dcero, Wilmo. Prosím, veď mé přátele pevnou rukou."
,,Rene..."
Začala jsem brečet. Po tvářích mi tekli slzy. Ale přikývla jsem.
,,Budu. Ale prosím, zůstaň, Rene...!"
,,Můj čas se chýlí ke konci, Wilmo, má drahá dcero. Najdi matku...já vím, že žije. A ochraň své přátele, svou famiglliu. Teď prosím, prsten."
Dues přispěchal a jemně vzal Renovu ruku. Nasadil prsten na něj a na Renův hrudník dal jeho zbraň, překrásnou pistoli. Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to.
,,Tati...tak málo času jsme spolu měli..."
,,Neboj. V tomto prstenu budu navždy s tebou. A v tvém srdci taky..."
,,Tati...Ne!"
Stiskla jsem mu ruku. Jeho stisk byl ale moc slabý.
,,Prosím, moje hodiny přestali tikat." zašeptal Ren.
S úsměvem pomalu zavřel své překrásné modré oči. To bylo naposled, kdy jsem jeho úsměv, jeho krásné oči, jeho hlas slyšela, jeho teplo cítila, jeno stisk, který teď ochabl.
Pak nás navždy opustil.

Nepřátelé - (16.) Vzpomínky

27. května 2013 v 7:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Vzpomínky


Trhla jsem s sebou.
Nabyla jsem vědomí a ihned jsem si uvědomila bolest v pravém oku. Pravé oko, to je ot, které si Smrt vzala.
Sykla jsem.
Nebyla jsem moc unavená, ale asi se nebudu taky moct hýbat. To nějak překousnu.
Pomalu jsem otevřela zdravé oko a ihned mě oslepilo světlo vycházející z lampy. Zahučela jsem.
Náhle se ozvali dva překvapené výkřiky.
,,Wilmo!"
Do mého zorného ppole vešel nějaký kluk s hnědýma vlasama a stejnýma očima. Za nímbyl mnohem vyšší kluk s šedobílíma vlasama a šedýma očima. Oba s enamě dívali s čirou radostí.
Kdo jsou?
Náhle mě hlava zabolela jako střep. Zasípala jsem a chytila se za ní.
,,Wilmo! Jsi v pořádku?"
Ten kluk s hnědými vlasy byl moc uřvaný.
,,Moc hlasitý. Jsi moc...hlasitý." zavrčela jsem.
,,Promiň."
,,Drž zobák."
,,O-"
Ten chlapec konečně zmlknul. Trochu nervózně se podrbal ve vlasech a já náhle spatřila Vongolský prsten Oblohy.
Hlava mě začala bolet ještě víc.
,,Tsuno! Gokudero!" vykřikla jsem.
,,No?" řekli oba.
Rychle jsem se posadila a ihned si uvědomila, že mě hlava přestala bolet. Jak jsem na tyhle dva mohla zapomenout. Tyhle dva jsou nezapomenutelní.
Objala jsem se.
,,Děkuji...že jste tu se mnou." zašeptala jsem jim do uší.
,,Hm..."
,,Vždycky tu budeme."
Usmála jsem se.
,,Já vím."
Později toho dne jsem se pokusila vstát. Všichni mi to chtěli zapřít, nechtěli, abych se přetáhla, ale já musela. Musím.
Stoupla jsem si na vyzáblé nohy a zapotácela se. Ihned mě chytili pevné ruce Daie.
,,D-Díky."
,,Není zač. Ale opatrně."
,,Já vím, bramboro."
,,Bramboro?"
Dai mě znovu pustil a já udělala pár kroků. Vidět jen s jedním okem je vážně otrava. už vím, jak se cítí ta holka s modrými vlasy. Udělala jsem dalších pár kroků. Zatím to šlo.
,,Jdu se převlíknout, tak nešmíruj."
Zalezla jsem do koupelny a tam se vyčerpaně opřela o dveře. Povzdechla jsem si a sesudla se na chladné dlaždičky.
,,To budu muset zase hodně pracovat, abych se dostala na tu správnou kondici. Ksakru."
Koukla jsem se na oblečení, které jsem si vzala. Fialové triko, džíny a mikina. Zafuněla jsem a pokusila se převlíknout.

Když se mi to konečně povedlo, vyšla jsem z koupelny. Se zlomeným zápěstím se všechno ještě více komplikuje.
Dai tam čekal, opřený o zeď a nepřítomně se díval někam do dálky.
,,Prošla si takovým utrpením a to hlavně od doby, kdy jsem se objevil já. neměl bych zmizet? Zachránilo by jí to život?"
,,Ne, to teda nezachránilo, Dai, spíše zničilo." ozvala jsem se.
Mladík se prudce otočil a pak se usmál.
,,Myslíš?"
,,Nemyslím, já to vím."

Večer jsem znovu seděla před bossovými dveřmi. Tentokrát jsem si s sebou vzala deku a polštář pod zadek.
Sedla jsem si, opřela se o zeď a zachumlala se do deky.
,,Bráško, můžeš dnes přijít?"
Už jdu.
Usmála jsem se a opravdu za chvilku se vedle mě obevil Primo. Jeho zachmuřený výraz mi ale napoovídal, že se něco pokazilo. Zlatavé oči bez panenek byli přivřené a koutky jeho úst byli svěšené.
,,Bráško, posaď se a řekni mi, co se stalo."
Hlavou mi proběhlo náhle pár vzpomínek.
Já a Primo, ještě malý, jak si hrajeme u hezkého zámku v Itálii.
Primo, jak se koupe a já po něm házím kamínky.
Primo, už dospělí, jak si oblékl plášť a na jeho čele se poprvé objevil onen plamen.
Bráška, jak spolu se svými přáteli vytváří ze svých vlastních duší Prsteny...
Zalapala jsem po dechu. Primo se na mě pouze usmál.
,,Ano, to jsou tvé ztracené vzpomínky. Vzpomínky z mé doby, kdy jsme ještě byli malý. A v tvé hlavičce je jich ještě více, ale tohle pro začátek stačilo, nemám-li pravdu?"
,,Ano...ale, řekni mi, co se děje. Když ses objevoval, byl nanejvýše neutrální, ale nikdy zamračený."
,,Viděla jsi mě pouze třikrát. Ale dobře. Mluvili jsme s Arcobaleny. Snažili jsme se vyřešit nastalou situaci, kdy na Fontanie a Vongolu neustále útočí ostatní mafie a snažili jsme se přijít na to, proč. Nenašli jsme žádný důvod. Vongola vždycky žial v ústraní, i když byla nejsilnější mafiánská famiglia na světě. To není všechno, mafie v ostatních zemích se začali mordovat a ztrácet. Myslím, že se něco dalo do pohybu, ale nevíme co. Wilmo, dohodli jsme se, že budeš muset Tsunův výcvik urychlit. Nemáme totiž moc času. Ty se taky musíš dostat do formy. Prosím tě, záleží na vás existence těchto dvou mafií a vůbec celého světa."
Protřela jsem si zdravé oko a náhle mě něco napadlo.
,,Hej, Wilmo, co to děláš?!"
Strhla jsem si obvazy ze zničeného oka a náhle mě zaplavilo tolik vjemů. Zalapala jsem po dechu. Viděla jsem všechno živé, co tu bylo. Všechno, co měllo tělesné teplo a mohlo se to hýbat. Ale vlastně jsem viděla pouze lidi.
Viděla jsem každého.
Pokusila jsem se podívat i na Primo. Měl tělesné teplo, takže nebyl duch, ale bylo v něm ještě něco více. Jeho tělesné teplo nebylo rudé jako u ostatních, ale takové...různobarevné, jako by v něm vířily všechny barvy duhy.
,,Hej...Wilmo, co se děje?" optal se nervózně bratr.
,,Ach, nic, jen jsem zkoušela, jestli na to oko vidím."
,,Ale přece..."
,,Naděje umírá poslední."
Bratr se usmál a přitiskl si mě k sobě.
,,Máš pravdu. A já se naděje nevzdám. Nevzdám se představy, že se z tohohle dostaneme živí."
,,Neboj. Dostaneme." zašeptala jsem.
Prime si mě přitiskl ještě více k sobě a já se nakonec podvolila a usnula.

Tsuna, opřený o dveře jejich rozhovor poslouchal. Znovu. A tentokrát je slyšel.Mluvili o nějakých vzpomínkách, o budoucnosti. Budou ho chránit. Oba dva.
,,Mluvili jsme s Arcobaleny..." pomyslel si boss.
,,Co to kruci znamená?" zašeptal.
Ale nechtěl do dále rozebírat a tak raději zalezl do postele a usnul.

Zdál se mi, že mě někdo nese, ale to je nemožné. Proč? Přeci jen...
Vytřeštila jsem oči a pokusila se vymanit z toho příjemného sevření. S úděsem a překvapením jsem poznala Tsunu ve své druhé podobě. Oheň Posledního Přání na jeho čele, ohnivé oči a pevné rukavice.
Usmála jsem se.
,,Co se děje? Vypadáš rozrušeně i v téhle podobě."
,,Napadli nás. Jdeme do úkrytu."
,,Tak to ne!"
Vymanila jsem se mu ze sevření a nahmatala pistole.
,,Jdeme bojovat."
Tsuna na mě hodil neutrální pohled. Ty oči...ten pohled a ten neutrální výraz...
Bráško...
,,Nemáme proč." řekl.
,,To by ses divil. Ještě něco můžu udělat. Dělej pojď."
Tsuna si povzdechl.
,,Nařídil nám to boss."
,,Boss neboss, jsi boss své mafie, tak si dělej co chceš. Já jdu ale bojovat."
,,Wilmmo, nejsi v dobré kondici...."
,,Hohó! A z pistole střílet nemůžu, jo?"
Tsuna s sebou trhnul a pak svěsil ramena.
,,Nemůžu..."
,,Dělej si co chceš. Nemůžu ti zasahovat do tvých rozhodnutí. Já ale budu bojovat. Sedět s rukama v klíně, to není moje povaha. Vzpomeň si příště na můj slib, který jsem dala jak tobě, tak Rebornovi, Primovi..."
Zmlkla jsem, otočila se a rozeběhla se pryč. Rozeběhla se do boje.

Nával adrenalinu probudil i můj plamen. Objevil se na mém čele zničeho nic. Vyběhla jsem ještě větší rychlostí než před chvilkou, vběhla jsem do výtahu a praštila do tlačítka s číslem 1. Výtah se jako raketa vyhnal vzhůru.
Když cinkl, uklidnila jsem se a vysotupila. Byla tady dokonalá vřava. Nejméně tři mafiánské rodiny se spojili a teď na nás útočili. Rozhodně to pro nás nevypadalo dobře, i kdybychom byli sebesilnější. Zápěstí mě přestalo bolet, nával adrenalinu mi rozproudil krev a nahnal mi jí do hlavy. Bez jediného zaváhání jsem vytáhla pistole.
A začala pálit.
Nepřáelé začali padat k zemi mrtví a bez známek života.
Oba zásobníky v pistolích došli už po dvou minutách. Doplnila jsem si je a začala pálit znovu.
Nepřátelé vůbec nechápali, odkud přichází útok. Začali se zmateně potulovat kolem, zatímco mí spolumafiáni začali vítězně křičet.
Zase mi došli.
Poslední zásobníky. Sakra.
V klidu jsem šla do vřavy, doplnila znovu zásobníky a zase začala pálit. Fontania a Vongola se stáhli, abych je náhodou nezastřelila. Bez jeidného zaváhání, bez jediného zastavení jsem šla dál. A pálila jsem.
Nepřátelé zbledli a začali honem ustupovat. Slyšela jsem, jak všichnii vykřikují mojí přezdívku a začínají utíkat pryč.
,,Špatné informace, mládenci." zakřičela jsem, ,,rozhodně mě na kolena nesrazí jen totální vyčerpání! Tak zdrhejte!"
dosšli mi znovu zásobníky. Zaklela jsem. Víc jich nemám.
Použij svůj plamen, sestřičko.
Plamen? A jo!
Přiložila jsem pistole k plamenu a zásobníky se ihned doplnili, avšak kulky byli úplně jiné.
S novým odhodláním jsme zamířila na bosse rodiny Cavareno a stiskla poušť.

Nepřátelé - (14.) Poslední přání?

26. května 2013 v 16:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Poslední Přání?


V noci jsem seděla opřená o zeď. Byla jsem před Tsunovým pokojem a hlídala ho. Ve dne v noci. Musím.
Je pro lidstvo důležitá složka, je to podpěrný sloup. Ale abychom se vrátili ke mě, protože kolem něj se začíná točit celý děj.
pročítala jsem si složku se všemi Tsunovými strážci a vedlejšími mafiány. Zaujal mě hlavně jeden z nich, Dino. Sice patřil k jiným mafiánům, ale přesto v té slozče byl.
Toho už jsem někde viděla...
Dino byl asi tak třicetiletý muž, měl blonďaté krátké vlasy, pevný pohled a vysoké svalnaté tělo. Nosí převážně zelenou bundu, má hnědé oči a takový ty blbosti.
Kde jsem ho sakra viděla?
Náhle jsem uslyšela tiché kroky, pro normálního člověka neslyšitelné, avšak já je slyšela. Zamračila jsem se, složku schovala a tiše jako kočka se postavila. Meče tiše vyjeli ze svých pouzder a byli připravené v mých rukou.
Někdo se přibližoval.
v mdlém světle ztlumených lamp jsem spatřila temnou siluetu nějakého muže. Schovala jsem se rychle do stínu a čekala, kdo se z něj vyklube.
Byl to někdo neznámí.
Lehkým, neslyšitelným krokem se přibližoval. Jakmile zatočil k bossovým dveřím, vystartovala jsem a bez jdeiného zaváhání meče dala tesně před jeho obličej. ystoupila jsem ze stínů, s meči stále namířenými na něj.
,,Kdo jsi a co tu chceš?" zavrčela jsem.
Muž se prudce otočil a vytřeštil na mě oči. Zamračila jsem se.
Hroty mečů jsme namířila na jeho srdce.
,,Mluv. Co chceš a kdo jsi?"
Muž shodil kapucu a já zalapala po dechu.
Náhle se mi vrátili úplně všechny vzpomínky. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jak?
,,Bratře." zašeptala jsem.
Bratr...
Vypadal na dvacet let, ale byl starší a to o mnoho. Byl vysoký, vznešený, ale stále větší než já. Měl blonďaté rozcuchané vlasy a zlatavé oči bez panenek. nasucho jsem polkla. Měl na sobě plášť a pod ním smoking.
A na jeho čele hořel Oheň Posledního Přání.
,,P-Primo..." zašeptala jsem.
,,Ahoj, moje drahá sestro, dlouho jsme se neviděli, že?"
Skočila jsem mu do náruče a rozplakala se.
,,Bráško...tak moc...tak moc se mi stýskalo..."
,,Ohlídej mi mého potomka, Wilmo. Vongola Decimo musí přežít, protože v hlavním boji svede jeden z hlavních bojů. Chápeš co ti říkám?"
,,Ano, Primo. Ale prosímtě, zůstaň tu se mnou ještě chvilku. Já vím, že se budeš muset vrátit do prstenu, ale stejně...prosím..."
Primo přikývl a sedl si vedle mě. Přitiskla jsem se k němu co nejvíc jsem mohla. Cítila jsem jeho teplý dech, slyšela tlukot jeho srdce.
Žije...
Pohladil mě po vlasech a usmál se.
,,Víš, tvoje vzpomínky mě zhmotňují, ale jsem taky svázaný časem. Jen Vongolské prsteny mě tu drží."
,,Já vím, bráško. Proto jsem tady. Abych tě viděla, abych ochránila tebe a nositele prstenu."
,,Víš, Wilmo, Tsuna bude žít dlouho, takže se nemusíš bát, že budeš muset vést dvě mafie. Jedna tvoje polovina je Fantonia, ta druhá Vongola. Správně bys mohla taky být jednou z Vongolských strážců, ale o tobě ještěě nikdo nevěděl. Ani teď ještě nevědí pravdu.
Žiješ už dlouho, ale většinu svého života si nevybavuješ, že? Počkej, trochu ti pomůžu."
Věděla jsem, že žiju dlouho, dýl než kdokoliv jiný, ale přesto...já si nic nevybavovala. Teď si Primo sáhl na plamen na svém čele a kousek z něj vzal. Ten kousek plamene teď měl na prstu. Přiblížil se s ním ke mě a pak mi na čelo sáhl.
Plamen se mi rozhořel na hlavě jako svíčka. Usmála jsem se.
,,Díky, Primo."
,,Není zač. Teď si odpočiň, vzbudím tě, kdyby se něco dělo."
,,Děkuji..."
Usnula jsem v náruči mého bratra.

Primo žil před pár stovkami let. To on založil Vongolu a vytvořil Vongolské prsteny, které byli zezačátku rozpůlené. Jen pravý budoucí vongolský boss mohl ty prsteny nosit, stejně tak i jeho stráži. Ti museli být svému bossovi oddaní na život a na smrt.
Pak se mohli stát Vongoly.
Většinou s evedli boje o ty prsteny. Spoustu jiných mafiánských rodin se je snažilo dostat, ale bossové je vždy ochránili. Prsteny měli dlouhou krvavou historii a tak ti, co neprahli po moci je nechtěli, báli se jich.
V každém z prstenů byl jejich první strážce. Bylo sedm prstenů, šest strážců a jeden boss. Mrtví bossové a současný boss vyybírají nástupce a zkouší ho.
Když splňuje požadavky budoucího bosse, stává se jím.

W P V


Když jsem se ráno probudila, Primo byl pryč. Místo něj na zemi ležel vzkaz zapečetěný plamenem. Rychle jsem se podívala na své čelo, ale plamen tam už nebyl. Oddechla jsem si.
Vzala jsem vzkaz a zadívala se na plamen. Pak jsem ho políbila.
,,Děkuji, bráško..."
Zrovna jsem vzkaz schovala do kapsy, když se dveře do bossova pokoje otevřeli a z nich vystoupil Tsuna, již převlečený. Překvapeně se na mě podíval.
,,W-Wilmo! Co tady děláš?!"
Mávla jsem nad tím rukou.
,,To nic. Pojď na snídani, Decimo."
,,Hm..."
Cestou do jídelny se k nám ještě přidal Gokudera, Ryohei a Yamamoto. Všichni tři vypadali čilí a vyspalí. Já spala snad jen díky Primovi, který mě utěšil.
,,Bráško..." zašeptala jsem.
,,Copak, sestři?" ozvalo se v mé hlavě.
Překvapeně jsem se zastavila.
,,Co se děje, Wilmo?!" optal se ustaraně Tsuna.
,,M-Musím jít. Ohlídejte ho!"
Šokovaná, se slzama v očích jsem se k nim otočila zády a rozeběhla se pryč. Ale jako bych nikam neběžela. nemohal jsem tomu uniknout. Nemohla jsem uniknout osudu, nemohla jsem pochopit, co se stalo.
,,Primo! Co se stalo?" optala jsem se.
,,Nic, sestři. Když jsem ti dal ten plamen, budu moct být s tebou kdekoliv. Protože jsi teď spojená i s Vongolou a to nejen krví, ale i mocí. Teď tu budu s tebou. Navždy."
Rozbrečela jsem se ještě víc.
,,Ale no tak, sestři..."
Brečela jsem stále. brečela jsem štěstím a úlevou. Náhle jsem do někoho narazila.
Překvapeně jsem se podívala do koho a spatřila veselý a uvolněný úsměv mého brášky. Blonďaté vlasy mu spadali do zlatých očí, plné štěstí. Objala jsem ho a rozbrečela se mu na rameno. Objal mě taky. Plášť nás skryl.
,,Sestřičko...nebreč. Vždyť jsem tu byl celou dobu. Notak..."
,,Primo..."
,,Teď běž zpátky, Tsuna si o tebe děllá starosti."
,,J-Já se potřebuju jen trohcu sebrat. Je to strašně moc hezký a šťastný, že kvůli tomu brečím...Primo..."
,,Ššš...mám ještě nějakou práci, nemohu tu zůstat věčně. Zvládneš to?"
,,Primo...vrátíš se dneska ještě?"
,,Uvidíme se, neboj."
,,Dobře. Tak běž..."
Ucítila jsem, jak bráška kývl a pak se změnil v plamen.
,,Vrátím se...slibuji." uslyšela jsem hlas.
Pak zmizel.

Za rohem stál chlapec s hnědými vlasy, Desátý boss a třásl se dojetím.celou dobu je sledoval a toho muže, kterého Wilma objímala...věděl, kdo to je.
Ale jak to...?
Tsuna si utřel roztřesenou rukou slzy, které měl v očích a nasadil ten veselý výraz, který dodával jeho okolí odvahu. Nadechl se a potichu tam ještě chvilku stál.
Takže Primo žije...? Ne, to není možný. Jen v prstenu a i tak není hmotný...

Opřela jsem se o zeď a pak po ní pomalu sjela. Dosedla jsem a přitiskla si kolena blíže k hrudníku. No tak...seber se. Tvůj bráška tě neopustil!
Uslyšela jsem kroky mladého Ddecima, jak se ke mě blíží. Prázdným pohledem jsem se dívala do prázdna. Pak jsem se usmála, utřela si slzy a kývla. Podívala jsem se na Tsunu, který mě smutně sledoval.
,,Copak...Tsuno?"
,,Wilmo..."
Tsuna si ke mě přiklekl a stisknul mi ramena.
,,Ať už se stalo cokoliv, jsme tu s tebou. Ať už se stane cokoliv, vždy budu chránit tvůj úsměv, Wilmo."
Podívala jsem se do těch mladých a upřímných očí. Je stejný jako můj bráška...
Přikývla jsem, postavila se a protáhla se.
,,Jo a co jsi vlastně dělala u mých dveří, Wilmo?"
,,Ha! Hlídala tě přeci! Nemusím spát moc dlouho, takže můžu být vklidu tvoje stráž. Jistý člověk mi to nařídila já se držím vždycky jen příkazů. Tak nasaď úsměv, až budeš dneska dělat sto sedů dřepů!"
,,Ne!"
,,Kecám. Dneska, dneska..."
Zmlkla jsem a sklopila pohled. Koutky úst se mi svěsili.
,,Tak pojď na snídani, nebo tě dneska budu cvičit ještě hůř."
Jakoby Tsuna dostal opravdu strach. Rozesmála jsem se a pak se rozeběhla k jídelně.

Tsuna zničeně klesl na kolena. Těžce oddechoval a šrám na jeho tváři vypadal zvláštně.
,,Desátý!" vykřikl Gokudera.
,,Stůj tam, kde jsi, jinak mu bude ještě hůř!" vykřikla jsem.
Gokudera se zastavil. Zatnul pěsti, snažil se ovládnout.
,,Tak. Uklidni se, Gokudero. Nic mu není, koukej."
Tsuna se postavil na roztřesené nohy a utřel si krev vytékající z onoho zranění.
,,Tsuno, teď si svlékni svršek."
,,C-Cože?"
Tsuna byl rudej až ke kořínkům vlasů. Usmála jsem se.
,,Neboj se. Jen se svlékni. A jen svršek, ano? Neboj."
Tsuna se roztřeseně nadechl, ale poslechnul mě. Brzy byly mikina s trikem na zemi a Tsuna tam stál. Prohlédla jsem si ho. Přistouppila jsem trochu blíže.
,,Hm...jo!" vykiřkla jsem nadšeně.
,,C-Co je?"
,,Už jsi svalnatější! Sice jen o desetinu procenta, ale je to jasně vidět! Ale...otoč se ke mě zády."
Tsuna provedl to, oč jsem ho žádala. Sykla jsem. To muselo hodně bolet. ještě jsem se trochu přiblížila a položila chladnou ruku na Tsunova rozpálená záda.
,,Zranění meči. Tak to bude lehký."
Bráško?
Vím, co se mu stalo a pravda je, že to pro něj bylo jen tak tak. Můžeš to zkusit.
Usmála jsem se, otevřela oči a sáhla po meči. Když najednou někdo silně a bolestivě stisknul moje zápěstí. Vykřikla jsem bolestí. Rychle jsem se otočila a spatřila rozhněvaného Gokudera, který tam stál. Na jedné ruce měl zvláštní zbraň s hlavní jako lebka. Ta teď mířila na mě.
,,Opovaž se." zavrčel.
,,Neboj. Gokudero, už jsi viděl Tsuny záda?"
Gokudera jukl po Tsunovi a zbledl.
,,Kde k tomu přišel?!" vykřikl zděšeně.
,,Asi při jednom boji. Je to zranění meči a já chtěla vyzkoušet, jestli to můžu uzahojit. Je to možný, protože zranění stejnou zbraní se dá zotavit. když to opravdu dává jen na majitele oné zbraně, tak zemřu já, ne on."
,,Takovvý risk jen kvůli..!"
,,Jizvám, kvůli kterým by při boji mohl dostat křeč a zemřít? Jo, stojí."
,,Wilmo!"
Gokudera mě šokovaně pustil. Zapotácel se.
,,N-Ne. To ti nedovolím!" vykiřkl Tsuna.
Otočila jsem se a hodila po něm rozezlený pohled.
,,Tsuno...musím. Všichni vysoce postavení mi řekli, abych tě chránila. I když mám být dalším bossem téhle rodiny, musím. Je to rozkaz od lidí postavených ještě výš než jsou Arcobaleni. Pochop mě, prosím."
,,Wilmo..."
Tsunovi po tvářích tekli slzy. Připomněla jsem si sebe, když jsem byla skleslá kvůli mému bráškovi...
,,Já to zvládnu. Vím to. Jsem nositelka zbraní Prvního bosse rodiny Fantonia, budoucí boss a taky..."
Zmlkla jsem a náhle vystartovala. Jeidnou ranou jsem omráčila Gokuderu, který tam stál, bezbraný. Pak jsem jako blesk přiběhla ke Tsunovi a udělala to samé. Oba klesli bezvládně k zemi. Roztřeseně jsem nad nimi stála.
Přátelé...
Znali jsme se teprve tři dny a já už musela udělat tohle. Zatnula jsem pěsti. Ano, musím. Nesmím ho nechat zemřít, i kdyby mě to mělo stát život.
Položila jsem jednu dlaň na Tsunova holá záda, která hýzdili dvě dlouhé a ošklivé jizvy, překřížené tak, že tvořili X. Druhou rukou jsem chytila jendo z Dvojčat, mých mečů a nechala proudit mojí a mečovu energii do Tsuny.
Nejdříve to silně protestovalo. Trhla jsem s sebou a vykřikla bolestí. vyplivla jsem krev. Zvládnu to...zvládnu to pro mého brášku, pro lidstvo...Pro Tsunu.
Nějaká zábrana začala povolovat, ale způsobovala mi příšernou bolest. Náhle mi v ruce, která byla na Tsunových zádech, ruplo a já cítila, jak se mi zlomilo zápěstí. Zatnula jsem zuby. Nenechám se jen tak lehce odradit.
Energie za chvilku bude větší, než dokáže moje tělo snést...Ksakru.
Poslendí vrstva zábrany povolila a energie, která byla ve mě začala pozvolna prooudit do Tsuny. Jizvy začali mizet a i ten šrám, co byl na jeho tváři.
Třásla jsem se po celém těle. Já to zvládla?
Náhle začalo Tsunovo tělo brát víc energie, než mělo.
,,P-Přestaň...Tsuno!" vykiřkla jsem.
SESTŘI! Zařval Primo.
Nemohla jsem svou ruku odtrhnout od Tsunových zad. Byl strašně horký.
,,N-Nech toho! Tsuno!"
Klesla jsem do písku. Podívala jsem se na Gokuderovo tělo.
,,Gokudero..."
Udělala jsem chybu, která mi je možná osudná.
Ruce jsem měla stále na zbrani a na zádech mladého kluka, který teď...zářil.
Zavřela jsem oči.
Už jsem nedokázala udržet vědomí a sílu nad svým tělem.
...
Bráško...

Nepřátelé - (15.) Znovuzrození

26. května 2013 v 15:34 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Znovuzrození


,,Bráško?" optala jsem se.
Byla tu tma. Černočerná tma. Nikde nic nebylo. Žádný záchyt, žádné světlo. Nic. Jen já.
Jsem mrtvá? Je tohle tak depresivní? Udělala jsem něco špatně?
,,Sestřičko." ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. Ihned jsem se podívala do těch zlatých očí bez panenek.
,,Prime! Co se stalo? Nejdříve to šlo, probourala jsem zábrany a vyléčila ho, ale...co se stalo? Proč mi náhle začal brát tolik energie?"
,,To jeho plamen Posledního Přání. Sice jsi probourala zábrany, ale Tsunovo podvědomí si za to vzalo daň, která byla podle mě moc vysoká. Jsi teď v kómatu, udržují tě při životě pouze přístroje."
,,Jak dlouho?"
,,Dva týdny. Brzy to budou tři."
,,Cože? Jak to?"
Bratr sklopil pohled a po jeho tváři začali kapat ohnivé slzy.
,,Tvoje energie a životní funkce bojují z posledních sil. Tvoje energie je už jen na jednom procentu. Brzy asi..."
,,Ne...ani jsem ho neochránila! Je to slib! Nemůžu ho porušit! Nee!!!!!!!"
Zařvala jsem na celou tu prázdnotu. Bráška začal couvat.
,,Tohle je tvůj boj. Přemůže tvůj slib Smrt? Jsem tu s tebou."
Pak zmizel. Zařvala jsem ještě víc, kolem mě se začalo něco dít. Začala jsem zářit, temnota začala ustupovat. Na hlavě se mi rozžhnul plamen, mocný a silný. Zatnula jsem pěsti a zařvala z plných plic.
,,Tak pojď Smrti! Já se tě nebojím! Ještě ne! To chceš mít tolik duší jen kvůli mě? To už nechceš pak žádný další dostávat, protože budeme všichni mrtví a to jen kvůli mě? Tak odpověz!!"
Temnota se úplně stáhla a já teď stála v jakési bílé místnosti. Přede mnou byli pouze dvě židle a stolek. A na tom stolku stála lahvička. Lahvička, v níž byl rudý oheň. Podívala jsem se do něj.
Náhle se na druhé straně někdo zjevil. Bílí plášť, rudé oči, kostnaté ruce. Ten někdo přišel blíže a usedl do jedné židle. Pokynul mi, abych se posadila do té druhé.
,,Kdo jsi?" optala jsem se ho a ignorovala jeho pokynutí.
,,Smrt. A teď se posaď."
Zbledla jsem. Smrt? Ona je...tady?
Posadila jsem se, prkenně a vůbec ne uvolněně. Smrt se usmála, protože to jediné bylo vidět zpod kápě. Úsměv a rudé oči, které zářili jak reflektory.
,,Slyšela jsem tvá slova. Takže ty říkáš, že jsi důležité puzzle jedné skládanky? Základ, bez kterého se nemůže pokračovat?"
,,Ano. Dala jsem slib,, že ochráním Desátého bosse Vongolské mafie a to taky splním. Jestli jsi slyšela má slova, dokážeš z nich odvodit, co by se s tebou stalo."
,,Jsi ovážná, že vypouštíš taková ostrá slova. Nebo jsi jen pošetilá."
,,Ne, to teda nejsem. Vím, co říkám a dělám."
,,To s tím léčením jsi ale přehnala."
,,Ještě žiju."
,,Ne na dlouho. Už máš jen..."
Smrt vylovila hodinky z onyxu, otevřela je a její úsměv povadl.
,,Máš jen pět minut."
Ztuhla jsem.
Pět minut?
,,Co ode mě chceš? Určitě by jsi mě sem nevolala, kdybys něco nechtěla, že?"
Smrt se naklonila a kývla. Ukázala kostnatým prstem na mě.
,,Vím. Sice ještě nejsi mrtvá, ale brzo budeš. Proto bych s teboou chtěla uzavřít dohodu."
,,Dohodu? Poslouchám."
,,Dobře. Takže..."
Poslouchala jsem její dohodu. Zbledla jsem.
,,Nikdy! Tohle neudělám! V žádném případě!"
,,Tak zemřeš."
,,Moje smrt ti nic nedá, spíše jen sebere. A ty to víš. Klidně tady zůstanu, zemřu, ale tím zemřeš i ty, Smrtko!"
,,Máš pravdu. Ale když tady zůstaneš, Wilmo..."
,,Já vím, co by se stalo...Smrtko prosím! Tuhle dohodu ne!"
,,Ale jakou jinou?"
,,Je tu spousta jiných dohod! A navíc, stále žiju!"
,,No...jedna dohoda by tu byla. Víš jak se říká, oko za oko. Tak já bych to vzala doslova. Protože abych viděla ten svět u vás, musím se vždycky proplížit k vyšším místům a vloupat se k nim. Za pomocí tvého oka bych mohla vidět svět kdykolv chci."
,,Jen moje oko? Tak to už je lepší. Já zůstanu živá tak dlouho, jak bude potřeba a ty se budeš skrz mě dívat na svět. Platí?" řekla jsem.
Smrt se usmála a kývla. Nadechla jsem se, vstala a pak k ní přistoupila. Smrt vzala dýku. Viděla jsem její hrot, jak se ke mě přibližuje, k mému oku.

Celým podsvětím se ozval výkřik bolesti.

Tsuna, sedící u bezvládného těla jeho kamarádky.
,,Proč? Co se stalo?" optal se.
Když se Tsuna probral, viděl Wilmu, jak tam bezvládně leží, jedna její ruka na jeho zádech a druhá na meči. Posadil se a protřel si oči.
,,To byla šlupka...Wilmo? Wilmo!"
Tsuna se jí snažil nahmatat tep. Nic nenašel.
Všimnul si, že je až nepřirozeně ledová, jako kámen. Jedno zápěstí měla zlomené, rty nafialovělé a oči zavřené.
,,Gokudero? Gokudero!"
Mladík se postavil an nohy a upřel na dívku vražedný pohled.
,,Desátý, jste v pořádku!?"
,,Jo, ale Wilma ne!"
Gokudera rychle přispěchal k bezvládné dívce a snažil se jí nahmatat tep.
,,Mno...její srdce ještě tepe, ale tak slabě, že to skoro ani není cítit. Musí rychle do nemocnice."
Gokudera to začal vyřizovat, zatímco Tsuna přikryl dívku svou mikinou.
,,Wilmo?"
Na chvilku se mu zdálo, jako by se pohnula, ale byla to jen iluze.
Gokudera jí znovu změřil tep.
,,Doprdele. Wilmo! Přestalo jí tlouct srdce!"
Začal jí dávat umělé dýchaní a snažil se srdce znovu rozchodit.
,,Wilmo! Wilmo vydrž! WILMO!!!!!"

,,Jedna minuta do konce života. Jen jedna."
,,Hotovo." ozvala se Smrt.
Stála jsem tam, celá otřesená a bledá. Po tváři mi proudem tekla krev. Jednou rukou jsem si držela pravou tvář a druhou se přidržovala pohovky.
,,Neboj, bude to v pořádku. Jen tomu dej čas."
,,Vážně? Můžu už jít?"
,,Ano, ale ještě něco si vezmi. Na."
Smrt mi podala onu lahev s tím ohněm.
,,Co to je?"
,,Honem, vypij to a neptej se."
Poslechla jsem jí. Dala jsem si hrdlo láhve do úst a celé to tam naklopila.
Pak se mi před očima začalo míhat tolik obrazů, že jsem kvůli otmu omdlela.
,,Tak zatím nashledano, Wilmo. A opatruj se."


W P V


Trhla s sebou.
Tsuna prudce zvedl hlavu a postavil se tak rychle, že převrhnul židli.
,,Wilmo?"
Dívka s sebou znovu trhla. Tsuna se široce usmál.
,,Wilmo!"
Přiběhli za ním ostatní. Bianchi, sestra Gokudery, Gokudera, Ryohei, Kyoko, Haru, Lambo, Dino, Yamamoto, a další. Všichni se namačkali do té jedé místnosti a všichni se ptali, co se děje.
,,Začíná se probírat!" vykřikl Tsuna.
,,Nemožný...tři týdny..." ozývalo se místností.
Náhle Gokudera zblednul a přispěchal k posteli.
,,Kruci! Přineste někdo obvazy, vodu a polštářky. Dělejte!"
Tsuna se otočil s nechápavým výrazem, který se v mžiku změnil v šokovaný.
Wilmě krvácelo pravé oko.

Když byla dívka stabilizovaná, Tsuna s Gokuderou u ní seděli a neustále jí hlídali. Oba už pěkných pár dní nespali. Tsuna se díval prázdným výrazem někam do dálky a Gokudera už klimbal. Náhle Tsuna s sebou trhnul.
,,Gokudero, musím ti něco říct."
Gokudera leknutím vykřikl a spadl ze židle.
,,J...au..."
,,Gokudero, jsi v pohodě?"
,,Ano Desátý. Prosím, o co jde?"
,,Mno...Nevím, jestli by mi to Wilma povolila, ale potřebuju ti něco říct."
Gokudera se posadil na pohovku, která tam byla taky a upřel na Tsunu zvědavý pohled.
A Tsuna začal.
,,Před třemi týdny, v ten den, kdy Wilma málem zemřela...jsem jí sledoval. Pamatuješ si, jak jsme šli na snídani a ona pak najednou utekla?"
Když Gokudera přikývl, Tsuna pokračoval.
,,Tehdy jsem jí sledoval. Naschvál jsem dělal randál, zakopával a padal, ale ona na to nereagovala. Byla hluboko v sobě, takže dorazila bůhví kam. Tam se ale náhle zjevil muž...Gokudero, já si myslím, že se tam zjevil První Vongola!"
Gokuderovi zaskočilo.
,,C-Cože?!"
,,A to není všechno. Gokudero, on byl hmotný! Normální člověk. Stál tam, vznešený a sympatický. Wilma do něho narazila a pak se tam spolu o něčem bavili. Vypadali, jako by si byli hodně blízcí. Pak jí První objal a ona se uklidnila. Všechno bylo tak zvláštní, tak smutný, že mě to dojalo. Byl jsem tím vším úplně šokovaný. Jakoby se s ním Wilma znala. Ale to nebylo možný, protože...."
,,Protože žil před stovkami let. Ale třeba to je nějaký jeho dvojník, někdo, kdo...."
,,Jeho oblečneí, on sám, ten plamen. Normální člověk nemá plamen na čele a stejné oči jako já. Ale...až se probudí, tak se jí na to zeptám."
Gokudera přikývnul a znovu se uvelebil.
,,Zajímalo by mě, proč jí tak náhle začalo krvácet to oko. Ale jde vidět, že přichází k sobě."
,,Gokudero..."
Tsuna se postavil, přišel ke Gokuderovi, chlapci s šedoblílými vlasy a klekl si na jedno koleno.
,,Moc ti děkuji za její záchranu!"



Nepřátelé - (13.) První z bitev

26. května 2013 v 12:25 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

První z bitev


Roztřeseně jsem se nadechla a otevřela oči.
Ležela jsem v nemocnici, stejně jako když jsem se probudila minule. Jenže tentokrát tu nebyl Hibari a Tsuna, nýbrž jakási dívka. Měla krátké rezavé vlasy - které jí mimochodem slušeli - a velké zlatohnědé oči. Usmála se na mě, vstala a došla ke dveřím.
,,Tsuno!!" řekla jemně, ale hlasitě.
Škubla jsem s sebou a posadila se. Protřela jsem si oči a pak si náhle něco uvědomila. Nic mě nebolelo.
Když je tohle Hibariho moc, budu mu muset poděkovat. Udělala bych to tak či tak.
Ke mě do pokoje vešel Tsuna, tentokrát převlečený ve volných džínách a oranžovo bílé mikině. Usmál se na mě a přiběhl ke mě.
,,Tak jak ti je?" optal se.
,,Mnohem líp, díky. A co ty?"
,,Ach, po těch pár dní co jsem spal ve stanu...tady mi to připadá jako v nebi."
,,Mno...od nebe jsme ještě dál než normálně. Ale proč jsi čekal za dveřmi?"
,,Tady moje...kamarádka Kyoko mě vyhodila, prý potřebuješ odpočívat."
,,Chápu. Vidím na tobě, že se chceš něčemu přiučit?"
,,Jo. Ale nebudu na tebe spěchat..."
,,Ne, to je v pořádku. Musíme pohnout, protože ty se potřebuješ stát silným i bez tvého ohně."
Cvrnkla jsem ho do čela, kde se minule objevil onen plamen. Tsuna se zamračil, ale pak pochopil a pokýval hlavou.
,,Dobře, že to chápeš. A teď pojď."
Vyskočila jsem na nohy a s úlevou zjistila, že mám na sobě to samé oblečení jako předtím. Přičichla jsem si k sobě a usoudila, že nesmrdím. Pak jsem se otočila na Tsunu a usmála se.
,,Tak pojď." zavelela jsem.
Když jsem ale vystoupila ze dveří, uviděla jsem nějak moc lidí. Poznala jsem ty čtyři, co s ním byli na jednání, ale pak jsem tam uviděla holku s tmavě modrými vlasy a s páskou přes pravé oko, nějaké dítě, kterého mělo rohy a na sobě kravský kostým.
,,Tak to je ten zbytek." zašeptala jsem.
Uviděla jsem, jak se na jejich prstech zaleskly jejich Vongolské prsteny. Chápavě jsem se usmála, ale pak přesunula pozornost k dívce s krátkými hnědými vlasy a fialovýma očima. Pak tam byl samozřejmě Reborn, malý kluk s knížkou a další. Neměla jsem čas všechny si prohlédnout a ohodnotit. Rázným krokem jsem se vydala k výtahu a Tsuna mě následoval.
Sjeli jsme do pátého podpatra. Výtah cinkl, otevřel se a před námi se objevila ohromná místnost s betonovými zdmi a osvětlený ohromnými světli zabudovanými ve stropu. Vyšla jsem do tréninkové haly a vítězně se usmála.
,,Doufám, že nám tolik místa stačit bude." zamumlala jsem.
Tsuna šel těsně za mnou. Výtah náhle odjel dolů. Krátce jsem se zamračila, ale pak jsem to nechala plavat. Otočila jsem se a pohlédla na Tsunu.
,,Tak jo, začneme zpevněním tvýho těla."
,,C-Cože?"
,,Jsi vyhublý a místo svalů máš polívku. Co by se stalo, kdybys neměl náhle po ruce Reborna a svoje rukavice? Zemřel bys. Takže, rozcvička!"
Tsuna zaúpěl. To se asi doneslo až k uším toho kluka s šedobílými vlasy, jelikož jako střela vystřelil z výtahu a přiběhnul k bossovi.
,,Desátý! Je vám něco?!" vykřikl.
,,Gokudero! Ne...všechno je v pořádku. Ale jak to, že jsi tady?"
,,Pravá ruka musí být vždy u svého pána." odpověděl pohotově.
Usmála jsem se.
,,Těší mě. A teď stůj."
Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Byl vysoký, svalnatý, ale ne moc. Mrkla jsem po Tsunovi, který si mě nechápavě prohlížel.
,,Jendoduše, Gokudero, budeš trénovat s námi. A teď oba sto kliků!"
,,Horší než Reborn!" zaúpěl Tsuna.
,,Potřebuješ se zpevnit, ne se furt schovávat za ty větší a silnější. Teď mi dej svoje rukavice a box, abych si byla jistá, že to nepoužiješ."
,,Ne!"
Tsuna se postavil, ignoroval můj vražedný pohled a rukavice si nasadil.
Usmála jsem se. Přesně to chci.
Místo toho, aby si boss vzal tu kuličku, prostě jen zavřel oči. Uviděla jsem, jak se na jeho čele rozhořel plamen, jeho rukavice se změnili v hezké kovové se znakem Vongoly na hřbetě ruky.
A když Tsuna oči zase otevřel, měl je jako oheň.
Všechno se mi navrátilo. To jak mě chytil a tak.
Teď bude mnohem, mnohem nebezpečnější.
,,No no, vážně na tebe nechci použít meče a zranit tě. Potřebujeme tě celého. Ale zase na druhou stranu bych tě mohla kapku postřelit..."
Vytáhla jsem pistole a bez čekání jsem vystřelila. Jak jsem očekávala, Tsuna se tomu hbitě vyhnul a pak zmizel. Rozhlédla jsem se.
Kde je?
Uslyšela jsem plameny, jak za mnou hoří. Bez zaváhání jsem se otočila, připravená vystřelit, když jsem náhle strnula hrůzou.
Sakra...kde se tohle naučil?
Tsuna byl ve vzduchu, jednu ruku nataženou za sebou. Z té ruky vzadu šlehali ohromné plameny. Podpěrný bod. a ta druhá ruka, namířená na mě znamenala, že brzy budu jen prach. Jako když chcete vystřelit z pistole a chcete utlumit zpětný ráz, musíte najít opěrný bod. Ruka natažená za Tsunovým tělem, z níž šlehaly ohromné plameny znamenala opěrný bod a ta ruka mířená na mě znamenala ta puška, která chce vystřelit. Jenže tohle...ty plameny mě stoprocentně zabijou.
Jenže já mám taky svoje triky.

Jako střela jsem vyrazila proti němu a zamířila.
,,Co uděláš teď?!" křikla jsem.
Tsuna se otáčel za mnou, jenže já byl víc a víc rychlejší. Pisotle jsem měla stále namířené na něj. Pak jsem si uvědomila, že je ani potřebovat nebudu. prostě jsem je najendou odhodila a pak vyskočila.
Tsuna nebyl moc vysoko. Odrazila sjem se od zdi a plnou vyrazila proti němu. Tsuna vykřikl to, čeho jsem se obávala.
,,X Burnen!" zařval.
Sykla jsem. Druhá ruka začala formovat plameny o síle minimálně 300 000 FV!
Zavřela jsem oči. Nestihnu to, ale jsme přece následnice!
Prudce jsem otevřela oči a vykřikla. Vykřikla jedinou větu, která ho nejen zastavila, ale taky ochromila.
Plameny pohasli, X Burnen zmrtvěl. Tsuna tam s pomocí plamenů, teď mnohem menších létal a udržoval se ve vzduchu. Já žádnou oporu neměla. Jukla jsem dolů a vyjekla. Tak vysoko?!
,,Wilmo!" uslyšela jsem.
Podívala jsem se dolů a uviděla šokovaného Daie, jak se dívá ze mě na Tsunu a zase zpátky. Usmála jsem se.
,,V pohodě, Dai. Ale...co tady děláš!? Počkej, řekneš mi to později."
Otočila jsem se na Tsunu. Stále na mě ohromeně civěl.
,,Už je to v pohodě, Tsuno. Porazils mě. Vyhrál si. Můžeš si nechat svoje rukavice a box. Ale po obědě za mnou přijď sem a budeme trénovat tvoji fyzičku. Jo?"
Tsuna nasadil neutrální výraz a kývl.
Teď opravdu vypadal jako jeho předek, První Vongola. První Boss. Primo.
,,Tak poleť dolů, Decimo." řekla jsem vesele.
Já sama jsem se chytila zdi a od ní se odrazila a skončila na nohou dole. Vzala jsem svoje pistole a kývla na Gokuderu.
,,Gokudero. Na slovíčko."
Gokudera se zamračil, ale následoval mě. Šli jsme pomalu pryč z tělocvičny. Dai s Tsunou nás sledovali a ani jeden si nevšímal toho druhého. Když jsem byl ujištěná, že nás nemůžou slyšet, otočila jsem se ke Gokuderovi.
,,Pomůžeš mi ho trénovat. Nevím, jaké jsou jeho limity a tak bys mě mohl zastavit, kdyby toho na něj bylo moc. Psychicky je na tom mnohem lépe než kdokoliv jiný z nás, ale fyzička...sám to vidíš. Kost a kůže. na přežití potřebuje i fyzickou sílu."
,,Takže...ty ho chceš vycvičit bez jeho plamenů?"
,,Jo. Co kdyby byl v obchoďáku a náhle se cítil ohrožený. jeho mechanismus by spustil jeho plameny. Potřebujeme být jistí, že se tohle nestane. Až si budu jistá, podrobím ho zkoušce. Ale to někdy jindy. Přijďte sem po obědě a Gokudero?"
,,Ano?"
,,Ohlídej ho."
S tím jsem se otočila, kývla na Daie a odešla.
To bylo o fous.

,,O čem jsi mluvila s tím klukem. A vůbec, kdo to jsou?"
Podívala jsem se na zvědavého Daie sedícího naproti mě. Právě jsme byli v jídelně.
Bylo tu náhle tolik citích lidí. Asi se s nimi brzy seznámím, ale to až budu mít klid. Ukousla jsem si ze sendviče a chvilku vnímala jen jeho chuť. Žádný hluk, žádné starosti. Jenže...utéct nemůže nikdo.
,,Vongolaská rodina. Zničili jim jejich úkryt a tak přišli k nám žádat o pomoc. Ten kluk, s tím plamenemm na čele a s ohnivýma rukavicema je Vongolský Desátý boss. Ani nevíš, jak strašně moc se podobá jejich Prvnímu, Primovi."
,,Tys potkala prvního?!" optal se užasle Dai.
Zbledla jsem. Pak sjem odvrátila pohled. Omerta...omerta...
,,N-Ne, jen jsem ho viděla na jedné z maleb. Ale zpět k současnosti. Desátý se jmenuje Tsunayoshi, ale používá spíše jméno Tsuna. Ten kluk, s kterým jsem mluvila tam v tělocvičně je Tsunoa pravá ruka, Gokudera."
,,A o čem jsi s ním mluvila?"
,,To je jen mezi mnou a jím. Ale neboj. Co tvoje mise?"
,,Mno...Splněna a peníze předány. Tohle je poslední dobou síla, furt chytat zrádce. Na tabuly není skoro nic jiného. Hodně lidí od nás je už mrtvých. Máme tu ale legendární Vongolu, tak uvidíme."
,,Hmm..."

Po obědě jsem už opravdu čekala v tělocvičně. Obcházela jsem celou místnost, která měla tak padesát na šedesát metrů. Možná i víc, ale nad tímhle jsem se opravdu nezastavovala. Zvládne Tsuna trénink, který mu dám?
Doufám že jo.

Ostatní přišli asi o půl hodiny později. Právě jsem si čistila meče, i když se už se leskli ještě více než diamant, ale mě to furt připadalo málo.
Výtah cinkl, ale já ho jenoduše ignorovala. Už jsme o nich věděla dávno.
Z výtahu vystoupili tři lidi. Blíže řečeno kluci. Mladý Decimo Tsuna, pak Dai a nakonec Gokudera.
,,Jdete pozdě." zahučela jsem.
,,Taky vás rád vidím, Wilmo."
,,Nejsem žena, takže mi klidně tykej, Tsuno."
,,Eh...dobře."
Konečně jsem odložila hadr, zapíchla Meče do pískem pokryté podlahy a protáhla se.
,,Tak, začnem."
Zkoumavě jsem si prohlédla jejich oblečení. Tsuna na sobě měl to co předtím, Gokudera jednoduché bílé triko a volné džíny, Dai prostě jen tepláky s čenrým přiléhavým trikem. Zhodnotila jsem je jako připravené.
,,Tak jo, všichni tři na zem a sto kliků. Jestli budete odmlouvat, zvýším to."
Všichni tři začali odpočítávat svoje kliky. Já zatím hodnotila, jestli ta zeď vydrží náraz, který brzy přijde.
Asi jo, měla by.
Když všichnii tři dodělali scoje kliky, byli ještě celkem v pohodě. Jen Tsuna se třásl vypětím. Povzdechla jsem si. To bude těžký.
,,Tak a teď vám něco předvedu. Něco, co vám bude užiečný."
Přikrčila jsem se, připravená. Pak jsem náhle jak ošmouha vyběhla proti oné zdi. Rachlostí blesku jsem kličkovala. Když jsem byla už jen metr od zdi, náhle jsme změnila celou svojí polohu, vyskočila a zasadila zdi ohromnou ránu jak nohy, tak pěsti.
Zeď pukla a utvořil se tam kráter.
,,Nic jsme neviděl!" vykřikl užasle Gokudera.
,,Začínám se jí bát." zahuhlal Dai.
Usmála sjem se, prudce se otočila a rozeběhla se vysokou ryhclostí přímo proti Tsunovi. Ten před sebe dal ruce a začal jimi beznadějně mávat.
,,Ne!" vykřikl.
Zašklebila jsem se. Už jsme začínala měnit svou běžící polohu v letící.
Mou nohu, která měla narazit do Tsunova obličeje zastavila ohnivá rukavice, neboli Tsuna.
,,Dál ne." řekl temným tónem.
,,Uvidíme." zavrčela jsem.
Hbitě jsem se mu vytrhla a začala mu dávat silné ale taky ryhclé zásahy. Rameno, noha, břicho.
Jestli zjistí, jak tohle funguje.
Tsunovi se zatím nepodařilo zastavit ani jendu ránu. Jen si chránil obličej.
,,No tak seber se, Tsuno!" zařvala jsem na něj.
Tsunu náhle obalil ohnivý vítr. Ztuhla jsem, s pěstíjen kousíček od jeho obličeje. Jeho ruce pmalu klesli podél jeho těla. Tsuna otevřel své ohnivé oči, upřel je na mě. Ohnivé tornádo zesílilo.
Tohle byl Desátýho hněv?!
Zavrčela jsem. Náhle jsem p oněěm vystartovala. Jenže Tsuna byl rychlejší, mnohem rychlejší.
Rychlostí světla mě oblétl a chtěl mi zasadit ránu, zezadu, když vtom měl moje meče na jeho krku.
,,Napokoušej se ani pohnout. Jinak jsi mrtvý." řekla jsem vražedným hlasem.
,,Hej!" křikl Gokudera.
Jukla jsem po něm. Gokudera ukazoval rukama překřížená tak, že tvořila X. Přikývla jsem a meče schovala zpět do svých pouzder. Tsuna se zapotácel a jeho tornádo začalo mizet. Jako blesk jsem k němu přiběhla a jen tak tak ho chytila, než stačil spadnout na zem.
,,Tsuno?!" vykřikla jsem.
Jeho hlava byla v mém klíně. Neusnul ani neztratil vědomí, jen byl na pokraji svých sil.
,,BůBudu v pořádku." řekl.
,,Taky vím. Takže tvůj limit byl...kolik?"
,,Skoro půl hodiny." řekl Gokudera.
,,Jen?"
Pozorně jsem si prohlédla chlapce, ktarý mě dneska dvakrát málem zabil.
,,Jsi mocný. Kdybych se z toho nějak nevykroutila, byl abych už dvakrát mrtvá."
,,Vážně?"
,,Ano, Tsuno."
Podrbala jsem ho ve vlasech a usmála se. Tsuna zrudnul a pokusil se posadit se. Ale já ho zastavila.
,,Ne. Chvilku si odpočiň."
Tsuna nic nenamítal a za pár sekund spal jak zabitý.
Opatrně jsem se opřela o zeď, Tsunovu hlavu stále v klíně a unaveně přivřela oči.
,,Ten mě tak vyčerpal. Když se změní v to ohnivé zvíře, je neporazitelný. Zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by byl tak rychlí a chytrý, aby měl šanci mě zabít. A Tsuna má v tomhle módu Posledního Přání opravdu vysokou šanci. Jenže bez módu by byl už dávno mrtvý."
Gokudera s eposadil do tureckého sedu naproti mě a Dai taky. Oba vypadali tak rozlišně.
S touhle myšlenkou jsme taky usnula.

Pomalu jsme otevřela oči. Stále jsem byla opřená o zeď, Tsuna ale změnil polohu. Teď už byl plně vzhůru a sledoval mě. potřásla jsem hlavou.
,,Kolik je bože?"
,,Dvě ráno." odpověděl Gokudera.
Zadívala jsem se na něj.
,,Jak to, že jsem usnula? Tsuno, gratuluji. Kdybych nebyla na tvé sraně, asi bych byla dvakrát mrtvá."
,,Dvakrát?"
,,Jo. Poprvé před obědem a pak po obědě, což mi připomíná, že mám hlad."
Tsuna se zasmál. Pak ale zrudnul a zadíval se na mě.
,,Díky, Wilmo."
Přikývla jsem a vstala.
,,Mno, tak jděte doo svých pokojů, já jdu ještě do jídelny."
,,Zvládneš to?" optal se Dai.
,,Jo, a teď běžte. A hlavně dávejte pozor na Decimu, nepotřebuju ho mrtvýho."
Všichni se zasmáli a pak odešli. Já s eještě dvakrát protáhla, protože studené svaly se nějak nechtěli prokrvovat. Nakonec jsme se ale opravdu rozpohybovala a tak jsem už chtěla ajít, když jsem náhle v šeru spatřila Reborna, jak tam stojí a čeká na mě. Přišla jsem k němu.
,,děkuji ti Wilmo, že ho teď trénuješ chvilku ty. Já si pořebuji odpočinout od jeho neustálých otázek, poznámek a tréninku. na chvilku budu muset odjet, tak se mi o něj pořádně postarej a vycvič ho. ty sama budeš trénovaná až později. Mno...už jsme zařídil, že na něj budeš moct dohlížet i v noci. Na."
Reborn mi podal sluchátka. Byli černé, s tmavě modrým znakem mojí mafie. Nasadila jsem si je a uviděla mikrofon napojený na to sluchátko. Užasle jsem si to prohlížela.
,,I když nejsi v naší Vongolské famiglii, budeš takhle vy spojení se všemi, co ve Vongole jsou. Tady máš jejich seznam a specifikaci."
Reborn mi podal knihu. Rychle jsem v ní prolistovala. Pak jsem přikývla a usmála se.
,,Dobře, slibuju, že ho budu chránit vlasním životem."
Reborn jen sklopil hlavu a já viděla, jak jeho úsměv povadl.
,,Děje se něco?" optala jsem se.
,,To...co jsi teď řekla. Myslíš to vážně? Tvůj prsten signalizuje, že jsi následnice bosse, a ty přesto dáváš takový slib cizí mafii?"
,,Jste legendární mafie, která nevraždí, ale chrání lidi. A Tsuna je předurčený k těm největším skutkům tohohle světa. už odhaduji, že jste porazili Byakurana?"
,,Jsi dobře informovaná."
,,Ne, to jeho myšlenky, Reborne. Udělám, co budu moct."
,,Hm..."



Pán Moci II. - 2.

24. května 2013 v 7:00 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

2.


Byl jsem dost dlouho zavřený v tom křišťálu na to, abych dostal vážně velkou chuť se rozeběhnout. Ale ti dva...
,,No, rozhodně vám děkuju za záchranu mého života." zamručel jsem radostně.
,,No, spíše tomu kusu papíru, který je tady."
Dívka mi podala, velmi opatrně, pergamen, na němž byl text. Rychle jsem ho proletěl a ppak si odfoukl.
,,To vám dal ten paprika Row? Jak ubohý."
,,Row? Ty ho znáš?!" vyjekli oba.
Náhle jako blesk jsem k nim přiskočil a imlčel je dlaněmi.
,,šššš!"
Oba dva kouleli překvapeně a vyděšeně oči. Kroky dvou policajtů se naštěstí začali zase ztraácet v dálce. Oddechl jsem si a odstoupil od nich. Přitom jsem si všimnul mých překrásných zbraní. Meč mi zůstal u pasu, luk ale byl schovaný přesně...támhle!
Přiskočil jsem k nměu, odtrhnul ho a prohlédl si ho.
,,Zajímavé, jeden a půl tiséce let a na něm není ani smítko. Se činil."
Zazubil jsem se, ale pak jsem si vzpomněl na ty dva. Otočil jsem se a pohlédl na ně.
,,Jak odhaduji z vaší reakce na jméno mého otce, tak ho znáte. A jak ho znám já, učí n anějaké škole tady, co? A jestli se mohu zeptat na vaše jména...?"
,,Michell a Jack Powerovi." řekla ona dívka.
Usmál jsem se.
,,Těší mě."
,,Hele, tebe nepřekvapuje, že jsi byl v křišťálu, že jsi se objevil v hrobce a tak?" ozval se Jack.
,,Ne, protože jsme o tom věděl. Byl jsem o tom informován...později. Teď ale bychom měli zmizet, nemám pravdu? Vypadá to, že na mě dneska číhají. Nenávidím poldy."
Vyskočil jsem ven a pak pomohl ven Michell a nakonec Jackovi.
,,Sakra, máš pevný stisk." ozval se Jack.
,,Ticho." sykl jsem.
Tiše jako kočka jsem se proplížil s pomocí stínů až k bráně, jenže tam jsem jen tak tak unikl záři reflektorů aut a baterek. Zavrčel jsem a začal rychle přemýšlet. Že bych to použil teď? Ne, nepotřebuju dvě šokovaný děti. Jejic pomoc budu potřebovat. Zachvilku.
Začal jsem prohlížet zdi hřbitova a náhle našel to,co jsem hledal. Prudce jsem se rozeběhl proti zdi, která byla plná děr.
Rychleji, rychleji!
Už jsem byl u zdi. Náhle jsem vyskočil a rukama se zachytil vrcholu zdi. S pomocí děr jsem se vyškrábal až nahoru.
,,Tak dělejte! Nneí čas tady okounět!" zašeptal jsem.
Jack s Michell ke mě rychle přiběhli. Nejsem jejich velitel, ale jestli si chtějí zachránit drahocenný čas, tak spěch je nejlepší.
Pomohl jsem nahoru nejdříve Jackovi, který byl rychlí. Už jsem chtěl vytáhnout i Michell, když tu najenou mě oslepila záře reflektoru. Zasyčel jsem a v poslední setině skopl Jacka ze zídky na druhou stranou.
,,Zmiz, běž zpátky k sobě domů, my už to tady zvládnem!" křikl jsem.
,,Ale-"
,,PADEJ!"
Jack se rozeběhl jako střela a byl pryč.
Já seskočil zase zpátky k Michell.
,,Umíš bojovat?"
,,Moc ne. Proti policistům s pistolema..."
,,Tak se schovej. Tohle je můj boj."
,,B-Boj?"
,,Nekecej a padej!"
Dívka kývla a schovala se. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Třicet policistů. Třicet po zuby ozbrojených policistů. Bože, tak moc? No, Lil, máme co dělat.
Zachvěl jsem se a strhnul ze sebe kabát. akorát by mi překážel. Pod ním byli normální kalhoty s normální košilí, ale taky černý ocas, který se teď kýval z jendé strany na druhou.
Zavrčel jsem a tasil meč.
,,Kdo jsi!" vykřikl jeden policista.
,,Nikdo důležitý. Nějaké další otázky?"
,,Proč jsi tady! Dělej!"
,,Šel jsem navštívit babičku. Vás jsem si nevšimnul."
,,Ha ha, palte!"
Uslyšel jsem spoustu výstřelů a varovný výkřik. Rozeběhl jsem se proti nim, vyskočil a udělal skvělé salto. Dopadl jsme ladně na nohy a nastavil meč dalším deseti kulkám. Všechny jsem rychle odstranil.
,,Hotovo. Běžte, jinak přijdete k úrazu." zavrčel jsem.
,,V žádným případě!" ozvalo se třicet hlasů.
Odfrkl jsem si. Náhle se z mojí mysli něco stáhlo. Lil...
Otočil jsem se na podpatku, popadl Michell, která na mě šokovaně civěla a vyskočil na zídku.
,,Někdy jindy, minas!"
Už už jsem seskákával z římsy, když mě náhle něco trefilo do zápěstí. Sykl jsem, ale nic víc. Doskočil jsem na zem s prudkým trhnutím. Michell ihned vyjekla a popadla mojí ruku.
,,Jsi zraněný!"
,,Nejsem. Koukej."
Rána už začala mizet.
,,Co to k čertu...?"
,,Později. Teď jestli můžeš...?"
,,Jo jo, bůhví co řeknu mamce."
,,Žádnou nemáš. Máš jen otce."
,,Sklapni."
,,Nemůžu. Nemluvil jsem tisíc let."
,,Kecy prdy. Pojď prosím tě. Nebo mě můžeš odnést, jsem totiž na pokraji sil."
,,Dobře."

Nepřátelé - (12.) Vongola

24. května 2013 v 5:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Vongola


Dalšího dne ráno jsem se probudila na tom stejném místě jako jsem včera nevědomky usnula. Byli jsme opření o zeď právě v jedné z podzemních cest našeho úkrytu a já ležela Daiovi v náruči. Bylo to příjemnější než v posteli.
,,Dai?"
,,Ano?"
,,Jak dlouho jsi vzhůru?"
,,Hm...teď jsem se asi probudil. A co ty?"
,,Teď."
Usmála jsem se a vykroutila se z jeho objetí. Jakžtakž jsem se protáhla, ale ne moc, abych nepoškodila rány.
,,Ach jo...No, tak vstávat!" vykřikla jsem naoko nadšeně.
V jeho náruči bych ležela klidně ještě měsíc, jenže to by nešlo.
Vyhoupla jsem se na nohy a nabídla mu ruku. On jí vděčně stisknul a já ho vytáhla jemně na nohy. Usmáli jsme se na sebe a pak spolu zamířili do jídelny.
,,Co budeme dneska dělat?" optal se Dai.
,,Já asi půjdu za Renem. Cvičit a plnit mise nemůžu kvůli zraněním tak si aspoň něco vyslechnu od mého...otce."
,,Hm...potřebuješ to. A navíc, neříkal on něco o nějakém učiteli?"
,,A jo! No, díky žes mi to připomněl. Takže já už dneska mám plány. Co ty?"
,,Asi půjdu vyzkoušet nějakou misi. Potřebuju se trochu otestovat."
,,Hlavně se mi vrať celý."
,,To je moje věta, Wilmo!"
Zasmála jsem se.

Po snídani se naše cesty opravdu odebrali jinými směry. Já šla k tátovi, Dai za misemi. Povzdechla jsem si a naposledy se otočila. Jenže jsem už byla moc daleko na to, abych ho viděla. Bez varování jsem otevřela dveře do Renovi kanceláře a když jsem vešla, ztuhla jsem.
,,Co to sakra...?" zašeptala jsem.
Ren seděl za svým stolem, naproti němu někdo, koho jsem neviděla kvůli vysokému křeslu. Ale kolem toho někoho byly čtyři lidi. Všichni to byli kluci. Otočili se, protože mě uslyšeli a i ten, koho jsem vidět nemohla. Ztuhla jsem, když se ten někdo zvedl z křesla a se zvědavostí a ostražitostí se otočil.
Byl to teprve kluk!
Všichni byli mladí. Dva a dva. Jeden kluk měl šedobílé vlasy sahající mu po ramena, šedé ocelové oči a nedůvěřivý pohled. Byl vysoký, ale ten vedle něj byl vyšší. Měl krátké černé vlasy, tmavě hnědé oči a takový optimistický ksichtík. Ale ty dva na protější straně byli přesný opaky. Jeden byl nižší, měl vražedný pohled a já ihned poznala, že to je japonec. Měl totiž šikmé skoro černé oči a stejně tak jeho krátké upravené vlasy. No a poslední byl boxér. měl krátké bílé vlasy, vysokou svalnatou postavu a na rukou měl obvazy.
nasucho jsem polkla a zbledla.
Strážci takovýho mladíka?
Pátý, ten co seděl v křesle a kterého jsem předtím neviděla byl asi patnáctiletý kluk. Měl hnědé, rozcuchané vlasy, hnědé oči a stálý úsměv. Ihned jsem poznala, že je nejslabší, ale asi má nějaké eso v rukávu, protože by bossem být normálně nemohl.
Ren překvapeně vstal.
,,Wilmo! Eh...No..."
,,Jmenuji se Wilma Fontonia, mafiánka této rodiny. Má přezdívka je-"
,,Neviditelný Démon. Ano, těší mě."
Překvapilo mě, že ten černovlasej japonec vůbec promluvil. V jeho hlase jsem ihned poznala...úctu a obdiv? Sakra, co se to tady děje?!
,,Já se jmenuji Tsunayoshi Sawada, ale většinou mi všichni říkají Tsuna. Jsem desátým bossem rodiny Vongola. Těší mě, Wilmo."
Usmála jsem se a uklonila. Byl to mrav. Vongola...? Počkat...
,,Tohle jsou Gokudera s Yamamotem," Desátý boss ukázal na šedookého kluka a černovlasého optimistu, ,,a tady jsou Hibari s Ryoheiem." Boss ukázal na japonce s boxerem.
Usmála jsem se. Už mě z toho bolely ústní svaly, nebo jak se tomu říká.
,,Jak už jsem řekla, těší mě, že vás poznávám." odpověděla jsem zdvořile.
Tsuna byl jaksi v rozpacích. Ren to naštěstí nějak zpravil.
,,No, tak to bysme měli. Tady Wilma se pozapomněla zmínit, že je budoucím bossem naší mafie, ale to nechme stranou. Wilmo, prosím usaď se. Tak, Tsuno, co jsi chtěl?"
Usadila jsem se v rohu místnosti a s rukama překříženýma na prsou jsem je sledovala a přitom poslouchala.
,,No...moje rodina vám chce nabídnout pomoc, ale taky o ní žádá. Nepřátelé nám zničili naší základnu, takže bysme potřebovali dočasný úkryt, než si nějaký znovu vybudujeme. A tak jsme Vás o to chtěli požádat...a poté bychom vám pomohli s válkou proti nepřátelům."
,,Váš předchozí boss, devátý, byl velmi dobrý muž a my mu něco dlužili. Přístřeší vám klidně poskytneme, abychom splatli dluh. Ale co se s ním stalo, že slyším, že jsi současý boss?"
,,Bohužel, zemřel v boji s nepřáteli."
Tsuna náhle vypadal smutně a trochu překvapeně. Pochopila jsem jeho rekace.
Bylo to pro něj moc brzy.
Strašně jsem se lekla, když mi na zdravém rameni náhle přistálo nějaké dítě. Měl mafiánský klobouk s oranžovým pruhem a černý smoking. Na klobouku měl nějakou divnou ještěrku. Černé rozježené vlasy měl částečně skryté pod kloboukem.
,,Reborne!" vyjekl náhle Tsuna.
,,Reborn?" optala jsem se tiše.
Náhle mi to docvaklo.
,,Není to snad...!" řekla jsem užasle.
Náhle se mi to všechno vybavilo. Vongola, Desátý boss, který má stejnou zbraň jako první, neboli nadvládu nad ohněm a ohnivé rukavice.
Vongola...nejsilnější mafiánská rodina, která má zvláštní schopnosti.
Vongolské prsteny...
Mimoděk jsem se podívala Desátému bossovi na prsty a s překvapením jsem tam uviděla nejsilnější z prstenů, neboli prsten oblohy. Byl celý...
Na světě existuje sedm prstenů. Nejhlavnější je prsten oblohy, neboli prsten, který ovládá vše a má nesmírnou moc. Pak tu je dalších šest, méně mocných - prsten Mlhy, Mraku, Vody, Ohně, Bouře a prsten Hromu. Ale kde tedy jsou ti dva poslední?
Tsuna si všimnul mého pohledu a kývl. Pak se podíval na Reborna a zazubil se.
Protáhla jsem překvapeně obličej. takhle se chová Boss? Bože...
Reborn mi seskočil z ramene a já sykla.
,,Omlouvám se." řekl a pak odťapkal k Renovi.
Malý arcobaleno, neboli jeden z dětí, kteří měli nějakou tajemnou moc a patřili k nejsilnějším mafiánských rodinám. Takže všechno je pravdivé, Vongolská rodina není jenom legenda a Reborn taky ne!
Naše rodina měla arcobalena, teda myslím, že ho stále má, jenže teď je někde jinde. Později to vysvětlím.
Náhle mě rozbolela hlava tak moc, že jsem zaryla prsty do vlasy a schovala se do klubíčka. Přitom mi uniklo zaskučení. Sice krátké a tiché, přesto si ho všichni všimli.
Byla jsem napjatá a to škodilo i mým ranám. Začali hořet a pálit jako nic. Začala jsem se silně třást.
,,Wilmo?!" vykiřkl Ren.
Přiběhl ke mě a já ucítila jeho chladné ruce na mém čele.
,,Vždyť celá hoříš."
,,To je dobrý, dojednej to tady. Jsem v pořádku." řekla jsem skrz zaťaté zuby.
,,Nejsi."
Malý arcobaleno mi vyskočil na kolena a zahleděl se mi do očí. Sáhl mi na čelo a zavřel oči.
,,Ach...hm...Tsuno, Hibari, pomožte Wilmě do nemocnice, co je tady. Ihned."
Tsuna se rychle zvedl a Hibari si jen povzdechl, ale přistoupil ke mě taky.
,,N-Ne, to je v pořádku." zasípala jsem.
,,Přestaň." řekl pevně Reborn.
Přikývla jsem a vstala. Tsuna mě podepřel z jedné a Hibrai z druhé strany.
,,Díky, strážce Mlhy a Desátý bosse."
,,Stačí Hibari."
,,A u mě stačí Tsuna, Wilmo. Ano?"
Usmála jsem se.
,,Dobře."
Sykla jsem, když Hibari omylem zavadil něčím studeným a pevným o mojí ránu.
,,Co je?"
,,A-Ale nic..."
,,Aha, chápu. Tak ona to nebude jen horečka. Tak proto byl Reborn tak ustaraný. Rychle."
Podlomila se mi kolena, ale Tsuna mě v poslední chvíli zachytil. Ucítila jsem, jak z něj náhle sálá ohromná síla. Pootevřela jsem oči a uviděla, jak mu na čele hoří plamen, jeho oči jsou zlaté, bez panenek a rukavice na jeho rukou byli obaleny ohněm.
,,Neboj, budeme tam rychle." řekl náhle bezbarvým hlasem. Velitelským hlasem.
Nějak moc pozornosti jsem tomu nepřikládala. V ráně mi náhle vybuchla taková bolest, že jsem jen s sebou škubla a pak ztratila vědomí.

V v V


Probrala jsem se u sebe v pokoji. Vedle mě seděl Hibari a právě mi na ránu přikládal prsten, kolem nějž byla nějaká fialováá mlha. Rána začala strašně pálit a já vykřikla.
,,Klid...bude to jen chvilka." zašeptal.
,,Wilmo!" ozval se nějaký hlas.
Uviděla jsem náhle hnědé ustarané oči mladého bosse a usmála jsem se.
,,Děkuji...Tsuno."
,,To nic nebylo, přece jen ti šlo o život. Hibari ti v ranách zjistil jed a odstranil ho. Teď se snaží tvoje rány zklidnit, protože ses přetížila a něco v tvém těle se přepnulo."
,,Aha...děkuji...Hibari. Ale pokud jsi už unavený, budeš nám k ničemu. Musíš taky odpočívat...Ještě vydržím."
,,Nebuď si tím jistá ať už jsi dokázala cokoliv. Možná jsi Neviditelný Démon, ale nejsi nesmrtelná, takže na kolena tě může srazit i obyčejné škrábnutí."
,,To bylo hnusný."
,,Nenapínej se! Už tak mám s tebou dost práce."
,,Když to nechceš dělat, nemusíš. mě to je úplně fuk."
,,Jak myslíš. Ale až budeš pod kytkama, mě strašit nechoď."
Unaveně jsem protočila panenky.
,,Tak jak to dopadlo s vámi?" optala jsem se Tsuny.
,,Reborn za mně všechno dojednal. Budeme dočasně bydlet tady a pomáhat vám s čím budeme moct. A myslím, že Ren říkal něco o tom, že až se zotavíš, tak mě budeš učit..."
,,Buže...Doufám, že mojí lekci přežiješ." řekla jsem.
Pak jsem kvůli další ohromné bolesti ztratila vědomí.

Vongola...je tady a žádá nás o pomoc...
A já budu učit Desátého bosse, vládce Oblohy...
To bude sranda!


Nepřátelé - (11.) Prsten Následníků

23. května 2013 v 19:55 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Prsten Následníků


Když jsem se znovu probrala, bylo mi natolik dobře, že jsem ihned vystřelila do sedu. Pokoušela jsem se přitom nevnímat tu sebevražednou bolest, která mi vystřelovala z ran.
,,Hej! Co vyvádíš!?" vyjekl někdo vedle mě.
Otočila jsem se a zamžourala na Daie, který se pokoušel zvendout ze země.
,,Jej, Dai. Nečekala jsem, že tu někdo bude."
,,Promiň, zrovna jsem přišel."
,,Haha, lháři."
,,Tak to mě urazilo."
,,No jo no jo, klídek, Dai."
Dai se usmál, ale pak zbledl a zaklel.
,,Wilmo...Máš mozek? Ta rána zrovna teď přestala krvácet a ty najed-"
,,Ha! Takže jsi tady byl! Celou dobu..."
Zmlkla jsem. Před očima mi vybuchly hvězdičky a já si sáhla na čelo. Potřásla jsem hlavou, pokoušejíc se zahnat tu bolest, ale nakonec jsem to nevydržela a sundala nohy z postele.
,,Hej!"
Hodila jsem po Daiovi varovný pohled. Pak jsem se pokusila postavit na nohy. Jo, dobrý.
Chvilku jsem se musela předržovat stěny, ale nakonec jsem se rozchodila natolik, že jsem pevně stála.
,,Dai, chvilka soukromí."
Mladík zrudnul, kývnul a zmizel za dveřma. Oddechla jsem si a podívala s ena tu hrůznou noční košili, kterou mi přidělili.
Je načase si vzít prsten.

Už převlečená v bolerku, které mi zahalovalo jen hrudník a které mi odhalovalo rány, protože kdyby náhodou se něco stalo, abych pak nemusela přijít o nějaké hezké triko. Pak jsem měla dlouhé otrhané džíny, které jsem měla docela ráda a nakonec opasek s pistolema. Meče jsem stejně nemohla používat kvůli zraněném rameni. Vyšla sjem ven a uviděla Daie, jak se opírá o stěnu s rukama překříženýma na prsou. Usmla jsem se a Dai kývl. Náhle byl nějak moc vážný. Na chvilku jsem viděla, jak se na jeho pravém prostředníku zaleskl prsten, ale neviděla jsem toho moc.
Byli jsme docela hluboko v podzemí. Podle historie naší mafiánský rodiny nechal Osmý vystavět tyhle tajné prostory kvůli válce, která zuřila i tady. A díky tomu se mafiánské rodiny rozrostli a my jsme náhle byli v nebezpečí, takže jsme se skryli.
Jako bysme se do země propadli, což to docela vystihuje.
Tiše jsme šli dlouhými chodbami osvětlenými žárovkami a lampami vysícími ze stropu. Stěny byli z betonu, ale byli obarvené světle oranžovou bravou a jediné, co tu jednovárnost narušovalo byli krabice či dveře.
Došli jsme na konec chodby, k výtahu. S překvapením jsme zjistila, že jsme deset pater pod zemí. Náhle se mi udělalo úzko.
Kolik tun zeminy je právě nade mnou? Určitě by mě to rozdrtilo.
Dai zavolal výtah, oba jsme do něj nastoupili a mladík zmáčknul tlačítko s číslem jedna.
Výtah vystřelil nahoru jak raketa.

Stála jsem v prvním patře, v patře kde jsem - až po tréninkovém centru - trávila nejvíce času. Bylo to tady všechno dobře řazízené. Na nástěnce byli různé mise, které si mafiáni brali a plnili je za určitou částku, která tam byla vypsaná. V osmdesáti procentech to bylo něčí zavraždění. To ostatní...však uvidíte.
Teď mě ale dřevěná nástěnka vůbec nezajímala. Ani užaslé pohledy ostatních dospělích mafiánů, kteří mě sledovali. Ani jejich šuškání.
Prošli jsme kolem baru a občerstvení, cel až jsme nakonec prostě došli k dvoukřídlným dveřím z nějakého černého dřeva. Na nich byl vyryt náš znak - neboli dva překřížené meče pod růží obtočeném oblouku. Pod tím vším byl nápis Fantonia. Nikdo neví proč, ale náš První boss měl prostě příjmení Fantonia. A k nám se to hodí.
První boss měl právě za zbraně tyhle dva meče, dvojčata. Já byla první po devatenácti generacích (Ren je devatenáctý boss), kdo dokázal ovládnout tyhle dva meče. Zkoušeli to všichni.
Usmála jsem se a odvaha, která mi rozechvěla kosti mě uspokojila. Zabušila jsem na dveře a zevnitř se ozvaly rázné kroky. Ustoupila jsem.
Dveře se prudce otevřeli a já uviděla nasupeného Rena, jak celý rudý stojí připravený zasadit mi ránu.
,,Už ne! Žádné další peníze nerozdávám!"
,,Rene!" vyjekla jsem.
Ren ihned přestal, když mě poznal. Pak se zamračil.
,,Měla bys ještě ležet. Brzy tě budeme potřebovat."
,,Nemluv jako bych byla zbraň."
,,Promiň, princezno."
Povzdechla jsem si. Proč zase začíná? Vždyť jsem tenhle titul už dávno zamítla.
,,Promiň. Musíš být unavená, pojď dál."
Nic jsem nenamítala, jen jsem prostě vešla dovnitř a usadila se v jednom z honosných a pohodlných křesel.
Dai se usadil vedle mě.
Ren se usadil za mohutný stůl, na kterým stál počítač, hromada papírů a pistole. Za Renem zářila obrazovka, na které problikávali záznamy z kamer.
,,No, když už stojíš a jsi u mě Wilmo, tak to vypadá, že sis přišla pro svůj prsten, jeli pravda?"
,,Ano."
Ren vytáhl čenrou krabičku s rudým znakem na víku a podalmi to. Krabička byla malá, vešla se mi do dlaně. Otevřela jsem jí.
Byl to pro mě šok.
,,N-Ne! Rene jak to!?"
Ren pokrčil rameny.
,,Já nevím. Když jsi udělala zkoušky, náš prsteník vyplivnul tenhle a ty víš, že prsteník se nikdy nemýlí."
,,Ale proč? Já přeci nejsem..."
,,No vlastně..."
Upřela jsem na Rena vyděšený pohled. Muž ihned sklopil pohled a hodně dlouho se nikdo neozval.
Abyych to všechno vysvětlila. Prsteník bylo zvíře, nebo něco mezi zvířetem a věcí. Vždy, když nějaký učeň udělal zkoušky, prsteník vyplivnul jenoduchý ocelový prsten se znakem naší famiglio, neboli rodiny. Jenže když někdo udělá zkoušky neočekávaně a je krve dané rodiny, prsteník vyplivne prsten Následníka. To je budoucí boss naší rodiny.
Já jsme splnila to první, udělala jsem zkoušky a to s něočekávaným zvratem. Jenže nikdo mi nikdy neřekl, že splňuji i tu druhou podmínku.
Naklonila jsem zamyšleně hlavu.
Osudu se nedá uniknout.
,,Rene?" optala jsem se jemně.
Boss s sebou trhnul a když si uvědomil, že tam čekám na odpověď, pvzdechl si a vstal. Otočil se zády k nám a já vycítila, jak se změnila atmosféra.
,,Wilmo, je pravda, že splňuješ obě podmínky. Jsi krve Fantoniů a to nemůžeš změnit. Jsi jediná nástupkyně na budoucího bosse."
,,Neříká se ale, že boss musí být pouze muž?"
,,A ty jsi bojovala s mužem, když nás napadla Daiova rodina?"
Překvapeně jsem sebou škubla. A jo.
,,Dobře. Ale stejně. Hodím se na bosse? Nemám pro to přeci vlohy, i když se zbraněmi to umím. Mám na to mozek?"
,,Nechám tě vycvičit, neboj. Tohle, o čem se tady bavíme byla omerta, daná od tvé matky. Sice nebyla bossem naší famiglio, ale přesto tady měla její slova taky váhu. Dala omertu na to, že nikdo nesmí zmínit o tobě, že jsi budoucí boss. Dokud nedostaneš prsten. Bylo to tak lepší a já své ženě a tvojí matce nic nezakazoval. Měla volnou ruku."
,,A-Ale...co se s ní stalo?"
,,Zmizela. Wilmo, dlouho jsme po ní pátrali. Ale prostě nebylo možné jí najít. Hlídali jsme jak tebe tak jí, protože jste žili jinde. Jenže jednoho dne prostě zmizela. A ty jsi zůstala sama.
Ani netušíš, jak moc jsem tě chtěl vzít k nám, ale omerta od tvé matky byla silnější. Všichni jsme byli svázaní."
,,Mami..." zašeptala jsem.
,,Tak či tak, jsi teď pravá mafiánka a víš o sobě pravdu. Vítej, Wilmo Fantonia."
Nasucho jsem polkla.

Prsten Následníků se blýskal ve světle lamp. Byl z nějakého zvláštního materiálu. Byl normálně šedivý, ale podivně lehký. Bylo to jemně ozdobené a znak se tam pyšnil zvláštním místem na mém prostředníku.
Takže nejen že jsem dostala prsten, ale taky pravdu o svém původu.
,,Sakra." sykla jsem.
Vyhoupla jsem se do sedu a stiskla si ránu, která mě začala znovu otřesně bolet. Do postele se mi ale vážně nechtělo.
Potřebovala jsem být prostě chvilku sama.
,,Wilmo?" ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a pak se zkroutila. Sáhla sjem si na bok.
,,Iiiiité! To bolí!" sykla jsem.
,,Jsi v pořádku?"
,,Dai!" řekla jsme překvapeně.
Ze stínu, který byl kousek ode mě se odloupl Dai. Měl skvělou schopnost splynout s okolím. Tu bych taky někdy chtěla vyzkoušet, ale nikd ymi to moc nešlo. Neměla jsem a to trpělivost.
,,Promiň, vylekal jsem tě?"
,,Docela jo."
,,Tak co?"
Dai se posadil vedle mě a já napřáhla ruku před sebe. Nejen že se třásla, ale z konečků prstů skapávala krev.
,,Co to...?"
Pohlédla jsem dolů a náhle vyjekla.
Dai tam taky pohlédl a jen nesouhlasně zamlaskal. Z jedné brašny, co nosil na opasku vytáhl obvazy.
,,Eh..."
,,Ne. Já sama."
Dai se usmál a přikývl. Já si odvázala obvaz, který byl prosáklý krví a položila ho na zem vedle sebe. Vzala jsem si od Daie obvaz a ránu si přvázala.
,,Vypadá špatně i přesto, že se ti to hojí rychle."
,,Vím. Taky mě to hlodá. Ale víš ty co? Nebaví mě tady probírat jen svoje problémy. Co ty? Určitě tě něco žere."
Dai byl chvilku zticha. Díval se mi do očí. Vím, jaký to je, nalézt v sobě odvahu, když se musí s něčím někomu svěřit. Obzvlášť kluk holce.
,,No...nechápu proč ti to neřekli dříve. Mohla ses na too aspoň psichycky připravit a dvičit na sobě."
,,No, chápu že jsou kluci natvrdlí a že prahnou ppo moci, ale vysvětlím ti to. Jendoduše, chtěli abych měla co nejdéle normální život. Teď jsem ale zločinec, něco, co je horší než zloděj. A navíc, ještě se to předává z generace na generaci. Takže chtěli, abych byla normální holkou co nejdéle to jde. Jenže když se to pak tak zvrtlo. Tik, tak..."
Dai mě objal a tichým hlasem mě začal uklidňovat.
,,Ale koukni. Jsi mezi mafiány jedna z nejsilnějších. Před zákonem budeš lehce utíkat. A navíc, máš tady taky nás, přátele a rodinu, takže nic ti chybět nebude..."
,,Co my víme, Daii. Já bych tak chtěla nějaký maják v tomhle krvavém oceánu."
,,Budu ti stačit já?"
Pohlédla jsem do těch tmavých, překrásných očí. Jsme teď ráda, že jsem ho nezabila. On je můj maják, který rozzáří mou tmu.
Smutně jsme se usmála a přitiskla se k němu.
,,Ano."

Nepřátelé - Konečně jsem mafiánka?

21. května 2013 v 6:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Konečně jsem mafiánka?


Podvaceti nehodách, dvoum srážkám a třem miliónům nadávkám jsem dojela do toho zastrčeného, strašného a hnusného parku. Auto, celé omlácené jsem nechala stát asi tak kilometr od vchodu a sama do došla.
Tiše jsem se rozhlédla. Nikdo nevypadal podezřele. Všude byli hloučky, někdo byl na telefonu a spěchal, někdo se plavil na řece. Povzdechla jsem si a skočila do toho hnusnýho a strašnýho tunelu.
Když jsem vyletěla a zase se sedřela na zemi, hekla jsem a pomalu se zvedla na nohy.
,,Sakra dejte sem aspoň žínky." zamumlala jsem.
,,Wilmo!" uslyšela jsem výkřik.
Otočila jsem se a uviděla Rena s Daiem, jak za mnou rychle spěchají. Ren měl obvázanou hlavu a Dai ho podpíral. Za nimi spěchali další dva mafiáni.
,,Jsem tak rád, že tě vidím celou a neušpiněnou něčí krví!"
,,No, moc k otmu nescházelo. Byl to amatér."
Odfoukla jsem si vlasy z čela a zadívala se na oba dva.
,,Rene, co se ti stalo?"
,,Ale, jen menší přepadení, které jsme nečekali. Nakonec všichni stejně skončili na druhém břehu."
,,To vidím." zafuněla jsem.
Po podlaze ještě byli pořádné kaaluže krve.
,,nějaká ztráta u nás?"
,,Naštěstí ne. Byla to malá mafiánská rodinka. Na nás neměli šanci."
,,A já odhaduju, že jste jim skočili na špek." zavrčela jsem najednou celá vážná.
,,Cože?"
,,Táhle kamera, támhle sledovací zařízení, tamhle bomba. To nejsou naše věci."
,,Bystrá jako vždy. Hej! Odpalte ty hnusy z těch zdí!"
,,Ano!"
Parta mafiánů ihned začala odstřelovat všechny zařízení,, která nebyla naše. Za chvilku už šli prohledat skluzavku a únikový východ.
,,Dobrá práce jako vždy, Wilmo. Už se těším, až..." Ren ztichl.
Protočila jsem panenky.
,,K mým uším se do dolehlo, Rene. Nic se přede mnou neschová, tak nedělej, že o tom nevíš. Jen tak mimochodem, nejde ta zkouška udlěat hned? Byla bych o něco užitečnjěší jako mafiánka, protože takhle si připadám taková..."
,,Bezcená?"
,,Jo."
Ren naklonil hlavu na stranu, zamračil se, ale pak se usmál a kývl.
,,Máš pravdu, chybí ti sebevědomí."
,,To jsem neřekla!"
,,Ale chybí!"
,,Nechybí."
,,Chybí!"
,,Nech-"
,,Ticho!" ozval se Dai.
Oba jsme se na něj rozzuřeně podívali.
,,Co je!?"
,,Přestaňte chováte se jako děcka. Takže vás prosím, přejděme k té zkoušce, aby jsme to mělli za sebou."

Dai mi vysvětlil, že zatímco já si tam flirtovala s tím pedofilem, on se zatím dohodl s Renem, že se k nám přidá a že udělá zkoušky stejně jako já. Pak mi ještě prozradil, že ty zkoušky už byli přesunuté na teď, takže jsem na to nemusela upozorňovat. samozřejmě mě to jen dopálilo.
Teď jsem měla chytit a eliminovat (neboli zabít) jednoho zrádce, který si to rázoval k nepřátelské straně. Měla jsem ho najít a zabít říve, než se tam dostane.
Tiše jako kočka jsem běžela po střechách a dívala se dolů. Hledala jsem ho. Jediné, co jsem měla byl jeho popis.
A to bylo dost.

Hledala jsem jen čtvrt hodiny, než jsem na něj narazila. Uvolnila jsem tiše meče a seskočila ze střechy. Asi jsem udělala nějaký rámus, protože muž se otočil, celý vystrašený a zadíval se na místo, kde jsem ještě před sekundou byla.
Pak se vydal dál.
Rozeběhla jsem se za ním s meči v rukou. Muž se otočil a na poslední chvíli můj výpad blokoval kovovou rukavicí. Zavrčela jsem a ihned na něj začala sázet další a další rány. A on je blokoval a blokoval.
,,No tak!" zakřičela jsem.
Náhle mu z rukavic vyjeli drápy a bodli mě do ramene. Zasípala jsem a škubla s sebou. Ihned jsem do něj začala být trojnásobně.
Už jsem si vzpomněla - Železný dráp. Tak se jmenoval.
Uviděla jsem prsten, který se krátce zaleskl ve slunečním svitu. Zrádce, zhnusil se mi.
V očích mi vybuchl hněvivý oheň. Začala jsem vidět rudě. Zařvala jsem a začala do něj bít jako šílená.
Bojový tanec, na špičkách jsem tam bojovala a kryla se meči, které se leskli a skřípěli o kovové spáry. Slabina, slabina...
Náhle jsem spatřila pohyb. Uviděla jsem celou mafiánskou rodinu jak se na mě hrne. Tím výkřikem...
Muže příchod lidí povzbudil, ale taky rozptýlil. Jako blesk jsem vyrazila a oba moje meče si to prorazili mužovým tělem a smoking se začal zbravovat do ruda.
Přesná trefa do srdce.
,,Chcípni ty špíno." zavrčela jsem.
,,Udělal jsem dobře. Tohle nepřežiješ, démone." zachraptěl muž, než zemřel.
,,To těžko."
Otočila jsem se k nim a postavila se do bojové pozice. Začali na mě mířit samopali, pistolemi a bůhví čím vším ještě.
Přes mojí obranu se nedostane ani jedna kulka.
Přikrčila jsem se, napjala svaly a náhle, aniž by to stačilo lidské oko spatřit, jsem doběhla k nim a skosila první čtyři jedinou ranou. Roztočila jsem se a jako tornádo se prorala tou malou skupinkou skládající se asi z dvaceti mafiánů. Meči jsem ťala z jednoho do druhého. Padali jako kuželky. Ale kde je jejich boss?
Tornádo přestalo tehdy, když jsem dostala ránu do boku. Zasípala jsem a vyplivla krev. Ihned jsem se otočila a chtěla zasadit ránu, ale ten někdo byl ode mě už dál.
Kolem mě bylo deset mafiánů, plně ozbrojených. Zavrčela jsem a udýchaná se na ně zadívala vražedným pohledem.
,,Tak pojďte." řekla jsem.
,,Jasně. Holky se nebijou, holky se mlátěj." řekl jeden.
,,Je mi to jedno, ale já nejsem holka, já jsem Neviditelný Démon."
,,Teď zrovna-"
Vypálila jsem a vrazila tomu posměváčkovi meč do břicha. Ten druhý skončil muži vedle v krku.
,,Ještě nějaké další poznámky?" zeptala jsem se naoko mile.
Oba klesli mrtví k zemi. Odflusla jsem si a otočila se.
,,Kdo další."
,,Jsi rychlá, to se musí uznat. Ale jsi taky dobrá?"
Pohrdlivě jsem se ušklíbla a vyběhla proti němu s hroty mečů nastavenými na něj. Tělem mi náhl eprojela příšerná bolest a já se otřásla. Dlouhým sekem jsem poslala k zemi další čtyři, kteří na to nebyli připravení. Zbývali čtyři.
Byli to profíci. Mířili na mě zbraněmi a čekali na vhodnou chvíli. Začala se mi třást kolena. Sakra.
I tak jsem ale proti nim vyrazila. Běžela jsem pomaleji, ale stále rychle. Vystřelili po mě a já kulky viděla dobře a jesně. Odrazila jsem je plochou stranou meče a pak se zastavila. Rozmáchla jsem se meči a ty se zasekli o dvě těla, která byla po krajích. Muži vykřikli bolestí a pak se skáceli na kolena.
,,Ach, už vím. Rodina Neliquilinů. Slabí a pomalí. A přesto je sejme jen jedna ,holka'?"
Zbyli poslední dva. Ucítila jsem, jak se mi podrážkou začala prosakovat krev ostatních. Poadívala jsem se dolů a uviděla rubínovou krev, jak se rozlévala po dlaždicích a vsakovala se do země. Zvedl se mi žaludek. To já...?
Vystoupil boss.
,,Smrt všech mých přisluhovačů ti neodpustím, Démone. Takže si dáme souboj."
,,Klidně."

Bosse jsem porazila snad až neuvěřitelně hladce. Sice měl dobrou zbraň, dlouhý a ušlechtilí meč, jenže byl asi jen na okrasu. Jediným seknutím jsem ho zlomila a pak druhým probodla ,bosse'. Muž zasípal.
,,Budu tě strašit."
,,Na to nevěřím. Requiste in peace."
Boss byl mrtví.

Když jsem byla hotová (toho posledního jsme nechala zdrhnout) opřela jsem se zničeně o zeď domu. Sjela jsem po ní a pak dosedla na chladnou zem. Trhnula jsem s sebou. Podívala jsem se na svou ruku, kteoru jsem měla přiloženou k ráně. Byla ošklivá a krev z ní nepřestávala vytékat. Cítila jsem se slabá. Ruka byla celá od mé krve.
,,Rudá, barva vášně a zla. Barva vrahů." zašeptala jsem.
Jsem vrah? Jen kvůli zkoušce jsem musela zabít dvacet mafiánů? Přemýšlím někdy vůbec?
S těmahle myšlenkama jsem ztratila vědomí.

W w W


Probrala jsem se v měkké a příjemné posteli. Slyšela jsem tiché mluvení dvou mužů a kapání vody. Někdo vyždímal hadr a přiložil mi ho na odhalený bok. Trhla jsem s sebou, když jsem ucítila, jak se něco dotklo mé rány.
,,Ššš, jen klid. Bude to v pořádku." ozval se měkký hlas.
Pootevřela jsem oči a uviděla Daie s Renem, jak stojí u nohou mé postele. Po levé straně seděl mafiánský doktor (medik) a právě mi přikládal mokrý hadr a utíral krev, která byla kolem mé rány.
,,C-Co se s-"
,,Klid, nemluv. Šetři si síly. Naši mafiáni po tobě pátrali v oblastech, ve kterých tě lidé zahlédli, takže tě pak našli u na kousky rozsekané rodiny Neguilinů a toho zrádce. Někteří nevěří, že jsi to zvládla sama, ale všechny rány mrtvých byli dvěma meči a ty jsi jediná, kdo s nimi umí. No, boss ti dořekne zbytek."
,,Strašně jsme se o tebe báli, když jsme viděli tvá vážná zranění. Ale jak tak vidím, budeš brzy v pořádku. Zkoušku jsi udělala nanejvýše výborně, vlastně to byl neočekávaný výsledek, že jsi vlastně eliminovala i našeho neppřítele, Neguiliny. Takže jakmile se uzdravíš, předstoupíš jako nová mafiánka. Prsten chceš kdy?"
,,Až se postavím na nohy. Kdžy jsem takhle bezmocná, mohl by ho někdo ukradnout. Promiň Rene, ale nikomu nevěřím."
,,Opatrná jaok vždy. Dobře, až se na to budeš cítit, máš ho u mě. Pojďte, necháme ty dva osamotě."
Ren chytil medika v podpaží a odtáhl ho ven.
Dai si ihned sedl na židličku, na které před chvilkou seděl právě medik.
,,Tak co, jak ti je?"
,,Jde to. Není to už tak strašné jako když to bylo čerstvé."
,,Já jsem svoji zkoušku dodělal až o pár hodin později a to se mi do cesty nepřipletla žádná rodina. Jsi hodně dobrá, Wilmo. Právem na sebe máš být hrdá. Mě už prsten předali, protože jsem nechtěl čekat. Od mé předchozí rodiny jsem se odtrhnul, stejně se vlastně rozpadla hnea potom, co jsi porazila našeho bosse. Takže d-"
,,Neukazuj mi ho. Chci ho vidět až...potom."
,,Chňápu. Hele, nemohla bys mě někdy naučit, jak to děláš?"
,,Co?"
,,Že máš takovou výdrž."
,,To se nedá osvojit. To musíš mít v genech. Víš, přežila jsem jen díky šílenství. Automaticky jsem přepnula na mojí...bojovou stránku a ovládl mě vztek s šílenstvím...Tak jsem vyhrála."
Pak jsem zase usnula.

Nepřátelé - Všechno nebo Nic!

20. května 2013 v 17:33 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

VŠECHNO NEBO NIC!!!


Utíkala jsem a smála se jako magor. za mnou běžel černý stín a ryhcle se přibližoval. Tak jo, kočička si chce hrát, jo?
Abych vysvětlila.
Kde jsme to minule skončili? Ano, už si vzpomínám - u toho, jak jsme byli blízko u sebe, že? Mysleli jste si, že se políbíme? Zadarmo ani kuře nehrabe a já nejsem coura.
Tehdy jsem vyskočila a vyplázla na Daie jazyk.
,,Když tu pusu tak chceš, tak si jí musíš zasloužit. Chyť si mě!"
Vystřelila jsem odtamtud jako střela.

No, tak teď víte, co se stalo.
A já jsem v průseru.
Otočila jsem se znova a skoro bych přísahala, že sjem zahlédla, jak za Daiem vlaje ocas! Ale ne, to musela být asi nějaká šála nebo tak něco.
Běžela jsem dál.
Nevím, jestli se držel dál nebo byl opravdu tak pomalý. Ať tak či tak, měla jsem z toho krásný a uspokojující pocit. Právě jsem zatáčela za roh, když mě náhle něco chytilo kolem pasu a přitisklo k sobě. Ihned jsme se prudce otočila a v tom...
Dai! Ty zmetku jeden lstivej!
Samozřejmě, že to byl Dai a tu pusu si vzal opravdu zadarmo. Celou dobu to jen hrál.
Slastně jsem zavřela oči a nechala se unášet tím krásným pocitem.

Když jsem oči znovu otevřela, viděla jsem dva vyčnívající růžky, které překáželi slunci. Jé, jak roztomi-
Doprd-
Uskočila jsem jakok raketa a obejmula místo Daia sloup.
,,C-C-C-C-Co to! T-T-Ty máš r-rohy?!" vykoktala jsem.
Sjela jsem níže. Takže to,co jsme si myslela, že je šála vlastně byl...
Zbledla jsem a málem se mi podlomila kolena. Vážně!
Kolem Daivoi nohy byl obmotaný tmavě modrý, skoro černý ocas. Byla jsem tak překvapená, že jsem ten sloup nepustila, spíš jsem ho málem zlomila. Kov odporně zaskřípal, jak jsem ho zkroutila. Dai s sebou trhnul a jeho uši přilehli k hlavě. Čuměla jsem na něj jak vyoraná myš.
Uši...tenkrát...
Když mě to auto málem přejelo...zdálo se mi, že emá Dai uši a ocas, takže vypadal jako kočka...jenže to nebyl sen, čímž pádem...
,,Doprčic!" vyjekla jsem.
Dai sklopil pohled a pak, když s ena mě znovu podíval, byl to pro mě šok.
Udělal na mě smutná očička!
,,Moc se omlouvám," řekl jemným dětským hláskem, ,,já ti to chtěl říct, jenže..."
Náhle jsem byla jako střela. Než stačil mrknout, přiletěla jsem k němu a zasadila mu takovou perdu, že málem omdlel. Dai se chytil za hlavu a začal sprostě nadávat. Umlčela sjem ho další ranou.
,,Na klení bude čas později!" křikla jsem.
Popadla jsem ho za ucho a začala táhnout za sebou zpátky do mého bytu. A tam si to hezky vyřídíme.
Dai po celou cestu ječel jak holka. Zavrčela jsem jako rozzuřený vlk a on ihned ztichnul. Právě jsme došli k mým dveřím a já je kopnutím otevřela. Vhodila jsem ho dovnitř a zabouchla je. S vražedným pohledem jsem se k němu přiblížila.
,,Máš co vysvětlovat, kocoure. Jinak tě oholím!"
Dai zblednul a začal všechno hbitě vysvětlovat.
,,Je to omerta, ale něco ti můžu říct. Vložili do mě geny kočky a člověka, takže jsem se změnil v tohle. Dostal jsem skvělé smysli a k tomu ještě šestý smysl a tímhle jsem se stal nejlepším učněm v naší mafiánské rodině. Příští týden si mě zavol-"
,,To mě nezajímá, mě zajímají ty uši a to všechno. Jak si k tomu přišel. Geny by tě zabili, tak povídej."
Dai se roztřásl a chytil se za hlavu. Tím si na chvilku zakryl uši a připlácl si je k hlavě. Usmála jsem se a na chvilku jsem si vážně dokázala představit nějak jinak než jen jako pako. Dai zvedl pohled a já se setkala s jeho kočičíma očima. Zlatavé s kočičími štěrbinami.
,,Byl jsem jen pokusný králík. Chtěli to na mě zkusit, jestli se jejich pokus vydaří. Nejdřív moje tělo tyhle geny nechtělo a vzpouzelo se. Já kvůli otmu začal umírat. Jenže pak mi dali něco, nějakou látku, která tyhle geny přizpůsobila podmínkám mého těla a do týdne se ze mě stal kočičí kluk. V mafii ještě nemám žádnou známou přezdívku, ale brzy budu, jakmile se stanu pravým mafiánem."
,,Jo, říkal jsi něco o příštím týdnu. Já taky příští týden zmizím na přijetí k mafiánům a myslím, že se šušká něco o tom, že si mě náš boss vezme jako pravou ruku. Což nevím, jestli mě to nepřipoutá navždy k Itálii."
,,Ne!"
Dai celý roztřesený vrtěl hlavou.
,,Daii, nemůžu to změnit. Je to rozhodnutí bosse a ten si vybírá. Po boku má tu nejlepší nebo toho nejlepšího. Ale o těchhlech pravidlech jsem se dověděla teprve před rokem, když mi je dali přečíst. Všechno další je omerta."

Pozn. Autorky:
Omerta je nejtajnější tajemství. Když ho někdo přikloněný k daný mafiánský rodině poruší, má kulku v hlavě. Takže je to zákaz mluvení o daném tajemství. O omertě rozhoduje mefiánský boss, neboli hlava dané mafie. Kdybyste chtěli zjistit více, pusťte si Katekyo Hitman Reborn!

Povzdechla jsem si a sesula se. Dai tam zůstal sedět jako socha.
,,Pak tedy se přidám k vám. Poruším omertu."
,,Daii, za porušení omerty zalatíš životem."
,,Jsou i mírnější omerty. Já jsem u jedné z nejsilnějších rodin, takže když mě vykopnou, tak by s etoho nemělo moc stát."
,,Jssi úspěšný pokusný králík. Jen tak lehce se tě nevzdají."
,,Nevadí, stejně mám otce u vás, tak je to v pohodě."
Zacukalo mi v oku. Jo a platíme za něj docela dost.
Povzdechla jsem si.
,,Omertu neporušuj. Stačí, když se prostě příští týden přidáš k nám, pojedeš se mnou k nám do Itálie, složíš zkoušky a pak hurá k prstenu!"
,,Tak a teď je tohle naše omerta. Jinak jsme oba mrtví."
Přikývla jsem.

Úplně jsem se lekla, když někdo přišel k mým dveřím a něco k nim dal. Ihned jsem se k nim připlížila s pistolemi v rukou. Chvilku jsem tiše čekala, než jsem si byla jistá, že je čistý vzduch a pak jsme pomalinku otevřela dveře.
Zbledla jsem a zapotácela se.
,,Co je?" optal se Dai.
,,Hni sebou a vypal. Hned, nebo jsem mrtvá."
,,D-Dobře."
Dai vylezl ven oknem a jako kočka přeskočil na svůj balkón. Povzdechla jsem si a vzala dopis zapečetěný znakem mojí mafiánské rodiny.


Už přes pět hodin jsem seděla u stolu a nepřítomně hleděla na ten kus papíru, který přede mnou ležel jako hrozba.
Jak to? Co se tak vážného stalo?
Až teď jsem opatrně sáhla po obálce, na které bylo úhlendým písmem napsáno moje bydliště a moje jméno. Otveřela jsem obálku a ihned se začetla.

Milá Wilmo,
píšeme ti z velitelství kvůli velké nouzi a volání o pomoc.
Povoláváme tě zpět, tvoje mise se odloží.
Prosím, pospěšte si, zítra ve dvanáct hodin na vás bude čekat auto.

Rodina Fantonia,
Ren Fantonia.

Bledá jsem civěla na zprávu. Zejtra? Skvělý! Ale proč, jaká nouze? Byli jsme přeci nejváženější a největší mafiánská rodina v celé Itálii!
Ale taky se musí podotknout, že na nás má zálusk spoustu maneších mafií, takže pokud se spojili...tak by prroti nám nějakou šanci měli. A to je ten problém.
Zavrčela jsem, dopis schovala do obálky a zandala to do učebnice dějepisu a pak jsem vystřelila jako raketa k Daiovi. Přitom jsem si odjistila jednu pistoli.
,,Dai!? Dai!"
Ještě než jsem k němu doběhla, otevřel dveře a s ustaraným pohledem se na mě zadíval.
,,Máme problém. A už kašlu na omertu."

Jakmile se na mých hodinkách ručička zastavila na dvanáctce, přede mě přijela dlouhá limuzína. Za mnou stál Dai. Oba jsme byli v černých smokinzích, i když na ženy se smokingy moc nehodí. Nastoupila jsem do auta, Dai za mnou.
Náš šofér se s pozvednutým obočím zadíval na Daie.
,,To je někdo, koho chce Ren taky vidět. A teď už jeďte, nemáme čas!" vrčela jsem.
Šofér zbledl a ihned dupl na plyn.

Cestou jsem Daiovi všechno vysvětlila, všechno co jsme ze zprávy pochopila. Mladík se mračil čím dál víc.
,,I když v tvojí rodině jsou samí legendy, i ty, stejně pokud je tvé mínění správné, bude to hrozně velký problém. Tady je potřeba inteligence a skvělé plánování. V takovémhle ohrožení se do boje jít nedá bez pořádného plánu."
,,Jenže musí být zase jednoduchý."
,,To jo, ale ne zas tolik aby to nepřítel, či nepřátelé odhadli."
,,To vím Dai, není to poprvé!"
,,Jo, naposledy se tohle stalo před deseti lety a ty mi chceš říct, že jsi už bojovala?"
,,Jo. A v předních liniích."
,,Si děláš srandu!"
Šofér zepředu se ozval.
,,Paní Wilma si srandu nikdy nedělá, chlapče. Opravdu, když jí bylo pět, už bojovala. Byla naotlik dobře vycvičená, že by přemohla i urostlého boxera."
Dai šokovaně hleděl ze mě na šoféra a zase zpátky. Oba jsme měli vražedné pohledy, které jasně říkali, že si srandu neděláme. A Dai se neodvažoval ani pípnout.

Po deseti hodinách v tryskáči jsme konečně dojeli do Itálie.
Vyskočila jsem z něj jako raketa a ihned vlítla do další černé limuzíny s kouřovými skly. Dai mě jako pejsek následoval.
Jenže tam nás čekalo nemilé překvapení.
Onen ,,šofér" byl vlastně nepřítel. Znala jsem každého i sebebezcenějšího mafiána v naší rodině a věděla jsem, že tenhle tam není. Ihned jsem vytáhla pistoli a přiložila jí onomu muži ke spánku.
,,Kde je náš šofér?!" zavrčela jsem.
,,To myslíš vážně, že to řeknu holce?"
,,Znáš jméno Neviditelný Démon?!"
Šofér s sebou škubnul. Pak se ale lstivě usmál a přiložil prst na tlačítko.
,,Ale ale, sebevrah. zabít nás nemůžeš. Dai, vypadni. Je to rozkaz."
,,Ale-"
,,najdi naší základnu. Víš, kde je vchod, tak dělej. Je. To. Rozkaz!"
Dai kývl, asi pochopil co mám v plánu.
,,Vrať se mi celá."
Kývla jsem s kamenou tváří a vykopla Daie z auta.
,,Tak a teď vyřešíme naší svízelnou situaci, ano?" řekla jsem.
Přetáhla jsem se na přední sedadlo a svůdně se na muže usmála.
,,Koukej ano? Pistolka jde sem!"
Strčila jsem si pistoli do pouzdra na stehně a přitom se usmála. Muž se začal poddávat. Tohel mi bylo vážně proti srsti, ale byla jsem vycvičená i k tomuhle.
Nahnula jsem se k němu, pomalu a celá v klidu, skoro rozpolcená. Muž začal pomalu vzrušeně dýchat. Usmála jsem se.
,,Chcípni."
Jedinou ranou jsem ho poslala do bezvědomí. Mužova hlava mi bezvláně klesla do klína. Zhnuseně jsem ho odstrčila, svázala a hodila dozadu na zem.
,,Z tohohle se mi vážně dělá blbě." zavrčela jsem.
Dupla jsem na plyn a i přesto, že jsem neuměla řídit jsem si to poroučela na silnici.

PM II. - 1. kapitola

11. května 2013 v 7:00 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

1. kapitola


Michell s Jackem běželi ulicemi osvícené pouze pouličními lampamy a projíždějícími auty. Pohybovali se ladně a tiše jako kočky, byli skoro stejně neviditelné. Na sobě měli černé oblečení, dost volné na to, aby se mohli pohybovat. Michell měla černé bolerko a pak černé kraťasy. Jack měl podobné oblečení, i když on měl své triko spíše jako Asijské bolerko.

Běželi bez zastávky a ani se přitom nezadýchali. K jejich cíly jim to trvalo tak deset minut, i když to od jejich domu bylo asi tak kilometr.
Ukázalo se, že Jack měl pravdu a to dříve, než to uviděl.
Protože už z dálky byly slyšet hulákající sirény a křik.
,,Co se děje?" optala se dívka.
,,Nevím, ale rozhodně nic hezkýho."
Oba dva změnili svou trasu a vyskočily na střechu nejbližšího domu.
Když se dostali dostatečně blízko na to, aby viděli událost pod nimi, lehli si a vše sledovali.
Oba měli výborný sluch, možná stejně dobrý jako měli kočky. Takže oba slyšeli i přes hluk slova všech lidí, co tam byli.
Pod nimi stálo asi tak deset policejních aut se zapnutými reflektory a mezi nimi stáli policisté s pistolemi. Všichni mířili na vchod do hřbitova.
,,Kdy vyjde?"
,,To se neví, ale říká se, že je to velmi dobrý a zkušený bývalí voják. Prej už zabil několik lidí a vyvázl z toho bez zranění a trestu."
,,Nemožný!"
,,K tomu je to prej ještě kluk!"
,,Tak to už přeháníte!"
,,Ne. Jen počkej."
Michell se s povytaženým obočím zadívala na bratra a s tichou otázkou v očích se ho pokusila zalarmovat.
Bratr však jen pokrčil rameny na znamení, že nic nechápe ani on.
,,Půjdeme. Musíme se tam dostat a to za každou cenu. Další noc bez spánku bych už nepřežila."
Jack se ušklíbl a skrčeně se připravil ke skoku.
,,Kočky vždy dopadají na všechny čtyři,není to tak?"
,,Nedělej ze mě debila a pojď." zavelela.
Oba jako sehraná dvojka seskočili a vrhli se střemhlav dolů z vysokého domu.
V poslední sekundě pád vyrovnali a jako profesionálové dopadli na nohy. Nic je nezabolelo a bez jediného zastavení vyběhli po straně hřbitova k vyoským kamenitým zdím.
,,Dělej polez."
Holka udělala klučinovi stoličku a on se vyhoupl na římsu. Vyškrábal se na ní a pak podal své sestře ruku, ale ta už ladně doskočila vedle něj.
,,Vejtaho."
,,No nekecej, to ti došlo až teď?"
Jack zmlknul a raději se rozeběhli k místu, kde má ta Věčná Hrobka být.

Všude kolem se to jen mořilo policajty s pistolema, obuškama a baterkama. Sourozenci se museli vždycky schovat a někdy to stihli jen tak tak. Nakonec se ale dostali ke svému cíly a tam se setkali s posledním problémem.
Vstup byl zavalen ohronným mramorovým kamenem.
,,No to snad není možný! Já se na to vybodnu!" zavrčela tiše holka.
,,Ale notak. Přemýšlej."
Její bratr byl hrozně chytrý a svůj mozek narozdíl od jeho sestry uměl používat. Vzal si od ní onen svitek a zamračil se na něj.
Když si přečetl i onen prastarý text, který začal rychle blednout, přiložil papír na kámen a náhle se kolem něj ovinuly černé kameny. Vytvořili obrazec magického kruhu a kámen jako by se prostě...vypařil.
Sourozenci šokovaně hleděli na místo, kde ještě před chvilkou ležel minimálně dvoutunovýý kámen.
,,Je to možný...?" zašeptal.
Michell na nic nečekala a skočila dolů.

Ladně dopadla na zem a kolem ní se zvířil oblak prachu. Tiše se rozkašlala a když si její oči přivykli tmě, uviděla jemně pulzující křišťál, jenž se vznášel kousek nad zemí. Byl takový...modro-bílí, ale dívku šokovalo to, co v něm bylo.
Byl tam mladík.
Vypadalo to, že spí. Byl vysoký, štíhlí a dalo by se říct, že by utíkal slušnou ryhclostí. Na sobě měl zajímavé oblečení, které jí připomínalo starověk. Na sobě měl kabát, který byl nahoře přiléhavý a úzký, ale od pasu dolů jakoby se rozšiřoval a tvořil plášť. Chlapec měl u pasu meč a když se dívka ještě pozorněji rozhlédla, spatřila temně černý luk s toulcem šípů. Překvapeně hvízdla a pak si vzpomněla, proč tu je.
Přistoupila ke křišťálu a dotkla se ho. Křišťál zapulzoval mocnou energií a ona ucítila záchvěv. Onen mladík se začal probírat.
,,Neboj, již brzy budeš volný." zašeptala.
,,Micchell? Co se děje?!"
,,Pojď sem, to musíš vidět."
Ucslyšela jemný dopad dvou nohou a udušené zakašlání. Ihned se vedle ní jako duch zjevil její bratr a užasle hvízdl.
,,Tak to je on. Ale není možný, aby tomuhle prckovi bylo už něco kolem tisíce let."
Michell se nad tímhle moc nezamýšlela. Vždy žila v takové té dlouhé a nekonečné fantazii a teď se náhle setkala s někým takovým tváří v tvář. Bylo to...zajímvé.
Nebyla z toho nějak moc vedle, což jí samotnou překvapilo. Její bratr samozřejmě ihned začal vyjmenovávat teorie, jenže ona ho neposlouchala. Vážně je to možné? žít tak dlouho?
Michell začala odříávat ona slova, onen text.
Křišťál se rozzářil a mladík uvnitř s sebou trhnul. Dívka nepřestávala a stále text pronášela.
Náhle křišťál bouchl a jeho střípky se rozzářili nazelenalou září. Z křišťálu trochu nemotorně vypadl onen kluk a zavrávoral na třesoucích se nohou.
Zmateně se rozhlédl a až po chvilce si všiml oněch dvou lidí, kteří ho asi určitě zachránili.
,,Dobrý den," řekl jemným a mladým hlasem, ,,jmenuji se Will."

PM II. - Prolog

10. května 2013 v 20:39 | Michaela Fabianova |  Pán Moci II.

Prolog


Dívka, jenž teď spěchala chodbami gymnázia byla velmi nesvá. Jak to? Přišla pozdě.
V noci měla spoustu věcí na práci a to jí zdrželo od zaslouženého spánku, takže jí neprobudil ani řvoucí budík. Zatímco její bratr se spokojeně válel v posteli a simuloval, ona musela jít kvůli jedné zkoušce, která by jí mohla zásadně změnit šance a to buď k lepšímu, nebo k horšímu.
A ona zaspala.
Dorazila konečně k oněm dveřím a vtrhla dovnitř. Učitelka zrovna rozdávala písemky. Dívka celá udýchná se postavila do pozoru.
,,Dobrý den a omlouvám se za pozdní příchod, ale zaspala jsem."
,,To jde vidět. Sedni si."
Jo, holka měla kruhy pod očima. A taky byla pravda to, že již několik dní nemohla usnout a tak hlídala. Teď odhodila tašku k nohám lavice, usadila se a zadívala se na test, jenž jí tak deprimoval.
,,Sakra." zamumlala.

Později odpoledne se už sotva vlekla. Hlava se jí kejvala z jedné strany na druhou a nohy se jí mechanicky vlekly.
..Hej! Vypadáš jako bys vstala z hrobu. Jak je?"
Dívka se otočila a uviděla za sebou jakousi holčinu, která vypadala, že má až moc energie. Holčina měla dlouhé hnědé vlasy a oči měla divně modré. Ospalá dívka zvedla ruku a zamávala jí.
,,Jo, není mi zrovna nejlépe."
,,Neboj, brzo už bude po všem a pak bude víkend. A ty si odpočineš."
Dívka se narovnala a usmála se.
,,Pravda."
Tichou dohodou se rozešli spolu do kantýny, která jim dole nabízela enerdžáky a kafe.
Spouuustu energie.

Jedli tiše, ale dívka si všimla, že hnědovláska se s něčím trápí. Nakonec to nevydržela, odložila nedopité kafe a zadívala se zpříma do očí holčiny, která seděla naproti ní.
,,Chceš mi něco říct?"
,,Eh...no...nemohla bys tvému bráchovi dát tohle?"
Holčina mi dala růžovou obálku s bratrovým jménem okrasně napsaným. Dívka povytáhla obočí a pak se usmála.
,,Jak je libo."
,,Díky. Ale...nevadí ti to, že ne?"
,,Nemůžu rozhodovat o bráchově životě, takže mi to je poněkud fuk. Ale jo, předám mu to."
Holčina se rozzářila jako žárovka a já přivřela oči.
Bylo tu moc velké světlo, najednou.

Byl rok 2013, byl podzim.
Dívka tohle období neměla zrovna v lásce, ale něco na něm jí tentokrát připadalo jinak. Tušila, že se něco stane, něco, co jí změní celý její mechanický život.

Jednou večer, když seděla nad úkoly, si k ní přisedl její bratr. Byl o hlavu vyšší než ona, měl krátké hnědé vlasy trčící v ostnech do stran. Oči měl kočičí, zlatavé. Ona byla podobná, jen s malým rozdílem. Ona měla dlouhé, rudé vlasy, ale oči měla stejné. Povzdechla si.
,,Kdy půjdeeš do školy?"
,,Až dodělám jednu práci, kterou nám zadal. Ale ty vypadáš příšerně, jak dlouho si sakra nespala?"
,,Asi tři noci. Mohl bys dneska za mě vzít hlídku? Já už to vážně nevydržím."
Do pokoje k nim náhle vlezl jeden muž. Byl to jejich učitel na gymnázium a uměl skvěle historii celého světa, jakoby jí sám zažil.
Muž vstoupil do jejich pokoje a omluvně se na ně usmál.
,,Promiňte, že sem vcházím tak znenadání, ale slyšel jsem posledních pár slov a tak bych vám něco rád předal."
Muž vytáhl z rukávu nějaký prastarý svitek, který se mu skoro drolil v jeho rukou. Muž se jmenoval Row, věk nemohly sourozenci odhadnout. Row k nim přešel a dal překvapené dívce onen svitek.
,,Měl by vám pomoct, má dobré srdce. I když na to nevypadá. Jen si to přečtěte."
S těmito slovy muž odplul pryč.
Oba se dívali na svitek v dívčiných rukou. Bála se, co tam uvidí, ale o tom svitku muž mluvil jako o něčem živém. No, ukáže se, co to skrývá, pomyslela si dívka.
,,Michell, raději to nedělej! Nedá se mu vě-"
Dívka, jenž se jmenovala Michell ho už ale neslyšela. Byla zvěavá a tak přelomila pečeť, která uzavírala ono tajemství a svitek rozložila.
S překvapením zalapala po dechu.
Svitek jí říkal příběh a prastará slova, která se snad v historii ani nemohla zaznamenat. Ale dívka je překvapivě četla, jako by to bylo jejím rodným jazykem.

Již dávno před tím, než se lidstvo pořádně postavil na nohy, kdy se ještě stavěli hrady a zemím vlárly králové, se objevil mladík. měl velmi dlouhou a smutnou historii, ale nejvíce jeho život dostal zásah, když se stal démonem. Nijak těžké přijmout to to nebylo, jenže náhle ho všichni zahrnovali takovými úkoly a vším, že mu hrozilo, že se zblázní. Nakonec se podvolil přání svých přátel a byl uspán dlouhým a hlubokým spánkem ve Věčných Hrobkách. Tam čeká na svého osvoboditele, jenž mu pomůže. On čeká na tebe, tak ho nezklam.

Dávám v tebe čtenáři veškerou svou důvěru, kterou mám. Doufám, že nezklameš a pomůžeš mu.

Row.

Příběh byl hrozně stručný a Michell z toho nemohla vůbec nic odvodit. Je to nějaký slaboch, vrah? Nebo snad silný a zkušený bojovník? Je vysoký, mladý?
Dívka měla strašně moc otázek, ale pak sjela dolů k prastarému textu a zalapala po dechu.
Slova se jí začala vpalovat do mozku, takže si je zapamatovala do konce života.
,,Michell? Michell?! Je ti něco!?"
Její brácha už začínal vážně panikařit. Dívka byla bledá jako stěna, a k tomu se silně třásla. Kruhy pod očima jí ještě k tomu dodávali utahaný a šílený výraz.
,,J-Jo, měla bych být. Hele Jacku, nevíš kde by mohli být Věčné Hrobky?"
,,Věčné Hrobky? Hm...počkej."
Brácha se otočil a rychle název zadal do vyhledávače. Ihned mu vyskočilo několik návrhů, ale chlapce zaujal jen jeden.
,,Koukni! Tenhle je jen kousek od nás. Prý podle archeologů existuje už od poloviny prvního tisíciletí. Deme tam?"
Michell naklonila se zájmem hlavu.
Pak se usmála. Pokud jí ten démon pomůže, tak to bere a k tomu mu možná ještě něco dá.
,,Jo. Hned."

W w W

Samozřejmě, že jsem spal, ale otřáslo se mnou poznání, že někdo přelomil pečeť.
Zalapal jsem po dechu, ale bylo to sotva znatelné. Stále jsem spal, byl jsem ztuhlý. Ale už jsme polovičně vnímal okolí, jemné bzučení magického křišťálu, ale dalo se to všechno přežít.
Konečně.
Konečně Row předal Svitek Osvobození.

Pár supr videí!

8. května 2013 v 15:19 | Michaela Fabianova |  Ostatní

Písničky a Mixy jsou z Youtube, nejsou moje!

Pouze se mi líbí :D


OMLOUVÁM SE, POKUD SE NĚCO POROUCHÁ, VŽDYŤ TO ZNÁTE :D TAKŽE POKUD NAJDETE NĚJAKOU CHYBU, NEBO NĚCO, CO K SOBĚ NEPATŘÍ, PROSTĚ NAPIŠTE DO KOMENTŮ :D DÍKY.






















































Pán Moci - 78. Poslední přání

7. května 2013 v 18:42 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci

78.

No, nikdy přeci žádný příběh nekončí ošklivě, no ne? Určitě ten můj neskončil v hospodě.

Později odpoledne jsem ležel na střeše jednoho vyššího domu a sledoval azurovou oblohu nad sebou. Bylo krásně a slunce mě hřálo na tváři. Usmál jsem se. Škoda, že tu se mnou není Adéla.
Povzdechl jsem si a zahubil jsem všechny pokusy mých myšlenek, aby mi zkazili tak překrásný den.
Bůhví jak dlouho jsem tam ležel a přemítal nad celým svým životem, ale naštěstí mě k činu vyburcoval rámus, který se ozval za mnou. Ani jsem se nesnažil otočit, tušil jsem, kdo to je.
,,Tušil jsem, že budeš někde tady, Černý Kocoure."
,,Nemusíš mi dávat takový divný přezdívky Rowe. A navíc, nejsem kocour."
,,Nevypadáš tak, ale máš vlastnosti kočky."
,,Hele, co kdybysme přerušili tuhle konverzaci, která stejně nikam nevede?"
Row se posadil vedle mě a pak jsme chvilku byli potichu. Vyhoupl jsem se do sedu a sklopil hlavu.
,,Rowe já..."
,,Já vím. Je toho na tebe tak moc, že by to skolilo kohokoliv v tomhle věku. Potřebuješ si odpočinout, že?"
,,Já nevím. Kdybych si chtěl odpočinout, stejně by to nešlo, protože by na mě dotíralo svědomí a strach o vás. Ale zase pokud se zblázním..."
,,Vím, kam tím míříš. Taky nevím, co dělat...Ne počkat! Zůstaneš tady? Jen pro někoho dojdu."
Přikývl jsem a jen ucítil, jak se začeřil vzduch a Row byl pryč.
Nemusel jsem čekat dlouho.
Něco mi káplo na tvář. Nepršelo, protože obloha byla bez mráčku, ale já tušil, co to je.
Rowova slza.
Tušil jsem, co se bude dít.

Překvapilo mě, když jsem uviděl Rowa, jak v podobě Gryfa nese na zádech Iris s Adélou. Dvě dívky byli hodně překvapené, ale drželi se.
,,Tak." zamumlal jsem.
Bůhví, co Row dělá nebo co chce udělat.
Gryf přistál kousek ode mě a ve zlatém ohni se změnil na Svoji pravou podobu. Adéla s Iris vyjekli a začali padat. Iris zachytil Row, já jako kočka vystřelil a jen tak tak chytil Adélu.
,,D-Díky." zamumlala.
Neodpovídal jsem a jen dívku postavil vedle Rowa a ustoupil.
,,Tak Rowe, co chceš udělat?"
A Row začal vysvětlovat svůj plán.

Když skončil, byl jsem natolik šokovaný, že jsem pár minut ani nedýchal. Vyjeveně jsem se na něj díval, stejně jako dvě dívky, jenž stáli po jeho boku.
,,Tak. Souhlasíš?"
Zničeně jsem klesnul na střechu a zadíval se na slunce, které pomalu začalo klesat k západu.
,,Nech mě aspoň podívat se naposledy na západ slunce, ano? Prosím."
,,Máš času kolik chceš."
Všichni se posadili za mě. Vážně je tohle nutné? Vážně se tohle musí udělat?
Měl jsem jen dvě možnosti a obě nebyli krásné.
,,Kde je vůbec Riko?"
,,Ještě se nevzpamatooval z toho šoku. Jeho dvojče se prý před jedenácti lety ztratilo a nikdo ho už nenašel. Všichni se domnívali, že je mrtvý, takže když o něm po tolika letech znovu uslyšel, byl to pro něj hrozně velkej šok." řekla Iris.
Náhle se jedna z dívek zvedla a přisedla si ke mě. Byla to Adéla.
,,Row se k tobě chová jako k Willovi. Kdo jsi? Jsi Will, že? Ten přívěsek tě prozradil stejně jako tvé chování, Wille."
Usmál jsem se na ní a snažil se ze všech sil potlačit slzy, jenž se mi drali do očí.
,,Máš pravdu, Adél."
Dívka se náhle rozplakala a objala mě kolem trupu. Už jsem se držel opravdu jen z posledních sil. Náhle mnou projel ohromný otřes a mě strašně zabolela hlava. Sykl jsem a chytil se za ní.
,,Je čas." ozval se Row.
Přikývl jsem.
Slzy smutku a nekonečného žalu mi stékali po tvářích. Tak tady všechno končí? Tak tady jsem naposledy?
Row přejde přede mě spolu s Iris a Adélou.
Utřel jsem si slzy, postavil se a usmál se.
,,Tak jo. Můžeme."
Slunce ještě nezapadlo a s ní ani má naděje na lepší život. Na budoucí život...
Na život mých přátel, mé rodiny.
V hlavě mi proběhli všechny vzpomínky. Na Iris, Adélu na všechny, jenž jsem viděl poprvé, na Stína, na Rumbyho, na draka, kterého jsem potkal při cestě autobusem, na moji matku, na všechny...
Jemné bodnutí mi naznačilo, že to, co se stát mělo, už se právě stává.
,,Miluji tě, Adél. Mám tě rád, Rowe. Měl jsem vás všechny rád..."
,,Omlouvám se, Wille..." křikl Row.
,,Ještě se setkáme!" křikla Iris
Ale já už nevnímal.

Nepřátelé - Vysvětlení

7. května 2013 v 16:33 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Vysvětlení

Ve škole byla nuda. Učitelka vykládala o jedné knize, která se už před sto lety ztratila a nikdo neví kam, jenže já a naše základna ano.
Už přes sto let tuhle knihu máme a já jí četla.
Tohle musí udělat každý nový člen, který přijde k nám. Ta kniha byla tak naškrábaná a v latině, takže jsem jí luštila tejden.
Když konečně zazvonilo, vystřelila jsem ze třídy jako raketa. Ani jsem nevěnovala pozornost učitelce, která za mnou křičela, že ještě neskončila. No a co? Domácí úkol si zjistím od souseda.
Venku pršelo a tak mi bylo příjemně. No, když tady neprší, tak je tady minimálně třicet stupňů. S taškou přehozenou přes rameno jsem se sklopenou hlavou šla pryč z té zatuchlé školy a s úsměvem na tváři civěla na kamínky, co křupaly pod mýma nohama.
Nedávala jsem ale pozor.
Nevšimla jsem si, že jsem vešla na silnici, po které jel nějaký debil.
,,Pozor!" křikl někdo za mnou.
Až moc pozdě jsem si všechno uvědomila. Auto nestačilo zabrzdit. V poslední vteřině jsem ucítila něčí pevné ruce, které mě chytili a já vyjekla. Zavřela jsem oči, připravená na ránu, která měla přijít.

Když se ani po třech minutách nic nedělo, pomalounku jsem otevřela oči a rozhlédla se. Ihned mě chytila prudká bolest do hlavy a nade mnou se ozval něčí hlas.
,,Sorry, to bylo omylem."
Překvapeně jsem vzhlédla. Teď jsem si uvědomila pomalé a rytmické bouchání známého srdce. Zamžourala jsem na tvář, která se nade mnou skláněla.
Byl to Dai.
Ale hned pár věcí na něm bylo jiných. Ta první byla změna jeho očí. Dalo by se říct, že je měl kočičí. Ve tmě zářili, byli zlaté a panenky nebyli kulaté, nýbrž špičaté a tenké.
Eh...no dál. Na hlavě měl kočičí uši, které měli podobnou barvu jako měli jeho vlasy a nakonec, když jsem s vyděšeným pohledem sjela níže, uviděla jsem ocas, který se za ním mihotal.
Poznámka autorky: Stačí, Sakura UchihaHaruno?? A i tobě, Ann?

Když jsem se probrala, omámeně jsem potřásla hlavou a rozhlédla jsem se. Byla jsem opřená o plot a vedle mě vyčerpaně seděl Dai. Zavrtěla jsem hlavou a párkrát zamrkala.
Co se stalo?
Před námi stálo na silnici auto, ještě se zapnutým motorem. Z něj vyběhl vyděšený muž a ihned k nám přiběhl.
,,Jste v pohodě? Mám zavolat záchranku? Stalo se vám něco?"
Dai zavrtěl hlavou a usmál se.
,,To je v pořádku. A i vaše auto je v pořádku. Jen buďte v klidu, ano? Nic se nám nestalo, koukněte!"
Vyskočil jako čiperka na nohy a udělal pár salt a vždycky doskočil na nohy.
,,Jen ona je trochu v šoku, ale to se spraví."
Muži jakoby spadla hora ze srdce. Trochu otřeseně se usmál a pak nastoupil zpátky do auta. No a pak zmizelo i to.
Stále jsem se ani nehnula. Sáhla jsem si na hlavu a ucítila jemnou bolest, která rychle odeznívala. Pokusila jsem se postavit na nohy, ale jakoby mě neposlouchaly. Zničeně jsem dosedla zpátky na mokrý asfalt a Dai ke mě ustaraně přistoupil.
,,Jsi v pořádku?"
Překvapeně jsem se na něj zadívala. Nebyl on před chvilkou kočka....? Ne, určitě ne. To jsem se jen pořádně praštila do hlavy. Dai mi něco říkal, ale já ho neposlouchala. Nakonec, když jsem asi neodpovídala, mě vzal do náručí a vyběhl se mnou pryč. Zajímavé bylo to, že jsem necítila žádné otřesy, které by správně měli být vždycky, když dopadne na zem. Jakoby stál. Zadívala jsem se na něj a pak se k němu přitulila a schovala se před deštěm.
,,Jsi celá mokrá a zmrzlá. Ještě nastydneš."
Zrychlil. Vítr kolem nás svištěl a pískal. Musel běžet strašně rychle!
Ale teplo, které z něj sálalo a k tomu ještě pocit, že mě drží mě tak ukolébal, že jsem usnula.

Když jsem se probudila, bylo mi dobře. Všechen šok zmizel a já se mohla v klidu postavit na nohy.
Ale zrovna teď se mi nechtělo.
Probudila jsem se normálně v posteli, ale byly tu dva zásadní rozdíly - byla jsem u Daie a on ležel vedle mě. Ztuhla jsem a snažila se nevykřiknout. Dai otevřel oči a zazubil se.
,,Dobré ráno, nemehlo."
,,Kdo je u tebe nemehlo! To tys..."
Překvapeně jsem zmlkla a pak sklopila pohled. Dai netušil, co jsem chtěla říct, ale to bylo jedno.
Společně jsme se nasnídali. Sakra jak to, že Dai je tak výborný kuchař?!
Pak mě Dai podrobil přísným testům, jestli se na mě nepodepsal ten šok nebo tak něco. Prošla jsem s čistým štítem. Ale Dai jakoby se změnil. Choval se nějak jinak, skoro uzavřeně. Snažila jsem se to ignorovat, ale to nešlo. Něco se stalo. Něco, na co si nemůžu vzpomenout. Jo, pamatuju si to auto a to, jak do mě málem naboural, ale prostě s etam muselo stát ještě něco...
Po pár hodinách se mnou Dai přestal hrát poker. Protože jsem vždycky vyhrála. Vždycky.
,,Sakra jak to děláš?"
,,No co, hrála jsem mnohokrát s chlapama z naší mafie a tak jsem se to naučit musela. Štěstí."
,,No jasně, cheaterko."
,,Tss...kde vezmeš důkaz?"
,,Uvidíme."
Ale stejně jsem vyhrála dalších deset kol a on na to nepřišel. Se štěstím jse u něj vyhrála balík nábojů do pistole a brousičku na meče.
Ale hráli jsme taky celej den jednu hru a to, že se ani jeden nesměl zmínit o tom, co se stalo o víkendu a to s tím autem. A takhle to šlo dál a dál.

Později odpoledne jsme prostě jen seděli na lavičce a sledovali každý něco jiného. Chvilku bylo trapné ticho, pak jsem se ale rozhoupala.
,,Eh...D-Děkuji ti za záchranu..."
Odvážila jsem se na něj pohlédnout. V jeho očích se odráželo odpolední světlo a on se usmál.
,,To nic nebylo. Šel jsem furt za tebou a hlídal tě, protože jsem tušil, že se něco stane. Přátelé přeci tohle dělaj, no ne?"
,,Ale stejně."
Přiblížila jsem se k němu. On ztuhnul a na chvilku se v něm něco událo. Netušila jsem co, ale byla to jen chvilka. Naklonila jsem se k němu, on ke mě...
Už jsme byli jen kousíček od sebe...

Nepřátelé -

2. května 2013 v 20:31 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Docela v pohodě.
V základně jsem s Daiem zůstala ještě tři dny. Než jsem se vůbec postavila na nohy, uběhlo pěkných pár dnů a i potom jsem byla mimo provoz. Naštěstí jsem Daia oslovila jako přítele a tak mu dali přístup ke mě. Do skladu ale ani náhodou. Mluvila jsem taky s Renem a prozradila mu, že on je můj cíl, ale že se mě nesnažil zabít. Ren to pochopil tak, že jsem nesplnila misi, ale tenhle boj to vynahradil. Takže mi to odpustil.
Moje rychlé léčení mi jakžtakž zahojilo všechny rány už za pět dní. To už jsem bohužel byla zpátky v mém městě.
Povzdechla jsem si, odhodila tašky se zbraněmi a s věcmi na postel a rozhlédla se. Páchlo to tu, tak jsem otevřela okno. Už jsem se chtěla jít vysprchovat, když jsem si náhle něčeho všimla. Přešlaa jsem na malý balkónek a všimla si otisku bot. Někdo mě šmíroval? Ale kdo...
Zavrčela jsem. Ten zmetek jeden!
Vyběhla jsem z místnosti a přitom popadla jak meče, tak pistole.
ani ne za pár sekund jsme už bouchala na dveře a byla jsem rozžhavená vzteky.
,,OTEVŘI TY DVEŘE NEBO TI NAFLÁKÁM! IHNED!" řvala jsem na celou chodbu.
Náhle se dveře nečekaně otevřeli a já mu dala pěkné pěstí. Omylem, zatím.
,,Jau! Za co?"
Popadla jsem ho za košili a přikopla ho ke stěně. Dai se zajíkl a sykl.
,,Co je? Unavilo tě mě chránit?" optal se.
,,No, možná. Ty šmíráku!"
Dai si pobzdechl a já v jeho očích uviděla vinu, kterou rychle vystřídal.
,,Takže jsi to byl ty."
Jednu ruku jsem uvolnila a vytáhla meč. Dai vyjekl a já mu přiložila ostrou hranu meče na krk.
,,Ještě. Jednou. A. Já. Tě. Zabiju." zavrčela jsem.
Dai rychle přikývl a já ho pustila. Ale meč ne. Ostrou hranu čepele vystřídal hrot. Stála jsem tam, s nataženou rukou a tvrdě s emu dívala do očí.
,,Buď rád, že jsem se ovládla. Proti Neviditelnému Démonovi nemáš šanci, nebo jsi na podobné úrovni?"
,,Můžeme to otestovat." řekl se strachem.
,,Beru. Tak pojď."
Vyběhla jsem proti otevřenému oknu a bez jediné špetky strachu jsem vyskočila ven. Dopadla jsem čistě na nohy a postavila se do bojového postavení. Vytáhla jsem i poslední meč a tak jsem byla připravená.
Dai doskočil naproti mě a teď nás oddělovalo pouze deset metrů.
Bez varování, bez ničeho jsem náhle vystartovala. Dai vytáhnul krátké dýky a začal se jimi krýt. Zasypávala jse ho rychlými útoky a sama na něj dávala velkej pozor. Jednou se mi ho podařilo škrábnout, ale to mi nestačilo.
Byl dobrý. Třikrát s emu povedlo mě zasáhnout. Do paže, do stehna a nakonec mě škrábnul na tváři.
,,Tak co?" optal se.
,,Ty máš čas, jo? No dobře."
Ztrojnásobila jsem úsilí a on začal dostávat jeden šrám za druhým.
Nakonec klesnul na zem a z jeho zakrvácených rukou vypadli obě dýky.
,,Výhra." řekla jsem.
Dai se držel za ruku, kam jsem ho nejčastěji zasáhla.
,,Mohla jsem tě tolikrát zabít. Máš hodněkrát odhalený bok a i samotné srdce. Teď zavři oči."
Dai na mě pohlédl trochu nevěřícně a nedůěřivě. Pak je ale zavřel. Zapíchla jsem meče do země a položila Daiovi obě své ruce na jeho srdce. Nevím, jestli to bude stačit, ale mělo by.

Usmála jsem se, když jsem byla se svým dílem hotová a spokojená. Dai byl bez škrábance a bez jediné kapky krve.
,,J-jak jsi to udělala? C-Co jsi zač?"
,,Neviditelný Démon. Víš, nevím jestli ti to už řekli, ale víš, co to znamená, když navážeš pouto se zbraněmi?"
,,N-Ne. O ničem takovým jsem neslyšel." zamumlal.
,,Znamená to to, že víš jak zbraně použít a co jsou zač. Co by mohli udělat, poškodit nebo naopak spravit. Já už jse s těmihle meči cvičila odmalička. Už od doby, kdy jsem na to byla dostatečně vysoká a silná. Tyhle dva meče, já jim říkám Dvojčata, mi mnohokrát zachránili život a tak jsem si k nim vytvořila pouto. Stejně tak i s pistolema. Taky už odmalička. Takže když zraním někoho, koho mám ráda nebo na kom mi záleží, mohu ho pak vyléčit. Dkrz právě tu zbraň. Jenže pokud se zlomí nebo rozbije, zranění se nemohou vyléčit. Myslím, že tvoje dýky jsou an tom stejně. Už sis určitě k nim vytvořil nějaký vztaj, takže když zraníš třeba svého otce nebo mě, můžeš nás pak vyléčit."
,,To zní jako bych byl nějaký kouzelník."
,,Ne-e. Kouzelníci neléčí skrz zbraně." řekla jsem.
Dai protáhl obličej a já se rozesmála. Postavila jsem se na nohy a přitom sykla. Ani jsem si toho nevšimla, nebo jo, ale zapomněla jsem na to. Tvář, ruka a stehno mě pálili.
,,Že tys tu čepel zase otrávil?" zašeptala jsem nakvašeně.
,,Áj! J-jo."
Vrhla jsem po něm naštvaným pohledem. To bude krutý. Posadila jsem se a natáhla nohy před sebe. Rozpřáhla jsem ruce.
,,Prosím, jen začni. Jednou rukou s emusíš dotýkat obou zbraní a tou druhou mého...místa, kd emám srdce. Od něj poputuje léčivá energie a zahojí mi rány. Pak mi ještě vžene jed z těla. No? Nemám moc času."
Dai zrudnul, ale udělal, co jsem mu řekla. Jedna ruka se dotýkala dýk a a druhá mě. Ztuhla jsem, nehnula jsem ani brvou.
Pak ve mě začala proudit léčivá a uklidňující energie a rány, které strašně pálili se začali hojit.
,,Je to příjené, že? Když secti ta energie rozleje po celém těle..."
,,Jo. Taky mě to překvapilo, ale pak jsem se uklidnil a uvolnil."
,,Víš, že jsi první, komu se podařilo mě zranit, když nepočítám bosse a mafiány?"
,,To musela být náhoda."
,,Na to nikdy nevěř."
,,Nikdy neříkej nikdy."
,,Sklapni a soustřeď se."

Takhle jsme tam seděli asi půl hodiny, ale nakonec se mu podařilo z mého těla vypudit všechno, co by mě mohlo ohrozit na ztrátě krve nebo na otravě. I potom, co jsem byla úplně vyléčená, jsem si vimla, že aby sundal ruku z mého těla místo toho jí tam nechává, jako by váhal.
Otevřela jsem oči a všimla si, že ruku, jenž měla být na dýkách, už má složenou v klíně a pozoruje mě.
,,Tvoje srdce..." řekl tiše.
,,Co je s ním?"
,,Bije tak klidně a..."
Upřela jsem na něj zvědavě oči a on zrudnul.
Chvíli mezi námi bylo ticho a já zavřela oči.
Co to má znamenat? Proč tak najednou...




Pán Moci - 77.

2. května 2013 v 19:31 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci

77.

Seděl jsem u baru a nečinně přihlížel na skleničku, kterou posatvil barman přede mě.
,,Je to tady tvrdý, ale tohle je šetrnější. Dej si, uleví se ti."
To mi řekl barman, když mě uviděl. Prej, že za to nebudu muset platit, protože jsem tu poprvé. Měl jsem hlubokou kapuci, takže mě nikdo nemohl poznat a nikdo nemohl poznat ani to, že jsme teprve patnáctiletý kluk, i když vypadám na šestnáct.
Vzal jsem si skleničku a na všechen obsah do sebe vlil.
Ihned jsme ucítil spalující žár v mém krku a taky neuvěřitelnou úlevu.
Do hospody přišel ještě někdo. Mírně jsem otočil hlavu a s úděsem uviděl Rowa, jenž rázným krokem přešel k pultu. Mezi mnou a jím náš dělili dva muži, kteří se hlasitě smály. sklopil jsem hlavu.
,,Chceš další?" optal se barman.
,,Možná za chvilku, díky."
Barman se zazubil a tím odhalil řadu shnilých zubů. Potlačil jsem zvracení.
,,No, Horgane, co si přeješ?" křikl barman na Rowa.
Ten zvedl pohled a usmál se.
,,Pít ne, hnusí se mi ožralství. Jen informace."
Zbledl jsem, ale nesměl jsem se ani hnout. Naštěstí jsem si kabát vyměnil za normání plášť, takže by mě neměli poznat (to víte, krádeže).
Jenže meč...
Barman se nahnul a spolu s Rowem se dali do tichého hovoru. Přivřel jsem oči, když jsem uviděl, jak ti dva, co seděli mezi námi zbystřili.Vytáhl jsem dýku a připravil se na boj.
Protože ten možná přijde.
I přes tu dálku a tichou mluvu jsem slovům jasně rozumněl.
Když jsem pochopil, o čem, nebo o kom mluví, zrudnul jsem vztekem a pak zbledl strachem. Později...postarám se o to později. Teď...
Ten muž, co byl blíže Rowovi vytasil dýku, ale tak neviditelným pohybem, že jsem to skoro nepostřehl ani já.
Vystartoval jsem tak rychle, že to nikdo nedokázal zaregistrovat. Kašlu na skrývání, tady jde o život!
Muž se vylekal a já tím získal čas. Vyskočil jsem na pult a přeběhl k nim. Hodil jsem dýku a ta vyrazila nůž tomu muži z ruky. On vykřikl překvapením, ale už bylo pozdě. Hrot mého meče se mu teď pomalu zařezával do krku.
Ale nechtěl jsem ho zabít, takže jsem ho jen lehce škrábnul.
Ten druhý se chtěl vytratit, ale já jsem zavrčel a on zůstal.
Plášť přestal vllát a usadil se mi zase ustálil.
Row se snažil prokouknout tu temmnotu, která mi pomáhala v ukrytí, ale já to needovolil. Bez jediného slova jsem seskočil a popadl muže za límec. Meč jsem schoval do pouzdra a volnou rukou chytl toho druhéhoo za límec.
,,Ty kráso, kdybych věděl, že jsem obsluhoval tohohle..." uslyšel jsem barmana, než jsem nohou zabouchnul dveře.
samozřejmě jsem čekal na jejich pokus o útěk a taky jsem se ho dočkal. Brzy nato se mi jeden pokusil vysmeknout, ale jediná rána do žaludku a pokus o útěk se stal nemožným.

,,Kdo to je?" zeptal semuž svého druha.
,,Není to ten, po kterém jde Row? Prej, že je to démon..."
Zamručel jsem. Takže se to rozneslo...
,,Wille? Wille, kde jsi?"
,,Všude a zároveň nikde." odpověděl jsem automaticky.
,,Nehraj si se mnou!"
,,Neříkal tady někdo něco?" zabručel jsem nevinně.

Dorazil jsem až na druhý konec města. Tam jsem byl prozatím v bezpečí. Odhodil jsem oba muže na dlažbu a oba překvapeně hekli.
,,Proč se snažíte zabít Rowa?" optal jsem se bez obalu.
,,Neřeknem." řekli sborově.
Vytasil jsem meč a zpod pláště mi vykoukl démonický ocas.
,,Vážně? A proč ne? Rozhodně byste chtěli vidět svou krev na mém meči?"
,,Takže je to pravda. Nemilosrdný démon, jenž se potuluje v ulicích. A zabíjí bez slitování a bez důvodu." řekl muž.
Zapíchl jsem meč do země.
,,Proč bych to dělal? Démoni zabíjejí pouze, když jim to nakáže smrt nebo když se cítí v ohrožení. Nebo jako ve vašem případě."
Tohleto oa nečekali a tak překvapeně zmlkly. Rozesmál jsem se a meč zase zvednul.
,,Tak mluvte."
,,Nakázal nám to náš vůdce a..."

Když jsem z nich vyšťoural všechny informace, nijak mě to nepřekvapilo. Row je pro pašeráky a zabijáky někým velice nebezpečným a tak na něj posílají své muže. Jenže tihleti měli jiný důvod. Připomnělo mi to toho kluka, kterej mi utekl, když jsem zabíjel jeho velitele. Zabíjeli pro zábavu, nebo prostě, aby si provětrali kapsu nebo se jich zbavili. Tihleti zabijáci byli nejhorší.
Povzdechl jsem si a utřel zakrvácený meč do pláště. Nemožný...
Musel jsem je zabít. Nebylo by hezké, kdyby tu roztrubovali mě a kdyby se jejich vůdce dozvěděl, že po něm jdu. Stejnak by dopadli stejně.
Zemřeli by.
Ani jeden neměl rodinu, neměl na to čas ani peníze. Oba dva aspoň zemřou společně, jako nerozlučná dvojka.
Přišlo mi to odporné, chtěl jsem přestat, ale nešlo to.
Už jsem do téhle hry zatáhlý, tak musím pokračovat.
Vyhoupl jsem se na nohy a pak zjistil, že už je zase večer. No, asi se stavím v baru.
Žiju na vlastní pěst a to znamená jisté výhody...

Naneštěsí jsem tam uviděl Rowa, jak se opírá o zeď. Nemohl jsem couvnout a tak jsem s klidem prošel kolem něj.
,,Hej, díky za záchranu. Vděčím ti za život."
,,Není zač." zabručel jsem.
Chtěl jsem toho říct hodně, ale i hlas mě může prozradit, už jsem otvírl dveře, když mě najednou chytila pevná ruka za loket a smekla se mnou o zeď. Sykl jsem bolestí, když jsem do ní narazil.
Row mě teď měl ve svěráku a jeho oči se zase snažili prokouknout tu tmu, která mě zachraňovala.
,,CHtěl bych tě vidět."
,,Proč? K ničemu ti to nebude. Jsem jen potulný bojovník."
,,Lžeš."
Zavrčel jsem a pokusil se vymanit, ale ruka mě sevřela ještě pevněji a já s sebou mírně trhnul. Jestli se ten tlak ještě o trošičku zvedne tak budu muset zase čekat, než se mi zahojí zlomená kost.
,,Nech toho, Rowe..." zasípal jsem.
,,Tykat mi můžou jen ti nejbližší."
,,Nemusíš mě kvůli otmu zabít. Zlomíš mi ruku, já pak nebudu moct bojovat a to mě zabije. Jsem Spriggan, potulný žoldák. Ještě něco? Rovnou mě můžeš šoupnout do vězení."
,,Spriggan?"
,,Jo. A teď mě nech. Hrozně nerad bych ti ublížil."
Row mě pustil a já si promnul ruku. Pak jsem na něj hodil poslední pohled a vešel do baru.

Nad tím vším jsem tak nějak přemýšlel, ale nedošel jsem k závěru. Vypil jsem další skleničku a pak si náhle n aněco vzpomněl.
,,Ehm...můžu tě o něco požádat?"
Barman se otočil a kývl.
,,Pokud se tady opiju, můžeš mě hodit do pokoje? Jen aby se náhodou něco nestalo."
,,Ale jasně. Jen si ho musíš zaplatit."
,,Kolik?"
,,Tři zlatý, ale pro tebe dva."
Hodil jsem mu na pult čtyři zlaťáky. Barman se na mě zvídavě zadíval.
,,Ty neumíš počítat?"
,,Umím, ale ty další jsou za ot, cos pro mě udělal a co pro mě uděláš." zabučel jsem.
,,No, dobře, díky."
,,Jo, jo, ale teď další sklenku."
Náhle mě něco čaplo za kápi a strhlo mi jí. Otočil jsem se a zavrčel. Za mnou stál Row s kameným výrazem. Zajíkl jsem se a skrčil.
Bez jediného slova mě popadnul za límec a začal mě odtahovat pryč. Zamlel jsem s sebou a vyvlíkl se. Vyskočil jsem na nohy a ocas mi přitom rozrušeně zahoupal.
,,Tady. Ne." pronesl ledově.
,,A co když jo? Klidně s tebou budu bojovat, na mol ještě nejsem. Stejěn žiju sám, na vlastní pěst. Dokonce ani Adéla mě nepoznala a ty jsi potřeboval, abych prolil pěkných pár litrů, tak mi neříkej, že tě budu poslouchat! Kdyby jo, kdyby jsem měl lěpší život, tak bych..."
Přiletělo mi pěstí. SKácel jsem se na podlahu a sykl. Jau, ten Row má ale páru.
,,Díky, žes mi zachránil život, ale tohle už přeháníš, chlapečku."
Bez jediného slova jsem se posatvil, otočil se zády ke svému...otci a hodil po něm posledníí pohled. Pak jsem vyběhl z hospody a rychlostí blesku jsem vyskočil na střechy.
Když jsem p onich běžel, tiše a ladně jako kočka, přemýšlel jsem.
Zítra...zítra tady všechno dodělám a pak zdrhnu. Tady už nemá cenu se zdržovat. Adéla už není moje...dívka, Riko a ris nejsou mí přátelé a Row...už není můj otec.