Duben 2013

Nepřátelé - Prostě den jako den

17. dubna 2013 v 20:06 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

4.

Prostě den jako den


V klidu s rukama v kapsách jsem se procházela a smála se klidně i blbým vtipům, které mi vykládal. Snažil se ke mě přiblížit a já mu v tom nebránila. Nu což, tak trochu se mi to i líbilo. Přitom jsem sledovala auta projíždějící kolem nás. Měla jsem hlad jako vlk a nahlas to řekl můj žaludek, který hlasitě zakručel.
,,Eh...nechceš jít na něco k snědku?" optal se váhavě.
V tom jsem dostala štěstí. Kolem projelo žluté auto. Znáte tu hru, kdy sledujete auta a čekáte, až se objeví nějaké žluté a když se objeví, dáte pěstí tomu, kdo je nejblíže?
,,ŽLUTÉ AUTO!" zařvala jsem vítězně.
Než stačil Dai nějak zareagovat, dala jsem mu pěkné pěstí. Zaskučel a chytil se za rameno, kam dostal tu ránu. Bude tam mít bouly, bude tam mít bouly!
,,Za co?!" vykvikl uraženě.
,,Za to, že to žluté auto nebylo neviditelné." zavrněla jsem.
Dai očividně zmatený to nechal raději být a pak se rozhlédl. Ihned se mu tvář rozzářila radostí a poté už mě táhl za sebou ke stánku s čínskými nudlemi. Chtě nechtě jsem začala slintat.
,,Prosím dvoje tyhlety nudle." ozval se Dai.
Hodil mě vedle sebe na židličku a ukázal na dvě ohromné mísy s nudlemi a vepřovým masem a zaleninou. Rozzářili se mi oči.
,,Beru. Ale platíš!" křikla jsem na mladíka.
Pokrčil rameny a povzdechl si. Pak se usmál a štípl mě. Zacukal mi koutek úst.
,,Tak za to zaplatíš, šmejde." zavrčela jsem.
Kuchař před nás dal dvě krásné mísy s ještě krásnějšími nudlemi. Ihned jsem se do toho vrhla a přitom se šibalsky tlemila.
,,Co je na tom, že jíš ramen, tak zábavního?" optal se Dai.
Ihned jsem přestala a nasadila kamenou tvář. Vrhla jsem po něm pohledem, ale neodpovídala jsem. Bůhví, co bych mu řekla v takovéhle situaci. Vždyť se celá klepu!
Dojedla jsem první misku.
,,Další prosím!" křikla jsem na kuchaře.
Dai vedle mě zaúpěl a já krásně slyšela jeho smutná slova.
,,Jak velký má asi žaludek?" zabrblal.

Asi po pátém ramenu jsem měla konečně dost. S blaženým povzdechem jsem se usmála na celý svět. Kuchař, překvapený ale zároveň šťastný přijal pěknou sumu od velice, převelice skleslého Daie, který byl shrbený jako stařec.
,,Ale nech toho. Vem si to, že tě mám teď ještě raději!" řekla jsem konejšivě.
Ihned jsem věděla, že se má pomsta nezdařila, protože se narovnal a jeho nálada byla o sto procent lepší.
,,Vážně?" optal se.
,,Ne." zabrblala jsem.
Ihned jsem si v duchu řekla Strike! protože se zase shrbil.

Domů jsem došla až pozdě večer. Spolu s Daiem jsme se potloukali snad po celém městě a já se zítra asi uleju z tělocviku. Strááášně mě totiž boleli nohy. Převlékla jsem se do noční košilky a hodila držku do postele. Ihned jsem usnula.

Dai seděl na římse balkónku, který patřil Wilmě. Dívka teď klidně spala, ale nebyla přikrytá. Mladík měl sto chutí k ní přijít a přikrýt jí, ale neudělal to. Bůhví, co by se stalo, kdyby se vzbudila.
Daiovi se v hlavě promítali ty nejhrůznější scénáře, které se k téhle krvavé dívce hodí. Ihned se mu ta chuť zmenšila na padesát procent, ale i tak byla stále moc velká. Nakonec se Dai spokojil s tím, že se na ní jen díval z povzdálí jako pozorovatel.

Já v žádném případě netušila, že mě šmíroval, takže když jsem vstala a zjistila, že jsem se podvědomě z té košilky svlékla, hlavu jsem si s tím nedělala. Přešla jsem ke koupelně a pak si promnula lýtkové svaly. Strašně bolely! Určitě od toho pitomého trajdání.
S plnou hubou nadávek jsem vlezla do sprchy a pustila na sebe horkou vodu.
Poté, co jsem byla kompletně se vším hotová, jsem popadla mobil a do něj zachraptěla.
,,Dobrý den, omlouvám se, ale," zakašlala jsem, ,,bohužel jsem chytila chřipku a nebudu moct přijít do školy."
,,A jméno?" ozvala se sekretářka na druhém konci linky.
,,W-Wilma Qweresová." zakašlala jsem do telefonu.
,,Dobře, tak se vyléčete a v nejblíže možném termínu se zase vraťte. Nashledanou."
Než jsem stačila odpovědět, hovor se přerušil.
Odhodila jsem mobil do kouta a vlezla na balkonek. Ihned jsem ucítila raní paprsky, které nebyli moc horké. Mírný vánek mi rozvlál vlasy a já se usmála. I když možná mám černé srdce, tohle mám strašně ráda.
Nakonec jsem si za opasek zasunula pistoly a nábojnice a popadla kufry. Poté jsem vyšla ven před dům, kde už na mě čekala limuzína s šoférem, který mě odvezl na letiště.

Vystoupila jsem z letadla. Byla chladná noc a já se rozklepala. Ale na nic jsem nečekala a naskočila do další limuzíny, která mě odvezla do vysokého mrakodrapu. Tam jsem vysotupala až do 80. patra.
Když výtah cinkl a dveře se otevřeli, uznale jsem hvízdla. Byl to podkrovní byt. Byl celý bílí, až na plazmovku, která byla pověšená na zdi a pár podobných blbostí. Byla tam místnost s postelí a skříní, poté obývák, ten byl hned, jak jsem z toho výtahu vystoupila. Pohovka bílá, koberec bílí, stůl bílí. A po mé levvé straně byla stěna ze skla, takže jsem měla překrásný výhled na Mannhatan. Zavzdychala jsem a ihned se do toho výhledu zamilovala. Pak jsem šla prozkoumat i ostatní pokoje. Koupelna, samozřejmě. Už jsem se zmiňovala o ložnici? Asi jo.
Ale nikde jsem nenašla kuchyň a připadalo mi to tu spíše jako pro milostný pár, protože postel byla manželská s nebesy a vůbec všechno vypadalo jakoby provokativně. Ale i tak se mi tu strááášně líbilo a těšila jsem se na schůzku s mím šéfem.

AJO - 19. - Nová země, přátelé již nejsou...

16. dubna 2013 v 21:05 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO

19.

Nová země,

přátelé již nejsou...


Naruto proti mě seděl a civěl na mě, já si v klidu prohlížela jeho. Jako by to bylo u mě normální, že se vloupu do domu takovýmu fešákovi.
,,Tos mi neřekl! Já těě zastřelím!" syknu na démona v sobě.
Jako by se něco stalo. Něco ve mě se uvolnilo, luplo. U Naruta sjem si všimla toho samého a pak se mi zamlžil zrak a mé tělo mě přestalo poslouchat.

Když jsem se znovu dostala k sobě, ležela jsem vedle Naruta. Oba jsme byli celý zadejchaní a celý rudí. Narutovi na tváři hrál úsměv, já byla pouze zmatená.
,,Co se stalo?"
,,Ach...nic." ozval se démon.
Já ho zaškrtím, pokud se stalo něco, čeho bych později litovala. Ale tak či tak, zvedla jsem se a zjistila, že místo upravených vlasů mám vrabčí hnízdo. Ale já přece nespala, tak jak to...?
Tak či tak se mu to povedlo zkrotit a svázat do culíku. Najednou jsem vypadala přijatalněji. Začala jsem procházet Narutův byt. Docela skromné - obývák, ložnice, kuchyň, koupelna. Konec, to stačí. V břiše mi zakručelo a já zrudla. No možná bych mohla...
Prohrábla jsem Narutovi zásoby a se zaúpěním jsem poznala, že má jenom ty divné nudle. Byli všude! Žádná zelenina, maso nebo něco, co by ho pořádně nasytilo. Ale pryč nemůžu, musím zůstat tady do té doby, než se začne něco dít.
Proto jsem si sedla na zem a čekala.

Uběhla další hodina a půl, než se ten idiot probral.
Omámeně otevřel oči a zabručel. Pak se vymrštil na nohy s takovou prudkostí, že jsem s sebou trhla. asi jsem trochu klimbala.
,,Já asi blouzním..." zamumlal Naruto vyděšeně.
,,Proč?" optala jsem se.
,,Jo, blouzním. Nesedí přede mnou holka jen v..." zrudne a odvrátí tvář.
,,Ano, je tady!" vykřikne.
Nechce se na mě podívat. Pak se na sebe podívám a teď se odehraje pár zajímavých věcí - vyjeknu, zrudnu, zblednu, zešednu, zase zrudnu, zblednu, zezelenám a pak se naštvu a to nepříčetně. Rozeběhnu se a zabouchnu za sebou dveře.
,,Sakra, neříkej mi že...!"
,,No jo, trochu ti shořeli." zamumlal démon.
Zaúpěla jsem a rozhlédla se. Zjistila jsem, že tu má Naruto koupelnu s šatníkem, ale nevyjdu ven v...
No jasně!
Přeměním se v něco jednoduššího - v pumu. No jo, tak jednodušší to není, ale momentálně mám pum plný žaludek. Vyběhnu ven a úlevně vydechnu. Naruto vykulí oči, pak si vše srovná a já ucítila, jak vzduch zhoustl..
,,To není fér, ty se umíš měnit!" zasyčí.
,,A ty zase umíš spoustu jiných dobrých věcí!" zavčím na něj.
Naneštěstí mi rozumí. Povzdechne si a otevře dveře.
,,Pojď, zajdem k Sakuře. Ta možná něco má." zamumlá.
Zacukaly mi uši a koutky úst. Než byste řekli švec, byla jsem venku. Narutoo byl moc pomalí. Vlbec nechápu, jak on může nosit nejsilnějšího démona!
Šla jsem mu po boku a spoustu lidí na nás kulilo oči. Nevěřícně si na nás ukazovali a divili se.
,,Hele, co jim je?" optala jsem se ho.
Naruto na mě spiklenecky mrknul.
,,No víš...tady takové šelmy jsou strašně vzácné a nikomu se je ještě nepodařlo zkrotit. Proto jsi mi právě posílila šanci na postup k šestému Hokagemu."
,,Hele, ty jsi tím Hokagem posedlí, co? Co to vlastně znamená....Hokage?" optala jsem se.
,,Hokage je nejvyšší z ninžů, chrání vesnici, která mu je přidělena a musí se o ní postarat. A vždy umřou v boji. Ale ochraňují vensičany, dohlížejí na..."
A teď začal blnďák vyjmenovávat všechno, co ti Hokagové dělají. Za chvilku mě bolela hlava a vůbec...přestala jsem ho vnímat. Proto jsem málem nabourala do dveří, před nimiž jsme stanuly.
,,Hej, Sakuro! Jsi doma!?" zakřičel Naruto.
Ani jsem se nedivila, když se dveře rozrazili a v nich se objevila rozběsněná holka stejného věku jako Naruto. Byla celkem malá, štíhlá a hezká. Měla zelené oči a krátké, růžové vlasy, které jí ladili k jejímu oblečení.
,,Naruto, co to kruci...?!" vykřikla.
Pak se zastavila, pohlédla na mě, jak se zubím a nevěřícně mě začala šťouchat.
,,Nejsem blázen, viď že ne. Ono to tady vážně stojí, viď?"
Stále do mě šřouchala, ale pak přestala a začala mě drbat pod bradou. Zavrněla jsem.
,,Ty jsi ale klásná košiška, no? A kdepak ty ses tu vzala? Ulšitě jsi zabloudila a omylem pšišla k Narutovi, že jo? Protože on by takvé zvíře zkrotit v žádném případě nedokázal."
Zavrčela jsem a ona toho ihned nechala.
,,No, není to tak jak si myslíš, Sakuro. Jen tu máme menší návštěvu, ale potřebovali bychom tvou pomoc." zamumlal Naruto.
Nervózně si prohrábl vlasy a zazubil se na mě.
,,Můžeme dál?" optal se.
,,Jasně, ale pokud chceš, abych to hlídala, tak to rovnou říkám ne."
,,Ne, tentokrát jde o něco...eh...vážnějšího."
Sakuře vyletělo obočí minimálně tři metry vysoko, ale neptala se. Protáhla jsem se kolem ní a ihned vystřelila podle pachu do jejího pokoje. Tam jsem se usadila na zemi a počkala, až ti dva přiběhnou. Ani ne za minutu tu byli i oni.
,,...srandu. Takže tys...Ty úchyle jeden magorskej!" vyjela na něj.
Překvapeně jsem zavrčela a tím ty dva upozornila. Sakura si mě bedlivě prohlédla, pak se podívala na Naruta, který tam nerozhodně stál a ihned ho vykopla ven.
,,Tohle je holčičí zálěžitost. Viděl jsi už dost!" vyjela na něj.
Jako lusknutím prstů jsem se změnila v dívku a nerozhodně si přikryla rukama ona místa. Sakura se na mě zazubila a ihned začala prohrabovat šatník. Pak vytáhla čenré kalhoty s modrým bolerkem.
,,Jo, to by mohlo stačit. Na, vyzkoušej si to."
,,Děkuji moc, Sakuro. Jsi laskavá. Někdy ti to oplatím. Jo, jen mimochodem, jmenuji se Aila."
Sakura se na mě usmála a pak vrhla bodavý pohled ke dveřím.
,,No...Naruto asi nebyl při smyslech, ale většinou se takhle nechová. Ještě dobře, že poslední dobou se nechová jako naprostý debil." zamumlala.
Oblékla jsem si věci a usmála se. Vypadala jsem skvěle!

Pán Moci - 76.

16. dubna 2013 v 17:19 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci

76.


Prohlížel jsem si se zájmem jeden překrásný náramek a přemýšlel, jestli by Adéla pochopila, kdybych jí ho koupil já. Nakonec jsem se rozhodl a ukázal na jeden černý s rudýma kamínkama. Paní se usmála, jako by přesně věděla, co s ním udělám. Podala mi ho, já jí podal peníze. Přijala je a já odešel dál.
Hlad jsem neměl, jedl jsem ráno. Na trhu s epotulovali zlodějíci, lidé si kupovali věci a radovali se z dalšího pěkného dne, když jsem náhle spatřil onu známou postavu a ihned jsem se k ní rozeběhl.
Nevšimnul si mě, což bylo výborné. Zastavil jsem se a pomalu se začal plížit za ním.
Než si stačil uvědomit, co se stalo, popadl jsem ho za límec, rychle odtáhl do vedlejší ulice a přibouchl ho ke zdi.
Riko mi vykuleně ciivěl do očí a snažil se rozeznat, kdo ho právě přepadl. Já ho držel za límec a zabodával se do něj pohledem. Měl jsem pravdu, až na oči si byli úplně stejní.
,,Proč jsi mi dříve neřekl, že máš bratra, možná dvojče?!" vyjel jsem na něj.
Nerad chodím kolem horké kaše.
Riko zrudl, zbledl, zešedl, pak zase zrudnul, nakonec zezelenal.
,,J-jak to víš? A kdo vlastně jsi?!"
,,Odpověz mi na mou otázku!" zasyčel jsem.
,,J-jo, proč? Mike se ale ztratil před pár lety! Je to už dávno, tak prč teď?!" vyjekl.
Byl zmatený, šťastný, ale nejvíce byl rozrušený a roztěkaný.
,,Protože," začal jsem pomalu a snažil se ovládnout svůj žaludek, ,,spolupracuje s nějakým hnusákem, který loví lidi. A opravdu nechtěj vědět, ,jak to s nimi končí."
Vzpomněl jsem si na ten odpornej obrázek a žaludek a mi znovu rozhoupal jako na kolotoči.
Riko se sesul k zemi a jeho nezdravě zelená tvář ještě více zezelenala.
,,To bude...v poho." vysoukal ze sebe.
Protočil jsem panenky, pomohl mu na nohy a pak jsem ho ještě odvlekl zpátky do jižní věže, kde měl spolu s holkama pokoj. Doufám, že tam Iris bude, jinak bude muset klečet nad kbelíkem.
,,Budu v poho..." zasípal.
,,Zmlkni, nenechám tě tady si udělat ostudu." zavrčel jsem.
Nevím, jaký si na mě udělal názor, ale určitě ne kladý. Možná.
Přiletěl ke mě Stín. Zafuněl jsem.
,,Neříkal jsem ti, aby ses držel dál? Doufám, že je to naléhavý." zabručel jsem.
Stín, očividně zmatený na mě upřel jedno zlaté oko, které si mě pozorně prohlédlo. Pohodil jsem hlaovu směrem k Rikovi, který se sotva vlekl. Mladý drak pochopil a schoval se mi do černé kapuce, která mi klimbala na zádech.
,,Ty krávo, tys ale přibral!" zafuněl jsem.
,,Cože?" optal se mladík.
,,Ale nic." zašeptal jsem.

Po čtvrt hodině jsme konečně došel k oněm dveřím a zaklepal na ně. Ihned jsme uslyšel spěšné, ale tiché kroky. Jakmile se dveře rozletěli, ztuhnul jsem.
Přede mnou stála Adéla pouze v košili.
Ihned taky ztuhla a vytřeštila oči.
,,T-ty? C-co tady...Aha." dokončila.
Přešla k Rikovi a jemně vzala jeho hlavu do svých dlaní. Jendu přiložila na jeho čelo a pak si oddechla.
,,No, zatím to vypadá, že není nějak nemocný, ale stejně ho asi nadopuju čajem. Chceš s ním pomoct? Vypadáš dost...vyčerpaně."
Zavrtěl jsem hlavou a odtáhl ho k posteli. Tam jsem ho prostě položil a nechal ho být.
,,Adél? Co se tady-"
Iris, která se zrovna vracela z koupelny zrudla, vyjekla a zase hned zmizela za dveřmi. Já ale nebyl dost rychlý na to, abych odvrátil pohled.
Teda, morálka a důstojnost tady dost klesá, když tady holky běhají jen ve spodním prádle.
Adéla si povzdechla a já si všimnul, že je celá strhaná a že určitě několik nocí už nespala.
,,Hej...jsi v pohodě? Nevypadáš zrovna...dobře."
Adéla se na mě smutně usmála a zvídavě si mě prohlídla.
,,No jo...jen se kvůli někomu trápím." zamumlala.
To mi připomnělo...
,,Myslíš kvůli tomu takovému moc usměvavému klučinovi...Willovi?"
,,Ty o něm něco víš?! Řekni řekni!" křičela.
Riko zaúpěl a chytil se za hlavu. Adéla ihned ztišila hlas.
,,No, chvilku jsme spolu putovali na východ. Pomáhal jsem mu s různými věcmi a cestou jsem se o něm spoustu dozvěděl. Je tak mladý a už má příběhy, které by si mohl vyprávět celý svět. Taky mi předal tohle," zahrabal jsem v kapse a vytáhl ten náramek, co jsem dneska koupil.
,,Chtěl, abych ti to dal, kdyby se s ním náhodou něco stalo. Jako by tušil, že se jednoho dne beze stopy ztratí."
Adéla opatrně a s láskou vzala onen náramek a já viděl v jejích očích slzy. Podlomila se pod ní kolena a já jí stačil tak tak chytit, než spadla na zem. Dívka na mě upřela hnědé oči plné zmatku a smutku. Pomohl jsem jí posadit se do jendoho z křesel. Adélka si přitiskla náramek k hrudíku, jako by šlo o její nejcennější poklad.
,,Ach Wille..." zašeptala.
Klekl jsem si, ale nic víc jsem neudělal. Velkou chvíly bylo ticho, já slyšel rytmické ťukání kapek, které dopadali na zem. Adéliny slzy.

Po hodné chvíly konečně vykoukla ze dveří Iris. Už na sobě měla triko s krátkými kraťasami. Když si všimla, že tam stále jsem a že Adéla usnula s náramkem v rukou, smutně se usmála.
,,Tak konečně. Nevím nevím, jestli jsi opravdu démon." zamumlala směrem ke mě.
,,Spíše než mluvení by ses měla podívat na tohohle kloučka s chabím žaludkem." mrkl jsem a ukázal na schoulenou postavu za mnou, která úpěla na posteli.
Iris se k Rikovi ihned rozeběhla a já poté tiše opustil místnost. Přitom jsem se smutně usmál a po tváři mi stekla slza.
,,Jendoho dne se možná potkáme, Adél." zašeptal jsem.

Nepřátelé - Nikdy nepodceňuj nepřítele!

16. dubna 2013 v 16:49 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

3.

Nikdy nepodceňuj nepřítele!!!


Povzdechla jsem si a protáhla se.
Tři, dva jedna....teď!
Přesně jako na můj povel zvonek začal zvonit a všichni byli rázem fuč. Slyšela jsem šťastný křik žáků utíkajících domů na víkend a to, že budou relaxovat nebo prostě sedět na prdeli a čumět do monitoru počítače.
Ani jedno jsem nemohla já udělat, protože jsem měla schůzku s mím pánem. Jen cesta tam mi zabere půl dne, zbytek srávím v posteli a až další den ráno si mě zavolá k sobě. Pak tam budeme celý den žvatlat o blbostech a nakonec se vrátím zpátky, takže propásnu pondělí.
Ramena mi vyčerpaně klesla a moje poslendí naděje na uvolnění byla rázem pryč i s těmi magory.
Ani jsem si nevšimla, že jsem zůstala sama v učebně, jen s Daiem, který si právě dobalil věci.
,,Co budeš tenhle víkend dělat?" optal se.
Zamručela jsem. Před pár hodinami jsem se smířila s tím, že prostě budu hrát jeho hru.
,,Budu spát u kamarádek. Chceš to podrobněji?" zabrblala jsem.
,,Aha. Ale nech toho, nejsem žádný parazit. Proč se ke mě chováš takhle? Vždyť jsem ti tu ránu udělal jen omylem. Tak už se nezlob." fňukal.
Málem mě to rozesmálo, ale včas jsem se ovládla. Zabodla jsem se do něj pohledem a pak jsem sklopila hlavu.
,,NO?" optal se.
,,Já se nezlobím. Jen jsem se špatně vyspala." zalhala jsem tiše.
Rekord! Dvě největší lži za sebou! Dai si přiklekl vedle mě a pozorně si mě prohlédl. Zabručela jsem a odvrátila pohled. Nakonec mě musel chytit a držet, abych s sebou nemlela, abych neodvracela pohled a další tyhlety pitominky.
,,Já ti vadím. Lhářko." řekne zhrouceně.
Ihned se na něj podívám se zděšením v očích.
,,N-ne, tak to není! Ty mi nevadíš, vážně! J-jen jsem z tebe tak trochu n-nervózní..."
,,Jestli je to pravda, tak mi řekni, kde ses naučila střílet z té zbraně.."
Trhnu s sebou a zabodnu se do něj pohledem. Bez jeidného slova vstanu, přehodím si tunovou tašku přes rameno a rozeběhnu se pryč.
,,Ale no ta-" usylším ho, než zmizím za rohem.

Pomalu se procházím ulicemi a sleduji rozjařené a rozesmáté děti, jak se honí po zahradách a rodiče, kteří je s ostražitostí a nekonečnou láskou pozorují. Zacukalo mi v koutku úst a najednou mi ten svět připadal jednotvárný, zkažený a smutný. Sklopila jsem hlavu, ramena mi poklesla. Můj svižný pochod se změnil a šoupání nohou po zemi.
,,To není fér. Nikdy nebudu mít muže, rodinu, klidný život. Nikdy, protože po mě půjde policie, budu muset utíkat z místo na místo, budu žoldák číslo jedna a vrah tisíciletí. Nakonec najdu nepřítele, který je silnější než já a buď zemřu, nebo skončim ve vězení. Ale tohle jsem si zvolila už v dětství. Chtěla-"
Zmlkla jsem a zvedla hlavu. Smutně jsem se usmála a viděla hejno ptáků, jak mi přeletělo nad hlavou. Vzpomínala jsem si na své rodiče, ale pak jsem klesla a opřela se o plot. Sjela jsem pomalu dolů a tam jsem zůstala omámeně a smutně sedět.

Tehdy mi bylo snad...devět, deset? Nevím to přesně, ale tenkrát k nám vrazili nějací gangsteři a chtěli po nás peníze. Neměli jsme nic a oni u chtěli mé rodiče zabít, když jsem odvážně předstoupila a rozpřáhla ruce. Naneštěstí jsem na sobě měla pouze spodní prádlo.
,,Nechte toho! Nechte mamku s tátou bejt!" křičela jsem.
,,Ach, holčička si z nás bude utahovat, jo?" vtipkoval první.
Zbělela jsem vzteky a než stačil ten debil něco udělat, kopla jsem ho do slabin a on se zhroutil s holčičím fňukáním. Ten druhý měl mozek a tak se mnou začal vyjednávat. Nakonec jsme se dohodli, že mé rodiče nechají na pokoji, když jim půjdu dělat služku a žoldáka zadarmo.
Postupem času se ze mě stalo tohle. Jsem profesionálka v zabíjení a měla jsem dost zkažené srdce, ale teď, jako by se ve mě něco zlomilo, když jsem poprvé viděla toho idiota.

Smutně jsem se usmála, ale moje oči byli bez výrazu, byli prázdné a smutné. Ani jsem si neuvědomila, že uběhlo tolik času. Pohlédlla jsem na hodinky a zděsila se. Půl sedmý! Vyskočila jsem na nohy a rychlostí rakety jsem zmizela za rohem. Cestou jsem si ale vzpomněla právě na vše krásné, co mě za celý můj dosavadní život stalo. A tolik věcí jsem dokázala spočítat na jedné ruce.
Přišla jsem domů, zula se a rozsvítila. Odhodila jsem tašku do kouta a ptoráhla se.
,,Sakra, to jsem si to zase zavařila. Jestli to teď se mnou sekne, zemřu jako nic."
Přešla jsem do lednice a vyndala si minerálku. Z láhve jsem si lokla a tím polovinu vyprázdnila.
,,Ááách, to mi chybělo. Teď už jenom nábojnice, které nikdy neminou a emoce, které zmizí a budu šťastná."
Zavřela jsem lednici a přešla k oknu. Na nebi už svítili hvězdy a občas zablikali. Měsíc dneska nesvítil, byl v novu. Zamyšleně jsem naklonila hlavu a pak se usmála. Už už jsme chtěla otevřít okno, když najednou něco zasvištělo, prorazilo ho a zasáhlo mě to do ramene. Vyjekla jsem a prohlídla jsem si díru po kulce, než jsem klesla k zemi. Sakra, polevila jsem v ostražitosti! Jsem blbá, blbá blbá!
Odkud ta rána šla? Podívala jsem se na ránu. Kulka tam stále byla, což bylo dost nepříjemné. Na střeše. Někdo byl na střeše protějšího domu. Vytáhla jsem pistoli a prohlédla si jí. Ne, tak daleko nedostřelí. Po třech (zraněné rameno jsem nechtěla přetahovat) jsem se vydala ke skříni. Našla jsem tam víko, to jsem odtrhla a zadala kód k trezoru. Ozvalo se tiché cvaknutí a víko trezoru v zemi se otevřlo. Vytáhla jsem pušku, která měla dost slušnou ránu, prohlédla si náboje. Jo, ty budou stačit.
Víko jsme zase zabouchla a vyhrabala se na nohy. Opřená o zeď jsem se snažila dohlédnout na onu střechu. Co když mi to trvalo moc dlouho a nepřítel zatím zmizel? Jukla jsem a uviděla, jak se tam něco mihlo. Ihned jsem zamířila a našla cíl.
Vystřelila jsem.
Bohužel moje puška vydala hodně hlasitý zvuk oproti nepřítelově tiché zbrani. Stalo se to, že stačil uhnout kulce. Ale já to věděla a tak už se za první hnali další tři.
Těm už nestačil uhnout. Dvakrát jsem minula a ta třetí ho s plnou silou zasáhla. Nepřítel klesl za betonovou opěrku a já zavýskla. trefa!
Ihned se však ozvala bolest v rameni a já sykla.

Nepřátelé - Otázky, ale žádné odpovědi

14. dubna 2013 v 11:14 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé
2.

Otázky, ale žádné odpovědi

Dai seděl u ní. Wilma odpočívala v klidu, což bylo občas narušený záchvatem jedu, který jí sžíral a protijedu, který s ním bojoval. Dai poté musel dívku připoutat okovy k posteli, aby nemohla spadnout a sáhl jí na čelo. Měla horečku, což nebylo dobré.
,,Kdo jsi? Taky by mě to zajímalo, Wilmo. Ale určitě nejsi člověk. Takhle vydržet tyhle útoky a ta rána. Už jí máš zahojenou. Ale na tyhle otázky asi odpověď nedostanu. To je od tebe nemožné." zamumlal pro ní.
Ale věděl, že jho slova se k ní nedostanou. Musel jí převléknout z jejích zakrvácených a špinavých věcí do své košile, která pro ni byla tak velká, jako by to byla noční košilka. Přitom se snažil nevnímat její tělo.
Vstal, protáhl se a přešel k stolu. Vzal peněžeknu a podíval se dovnitř.
,,No, tak to-"
Zazvonil mu mobil. Dai ho zvedl a ihned toho zalitoval.
,,Máš jí?"
,,Nevím jak vypadá, takže jí nemouh dopadnout. Poprvé, když jsme se setkali, jsem jí řízl, ale od té doby se neukázala. Pane, nemáte nějaký bližší popis?"
,,Ne, jen to, že používá střelné zbraně a je to profesionálka. Možná na ní nebudeš stačit ani ty. Hlavně na sebe dávej pozor, nerad bych přišel o tak dobrého žoldáka." ozvalo se z telefonu.
Dai kývl a pak si povzdechl.
,,Já nevím, pane. Ale-"
vylíčil mu vše, co se stalo od onoho dne. Na druhém konci hovoru bylo chvíly ticho. Pak mu pomalu dal jeho pán instrukce.
,,Určtě jí sleduj. Možná, že to bude ona. A nebo má možná dvojče, co my víme. Hlavně na ní dávej pozor a pokus se k ní...přiblížit, zjistit o ní co nejvíce. No prostě...sbliž se s ní."
,,Ale když vona je tak tvrdohlavá, paličatá a tak strašně opatrná, že snad nikdy ještě neudělala chybu!" vyjekl Dai.
,,No tak jí donuť, aby tu chybu udělala, jinak víš, co se s tebou stane."
Pak hovor skončil.
Dai přerývavě oddechoval. V jeho nitru se rozhořel hněv akk prudký, že se mladík bleskurychle otočil a vrazil pěstí do zdi.
,,Sakra....Sakra...!" zavrčel.
Nakonec se smutně podíval na onu dívku. Tvář měla překrásnou, uvolněnou a klidnou. Pohladil jí a přitom si vzpomněl na onen polibek. Ne, že by to bylo z nějaých láskyplných důvodů, ale no...tak zpoloviny.
Dai zadoufal, že to nebyl jejich poslendí. Pak vzal peněženku a zabouchl za sebou dveře. Doufal, že se ještě neprobere.




Nepřítel mého nepřítele

je můj přítel...









Když jsem se probrala, bylo mi o hodně lépe. Žilami mi proudil protijed a zaháněl onen jed, který se mi dostal do těla. Energie mnou přímo třásla, chtěla ven. Potřebovala jsem něco udělat.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Byla jsem u něj doma. Zaklela jsem a pokusila si sednout. Zadrželi mě okovy, které jsme měla kolem zápěstí. Zatřásla jsem jimi a pak zaklela.
,,No tohle. Zmetek." zasupěla jsem.
Ale jeho jsem nikde neviděla. Zrudla jsem, když jsem si všimla hromádky mích věcí, vypraných a čistých. Je to možné? Že by to udělal on? Ne, to je blbost. Určitě někoho má, někoho, kdo mu to připravil. Ale já se nemohla zvednout. Měla jsem hlad a žízeň, ale nemohla jsem nic dělat. Tentokrát jsem řetězy zatáhla větší silou. Slyšela jsem, jak něco zaskřípalo. Otočila jsem hlavu a viděla, jak se tyč, k níž jsme byla připevněná, prohnula. Zašklebila jsem se a udělala to ještě několikrát, než jsem ucítila, jak tyč povolila a praskla.
Ihned jsem vyskočila na nohy. Ještěže ten blbec nechal nůž na druhé straně místnosti, na stole pod sešity. Ihned jsem tam přešla s pomocí ostré hrany okovy přeťala.
,,Jo! Mě tady jeen tak neudržíš!" zašeptala jsem.
Bleskurychle jsem se převlékla z bílé klučičí košile na svoje věci a pak už vyrazila pryč. A ne dveřmi, ale oknem.
Přeci jen nebydlel až tak vysoko.
Rána se mi totálně zahojila. Už od malička s emi rány hojily až neskutečnou rychlostí. Ale jeu by se mé tělo neezbavilo, což je nefér. Doskočila jsem ladně na nohy a rozeběhla se pryč.
Kdybych totiž šla teď domů, on by si to domyslel a přišel ke mě a bůhví, co by se mnou udělal. Sáhla jsem si na čelo. Nebyla tam páska, ale ani ta rána. Oddechla jsem si. Nevydávala jsem skoro žádný hluk, takže když jsme spatřila Daia, jak právě zatáčí k domu, zahnula jsem za roh a tam se přilepila ke zdi. On v klidu prošel s taškami plnými jídla. Ale mračil se a to pěkně moc. Automaticky jsem si sáhla pro zbraň, ale pak zbledla.
Pistole! Byla pryč!
Zaklela jsem a tiše jsem vyšla z uličky. Dai už mi zmizel z dohledu. Vyběhla jsem na postranní žebřík a začala po něm šplhat. Jakmile jsme uviděla ono otevřené okno, skočila jsem do něj a rychle se začala štrachat v jeho věcech.
,,Sakra, kam jí dal?!" zavrčela jsem.
,,Nehledáš tohle?" ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila. Dai stála přímo za mnou a držel mojí pistoli.Postavila jsme se do bojového postavení.
,,Vrať mi to. Hned."
,,Ne, dokud mi neodpovíš."
,,Na co?"
Daiova tvář se zachmuřila. Přešel blž ke mě a já couvla. Výhružně jsem zavrčela a zavrtěla hlavou.
,,Nechci ti ublížit. Zatím ne." zamumlal.
Náhle po mě vyrazil, ale já to čekala a ladně se mu vyhnula. Přitom ho pěkně praštila pěstím do hlavy. On s ezapotácel a naboural do zdi. Vytrhla jsem mu pistoly a vyskočila na parapet. Ještě omámený Dai a se narovnal a vrhl po mě pohledem.
,,Nechoď. Jen se tě chci na něco zeptat." zabručel.
,,Nemůžu ti odpovědět na otázky, na které nemám povolení odpovídat. Udělal bys nejlépe, kdybys odsud zmizel. Závisí na tom tvůj život. A to mi věř, že pokud se ke mě přiblížíš, tak já udělám to, co budu muset." řekla jsem s ledovým klidem.
Jako by zaváhal. Nerozhodně tam stál a díval se na mě se vztekem.
,,T mi vyhrožuješ?"
,,Nic jiného mi nezbývá. Ale tím tě asi neodradím, nebo snad jo?"
S tím jsem se rozeběhla ke svému bytu, vykopla okno a vletěla dovnitř. Skulila jsem se do klubíčka a pak se narovnala.
,,Ach jo, ten pitomec." zamumlala jsem.
Rozhlédla jsem se a přitom zbělela vzteky. Mávla jsem rukou a okolní věci sežehli modré plameny.
,,Doprdele, ztrácím koncentraci." zamumlala jsem.
Pak jsem se dala do oprav a úklidu.

Sotva jsem doklidila, ozvalo se zaklepání. Ztuhla jsem a přivřela naštvaně oči. Tiše a lehce jsem se přesunula ke dveřím a vytáhla pistoly. Z druhé strany se ozval přesně ten hlas, který ona nechtěla slyšet.
,,Hej, to jsem já, Dai. Wilmo, jsi tam? Hej, WIlmo?!"
Znovu zabušil na dveře. Zaklela jsem, ale jen tiše. Nasála jsem vzduch a prsty sevřela pevněji kolem pistole.
Byl tu cítit kouř.
,,Co chceš?!" vyjela jsem.
,,Prosím, pusť mě dovnitř!" vykřikl.
,,Na to zapomeň. Vypadni!" vykřikla jsem.
,,Tak dobře. Ten zbytek protijedu ti nechám před dveřmi. Píchni si to. Tahle dávka je poslední."
Opravdu něoc položil na zem a pak se jen ozvali vzdalující se kroky. Oddechla jsem si a pak ještě pět minut počkala.
Nakonec jsem otevřela dveře a uviděla malou krabičku. Lehla jsem si a prohlédla si jí celkově. Nechtěla bych aktivovat bombu nebo něco takového. Vždyť přece jen by mě mohl poznat a teď se mě snažit zabít.
Opatrně jsem krabičku zvedla a pak si oddechla, když jsem zjistila, že to bomba nebyla. Vešla jsem dovnitř a zabouchal za sebou dveře.
Otevřela jsem jí a uviděla injekční sříkačku, v níž byla nějaká tmavá tekutina. Ihned jsem toršičku vyprskla na ubrousek a prohlédla a začichala. nevonělo to vůbec jako to, co mi potřel kolem rány a do rány.
Tohle nebyl protijed. Tohle byl jed, který by mě zabil do pár minut. Já se sice v jedech nevyznám, ale stoprocentně vím, že tohle by mi nepomohlo, spíše naopak. Zaklela jsem.
Takže ví, kdo jsem, ale neví úkol, proč tu jsem.

Další den jsem se vyšvihla z postele, převlékla se, nasnídala a pak popadla brašnu a vyrazila ze dveří. Byla jsem klidná a uvolněná, takže jsem předpokládala, že mě dnes nic strašného nečeká. Zamkla jsem a rozeběhla se po schodech dolů.

Usedla jsem do své lavice a vyndala věci na hodinu. Odhrnula jsem si vlasy z čela a rozhlédla se. Byli tu skoro všichni a další přicházeli. Po očku jsem sledovala vchod. Vždy, když se dveře otevřeli, mimoděk jsem sáhla po pistoly.
Až jako poslední přišel Dai. Rychle se po mě podíval a když spatřil můj varovný pohled, obešel mě obloukem, ale stejně jsem si všimla, že mi na lavici přistál lístek. Zavrčela jsem a jen letmo jsem se ho dotkla. Ihned vzplanul a zbyl z něj jen prach. Smetla jsem ho ze stolu právě když zazvonilo.

Jako střela jsem se dostala do jídelny a tam si koupila čínské nudle. Vždycky mi strašně chutnali, byli na prvním místě v žebříčku mích nej jídel. Sedla jsem si k volnému sotlu a šťastně se dala do jídla. Dai se mi po celý den vyhýbal a přitom už se se mnou nesnažil komunikovat. Všimla jsem si, že mě hlídá jako oko v hlavě a mě samou to dopalovalo.
Škoda, že jsem si tam nedala slepé náboje, které by pouze udělali nějakou bouli nebo tak. yhlety ostré by prostřelili i tlusté železo.
Najednou jsem ztuhla a zabodla se pohledem do Daia, který se sluchátkama na uších si ke mě přisednul. Zjistila jsem však,, že žádnou hudbu neposlouchá.
,,Tupče. Já tě varovala." zašeptala jsem.
Dai ztuhnul, když uslyšel, jak jsem nabila pistoli pod stolem.
,,Nech toho, chci tě pouze pozvat na večeři do jedné dobré restaurace."
,,Ne. Zamítám."
Vstanu, odnesu tác s nesnězenými nudlemi a přitom si pisotlii zase schovám.
,,Ještě jendou a skončí to s tebou špatně." zamumlala jsem.



Nepřátelé - Boj? Nemám tušení

14. dubna 2013 v 7:00 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

1.

Boj? Nemám Tušení!

Právě jse odcházela ze školy, když mě on dohnal. Představil se jako Dai. Byl docela ryhclý, takže jsem se ani nepokoušela utéct. Naopak jsem zpomalila.
,,Ehm...díky, že jsi mě dneska provedla Akademií a za ty ostatní věci."
,,Jasně, jen nezapomeň se trochu učit. Vypadá to, že v tomhle jsi zase beznadějný klučina jako každý jiný."
,,A ty ne?"
,,Já jsem holka!" prskla jsem.
,,No jo, promiň. Ehm...nechtěla bys někam ještě zajít? Jako poděkování za to, co jsi pro mě udělala, bych tě pozval na večeři?"
Zakopla jsem o vlastní nohu a zamrkala.
Cože? Tak brzo? Má všech pět pohromadě? Asi ne, protože se známe teprve...pár hodin!
Ale mohlo by mi to pmoct.
,,Tak jo, setjně nemám nic jiného dneska na práci." zabrblám.
Dai kývne a koutek úst se mu pozvedne.
,,Víš, ais se snažíš si ostatní držet od těla, ale proč mě ne?"
,,Co ty o mě víš?! Já mám hlídat ty posery, se kterými chodím do třídy. Tebe jsem akorát musela provést. Je to pouze má povinost, nic víc."
,,Aha." zamumlá.
Pak se mě pokusí vzít za ruku, ale já včas uhnu a vrhnu po něm varovný pohled. Ale on si mě nevšímá a v poho si jde dál.
To mě začínalo dopalovat.

Po půl hodině pomalé chůze jsme dorazili k místu, kd ejsem měla svůj byt. Tady pronajímali různé byty. Byl to něco jako položený panelák.
Dai vyndal klíče a já všechno hned pochopila.
,,Ty tady bydíš?" vyjekla jsem.
,,No? Proč? Nějaký problém?"
Rekord, tři otázky za sebou. Zafuněla jsem a ukázala na balkón.
,,Támhle bydlím já."
Dai se tam zadívá a já zbledla. Ne, ne, ne! Já mu to prozradila?! Jsem debil, debil, debil!
Dai odemkne a podrží mi dveře. Já jimi jen projdu a sama se otoočím s klíčema v ruce. On se však zazubí a zabouchne dveře. Pak mě odvede k sobě.
Naštěstí bydlel dál ode mě, ne hned vedle mě. Odemkl svůj byt a já se zatím zula. Bosa jsem vešla dovnitř a zalapala po dechu. Tady nebylo vůbec kam šlápnout! Všude se váleli krabice, některé ještě zabalené. Balancovala jsem mezi nimi a šla těsně za Daiem, jen pro případ, že bych se tu ztratila.
,,No, vítej v mém bytě. Bohužel jsme nečekal návštěvu, takže jsem tady ani moc nepoklidil. Chceš něco k pití?" optá se a zvedne plechovku.
,,Ne. Víš, v tomhle harampádí se nemůžu hnout. Co kdybysme to tu trochu vybalili a srovnali?" optala jsem se naoko nevinně.
Dai překvapeně zamrká a pak se rozhlédne. Pak pohlédne na mě, zbledne, pak zrudne a pak přikývne. Přejde ke mě a rozhlédne se.
,,Dobře, tak začnem."

Musím přiznat, že mi to šlo celkem snadno. Postavli jsme stůl, poličky a skříňky, do nich narvali Daiovy věci a krabice jsme mačkali a vyhazovali do pytlů.
Za čtyři hodiny nám zbývalo už jen pouze dvě krabice.
Byla jsem žíznivá, unavená, ale ne zadýchaná nebo špinavá. Zazubila jsem se, ale naštěstí byl Dai ke mě otočený zády. Přešla jsem k poslední krabici a jediným máchnutím nože jsme to otevřela a pak uznale hvízdla.
,,Pěkný arzenál. Chválím." řeknu.
Ucítila jsme, jak atmosféra zhoustla a napjala se. Dai ztuhnul a pak se otočil. Byl bledý jako smrt. Já si prohlížela pěknou dýku, pár šavlí a ještě nějaký hustý věcičky.
,,N-není to tak jak si myslíš! J-já je nepoužívám."
,,Nekecej, Daiy. To se mi nelíbí. A co ta dýka, co furt nosíš schovanou? Používáš je a mě to je úplně jedno." máchnu rukou.
Vezmu do ruky obyčejnou dýku a jediným máchnutím jí hodím po Daiovi. Ten jí obratně chytí a pošle jí za mnou. Vykryju jí pistolí, kterou jsem bleskurychle vytáhla z krytu. Dai se postavil a zamračl se.
,,Ty používáš pistoly? Doufám, že jen na okrasu."
,,Tak to doufáš v přesný opak. A já s ní umím pěkně zacházet."
Namířím jí na něj a on ztuhne. Sám vytasí nůž a očekává útok.
,,Kdo jsi?" optá se mě.
,,To by ti mělo být jedno."
Schovám pistoli, vezmu si tašku a už jdu ke dveřím, když mě najednou chytí za loket.
,,Pusť mě." zavrčím.
,,Ne."
Prudce mě otočí k sobě a uvězní mě. Drží mi jednou rukou mě a v druhé má nůž, který byl v pohotovosti. Ztuhnu.
Krásný...
Dai se nakloní a přiblíží se ke mě. Rozbuší se mi srdce, ale skoro ihned si uvědomím, v jaké jsme situaci. Pásek!
Pokusím se vytrhnout, ale on mě drží jako v železech. Náhle ucítím chladný hrot nože na svém odhaleném bříšku. Byl to jen kousek, ale bylo by pro mě smrtící, kdyby mě byť jen malinko bodl. ani jsme se nehnula.
,,Kdo. Jsi." zvopakuje otázku.
,,Pusť mě." zavelím.
,,Ne. A takhle moje odpověď bude znít do té doby, než mi to řekneš."
Pokusím se mu dát pěstí volnou rukou, ale nůž bleskurychle vystartuje a já jen ucítím, jak se mi zaříznul do zápěstí a jak poté sjíždí a dělá za sebou ošklivý šrám. Vykřiknua on ihned pustí nůž.
,,Wilmo!" Vykřikne.
Ihned vytáhnu pisotli a namířím jí na něj.
,,Opovaž s epřiblížit a já stisknu spou-"
Zatočí se mi hlava a já se zapotácím. Udělá krok, ale já na něj zbraní zase namířím a pokusím s eudržet na třesoucích se nohou. Jsme v pasti, pokud mě odhalí, zabije mě. Bez váhání. Bez slitování.
Sice to patří k mé práci, ale já jsem přeci jen ještě mladá a dospělost mám za dveřmi. Na milisekundu stočím pohled na ránu a uvidím kapky krve, které kapají na zem. Už tam je malá kaluž.
Zblednu a podlomí s pode mnou kolena.
,,Wilmo nech toho, já ti chci pomoct!" vykřikne Dai.
,,Zmlkni. Nebudu věřit nepříteli. Dojdu odmů sama. Ty se pokus s emi vyhýbat a to obloukem."
Otevřu dveře, schovám pistoli a tisknu si k oblečení ránu.

Ujdu tak polovinu cesty k mémuu bytu, když tu najendou se zastavím. Před očima se mi udělají mžitky a z rány vystřelí prudká bolest. Vyjeknu a opřu se o zeď.
,,Co to sakra...?" zamumlám.
Nasaju okolní vzduch. Je tu cítit něco, co s emi nelíbí. Musím pryč.
Znovu se vydám na cestu, ale pak mi najednou všechno vypoví službu a já se skácím na podlahu. Na chladnou kamenitou podlahu. Syknu a zkontroluji svou ránu. Krev teče rychleji, nebo se mi to snad jen zdá?
Začínám se bát. Bát se o svůj život, o to, co se mnou bude. Pokusím se s pomocí luktů zvednout, ale nešlo to. Nemohla jsme, byla jsem moc vyčerpaná. Ten smrad...Přičichla jsem si k ráně a zbledla.
Ne...jed snad ne!
V té chvíly omdlím. Slyším jen rychlé kroky a volání mého jména.

Doprdele to jsem to zpackala. Dva roky klidu a najednou tohle. Vždyť všichni, na které mě poštval byli taková snadná kořist a teď? Teď jsem bůhví kde a někdo mi přikládá něco na mou zraněnou ruku.
Podle toho, jak se ke mě on choval to vypadalo, že to je kluk. A já si hodne ryhcle domyslela, kdo to je.
,,N-nech toho..."zašeptám.
,,Jen klid, nenamáhej se."
,,P-přestaň..." pokusím se znovu komunikovat.
,,řekl jsem přestaň!"
Přiloží mi na čelo obklad a já zavrčím. Obklad...čelo...doprdele!
Vymrštím se do sedu a ihned se zběsile rozhlédnu. Dai sedí vedle mě s miskou něčeho, co omamně vonělo. Zavrčím a pak si prohlédnu svou ruku. Rána byla sešitá, ale stále místy protékala krev. Kolem ní bylo něoc namazané. Že by protijed? Ne, to určitě bude nějaká omamná látka, kterou mě má znehynit. Schodím nohy z postele, ale v tom, abych vstala mi zabrání sám Dai.
,,Ne, to nesmíš."
,,Vypadni!" syknu.
Točí se mi hlava a jsem vyčerpaná, to ano, ale nemůžu být ve spárech nepřítele. To ne! Znovu se pokusím zvednout, ale tentokrát mi položí Dai dlaně na ramena a zatlačí mě zpátky do postele. Snažila jsem se mu nějak dostat ze spárů, ale on byl jako železo. Najednou mě přitiskl svou vahou k posteli a já byla totálně znehybněná. Jeho obličej byl jen kousíček od mého.
,,Nech toho, nebo se ten jed rozšíří dál, než protijed stačí zaúčinkovat."
Zavrčím a znovu se pokusím o chabý pokus vymanit se zpod něj, pak pokusím vykřknout.
Zabrání mi v tom tak, že mě políbí.
Ztuhnu. Ztratím ve všem cit. Vyčerpání mě dožene a to zrovna teď. Usnu, omdlím nebo co to udělám.



Nepřátelé - Seznámení

13. dubna 2013 v 21:27 | Michaela Fabianova |  Povídka - Nepřátelé

Prolog

Seznámení



V klidu jsem se procházela uličkami. Bylo mi tady hezky, ne jak v těch přelidněných hlavních ulicích a silnicích. Temné, smradlavé uličky a slepé uličky, které tak milovali lovci kořistí, to všechno patřilo do mého světa. Ale dneska jsem měla úkol.
Schovala jsem se za jeden kontejrner, který byl přeplněný vším smradlavým. Potlačila jsem pachuť žluči a raději to všechno skousla. Vytasila jsem pistoli a čekala.
Po chvíly se v záři objevil ten, který sem přijít měl podle informací mého zaměstnavatele. Mám ho zabít a za to dostanu slušnou sumu.
s taškou přehozenou přes rameno šel uvolněný a klidný. Nečekal, že by dneska měl potkat mě, svoji smrt.
Ale bavilo mě si s kořistí pohrát.
Když byl přesně přede mnou, vyskočila jsem na kontejner a namířila na něj zbraní. Ale ihned jsem se pozastavila.
Byl krásný.
Byl vysoký, vyšší než já. Měl černou čupřinu krátkých vlasů a byl docela svalnatý. Otočil se a já zalapala po dechu.
Ty oči...
Šedé jako mraky nesoucí bouři. Jako nesoucí zlou předtuchu. Ale byli úchvatné...
Nasucho jsem polkla. Už chápu, co tím můj zaměstnavatel myslel.
,,Možná to nezvládneš...potom se ke mě nevracej." řekl tehdy.
Zavrtěla jsem hlavou. Musím ty peníze dostat.
Namířila jsem na něj zbraň.
,,Kdo jsi a co chceš?" optal se.
Ptal se jako vyděšenec, ale v jeho hlase nezazněl ani podtón strachu. Seskočila jsem z kontejneru.
,,To tě nemusí zajímat." zamručela jsem.
,,Proč mě chceš zabít?" optal se.
,,Nepokládej otázky, na které ti ty blbče nemůžu odpovědět! Na rozkaz jistého muže."
Mladík jako by pochopil. Najednou vystartoval a já viděla jen záblesk čepele ostrého nože, než mě řízl na čele. Vyjekla jsem a uskočila.
,,Co to děláš!?" vyjela jsem na něj.
,,To abych tě poznal, až se příště setkáme." zabručel.
Stála jsem tam jako omráčená. Odhodil si čenré vlasy z čela a zabodl se do mě pohledem. Pak zmizel.
Stáhla jsem si z hlavy hlubokou kapucu, a ty odhalili dlouhé rudé vlasy spadající až po záda. Zasunula jsem si pistoli za opasek a zavrčela. Utřela jsem si krev, která mi tekla z rány na čele a rozeběhla se pryč.
,,Tak to ti oplatím." zavrčela jsem.


,,Vstávat! Vstávat! Přijdeš pozdě!" řval vedle mě budík.
Utlumila jsem ho ranou pěstí.
,,Sakra, to už je tolik?" zamručela jsem.
Omámeně jsem se vyhrabala z postele a odhrnula si neposedné vlasy z obličeje. Do bytu mi svítilo čerstvé raní slunce a zaplavovalo vše jemným svitem. Já však jen zatáhla závěsy a rozešla se do koupelny.
Tam jsem se ihned probrala pod ledovou sprchou.
Pak jsem se převlékla do uniformy skládající se z černé blůzy se znakem na pravém prsu a tmavě modré krátké sukně. K tomu jsem si vybrala černé vysoké boty a vlasy si svázala mašlí. Podívala jsem se do zrcadla. Štíhlá, ale vypracovaná postava, celkem malá ale překrásná dívka s ledovýma černýma očima se na mě mračila z odrazu zrcadla. K mému vzhledu se přidala nová jizva na čele, kterou se mi podařilo skrýt černou páskou, kterou jsem si ovázala kolem hlavy.
Takhle vypadám.
Je mi sedmnáct let, chodím na Akademii Dekrutolského střediska a mám to tam celkem ráda. Bydlím jen kousek od školy, takže před sebou nemám každý den takovou cestu. Popadla jsem tašku přes rameno s věcmi a vyrazila ven.
Konečně venku! Ale já si stále vzpomínala na včerejšek. Ten blbej kluk mi teď zničil moji šanci na přežití. Byl to profesionál a kdyby mi někdy ta páska před ním spadla, byl by to můj konec. Sprosté jsem zaklela a najednou do někoho vrazila a sletěla na zem.
,,Kruci dávej poz-"
Slova mi odumřela v krku a já se zajíkla. Přede mnou stál on. Podle vlasů a očí bych ho možná poznala, ale rozhodně ta jeho postava ho prozradila. Roztřásla jsem se a mimoděk si sáhla na čelo. Uf, páska tam je.
,,Moc se omlouvám, jsi v poho?" optal se.
,,Eééé, no...asi jo."
Zvedla jsem pohled a spatřila, jak mi nabízí ruku. Vyhrabala jsem se na nohy vlastními silami a změřila si ho zblízka. Vlay měl rozcuchané, tvář měl zocelenou dlouhým bojem, to se dá poznat hlavně z malinké jizvy, táhnoucí se od koutku úst až po bradu.
,,Ech...omlouvám se. Já opravdu nechtěl."
,,Už to nech bejt. Ty jsi tu novej, co? Do jaký chodíš?"
,,Do druháku."
,,Aha, no tak to jsme ve stejné třídě. Já se jmenuji Wilma." odpověděla jsem.
Potřásli jsme si rukama a pak jsme tam nerozhodně stáli. Byl hezký, moc hezký. Postavu neměl ani svalnatou, ani šlachovitou. Spíš byl takový, elegantní, ale taky by dokázal bojovat jen pěstmi.
,,No...er...pojď, ukážu ti, kde máš třídu." řekla jsem.
Mladík vděčně kývl a vydal se za mnou.
Vyběhla jsem po schodech a snažila se mu ukázat, kde je co, ale on jako by mě neposlouchal. Jako by byl zahloubaný do něčeho, nějakého problému nebo co. Luskla jsem mu před nosem a on s sebou trhnul. Všimla jsem si, že mu ruka bezděčně zajela k dýce, kterou měl schovanou.
,,Promiň, ale posloucháš mě?" zavrčela jsem.
,,Nepotkali jsme se někde? Připadáš mi hrozně povědomá." zamumlal.
,,Ani náhodou, to bych si pamatovala. Ale pokus se mě poslouchat, nemluvím tady do zdi!"
,,Rozumím."
,,Vážně?" zabrblala jsem si pro sebe.
Pak jsem se otočila, aby neviděl, jak jsem rudá.


Ajo (Aila a její osud) - 18. - Noví cíl

12. dubna 2013 v 19:25 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO

18.

Se starým životem se loučím.
Mám noví cíl...

S trhnutím jsem se probudila. Slunce ještě nevyšlo, ale když vidím svou ruku, kteoru jsem si dala před zrak, tak bude svítat. Vstala jsem a oprášila se. Do tábora nebo vůbec za Ethenem, Nathanem nebo Raulem se nehodlám vrátit. Najdu toho Naruta, nebo on nejdřív vyhledá mě. Puma mi dala přes cestu a přes noc pokoj, to mi vyhovovalo.
,,Kde ho mám hledat?" zeptala jsem se ho.
,,Zkus se nějak dostat k vesnici skrytéé v Listí. Tam je jeho domov. Hmm...Jsme blízko. Tu byriéru cítím na sto honů."
Pokývala jsem hlaovu, přehodila si batůžek. Ten jsem získala tím, že jsem se v podobě ptáka dostala do jejich tábora, vzala své věci a pak rychle zdrhla.
Přikrčila jsem se a usmála se.
,,Připraven?" optala jsem se ho.
,,Jasně."
,,Teď!"
Vyrazila jsme tak ryhcle, že za mnou zbyl jen prach.
Běžela jsem rychle po zemi, pak jsem vyšllapala na nejvyšší strom a skákala jako opice z jedné větve na druhou.
,,Co kdyby ses změnila? Byli bychom tam rychleji." zabručel Puma.
Pokývala jsem hlavou a ušklíbla se.
,,Co bys doporučoval?"
,,Můžu?"
Ihned se mnou rozlila síla a začala mě měnit. Když jsem doskočila na další větev, byla jsem...
Překvapeně jsem hvízdla.
Za mnou švihalo osm ocasů. Viděla jsem stejně ostře jako předtím ale pachy se znásobili. Ihned jsem poznala, co se se mnou stalo.
Stal se ze mě osmiocasý Pumí démon, kolem něhož šlehali ohnivé plameny. Cítila jsem se báječně. Energie mnou proudila po obrovských vlnách, takže ze ěm byla jen šmouha, co by vám přeskočila nad hlavou.
Démon mě naváděl a ukazoval mi cestu k oné vesnici. Přemýšlela jsem, jak to tam asi bude vypadat a hrozn jsem se na to těšila. Přitom jsem ale měla také obavy. Ten Naruto, co když mě vyhledává, jen proto, aby mě mohl zabít, nebo aby si mě mohl přivlastnit? Ale už jsem nemohla couvnout. Odvrhla jsem svůj bývalí život a prozatím se spokojil s tímhle. Nemůžu se najendou rozhodnout, vrátit a říct: Jé sorry, já se jen chtěla spojit s Devítiocasým Liščím démonem. Vezmete mě zpátky?
Ne, to prostě nejde.

Běžela jsem celý den a ani jsme se nezadýchala. Věděla jsem, že tam musím být co nejdřív a být co nejdál od nich. Náhle jsem se zastavila.
Něco se tu změnilo.
Přímo přede mnou les končil a začínalo nekonečné pole. Teda, aspoň mě připadalo nekonečné. Bylo ohraničené ostnatým drátem, který jiskřil elektřinou. Nasucho jsem polkla. Al eto napětí ve vzduchu nevydával ten drát a ta elektřina. Bylo tu něco mocnějšího, co se mě snažilo odradit od toho postupovat vpřed.
,,To je ta bariéra. Normální lidi hned odradí, ale my jsme jiný. Ty jsi Nositelka démona a tak jsi proti tomu imunní. Tak honem. Skoč."
Polkla jsem a zhluboka se nadehcla.
,,Pumo, pokud to je jen výmysl a ten skok mě zabije, tak ti chci říct tohle - i když těznám teprve hodně krátkou dobu a to ještě k tomu si mě chtěl zabít. Stejně jsem ti ale důvěřovala a stále to dělám. Chtěla jsem s tebou vycházet a až se dostaneme do toho druhého světa, doufám, že tam oba najdeme to, co hledáme."
Démon jako by se úplně uklidnil, skoro jako by pocítil dojetí. Plameny kolem mě se ztlumili a tělo se otřáslo.
,,Tyto slova jsou pravdivá. Nikdy jsme nepoznal žádného Nositele, co by takhle mluvil ke svému démonovi. Nikdy..."
Přikrčila jsem se, plná oddání a pak se odrazila. Drápy se na sekundu zařízli do větve a udělali tam dlouhý šrám. Pak jsem se odrazila a skočila.
Pohltila mě jakási síla a přitáhla. Zalapala jsem po dechu. Ihned se všechno změnilo - z nečistého vzduchu se stalo velice svěží a krásně vonící. Vzduch, který již nikdo v tomto světě nemůže dýchat. Bylo to strašně krásné. Přistála jsem na vše čtyřech, ale skoro ihned jsem klopýtla a sjela po zemi.
,,Au." zavrčela jsem.
Ihned jsem se však postavila na silné nohy a rozhlédla se. Všude kolem byli stromy. Jen tahle cesta bylo místo, kde žádný strom nerostl. Přímo přede mnou byla hradba a vchod s dvěma muži s pásky na čele, kteří vstup hlídali. Asi si mě všimli, protože se zvedli a rozešli se ke mě. Rychle jsem potřebovala něco udělat.
,,Démone, stáhni se! Jsme v nebezpečí!" zakřičela jsem.
,,Ne, dokud ho nenajdeme." zabručel.
Zpanikařila jsem.
,,Dělej, zmiz! Nebo nás zabijou!"
Jeden z mužů něco vytáhl z kapsy na zadku a ten druhý začal dělat jakási gesta na rukou. Zařvala jsem a rozeběhla se proti nim. Ten jeden to něco po mě hodil a já vyskočila. Nějaká dýka nebo co to bylo mi proletělo těsně pod tělem. Ladně jsem doskočila na všechny čtyři a ihned se zase rozeběhla.
Byla ze mě jen ohnivá šmouha, mířící přímo na ně. Ten jedne to gesto zakončil nějakým vykřiknutím a ihned se proti mě vyřítilo ohromné tornádo. Zamručela jsem a otevřela tlamu. Ihned se z ní vyřnuli ohromné plameny.
,,To ty umíš taky?" zeptala jsem se užasle.
,,Jistě. Jsme ohnivý démon, no ne? Umím dkonce ohnivé prdy."
Kdybych neměla hubu plnou ohně, jistě bych se zasmála. Tornádo zmizelo pod mím útokem a já na nic nečekala. Plnou rychlostí jsem se rozeběhla. Jen jsem se mihla mezi oběma muži a vřítila se do vesnice skryté v listí.

Skákala jsem po střechách domů, s plameny utlumenými na minimum. Za mnou se řítili tři další muži. Zavrčela jsem.
,,Kde je?!" vyjela jsem.
,,Tamhle v té budově!" oplatil mi démon.
Stočila jsem se a skočila do otevřeného okna. Udělala jsem kotrmelec a zastavila se drápy zaháknutými do podlahy.
Zrychleně jsem oddechovala a z nozder mi stoupal dým. Klesla jsem zničeně na podlahu a udělala poslední pokus.
,,Prosím..." zašeptala jsem.
,,Ne, dokud nepřijde..." zašeptal.
Pak jsem usnula.

Probudila mě vůně nějakých čínských nudlí. Omámeně jsem otevřela oči a ihned vyjekla. Kolem mě byla jakási mříž, která pulzovala modrým praskajícím světlem, ale eletřina to nebyla. Podívala jsem se nad sebe a spatřila do samé. Stočila jsem pohled za pachem nudlí a spatřila asi tak patnácti letého kluka s krátkými, rozcuchanými vlasy, světle modrýma očima a vousky na tvářích. Byl vysoký, hodně vyoský. Snad tak 170 centimetrů? Na hlavě měl stejnou členku jako ti muži a na sobě měl jakousi černo-oranžovou kombinézu.
,,To je on. Poznávám hlavně chakru jeho démona."
,,Chakru?"
,,To je něco jako energie, díky níž děláš gesta a těmi ovládáš živli a různé bojové techniky. No, někdo ti to možná někdy vysvětlí."
,,Díky pěkně." zabrblala jsem v odpověď.
Klučina zvedl hlavu a změřil si mě zvídavím a ostražitým pohledem.
,,Kdo jsi? Démon?" optal se mě.
Odhalila jsem tesáky v úsměv a kývla.
,,Ty mi rozumíš?"
,,Démoni si musí rozumět, no ne, Liščí démone?" odpověděla jsem mu.
Jako lusknutím prstů jsem se změnila zpět na svou lidskou podobu. Oddechla jsem si, ještě že tak. Našli jsme ho.
Klukovi vypadli tyčky a spadli do misky.
,,Co je? Naruto Uzumaki." zabrblala jsem.
Pak jsem sáhla na mříž a ucukla. Ona energie, Chakra, mě spálila a zarazila zpátky. Pak ihned zmizela a já se mohla zvednout. Protáhla jsem se a šťastně hekla.
,,Jak znáš moje jméno?" optal se.
,,Jsi hodně slavný. I když to, že v sobě nosíš démona ví jen málokdo. Neříkal jsi, že hledáš ty, kteří v sobě mají tyhlety typy démonů? Já mám taky. Osmiocasého umího démona ohně. Těší mě. Jmenuji se Aila."


Aila a její osud - 17.

11. dubna 2013 v 19:35 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO

17.

Náhle jsem s sebou trhla a to, co jsem doposud viděla, zmizelo. Místo toho jsem byla v nějaké pustině. Přede mnou byla klec z ostatných drátů, nabitých elektřinou. A v ní bylo něco, co mi vyrazilo dech. Ohnivá puma. Jen její tvář byla dvacetkrát větší než já. ejí oči byli plné hněvu a duhovky zářili jako karmínová krev. Byla rozhněvaná a energické vlny, které vydávala by mohli skolit bizona. Ale já s jí nebála. Postoupila jsem o pár kroků vpřed a puma na mě upřela nenávistné oči.
,,Vysvoboď mě." řekla.
,,Jak? Kdo jsi?" optala jsem se.
,, Pumí démon. Víc vědět nemusíš. Vysvoboď mě."
Pumí démon?
,,D-démon? Kde vlastně jsme?"
,,Uvnitř tebe. Ty jsi moje vězení a já se skrz tebe nemůžu nikam dostat. Pusť mě. Zemři."
Zavrčela jsem a postavila se do bojového postavení.
,,Pustit tě? Pokud jsi démon a přitom tak velký, tak ani nemusíš prosit. Ne. Nepustím."
Puma vztekle zařvala a odhalila řadu tesáků ostrých jako meče. z jejího hrdla se vyvalil oheň, ale na mě nedosáhl. Zavrčela jsem.
,,Přestaň! Tímhle ničeho nedocílíš!" zakřičela jsem.
Náhle jsem s sbeou trhla a vrátila se zpátky do reality.

Zamrkala jsem. Modrý oheň se kvapem blížil k našemu táboru. Zdálo se mi to, nebo to utvářelo obraz pumy?
,,Volá mě. Ta síla, co s ek vám blíží. Volá mě..." řval ve mě démon.
Démon...pokud je ve mě tak...
Zbledla jsem, ztuhla. Vykulila jsem oči. Démon...? Zaklela jsem. Blbý oheň, blbý démon, všechno je tak blbý. Oheň by měl ale praskat, vzduchem by se měl šířit pach kouře, ne? Tak proč ....
Náhle mi vechno došlo. Ten oheň vidím jen já. A není to oheň jako oheň. Je to energie, která ze mě střílela. Nebo spíše z mého démona. Tancoval po lese a každou chvilku jsme viděla obraz pumy. Všecno bylo takové...magické. Cítila jsem ale, jak šelmí démon třese klecí, jak se z ní snaží vymanit a zničit vše. Musíme se co nejdříve vrátit, dlouho to nevydržím.
Klec jako by byla z mé energie, protože jsem byla víc a víc unavenější. Náhle energie zapraskala a zformovala se do pumy, která do mě narazila plnou silou. Ta energie...tak moc...zalapala jsem po dechu a naklonila se dozadu. Puma se mi usadila v nitru. Ne v kleci, alee v nitru. Byla to čirá energie, která mi proudila žilami a já najednou cítila, jak se zranění léčí. Nathan na mě vyděšeně koukal a snažil s epochopit danou situaci. Já jsem si však jen sotupla. Démon...
Zase jsme klesla do trávy.

Když jsem s eznovu probudila, všichni zrovna balili. Tentokrát jsme pod nikým nelžela, nikdo mě nezahříval. Povzdechla jsem si. Motala se mi hlava, le úplně jasně jsme cítila přítomnost Démoní pumy, která se mi svíjela jaako had v kleci.
,,Dobré ráno." zamumlala jsem.
Bylo mi strašně. Tak strašně...
,,Ach, dobré! Jak ses vyspala?" optal se Ethen.
ROzhlédla jsem se a přitom počítala. Ethen, Raul, jejich koně, já.
,,Kde je Nathan?" optala jsem se.
,,Ten? Kdoví? Ten se toulá vždycky tady po okolí." odpověděl Raul.
Dotáhl popruh na sedle svého koně a zářivě se usmál.
,,Hotovo, vyrážíme!"
Puma klecí zase zatřásla. Sakra.
Chytila jsem se za břicho. Triko bylo celé špinavé a místy potrhané, ale stále drželo.
,,Přestaň..."zasípala jsem.
,,Co?" ozval se Ethen.
Odbyla jsem ho gestem ruky a pokusila se narovnat. Ale puma klecí zatřásla ještě více a já klesla na kolena. Ruce jsem si tiskla k bříšku a klela.
,,Přestaň...prosím..." šeptala jsem.
,,Tak mě pusť ven!" křičela.
,,To raději budu takhle trpět."
,,Ailo! Ailo, co ti je?"
Pátek třináctýho, nenávistné pohledy, opovržení... Všechno se mi do hlavy nahnalo jako bouře. Třásla jsem se vyčerpáním. Dvě ruce mě chytili za ramena a trhli mnou dozadu. Vykřikla jsem. Ethen mě pevně držel a přitom se mě snažil uklidnit. Někdo další mi vyhrnul triko, ale ne moc. Jen aby odhalilo bříško.
,,Jak jsme si myslel. Zatraceně." zavrčel Raul.
,,Co se děje?" optal se někdo další.
,,Pusť mě! pusť mě!" řvala puma.
,,NE!" zakřičela jsem.
,,Jak jsi mohla být tak dlouho skrytá? Tak dlouho? Taková síla?" šeptala jsem.
,,Jednoduše, dávala jsem ti pokoj. Díky pečeti jsem spala, ale pečeť se zlomila a mě teď drží pouze tvá energie. A ta brzy bude pryč."
Po tvářích mi stékali krůpěje potu. Třásla jsem se únavou. Už...nemůžu...
Náhle jsem ochabla. Už jsem neměla sílu bojovat. Zavřela jsem oči.
,,Vydrž, už to bude! Ailoooo!"
Neomdlela jsem. Klec ze mě stále vysávala energii a stále jsem ještě nějakou měla.
Zase jsem byla v tý pustině. Už podruhé za tak krátkou dobu. Puma se svíjela, třásla a drápala klec. Sama jsem viděla, že je ž dost poškozená.
,,Uklidni se, takhle ničeho nedosáhneš. Jen obě zemřeme na vyčerpání, že? Pověz mi prosím, jak ses do mě dostala."
Puma, jako by se uklidnila. Stála na všech čtyřech, obrovské tělo bylo ladně tvarované a bylo v plamenech. Kožich sám o sobě byl oheň.
,,Stalo se to tehdy, když jsem se k tobě přiblížil. Nevěděl jsem, že tví rodiče jsou tak mocní a prostě jsem si chtěl jen pochutnat na mase. Ale byl jsem moc nepozorný. Pak se mezi mnou a tvým otcem strhla krvavá bitka. vá matka zatím připraila pečeť. Tvůj otec přitom zemřel, ale pak najednou jsme ucítil takovou ohromnou sílu, která mě stáhla do tebe. Matka mě zapečetila do tebe. Netušila, co udělala, ale byla očividně spokojená. Ta pečeť, která tě držela při životě tě chránila až do této doby. Podařilo se mi jí zlomit. Jsem jeden z nejmocnějších démonů. Démonů, kteří nejdou zabít. Proto mě musí zapečetit do něčeho. nějaké věci nebo nějakého člověka. Už chápeš?"
Stála jsem tam a dívala se do puminých zatím klidných očí. Plameny nešlehali tak intezivně.
,,Pumí démon. Matka tě uvěznila ve mě. A ty jsi tu díky pečeti spal, než jsme tě něčím probudila. Ta moc měni se...to mám od tebe?"
Puma se šibalsky usmála, ale pak zavrněla.
,,Ne, bohužel. To máš díky krvi tvých rodičů. Převtělení jsi zdědila po matce a druhou moc, kterou jsi zatím neobjevila, tu jsi zdědila po otci. No a já jsem taková spojka. Tvá moc je moc velká a tak skoro všechnu energii odevzdáváš mě, abych tě mohl kontrolovat."
,,Takže, kdybych tě propustila, tak bych pak zešílela a měla bych šanci zabít i tebe?" optala jsem se na oko nevinně.
Puma naklonila hlavu na stranu a dlouhé uši se jí sklopili zmatkem.
,,Ano, pravda. Víš, můžeš to tu změnit. Tuhle krajinu. Změň jí na sopky a lávu."
Zavrtěla jsem hlavou a plamenný kožich s eorzzářil tak jasně, že mě skoro oslepil.
,,Ne, protože to neumím. A navíc nějak tuším, že bys z toho čerpala sílu."
Puma zatnula drápy do země a vztekle zařvala. Klec se hněvem roztřásla a já upadla. S tím obraz zmizel.
Teď jsem viděla jen tmu, ale cítila jsem mocnou energii. Sice jen malinko, ale byla tu. Rozrpostřela se mi po celém těle, vlila se mi do žil. Otevřela jsem oči a zašilhala na Raula, který se zamyšleně skláněl nad mím bříškem. Zavrčela jsem a Raul zvedl pohled. Vyjekl a svoje překvapení a zděšení neodkázal včas zakrýt. Ethen od mě překvapeně uskočil a já vyskočila na nohy.
,,Co je?!" zavrčela jsem.
Oba dva stáli jaako přimrazení. Báli se mě? Co to s nimi je?! Zakroutila jsem hlavou.
,,Démon..."
Tohle slovo jsem uslyšela z úst někoho, do koho bych to neřekla. Vztekle jsem zařvala, podívala se na něj a pak začala zběsile utíkat pryč.

Seděla jsem u jednoho krásného jezera. Člověk by neřekl, že bych tady něco takového našla, ale štěstí mi popřálo. Naklonila jsem se nad hladinu a spatřila své new.
Místo panenek jsme měla štěrbiny a duhovky změnili barvu na tu ohnivě armínovou, jako měl ten démon. Kolem očí jsem měla černé vlnky. Zašklebila jsem se a ihned i všimla další změny - u koutků úst jsem měla dva docela dlouhé tesáky. Ale byli jen dva. o vše se dalo vysvětlit. Vyhrnula jsem si triko a překvapeně hvízdla. Na bříšku jsem měla něco nakresleného.
,,Víš, znám jednoho klučinu, který v sobě nosí devítíocasého Liščího démona. Tenhle démon je nesilnější ze všech. Ten klučina se jmenuje Naruto a teď společně s pár dalšími hledá tebe, hledá takové, jako jsi ty. Zkus ho vyhledat a já budu šťastný."
,,Dáš mi pokoj?"
,,Ještě nevím. Ale on ti může pomoct."
Usmála jsem se a zvedla se.
,,Beru."


NARUTO UZUMAKI.
TOHO BUDE AILA HLEDAT, TAK SE TĚŠTE!
KYUBI, DEVÍTIOCASÝ LIŠČÍ DÉMON...



Pán Moci - 75.

4. dubna 2013 v 18:17 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci

75.

Vyčerpaně, ale zmateně jsem tam stál. Row si mě šokovaně prohlížel a obecně jsme byli oba tak zmatení, že jsme skoro nevnímali nai příchod stráží, ani sami sebe.
Poprvé od toho dne jsem se necítil smutný, což je docela dobrá změna, no ne?
,,W-Wille? A-ale co se stalo?"
,,Will? Ten Will? To je nemožné..." mumlali stráže.
Přikývl jsem. Pak jsem udělal krok, ale zastavili mě hroty kopí.
,,Ani, krok. Démon se nemůže procházet po území jen tak jako klaun. Dokud nerohzodne král, nehneš se odsud ani na krok.."
Přivřel jsem nenávistně oči. Přísahám, že mě najednou něco uzamlko hluboko do sebe a ovládalo mé tělo. Naštěstí můj hlas se změnil, takže jsme poznal, že Lil přebírá vládu nad mím tělem.
,,Ale ale. A kdo si myslíš, že jsi, prcku?"
,,Komu tady říkáš prcek? Já jse mo hodně straší a větší než ty, spratku!" zakřičel velitel Knírek.
,,Jmenuji se Lillith, jsem démonka tohoto těla. Je mi o hodně tisíc let více, než tobě a kdybych byla ve své pravé podobě, byla bych o hodně větší než ty, špunte! V tvém věku by ani démon nepřežil a co teprve v tom těle...tss..."
Lil si - na mou duši - až moc otvírala hubu na stráže. Nechci zemřít tak mladý jen kvůli tmu, že Lil naštvala tlustého Knírka!
Začal jsem běhal do kolečka.
,,Lil! Lillith, pusť mě! Klidně si s nimi zabojuju, al eprosím, tady je to moc deprsivní! Hej hluchoune!!!!" ječel jsem.
,,Klid, moje malí štístko. Neboj, nikomu neublížím. Jen si chci trochu zahrát!" ozvala se Lil.
Kolem mého těla se začala linout oslepující zář. Najednou změnil tvary.
Mám to rozebra, nebo stačí říct, že jsem se změnil v ženu?
MOJE NOČNÍ MŮRA!
,,Hej! Ale to už přeháníš, já nechci být ženská s velkejma-"
,,Ztichni. Je to jen dočasně." zasupěla Lil.
Hu! Jeden bod pro mě, dokázal jsem jí vytočit!
Lillith se jako hrozba napřímila a stráže couvli. A pak se stalo něco nečekaného.
,,BAF!" vyjela Lillih a stráže zbledli.
Pak se dali na útěk.
,,Teda, musím přiznat, že jsi je pěkně dobře zahnala Lil, ale prosímtě, udělej pro mě dvě věci - vrať mi prosím moje tělo a pusť mě!"
Lil se smíchem udělala to, oč jsem jí žádal. S úlevou jsem zase ovládal své tělo a ne s ena něj díval z dálky. Zhýbal jsme levou rukou, která tam ještě před chvilkou nebyla a oddechl jsem si.
To bylo o fous...
Row tam po celou dobu stál, zmatený a pěkně naštvaný. Otočil jsem se a stačil jsem zahlédnout mihnutí, než mi přes tvář přelítla pěst. Odlítl jsem na druhou stranu cely a vyrazil si dech. Pak jsem sklouzl na studenou a smradlavou zem. Kolem hlavy mi lítali hvězdičky.
,,Ty pitomče! To jsi se nemohl přiznat dříve!? Teď budu mít špatný svědomí!"
Row se otočil, zasunul si meč, který se změnil v dvě dýky a zmizel za uličkou. Potřásl jsem hlavou a díval jsem se za vzdalující postavou. ani jeho pláštěnka ho nemohla skrýt před mím pohledem.

Později odpoledne jsem s eplížil temnými uličkami a sledoval jednoho muže. Odnášel právě nějaký moc velký pytel a podle mého pachu tam bylo něco mrvého, ale prase to nebylo. Muž vešel do nějakého trouchnivějícího domu a já ho tiše jako stín sledoval a too i za dveře.
Muž odhodil pytel na podlahu před nějakého dalšího muže. Ten už byl menší, ale vypadal hrozivě. Ve stínu se skrývající promluvil hlasem, který rozhodně nemohl patřit jemu.
,,Ta jsi konečně tady, Miku."
Zbledl jsem a pokoušel nevykřiknout. Postava přede mnou si strhla rudou kápi a objevila se hustá hříva Rikových vlasů. I jeho postava byla stejná jako Rikova. Ale ty oči...Nee, to nemohl být Riko. Riko má smaragdové oči, zatímco tenhle je měl temné, temně rudé.
,,Ano, přinesl jsem vám to."
Vysypal pytel a já už vážně z poslendích sil potlačoval výkřik, zvracení a všechno to hnusné.
Přede mnou ležela hromádka nějakého člověka.
,,Och, ten musel být krásný. Ano, tohohle parchanta jsme potřebovali dostat. Teď můžeš jít. Pro dnešek máš volno."
,,Ano a tohle je vaše poslední slovo." zavrčel jsem.
Oba vyskočili jako rakety a vypískli. Vyšel jsem ze stínu, ocas nechal volně se houpat kolem mého těla. Zlostně a šibalsky jsem se usmál a napřáhl ruku, v níž jsme třímal malý meč (taky dar od Lil). Ten, co do teď seděl na zadku ve stínu vyšel na světlo. Objevil se zakrslý ďábel. Málem jsem se rozesmál. Zlaté oči, kozí bradka a ty vlasy...jako kdyby strčil ruku do elektriky! Měl je asi spálené, protože byli tmavě šedivé.
,,Ach, ten proslulí démon, co se k nám přistěhoval, hmm?" zbrblal.
Usmál jsem se a odhalil tesáky. Zašvihal jsem ocasem.
,,Jsme něčím víc. Jsme tvá smrt."
Jako blesk jsem po něm vyjel a než stačil vůbec muž vyjeknout či se nějak bránit,, ucítil v hrudi můj meč.
Než klesnul na zem, stačil jsem se přemístit k onomu klukovi. Ano, omlouvám se. Byl to kluk ve stejném věku jako Riko.
Ale ten zmizel.
Zavrčel jsem a zapíchl meč do země. Otřel jsem si čelo a rozhlédl se. Pak jsem se neudržel protočili se mi panenky..
,,Fuj...To je fakt hnus. Tolik..."
Vyběhl jsem ven si vyprázdnit žaludek.

Když jsem se dal dohromady, přešel jsem do jedné z nejtemnějších uliček v podhradí a zachumlal se tam do pláště. Přitom jsem pozoroval hvězdy a kulatý měsíc, který mě ozářil magickým svitem.
Vzpomněl jsem si na tu noc předtím, než jsme nastoupil do Akademie Whimoon.
Tehdy jsem nechápal, proč se tak divně cítím, když je úplněk. Jako by mi něco nedovolovalo usnout, jako bych měl nekonečno energie. Usmál jsem se. Co asi teď dělá matka? Vzpomíná na mě, nebo nějak ví, co se se mnou stalo?
S touhle myšlenkou jsem usnul.
Konečně štastný, i když u sebe nemám nikoho z přátel. Ale Row konečně ví pravdu a já před ním nemusím unikat jako pes s ocasem staženým mezi nohama.
Díky, Rowe.
Dobrou...


NEUTRAL...

Adéla seděla u okna a smutně sledovala oblohu. Wille, kde jsi a co se s tebou stalo? Dívka na sobě měla čistou bílou košili a vlasy krásně rozčesané. Od té doby, co se sem dostali se jí výrazně prodloužili. Dívka si povzdechla a sáhla si na bříško. Pak se zadívala zpátk yna oblohu. Chtěla jsem ti své tajemství vypovědět až do konce, ale ty jsi mi nedal šanci. Ty jis tak náhle zmizel. Kde jsi?
Adéla pak nechala vzdechů a přešla do postele. Ale ještě dlouho do noci jí svěodmí nedalo spát.

Šelma - 8.

3. dubna 2013 v 18:58 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma

8.

,,Pojď, musíme jít." zašeptal Ikuto.
Zavrtěla jsem hlavou a potlačila další vzlyk. Ale slzy zastavit nešli. Pomalu, ale jistě jsem začínala chápat, co se tady děje, co se stalo.
Stále jse ještě byla v šoku, otřesená. Mí rodiče, domov, věci...
...jejich životy.
To všechno zavinil ,,on".
Najednou ve mě vzplanul vztek a nová chuť k životu, noví cíl. Vstala jsem, naposledy se otočila k domu.
,,Já vás pomstím. To přísahám na váš hrob."
Zatnula jsem čelisti, s ohněm v očích se zadívala na Ikuta. Smutně se usmíval, ale díval s ena mě se stejným ohněm, jako já na něj.
,,Netušil jsem, že tu najdu až tak velkou kriminálku."
S těmi slovy jsme s erozeběhli pryč od domu. Pryč od minulosti a pryč ode všeho.
Kdybyste se teď na nás dívali, viděli byste ladnou větší kočku a podivného kluka s modrýma ušima a ocáskem stejné barvy, jak skáčou ze střechy na střechu.
Hnali jsme se za mím úhlavním nepřítelem.
Pokud to čteš, třes se. My dva tě rozdrtíme jako mouchu špičkou boty.
Jsi jedovatý slizký had, který si myslí, že je velitel, ae to se MÍLÍŠ!

I malinká myš
může porazit velkého slona.

,,Hej, vzbuď se! Eleo!"
Otevřela jsem oči. Slunce právě vycházelo a já zamžourala do samotné koule.
,,Sakra."
Zamžourala jsem a dala si ruku před oči, abych lépe viděla. Nade mnou se skláněl Ikuto a jakoby se zájmem si mě prohlížel.
,,Co je?" zavrčela jsem.
,,Ach...nic."
Ikuto se zubil a slezl ze mě. Já se posadila a sáhla si na záda. Byla ledová od země, na které jsem ležela.
Byli jsme v jedné z postraních uliček. Lidé si nás moc nevšímali, asi si mysleli, že jsme jen tak nějací potulní feťáci (což s epro tohle město hodí) a navíc ani na nás nevolali policii.
Zajímavý život, že?
Postavila jsem se a protáhla se. Přitom jsem potichu zívla. Něco mě lechtalo na bříšku a já se začala svíjet smíchem.
,,Cililililili." zabrblal Ikuto.
Náhle jsem ztuhla a upřela na něj tak jedovatý pohled, že by too rozleptalo i diamant. Ikuto se ale jen unaveně usmíval a stále mě lechtl s tím jeho podivným ,,cilililililiii."
,,Přestaň, už se nesměju." zavrčela jsem.
,,Ty jsi tak krásně jedovatá a to mě baví víc, než když se svíjíš smíchy, jedovatá kočko."
Vyskočila jsem na nohy.
,,No, tak to abychom šli, pokud máš až tolik energie na provokování." zamručela jsem.
,,Jasně, nebo klidně. Jdi první, kočko."
Zafuněla jsem. Otrava.
Ale s lusknutím prstů jsem se změnila na německého ovčáka s normálním zlato-černým zbarvením. Bohužel, Ikuto se jen zazubil a připnul mi kolem krku obojek s provazem (protože vodítko neměl...ha ha ha!).
Společně jsme pomalu šli houfem lidí. Tolik pachů tu kolem bylo, ale já si toho nevšímala. Čpavý výpary z aut a lidských podpaží.
Dobře, až tam moc jsem si toho nevšímala. Tohle bylo cítit na míle daleko. Zatočila se mi hlava hnusem.
,,Fuj, pojď pryč!" zafňukala jsem.
Ikuto se rozhlédl a pak mě gestem ruky navodil na druhou stranu silnice. Tady už to bylo příjemnější hned z několika důvodů - bylo tu dost místa pro dinosaura, byla tu řeka a byli tu STROMY.
Protože jsme stáli před sportovním parkem.
Byla tu ohromná tělocvična, pak oplocený pozemek, na němž vyrostlo basketbalové hřiště s betonovou podlahou, takže jste si tam v poho mohli zlomit frňák, pak zbytek byla tráva ohraničená běžícím pruhem a dětským hřištěm. Sešli jsme dolů z kopečka a nechali ohavné pachy za sebou.
Jaká to úleva pro psí čich. Načichat se čerstvého vzduchu, vůně trávy a čerstvé vody!
,,Měli bysme se vykoupat. Teda aspoň já. Smrdím jako žumpa."
,,Ale nepřeháněj. Skoro tě necítím!" zaštěkala jsem.
Přitom měl ale pravdu. Vážně smrděl jako žumpa (možná hůř, ale to je jedno).
Už už jsem chtěla hodit placáka do řeky, když se z porostu náhle vynořil překrásný, ale zraněný vlk. Zakňučel a pak už to nevydržel a klesnul přímo před mýma nohama. Sklonila jsme čumák a pak uskočila.
Stejný pach jako mám já! Zvířecí Převtělovač!
Ano, tak jsme se pojmenovali, ale já to používala vážně málokdy. Ihned jse se změnila v dívku a přiklekla k oné vlčici. Měla jemný, bílí kožíšek a oči krásně hnědé. Ale byla ošklivě zraněná.
Bok byl skoro úplně roztrhaný, tlapy pořezaný. Přes obličej se jí táhl dlouhý a hluboký šrám.
No asi nejsem jediná, na koho ten debil zaútočil.
Přitiskla jsem obě ruce na její tělo. Škubla s sebou, ale pak ztuhla.
Já začala pronášet dávné texty léčení.

Později odpoledne jsem se konečně probrala.
Ikuto měl mojí hlavu v klíně a nehnutě se díval do plamenů. Ozářený unavenými paprsky slunce a ohněm vypadal vážně krásně.
Jako démon, jenž se napravil.
Zamručela jsem a pomalu si sedla. Dívka měla tak vážná zranění, že mě to stálo všechnu energii.
Ted seděla naproti nám a pozorovala nás. Měla dlouhé, hnědo-blond vlasy, které jí sahali skoro až na zadek a v nich měla rudý proužky. Hnědé oči, skoro černé nás pozorovali se zájmem a i ona se vůbec nehnula. Měla štíhlé tělo a otrhané oblečení, takže si už musela bůhví čím projít.
,,Ahoj, já se jmenuji-"
,,Eleonora." dokončila za mě.
,,A ten vedle tebe je Ikuto. Přistěhoval se z Japonska, je mu něco přes šestnáct let. Tobě zabil rodiče a ty teď prahneš po pomstě. Vím vše, tak se nepředstavuj, princezno."
,,Princezno?" zamumlal Ikuto.
Odehnala jsem jeho otázku, ale zbledla jsem. Jak na to mohla přijít? Není člověk, proože mi už jsme pěknou dobu tohle utajovali. Přivřela jsem oči a výhružně si jí prohlédla.
,,Kdo jsi?" optala jsem se jí.
,,Jmenuji se Agnes a jsme zvířecí věštkyně."
Zafuněla jsem.
,,Aha, takže ještě mi řekni, že jsi ta Agnes, ta jeptiška a ta věštkyně, která byla původně upálena za to, že se nechtěla po-"
Ikuto mi přiložil ruku na ústa. Zbytek věty zněl asi takhle.
,,Huhuhuhuhuhuuh."
Agnes přivřela nenávistně oči a ofrkla si.
,,Jo jo...ten úchylný magor, já vím. Naštěstí mě jistý člověk osvobodil z toho odporného harému a já mohla v klidu žít. Jenže pak jste se objevili vy a on a začala válka."
Válka? Blbost.
Ale na tý Agnes mi něco vadilo. Zatím jsem odehnala tyhle pochmurné myšlenky a podařilo se mi usmát.
,,No, nechceš si něco dát?"

Nový supr WEB

1. dubna 2013 v 18:01 | Michaela Fabianova |  Ostatní

Nový web s novou holkou!


Rozhodla jsem se, že se vám svěřím s jedním tajemstvím, které tu sice není až takovou dobu, ale je tu.
Udělala jsem nový bolg an počest mému nej anime Ao No Exorcist. Dávám tam všechny informace, co jsou ze světa Ao No Exorcist a sanžím se to udržovat v prrovozu (což není až tak jednoduché). Taky tam dávám informace o Manga a Anime obecně a tak.
No, vy, příznivci Anime tam určitě skočte!
http://modry-vymitac.blog.cz/

Zdraví,
Michaela F.