Březen 2013

Z TOHOHLE TI SPADNE ČELIST!

30. března 2013 v 20:45 | Michaela Fabianova |  Kniha - Démon Moci

Jak už ti asi prozradil nadpis, mám tu pro tebe novinu.


Už nějakou dobu jsem pracovala na jedné knize jménem Démon Moci.
Kniha je psána ve fiktivním začátku 19. století, takže roku 1831. Chlapec jménem Alexandr se potuluje po Paříži a hledá domov. Rodiče ho totiž vydědili. Pocházel z pradávného rodu vážených šlechticů, tedy pocházel.
Nakonec se dostane ke svému strýčkovi Sebastianovi a ten ho zasvětí do druhého světa. Světa magie a mytologických zvířat. Alexandr pak zjistí, že je nositelem pěti živlů a že s emu pžezdívá Pán Živlů.
Cestou potká spoustu přátel, ale taky spoustu utrpení a samotnou Smrt (s velým S).
dokáže svět zachránit?
Uvidíte, nebo spíše se dočtete v této knize.

Nebojte, na Cestu za hranice chápání jsem nezapomněla, ale musela jsem si trochu dát odpočinek od toho praštěného Willa.


Prosím, nekopírujte!
Tuto knihu jsem už zaslala do nakladatelství, takže se uvidí :D


Tady jí máte! :P :D

ZDE




šelma - 7.

27. března 2013 v 15:58 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
7.

Ach, jaká otrava, pomysleli byste si určitě v tuhle chvíly.
Budu pronásledovat draka, který unáší holčičku s klukem, který je napůl kočka. Já však byla napjatá jako struna. To je on, on, který zabilmou babičku a terorizuje mou rodinu.
Zavrčela jsem a odhadla bych, že by mi z očí sršeli blesky. Dnes se mu pomstím. Nenechám ho upláchnout. To přísahám.
Drak zatočil za poštu k jednomu obchodu s botami. Co tím zamýšlí?! Yukio si určitě nevedl o nic lépe, to bych mohla klidně potrdit. Vyskočila jsem a ještě ve skoku se změnila na geparda. Potřebuji být rychlá. Hodně rychlá.
Lidi kolem mě začnou panikařit. Zavrčím. Všichni mi náhle uhýbají. Nanu svaly a rozeběhnu se celou svou rychlostí. JSem jen šmouha. Yukio mi sotva stačí. Zatočím smykem za zatáčku a ocitnu se tváří v tváč rozpálené tlamě. A on ten oheň ze svého hrdla pustí na svobodu.
Aby si mě upekl jako psa.
V poslední chvly uhnu. Změním se na vražednou pumu a obratně změním směr. Odrazím se od zdi a namířím si to přesně na drakův krk.
Sotva by se stačil pohnout. Jen s sebou škubnul. Moje tesáky se mu zarazili hluboko do krku. Ucítila jsem, jak mu prskal hlavní tepna. Krev se začala řinout.
Pustila jsme draka a ten se skácel na zem. Yukio se ušklíbl, přešel k drakovi a sáhl do kaluže krve. Náhle před míma očima všechno zablikalo a zmizelo. Celý ten drak, vše.
,,J-jak..." koktám.
Změním s ezpět na dívku a civím an místo, kde býval můj úhlavní nepřítel. Yukio si otřel...vodu?! do kalhot.
,,To nebyl praví cíl. To byl jen jeho klon. Al ekde je v tom případě ta dívka? Nikde jí tu nevi-"
Až teď jsem si všimla hromádky hadrů kousek od nás. Přeběhla jsem k ní a úlevou se rozplakala. Dívka byla nezraněná, jen otřesená.

O pár hodin později jsem s eprocházela nočním městem s Yukiem. Má strašně zajímavou minulost. Ale taky trochu bolestivou. Litovala jsem ho. Já s enikdy do nikoho nezamilovala. Nikdo mě nechápal...
Yukio byl tichý hoch, který trpí sám a nechce se s tím podělit. Chce celé to břemeno nést sám. Jeho kočičí rysy zmizeli jako by mu zarostli zpět do těla. Na zádech nosil housle. Teda spíše pouzdro s houslemi. Zajímalo by mě, jestli na ně umí hrát. Na houslistu nevypadá. Avšak neměla jsem tu drzost a tu blbost ho vyzvat, aby mi zahrál.
Vždyť ho znám teprve pár hodin.
Pak jsme mu musela říct něco já. Něco o sobě.
Vyprávěla jsem mu o svém daru, nebo prokletí. O svém dědictví, co budou mít pak i moje děti, a jejich děti, a tak dále, dokud náš rod kvůli nějakému důvodu nevymře.
Yukio byl dobrý posluchatel. Nepřerušoval, jen občas pokýval smutně hlavou, jako by se něco shodovalo nebo bylo podle jeho úvahy.
Když jsem skončila, s úlekem jsem zjistila, že už je něco přes devátou večerní.
,,Ach, to už je tolik? Yukio, máš kde spát?"
Yukioa ta otázka asi zmátla.
,,Ne, proč?"
,,Pojď, budeš spát u nás."
,,Ale co tví-"
,,To vyřeším."
Odtáhla jsem ho k nám domů a přede dveřmi jsem ho ještě vyzvala, aby si zase přičaroval ty rysy kočky. Poslechl mě, ale byl zmatený.
,,Proč-"
,,Přestaň se furt ptát! Uvidíš."
Vešla jsem a on těsně za mnou.
A já zažila infarkt. Zbledla jsem a podlomila se pode mnou nohy.
Moji rodiče. Můj dům...
Všechno bylo zničené. Rodiče...
,,...mrtví..."
Vypadalo to tu příšerně. Všude byla rudá krev, roztrhané záclony a převrřené židle. Všechno bylo zničené. Moji rodiče byli pověšeni řetězy na lustru. Bylo to odporné. Měli rozpáraná hrdla a břicha.
...nebudu o tom mluvit.
Potlačila jsme vzlyk.
,,To je jen sen. Jen hodně zlý sen." šeptala jsem.
Teď jsem se hodila na prášky. A TO DOSLOVA....

Ao No Exorccist - 9.

25. března 2013 v 17:37 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
9.

Blížil se můj konec.
Kecám. Proč by? Ruka si sice dělala svoje, ale já se nebál. Stále jsem mohl žít, i když bych vypadal...no příšerně. Allen obratně zkoumal moji zvláštní pravačku. No, na šestnáctiletého klučinu to byl docela dobrý pozorovatel.
,,Hele, a co vlastně máte tady vy?"
Chvilku jsem jeho otázce nerozumněl, ale pak jsem pochopil, že mluví o démonech. O tom, co porážejí Exorcisté tady.
Seděli jsme v ošetřovně a já byl polonahý. Měl jsme jen černé kalhoty. Takže jsem měl odhalenou hruď, ocas si dělal své a zvláštní pravačka bezvládně visela po mém boku. Allen seděl naproti mě, už zase normální a ne s těmi vražednými nehty - pardon, dýkami - a bez toho zvláštního pláštíku. Bílé vlasy mu rámovali tvář a nevypadali jako sněhové rampouchy.
,,No, my tady máme démony, Satana, ghůly, brány do Gehenny, no a pak menší démony, které nás dokáží posednout, nebo nás zabít."
Allen hvízdl. Hodil po mě zvědavým pohledem a pak se zazubil.
,,Budu hádat, bojoval jsi se Satanem, nebo jsi uzavíral tu bránu, že?"
Byl bystrej, a to hodně. Šokovaně jsem se na něj díval a pak přisvědčil.
,,Jo, obojí. I když Satan nemá hmotnou podobu, takže musí někoho posednout. Tu smůlu měl můj bratr Yukio, ale naštěstí jsem našel cestu, jak ho nezabít. I když občas jsem toho zalitoval."
Chytil jsme se za bok. To byla jediná rána, která se rychle nehojila. A zbyla mi po ní jizva. Allen si mě prohlížel, ale pak asi usoudil, že si nevymýšlím.
,,No, tvoje pravačka je zajímavá. Bohužel, je to jako jed. Bude se šířit dál takže musíš se mnou do Paříže. Komui by ti měl pomoci. Určitě něco zná. A přinejhorším se mnou půjdeš do Pianové komnaty."
Hodil jsem po něm zvědavým pohledem, ale Allen mě jen odbyl rukou a vstal.
,,No, rozhodnout se musíš ty. Já tě do ničeho nutit nebudu, ale pozítří bysme odpluli. Já teď zajdu za Mephistem a trochu si s ním popovídám."
To slovo ,,popovídám" řekl jaksi zlověstně, takže jsme z toho nedokázal nic odvodit. Shoupl jsem se z lůžka a oblékl se.

Později večer jsem ležel v posteli a přemýšlel nad tím vším. Mám ještě jeden den. Buď na nějakou dobu opustím moji rodnou zemi a nechám se vyléčit nějakým chlapíkem, nebo tady zlůstanu a nakonec se proměním v něco odporného. Věděl jsem, že by tu beze mě vydrželi. Trvao by to jen pár měsíců, tak proč z toho mám tak blbý pocit?
Nakonec jsem to nevydržel. Vstal jsem a vyběhl schody až nahoru. Vrazil jsem ramenem do dveří a vyběhl ke kostelní věi se zvonem. Tam jsem se sesunul a zavřel oči. Bylo to tu tak příjemné. studený větřík mi ochlazoval tvář, byl jako balzám. Smaotná výška a pomyšlení na tu krásu pode mnou vě mě vzbuzovala smíšené pocity - smutek, ale také radost. Radost, že jsme měl tu čest tohle vidět na vlastní oči. Já vím, ke mě se to nehodí, ale hluboko uvnitř jsem přesně tohle cítil.
A náhle jsme se rozhodnul. sveřepě jsme zatnul čelisti, ale pak jsem usnul.

Dalšího dne zrána jsem polooblečený vběhl do jídelny, celý rozběsněný.
,,Proč jste mě už zase sakra nevzbudili!?" zařval jsem.
U stolu seděla Nira, Yukio (jasně, ten tam seděl vždycky, Nirra je trochu nový případ, ale doslova jsem tu nečekal jeho) a Allen. Ten mladík si asi objednal jednu komnatu u nás. Povzdechl jsem si a žuchl do židle naproti té trojci. Všichni tři si mě prohlídly. Nira trochu zrudla, ale rychle sklopila hlavu. Allen se snažil potlačit smích a Yukio si mě normálně nevšímal. Dooblékl jsem se a zapnul si košily.
,,Itadakismus." řekl jsem se sepjatými dlaněmi.
Pak jsem do sebe všechno hodil.
,,Nehltej, bráško." ozval se Yukio.
Zavrčel jsem a nevšímal si ho. Dojedl jsem první nášup a vrhl se na další. Pak jsem jukl po Allenovi s výzvou v očích a málem se udusil.
Zakuckal jsem se.
Allen měl po své levici ohromnou kupu talířů!
Právě si utíral ústa ubrouskem. V oku mi zacukalo, ocas se mi rozrušením jen míhal.
,,Hej, kam to všechno dáváš?" optala se vyjeveně Nira.
,,Všichni mi říkají parazitycký typ Exorcisty. Moje nevinnost mi z ruky udělala zbraň a tak musím jíst, abych nabral nějakou energii, protože jí desetkrát více vydám při boji a vyvolání Nevinnosti. Tak, to jsou odpovědi na tvoje otázky, Niro. Ale já taky čekám na odpověď, že, Rine."
Odložil jsem prázdný tác a odsunul ho velde, aby mi nepřekážel. Allen byl mocný, moc z něj doslova sršela. Věděl jsem, že tady nemámskoro žádnou moc. Ale já tady záchránil svět, zahnal Satana a zavřel brány do Gehenny. Ale Allen určitě taky něco vykonal pro svou zemi.
,,No," začal jsem pomalu.
Otočil sjem se na své sourozence. Museli to vědět, vědět, co se se mnou děje. Všechno jsem jim vysvětlil. Yukio s sebou škubnul, Nira zbledla. A tak jsem jim řekl o dočasném přemístění do Paříže.
,,To je nemožný! To je na druhé straně Atlantského oceánu!" vyjekla Nira.
Pokýval jsem hlavou. Přesně, a proto jsem se rozhodil takhle.
,,Musím jet s Allenem. Jestli mě ještě někdy chcete vidět takhle, tak to budu muset podstoupit. Za pár měsíců bych se vrátil. Nanejvýše půl roku. Víc tomu nedávám."
,,Nebuď si tím jistý. Rine, jsi možná první Exorcista, který má něco tak zvláštního. My ostatní máme zbraně, kovové, neživé. Ty však máš končetinu draka, ještěra nebo co to je. Vědci tě budou chtít prozkoumat."
Nira se rozplakala. Yukio jí objal kolem ramen a utišil jí. To je vůbec poprvé, co dala najevo nějakou slabší stránku. Nikdo si tím však teď nelámal hlavu, až na mě.
,,No, takže ty tam pojedeš. Hm...a ví o tom Mephisto?" optal se Yukio.
Allen přikývl hlavou. Hodil jsem po něm pohled, který mu jasně sděloval, že si sním o tom pak promluvím.
,,Právě o tom byl informovám pomocí Ukobacha. Mají mezi sebou spojení a Mephisto tím pádem ví, co se v danou dobu děje tady." vysvětlil Allen.
Nějak jsem tušil, že lže, ale to už jsme odnesli táci a rozešli se za svými povinnostmi. Já do odpalovacího centra, Yukio na misi, Allen bůhví kam a Nira šla se mnou.
,,Shura dneska nemůže. Vatikán jí kvůli něčemu dočasně odvolal."
Hodila mi dřevěný meč, ubohou náhražku za moji krásnou Kurikaru. Zamručel jsem a Nira na mě vyrazila. Oba jsme byli dobří, ale měl jsme podezření, že se Nira drží zpátky. Občas mě opravila, ale pak mě začala učit různé no, cviky s mečem. Různé rány, blokování, klamivé výpady a tak.
Trénovali jsme hodinu, než jsem toho měl dost.
Nira byla nějaká divná. Ani s epřitom nezadýchala! Já se předkláněl a sípal. Jen ze mě lilo. Ale Nira jako by očekávala hranice mích schopností a mé kapacity energie.
,,Tak, a teď do palebního centra."
,,démone!" sykl jsem.
Ale poslechl jsem. Tušil jsem, že by mě jediným máchnutím pstem pěkně zřídila a to jsme si toho za tenhle týden užil dost.
Postavil jsem se tam, vzal dřevěnou pálku a postavil se do pozoru. Byl jsem soustředěný. Pak to začalo.
Vypalovač po mě začal flusat míčky a já je hbitě odrážel. Vyčerpání ustupovalo a nahrazoval ho adrenalin a energie, která se mi vždy rozproudila krví, když jsem bojoval nebo se jen připravoval na boj. Míčky jsem vnímal jako pomalu letící koule, ale i tak - pálka byla kulatá, ne placatá.
Občas mi nějaká ulítla, ale šlo to. Nir moji změnu k lepšímu asi taky postřehla, protože seděla bez hnutí a pozorovala mě svýma bodlivýma indigovýma očima.


Pán Moci - 74.

15. března 2013 v 12:35 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
73.

Bolest.
Otupující, těžká bolest. Ne však fyzická, ale psychycká.
Člověk většinou nikdy tohle nezažil. Že by ho přátelé, rodina, blízcí nepoznali. Vždycky tam byl nějaký rys, nebo nějaké chování, které rodnu přimělo si ně toho člena vzpomenout.
Avšak já ne.
Bezcílně jsem se toulal ulicemi, zaprášenými uličkami a vyhýbal s epokud možno všemu živému. Lil mi zahojila všechny rány, za což jsemjí vděčný, ale rozervané srdce...zahojit nešlo. Mám jakési tušení, že to nezahojí ani čas. Row mě chtěl zabít. Mje myšlení se vyplnilo. Avšak když jste démon, máte ryclou regeneraci a bodnutí do břicha nesačí. Je jen jedno místo, která je i pro démony smrtelná.
Ale o tom někdy jindy.
To, co prvě prožívám se nedá vyjádřit slovy. Možná, že právě tohle bylmůj osud? aby se ze mě stal démon? Nevím, nejsem sudička. Nemámv rkou životy jiných. Zakručelo mi v žaludku. vednu hlavu a pohlédnu na nebe. Bylo zatažené, ale něco se mi na něm nelíbilo. Ty mrakyměli senou barvu jako stíny. Tmavou, smutnou. Nebo to tak vnímám jen já?
Někdo do mě strčil. Zavrčeljsem, ale neomluvil se. Byl to nějaký neomalený ožralec,který smrděl jako žumpa. Samozřejmě, tenhle zlodějský trik byl už hooooodně starý. Popadl jsemmuže za ruku a rychlím obratemmu ji vykloubil. Vzal jsem si zpátky svoji brašnu sléky a šel dál, jako by se nic nestalo. Díky nějakému drakovi jsem pětkrát dostal rozkaz, aych přišel do paláce, avšak já neuposlechl. samozřejmě, že to byl Crosleyův rudý drak. Trhnul jsem s sebou. Adéla...ona má přece taky draka, ale nevm jeho barvu, schopnost. Musím to zjistit. Kousl jsem sedo rtu. Stál jsem chtě nechtě na rozcestí. Jedna vedla khradu, druhá z vesnice, do lesa a pryč z tohohle života. Mohl bych jít, nechat všechen minulí život za sebou. Někde se usídlit. ale snikým se nebavit. Ne, brzy mi bude patnáct. Nevím, jak to tu funguje, ale nechěl bych jít do hlubších děr. stále mě hlodala myšlenka, že bych na ten hrad zašel a všechno řekl. Probraljsem to s Lillith.

Seděl jsem naproti králi. Ocas mi splihle visel dolů. A král napjatě poslouchal moje líčení. Asi chcete vědět, co mě k tomu rozhoupalo. Lil podpořila můj nápad tím, že když měbude chtít král zabít, tak to pro mě bude snažší, protože budeš zabit někým váženým a bla bla bla. Člověk by řekl, že to není moc dbrýdůvod, ale abych se přiznal, mě to bylo úplně jedno. Byl jsem otupělí, ale mluvil jsem, vyprávěl všecno od bouře až po Rowův meč, což nevím, kde ho vzal, protože ten meč asibyl skoro větší než Row. Když jsemskončil, byl král chvilku potichu.
,,Prošel sis mnohým utrpením, Wille, a je mi tomoc líto. Vím, že teď asi prahneš po slovech, který by ti dali rozsudek smrti, ale jsiteď ještě mocnější a podle tvé a Wiredovi výpovědi se tam kuté něco nekalého. Tamto léno nebylo jedno z nejdůležitějších, avšak výcho jeteď velice oslaben a případný útok by nás mohl zničit. Wille, nesmíš se vzdát a nesmíš se nechat poddat smutku. Zkusím tvé počínání nějak Rowovi vysvětlit a zkusím ho dohnat k tomu, aby si ¨dal dvě a dvě dohromady. Pak už nech vše jen na osudu a náhodě."
Nebyl jsem schopen slova. Jen jsemměl sklopenou hlavu a po tvářích mi stékali slzy. Bylo to, šokující. Nikdy jsem necítil takoví příval nové energie a řakl bych, žeto je jako bych do sebe nacpal tolik cukru a kofeinu, žeby to složilo i býka.
,,V-vy jste tak hodný, králi. J-já prostě...už nemůžu. Potřeboval bych...chvilku odpočinku, klidu. Nechat s eunášet sny...ale vy jste mi dal naději."
Král byl zticha a tak jsem mu vysvětlil, jak to myslím.

Nevím, jak se to král dozvěděl, ale dal mi nějaké peníze na přežití. Pohrozil mi ale, ža mi jenebude dávat kadý den. Jen jednou za měsíc. Váčekbyl docela těžký, tak jsem si ho dal do jedné z volných brašen. Pak jsem se rozeběhl vstříc nové naději a životu.

S trhnutím jsem se probudil. Ležel jsem stále u dveří a kaluž krve byla až ošklivě velká. Lekl jsem se. Ne, ne ne ne! Byl tojen sen!
Chytl jsem se za hlavu a sykl. Pak jsem se rozhlédl. Ne,nebyl jsem u dveří, byl jsem přivázaný v cele. Všechno bylo spoutáno řetězy. Row nade mnou stál a prohlížel si mě.
,,R-Rowe." zasípal jsem.
Rw se rozhlédl. Svyjeknutím jsme zjistil, že mámaspoň něco z toho minuléhoWilla. Hlas. Row si myslel, že to na nějmluvil Will a tak se zmateně a s nadějí rozhlédl. Pak seale podíval namě a obočí mu sjelo d ostrého V.
,,Nenapodobuj hlas, ty hnusný démone." prsknul.
,,Sice máš pravdu, jsem démon. Ale ne tak úplně. Já jsem jen oběť, hostitel démona. A démoni mění podobu lidí. Zkus si mě představit jinak, Rowe. Zkus zalédnout toho..."
,,Mlč!" zařval Row.
Dýka prudce vyjela a řízla mě přes hruď. Sykl jsem, ale neodporoval.
,,Lil, nech ty rány. Myslím, že ve čtrnácti zemřít je taky dobrý konec, hmm?"
,,Wille...je-je mi to moc líto..." zašeptala.
Neodpovídal jsem.
,,Milí horgane, jen abych tě trochu informoval. Žil jsme v realitě,než jsimě spolu s dvěma dalšími lidmi neodpálil podzemím do téhle doby. Chtě nechtě jsem opustil matku, akademii a další lidi, jen abych vyhověl lži, že ji můj otec. Protože tohle s emi nějak nezdá. Takhle by se otec ke svému synovi chovat neměl." zahučel jsem.
Row vystartoval tak rycle, že jsem skoro neměl šanci reagovat. Dýka mířila na mé srdce, ale já uhnul. Avšakne dost rychle. Dýka se mihla a...
Celím hradem se ozval výkřik bolesti.

,,Nelituji tě, démone. Nemluv jako můj..."
Row nedokončil větu. Kolem mě s emihl plamen a jako nic přetavl všechna pouta. Postavil sem se, s okovy kolem jednoho zápěstí a nohou, a přešel k Rowovi. Tomu se v očích blískl strach.
,,Nevím, jakti to dokázat. Dokázat, že jsem to já, Will. Ale ty mě raději zabiješ. Člověk může změnit podobu. CO Stín? Copak jsi ho nevídal v mém okruhu. V mém okolí? Zkus si odmyslet ocas, tyhle strašné vlasy, barvu očí. No, co vidíš?"
Row přimhouřil oči. Pak najednou vyjeknul apodíval se namísto, kde bývala moje levá ruka.
Ucítl jsem zachvění. Taky sem se tam zadíval a spatřil dlouhou ruku, byla očividně z diamantu, drápy byli dlouhé jako dýky a určitě i ostré.Rka byla zdobena zlatým řetízekm obmotaným okolo paže. CIvěl jsem na ní, al přímo před míma očima se změnila zpět na normální ruku. Rycle jsem se ohlédl, ale...no nic.
,,Toj můj dar, tak si ho važ." ozvala se Lil.



Ao No Exorcist - 8.

15. března 2013 v 10:39 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
8.

,,Ach, já umírám!" vykvikl jsem.
,,Nedělej si z nás srandu Okumuro, už tak mám dost problémů s těmi kulatými plechovkami." zahučel Allen.
ZAzubil jem se a zabořil moji skvělou pravačku dokovových plátů dalšího akumy. Jo, to by mě mohlo bavit. Allen zamordoval dalšího, který na něj mířil. Ten bělovlasí klučina byl moc dobrý a rychlí, jako by si už prožil svoje. A tobych mu taky věřil. S nadšením jsems evrhnul na dalšího. Zkusil jsem vyvolat oheň pravačkou a co ono? Ono to šlo! Pravačku oheň obalil a já pak mohl šlehat modrým plamenným bičem. Jeden akuma, prásk! Další tři, prásk! Nira a Allen se nemohli vyrovnat mému zvyšujícímu se skóre.
,,Hej, Allíku, kde že jsi říkal, že máte základnu?" křikl jsem naněj.
,,V Paříži, asi tak pět dní odsud, kdyby jsme pluli bez přestávky."
ZAbručel jsem. Přede mnou teď stála otázka. Dokázal bych opustit přátele? Shuru, Shimu, Suguru, Shiemi...
,,Shiemi!" zašeptal jsem šokovaně.
Nechal jsem jí někde v těch ruinách a teď na ní kdykoliv mohl zaútočit nebo spadnou akuma! Obrátil jsem se na Niru.
,,Niro! Jdu se podívat po Shiemi! Určitě leží někde v těch troskách! Vezmeš to tady za mě!?"
,,Jasně. Klidně si di, protože nám tay akorát bereš všechnu zábavu!"
Ušlíbl jsem se a rozeběhl se k ruinám.

Domek byl úplně zavalený. Teď mi to připadalo takoví depresivní, to místo. Už od prvního navštívení s emi tenhle domek líbil. Vonělo to tu různými bilynkami a kořením. Ae teď tu byl cítit jen kouř. Kouř kouř kouř. Rychle jsem přeběhl anmísto, kde by měla ýt podle mích odhadů Shiemi. Pravička s emi napnula a nadzvedla trám dvakrát větší a těžší, než jsem já. Odhodil jsem ho a málem srazil Niru.
,,Dávej bacha!" křikla.
,,Sorry!"
Zastavil sjem se. Zdálo s emi to, nebo tam dole byl vážně tajný vchod? Proklouzl jsme škvírou a ocitl se na schodech pokrytých prachem a špínou. Seběhl jsem dolů. že by....?
Dorazil jsem na jakési zvlášní místo. Byla tam tma, ale díky mé ohnivé ruce jsem si posvítil nakrysy a pavučiny. Byla to depresivní malá místnost s jedinou prasklou žárovkou. Stěny byli z tvrdého betonu ajá nějak věděl, žejsou ještě obložené tlustými pláty kovu. Na zemi ležela Shiemi a na hlavě měla ošklivou ránu. Zhoupl se mi žaludek, když jem uviděl tu krev.
,,Shiemi!" pískl jsem.
Neměl jsem žádnou lékarničku, nic. Tak jsem si ze sebe strhnul triko a přiložil ho na ránu. Dívka zasténala, ale já jí utišil.
Rána ani po pěti minutách nepřestala krvácet.
Triko jsem měl úplně prosáklé její krví. Rce byli od její krve. ZAčínal jsempropadat panice.
,,Ale copak, ty neznáš své síly? Potomku Satana?" ozvalo se za mnou.
Zaklel jem a otočil se. Ve světle mích modrých plamenů vypadal hrůzostrašně. BYl bledý a modré plameny se mu odráželi v očích. Nasucho jsem polkl a postavil se. Shiemi ležela na mém prosáklém triku.
,,Kdo jste?" optal sem se.
,,Ach, to je škoda, že mě npoznáváš. Trochu jsem doufal, že jo. No nic. Jsem jeden z bývalích lovců démonů. Byl jsem jeden z nejslavnějších, než jsemsám od sebe odstoupil z funkce a uschoval se tady. Dvakrát s emi podařilo přežít vpád Satana. Al epak se on dostal do mě. Než tivypovím svůj příběh, tedy pokud přežiješ, tak mi řekni, proč se zajímáš o tuto dívku? Nechceš si ji oufám...přivlastnit?"
,,Ne! Proč bych to asi udělal? To že jste bívalí lovec démonů mě jaksi nezajímá. Bohužel toho moc nevím. Ale proč jste řekl, že neznám své síly?"
,,Ty to nechápeš, že? Modré plameny Satana nemusí jen ničit. Dokáží istvořit něco nového, nebo to..."
,,...uzdravit." dkončil sem za něj.
Zalapal jsem po dechu. Modré plameny? satan a že dokáže léčit? To s emi nechtělo věřit. I přes moje triko se začala krev rozlévat po zemi. Jestli to je jen nějaký hloupí vtip, nebo past,tak už to je jedno. Vyzkoušet to musím. Nějak sjemtušil, že to je pravda, ale že mi něco tají. Odhodil jsemtakovéhle myšlenky a zažehl levou ruku. u pravou jsem vrátil do normální menší podoby. Pmaličku jsem se blížil ke zranění. Nechci jí ublížit, chci jí zachránit. Tak mě plamene poslouchej!
Přiložil jsem rozpálenou dlaň na zranění a přestal jsem všechno vnímat. Zranění pomalu začalo mizet! Funguje to! Avšak...
NA své hlavě jsem ucítil, jak se zranění přemístlo na mě. Po tváři se mi začala řinout krev. Léčení ještě nebylo u konce. Ruku jsem nemohl odtrhnout, ale ani bych to neudělal. Krev, která byla kolem Shiemi se začala vracet zpět do jejího těla.
Léčení bylo hotovo, jakmile se rána uzavřela a moje ruka pohasla.
Zalapal jsempo dechu. Něco křuplo. Zasípal jsem a chytl seza hlavu. Bolelo to a to moc. Nějak jsem tušil, že sebe vyléčit nedokážu.
Avšak jsemml ryclou regeneraci a to je velká výhoda ve všem.
Rána se začala hojit.
,,Výborně, to mě přesvědčilo, že jsijí oddaný. Takže zprávy, které se mi dnášeli byli pravdivé. Dvojčata z krve Satana a Yuri zachránili svět před Satanem a bránou do Gehenny. Nyní, ti, můj příteli, povím..."
Muže přerušil ohromný výbuch. Siemi se ještě neprobrala, ale rátila sejí barva.
,,Pohlídejte jí, prosím. Já to půjdu zkontrolovat."
Vystřei jemnahoru a i přes clonu rudé krve jsem viděl, jak Allen spolupracuje s Nirou a jak oba zabili posledního akumu. Allen seskočil zpět na zem a Nira odvolala svého dvojníka. Oba si mezi s sebou prohodili pár slov a pak se vydali k ruinám. Malé divadélko...
Cytila mě bolest. Zadíval jsem se na paži. Šupiny se rozšířili a pomalu jako rakovina se začali šířit na krk a hruď. Zbledl jsem. Nevinnost se začínala rozrůstat. Ale já nechci vypadat jako ještěrka!

Pán Moci - 73.

14. března 2013 v 14:41 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
73.

Vyrazili jsme zpátky. Zpátky na hrad Whimoon. S Wiredem jsme propátrali okolí. Bohužel jsme narazili jen na pustou, suchou zem. A nebyl tam jediný paprsek slunce. Nakonec jsme to vzdali, protože nám docházeli zásoby jak jídla, tak energie. A tak jsme se vrátili zpátky.
Ani jsem netušil, jak jsme mohl přežít otevření portálu, který mě dostal skoro přes půlku země. Na to je potřeba obrovské množství energie. Lil mi to vysvětlila. Prý že ona, když je nejmocnější, tak zlomek své moci propůjčí svému hostiteli.

Trvalo nám tři týdny, než jsme se vůbec dostali do lesa, který obklopoval hrad. A tehdy ze mě spadl ten balvan s nápisem - tíha strachu. Strašně jsem se na všechny těšil, avšak...
Wired byl den ode dne šťastnější a veselší. A já mlčenlivější a uzavřenější.
,,No tak, chlapče. Neztrácej naději. Stále se s nimi můžeš bavit, jen ne víc."
A to mě žralo nejvíc. Byl večer a mi tábořili kousek od hradu. No, ještě nám k němu zbýval tak den cesty. R Hrabal jsem se v brašnách a loučil se všemi věcmi horganů. Někdo mi položil ruku na rameno a já doslova vyletěl z kůže.
,,Panebože nelekej mě už!" křikl jsem.
,,Promiň." řekl Wired.
Sedl si vedle mě. Cítil jsem kolem něj napjatou atmosféru a jako by nechtěl začít ten rozhovor. Ale nakonec se k tomu nějak dokopal.
,,Víš, že budeš muset nosit i jiné oblečení? V tomhle se tam nemůžeš ukázat."
Trhnul jsem s sebou a zacukalo mi v oku. Lillith se ve mě šťastně pohnula a ihned začala měnit mé oblečení. Nechal jsem jí. Stejně mi teď pomáhá před smrtí.
,,Hotovo! Teď se prohlídni. Vypadáš k sežrání!"
Nečekal jsme nic moc, ale tentokrát se Lil vážně vyhoupla. Udělala mi úzký černý kabát, který se dole jakoby měnil v plášť. Vepředu to tam bylo rozkrojený do obráceného V. Knoflíky bli ze stříbra a měl jsem černé kalhoty a černé boty, které mi sahali až po kolena. S radostí jsem vzádu nahmatal hlubokou kapuci. KOlem pasu jsem měl opasek s brašnami. Našel jsem v nich láhvičky, lékarničku a nějaké ty další blbosti.
,,Díky, Lil!" křikl jsem nadšeně.
,,Ta tvoje radost začíná napadat i mě. Není zač."
Změnila mi i moje zbraně. Luk byl z bílého dřeva a toulec byl z černé kůže. Šípy měl stejné opeření, což mi připadalo hezké, ale smutné. Zašvihal jsem ocasem a uvědomil si, že ten kabát/plášť mi bude pomáhat ho skrývat. Jak důmyslné.
Neměl jsem hlad a tak jsem rovnou ulehl do pokrývek a usnul.

Dlaší den jsme došli k hradu. Nohy mě boleli stejně jako předchozí dny. Ale nové oblečení bylo skvělé. Kopírovalo moje tělo, moje pohyby. Ihned jsem se do něj prostě zamiloval. Hradní posádka se naklonila přes cimbuří, aby si nás lépe prohlédla.
,,Ach, konečně Wirede. Říkali jsme si, jestli tě ten klouček našel, ale kde je?" prohlásil strážný.
Wired na to neměl odpověď. Celou cestu jsme se zabývali mím novým jménem, bohužel.
,,To je zpráva pro krále a jestli bude chtít on, tak vám to řekne."
,,Máš pravdu. Ale kdo je ten vedle tebe?"
,,Potkal jsem ho cestou. Jmenuje se Sebastian. Je to výborný bojovník a hodil by se nám."
,,To vidím. No, pojďte dál."
Brána žuchla na zema my vstoupili. Moje oblečení bylo překrásně čisté a bez poskvrny, zatímco Wired byl celý od prachu a bláta. Vypadali jsme jako rozdílné osoby.
Hrad se nezměnil. Trh byl v plném proudu, nahoře svítilo slunce. Byl to prostě den jako jiný. Ale pro mě byl úplně rozdílný. Bolelo mě srdce. Z jižní věže se doslova vyřítila parta lidí. Ihned jsem všechny rozeznal. Riko, Iris, Row, Adéla, Crosely. NA mikrosekundu jsem zapomněl, že vypadám jinak a už jsem napínal svaly, když se ozvala Lil. Jen s epohnula a já ihned strnul. Nasadil jsem tvář bez výrazu, ale jasně jsem cítil, jak ledová ruka trhá moje srdce.
,,Wirede, ty kluku rotrhaná, tolik se mi po tobě stýskalo a ty..." Row.
Stáhl jsem si kápi. Row couvl. Nasadil jsem podezíraví pohled. Přeměřil jsem si Rowa a pak odvrátil pohled. Bylo to moc...bolestivé.
,,K-kde je Will?" optal se Row.
,,No, vypadá to, že to bude osobní téma, tak vás nechám o samotě. Jen pro informaci,"
Uklonil jsem a zamumlal.
,,se jmenuji Sebastian."
NArovnal jsem se a pohlédl na Wireda. V očích mu blikalo smutné světýlko, ale kývl.
,,Budu tě očekávat před královými komnatami, pokud je najdu." prohlásil jsem.
Otočil jsem se a chystal se vydat pryč, když mě něčí ruka pevně chytila za loket a praštila s emnou o zeď. Hekl jsem. Najednou jsem se díval do vražedných očí Rowa. Sklopil jsem pohled a ochabl.
,,COs udělal s Willem?! CO?!"
Row se přestával ovládat. Lil se stáhla tak hluboko, že jsme jí skoro necítil. V krku jsem měl knedlík.
,,Rowe nech ho. On nic neudělal."
,,To ti nevěřím, Wirede. Copak nevidíš, že ti něco skrývá? Co?!"
Každé slovo byl jako dýka, která mi pronikala do duše a trhala. Po tváři mi stekla slza. Najednou mi luplo v ruce. Row mi jí zlomil. Bylo toho na mě moc. Vytrhl jsem se a rychle utíkal pryč. A za sebou jsem slyšel, jak Wired na Rowa vztekle křičí a nadává.
Nikdo se za mnou nerozeběhl. Nikdo.

Nakonec jsem si našel jednu uličkua a opřel se o zeď. Bolela mě ještě ta rána po meči, těch pár škrábanců, nohy a teď ještě zlomená ruka. Ale nejvíce jsem cítil srdce, které při každém bouchnutí bolelo a kvílelo. Tiše jsem brečel, nechával slzy stékat po tváři. Držel jsem si ruku.
,,Wille. Je mi to moc líto, co jsem způsobila, ale je to pro tvé dobro. Je to tvůj osud." pronesla Lil, měkce ale znělo to jako příkaz.
Neposlouchal jsem jí. Byl jsme moc otupělí. Nade mnou jsem uslyšel, jak někdo otevřel okno a pak tichý svist. Než jsem stačil vzhlédnout, zasáhl mě květináč a já ztratil vědomí.
,,-nepřežije. Byla to pořádná šlupka. Ale doktoři říkají, že nemá-"
,,Ale ti toho nakecají. Ten klučina je bojovník. Vždyť jsi viděl ty jeho zbraně a vypracované svaly."
,,No jo ale-"
,,A ktomu má ještě zlomenou ruku. Proslýchá se, že se ten horgan Will ztratil a Row kvůli tomu vyváděl. Prý to zranění udělal tomuhle klučinovi."
Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou stáli dva vojáci, kteří stáli taky na hradbách. BYl jsem stále v té uličce, kolem mě byli střepy od květináče a hlína. A ta se mísila s mojí krví. ZAsténal jsem.
,,Ach, konečně jsi s eprobral, chlapče. Ještě, že ti lidé zavolali doktora, jinak by s tebou byl amen. Dostal jsem pěknou šlupku do hlavy."
Pokusil jsem se zvednout, ale nohy jsem měl jako z rosolu.
,,Ale ne! Tak rychle ne chlapče!"
Odbyl jsem ho a s pomocí zdi jako opěrou jsem se zvednul na nohy. Po tváři mi stékala krev. Stráže mě chytili v podpaží a pomohli mi.
,,D-Děkuji." zasípal jsem.
,,Byl jsi mimo ale jen dvě hodiny, to je hodně nezvyklé. Hlavně po takovémhle zranění."
,,Prosím, nechte mě. Musím ještě něco zařídit."
Stráže mě neochotně pustili a odešli. Ještě, že aspoň oni mě nechtějí zmlátit jako Row. Vzlyknul jsem a vytáhl lékarničku. Vyčistil jsem si ránu na hlavě a obvázal jí. Pak jsme vyklopýtal z uličky a na chvilku mě oslepilo světlo zapadajícího slunce. Přivřel jsem oči. Natáhl jsem si kapucu a vmísil se mezi dav. Nevnímal jsem okolí. Párkrát jsme omylem do někoho vrazil.
,,Hej ty!" ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se a napjal svaly, připraven bojovat, utéct. Ale ztuhnul jsem, protože jsem vůbec neočekával Adélu. Dívka ke mě doběhla servala mi kapucu. Zasténal jsem, protože mi pohnula i s ránou. Dívka zalapal po dechu.
,,C-co se ti stalo?"
,,Ach, dostal jsem ránu květináčem, nic vážného."
,,A co ruka?"
,,He? Jo, aha. No, nemám žádnou gázu, takže s emodlím, aby se zahojila správně."
,,Hrozně se omlouvám ze Rowa. On...měl Willa strašně rád, někdo dokonce říká, že je to jeho otec. Těžce nese jeho ztrátu. Ale Sebastiane, mě můžeš říct pravdu. Co se s ním stalo?"
ZAvrčel jsem a odstrčil jí.
,,Nic! Já! Nevím! Nic! Nevím, o jakém Willovi mluvíte, jak vypadal, kolik mu bylo a tyhle blbosti! Nechápu, proč obviňujete mě! To jsem měl raději zůstat s mojí mrtvou rodinou a ve spálené vesnici! A asi se tam vrátím a tam zemřu. Bude to pro všechny jistě úleva."
Otočil jsem se a ztratil se v davu. Adéla tam stála ochromená a šokovaná. I ty pustiny mi připadali jako lepší místo.

Nesnažil jsem se nikoho hledat. Hlava mi třeštila, ruka mě bolela. Vzdyhl jsem a tiše se prosmýkl kolem stánku s masem. Úspěšně jsem tam ukradl dvě opečená stehýnka. No, aspoň něco. Lidé po mě pokukovali a něco si šeptali a já tušeil, že to asi nebylo o mé krádeži.
Nakonec jsem se usídlil vedle dveří do jižní věže. Ani nevím proč, ale modlil jsem se, aby mě tady nikdo nenašel. Nechtěl jsem se znovu podívat do očí žádného z kamarádů, ani nikoho jiného. Wired jako by o mě ztratil zájem. Dojedl jsem první stehýnko a to druhé schoval do jedné z volných brašen, které jsem měl kolem pasu. Nechal jsem ocas, aby se mi obmotal kolem nohy. A ihned jsem usnul.

Poznámka od Míši (mě).
Omlouvám s,e jestli to je moc dlouhé, ale nemůžu přestat :D TAkže to už konečně tuto kapitolu ukončeme tímto:

ANi jsem si nepředstavoval, že mě probudí bolest. Ale stalo se. Ucítil jsem příšernou bolest v břiše. Vytřeštil jsme oči a sjel pohledem dolů. Nějaký meč byl zabořený v mém těle. Kolem mě se začala tvořit krvavá skvrna. A největší bolest mi způsobil hlas postavy. Row vytáhl meč a odfrknul si.
,,Špinaví démone. Tohle je pomsta za Willa."

Ao No Exorcist - 7.

13. března 2013 v 13:52 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
7.

Musí se přiznat, že jsem byl celkem vyvedený z míry. Allen mi připadal jako dobrý mladík. A dokonce pocházel z Pažíže! Ale měl obrovskou moc.
Teď s ale vraťme do reality.
střecha se zhroutila a zasypala mě trámy a kamenním, či co to bylo. Zavřel jsem oči, připraven na rozdrcení a na rozloučení, ale ani po minutě s enic nedělo. Otevřel jsem jedno oko a vyjekl. Nade mnou stál Allen, ale vypadal úplně jinak! Nad námi byl...bílí plášť? Znovu jsm se zadíval na Allena. Pravou ruku měl v bílém rukávu, ale připadala mi tenčí. Zato ta levá nebyla v žádném rukávu. Byla černá a prsty byli zakončené dlouhými noži/drápy. Nevěřícně jsem na to civěl.Pak jsem se přesunul na jeho tvář. Jeho levé oko byo částečně skryté za jakýmsi strojkem. Byl to kovový kruh s zoubky jako kolečko. A před Allenovím okem byl prosklenný. Viděl jsme, že mladkovo oko zčernalo a byli tam už jen tři řervené kruhy místo duhovky a panenky. Kolem krku měl omotanou jakousi bílou houni. Allen jediným mácnutím odhodil všechen materiál bůhví kam.
,,Zmiz! Já se o ně postarám!" křikl.
Jeho vlasy byli jakozuby načesané do prava. Bili ale stále bílé. Ušklíbil jsem se a chytil rukojeť Kurikary.
,,Ani náhodou. Nenechám tě užít si všechnu zábavu!"
Uvilnil jsempouzdro a ihned mě ovinuli plameny. Na hlavě mi dva plamínky utvořili ,,rohy" a konec ocasu se proměnil v modrou pochodeň. Uši s emi protáhli a duhovky dostali šišatý tvar. Panenky zrudli.
s křkem jsem vyrazil na démona, který se nad námi vznášel a chechtal se. Byl to muž, avšak měl velká netopýří křídla na temeni hlavy nejmíň půl tuctu očí. A za nímbyl roj...
,,Co to je?!" křikl jsemna Allena.
,,To jsou Akumové! Jsou to jen stroje na zabíjení,ale pednášky si nechám na později,jo? Hlavně mi je pomoz zabít! Je jic-"
,,-docela dost." doknčil jsem za něj.
Abych vám trochu udělal obrázek, jak Akumové vypadají. Byli to odporné kulaté stroje s malinkou hlavou uprostřed. dle měli z kabelů utvořený jakýsi ocas neo co tobylo. A po celé kouli byli bouchačky. Zacukali mi obočí. Tak uvidíme, co v nich je!
Vystartoval jsem na nejbližšího. Všechny hlavně pistolí se natočilina mě a vypálili. Hbitějsme jim uhnul a nastavil hrot mečetak, aby jím prošel.
A tak mě šokovalo, když se Kurikarajen neškodně odrazila od kovoích plátů. Zavrčel jsem a napřáhl levou ruku (ta nebyla znetvořená, naštěstí) a nechal všechny plameny, aby vyšlehli právě z ní. Plameny utvořil obrazec šípu a projeli Akumovím tělem jako nůž máslem. Zavýskl jsem. Akuma vybouchl a já se hned vrhnul na dalšího. Jukl jsmepo Allenovi a vytřeštil oči. Allen neměl levou ruku, ale v pravé třímal hustý meč. Byl stejně velký jako Allen, měl docela široký, ale měl ostré hrany. Podobný meč měl i ten nafoukanec August Angel a bla bla bla.
Na dlouhé povídání.
Vyrazil jsema plameny sežehl další tři Akumy. Ale jako bych zabil jednoho a pak se proti mě vynořli další tři. Bylo to nekonečné a já pomalu ztrácel nervy. Už jsme zas eskoro ztratil sebe, když mě něco chytlo za ocas a prudce stáhlo zpátky na zem.Zaječel jsem jako holka. Strašněto bolelo!
Žuchl jsem na zem a spatřil Niru, jak tam stojí a právě pouští můjocas. Ona sama měla vedle sebe svéhodovníka z modrého ohně.
,,Ty se už drž zpátky. Až se uklidníš, můžeš se zase vrátit zpátky do boje. A nebo-" odmlčela se.
Poklepala na moji pravou šupinatou ruku a přitom ztišila hlas. ,,-můžeš použít svoji novou schopnost."
Pak najednou obě dívky (Nira i její dvojník) vyrazili a jediným máchnutím skosili první linii pěti Akumů. Byl jsem ochromený? Jo. Co tímmyslela, že mám použít svou novou schopnost? Já přece žádnou nemám! Ta odporná šupinatá ruka sotva dokáže udržet tužku! Vedle mě se ozval výbuch. Vyjekl jsem a uskočil. To nezpůsobila bomba, nýbrž Allen, kterého Akumové sestřelili z oblohy.
,,Allene, jsi v pohodě?" řekljsema přiklekl si k němu.
,,Jasně, ale já s tou dívkou to nezvládneme sami. Už nezapojuj své plameny, Rine. Zapoj svoji Nevinnost."
Ukázal na moji praičku a chytil jí. Stáhl rukavici a já se mu svojiruku snažil vyškubnout. Avšak Allen mělruku jako ze železa. s překvapením jsme si uvědomil, že pustil svůj meč.
,,Hele, kdes sebral ten meč?" optal jsem se.
,,To je moje levá ruka. Je to zbraň. Jsem s ní spojený a pokud se meč zničí, zničí setím i moje Nevnnost. Nevinnost je zbraň pro boj s Akumy. Díky nim chráníme svět před našimi démony - Akumy. A ty jí máš taky. sousřeď se na ní. Soustřeď s ena tu sílu a pak prones sova, která ti přijdou na mysl."
Obočí jsem asi měl bůhví kde, protože mě to vážně šokovalo. Nejen, že jsem satanův syn a mám jeho moc nad plameny, ale taky mám nějakou Nevinnost. Bohužel to slovo ve mě vyvolávalo dojem,že to je jen nějaká hračka pro děcka. Znovu jsme pohlédl do těch šedivých, ocelovích očí. Mluvil pravdu.
Nadechl jsem se a zkusil s eponořit do svého nitra. Udusiljsemsvoje satanové plameny a zkusil se soustředit na to druhé...
,,Nevinnosti, aktivuj se!"
Pravá šupinatá ruka s emi ztratila v modré záři. Otevřel jsmeoči a vyjekl. Allen rychle ustoupil. Něco se s mou rukou dělo. dostal jsemstrach a snažil se tu sílu zase zadupat dozemě, avšak bylo už pozdě.
Modrá záře zmizela. A místo mé odporné šupinaté ruky jsme měl docela slušnou zbraň.
Stále to byla ruka, ale šupiny byl najednou tvrdé jako diamant a už mi nepřipadali tak hnusné. drápy na koncích se prodloužili a teď byli dvakrát delší než moje prsty. Byli ocelové jako dýky, ale já měl tušení,že by prošli i Akumím brněním. Usmál jsem se. Už jsem si nepřipadal jako nemotorný blbeček.
Allen rycle ppadlsvůj meč a já zpevnil svaly. Ocas mi nadšeně zašvihal a pak jsme společně s Allenem vyrazili do boje...

Šelma - 6.

8. března 2013 v 18:10 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
6.

Člověk žije určitou dobu a za ní chce zvládnout projet celý svět, nebo třeba něco postavit. Avšak ne každé přání se splní. A to moje taky ne.
Přála jsme si prostě normálně žít, mít muže a děti. Mít domov, mít rodinu, práci, studovat. Jenže čas se u mě zastavil. Spěju strašně pomalu a tak normálního člověka, nebo život prostě mít nebudu. A lidí, jako jsem já tu je hrozně málo. Procházela jsem se po městě a právě nad tímhle jsem přemýšlela. Už několikrát se mnou nějací kluci chtěli chodit, ale já jsem prostě nemohla. Měla jsem na sobě černý kabát, bílé kalhoty a kozačky sahající po kolena. Avšak jsem tam neměla žádný podpatek. Prostě nemám boty s podpatky ráda.
Přešla jsem přechod a vydala se ke knihovně. Nikdy se o nás nikdo nezmínil, Mnohokrát jsme bojovali v bitvách, nebo nalézali věci nedozírných cen. Ale prostě lidi nás neznají.
Stanula jsem před ohromnou budovou barvy písku. Stanula jsem před ní a zamyslela se. Proč tam vlastně chci jít? Vždyť tam nic nenajdu a jen budu ztrácet čas. No, vlastn já mám času dost.
Vešla jsem.

Už přes půl hodiny propátrávám police, když ho spatřím. Právě vešel. Měl obyčejnou modrou mikinu, ale kapuce byla tak hlubká, že jsem mu neviděla do tváře a ani jediný pramínek vlasů. Chlapec kývl na knihovnici a bez jediného slova se rozešel za mnou. Zamračila jsem se, al neotočila. Napjala jsem se. Nikdy nepříteli nesmíš prozradit, že už o něm víš, proběhlo mi hlavou.
Najednou jsem na zátylku ucítila jeho teplí dech. Chodil až nepřirozeně tiše!
,,Tak tě poznávám, Šelmo." zašeptá.
Otočím se a pohlédnu mu do tváře. Uvidím pouze barvu jeho očí - byli takové fialovo-modré. Jejich barva byla těžko rozeznatelná. Konečně jsem uviděla i jeho vlasy - byli modré. Jakoby spíše tmavě modré. Mladík s echoval klidně a jakoby s rozvahou.
,,Jmenuji se Ikuto a rád tě poznávám."
Nebyla jsem schopna slova. Obočí mi zacukalo a já se konečně rozhodla něco vykoktat.
,,Ech...my se známe?"
,,Ne, ale já znám tebe, Eleonoro." pronese.
Zavrčím a postavím se do pozoru. Vůbec se mi to nelíbí. Vedle něj se objeví malí kočičák. Nebo spíše je to tak půl na půl. Modré kočičí uši, zlatavé oči se štěrbinami, tlapky s drápy a ocas. Jinak zbytek těla byl lidský. ale byl až nepřirozeně malí.
,,A ty jsi kdo?"
sebedůvěra mi začala zase narůstat. Sice se tady nesmím změnit (nesmím ohrozit bezpečnost ostatních lidí), ale zato mám stále bojové schopnosti. Klučinovi v očích blýskl jakýsi druh radosti. Ale nepznala jsem jaký.
,,Pojď řeknu ti o sobě více." řekne a zavede mě pryč z knihovny.
Už vím, proč mě to sem tak táhlo. On je stejný jako já. Sice si nejsem jistá, vco se umíměnit,ale vím, že to umí. NAvzájem se přitahujeme jako magnety. Ale naše střetnutí jsou no...trochu brutální. Na něj jsem však nehodlala zaútočit.

Jen pro vysvětlenou:
Když jsem léčila tu dívku, která mě málem roztrhala v otm lese. Můžu léčit jen takového člověka, který se umí měnit ve stejné zvíře jako já. NA jiné to neumím. A navíc to byl pud sebezácovy.

,,Jak už jsem řekl, jmenuji se Ikuto. Moje příjmení znát nemusíš."
Byli jsme v parku a stáli jsme u lavičky. Avšak ani jeden z nás si tam nechtěl sednout.
,,Takže Ikuto? Není to japonské jméno?" optala jsem se.
,,Jo, sice ano. Taky odtamtud pocházím, ale proč bch měl hnít ve své rodné zemi? Už mě to tam přestávalo bavit. A navíc, japonci moc neprodávají klubíčka, zatmco tady se to jimi jen hemží." pronese spíše pro sebe.
Usmála jsem se, ale stále sjem byla obezřetná. Sice vypadal klidně a rozvážně, ale taky může být rovnocenným bojovníkem. Zatím mi jeho chování připomíná kočku.
,,No ale proč se bavíš zrovna se mnou? Je tu spousta jiných...lidí."
,,Zkus si to domyslet." zašeptá.
Uslyšeím nějaký zvuk. Zvuk, který lidské ucho nezachytí. Prudce jsem se otočila a uviděla šupinatý ocas, jak mizí za zatáčkou.
,,Ach ne..." zašeptám.
Pak uslyším křik dítěte.
NAposledy juknu po Ikutovi. A pak se prudce rozeběhnu za drakem, který unášel mladou dívku (asi šestiletou).

Pán Moci - 72.

3. března 2013 v 18:07 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
72.
Ne dlouho a liják udeřil.
Seděl jsem na něčem měkkém. Bylo mi ale zima a ve vzduchu jsmecítil nasládlí pach hniloby. Bylo mi špatně, byl jem unavený, a strašně, úplně příešrně se mi chtělo spát... Postavil jsem se a pokusil si oprášit kalhoty. Podíval jsem s edolů a zbledl. Zapotácel jsem se. Pode mnou byli všicni mí přátelé. Ale byli mrtví. Byli zakrvácení a oblečení měli roztrhané. A jejich krev byla namích rukou, šatech, všem. Odpotácel jsem se pryč. Row, Adéla, Iris, Riko...všicni. Po tvářích mi stékali slzy. chytil jsem se za hlavu.
Ne! Ne-e!!!!!!!!!!!
Prudce jsem se posadil. Po tváříchmi stékal pot a slzy. Rychle sjem se rozhlédl. Žádná krvavá hromada. Jen Horgan spící na druhé straně ohně, oheň, pustina a kupa raků nad hlavou. Mdlé světlo mi prozradilo, že už musí být den, ale jak dlouho...to jsem nevěděl. Potichu jsem vstal a chytil se za rameno. sykl jsem bolestí. Najednou mi v célé paži projela bolest a já vylejkl a skácel se na zem. a tiše trpěl. Lillith si pohrávala s mou rukou, něco tam měnila.
,,Lil, prosím, nech toho...Prosím..."
,,Potřebujeme probudit tvje schopnosti, tvou Innocenci. To je můj úkol tady u tebe. Pakuž mě jen seznámíš s přáteli a předáš mě někomu jinému. No a pak už budeš mít klid. Platí?"
Sykl jsem a přikývl. Lil to asi stačilo a tak pokračovala. Škubl jsem s sebou, když se bolest přesunula k dlani. Něco s emi tam začalo vypalovat. Podíval jsem se dolů a spatřil na dlani jakousi hvězdu, která teď měla barvu zeleno-modrého indigo-smaragdu. Potřásl jsem hlavou a vyhrnul jsem si rukáv. Vyjekl jsem. Byl to jakýsi náramek, vpálený do mé kůže. Měl barvu zlata. a byl obtočený kolem mé paže. Celé. Namístě, kde sjem měl zranění se utvořila rudá hvězda. Po tvářích mi stékali slzy bolesti. Ale pevně jsem se držel. Ocas jsem měl strnulí jako pravítko. Někdo mě chytil za bolavou paži. Vyjekl jsem a ¨pokusil se jí vytrhnout. Podíval jsem e vzhůru a skrz clonu slz jsem poznal wireda, jak se na mě mračí.
,,Co to děláš?" optal se tiše, výhružně.
,,J-já nic...T-to L-lillith...ÁÁÁÁÁU!" vykvikl jsem.
Na koncích všech pěti prstů se vyloupli drápy. Byli to ostré, černé drápy, tygří, pumí, či prostě byli velké, ale ne moc dlouhé. Tiskl jsem si rku k hrudi a tiše plakal. Lillith mě trochu uvolnila od blesti a pak se stáhla.
Sesul jsem se vyčerpaný k zemi. Modré vlasy mi zaclonili výhled. Wired mě chytil, ale váhavě, jako bych byl nějaý vir. Je toho moc, je toho moc...Už tu Moc neunesu.
,,...potřebuji ji někomu předat..." zašeptal jsem a usnul.


A A A

Adéla s funěním klesla ke krbu. Celičký den musela něco dělat. cvičit, cvičit a cvičit. Bylo jí z toho na nic. Elea jí nenechala vydechnout. Ohnivka s ní byla každou chvilku, pomáhala jí, neo odpočívala. delia jí zatím nechávala na pokoji. adéa byla zatm spokojená. Jne kdyby Elea zvolnila krok. Už se jí klížili oči, když uslyšela kroky.
,,ale no tak, Adél. Nelež na tý zemi. Pojď si sem sednout, určitě ji unavená."
To je hodně slabé slovo, pomyslela si Adéla.
Ale vstala a žucla do měkkého křesla. Eleonora jí podala misku s polévkou. Dívka jí s děkováním shltla.
Když už byla hotová, šla se rycle umýt a pak už zalezla do postele. Vedle postele si pověsila toulec s šípy, o zeď opřela luk a ože si také pověsila vedle tolce. Oblečení měla úhledně srovnané v malé skříňce, která tu byla jen pro ní. Měla vlasní pokoj. Ale přesto se tu cítila, sama. Iris teď byla s Rikem na hradě. Will někde cestoval a ona? Ona se cvičí na Horganku. V neděli zajde za Rowem, pokud jí dá Eleonora volno.
A stouhle myšlenkou usnula.

Když se probudila, byla venku ještě tma. Avšak dívka už letěla do koupelny, tam se upravila, pak se převlékla a přes rameo si přehodila toulec s šípy. Kolem pasu si přiásala pouzdro dýkami a luk si vzala do ruky. Ihned vyběhla ven. Eleonora už se ohněla v kuchyni vařečkou a pipravovala něco, co překrásně vonělo.
,,Dobré ráno." pozdravila Adéla.
,,Ach, dobré ráno, Adél. Jenminutku počkej, už budu hotová."
eleonora už byla taky oblečená. Ona měla místo luku meč, což bylo u žen velice vzácné. No, vlastně Adéla si myslela, že Eleonora je jediná.
Žena postavla před Adélu překrásnou omeletu a kousek chleba. Adéla se usmála a zakousla se do všeho. Horganka s eposadila naproti ní a taky se pustila do svého jídla. Ohnivka přistála na Adélině rameni a jemně jí kousla do ucha. Adéla vyskočila.
,,Ach, moc se ti omlouvám!" vykřikla.
Vběhla do udírny a odřízla kus masa. Na to, že to bylo čerstvě vylíhnuté mláděměla neobyčejný apetit. Atay že pravda. Ohnivka to na posezení všechno snědla.
,,Tak, dnes pojedem za jedním kamarádem a vybereme ti koně. Těšíš se?" pronesla Eleonora.
A Adéla kývla...




Ao No Exorcist - 6.

2. března 2013 v 18:01 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
6.

Seděl jsem na posteli a zkoušel svou novou ruku. Šupiny o sebe každou chvilku dřeli a vydávali, jakokdyž skřípe kov. Je to hrozný! Na hřbetu ruky mám jakýsi znak - jakýsi kříž barvy sněhu. Pořádně jsem si jí prohlížel. Kdo mi to udělal? a proč? Moje tělo b tu ruku spravilo! A ten, kdo mi to udělal to určitě moc dobře věděl. Vstal jsem. Zhluboka jsme se nadechl. No, musím ven, protože tady nezůstanu už ani minutu. shura odešla učit, Yukio zmizel nanějakou misi a za mnou nikdo nechodí. Ani nevím, kolkátého je. Takže to bude trochu obtíž.
Převlékl jsme se z tepláků a trika do školní uniformy. Nevím jak to, ale vedle uniformy leželi dvoje rukavice bílé barvy. Yukio nebo Shura věděli, že asibudu chtít svou ruku zatím schovat. Už tak je děsím dost. Oblékl jsem se, ocas mi přitom pomalu a rozvážně mával. Vyšel jsmeven.Ale kam bch měl jít, do školy ne, je ještě moc brzy. Do města s emi taky nechce. co k Shiemi? Jo, tam to bude nejlepší. Aspoň si budu moct s kým promluvit. Vyběhl jsme k nejbližším dveřím a zastrčil do nich klíč, který mě teleportuje k shiemininu krámku. Pak vyběhnu.

K Shiemi se dostanu za rekordní čas. Vyskáču po schodech a zaklepu na dveře. Ani nepočkám na povolení jít donitř. Prostě tam vejdu.
,,Dobrý...co?!" křiknu.
shiemi právě sedí u stolu a pije čaj s nějakým klukem. Z celého těla muvidím jen záda. Na sobě má černý plášť s bílím pruhem, který jakoby pokrývá lopatky a bicepsy. Kluk se otočí a já zalapám po dechu. Po levé straně tváře má jakousi rudou čáru, táhnoucí s epřes oko. Těsně pod okem má tu čáru překříženou ještě jdnou a pod vlasy má schovanou rudou hvězdu. Kluk vypadá tak na patnáct, šestnáct let. Ale ty bílé vlasy mě matou. Poznal jsem, že má na levém prsu odznak exorcisty a také podle obleku jsem to poznal. chla¨pec se zvedne, ale nic víc. Upřeně si mě prohlíží a pak zvedne pravou ruku.
,,dobrý den, jmenuji se Allen Walker. a doufám, že vy jste Rin Okumura?" optá se.
stojím tam, ceý zkoprnělí. Pak s erozhoupu a přistoupím kněmu. chytnu ho mojí obludnou rukou (teď schovanou v rukavici a rukávu) a potřásnu si s ním rukou. Allen mě náhle chytí a strhne mi rukavici. Vyjeknu a pokusím s ejí vyrvat tomu klukovi z dlaně. Avšak on má až ocelový stisk. Prohlédne simou ruku a pak jí pustí.
,,Takže se Kiumo nemýlil. Nejsem sám..." zamumlá.
civím naněj s otevřenými ústy. Vůbec mu nerozumím. Allen se zazubí a stáhne si rukavici na jeho levé ruce.
,,Co?! Toj snad nějaký hodně zlý sen!" křiknu.
Jeo levá ruka je černá a kůže je jako by byla z kamene. Také to vydávalo takové zvuky, když s ní pohnul. a na hřbetu ruky měl taky stejný znak jako já. Zacukalo mi v oku. Nechápal jsem to...
,,Pojďme se posadit. Mám ti too co vysvětlit." řekne tiše Allen.
Ani jsem se nesnažil odporovat. Pmalu jsem si sednul. shiemi mezitím někam zmizela. Allen s usadl a začal.
,,Jsem vyslanec z Pařížského odvětví exorcistlů. Tam se to jen hemží Akumy, to jsou duše uvězněné v tělech svích bližních, ale to na jindy. Můj šéf, Kiumo, mě sem vyslal, abych našel tebe. Dzvěděl se o tobě a dost jsi ho zaujal, takže by se s tebou rád potkal. A tak mě sem vyslali. Já tě m-"
Allena přerušil obrovský výbuch. který otřásl celým krámkem. a pak se začal bortit.
,,Shiemi!" zakřičím...

Ao No Exorcist - 5.

1. března 2013 v 14:50 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
5.

Rin zalapal po dechu.
Ležel ve své posteli v pokoji, ale jak sesem dostal? Proč ho bolí každičký kousíček jeho těla? Co se stalo?
Rn chtěl zvednout ruku, ale ucítil¨, že n aní něco je. Neměl dost síly a to, abytu věc nadzvedl a tak zašilhal na to místo. S překvapením si všiml jakéhosi přístroje, který mu do žil nechával proudit jakousi látku. A jeho ruka byla připásána k rohu postele. Rin zavrčel a napjal se.
,,Jen klid, idiote. Nespěchej." ozval se hlas.
Podle jeho přezdívky poznal Shuru. Mladá exorcistka se na něj usmála a položila mu dlaň na čelo. Mírně se zamačila.
,,Horečka ti stoupla. Hrmpf..."
,,Co....co se salo?" optal se Rin,
,,Ty si nic nepamatuješ?" ozval se jho bratr.
seděl hned vedle Shury a právě vyndaval Rinovi trubičky. Rin zavrtěl hlavou a ihned toho zalitoval. Skrz pevně sevřené rty nechtěl aniceknout, natož aby jim odpověděl. Vlastně tak trochu lhal. Pamatoval si úplně vše. A měl z toho hrůzu. Celý se třásl . Chtěl něco udělat. Nakopat Amaimonovi zadek, nebo prostě cokoliv! Ale nemohl. Jeho tělo a moc byla v šoku, takže se tělo začne regenerovat až později. Místo toho povolil ústa, aby mohl mluvit.
,,Kdo...byl tu někdo?" zašeptal.
,,ANo, byli tu tví spolužáci a a Shiemi odešla před pár minutami. Ale ty jsi ještě krásně chrupkal jako mimono." dobíral si ho bratr.
Rin zavrčel a odvrátil zrak.
,,Sklapni." zavrčel.
Yukio se zasmál a vstal.
,,Aspoň, že je tvůj smysl pro humor v pohodě. No, já musím na misi, tak zatím. A ty se bráško zotavuj."
Pak zmizel.
Rin zúpěl a zvedl se. Shura se zamračila, ale nic neudělala.
,,Víš, museli jsme ti jaksi eh..."
,,Co?!" zavrčel Rin.
Byl ještě dopálený po Yukiově smyslu a tak mu chvilku trvalo, než k němu doběhl význam Shuryných slov. Prudce se otočil a prohlédl se. Nohy byli celé, trup taky neměl žádnou díru. Levá ruka měla obvazy, ale byla celá. NAtož ta pravá...
Rin zalapal po dechu a zvedl jí. Byla hrubá, šupinatá. A měla barvy tmavého indigu, jako jeho oči. Na koncích byli drápy. Temné, černé. Rin an ní šokovaně sáhl a stále přitom z ní nespouštěl oči, jako by mu byla cizí. Ne počkat, ona mu byla cizí.
,,PANEBOžE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" ozvalo se.
Yukio se rychle otočil. Že by už...?
Rychle se rozeběhl zpátky a misi nechal misí.
Shiemi seděla a brečela. Nemohla uvěřit, že to Rinovi udělali. Jeho tělo by mu tu ruku spravilo. Tak proč...? Do obchodu někdo vešel. Shiemi ihned začala automaticky. Uklonila se.
,,Vítám vás..."
zaskočeně vyjekla, když se znovu narovnala. Před ní stál jakýsi bělovlasý kluk. Měl na sobě bílí plášť s chlupatou kapucou. Vlasy měl jako ostny sčesané doprava. JInak pod tím měl černé kalhoty a boty jemu sahající až po kolena. Vedle něj poletovala jakási žlutá kulička, která uměla přemýšlet. Přes levé oko měl ten kluk jakousi rudou čáru překříženou ještě jednou, ale kratší. A nad levým okem měl rudou hvězdu. Oči měl ledově šedé. Přešel a promluvil.
,,DObrý den. Mohu se optat na cestu? Hledám jistého Rina Okumuru."
Do čeho jsi se to zase namočil, Rine? Optala se v duchu Shiemi a vstala.
,,NAvíc, jmenuji se Allen Walker." pronesl klučina.