Aila a její osud - 16.

11. února 2013 v 15:10 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
16.

Seděla jsem u ohně a opatrně jsem usrkávala teplou kávu. Naproti mě seděli jako tři neposlušení kluci Ethen, Nathan a Raul. Všichni se dívali do země.
,,Tak co mi řeknete?" vyzvala jsem je.
První zvedl pohled Ethen. Celkem mě to nepřekvapilo. Očekávala jsem, že mi to řekne on.
,,No, abych začal od začátku. Pamatuješ si na své uvěznění?"
Na chvilku jsem se zamračila. Pak jsem uslyšela jemná a tichá slova a všechny vzpomínky z posledních dní se mi vrátili jako voda do vádí.
Poprskala jsem se čajem, když jsem uviděla sebe jako panteřici a poté jako ohromnou dračici. Jak do mě Raul střelil šípy, jak mi je pak opatrně vyoperovával, jak jsem klidně ležela na...
Zrudla jsem.
No, dál už si to celkem pamatuju.
Zadívala jsem se na Nathana.
,,Ale jak se tady objevil on? No, sám od sebe sem nepřiklusal."
Ethen pomalu pokýval hlavou.
,,Ano, máš pravdu, Ailo. Začalo to sotva poté, co jsi znova odešla do bezvědomí. Já s Raulem jsme dlouho přemýšleli o tom, proč si nás vedla právě tam, a pak nám došlo, že jsi nějakým způsobem chtěla osvobodit tady Nathana. Vytvořili jsme spolu s Raulem plán.
A samozřejmě, že nám nevyšel.
Sotva jsme vlezli do toho temného sídla, museli jsme bojovat o život. Bylo to tam docela hororové. Ale nakonec jsme unikli z dosahu toho alarmu a našli jsme pomocí plánku Nathanův pokoj.
Samozřejmě, že tam byl a nech mě Ailo domluvit. Společně jsme se dostali z toho hnízda a ujeli rychle pryč."
,,Na čem jel Nathan?" optala jsem se.
Mladík se zasmál.
,,Na svém koni, Stormovi, samozřejmě. Neboj, tvůj Samum tě tady hlídal jako oko v hlavě."
Zasmála jsem se a znovu usrkla trochu kávy. Cítila jsem, jak mi ten energický nápoj vniká do všech částí ztuhlých svalů. Bylo to příjemné. Opřela jsem se opatrně o strom a zavřela oči.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula.
Když jsem se zase probudila, ležela jsem v přikrývkách a vedle mě někdo lehce oddechoval. Zafuněla jsem a otevřela jsem oči. Byla noc oheň už dávno dohořel. Kousek odde mě jsem uviděla schloulenou postavu, která byla zády ke mě. Opřela jsem se o zdravou ruku a posadila se. Protořela jsem si oči a vyhrabala jsem se z přikrývek. S úšklebkem jsem zjistila, že si to vedle mě napařil Nathan.
Tiše jsem došla k Ethenovi, který se neochvějně díval do husté divočiny. Velice tiše jsem se k němu přiblížila a pak...
,,BAF!" vykřikal jsem tiše.
Ethen vyskočil tak rychle a tak prudce, že mě málem srazil. Já se mezitím rozchechtala na celé kolo a ohnula se v pase.
,,To není moc vtipný, Ailo.." zabručel Ethen.
,,Ale je! Ale je! Máš se vidět!" šeptala jsem a přitom hýkala smíchy.

Když mě asi po půl hodině přešel záchvat smíchu, usedla jsem vedle Ethena a chvilku byla zticha. Po očku jsem se na něj dívala. Jeho tvář byla převážně schovaná ve tmě, ale já i přes to věděla, že se na mě jaksi zlobí.
,,No tak promiň, jestli jsi kvůli mě dostal infarkt...hm?"
Ethen se chtě nechtě usmál.
,,Víš, vlastně se na tebe ani moc nezlobím. Ty dokážeš divy. Ano, sice jse se na tebe chvilku zlobil, ale asi po čtvrt hodině jsem už ten hněv nedokázal udržet a tak jsem prostě jen přemýšlel, zatímco ty ses tady válela a chrochtala jsi smíchy."
Naoko zděšeně jsem se na něj zadívala.
,,To jsem vážně chrochatala?"
,,Jo." ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a spatřila Nathana, který se na mě zaubil. Pak s sebou praštil vedle mě. Ethen nás přemýšlivě sledoval. Pak náhle vstal.
,,No, vy dva za mě převezměte hlídku. Já jdu ještě na chvilku spát."
Oba jsme přikývli a Ethen se na nás usmál. Pak se odplížil ke svému místu.
Chvilku bylo ticho.
,,No, chtěl jsi mi něco říct?" popostrčila jsem.
Rozpačitě se podrbal ve vlasech. Pak na mě upřel své tmavé oči.
,,Vlastně ano. Ehm...eh...no...Ethen mi říkal, že jsi je snažila navést tam do toho sídla. A pak mi vysvětlily tak, že jsi mě chtěla zachránit. Je to pravda?"
,,Ano. Proč bych je tam jinak vedla?" odpověděla jsem.
Nathan pokrčil rameny a po tváři se mu pomalu rozlil úsměv.
,,Tak to jsem rád."
Pak bylo zase chvilku ticho.
,,Víš no až tohle putování skončí...eh...nechtěla bys se mnou někam zajít?"
Vypálil to ze sebe tak rychle, že jsem s sebou mimoděk trhla.
,,Já promiň, jestli jsme tě tím nějak rozhodil...já jen..."
,,Ne to je dobrý, jen jsem se lekla. Jasně, ráda s tebou někam zajdu."
Zazubili jsme se na sebe a pak už žádná další slova nebyla zapotřebí.
Náhle se mezi stromy mihl modrý oheň.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SakuraUchihaHaruno SakuraUchihaHaruno | E-mail | Web | 12. února 2013 v 9:36 | Reagovat

Pěkný, moc pěkný, doufám, že se dočkám pokračování, je to celkem napínavý.

2 Knihomolka Knihomolka | 13. února 2013 v 22:13 | Reagovat

!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama