Únor 2013

Šelma - 5.

24. února 2013 v 12:15 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
5.

Klesnu zničeně na postel. Od toho pátrání mě bolí celé tělo, hlavně ale krk. Právě jsem se převtělila a hodila doma držku. Na policejní stanici se oslavovalo. Teda, nikdy jsem si nemyslela ,že by sepolicie dokázala až tak moc zřídit. dokonce mi dali ochuntat trochu vína, ale to si nchám pro sebe.
Po většinu večera jsem však ležela v koutě a vše sledovala. A hlavně jsem někoho hledala. Toho mladíka, co přišel za tátou s tím vzkazem. Avšak nikde jsem ho nemohla najít. A tak jsem pak už jen ležela a dělala mrtvího brouka.
Teď jsem nad tím vším přemýšlela. Takoví mladíček nemůže být ve službě, jedině že by tam měl otce nebo matku. No...ikdyž...To je jedno. Povzdechla jsem si a civěla na ten známí strop. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Už pomalu svítalo, ale já prostě nemohla spát. Nikam se mi nechtělo, nic se mi dělat nechtělo. Ale musela jsem s tátou zase do práce. Tam si pak na chvilku schrupnu. Vyskočila jsem obratně na nohy a protáhla jsem se. Překvapeně jsem hekla, když mi křuplo v páteři. Jo, to byla ta příčina bolesti v krku. Rychle jsem na sebe hodila černé bolerko, přes to černé sako a černé kalhoty. No co! Mám ráda černou! Na pár minut jsem ještě vletěla do koupelny, abych si upravila to vrabčí hnízdo na mé hlavě a pak už jsem si to rázovala dolů.
,,Dbré rá-"
Poslední kousek zanikl v jakímsi překvapeném heknutí nebo něčem takovém. U stolu seděl oec a naproti němu byl ten mladík. Překvapeně jsem hvízdla a zůstala stát ve dveřích. Ten kluk na sobě dnes měl jen košili a kalhoty barvy noční černě. Dva páry očí se upřeli na mě. Zkoprněle jsem tam stála a civěla na oba. kluk se překvapeně usměje a otec se zvedne.
,,Ehm...Eleo, tohle je Max, a Maxi, tohle je moje dcera Eleonora."
,,Těší mě." řeknu a nabídnu mu ruku.
On jí stiskne a potřásne s ní. Trošku jsem zkřivila obličej, když jsem ucítila, jaký má stisk. Zadíváme si do očí a proběhne mezi námi tichá rozmluva. Pak se pouto přetrhne a Max usedne a stůl.
,,No, tady s tvím otcem probíráme jednu misi. Ale nikde nevidím tu drahou vlčici, která se tak rycle proslavila u nás na stanici."
Rozhlédl se a já zbledla. Pak mě napadla malá finta.
,,Počkejte,podívám se po ní."
Sotva jsem zašla za roh, jsem luskla prsty a změnila s ve vlčici. Povzdecla jsem si. No tak jsi mě zase dneska viděl naposledy v dívčí formě, fešáku.
Vetím do dveří a vyskočímna stůl. Teď udělám malé divadýlko.
Otočila jsem se na Maxe a ohrnula pysky. Pak jsem zavrčela a naježila se. Max se ani nehnul, jen pátral v mém obličeji. V jeho očích byl znát jakýsi...zmatek, že jsem mu povědomá. Pak se stalo něco, co jsem totálně neočekávala. Max pomalu natáhl ruku. Přkrčila jsem se a on ihned ztuhnul. No dobře, divadýlko zavřelo. Buď ten klučina nějak pracuje se psy, nebo nevím, ale on dobře ví, že když tohle udělá, pes by mu měl tu ruku očichat a pak zvážit, jestli to je přítel nebo nepřítel. Povzdechla jsem si a očichala mu jí. Pak jsem sklonila hlavu a v duchu se usmála. Za to zaplatíš ty...
Najednou jsem na něj skočila s takovou silou, až se židle převrátila a my s sebou praštili na zem. Olízla jsem mu tvář a zase uskočila. Pak jsem zmizela pryč z kuchyně.
Sakra!

Později odpoledne jsem zase ležela v té smradlavé kanceláři a přemýšlela. Dělala jsem, že spím, abych se vyhnula rozhovoru. Táta mě zná moc dobře na to,aby pochopil, že jsem si chtěla toho klučinu proklepnout, ale nikdy u mě neviděl, že bych udělala nějakou pitomot, zvláště tak velkou, jakou jsem udělal dneska ráno. Tentokrát jsem nereagovala ani na zvuk otevírajících se dveří. Chtěla jsem se jen ujistit, že si táta bude myslet, že jsem unavená.
,,Dbrý den, pane. Tady přináším dokumenty o všem, co se stalo. Šéf vás pověřil, abyste se do toho pustil. Ach, vidím že váš vlk je pěkně unavený. No, to bych po dnešním ránu nějak neřekl."
Samozřejmě, že to byl Max. Proto jsem ještě urputněji dělala, že spím. Nchtěla jsem nic dělat a u toho taky zůstanu. Je to prostě slepý bod. Ale co, jen počkám, až táta udělá chybu a pak roztočím kolotoč.
,,No to víte, Rea je unavená ze včerejška. A-"
Zvedla jsem hlavu a upřela vražedný pohled na Maxe. Vstala jsem, otřásla se a naježila se. Přešla jsem před tátu a stůl a tam zůstala připravená zaútočit. Max ze mě nespustil pohled ani potom, co promluvil na tátu.
,,Zdá se, že vás chrání ze všech možnćh sil, nemám-li pravdu?" řekl.
Otec něco zabručel.
,,sedni, Reo."
Zamrčela jsem a sedla si. Ale nespustila jsem pohled z toho klučiny. Nejdřív si musí mé přátelství nějak získat. To jsem se naučila po tu dobu, co tu žiju. Jen to, že je hezký a chová se vlídně neznamená, že takoví je i uvnitř. Max se náhle pohnul. Udělal krok vpřed. Výhružně jsem zavrčela, ale jakoby ten tvrdohlaví parchant vůbec nebral mě na vědomí. No dobře. Nejsem ráda přehlížená. Vyskočila jsem a vklouzla Maxovi do cesty. Výhružně jsem vrčela a ježila se. Max udělal další krok. Napjala jsem svaly. Ještě jeden krok a-
Nedokončila jsem to, protože on ten krok vážně udělal. Vyskočla jsem, připravená ho nějak zastavit. Max však udělal něco, co bych od něj nečekala. Rozmáchl se rukou a praštil mě do boku. Ani jsem nedutla, místo toho jsem doskočila trochu vedle a znovu se rozeběhla.
,,Dost, Reo! Ke mě!" křikl otec.
Zastavila jsem se a smykem se rozeběhla k tátovi. Zůstala jsem všakstát a probodávala ho pohledem. Max přešel ke stolu a nevzrušeně podal otci dopis a haldu dokumentů.
,,Omlouvám se, nevím co to do ní vjelo." řekl táta.
,,Ach, to nic. Vlastně je to správně. Aspoň vidíte, že jste jí vycvičil dobře. Bude svého pána chránit vlastním životem."
Otec pokýval hlavou a rozloučil se s Maxem. Ten pokývl hlavou a odešel.
,,Jsi v pořádku?" optal se mě táta.
Bleskurychle jsem se změnila na dívku a ohmatala si bok a žebra.
,,Jo, jen budu mít modřinu."
,,Proč jsi to udělala?" zeptal se.
,,Ach, víš proč? Ten klučina je moc drzí a navíc jsi mě přeci učil, že si moj přátelství někdo musí nejdříve zasloužit.To,že jen nastaví ruku neznamená, že ho ihned budu poslouchat. A tohle byla malá zkouška. Je to vážně paličatý mezek."
Povzdechla jsem si a sedla si do tureckého sedu. Táta mě se zájmem pozoroval. Pak mi hodil tři desky. Jednou rukou jsem je všechny chytila a podívala se na obálku. Stálo tam - Případy a záhadná zmizení.
Zafuněla jsem a otevřela první složku.
,,Tak, teď procvičíme tvou strategii a mysl. Tak do toho,Eleo." zavelel táta.
Zabručela jsem a dala se do čtení.
Táta je opravdu hodný...někde hluboko uvnitř.

Ao No Exorcist - 4.

23. února 2013 v 21:08 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
4.

Rin měl zase noční můru.
Tentokrát se ocitl na nějakém zvláštním místě. Všude to páchlo sírou a mrtvolami. Rin se rozlédl. NIkde nebylo ani živáčka. Všude byla rudá poušť, rovná jako pravítko. Tak jak to, že Rin sedí tak vysoko? Podíval se pod sebe a vyjekl hrůzou. seděl na nějaké obrovské hromadě masa a krve. Zvedl se mu žaludek. Pokusil si přikrýt ústa, ale nemohl s nimi pohnout. Začal se vrtět a házet s sebou, když se nad ním náhle zjevila jakási postava. Ta chůze mu byla nějak povědomá a obrys postavy taky.
,,Znovu se setkáváme,mladší bráško." pronesl tichý omámený hlas.
a pak vše zčernalo.

Rin se probudil. Byl celí udýchaný a zpocený. Rozhlédl se a s úlevou zjistil, že je ve svém pokoji. Překvapilo ho však, že jeho bratr je vzhůru a něco kutí u stolu. Rn se tiše vyhrabal z přikrývek a došel k Yukiovi.
,,Co tady děláš tak pozdě v noci?" optal se unaveně.
Yukio nadskočil a rychle něco schoval. Rin zvedl obočí a zkusil rozluštit,co to tam jeho dvojče schovává. Yukio ho odehnal rukou.
,,Nic, co by tě nějak zajímalo, bratře. Běž si zase lhnout."
Rn se zašklebil a sedl si na židli vedle. Yukio si povzdechl. Moc dobře věděl, co mu jeho bratr naznačuje. Rinův ocas se pomalími obloučky kolébal sem a tam. A Rin byl až otravně vytrvalí. Yukio se pak vzdal a narovnal se. Tím odhalil řadu zkumavek. V každé byla nějaká tekutina. Yukio měl v jedné ruce schovanou zkumavku s tekutinou barvy tmavého indigu (nebo abych to přiblížila, tak to mělo barvu jako Rnovi oči, akorát že ta tekutina jí měla jaksi, špinavější). Yukio s ní zachrastil a podal jí Rinovi. Ten si jí prhlížel a pak to do sebe bez varování naklopil. Yukio se zděsil.
,,Bratře! Cos to-"
Rin dostal zastřený výraz. Usmál se tak,že mu vykoukli tesáky. Jeho oči se motali dokola.
,,Jeeej, já vidímtoho klauna..." zašeptal.
Yukio se rychle rozhlédl. Nikde Mephista neviděl. Oddechl si a pak se otočil k bratrovi. Pokrčil rameny a zařval jediné slovo tak hlasitě, že mu málem praskli bubínky.
,,Niro!!!!!!"
do pokoje ihned střelila NIra s taseným mečem a plameny kolem celého těla. Ocas jí švihal kolem těla jako rozjařená kobra. Nira se rychle rozhlédla.Yukio kázal na Rina, který ted tancoval omámené tango s imaginárním tanečníkem. Nira hodila rozezlený pohled po Yukiovi.
,,Proč jsi to namíchal? Vždyť jsem ti říkala, že to ten blbec bude pokládat za colu..."
,,No, víš,ono to ještě nebylo hotové a já se sna-"
Najednou s sebou Rin praštil. Dva páry očí se zvedli a pohlédli na strop. Tam visel hlavou dolů Amaimon, král Země a v rukou měl provaz.
,,Omluvte mě a Rina. Na chvilku si ho vypůjčím."
Nira zareagovala rychle, ale ne dostateně. Nikdo v této Akademii kromě Mephista se nesmí dozvědět, kdo je! A tenhle Amaimon je pěkná drbna. Dívka vyskočla a zamířila meč na démonův hrudník. On jen trošku uhnul a dívka to postřehla. Natočila meč tím směrem, ale Amaimon s lusknutím prstů zmizel. Zůstal tady jen Rinův meč. Jak Yukio, tak Nira přiběhli na místo, kde jen před sekundou stál Amaimon s omámeným RInem. Yukio zvedl Rinovo pouzdro s mečem a povzdecl si. Sourozenci si pohlédli do očí a v obou se zračila velká starost. Ykio si pak přehodil pouzdro přes rameno a vysvětlil Niře plán, který narychlo sestavil. Za každou cenu musí bratra osvobodit!
A oba se rozeběhli za Shurou.

R R R

Rin se probral. Seděl opřený o křeslo s rukama svázanýma z zády tak silně, že jimi nemohl vůbec pohnout. Hlava mu třeštila a on si chvilku nemohl vzpomenout, co se stalo. Potřásl hlavou a náhle si vzpomněl. Vypil ten nějaký lektvar, který Yukio připravil. A pak už bylo vše jen mlhavé. Rozhlédl se a s překvapením poznal Mephistovu ředitelnu. Ale Mephisto Pheles tu nebyl. Místo něj si za stolem užíval Amaimon. Nohy v botách měl na stole a ládoval se nějakými brambůrkami. Rin se zavrtěl a zavrčel.
,,Proč jsi mě sem odnesl?!"
Amaimon na něj hodil unavený pohled.
,,Protože jsem to chtěl. Jsi tady pro mojí zábavu. Mephisto se vrátí až s rozbřekem a já si zatím mohu užít s tebou pár zábavných her. A začneme s jimi teď hned!"
Amaimon odhodil pytlík a vstal. Protáhl se a přešel k mladíkovi. Naklonil se nad něj a pořádně si ho prohlédl jako nějaký obrázek v menu. Pak náhle dal Rnovi dvakrát pěstí. Rin sykl a pod okem se mu utvořila modřina.
Ale Amaimon zdaleka nepřestal.
Po délce půl hodiny do chlapce mlátil, kopal, a různě se mu poškleboval. A Rin jen seděl a dusil svůj vztek. Věděl, že by tím Amaimonovi jen přihrál, kdyby se roztočil. A tak jen sveřepě držel svou démonickou moc pod uzdou a nechal se mlátit tou zelenou brokolicí. Ani ne za chvilku už byl Rin celí zkrvavený a vyčerpaný. Hlava mu bezmocně ležela na prsou. Ale Králi země, jako byto stále nestačilo. chtěl snad Rina zabít? Ale proč?
Po další půl hodině Amaimon náhle ustal. Rin už měl zkrvavený a roztrhaný celí obličej. Amaimon náhle přeřízl jeho pouta a Rin se skácel v bezvědomí do kaluže krve. Amamimon si odfrknul a kopl do bezmocného syna Satana.
,,Tss...nevydrží ani hodinu."
Pak démon přešel za stůl a chvilku se tam přehraboval, než našel to, co hledal. To něco vytáhl ze zásuvky. Byla to dýka, ne moc velká, za to sakramentsky ostrá. Amaimon pomalu přešel k Rinovi. A začal šeptat slova mladíkovi v bezvědomí.
,,Víš proč tě nenávidím, proč tě biju při každé píležitosti? Protože i když jsi o pár stoetí mladší než já, vládneš ohromnou silou. Rád vídám lidi nebo zvířata v kaluži krve, ale u tebe by ta kaluž musela být velká jako moře a ty bys musel být...mrtví. Bohužel, Mephisto by mě zabil, kdyby se mu nějak doneslo, že jsem tě takhle zřídil. Tak mi přenech pár kapek tvé krve a pakmůžeš jít..."
Amaimonova dýka se dotkla chlapcovo zápěstí. Amaimon přitlačil. Rin s sebou škubnul, když se mudýka zařízla do masa. Amaimon nastavil sepjaté ruce v misce a nechal tam natéct clapcovu krev.a pak uděla tu nejnechutnější věc na světě - všecnu krev vypil. Blaženě mlaskl, když se mu do žil vlil zlomek chlapcovi moci,ale jen a pár vteřin. Amaimon už chtěl do sebenahodit další, když se mu nhle do srdce zabodla ěčí čepel. Král zavřeštěl a otočil se. Uviděl ženu s dlouhými rdo blonďatými vlasy a očima barvy purpuru. Amaimonse začal rozpadat. Ve smrtelné agónii s sebou házel a vřeštěl, než konečně zemřel.
Shura si dfrkla a otela sičepel o Mephistův stůl. Paknáhle spatřil Rina v kaluži krve a zkoprněla. do místnosti vletěli Nira s Ykiem a když spatřili to, coShura, rozklepali se a Nira nakonec omdlela. Yukio jí chytil a položil jí na zem. Pakrychle přeběhl k bratrovi a rycl mu uškrtil ránu. Začal ho zběsile ošetřovat a Shura mu po chvilce pomohla.
To už ale začao svítat a do místnosti vešel rozběněný Mepisto.
,,Co se tu k čertu stalo?! Proč mám vyražený dveře, je tady bordel a..."
spatřil Niru, která se pomalu dostávala k sobě, pak přejel pohledem a zastavil se na Suře s yukiem, jak tam někoho ošetřují. Rychle přešel místnost a pak spatřil Rina. Chlapec měl na tváři mnoho podlitin a škrábanců, dokonce vykloubenou dolní čelist. Zápěstí na levé ruce měl v obvazech a vůbec celý ten pohled vyvolával hrůzu a nejvyšší stupeň hnusu.
,,Kdo to udělal?!" zařval a popadl Shuru.
Ta se otočila a namířila na něj meč.
,,Jak jste něco takového mohl dovolit?! Ten váš přitroublí Amaimon ho málem zabil! A chlemal jeho krev jako nějaké víno!!!!"
Shura trochu přitlačila na meč. Propíchla Mephistovu tuniku a poté se tam začala objevovat malá skvrnka rubínové barvy. Mephisto couvl.
,,Já jsem o tomhle neměl ponětí! Byl jsem pryč!"
Shura si povzdechla, pak popadla Niru a otočila se na Yukia.
,,Pojď, vezmeme ho k vám na pokoj. Potřebujeme pořádné hračičky, abychom ho vůbec udrželi při životě, než se jeho systém vzpamatuje, i když má rychlou regeneraci. Aty Mehisto, budeš pykat. Ty i Amaimon. Budeš litovat toho, že ses vůbec narodil!"
Pak za s sebou zabouchla dveře. Mephisto pohlédl na celou místnost a lusknutím prstu vše uklidil. Avšak krvavé skrvny z koberce dostat nemohl. Jako by se krev vzpírala jeho kouzlům. A Mephisto poprvé zažil něco, čeho se nejvíce děsil - měl teď strach.

Shura Rina omlouvila ze školy na tři týdny. Všem Exwirům to bylo divné a tak další den šli navštívit Okumurovu kolej. Sugura, Shima, Konekomaru, Izumi, Shiemi a Takara našli pokoj číslo 602 a zaklepali. Zpoza dveří se ozvalo unavené ,,dále." a tak vstoupili. Ale naskytl se jim docela děsiví pohled. Rin ležel v obvazech na své posteli. Do žil mu proudila nějaká tekutina. On sám byl bílí jako stěna a obvazy měl snad na každém kousku těla. Shiemi vyrazila jako střela a přiklekla si k jeho posteli.
,,Panebože, kdo to mohl uděat?!" křkla.
,,Amaimon s Mephistem." ozvalo se z rohu.
Ze stínu vystoupila Shura. S sebou nesla další balík s tou tekutinou a vyměnila prázdný za noví a plný.
,,Rin toho má hodně za sebou. Takže tu můžete být jen pár mnut. A ne, že to rozvoníte po škole! Bůhví, co by se stalo, kdybyse to doneslo na vyšší místa."
Děti přikývli, ale po těch pár minut se ani neponuli, ani necekli. A Rin se nevzbudil a neměl tu svou vipnou náladu, ani naštvanou, smutnou,prostě žádnou.
Tak děti odešli...Jen Shiemi ne.

Pán Moci - 71.

22. února 2013 v 21:02 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
71.

Probral jsem se a chytil se za hlavu.
,,sakra, co se stalo?" šeptl jsem.
Kousek ode mě se ozval smích. Rychle jsem se otočil a spatřil muže, kterému mohlo být tak něco kolem třiceti. Měl na sobě pláštěnku Horganů, černé kalhoty a zelenou tuniku. U pasu se mu houpal meč a na zádech luk s šípy. Nalevo ode mě plápolal oheň. Rozhlédl jsem se a uviděl...nic. Všude kolem byla jen zem. Žádný strom, žádná květina. Jen tráva a občasná holá zem. Dál na sever se do výšky táhli hory a dotýkali se oblohy temné, jakoby byla noc. Horgan tiše přisvědčil.
,,Takhle to tu vypadá už nějakou dobu. Všude uvadají květiny, zem pustne a slunce tu nebylo vidět už pořádnou dobu. Lidé odsud co nejrychleji prchají pryč. Dokážeš to vysvětlit, Wille?"
Zamyšleně jsem naklonil hlavu.
,,Nejdřív se zeptám já na něco vás. Kde jsem, kdo jste vy a jak dlouho tu jste?"
Muž se suše usmál. V očích mu blýskla nedůvěra, ale byla obratně zamaskována. Já si jí však všiml a napřímil se.
,,A mluvte pravdu." šeptl jsem tiše.
Horgana to zaskočio. Na chvilku ztichl a jás úšklebkem poznal,že právě o tohle se chtěl pokusit. Pak však zavrtěl hlavou a začal ze sebe solit pravdu.
,,Jmenuji se Wired a jsem jedním z vás. Jsi na východě, skoro na konci Auralie. Teda ten portál tě musel stát mnoho sil..."
Se zděšením jem si vzpomněl na tu bouři. Ta síla...
Něco se ve mě pohnulo a proniklo do mysli. A v ní se mi ozval jakýsi ženský hlas. Byl docela hladký, avšak spodní tón byl výhružný.
,,Ach, no konečně. Už jsem si myslela, že na mě nikdy nepomyslíš. Jmenuji se Lillith a teď jsem tvoje...démonka. Takže ke mě buď hodný. Trošičku jsem ti pozměnila vzhled k mím představám."
se zděšením jsem vylétl na nohy a rozeběhl se kolem. Rychle jsem našel menší kaluž vody. Pohlédl jsem na svůj odraz a vyjekl překvapením. Vlasy jsem měl dlouhé a uhlově černé, skoro modré. Oči jsem měl barvy indigu a po stranách zubů jsem měl tesáky. Zničeně jsem dosedl a ihned zase vyskočil.
,,Auuu!"
,,Dávej pozor na svůj ocas ty pitomče!" křikla Lillith.
Otočil jem se a spatřil dlouhý černý ocas, který byl zakončený chlupatou špičkou. Zaskučel jsem a chytl se z hlavu.
,,Jak jsi do mě vstoupila?!" křikl jsem.
Lillith si odfrkla a napjala se jako tětiva.
,,Sám jsi vlétl do bouře a přijal mě. Ne, že by bylo nějak těžké tě ovládnout. A teď tě už nepustím!"
Zavrtěl jsem zničeně hlavou a přešel zpátky k táboru. Wired mě se zájmem pozoroval. Tentokrát jsem si dával pozor na ocas a nechal ho koébat ve výšce mích zad. Wired mě se mě pobaveně zeptal:
,,Hmmm...Ty hele, nechceš mi nakukat, že jsi nevěděl o tom, že jsi démon, že ne?"
Zavrčel jsem a pohlédl na něj.
,,Co si asi tak myslíš?! Vletěl jsem do bouře a pak se domě vkradla nějaká démonka Lillih a pak..."
Wired mě ihned zarazil.
,,Cože?! Lillith?! Děláš si ze mě sakra srandu, že jo?"
Polekalo mě jeho chování a mimoděk jsem zašvihal ocasem. Tohle se mi nelíbilo...ani náhodou.
,,KDo je Lillith? Neříkej mi, že to je nějaký hodně mocný démon..."
Wired si odfrkl a přisunul se ke mě. Ani jsem nestačil mrknout a už jsem měl v blízkosti mích plících jeho hrot meče. Polkl jsem a ztunul. Wired se natáhl a chňapnul mě za ocas.Sykl jsem a škubl s sebou. Hrot se mi zařízl do kůže.
,,Ten ocas...mohou mít jen mocní démoni. Lillith je něco jako Satan v ženské podobě. Lidé se jí báli a když už složili nějakou přísahu na její jméno,brzy zemřeli! Lillith je nejmocnější démonka z ženské řady! Vládne stejně jako Satan modrými plameny a já se modlím, abys je nedostal do rukou. Také vládne strachu a rychlé regeneraci. A je hodně...hodně zlá."
Zprudka jsem se nadechl a hrot se ponořil dál do těla. Vzal jsem čepel a zabodl jí co nejhlouběji do sebe to šlo. Wired se snažil meč vyndat z mích rukou, ale já ho držel pevně a zabodával si hrot do těla tak dlouho, dokud jsem neucítil, jakmeč prorazil kůži na druhé straně. Bezděčně jsem vykřikl a povolil stisk. Muž ho ihned se škubnutím vyndal z mého těla. Z pravé nosní dírky mi začala téct krev.
,,Cos to prboha udělal?!" vykřikl Wired.
,,Pokusil jsem se zabít. Nemusí mi nikdo říkat, že i bez démonky jsem mocnější než elfové a ostatní rasy dohromady. Ale teď s démonem...bůh ví, co bych dokázal napáchat. Wirede posím...udělej to pro dobro lidstva a zabij mě."
,,Ne! Ty idiote! Vytáhnu tě z podsvětí a ty budeš v tomhle těle tak či tak! Nedovolím ti, abys všechno zmařil. Nech mě to kruci vysvětlit!"
Lillith se přenesla k ráně a začala jí zběsile léčit. Já však zavrtěl hlavou a vytasil dýku. Lillith se zastavila. Připíchl jsem si hrot na srdce.
,,Ještě se pohneš a já se probodnu, Lillith. Opovaž se to dál léčit!"
Lillith se stáhla. Vydechl jsem a upustil dýku. Skácel jsem se na suchou zem a ucítil, jak se mi o tvář otřela krev. Nějak jsem věděl, že se kolem mého ramena musí tvořit louže rudé krve. Někdo ke mě přispěchal a zvedl můj obličej. Sykl jsem bolestí. Muž si mě prohlížel s jistou...úctou? Odivem? Sáhl mi na rameno a já s sebou škubl. Wired si mě vzal do náruče, ale já se mu z posledních sil vykroutil a postavil se na nohy. Zničeně jsem si držel rameno. I když se Lillith stáhla co nejdál od rány, začala se mi rychle hojit. Wired mě sledoval.
,,Co chceš udělat?" zašeptal.
Zavrtěl jem hlavou.
,,Nemám ponětí. Eh...dobře, možná jsem se trochu vyděsil, když jem zjistil, že je ve mě démon, ale nemohl bys mi prosím tu ránu vyčistit? Jednou rukou to nedkážu."
Wired přikývl a pomohl mi si přisedout k ohni. Sám pak připravil horkou vodu, mast a obvazy. Z pochvy mi vyndal menší vrhací nůž a rozřízl tuniku. Zabručel jsem. Wred mě nebral na vědomí. POdíval se na druhou stranu a zaklel.
,,Musím ti tu tuniku sundat. Mohu?"
Zasípal jsem a přikývl.

,,Jauuuu! TO ŠTÍPE!!!!" křičel jsem na celé kolo.
Muž mě chytil a zmáčkl ránu. Zařval jsem a vytrhnul se mu.
,,Co si myslíš, že děláš?! Chceš mě zabít?"
Wired zafuněl. Ukázal mi na ránu, ze které už zase prýštila krev.
,,Chtěl ses zabít sám. Já ti dávám první pomoc, tak se uklidni."
Zabručel jsem a podvolil se. Lillith byla zatím zticha. Zdravou rukou jsem si vzal pramínek mích vlasů. Byli lesklé, takže dávali dojem, že jsou hodně tmavě modré, ale ve skutečnosti byli prostě černé. Povzdechl jsem si a upustil pramínek. Jak to teď vysvětlím Adéle, Rowovi a dalším? Nevěděl jsem.
Na chvilku jsem na ně zavzpomínal. Jakého draka si asi vybrala? Co teď dělá? Kdo jí vyučuje? A jak se mají ostatní? Row, Iris a Riko?
Na všechny otázky jsem neměl odpovědi. Štvalo mě, že mi Lillith změnila vzhled aniž bych s tím souhlasil. Nechtěl jsem to! Zašklebil jsem se, když mi Wired utáhl obvaz kolem hrudníku a kolem poraněného ramene.
,,Promiň Wille, ale bylo to nezbytné. Můžeš se nějakou dobu přetvařovat jako někdo jiný,jestli chceš. Mohli bysme vymyslet nové jméno, třeba až do doby, než bysme sebrali odvahu a řekli jim pravdu. Zatím by byl ,,Will" nezvěstný. Co na to říkáš?"
Zaskřípěl jsem zuby a zašvihal ocasem. Lillith měla pravdu, nikdo by mě nepoznal. A Row by mě bez váhání zabil, pokud bych mu řekl pravdu. Mohl bych si s nimi užít apoň trochu času, než bych se rozhodl říct jim pravdu a nechat se zabít. Démonka se ve mě pohnula a jako by se mi něčí ruka otřela chlácholiě o tvář.
,,Máš před sebou těžkou cestu. Je mi líto, že jsem tě tak lehkomyslně změnila, ale bylo to nezbytné. Neboj, najdu způsob, jek se z tohohle světa dostat."
Trhnul jsem s sebou. Cože?
,,Tak a je to hotovo. Ech...ty nemáš nic na sebe,že? No, možná tam budu mít košili. POčkej chvilku."
Wired odešel prohledat si brašnu. Rozhlédl jsem se. Nikde jsem neviděl jeho koně.
,,Eh...co se ti stalo s tvím koněm?" optal jsem se.
Horgan s sebou trhnul, jakoby dostal facku. NA chvilku ztuhnul, než mi pomalím a velice zoufalým hlasem vysvětlil, co se s jeho koněm stalo.
,,Mého koně zabili tři něco jako monstra. Snažila se mě bránit až do posledního dechu, ale oni byli prostě na boj připraveni. Zabili jí bez mrknutí oka a pak jí...snědli."
Zbledl jsem a roztřásl se. ZAčínal jsem se pomalu strachovat o svého koně Rumbyho. Wired se ke mě otočil a zamával ve vzduchu černou košilí. Hodil mi jí a já jí obratně jednou rukou chytil. Chvilku jsem na ní jen civěl, než jsem se rozhoupal k činu. Oblékl jsem si jí a sakroval jsem,když jsem si jí přetahoval přes zraněné místo.
,,Tak, já dám vařit večeři a ty mi zatím řekni všechny novinky, všechno,co se událo na hradě Wimoonu, když jsem odjel."
ZAtímco Wired vařil nějakou dobrotu, řekl jsem mu úplně všechno, na co jsem si dokázal vzpomenout. Muž párkrát vykulil oči, ale to se stávalo skoro vždy. samozřejmě jem vynechal ty své osobní chvíle. O těch zatím vědět nemusí.
Když jsem skončil, Wired mi právě podával misku s teplou polívkou. Vzal jsem lžíci a ochutnal. Vykulil jsem oči a zařval z plných plic.
,,Vau! FANTASTICKÁ SAKRAMENTSKÁ DOBROTA!"
Wired se usmál a sám ochutnal. Oči mu zasvítili spokojením, když mě spatřil, jak hltám každý kousíček jeho polévky.
,,Spomal! Bude tě bolet břicho!"
,,Ale...když...ono..to je tak dobré! dej mi další, prosíííím!"
Nakonec jsem snědl pět misek polévky. Horgan mě jen s povzdechem sledoval, jak prázdním jeho kotlík. Něco si pro sebe zamumlal, ale já se ani nezkoušel zeptat, co říkal.
,,Dej mi ochutnat!" ozvala se Lillith.
ZAfuněl jsem a zavrtěl hlavou.
,,JAk to chceš asi udělat?"
,,To máš vědět ty."
Zavrtěl jsem hlavou a vyprázdnil poslední misku. POložil jsem jí vedle sebe a spokojeně jsem si lehl na zdravé rameno.
Už se mi klížili oči, když se Wired tichým hlasem optal.
,,Dokážeš mě dostat zpátky?"
,,Nevím...zítra..."
Usnul jsem. A nehodlal se vzbudit až do rozbřesku. Lillith si slastně povzdechla a ulehla taky.
A všichni jsme spali v kvílejícím větru blížícího se lijáku.

Pár videí na ukázku.

20. února 2013 v 12:46 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Ao No Exorcist - Let it Burn
Tohle je z prvních 16. dílů...




Ao No Exorcist - A little faster
-,,-

Ao No Exorcist - 3.

20. února 2013 v 11:12 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
3.

,,Kurva Yukio!" zakřičel Rin.
Podíval se na svůj trup. Těsně pod hrudním košem se začala šířit krvavá skvrna. Yukio pustil zbraň. ÚPlně zapomněl na tu nestvůru, co se plížila chodbami.
,,Bratře! Panebože promiň..."
Rin ho odehnal rukou a chytil se za ránu. Krvavá skvrna se rozšířila. RIn klesl na kolena a sklonil hlavu. Zatnul zuby.
Ucítil na rameni ruku.
,,Omlouvám se, bratře, já..."
,,Neomlouvej se. Nebyla to tvoje chyba. Ale proč si kurva stál s nabitou pistolí u dveří?!" zasípal.
Yukio mu vysvětlil, co se stalo.
,,Aha. No tak to se půjdeme-"
,,Co se tu k sakru stalo?" ozvalo se nad nimi.
Oba mladíci zvedli hlavy a spatřili Niru, jak tam nad nimi stojí a prohlíží si je. Nespokojeně mlaskla a ukázala na ránu.
,,Lehni si, Rine. Tohle se ti jen tak nezahojí."
Rin zasupěl a hodil záda. Přitom sykl bolestí. Ocas s sebou škubl. Yukio nabil zbraň a stoupl si.
,,No, já se půjdu podívat po stopách toho vetřelce."
Nira kývla a odehnala ho.
Yukio zmizel za dveřmi.
Nira vyhrnula Rinovi fialové triko, teď už promáčené krví.
,,Nesmíš se pohnout. Prosím, nechci to zkazit."
Rin polkl, ale ztuhnul jako skála.
Nira mu jemně zatlačila na ránu. KOlem ní se rozzářil modrý oheň a ten se pak pomalu seskupil v její dlani. Rin ucítil ostrou bolest, jak se kulka začala vysouvat z rány. Trhnul s sebou, ale sveřepě mlčel.

Yukio se tiše plížil se zbraní v rukou. Propátrával jeden pokoj za druhým. Nikde však nebyla ani noha. Takhle v noci to tu vypadalo jako ve strašidelném hotelu. Yukio náhle něco spatřil. To něco právě zmizelo za rohem. Yukio tiše přeběhl k rohu. Zavřel oči a nadechl se. Pak najednou vyskočil a střelil do černoty před ním. Něco zavřeštělo a pak se ozval dusot, který se rychle blížil k Yukiovi.
,,Sakra." zamumlal.
Zacouval do světla. Ihned spatřil Mesikiho, který se na něj vyrhnul. Yukio hbitě uskočil a vystřelil. Zasáhl Mesikiho do ramene.
Mesiki byla hrozná nestvůra. Vyzáblá a se střapatým místy lisím ocasem. Postavu mlěa lidskou, ale objevovali se tam stopy ghúla a kůže byla pevná jako brnění. Hrozně těžko se zabíjela.
Mesiki zavřeštěl a otočil se.
Yukio byl natolik chytrý, aby zůstal ve světle měsíce a města. Chodba byla temná a tak byl Mesiki silnější. Jen kdyby našel vypínač...
Mesiki zaútočil.
Yukio se skrčil a připravil se na zoufalý útok, kdž se mu něco mihlo těsně nad hlavou. Neodvažoval se zvednout. Pak ucítil jemný teplý závan a najednou věděl, kdo přišel. Zvedl hlavu a uviděl svého bratra se sestrou, jak zahánějí dva metry velkou nestvůru ven. Rin byl dobrý, ale NIra ještě lepší. Dívka se obratně vyhýbala všem ránám a zasahovala Mesikiho největší slabiny. Rin po něm pálil modré plameny.
,,Děti pána a útočí na jeho přisluhovače." zamručel Mesiki.
,,Svoje řeči si strč někam. Já tě nenechám zabít mého bratra!" zařval Rin.
Modré plameny se kolem něj rozhořeli.
Rin vystřelil jako ohnivá šmouha a zaútočil na něj. Mesiki docouval k oknu. Nira se chystala vyskočit, ale Rin už dopadl na Mesikiho a oba se propadli dolů prasklým oknem. Z obrovské výšky teď spadli dolů.
Nira s Yukiem se vyklonili. Uviděli mrtvolu Mesikiho, ale RIn nikde.
,,Rine!"
,,Bratře!"zakřičeli.

Když se o pár minut později dostali dolů, Mesiki už byl rozpadlý.
,,Rine!" křikla NIra.
Zastavila se a něco zamumlala. Po jejím boku se objevil vlk z plamenů. Ihned se rozeběhl hledat po okolí. Yukio se na ní užasle podíval. Dívka však jen pokrčila rameny a zasunula meč. Plameny ihned zmizeli a její ocásek zmizel pod trikem. Yukio zavrtěl hlavou a klesl na zem.
Začalo svítat a Rin pořád nikde.
,,Hej!" ozvalo se nad nimi najednou.
Nira s Yukiem vzhédli a uviděli RIna viset pod oknem. RIn se držel vším možným - rukama, ocasem, nohama. BYl už celý rudý a škubal s sebou.
,,Co třeba, kdybyste mi pomohli a neseděli tam jako pecky?" zařval.
Oba se jako jeden zvedli a vběhli do domu.

Ao No Exorcist - 2.

18. února 2013 v 10:32 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
2.

,,Omlouvám se, že jdu pozdě, ale..."
RIn se překvapeně zastavil. Jeho spolužáci už byli v lavicích a něco dělali. Rina ale šokoval ten, kdo vyučoval - byl to Mephisto.
Mephisto nikdy neučil, pouze vedl Akademii Pravého kžíže a japonské odvětví Exorcistů (nebo taky Vymítačů, jestli chcete). Nikdy si nenašel čas na učení. Mephisto se na něj zadíval a usmál se.
,,Ach, náš opozdílek. Pojďte si sednout, čekali jsme na vás."
Rin celý zmatený žuchnul do provní lavice vedle Shiemi Myriamy. Ta se na něj usmála.
,,Kdes byl?"
,,Usnul jsem zase na střeše."
Shiemi zavrtěla hlavou a pak se věnovala svému učení. Shiemi byla snílek. Hrozně milovala květiny a její zahradu. S okolním světem po celých patnáct let nekomunikovala. A když jí zemřela babička, tak už vůbec ne. Tedy až do doby, než přišel Rin a pomohl jí.
Mephisto teď upíral pohled na Rina. Ten už si zvyknul, že na něj Mephisto stále civí a odhaduje, kdy asi zase začne běsnit.
,,Milí Esquirové, máme tu jedno naléhavé hlaášení. U jižní brány se náhle zjevil Mesikim a pěkně dal našim strážním zabrat. Poté i přes moje bariéry vnikl do Akademie. Proto vás chci požádat, jestli byste mohli hledat po Mesikovi. Bližší informace vám dá tady Yukio."
Mephisto se usmál a pomalu odešel ze třídy. Rin se nahnul k Shiemi.
,,Co je to ten Mesikim?" zašeptal.
Shiemi se na něj usmála.
,,Mesikim je démon, který umí pěkně škodit lidem. Nebudu moc zacházt do podrobností, ale je těžký ho zabít. Je až moc inteligentní, aby nám skočil na špek. Je to jeden z nejnebezpečnějších démonů. Tedy až po tobě a Satanovi."
Rin s sebou trhnul a posadil se tak rovně, jako by spolknul pravítko. Umí Mesiki posednout nějakého člověka? Rin musí zabránit tomu, aby se něco takového stalo. Nechtěl to znovu zažít.

Odpoledne po obědě se loudal po akademii. Zase neměl co dělat. Shuře a Yukiovi se zásadně vyhýbal, protože ho stále chtěli učit. Ale on potřebuje taky trochu vydechnout! To nemůže jít tak, že bude čtyryadvacet hodin denně učit učit a učit.
Bohužel Rin takové štěstí neměl. Právě šel kolem fontány a rozhlížel se kolem, když náhodou vrazil do samotné Shury.
,,Jej, promiň...Sakra." zamumlal Rin.
Shura se na něj usmála.
,,To je dobře, že jsi tady. Pojď, musíš jít na trénink."
Rin zafuněl a šel za ní. Yukio už tam čekal. Rinovi poklesl ocas, když spatřil odpalovací centrum. Shura se však zasmála a vyndala si svůj hadí meč. Rin se překvapeně zastavil.
,,Co-co...my už budeme bojovat s meči?" optal se překvapeně Rin.
Shura se zazubila.
,,Jo. Nejdříve tě naučím základy. Tak pojď."
Rin se usmál.
,,Jo. Já to věděl!"

No, trénink nevypadal zrovna tak, jak si ho Rin představoval. Musel se naučit bojový postoj a pak nějaké základy. Rina strašně potom boleli svaly. Celý zničený se svalil večer do postele. Yukio se na něj zadíval.
,,copak? Shura se konečně vybarvila?"
Rin na něj hodil vražedný pohled.
,,NE, jen mě naučila bojový postoj a když jsem to udělal špatně, tak mě zmalátila. Ta ženská má fakt sílu."
Yukio se zasmál.
Ale RIn už spal jako zabitý.

Později večer se Yukio probudil. Slyšel nějaké tiché našlapování po chodbě. Kdo by tak pozdě chodil pryč a ještě k tomu se někam spíše plížil?
Rin spal jako zabitý, takže jeho se Yukio ani nesnažil probudit. Potivhu vylezl z postele a vzal si opasek s pistolemi a granáty naplněnými svěcenou vodou. Tiše přešel ke dveřím. Spatřil siluetu. Nebyl to člověk.

Yukio asi nebyl tak tichý, protože se probudil i Rin. Ten chtěl vylekat bráchu a tak potichu vylezl z postele a tiše se vydal za záda Yukia. Rin nevěděl, že má nabitou pistoli. Rin natáhl ruce a...
...Ozval se výstřel.

Ao No Exorcist - 1.

15. února 2013 v 10:57 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek
1.

Rin celý zmatený s sebou praštil do postele. Vůbec nechápal, jak ona může být jeho sestra. To jí snad Yuri někomu dala dříve, než tam přišel shiro s Mephistem? Rin se chytil za hlavu. Vůbec všemu nerozumněl. Jeho bratr Yukio chrápal na vedlejší posteli.
,,Tady neusnu." zamumlal si pro sebe a vstal.
I když tam ležel jen pár minut, jeho ocas byl zase jako zkroucené pravítko. RIna docela štvalo, že ocas ukazuje jeho náladu. V myšlenkách se přemístil hlavně k jednomu bodu.
To bylo poprvé, co Rin spatřil kočku Sith, tedy Kuru. Teď to byla jeho společnice, ale tenkrát si myslela, že její bývalí pán Shiro je ještě naživu. Rin - protože měl démoní moc - slyšel její myšlenky a uklidnil jí. Ještě předtím ale byl s Yukim v pokoji. Když se Yuki zmínil, že musí jít na misi, Rinův ocas byl náhle v pohybu. Kolébal se sem a tam jako šťastnému psovi. Když mu to ale Yuki zakázal, jeho ocas si to hezky namířil dolů.
Rin potřásl hlavou.
Většinu večerů trávil na nejvyšší střeše z celé akademie. Byl tam klídek a foukal tam uklidňující vánek. Rin tak mohl pozorovat hvězdy a přemýšlet.
A poslední dobou měl také noční můry.
Když jeho bratra posedl Satan, Rin s ním odmítl bojovat. Nechtěl zranit svého mladšího brášku. Yukio/Satan mu tehdy dal pěkně zabrat. Měl tedy sílu. Rin si mimoděk sáhl na pravý bok. Tam ho jeho bratr/Satan střelil. To trošku napomohlo k Yukiově nadvládě nad svým tělem.Tyhle zatracené rány se už tak rychle nehojí. Stejně jako když ho Shura probodla mečem v rameni, nebo když...
No Rin mohl pokračovat. Nejdříve své tělo používal jako štít, ale teď se zásadně vyhýbal takhle velkým zraněním. Zachvěl se, když si vzpomněl, jak se mu do plic zabodli pera Vychřice. To bylo snad to nejhorší.
Rine? Proč přemýšlíš nad nejhorším? Ozval se Kura.
Rin vyskočil.
,,Zatraceně Kuro, nelekej mě tak!" vykřikl Rin.
Kuro se usmál a zavrněl. Rin ho pohladil mezi dvěma oušky, které byli snad větší než samotná hlava.
,,To nic. Už nad tím přemýšlet nebudu."
To bych byl rád.
Rin nad tím zavrtěl hlavou a zase si lehl na studený kámen střechy.

,,Rine! Rine! Sakra ty spáči PROBUĎ SE!"
Někdo mu třásl ramenem. Instinktivně otevřel oči a zvedl se, když se najdnou příšerně praštil do hlavy.
,,Au! Ty blbče, co si myslíš, že děláš?!"
Rin potřásl hlavou a zadíval se na toho, kdo ho probudil. Pak zalapal po dechu.
Byla to Nira.
Seděla tam v tureckém sedu a třela simísto, kam jí Rin praštil.
,,Co tady děláš?" optal se jí.
Zasupěla.
,,Hledám tě. Yukio je už od rána na nohou a hledá tě. Tvůj výcvik začal už před hodinou!"
Rin vytřeštil oči. Vyskočil na nohy a už se chtěl rozeběhnout dolů, když ho Nira chytila za ocas. Rin vyskočil a vykřikl bolestí. Ocas byl totiž největší slabinou démonů.
Jeho vnitřní klid se začínal rozpadat.
,,Pusť ten ocas!" zakřičel.
Jeho levé oko zahořelo modrým plamenem.
Nira však ocas nepustila.
,,Až si sedneš."
,,Ale já musím jít!"
,,chvilka těnezabije. A teď si sedni."
Znovu zatáhla za ocas. Rin zaskučel a žuchl s sebou na zem naproi Niře. Ta konečně jeho ocas pustila. Rin si ho vzal a třel si ho na místě, kde ho ta holka držela.
,,Tak, to je lepší." zamumlala a narovala se.
,,Víš, sice spolu s tvým bratrem jste z ohně vytvořili překrásnou podobu fénixe, ale bohužel to bylo spíše díky vůli tvého bratra a..." poklepala na pouzdro s mečem, ,,kvůli Kurikaře."
Rin zavrčel. Vůbec nechápal, kam ta holka směřuje.
,,A co jako? Nezáleželo na tom, jak se ty plameny zformují, no ne? Zničili jsme bránu? Ano a to by mělo stačit."
Nira si však odfrkla.
,,Ne. Právě díky tomu fénixovi je tvůj bratr v bezpečí. A ty taky. Kdyby jste byli jen dva modré plameny, lidi a hlavně Vatkán by si rycle domyslel, že se schopnosti probudili i u tvého bratra. A pak by vás oba zabili."
Rin naklonil hlavu na stranu.
,,Něco na tom bude."
Jukl po Niře. Trochu zčervenala a poposedla si. Jako by jí othle téma...znervózňovalo?
,,No a tak jsem tě chtěla naučit vytvořit z plamenů různé...iluze, obrazy nebo tak. V boji je to skvělá výhoda. Můžeš třeba utvořit plamenou postavu, různá zvířata a tak. Ale všecno bys to musel udržet. Ataky musíš ještě složit zkoušky na Exercistu. Ty budou už za..." zamyslela se.
,,za čtyři měsíce. Času dost." řekl Rin.
Nira se zamračila.
,,Tak pojď. Přesvědč mě, že to zvládneš. Pokud mě porazíš v boji s mečem, věřím, že si tohle můžeš říkat. Pokud ne, tak budu další, kdo po Shuře do tebe bude hučet."
Rin se zašlebil a zvedl se. Vytáhl meč s pouzdra. Nira taky.
Látková pouzdra sklouzla z překrásných mečů. Rin ten svůj uchopil a stáhl z čepele pochvu. Nira udělala to samé.
Rin zalapal po dechu.
Sice se kolem něj ovinuly modré plameny, jeho uši se prodloužili a panenky zrudly. Ale tohle vůbec nečekal u Niry.
Dvka byla úplně klidná, ale už jen modré plameny na hlavě jako rohy a černý ocas. kterýna konci také modře hořel jen dkazoval, že ona v sobě má taky moc Satana.
,,Kde jsi celou tu dobu byla?" optal se jí.
Nira se ušklíbla a postavla se do bojového postavení. Rin bez varování vyrazil. Nira skoro pohrdlivě uhýbala jeho úderům.
,,Jak se tak koukám, tak vidím, že shura s tebou ještě ani nezačala, co?"
Rin zařval a pak se zastavil. Upustil meč a klekl si na jedno koleno. Objal si hrudník pažemi. Musí ty plameny zkrotit.
Ihned ho poslechly. Plameny se ztišili.
Nira mu nevzrušeně položila hrot meče na krk a poklepala mu na bradu. Rin zvedl hlavu a zadíval se do jejích chladných, modročervených očí. Nira se usmála a poklepala mu na místo, kde měl srdce.
,,Dobře, že jsi se ovládl. To je důležitěší, než abys mě porazil. Naučím tě, jak zacházet s plameny při boji a jak bojovat. Platí?"
Rin se na ní užasle díval. Pak přikývl a zase nasadl tvář mrzutého 15ti letého kluka. Nira zasunulameč zpět do pochvy a schovala do tmavě modrého pouzdra. Tosipřehodila přes rameno. Rin se zadíval na její ocas. Poslušně se jí omotal kolem hrudníku. A Nira seskočila ze střechy dolů na nádvoří.

Ten den jí Rn už nezahlédl, místo toho si hovzal do parádyjeho bratr. Šli do - už opraveného - palebního centra. Rin měl minule malou nehodu a to tehdy,když se díval,jak Shura s Yukiem hravě odráží spoustu míčků, které na ně plivala odpalovačka. Rina to tenkrát strašně naštvalo a podpálil celé centrum.
A spálil Shuře a Yukiovi oblečení (kromě spodního prádla).
Yuki ho zavřel do nové klece (ta sloužila k tomu, aby míček nezasáhl učitele či dozorce). Rin si povzdechl a vzal si pálku. Jeho ocas pomalu klouzal sem a tam.
,,Začátečnický mód nastaven. Začínám trénink." řeklženský hlas z odpalovačky.
Ihned z něj vyletěl první míček. Rin ho odrazil. Yukio tentokrát mlčel. Vyletěl další míček. A další. Rinovi to připadalo strašně pomalí. Proto tak, aby ho bratr neslyšel, zamumlal.
,,Nekonečný mód."
Přístroj to po němzahulákal a na něj se ihned vrhla smršť míčků. Prvních pár minut jim Rin stačil, ale pak to začalo být prostě moc rychlý.
,,Bratře! Cos to zase..."
Rina už ale obklopili modré plameny. Byli malé,ale díky nim Rin viděl ostřeji.Rychle odrážel míčky a také jim uhýbal.
To je tak sndn...
,,Sakra!" zakřičel, když ho jeden míček trefil do hlavy.
A za ním pokračovali další.
Rin s sebou praštil na zem, aby se vyhnul smršti.
,,Dost!" zařval někdo za ním.
Obklopili ho modré plameny a utvořili ohnivou bariéru, která zapálila každý míček. Užasle se na tu bariru díval.
Ale on jí neudělal.

Ze stínu vystoupila Nira a vrtěla hlavou. Odpaovačka se vypnula a vše ztichlo. Nira mávnutím ruky bariéru zrušila. Rin, který ještě ležel na zemi, se na ní překvapeně podíval.
,,Co ty tady děláš?" zavrčel.
,,Hlídám tě. Yukiho urgentně odvolali na jednu misi. Tak jsem to tu za něj přebrala já."
Rin zaťal pěsti.
,,A proč si to nezastavila ihned, jak jsi uviděla, že to už nezvládám?!" zakřičel.
NIra zvedla varovně prst.
,,Protože jsipotřeboval dostat za vyučenou. Nekonečný mod nemůžeš zvládnout i když máš démonické schopnosti. Musíš na to mít patřičný výcvik. a ta bariéra byla jedna z ukázek ovládání plamenů. Dívej."
Zavřela oči a před Rinem seihned objevila přesná kopie jeho samotného. ale byla v modrých plamenech. Rin se rozmáchl, ale než stačililuzi zničit, ona sama mu pevně stiskla ruku.
,,Je to můj pomocník a já ho ovládám. Vidíš?"
Rin se na ní zadíval s vražedným pohledem. Dívka tam stála a držela neviditelnou ruku. Stejně jako ten dvojník.
,,Tak a teď začneme s výcvikem."

Ao No Exorcist - Prolog

13. února 2013 v 12:28 | Michaela Fabianova |  Ao No Exorcist - Nový potomek

Prolog

Po té, co Rin Okumura společně s jeho bratrem Yukiou Okumurou zničili bránu mezi Assiahem a Gehhenou, se věci vyvíjeli zajímvým pádem.

Výcvik na Vymítače stále pokračoval a Rin se snažil, co mu síly stačili. Jeho bratr momentálně přednášel zase nějaké nudné téma o démonech, když je kdosi vyrušil.
,,Omlouvám se, že vyrušuji, ale máme tu novou studentku." ozval se omámený hlas ředitele Mephista.
Mephisto byl napravený démon a už 200 let vedl Akademii Pravého kříže v Japonsku. Teď se postavil vedle překvapeného Yukioha a Rin konečně rozeznal onu postavu, co šla za Mephistem.
No, moc se na ní nedalo poznat. Tvář měla zahalenou pod hlubokou kapucí mikiny. Rina vyvedlo z míry hlavně to, že s sebou měla pouzdro s mečem. To pouzdro a jilec meče byli obsidiánově černé. Dívka šla s jakousi vznešeností a klidem.
A RIn nějak věděl, že je mocná.
Dívka na sobě neměla dívčí uniformu jako ostatní. Místo toho měla černé kalhoty a halenku s bílím pruhem. Rin hodil pohled po bratrovi. Oba se teď více podobali ijeden druhému.
Poté, co Yukioho posedl Satan, se probudili i jeho schopnosti. Měl stejně zašpičatělé uši a měl stejné posranní tesáky jako Rin.
A měl také ocas.
To bylo u démonů a synů Satana prostě takové. Rin už si mohl nechat svůj ocas venku, ale Yukio si ho musel vždycky nacpat do kalhot.
Bylo to na příkaz Mephista.
Yukio pokrčil rameny. Ani on neměl potuchy, o co tu jde.
Rin byl ten starší. I když to tak nevypadalo. Tihle dva chlapci jsou totiž dvojčata. Narodili se jedné ženě jménem Yuri. Ale poté, co po porodu zemřela, se jich ujal jeden exorcista a Paladin Shiro.
No ale to je minulost. Teď musíme do přítomnosti.

,,Uvítejte mezi s sebou Nori! Přišla sem teprve dnes a tak to trochu nabralo spády. Prosím, můžete mě, Rina a Yukia nechat osamotě?"
Ostatní, co seděli v lavicích, vstaly a pomalu odešli. Sugura, syn prokletého chrámu, ještě hodil poslední pohled po RInovui a pak se z aním zabouhcly dveře.
Rinovi blesklo hlavou: Jako tenkrát.
Nori tam zůstala s nimi a jen tiše stála. Kapucu si stále nestáhla. Rin hodil netrpěliví pohled po Mephistovi.
,,No!? Tak co chcete?! Nemám na to celý den!"
Mephisto zvedl ruce v uklidňujícím gestu.
,,Chlapci, tady Nori bude s vámi bydlet na koleji."
,,CO?!" vykřikli oba naráz.
Mephisto se jen usmál.
,,Nechte mě prosím domluvit. Tadyta dívka je pro nás jakýmsi...tajemstvím. Až se rozhodne, tak vám řekne, proč. Ale jen tak pro začátek se jmenuje Nori Okumura."
Tak tohle oba chlapce zarazilo.
Vykulili oči a zadívali se na ní. Dívka jim neochvějně čelila pohledem. Pak si stáhla kapucu.
Byla stejná jako Rin.
Měla vlasy tak tmavé, že někde přecházeli do tmavě modré. Dlouhé je měla pouze po lopatky a měla je rozcuchané. Oči měla stejně safírově modré a tmavé jako Rin.
A měla tesáky a špičaté uši.
Kluci tomu však moc nepřikládali pozornost. Teď začali chrlit nadávky a otázky na Mephista. Jediným gestem je umlčel.
,,Nemohu vám nic říct-"
,,To si kurva vražte někam! Co se to tady sakra děje?!" zařval Rin.
Příval zmatku a vzteku probudil tu jeho démoní část. Zavrčel a na hlavě se mu utvořili dva modré plameny jako rohy. A kolem celého těla měl modré plameny.
Symbol Satana.
Yukio se ovládal líp. Chytil rozzuřeného bratra, který už pomalu vyndaval jeho meč z pouzdra.
,,Seru na vaše výmluvy, chci to ihned-"
,,Bratře, uklidni se, prosím!" křičel Yukio.
Pak se ozval smích. Byl tak lehký, že se oba kluci zastavili a zadívali se na ní. Nori ukazovala mečem na Rina.
,,Jste zábavní. Sice vím, jaké to obnáší tragédie, ale vážně, kdybyste se teď viděli!"
Dokonce tohle počínání vykolejilo i Mephista. Rin schoval meč do pouzdra a přehodil si ho přes rameno. Zavrčel a pak odešel z učebny. Dívka ihned přestala a rychle si nasadila kápi.
,,Půjdu si s ním promlouvit." zamumlala a odešla.

,,Rine!" křikla a chytila chlapce za loket.
,,Nech mě." zavrčel a pokusil se jí vytrhnout.
Nori měla však překvapiví stisk. Ať se Rin pokoušel jakkoliv, nemohl se jí vytrhnout. Dívka náhle prudce trhla paží, Rin ztratil rovnováhu a skácel se na dlažbu. Než se stačil znovu vyhrabat na nohy, ucítil obrovský tlak na hrdlu.
,,Rine, vím, že tě Shura naučila jakžtakž ovládnout své plameny, ale je to stále málo. No, ještě si promluvíme."

Šelma - 4.

11. února 2013 v 15:10 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
4.

,,No fuj! To je smrad!" zakňučela jsem.
Už nějakou chvíli sleduju stopu jedné dívky, která se asi tak měsíc nekoupala. Byli jsme v lese už něco přes tři hodiny. A já měla ten čumák furt přitisknutej k zemi. Je to odporný cítit i pachy, které bych ráda necítila.
Dali mému otci instrukce. Dívka, hnědé dlouhé vlasy, má na sobě zelenou bundu a džíny. Vysoká asi tak 160 cm a docela štíhlá. Viděli jí naposled někde tady.
Já vlastně její stopy i vidím. To je toho, neumí zakrývat stopy. Kdyby po ní šel nějaký hrdlořez, což samozřejmě v téhle době ještě jsou - tak by jí dostihl ani ne z minutu a pak už by mi byla svatá.
Samozřejmě táta šel za mnou a na krku mě dusil obojek. Náhle jsem se zastavila a ztuhla. Zachytila jsem pohyb kousek před námi. Přivřela jsem oči. Někdo byl kousek před námi a skrýval se. A docela účinně. Otočila jsem se na tátu a zamručela. Táta mi odepnul vodítko. Tiše jsem se vydala k postavě schované u stromu. Skoro jsem ani nedýchala. Moje tlapky nevydávali na spadaném listí vůbec žádný hluk. Teď už jsem toho někokho rozeznala lépe - byla to opravdu ta dívka, co se úspěšně vykrucovala policistům. A určitě má dobrý důvod. Dívkas e rozhlédla a já ztuhla.
A pak se všechno semlelo moc rychle.
Já se rozeběhla k ní, ona vykřikla a vzápětí se proměnila na - fíjo! - na pěkně nabroušeného tygra. Ofrkla jsem si a naježila se.
,,Takže chceš boj, kočičko?" zeptala jsem se.
Tygřice zavrčela. Byla asi dvakrát větší než já, měla docela velké svaly, které se rýsovali pod jemně naoranžovělou srstí s černými pruhy. Oči se jí leskly, ale byli skkoro černé. Zavrčela jsem a připravila se na boj.
,,Takže si chceš hrát, vlčku? Jsem víc, než jen zvíře." zavrčela temně.
Málem jsem se rozesmála. Tak to uvidíme, nafrněnko.
Zavřela jsem očic a představila si na boku bílí znak Ying a Yang. Ihned jsem ucítila, jak moje srst na tom místě změnila barvu. Na čele jsem si nechala udělat smaragdově zelený list.
,,Stačí na ukázku?" zavrčela jsem.
Byla to výzva. Výzva, aby se na mě vrhla. Uslyšela jsem za sebou pohyb. Otočila jsme hlavu a temně a výhružně zavrčela. Otec ihned ztuhnul. Otočila jsem s eprávě včas. Tygřice vyskočila a vražednými drápy mířila na můj krk. Lehce jsem uhnula a ona dopadla vedle mě. Krásný. Jedním skokem jsem byla u ní a zahryzla jsem se jí do boku. Tygřice s sebou trhla a zamňoukla. Snažila se mě setřást, ale já trhala hlavou sem a tam. Pak jsem jí pustila.
Její krev nechutnala zrovna nejlépe, ale byla mocná. Tygřice zafuněla a klesla na zem. Přistoupila jsme k ní. Dívka nebyla zvyklá, aby se jí postavil tak mocný protivník. Odhadovala jsem jí sotva na polovinu mého věku. Tygřice se změnila zpět na dívku. Otec ke mě přiběhl.
,,Ihned odstup. Nebo nejraději zmiz. Zranila jsi hledanou oběť a tím pádem budeme mít problém. Dělej, zmiz!"
Zavrtěla jsem hlavou a změnila se na dívku. Přiklekla jsem si k ní a podívala se na její bok. Rána se trochu smrskla. Roztrhla jsem jí triko a přiložila dlaň na ránu.
A začala jsem zpívat.
Rána nebyla hluboká, ale byla rozsáhlá. Hodně sil mě stálo uzdravování.

Aila a její osud - 16.

11. února 2013 v 15:10 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
16.

Seděla jsem u ohně a opatrně jsem usrkávala teplou kávu. Naproti mě seděli jako tři neposlušení kluci Ethen, Nathan a Raul. Všichni se dívali do země.
,,Tak co mi řeknete?" vyzvala jsem je.
První zvedl pohled Ethen. Celkem mě to nepřekvapilo. Očekávala jsem, že mi to řekne on.
,,No, abych začal od začátku. Pamatuješ si na své uvěznění?"
Na chvilku jsem se zamračila. Pak jsem uslyšela jemná a tichá slova a všechny vzpomínky z posledních dní se mi vrátili jako voda do vádí.
Poprskala jsem se čajem, když jsem uviděla sebe jako panteřici a poté jako ohromnou dračici. Jak do mě Raul střelil šípy, jak mi je pak opatrně vyoperovával, jak jsem klidně ležela na...
Zrudla jsem.
No, dál už si to celkem pamatuju.
Zadívala jsem se na Nathana.
,,Ale jak se tady objevil on? No, sám od sebe sem nepřiklusal."
Ethen pomalu pokýval hlavou.
,,Ano, máš pravdu, Ailo. Začalo to sotva poté, co jsi znova odešla do bezvědomí. Já s Raulem jsme dlouho přemýšleli o tom, proč si nás vedla právě tam, a pak nám došlo, že jsi nějakým způsobem chtěla osvobodit tady Nathana. Vytvořili jsme spolu s Raulem plán.
A samozřejmě, že nám nevyšel.
Sotva jsme vlezli do toho temného sídla, museli jsme bojovat o život. Bylo to tam docela hororové. Ale nakonec jsme unikli z dosahu toho alarmu a našli jsme pomocí plánku Nathanův pokoj.
Samozřejmě, že tam byl a nech mě Ailo domluvit. Společně jsme se dostali z toho hnízda a ujeli rychle pryč."
,,Na čem jel Nathan?" optala jsem se.
Mladík se zasmál.
,,Na svém koni, Stormovi, samozřejmě. Neboj, tvůj Samum tě tady hlídal jako oko v hlavě."
Zasmála jsem se a znovu usrkla trochu kávy. Cítila jsem, jak mi ten energický nápoj vniká do všech částí ztuhlých svalů. Bylo to příjemné. Opřela jsem se opatrně o strom a zavřela oči.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula.
Když jsem se zase probudila, ležela jsem v přikrývkách a vedle mě někdo lehce oddechoval. Zafuněla jsem a otevřela jsem oči. Byla noc oheň už dávno dohořel. Kousek odde mě jsem uviděla schloulenou postavu, která byla zády ke mě. Opřela jsem se o zdravou ruku a posadila se. Protořela jsem si oči a vyhrabala jsem se z přikrývek. S úšklebkem jsem zjistila, že si to vedle mě napařil Nathan.
Tiše jsem došla k Ethenovi, který se neochvějně díval do husté divočiny. Velice tiše jsem se k němu přiblížila a pak...
,,BAF!" vykřikal jsem tiše.
Ethen vyskočil tak rychle a tak prudce, že mě málem srazil. Já se mezitím rozchechtala na celé kolo a ohnula se v pase.
,,To není moc vtipný, Ailo.." zabručel Ethen.
,,Ale je! Ale je! Máš se vidět!" šeptala jsem a přitom hýkala smíchy.

Když mě asi po půl hodině přešel záchvat smíchu, usedla jsem vedle Ethena a chvilku byla zticha. Po očku jsem se na něj dívala. Jeho tvář byla převážně schovaná ve tmě, ale já i přes to věděla, že se na mě jaksi zlobí.
,,No tak promiň, jestli jsi kvůli mě dostal infarkt...hm?"
Ethen se chtě nechtě usmál.
,,Víš, vlastně se na tebe ani moc nezlobím. Ty dokážeš divy. Ano, sice jse se na tebe chvilku zlobil, ale asi po čtvrt hodině jsem už ten hněv nedokázal udržet a tak jsem prostě jen přemýšlel, zatímco ty ses tady válela a chrochtala jsi smíchy."
Naoko zděšeně jsem se na něj zadívala.
,,To jsem vážně chrochatala?"
,,Jo." ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a spatřila Nathana, který se na mě zaubil. Pak s sebou praštil vedle mě. Ethen nás přemýšlivě sledoval. Pak náhle vstal.
,,No, vy dva za mě převezměte hlídku. Já jdu ještě na chvilku spát."
Oba jsme přikývli a Ethen se na nás usmál. Pak se odplížil ke svému místu.
Chvilku bylo ticho.
,,No, chtěl jsi mi něco říct?" popostrčila jsem.
Rozpačitě se podrbal ve vlasech. Pak na mě upřel své tmavé oči.
,,Vlastně ano. Ehm...eh...no...Ethen mi říkal, že jsi je snažila navést tam do toho sídla. A pak mi vysvětlily tak, že jsi mě chtěla zachránit. Je to pravda?"
,,Ano. Proč bych je tam jinak vedla?" odpověděla jsem.
Nathan pokrčil rameny a po tváři se mu pomalu rozlil úsměv.
,,Tak to jsem rád."
Pak bylo zase chvilku ticho.
,,Víš no až tohle putování skončí...eh...nechtěla bys se mnou někam zajít?"
Vypálil to ze sebe tak rychle, že jsem s sebou mimoděk trhla.
,,Já promiň, jestli jsme tě tím nějak rozhodil...já jen..."
,,Ne to je dobrý, jen jsem se lekla. Jasně, ráda s tebou někam zajdu."
Zazubili jsme se na sebe a pak už žádná další slova nebyla zapotřebí.
Náhle se mezi stromy mihl modrý oheň.

Pán Moci - 70.

10. února 2013 v 18:12 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
70.
Pomalu jsem se probudil. V rameni mi škubalo, ale s úlevou jsem zjistil, že...
...mi někdo vrátil rameno zpět do jamky.
Zamračil jsem se. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo tu nebyl.
Ach, nedělej si starosti s děkováním. To jsem udělall přece já!
Škubnul jsem s sebou. Pegas poslední dobou vůbec nemluvil. Až teď - nevím po kolika měsíců - se ozval.
,,Ach, děkuju!" zaradoval jsem se.
Vyskočil jsem na nohy a ihned nechal pegase, aby mě proměnil. Brzy jsem zadupal šťastně kopyty a vyrazil. Tryskem jsem kličkoval mezi stromy a hledal vhodné místo ke startu.

Aasi po pěti minutách jsem to místo zahlédl. Stromy rostly dál od sebe a tak jsem mohl v klidu rozevřít křídla. Párkrát jsem jimi máchnul a pak s prudkým skočením vzlétl. Ihned jsem se octl nad celým lesem. A bohužel i z té dálky jsem viděl kupy obrovských mračen. Stín, letící vedle mě zabručel.
,,Kouzelná bouře. Měli bychom se jí vyhnout."
,,Nemůžeš jí nějak odehnat?" optal jsem se.
Stín vydal zvuk, který by mohl znamenat smích.
,,Kdybych mohl, tak bych tě klepl do mozku a ten by začal pracovat. Ne, nemohu. Je to kouzelná bouře, Wille a to znamená, ž eji nemohu nějak ovlivnit. Není to výplod přírody."
Ten jeho proslov mě málem uspal. Což by nedopadlo moc dobře.
,,Takže vletíme přímo do ní." zabručel jsem.
Mračna se táhla po celém východu. No, končily pěkný kud cesty na sever nebo na jih a tím bych i v letu ztratil pěkných pár dní. Stín něco zabručel, ale pak byl zticha.
A společně jsme vletěli do bouře.

Nikdy jsme si nemyslel, že se setkám s užvaněnou bouří, ale tahle, ta doslova NEZAVŘELA KLAPAČKU. Stále mluvila o všem, co se děje všude možně, ale když si mě KONEČNĚ všimla, ztichla a já ucítil, jak s emi do mysli vkrádá snad sama magie. Bylo ticho.
Jsem vládce všech živlů, nositel mocného drahokamu a přítel elfů. Jsem část mocného ducha Pegase a jsem Horgan.
Takhle jsem se představil bouři. Tiše mě poslouchala, zatímco jsem jí tohle říkal. Pak náhle něco dodala.
A jsi Pán Moci.
To mě omráčilo. Sama magie mi to říká? Zhmotnění bouře a obrovské síly?
Udeřil poslední blesk a vše náhle ztichlo. Cítil jsem, jak se obrovská energie z mračen stahuje do jediného mocného blesku, který by mohl zemi rozpůlit až k jádru.
A měl jsem z toho sakramentsky špatný pocit.
A ten se vyplnil tak...
...že ta síla udeřila do mě.
Začal jsem padat. Věděl jsem s jistou platností, že buď magie roztrhá, nebo s enapíchnu na strom. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho se pode mnou otevřel portál a spolkl mě.

Adéla se poslední dva dny bavila tím, že rozmlouvala se svojí dračicí. Mladá dračice byla vnímavá a -jak Adéla s překvapením zjistila - také pěkně chytrá. Také si s radostí všimla, že za ní často létá Crosleyův rudý drak a pozuruje je. Row jí představil její mistrini. Byla to veselá žena, tak kolem třicítky. Měla dlouhé, uhlově černé vlasy, ale její oči měli barvu kobaltu. Ty se upřeli právě na Adélu a ona se celá zkroutila pod náporem pohledu.
,,Ááá, tak to jsi ty! Ta slavná dívka, která mnohokrát nás vytáhla z průšvihu a," ztišila hlas do šepotu, ,,také Willova velká láska, co?"
Dívka překvapeně zamrkala. Ihned si tu ženu oblíbila.
,,Já se jmenuji Eleonora a velice mě těší, že budu mít za učenku takovou odvážnou dívku."

Crosley jí včera dal její nové věci - černý plášť s hlubokou kapucí, pouzdro s noži a překrásný bílí luk s šípy.
,,Opatruj tyhle věci. Jiné nedostaneš. Akorát náhrady, ale ty jsou velice drahé. A hlavně si střež ten luk. Je vyrobený a poslaný od paní Q'line. Jako poděkování a poblahopřání k úspěchu. Tenhle luk prý nikdy nemine, al epřesto s ním cvič."
Adéla byla tehdy zmatená, ale přes noc si utřídila všechny myšlenky a teď stála naproti její nové společnici. Adélinina dračice Ohnivka vystrčila čumák z kapuce, ve které si udělala dočasné obydlí. Elee se rozzářili oči.
,,Áaach, to je krásná dračice. Jen si nejsem jistá, jestli bude dobře vycházet s Deliou."
Z její kapuce vylezla o trochu větší dračice, ale ta měla světle modré šupiny a oči s ejí chytře leskly. Adéla nějak věděla, že je to vodní dračice. Ohnivka zaťala drápy do jejího ramene. Dívka s sebou trhla, ale nic jiného. Obě dračice se navzájem měřili. Pak Ta vodní - Delia se uklonila, což Eleu velice překvapilo.
,,No tohle. A mě ses jako nikdy neuráčila uklonit?" pronesla naoko dotčeně.


Aila a její osud - 15.

8. února 2013 v 20:59 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO

15.
Probudila jsem se a ucítila pod sebou něčí hruď. Z ramene a ze stehna mi vystřelovala ošklivá bolest, ale já si nedokázala vzpomenout, kdy se mi to stalo, ani jak. Nehnula jsem se. Jen jsem otevřela oči a pokusila zašilhat na toho, na kom jsem ležela. Ale nešlo to. Tak jsem je zase zavřela a napjala.
Je čas vstávat! křikla jsem na sebe.
Otevřela jsem znovu oči a rukama se opatrně zapřela, abych s emohla zvednout. Někdo mě ale chytil a zase položil.
,,Musíš odpočívat, máš toho hodně za sebou."
Tak TUHLE VĚTU nenávidím! Ale ten hlas jsme poznala. Byl to Ethen. Zrudla jsem ještě víc než paprika a ztuhla.
,,Tak je hodná holka." zašeptal.
,,Jo, ještě jedno slovo a já tě praštím." zavrčela jsem.
Ozval se smích.
,,Jasně, už jsem zticha."
,,Já to myslím vážně."
Znovu se ozval smích.Hodila jsem rozezlený pohled po postavě sedící opodál. Samozřejmě, že to byl Raul. Za ním se pásli tři koně a mezi mnou a jím byl oheň.
,,Vy dva jste teda povedená dvojce. Ležíš na něm už jak dlouho?" zeptal se.
Ucítila jsem, jak se hruď napnula. Ethen vzal moji hlavu a opatrně jí nadzvednul, aby s emohl posadit.
,,Víš Raule, aspoň jsem si mohl zdřímnout. Jo a byli to dva dny."
ZAskučela jsem. Tak proto mám tak šílený hlad.
Tentokrát se smích neozval. Využila jsem té chvilky, kdy jsem na něm neležela a vyškubla jsem hlavu z jeho sevření. Posadila jsem se a ihned toho zalitovala. V obou postřelených místech jsem ucítila prudké škubnutí a pak se mi ztáhli křečí. Ucítila jsem, jak mi po obličeji tečou krůpěje potu.
,,Sakra." zamumlala jsem.
Podívala jsem se na Ethena. Seděl tam a díval se na mě.
,,Máš teda pěkně tvrdohlavou povahu. A riskuješ zdraví, jen aby ses mohla posadit."
Odfrkla jsem si a pokusila se vstát. No dobře, tak tohle bylo mco velké sousto. Ihned jsem klesla zpátky. A než jsem si stačila napíchnout hlavu na kámen, Ethenovi ruce mě zachytily a znovu mě uvěznily. Nebyla žádná možnost úniku. Takže sjem se ai nepokoušela mu vyklouznout. Svěsila jsem ramena a ihned toho zalitovala.
,,Kruci Ailo!" zasyčel Ethen a sáhl mi na čelo.
,,Raule, ihned nějaké léky, bylinky cokoliv. Pak ještě vodu, hadr a dezinfekci. A náhradní obvazy."
Podle toho, že mu přeskakoval hlas jsem poznala, že na tom asi nejsem nejlépe.
,,Co se děje?" zamumlala jsem.
,,Máš horečku, a podle toho, jak sebou škubeš, tak předpokládám, že tě chytila i křeč. No prostě se ti tam i přes moje a Raulovi schopnosti dostala infekce."
Tak teď jsem se třásla tak, že by osika jen civěla jak vyoraná myš. Zbledla jsem a znovu sebou škubla. Přišel Raul se všemi objednanými věcmi.
,,Tak, teď se podíváme, jak se vede." zabručel.
Přitom mi roztrhl rukáv a já zaskučela bolestí. Pak mi sundal obvaz a sykl. Ethen ztuhnul. Vytrhla jsem mu svoji ruku a zadívala se na...eh?
Byla tam malá dírka a kolem ní to bylo opuchlé a nafialovělé. A podle odporného zápachu jsem jaksi poznala, že ať to bylo cokoliv, co mě zranilo, bylo to špinavé. Roztřásla jsem se desetkrát víc. No kdo by neomdlel, kdyby spatřil tohle?
Švihla jsem s sebou na zem rozhodnuta se nevzbudit tak dlouho, jak to jen půjde.

Samozřejmě to nezabralo na dlouho.
Rozechvěle jsem vydechla, jako kdybych nedýchala celé hodiny. Už zase jsem pod sebou ucítila hruď. ALe ta nebyla povolená, byla naopak napnutá a pevná jako skála. Musím přiznat, že to bylo velice nepohodlné. Otevřela jsem oči a spatřila jsem...
Zajíkla jsem se.
...Nathana.
Rychle jsem švihla pohledem po táboře. Ethen stál a právě si obvazoval ranku na paži. Raul byl beze zranění, jak jsem ho tak viděla. Ethen si všiml, že se na něj díval a usmál se. Pak jukl po Nathanovi a kývl. Ihned jsme ucítila, jak se pode mnou svaly napnuly a někdo si sedl. Já zas naopak povolila bicepsy a napnula krční svaly.
Zvedla jsem hlavu a uviděla jsme Nathanovu zubící se tvář.
,,No...to mi máte teda co říct." řekla jsem.

Aila a její osud - 14.

1. února 2013 v 20:58 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
14.

Oba ke mě přiběhli.
,,Panebože Ailo! Co...jak...kde...co jsi...aaaach!"
,,Hele, co kdybyste vy drbny přestali žvanit a skusily vyndat ty zatracený šípy?!" křikla jsem na ně.
Oba ihned zmlkli a Ethen se ke mě opatrně přiblížil, jako bych ho chtěla zase napadnout. Což momentálně nemohu. Ethen mi prohlédl ty dvě rány a pak sykl.
,,Budeme to muset vyříznout. Je to moc blbě. Kdybych ti to měl prorazit, tak se rozluč s oběma končetinami. Aaach jo, co to bylo Ailo? Byl ajsi i ten sokol?"
,,Ano a to vám vypovím později. TEĎ MI PROSÍMVÁS UŽ NĚCO UDĚLEJTE S TĚMI BLBÝMI ŠÍPY, POTOŽE SAKRA BOLEJ A POKUD NECHCETE, ABYCH VÁM JE VRAZILA DO..." Jen tak tak jsem zmlkla.
Oba dva se na mě podívali tak vyděšeně, že sjem se málem zasmála. Ale nával adrenalinu a vzteku udělal ještě jednu věc - začala jsem se zase měnit. Snažila jsem se to potlačit, ale moje tělo se začalo zvětšovat, prodlužovat. Narostli mi dva obrovské rohy po stranách hlavy, a vůbec ta se mi protáhla. Zase jsem cítila ocas, drápy a ostré tesáky.
Ale ještě křídla.
Tak tohle mě dostalo. Prohlédla jsem si záda. Z nich vyráželi ostny a dvě obrovská netopýří křídla. Všechno bylo ohnivě zlatorudé.
,,Sakra!" zavrčela jsem.
Tak to bylo hustý. Díky tomu jsem vypustila z nozder kouř. Zasmála jsem se a natočila pohled na ty dva. Oba stáli, ztuhlí a bledí strachy. Co kdybych je popálila?
NE!
Jak mě to mohlo jen napadnout?! Ježišmarja, odkud se to bere?! Zaryla jsem obrovské drápy do země a odvrátila hlavu. Ne ne ne ne, nesmím...
Pomalu jsem dýchala, můj hrudník se rozpínal a zase splaskával. soustředila sem se jenom na ten dech...Pomáhalo to. Vztek i s černým myšlením ustoupili a já byla zase klidná. Tak a teď vyhrabat změnu do lidské podoby a budu storpocentně ráda.
Ale nešlo to.
Chci být holka, chci být holka...chci být holka...Ale moje tělo mě neposlouchalo. Ne, nechci lítat, chrlit oheň ani rvát maso.
CHCI BÝT NORMÁLNÍ LIDSKÁ PODOBA! zařvala jsem na svoji moc.
Něco se mnou škublo a já ucítila, jak mi někdo prudce a silně svázal nohy. Další mi něco omotal kolem čelistí.Zavrčela jsem. A pak šok - provaz mi někdo přetáhl i přes hrudník a křídla. Ty zaúpěli bolestí, když je hrubě přitiskli k tělu. To mě dostalo na zem. Zakňučela jsem a bolestí vyvalila kouř. Někdo vzal mou hlavu do dlaní. Byli nějak studené. Zapíchla jsem zrak do...Ethena. Měl ustranou tvář.
,,My už na něco přijdem. Ale tohle musí být. Raul si všiml tvého chování a taky ti musíme vyndat ty šípy. Mohla bys nás zabít, kdybychom to nechali jen na tvé vůli. Prosím, vydrž to."
Zavrněla jsem.
Ethen se smutně usmál. Pohladil mě po tváři a pak moji hlavu zase položil na zem.
,,Teď to bude bolet!" křikl Raul.
Něco studeného se zařízlo do mého ramene. Škubla jsem s sebou.
Oni mi ubližují, za to je zabiju...
Zavrtěla jsem hlavou a zavrčela. Ne! Ne ne ne a ne...to nesmím dopustit.
Ale jakási temná část mého mozku mi doháněla zlé představy. Ale děsili mě. Něco se mi vyškublo z těla. Kdybych mohla, tak bych vykřikla. Moje hlava vystřelila vzhůru.
,,Auuuuu!" zařvala jsem.
Provazy naštěstí nepovolily, ale já jasně cítila, jak popraskávají. Obratíla jsem hlavu a zadívala se na Raula. Ten právě držel šíp i s...FUJ!
Doufám, že si to domyslíš, protože právě vtu chvíly moje hlava sletěla na zem a já omdlela.

,,Klid klid...uklidni se, to je dobrý."
Někdo tiše mluvil a měl moji hlavu v klíně. A dával mi na čelo chladivý obvaz. Cítila jsem, jak se celá třesu. V rameně a ve stehně mě strašně bolelo. Zakňučela jsem a roztřásla jsem se ještě víc.
,,Raule, potřebuju nějaký léky proti bolesti." zavolal ten, kdo mě měl v klíně.
Na čele jsem znovu ucítila studený hadr. Někdo přišel a
po chvíly jsem ucítila bodnutí v nadloktí. Škubla jsem s sebou a zaúpěla.
,,To bude dobrý, za chvilku to bude dobrý..."
Ten někdo měl pravdu. Ten lék začal zabírat, ale bolest se jen trošičku utišila. Skoro jsem se přestala třást.
A přitom jsem se snažila si vzpomenout na to, co se stalo, ale hlava mě na to moc bolela a tak jsem toho nechal.
,,Hodně sis toho prodělala, holka. Je mi opravdu líto toho, co se ti stalo..." tiše mluvil.
Jeho hlas mi připadal až nadpřirozeně krásný. Vůbec jsem nepřemýšlela. Zoztřásla jsem se. Najednou mě přepadl kašel.
,,Sakra, Raule, ihned jí pod chytit!"
Zařvala jsem, protože se obě rány natolik rozboleli, že jsem byla tou bolestí úplně omámená. Co se to stalo? Dělej Ailo, vzpomeň si...DĚLEJ!

Pán Moci - 69.

1. února 2013 v 18:42 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
69.

Povzdechl jsem si. No, tak jsem zase na cestě.
Letěl jsem nad stromy a sledoval krajinu pode mnou. Slunce už zapadalo a jeho poslední paprsky se zbarvili do ohnivě rudé. Bylo to krásné. Pomalu a klidně jsem mával křídly a přemýšlel. Takže se toho stalo hodně - Adéla odhalila svou pravou podobu, Riko a Iris se spojili v pár a plus ještě k tomu Adélu přijali mezi Horgany.
A já nebudu u toho, až si jí vybere drak.
Tak tohle byla pro mě rána pod pás. Zastavil jsem se. Ještě nejsem tak daleko. Mohl bych...
Ne Wille, leť. Ten horgan má problémy.
Sakra Rowe, nepleť s emi do mysli. Ano to byl Row a bohužel ještě nejsem daleko a on se může napojit na mojí myslící frekvenci. Zavrčel jsem a otočil se zpátky k východu.
Ach Adélo, je mi to líto...
Zavrtěl jsem hlavou a najednou jsem vyjekl - přede mnou byl strom!
Ale nestihl jsem uhnout. Místo toho se ozvalo Bum! jak jsem narazil do stromu a pak spadlo pár jehličí. Žádná větev ale nebyla dost silná na to, aby zachytila koně, takže se stalo to, že jsme padal dolů nejméně pět metrů. Krátce mi luplo v křídle a já vykřikl.
A pak jsem dostal šlupku do hlavy a omdlel.

Když jsem s eprobral, ležel jsem zasypaný větvemi a jehličím. V pravém křídle (a kruci na tom jsem ležel) mi škubalo a do těla mi vnikali vlny ostré bolesti, které mi vehnali slzy do očí. Měl jsem nespočet škrábanců po celém těle. JInak myslím vše ostatní bylo v pořádku. Vyhrabal jsem se na nohy (nebo spíše kopyta) a přitom mrkal, abych zahnal slzy bolesti. Podíval jsem se na křídlo. Leželo splihle po délce těla a já s ním nemohl hýbat, takže bylo vykloubené.
,,Sakkra!" zařehtal jsem.
Už asi po sté jsem zatoužil být zpátky v Akademii, ale co se dalo dělat.
Už se tam nikdy nevrátím.
Povzdechl jsem si a změnil se na kluka. Docela mě zajímalo, kam se přemístí vykloubení. Moje zraněné křídlo nechtělo zmizet, ale já jsem zavrčel a tak raději zarostlo. Povzdechl jsem si a sesunul se k zemi. Podíval jsem se na oblohu. Byla noc. Hvězdy svítili a měsíc byl jen malý srpek. Přesto jsem jaksi věděl, že je něco kolem deváté večer. Skousl jsme si ret. Byl jsem mimo přes tři hodiny!
Vykloubení se přesunulo do pravého ramene a teď mi v něm ošklivě škubalo. Jeden obzvlášť ošklivý škrábanec, který jsem měl přes horní ret mě bolelo. Ano, sice to mohlo vypadat malee, ale já kvůli němu cítil kovovou pachuť krve. S povzdechem jsem se zvednul a přitom vyprskl krev.
,,No Wille, to jsi zase zazářil." zabručel jsem pro sebe a vyzkoušel jsem odhadnout směr.

Adéla šla vedle Rowa docela dlouhou cestou. Šli společně lesem a Adéla musela občas popoběhnout, aby Horganovi stačila. Věděla, že jí vede do líhně a byla nedočkavá, ale přece nebude každou chvilku popobíhat.
,,Rowe, nemohl byste prosím zpomalit?"
,,Ne. Musíme tam být včas."
,,A je to ještě daleko?" optala se zadýchaně.
,,Ne, je to tamhle." řekl Row a ukázal na malou chatku, která měla ještě jeden podlouhlý přístavek. Adéla tiše zajásala. Všechna únava jí ihned opustila. Teď musel Row pro změnu popobíhat, aby mladé dívce stačil.
,,Ach to jsou ti mladí." zabručel si pro sebe.
Z chatky vyšel mladík. Mohlo by mu být tak něco kolem jednadvaceti. Měl dlouhé černé vlasy svázané do ohonu a menší knírek.
,,Ach ahoj Rowe! Nečekal jsem, že tu budete tak brzo." zavolal a usmál se.
,,Ahoj Dane. No to víš, tahle energická koule si nedá pokoj."
,,No, slyšel jsem už o ní spoustu stejně jako o tom tvém učni, ale nikde ho nevidím. Kde je?"
,,Ach, toho Crosley zase někam poslal." mávnul nad tím Row rukou.
Pak se otočil k Adéle a kývl.
,,Tak běž. Dan tě bude provázet líhní a no...to citově poznáš."
Dan kývl, ale Adéla si všimla, že hodil po Rowovi vražedný pohled, který jasně říkal: Tohle jsem měl říct já, ne ty! Adéla se zasmála a šla za ním.
Všechny vejce tu byla rozdělena. Ty řady měli nejméně pět metrů daleko. A byly plné vajec. Adéla poznala, že to jsou barvy živlů. Ale neviděla tu tmavě modré vejce.
,,Ehm...Dane?" optala se nesměle.
,,Ano?"
,,Proč tady nikde nevidím nikde vejce vládce všech živlů?"
,,Ach," zasmál se, ,,Adél, to je velice vzácné vejce. Tenhle vládce se narodí jen jednou za tisíc let. Will měl to štěstí, že si právě jeho vybral nejmocnější drak chodící po tomto světě! Tak pojď."
Procházeli kolem světle modrých vajec. Vajec vodních draků. Ale Adéla nic necítila, ani se žádné vejci nezachvělo. První sklamání.
Pak procházeli kolem větrných a zemních, ale ani tam Adéla neuspěla. Začínala se bát, že prostě k Horganům nepatří.
Pak prošli ještě řadou, kde byli rubínová vejce. Adéla musela uznat jejich velikost. Byli dvakrát větší než pštrosí a to už bylo co říct.
Už byli u posledního vejce, když se něco stalo.
Adéla ten pohyb spatřila přesně, kdy se dotkla posledního ohnivého vejce.
Zachvělo se!
Dan se zastavil a zadíval se na něj. Potom se mu p otváři rozlil úsměv. Adéla vejce uchopila a pohladila.
,,Je to myslím...samička. Vejce je menší než ostatní." pronesl Dan přemýšlivě.
Adéla ho však neslyšela. Najednou vejce puklo a skořápka se rozletěla všude možně. A teď měla Adéla v náruči zlatavě ohnivého draka. Měl po stranách hlavy dva malé růžky a po délce hřbetu malé ostny. Drápky s tesáčky měl ale nezvykle ostré takže když se zahákl Adéle do trika, píchali jí jako malé jehličky.
,,Hej...to lechtá!" křičela a smála se. Cítila, jak se jí dračice usadila na rameni a cítila její rozžhavený dech.
Ahoj, Adélo. Teď jsi právoplatná Horganka a já jsem tvoje dračice. Ale dej mi jméno, prosím!
Adéla překvapeně zamrkala.
,,Budeš se jmenovat Ohnivka..."
Najednou se kolem nich rozlil nadpřirozený oheň a udělal mezi nimi to nejpevnější pouto, jaké jen může mít Horgan mezi drakem...