Leden 2013

Aila a její osud 13.

31. ledna 2013 v 15:08 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
13.
,,Pískám si písničku veselou, protože se strašně nudííííím."
Ano, mám pravdu - TADY JE NUDA!
Letěla jsem nad těma dvěma už poměrně dlouhou dobu. Divím se, že jsem se z toho domu na ten sstrom dostala v poměrně krátkém čase, ale oni si tam dole jedou krokem a nevzrušeně se baví o holkách, které procházejí kolem nich. Pfff...kluci se prostě nezmění.
A taky jsem mmomentálně o hladu.
Ano, za celou dobu jsem si nic neulovila. Pěkně mi kručelo v žaludku. Mohli by vatáhnout slaninu a já bych jí mohla zblajznout...
Jako by mi Raul četl myšlenky, vyndal slaninu - ne počkat dvě slaniny.
Jako predátor jsem se vrhla dolů a chňapla obě slaniny do zobáku. Raul přitom vyjekl a vztáhl ruku zpátky.
,,Ježišmarja! Ten pták je úplně šlehlej!"
Pobouřeně jsem zapískala a vznesla se zpátky nad ně. Přitom jsem žvejkala obě slaniny.
,,No tak Raule, on ti určitě rozumí a navíc je jediný, který ví, kde je Aila." zabručí a zasměje se.
No, mě to k smíchu nepřipadá, ale s klidem jsem snědla obě slaniny. Můj žaludek se ustálil. Aspoň na chvilku.
Šli jsme (já letěla) podél lesa. Až teď mi to došlo. Ethen se drží blízko lesa, aby kdyžtak mohl najít úkryt a ano, je v tom extra dobrý. Ale to způsobuje to, že to bereme OBROVSKOU oklikou. A mě zase začali bolet křídla. Zadívala jsem se na slunce. Boleli mě z toho oči, ale odhadla jsem, že tak za půl hodiny zapadne, takže se brzy utáboříme.
A opravdu, za půl hodiny Ethen sjel z cesty a chvilku ještě pobízel svého koně. Pak zastavil. Kolem nás byli jen stromy, stromy a...panebože, co je to tamhle?!
Aha, strom.
Usadila jsem se v Ethenově sedle. Usmál se a podrbal mě na hlavičce. Zapískala jsem, protože když jsem byla u něj jako holka, nikdy tohle neudělal.
,,Jsi hezký ptáček, víš to? Ale jsi až moc inteligentní..." s tímhle odešel.
Raul zatím opatrně vyndal další slaninu a zamával s ní ve vzduchu.
,,Vím že máš hlad, a omlouvám se za ty slova. Nechceš?"
Tý jo, to je borec. On ví, jak si mě získat.
Opatrně přiletím k jeho nastavené ruce a vezmu si kousek slaniny. Blaženě jí zblajznu a radostně zapískám. Raul se zasměje a pak mě posadí na větev. No, tohle se mi asi líbit nebude, ale co...když tak se uvelebím na Ethenovi.
Ihned jsem usla.

Dalšího dne zrána jsem se probudila a zazívala. Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Prostě otevřu oči. Nejsem v posteli, a přede mnou běží...
,,ÁÁÁÁÁÁ!!!!"zakříčím a vyskočím pět metrů vysoko.
Počkat!
Vše se mi vrátilo. Kouknu se na svoje ruce.
A spadne mi čelist.
Na ruce (nebo spíše tlapě) mám jemnou černou srst a mám taky velmi ostrý drápy. Podívám se odzadu. Vidím dlouhé tělo a ocas. Vše je pokryté lesklou černou srstí. Pomalu mi něco začíná docházet - změnila jsem podobu.
Ze sokola mě moje podvědoomí přetvořilo na černou pumu.
Ale něco jsem chtěla vyzkoušet. Pokud je pravda, že panteři mají pěkně silné a ostré tesáky, takk bych mohla...
Přešla jsem ke stroomu a zahryzla jsem se do něj. Tesáky zajely až po okraj do kmene.
Ale byl tu jeden háček.
Takže, moje přání se splnilo, ale nemohla jsem dostat ty tesáky z toho kmene. Zkouším je různými pohyby vyprostit, ale jsou tam pěkně hluboko. Zavrčím zkusím to znova.
Něco za mnou se pohnulo.
Můj šestý smysl zachytil, že je tam někdo, kdo myslí, že jsem nebezpečná, ale t sotva když jsem zaseknutá ve stromu. Zakňučím a znovu trhnu hlavou. Musím se dostat pryč!
Zkouším to víc a víc, ale tesáky mě začnou bolet a tak ochabnu. Dobře, ať mě ten, kdo se ke mě blíží, zabije.
Uviděla jsem něco lesklého. Popadla mě hrůza, ale nehnula jsem se ani o píď. Ten někdo mi právě vstoupil do zorného pole.
Byl to Ethen a měl šavli.
Nevím, jestli to panteři umí, ale dokázala bych zblednou jako stěna. Ethen se ke mě přiblížil, hrot nastavený směrem, kde odhadoval, že je moje splašené srdce. Ale pronášel sllova, která měla jiný smysl.
,,Jen klid, klid...dostanu tě z toho."
Velice pomalu se ke mě přiblížil. Šavli teď zapíchl těsně vedle mě. Teď měl obě ruce volné. Vzal velice opatrně mojí hlavu a začal s ní dělat jakési divné pohyby. Ale cítila jsem, jak se tesáky odprošťují z kmene.

Jakmile jsem měla zuby venku, párkrát jsem jimi zacvakla a zamručela. Ethen bleskurychle vzal šavli a namířil jí na mě. Nevzrušeně jsem si sedla a upírala na něj svůj pohled. Snažila jsem se vypadat zvědavě a nevzrušeně, ale moje srdce bylo, jako by měla vybuchnout bomba. Zamručela jsem a zkusila mu tím říct díky, ale asi si to vzal špatně. Ještě o krok couvl, ale já se postavila a věděla, že tím, co provedu, udělám risk století.
Noco, risk je zisk.
Vyskočila jsem tak prudce a nečekaně, že Ethen klopýtl a svalil se na zem. Já na něj doskkočila a přišpendlila ho svou vahou (no co! To jsou panteři! A navíc, to jsou svaly!). Ethen ztuhnul a ani se nehnul. Úplně zapomněl na šavli, nebo se mi ji chystal vrazit hluboko do masa.
Zavrněla jsem a přiblížila můj obličej k němu. Ethenn pevně zavřel oči a já cítila, jak se roztřásl. Vtom jsem ucítila strašnou bolest ve stehně. Vyjekla jsem a vyskočila. Podívla jsem se na stehno - vyčuhoval z něj šíp. A další - do přední nohy. Zmňoukla jsem a klesla na zem.
Tak ať mě zabijou.

Vtom zablikala moje panteří podoba a já cítila, jak mi zarůstají drápy a tesáky a ocas.
Zase jsem byla normální holka!
,,Panebože Ailo!" vykřikli oba (to Raul do mě střelil ty šípy, blbec).

Šelma - 3.

23. ledna 2013 v 16:42 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
Nemám moc času, takže je to bohužel takhle krátké. Ale děkuji za pozornost! :D
3.
Dalšího dne zrána jsem už byla na nohou. No kdo by nebyl? Teď budu pěkných pár dní uvězněná v těle vlka (což mě nějak netěší). Vždycky jsme v těle nějakého zvířete byla jen pár minut, nanejvýše hodinu, ale nikdy ne více než den. Mamka totiž říká, že bych so opravdu mohla stát tím zvířetem a myslet jako to zvíře. No, snad se mi něco takového nestane. Obléknu se do černého bolerka a černých kalhot a své vlasy si zamotám do culíku. Slětnu jako vichřice dolů a málem hodím držku na zem. Rychle se srovnám a přijdu do kuchyně. Mamka tam vaří vajíčka a na stole už mám kako a chleba s medem. Vrhnu se na to docela jako hladový vlk (což nějak jaksi můžu být). Táta naproti se zasměje a zavrtí hlavou. Mamka mi do talíře smete vajíčka a já je taky zblakznu jako nenažranec. Pak se náhle táta postaví a já si smetu drobty z bolerka.
Postavím se taky.
,,Tak, půjdeme?" optal se optimisticky.
A já odpovím pesimisticky: ,,NO, nemám an vybranou."
Mamka se usměje a políbí mě.
,,Hlavně na sebe dávej pozor. Nerada bych, aby mi sem táta přinesl svázaného divokého vlka."
Zasměju se a vyskočím.

A když doskočím, je ze mě vlčice.
Mamka zavrtí hlavou, podrbe mě a já jí olíznu. Pak vletím do dveří.
Nevěděla jsem, že máma už tak brzo vytřela, takže mi podklouzli nohy a já to napálila do dveří. Zakňučela jsem.

E E E

Když přijedeme na stanici, táta vleze vedle mě na sedadlo. Vr ukou má obojek. Zavrčím.
,,Je tohle vážně nutné?!" prsknu.
Ale pro tátu to je jen vrčení a kňučení, takže mi nerozumí. Místo toho mi ten obojek natáhne a zapne. A k němu připne vodítko. Tak tohle FAKT nemusel. Vylezu z auta a jdu vedle táty. Společně vejdeme do dveří a ihned mě do nosu praští puch těl, kafe a pořádně tučných jídel, z nichž se mi zvedá žaludek. Společně s tátou dojdeme až nakonec. Cestou potkám pár psů. Většinou to jsou Němečtí ovčáci.
,,No tohle!" křičí a slintaj.
Otřásnu se a jdu dál.
Dojdeme na konec stanice a táta zaklepe na dveře. Zevnitř se ozve pro mě až moc hlasité ,,DÁLE!" ale to je jedno.
Vstoupíme.
Za stolem plným papírů sedí jakási žena. Může jí být asi tak třicet čtyřicet. Má dlouhé hnědé lokny a hladně šedé oči, skoro bílé. Loupne po mě pohledem, ale dále si mě nevšímá. Táta si na pokyn té ženy sedne a dá se do vyprávění. Já stále stojím a obhlížím okolí...pátrám po nepříteli, ale samozřejmě tu žádný není. Tak proč se mi ježí chloupky?

S tátou tam skejsnu asi tak hodinu, než je konečně žena spokojená a nepropustí mě. S tátou si najdeme jeho kancelář a já do ní vletím, jako by tam z amnou hořelo. Ihned ucítím známí pach táty - mátu a šampón. Rozvalím s v koutě a ihned usnu.

O chvíli později mě probudí zvuk otevírajících se dveří. Otevřu oči a zvednu hlavu. Párkrát klepnu ocasem. Dovnitř vejde fakt hezkej kluk. Široká ramena, smaragdově zelené oči a krátké, rozcuchané, černé vlasy. Je docela velký, a není ani moc, ani málo svalnatý. Je tak akorát. Policejní uniforma na něj padne jako ulitá. Ale jedno nechápu - jak může proboha šestnáctiletý kluk pracovat na policejní stanici.
,,DObrý den pane, posílá pro vás nás poručík. Máme jít na nějakou hledací misy. Víc vám řekne samotný vůdce mise."
Kluk po mě hodí pohledem.
,,Máte moc pěknou fenu." zamrká.
Táta se usměje.
,,Díky."
To mám říct já! Mě chválí! Jen kdyby mě viděl v mé lidské podobě. To by mu KLESLA ČELIST! Táta se zvedne a já vyskočím na nohy. V tu ránu vyletím ze dveří a otřu se o toho kluka. Abych ho zkusila později najít. Mladík se usměje a podrbe mě.
,,Co tady děláš? Budeš mít hodně těžkou práci, ale já doufám, že právě ty jí vyřešíš. Hodně štěstí, Eleo." ještě jednou mě podrbe a pak odejde pryč.
To není fér!
Dojdu zpět k tátovi a připojím se k němu.
Společně se vydáme na první misy a to tu nejsme ani hodinu...

Aila a její osud - 12.

11. ledna 2013 v 12:30 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Teoreticky bych měla nějakou teoretiku dát, ale teoretika je tak teoretická, že jsem vám teoreticky určitě popletla hlavu :d

12.
Aila se probudila. Zatřepala hlavou a rozkoukala se. Byla stále sokol a to jí začalo štvát. Pár lidí, kteří právě vycházeli ven s epo ní ohlíželo, pár dokonce zavolalo do Zoo, ale Aila si jich nevšímala. Pohledem hledala, odkud se ten známí pach nese. Nikde však neviděla tři koně a dva jezdce. Nevěděla, odkud ten pach přichází. Zapískala a vznesla se. Rozhlížela se, letěla za tím pachem. Náhle uviděla Samuma, Raula a...
Kde je Ethen?
Přistála na Raulovi. škubnul s sebou, a já zase vzlétla. Přistála jsem na Ethenově klisně. Raul si mě prohlížel.
,,Ahoj maličký, ztratil ses?"
zapískám a vyhopkám mu na rameno. Raul mě pohladí po hlavičce. Vtom z krámku vyjde Ethen s koblihami a kafem. Všimne si mě a uznale kývne na Raula.
,,Jak jsi ho chytil?"
Raul pokrčil rameny. Pobouřeně jsem zapískala.
,,Přiletěl sám. Vypadá ztracený."
Ethen si mě prohlédl. Jak moc jsem si teď přála být v lidské podobě, ale nic se stále nedělo.
,,Myslíš, že to je jeden z jejich špehů?"
zavrtím hlavičkou a opovržlivě zamávám křídly. Ethen překvapeně zamrká.
,,A víš, kde sídlí?"
Přikývnu a přelétnu z Raulova ramena na Ethenovo sedlo (přibliženě na hrušku sedla). Ethen mě podrbe.
,,A zavedeš nás tam?"
Rozevřu křídla a přikývnu.
,,Je moc chytrý. Možná, že je tam i Aila a čeká na nás."
Zapískám, vzlétnu a oba muži se vydají za mnou. Zkoušela jsem jim dát nějaké znamení, že to jsem já, ale oni mě jen pozorovali a něco si o mě šuškali. Zapískala jsem a letěla dál.

Asi po hodině jsem byla natolik unavená, že jsem klesla Ethenovi přímo do klína a prudce oddychovala. Ethen mě pohladil po tělíčku.
,,Ta je úplně vyřízená. Musíme jí dát čas na zotavenou."
,,Ale Aila možná žádný čas nemá."
Zavrtím hlavou. Raul mi položí otázky.
,,Je Aila naživu?"
Přikývnu.
,,Je zraněná?"
zavrtím hlavou.
,,Je v pevnosti?"
Chvilku váhám. Nevím už, jak jim to říct a tak prostě přikývnu. Stejně půjdou tu pevnost vyrabovat a pomoct Nathanovi. Oba si oddechnou.
,,Jak o ní víš?"
Zapískám. náhle si všimnu bláta. Mohla bych to zkusit napsat.
Slétla jsem dolů a namočila jsem dráp v bahně. Zkusila jsem něco napsat, ale brzy jsem to vzdala. Nebylo nic vidět. Muži zatím seděli v sedlech a čuměli na mě, jako bych byla idiot. Pobouřeně jsem zapískala a vzlétla. Náš cíl nebyl daleko.
Ale pro mě to bylo předaleko. Můj cíl byl být hodně, hodně daleko od místa, kam jsme putovali. Já jako sokol, Raul s Ethenem jako nevědomci, že se ženou za nalhaným cílem a tak dále.

Šelma - 2.

11. ledna 2013 v 10:57 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
Tak a je tu další kapča nové povídky. Chtěla bych vědět, jestli se vám líbí, protože to tu nechci psát sama pro sebe. Takže mi prosím napište komentík. No, uvidíme.

2.
Utíkala jsem do školy. Jen tak tak jsem voadla do třídy a hle, je tady učitelka. Sedla jsem si a vyndala si potřeby. Učitelka začala něco vykládat. Vím, že bych jí měla poslouchat, ale co s tím mám dělat? Oni ty dějiny tak pomotaly, že dětem vykládají jen lži. Je mi sto let, takže toho vím víc než všichni dohromady.
Konečně zazvonil zvonek. Vyřítila jsem se ze třídy a pádila na záchod. Bylo mi tak zle z těch výlevů, že mi začali růst uši. A než jsem se nadála, byla ze mě sněhově bílá tygřice. Všichni, kdo kolem stály, vykřikli a rozutekly se. Nikdo naštěstí neviděl mě. Zařvala jsem. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem svoje spolužáky, jak tam stojí jako zkoprnělí. Učtelé se snaží uklidnit žáky a přitom zběsile volají nejbližší Zoo. Nikdo nechápe, jak se sem mohl dostat tygr. Rozeběhla jsem se dolů po schodech. Doběhla jsem do dolního patra a vletětla do dveří. Slyšela jsem houkat syrény, které se zběsile a rychle přibližovaly. Vyřítila jsem se ven a zaběhla do nejbližšího parku ze zraků školy. Tam jsem se bleskurychle proměnila v černou kočičku. V tom jsem ucítila ostrou bolest v rameni. Zavrávorala jsem.
Táta!
Táta byl v maléru. Někdo ho bil. Rozeběhla jsem se podle instinktu na místo, kde by měl být - do baru.
Jo, dokonce i v Česku se konají šarvátky. Jaksi moje schopnost poblikávala - chvilku jsem byla kočkou, chvíly psem, pak třeba lvicí a takhle to pokračovalo. Pak jsem pomyslela na vlka a proměnila jsem se v temně černého vlka. Vběhla jsem na místo zvané Night club. Věděla jsem, co tam najdu a přesto to mnou otřáslo. Viděla jsem tátu ležet n azemi. Nad ním stál chlapík, smrděl jako hodně prošlé mlíko. Vrhla jsem se před otce. Najeřila jsem se a zavrčela tak výhružně, že kolemkukající couvli.
,,Co je tohle, nějaký štěne?!" zahřímal ožralec.
,,Pepo, tohle je vlk. Já být tebou, tak si s ním nezahrávám. Je dost divoký."
,,Prosímtě! Tak pojď ty koule chlupů!"
Vrhl se na mě, zkusil mě praštit do čelisti, ale já se hravě vyhla a kousla ho do ruky. Muž zaskřípal zuby, něco zaklel a znovu se mi pokusil dát pěstí do boku. Tomu jsem se tak dobře nevyhnula. Ucítila jsem prasknutí, to mi zlomil jendo žebro. Zavrčela jsem a zakousla se mu do boku. Muž zavřískl jako holka a skácel se k zemi. Držela jsem jeho bok ještě dlouho. Pak omdlel a já odstoupila. Nějaký muž vystoupil z davu, ale já na něj zavrčela a on zase rychle zastoupil zpátky.
,,No tak Šelmo, pojď zpátky."
To byl táta. Byl při vědomí a někdo mu ošetřil rány. Přiběhla jsme k němu. Táta si mě starostlivě prohlédl.
,,Zlomené žebro, že?"
Přikývla jsem. Táta mě podrbal.
,,To bude dobrý."
Přišel k nám jeden policista.
,,Dobrý den, Maxi. JSem rád, že jsi jakžtakž v pořádku. A ten tvůj pes je vážně dobrý. Nechtěl bys s ním přijít zítra k nám na stanici?"

Šelma - 1.

10. ledna 2013 v 14:42 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
1.
Přijely jsme domů. Abych vysvětlila, náš domov byl blízko hranic, Varnsdorf.
Celá utahaná jsem se svalila na pohovku a úlevně oddechla. Potom, co jsem propásla den v té příšerné smradlavé Zoo to bylo úžasné. Mamka vyběhla z ložnice jak splašený kůň. A to má hodně blízko pravdě.
,,Ach Eleo! Panebože já o tebe měla takový strach!" objala mě.
,,To nic mami, jsem v pořádku." zamumlala jsem.
,,Tak, teď nám musíš říct, co jsi dělala ve lví podobě blízko zoo?" usadil mě táta.
Nadechla jsem se. Bude to dlouhý a smutný pžíběh, ale já jim ho prostě musím říct. Bylo to pošetilé, magorské, bláznivé a především sebevražda. Pomalu jsem začala.
,,Když jsem utekla z domova, šla jsem po stopě našeho milého nepřítele. Jenže to byla bouda. On už na jednoho z nás čekal. Přepadl mě a já jsem v podobě pantera jen taktak utekla. Jenže jak už víme, umí se měnit v bájná zvířata a co se nestalo? Proměnil se v draka. Tak jsem se změnila ve lvici a pak mě chytl odchytávač a dovlekl do Zoo. No a dál to znáte."
,,Ale proč jsi ho proboha pronásledovala?" pronesl táta.
,,Abych se pomstila. Vy ještě nevíte, že nám ten prevít zabil babičku!?" kvikla jsem.
,,Ne." pronesli oba šokovaně.
Zavrtěla jsem smutně hlavou. Tolik jsou zaslepený svou prací, že si dokonce neuvědomí něčí smrt. Otřásla jsem se.
,,No, tak teď to víte. A co vy?Jak jde práce vám?"
Oba si povzdechli. Otec i matka byli policajti. Potkali se na vysoké škole a od té doby spolu jsou. Což je podle mě tak přes sto padesát let. Zajímavé.
,,No, Eleo, tak jak jde udržování jedné podoby?"
,,Už o hodně líp. Tohle fakt pomohlo."
Otec si oddechl. Měl pobledlý obličej a kolem očí se mu utvořily vrásky (ze smíchu). Mamka vypadala tak na 30 a i ta byla krásná. Blond vlasy sahající po lopatky a šedavé oči. Já jsem po ní zdědila vlasy a oči po tátovi - temně hnědé. Někdo by řekl skoro černé.
,,Běž si lehnout. Zítra půjdeš do školy."
,,Sakra."
,,Dobrou miláčku." zahlaholily oba jako jeden.
Políbila jsem je a pak odešla do svého pokoje.
Stěny byli natřené na fialovo, měla jsem malý balkónek po pravé straně vchodu.
Po levé byla skříň, stolek s židlí a počítačem. A pak tam byla postel. Vedle postele bylo okno. No a naproti postele byla telka. Jak jinak.
Klesla jsem na postel a ihned usla.

Samozřejmě že mi noc spánek nedopřála.
Sotva odbyla půlnoc, probudila jsem se a jako náměsíčná se proměnila na vlčici. Byl totiž úplněk no a dokonce já dodržuji jistá pravidla. Vyšla jsem na bylkónek, zastavila se a začala výt. Přidali se ke mě i psi, ale ti měli hrubější a kratší vytí. Já jsem vyla tak dlouho, dokud psi nepřestaly výt, dokud zvony nepřestaly bít a dokud úlněk nezahalil mrak. Pak jsem skončila a otočila se, že půjdu spát, ale zasekla jsem se. U dveří stála mamka s tátou a oba brečeli. Bylo to zarážející. Změnila jsem se v holku a zůstala stát. Mamka s tátou klesly na postel. Táta byl chvilku zticha, mamka štkala. Pak mi táta začal vyprávět část mojí minulosti.
,,Víš, když jsi poprvé vyla na měsíc, ještě jsme ani nevěděli, že umíš na sebe brát podobu psích šelem. Tak jsme se vylekali, že jsme tě málem zabily, protože jsme si mysleli, že tě on přišel zabít. Podruhé nás to vytí okouzlilo a tak jsme jen naslouchali. Bylo to překrásné."
,,Nevím co říct." špitla mamka.
Oba jsem je objala a přitom se smála.
,,Ale jsem živá a zdravá, tak buďte šťastní i vy."
A tak jsem ulehla do postele. Mamka a táta mi dali pusu a pak potichu odešli.
A co já udělala? Usnula.

Živel

9. ledna 2013 v 16:39 | Michaela Fabianova |  Téma týdne
Takže přiznám se, že si pod tím představuji převážně přírodní živly a magické schopnosti. Na druhém místě přísloví ,,teď je ve svém živlu!" určitě to také znáte. Hodně se to ukazuje v knihách. Teda, už dlouho jsem nepsala na téma týdne, co? No, živel je tak či tak mocné slovo, které mluví a o mocných schopnostech přírody a lidských koníčků. Jo jo. Můj živel je psaní a tak to zůstane :D

Mimochodem začínám s novou povídkou a tak mi napište, jestli mám pokračovat. Povídka byla stvořena ze snu, který se mi nedávno zdál a já musím stále přemýšlet, jak to zformovat. :D

Šelma - Prolog

9. ledna 2013 v 16:13 | Michaela Fabianova |  Povídka - Šelma
Prolog

Ležela jsem na skále a sledovala okolí kolem. Kolem mě se to skoro hemžilo samými lvy. Když se ke mě jeden přiblížil, výhružně jsem na něj zavrčela. Lev ihned ustoupil. Čekala jsem na muže, který nás chodí krmit hovězími kýtami. Jsem tady teprve den, ale co se dá dělat?
Konečně přišel. Otevřel branku a vešel. Kolem něj se okamžitě začali hemžit lvice a lvy. Já potichu seskočila ze skály a proplížila se k brance. Drcla jsem do ní. Ta se lehce otevřela. Ihned jsem vyběhla ven. Ocas se za mnou míhal. Nejsem rychlá, jako když se přeměním do geparda, ale zase mám sílu. A ta mi teď zrovna je jako na prd. Proběhnu kolem klecí s orly. Ti se splašeně rozkřičí setjně jako ostatní ptáci a papoušci. Zavrčeím, ale běžím dál. Můj čich zachytil pach člověka. Ihned jsem skočila do křoví lemůjící cestu. Hlídač vyběhne ze zatáčky a zasvítí baterkou sem a tam. Světlo dopadne i na mě. Samozřejmě, že si mě hlídač všimne. Ihned zvedne vysílačku, ale já vyskočím a zatnu mu tesáky do krku. Je mi ho líto, ale je to pro dobro všech. Jeho krev chutná odporně. Vyběhnu vstříc plotu. Uvidím díru tak pro kočku.
Ihned jak mě tahle šelma napadla, začalo se mi tělo smrskávat. A po chvilce jsem byla černou kočkou. Protáhla jsem se škvírou.
Byla jsem venku.
Věděla jsem, že na kočku si troufne kdokoliv. Ale já nebyla jen tak ledajaká kočka.
Byla jsem Šelma.
Takhle si přezdívám. Mám totiž schopnost měnit se na jakoukoliv šelmu. Psovitou i kočkovitou. Můžu dokonce měnit i baru srsti, ale raději zůstávám u normálních běžných barev. Poprvé se tohle nadání projevilo, když mi bylo asi tak deset. Přála jsem si být hezkým tygrem sibiřským a bum! Narostla mi srst, změnilo se celé mé tělo a já se v postely změnila v tygra. Bylo to úžasné. Ale chvilku mi trvalo, než jsem přišla na ot, jak se změnit zpátky na normální dívku.
Abych řekla pravdu, teď už mi je něco kolem stovky let.
Ano, narodila jsem se roku 1912, to bylo před sto lety. Zažila jsem obě světové války a zažila no...mnoho nepříjemností. Ale držela jsem krok s dobou.
Pocházím normálně z Čech. Ale procestovala jsem Chorvatsko, Turecko, Itálii a teď pojedu do Skotska. Docela mě to baví. Než mě chytila hlídka.
Zahnala jsem myšlenky na to, co se stalo. Nad mojí hlavou zapískalo káně. Docela určitě to byl můj otec. Ten se dokáže změnit v jakéhokoliv létajícího dravce. No a matka v jakéhokoliv lichokopytníka. Byla to prostě zvířecí rodinka. Normálně se jmenuji Elea, ale lidé mi spíše přezdívají Šelma. Líbilo se mi to.
Byl večer. Domů to nestihnu, to je odsud tak hodina cesty (pokud se mi podaří někde čmajznout peníze a nastoupit do busu).
Zkráceně řečeno - byla jsem v Praze. Zajali mě a odvedly do Zoo. Šílený. Samy krachnou a lámají si hlavy tím, jak se sem dostala lvice.
To ti vysvětlím později.
Doběhla jsem k silnici a zrakem našla autobusovou zastávku. Vlezla jsem za roh a změnila jsem se na normální dívku.
Došla jsem na atobusák a pročetla si jízdní řád. Autobus mi jede až za čtvrt hodiny.
Bože.
Na rameni mi přistálo káně.
Pár lidí kolem mě vykřiklo úžasem a začalo si mě a káně fotit. Pohladila jsem káně po hlavě a ono mě klovlo do prstu. Zasmála jsem se.
Lidi to začalo po chvilce nudit a tak si šly zase svou cestou.
,,Co budeme dělat?" zašeptala jsem.
Káně seskočilo a změnilo se v muže ve středních letech s krátkými černými vlasy a vypracovanou postavou.
,,Eleo, měli jsme o tebe strach. Jak ses sem dostala?"
,,Na dlouhé povídání."
Myslím, nebo vím, že jsme jediná rodina na světě, která se dokáže měnit. Nevím. Ale je to překrásný pocit a já bych se tohohle nevzdala nikdy, i kdyby mě to mělo stát život.
,,Máš nějaké peníze?" zeptala jsem se ho.
,,Jo, naštěstí jo. Ale pak nám budeš muset odvyprávět, co jsi proboha dělala."

Pán Moci - 68.

9. ledna 2013 v 15:21 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
68.

Crosley s Rowem Willovi řádně vysvětlili, co má udělat. Will si povzdechl. Věděl, že s sebou může vzít maximálně Stína a ten stejně bude po většinu času létat po jeho boku. Crosley mu dal mapu s vyznačeným místem setkání. Willovi ještě vysvětlil, že na něj dotyčný Horgan bude čekat jen tři dny. Will přikývl.
,,Za hodinu budu připraven na cestu. Ještě něco?"
,,Teda co vím, tak ne. Běž se rozloučit se svými přátely a sbal si. Pak můžeš vyrazit."
Will přikývl, uklonil se a odešel. Ihned zaběhl za svými přátely sdělit jim tuto novinku. Adéla byla smutná, ale také byla ráda, že se Will zase trochu provětrá. On prostě nikdy nebude mít klid. Iris s Rikem to brali jako samozřejmost, smály se a vtipkovaly. Will se jim nedivil. Oni byli šťastní.
Kam poletíme, šéfe?
To byl Stín. Nějak vytušil, že ho Will chce vzít s sebou. A on se nezkrotně těšil.
,,Stíne, vysvětlím ti to potom."
Dráček, který byl uvelebený na postely tiše zabručel. Zašklebil se a vyfoukl proužek dýmu. Will nad ním mávl rukou.
,,Musím si sbalit ještě nějaké věci a pak sem zase přijdu."
,,Mohu ti pomoct." nabídla se rychle Adéla.
,,Jestli chceš."
Adéla se zvedla a vyšla za Willem. Ten nějak instinktivně vycítil, že mu chce něco říct, ale ne před přáteli. Když byli dostatečně daleko od komnaty, Adéla spustila.
,,Víš, mám pro tebe jistou radu, která by ti v několika případech mohla pomoci zachránit si kůži."
,,Neříkáš to nějak nadšeně."
,,Protože se tady budu svíjet ve strachu o tebe."
,,No, Crosley naznačoval, že si tě vezme do parády, takže asi moc času na přemýšlení nebudeš mít."
,,No to je jedno. Teď ta rada: tam kam poletíš, bude určitě poušť. První pravdilo, nesmíš si sundat oblečení, jinak se ti voda bude z těla vypařovat rychleji. Vodou nikdy nesmíš plýtvat. Musíš cestovat v noci, ráno a večer. Odpoledne je největší vedro a je to velice nebezpečné, takže se schovávej ve stínech nějakého stromu, či si postav přístěnek. Vyhýbej se styku s ostatními. Vyzvali by tě na boj a oni jsou většinou intrikáři. No, tohle jsou myslím všechny důležité rady, které potřebuješ na přežití."
Will se nadechl. Věděl, že Adéla nemrhá dechem jen tak pro nic za nic. Tohle jsou životně důležité informace.


Šéfe, něco se děje.
Will s sebou trhnul. Měl už vše sbaleno a právě se chtěl zajít rozloučit, když se mu v hllavě ozval Stínův hlas. Adéla si toho všimla. Tázavě se zadívala na Willa. TEn jen pokrčil rameny a přetlumočil Stínova slova. Pak společně s Adélou vyběhli ke komnatám.
Když tam doběhli uviděli Iris s RIkem jak se líbají. Will ztuhnul a nevěděl, co má dělat. Adéla jen kývla a tiše jako myška odešla. Will byl šokovaný. Vůbec si nevšiml, že by se mezi Iris a RIkem něco sepnulo. Iris si Willa všimla a rychle se od Rika odtrhla a překvapeně zamrkala. Riko se na ní tázavě zadíval, pak ke dveřím, spatřil Willa a zrudl jako ohnivý drak.
,,Ehm...ee...no...Wille..."
Will se vzpamatoval a široce se usmál.
,,Tak konečně! Já už si říkal, kdy se z váš něco vyklube! Ale nečekal jsem toto. Přišel jsem se s vámi rozloučit."
Will hodil varovný pohled po Stínovi, který se otřásal dusivým smíchem.
Vážně to svým přátelům přál. Jeden se hodil k druhému a naopak. Will z toho byl šťastný.
,,Ehm...jo."
,,Riko, Iris, přeji vám všem hezké dny a budu se těšit, až vás dva zase uvidím. Přece jen je ta cesta sakra!" Stín mu popálil kalhoty, ,,zapeklitá. Tady Stín říká, že bychom už měli jít."
,,Ahoj Wille. A drž se. A opovaž se někým nechat zajmout. Tentokrát tě nikdo nezachrání." řekli oba, jako by se na tom shodli.
Will se široce usmál, objal je a pak odešel na nádvoří. Tam si vyzvedl svůj vak s jídlem, pitím, přikrývkami a přístěnkem a vydal se za brany hradu. Tam měl smluvené místo s Rowem a od tamtud odletí na jih.

Loučení s Rowem bylo snad ještě těžší. Jako by se tihle dva už neměli nikdy setkat. Will měl obavy, že má možná pravdu. Pak se změnil. Vak mu zmizel a vůbec jeho celé tělo se vyměnilo za okřídleného jednorožce. Will pohodil hlavou, přitiskl se k Rowovi. Ten ho pohladil po čumáku.
,,Tak se drž, můj synu."
Will se málem rozbrečel, ale pak se ovládl. Vyběhl do lesa a pak se Stínem po boku vzlétli k nebi. Letěli za sluncem.


Adéle byl Willa líto. Nikdy neměl moc klid. Stále něco řešil, dělal, zachraňoval a tak dále. Zato Adéla se jako duch plížila po hradu a okolí, bavila se s lidmi, nebo rozmlouvala se svou tygřicí.
A posla zaslechla dříve, než se objevil za rohem.
Zastavila se a vytasila malou dýku. Nevěděla, že je to posel. Jen slyšela rychlé kroky a supění muže. Když muž vyběhl zpoza rohu, málem se napíchl na Adélinu dýku.
,,Panebože!" vykřikl a zastavil se.
Adéla ruku s dýkou nespustila.
,,Co chceš?" zavrčela.
,,Nesu vám vzkaz od pana Crosleyho. Chce s vámi mluvit."
,,Kde sídlí?"
,,Západní věž nahoře. Tam najdete jeho pracovnu."
Adéla poděkovala, zasunula si dýku do opchvy a vyběhla tam, kam jí posel navedl. Pak vystoupala na schodech. Docela překvapeně zjistila, že je tam těch komnat více, ale Crosley měl svoji úplně nahoře. Adéla se upravila a zaklepala. Komorník vyskočil ze židle, na které podřimoval.
,,Pane Crosley, přišla za vámi slečna Adéla."
Crosley něco zamumlal a komorník Adélu vpustil dovnitř.
,,Ahoj Adélo! Prosím, posaď se."
Adéla se pokorně posadila a čekala, až vůdce Horganů začne.
,,Takže Adélo, přemýšlel jsem, že by ses mohla přidat k nám k Horganům. Row se osobně nabídl, že by tě vytrénoval jako Willa. Ten áuž více tréninku nepotřebuje."
Crosley mluvil ihned narovinu. Nechodil kolem horké kaše. Adéla nevěděla, jestli je to dar nebo prokletí, přesto jí teď trápila jiná otázka.
Má se přidat k Horganům nebo ne?
Nevěděla, jestli chce mít život plný dobrodružství. Ale nějak tušila, že by byla chyba odmínout nabídku. Nějak tušila, že bez dalších dobrodružství by její život neměl smysl.
Rozhodla se.
,,Ano, chci se stát členkou Horganů."
Najednou se kolem jejího krku rozzářil oheň. Bylo to zajímavý. Crosley se usmíval. Najednou jí něco začalo škrtit. Zalapal po dechu. Trvalo to jen chvilku, přesto se jí tohle vrylo do paměti. Na holé kůži jí zastudil kov. Byl to náhrdelník. Normální stříbro, ale na její hrudní kosti se houpalo písmeno A. Bylo zatím bronzové. Podobný náhrdelník viděla i na Willovi a Rowovi. To písmeno byl začátek jejího jména. Vlastně i toho pravého Adrastéia. Obojí bylo jakžtakž stejné. Crosley se na ní usmál. Otočil se a něco pošeptal svému rudému drakovi do ucha. Drak seděl na opěradle židle. Drak kývnul a pak vzlétl. Vylétl ven oknem.
,,Row za chvilku přijde a společně půjdete do líhně."

Aila a její osud - 11.

8. ledna 2013 v 16:46 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Tak zase po dlouhé době jsem se rozhoupala k napsání povídky (ne, že bych nechtěla, ale jaksi jsem na to neměla čas). Jak jste prožily Vánoce a svátky? :D

11.
Probudila jsem se celkem brzy. Podle svěžího, ale trochu nasáklého vzduchu jsem poznala, že pršelo a teď se spadaná voda vypařovala. Také jsem poznala, že jsme stále v kleci. Ten stísněný prostor moje mysl cítila a viděla. Otevřela jsem pomalu oči. Naštěstí mi do očí nesvítilo slunce, protože bylo zataženo. Byla jsem stále v podobě sokola. Jak se to stalo? Nikdy se tohle neprojevilo, až teď. Mnohokrát jsem se dívala na ptáky a přála si létat, ale nesplnilo se mi to. Nevím. Moje sokolí smysly také zachytily pach člověka - blíže řečeno Nathana. Páchl jako by byl někde u ohně To mě jaksi znepokojilo. Zjistila jsem, že ležím na studeném povrchu klece. Na podlaze. Zatřepala jsem hlavou, roztáhla křídla (a hle! ona mě poslouchala!) a vzlétla na pozlacené bidýlko. Nathan ležel a díval se do stropu. Když uslyšel šustění mých křídel, sedl si a ohlédl se po mě.
,,Dobré odpoledne." pozdravil.
Ráda bych mu odpověděla, ale jen jsem zapískala.
,,Jak se máš? Co křídla?"
Roztáhla jsem křídla, zamávala jimi a zapískala radostným tónem. Nathan pochopil. Pak ho asi něco napadlo, protože se otočil a začal se hrabat ve svém šuplíku. Pak vytáhl tablet, něco tam chvíly 'tukal a pak mi ho podal.
,,Jak to, že jsi se změnila?"
Zjistila jsem, že je přede mnou dotyková klávesnice. Měla jsem zobákem na'tukat odpověĎ.
To kdybych věděla.
Jednoduchá a zároveň pravdivá věta. Nathan se na ní zadíval a zamračil se.
,,Takže jsi nevěděla, že máš tuhle schopnost?"
Přikývla jsem.
Nathan naklonil hlavu, jako by přemýšlel.
,,Máme tu knihovnu. Můžeme spolu něco zjistit."
zapískala jsem.
Na něco jsem si vzpomněla. Na něco, co by mohlo změnit moje myšlení o Nathanovi. Dala jsem do toho zapískání všechnu naléhavost. Nathan mi podal tablet a já na něj rychle naťukala otázku.
Patříš k nim? Nebo jsi tady jako špeh? A říkej pravdu.
Nathan si to přečetl a zamračil se na mě.
,,Tady ne. Vezmu tě ven, ale nesmíš uniknout. Prosím. Všechno ti vypovím venku."
No, když do mě vkládá tolik důvěry. Uvidíme, co mi řekne.
Nathan si oblékl pracovní rukavici, abych ho nezranila drápy a na chvilku mi nasadil nějakou divnou čapku, která mě oslepila. Pak mi ještě kolem nohy uvázal provázek, abych nemohla uletět moc daleko. Pak vyšel ven.
Ihned nás přepadl nějaký muž. Smrděl po cigaretách a alkoholu.
,,Kam s ní deš Nathe?" prskl.
,,Ven. Potřebujeme oba na vzduch." odpověděl Nathan klidně.
,,Opovaž se jí nechat uniknout, jinak ti dám přes hubu!" křikl muž a prskl na mě.
Fuj.
,,Jasně, Johne."
Nathan se se mnou vydal po schodech dolů, pak ještě nějakými chodbami a pak jsem ucítila, jak mi peří načechral svěží vzduch.
Šťastně jsem zapískala a zamávala křídly.
Nathan mi sundal tu divnou čapku a já se na něj zadívala. Černý rozcuchaný vlasy mu neposedně padaly do jeho blištivě modrých očí.
Čekala jsem.
Nathan po chvíly začal. Byly jsme už dosta daleko od toho domu, kde mě vězní.
,,Máš dobrou paměť. Jsem tady tajně, abych se vyzvěděl plány Černých jestřábů. Vím, že mi asi nevěříš, ale je to pravda. Proč jsem tě asi hlídal? Achm jak tě mám přesvědčit? Černí jestřáby prostě kují pykle a my musíme včas odhalit co. Tentokrát je to něco důležitého, něco, co by mohlo ohrozit oba dva světy. Ale k uskutečnění toho plánu potřebují tebe. Proto jsou tak šťastní, že jsem tě chytnul. Bylo to lepší, než abys ses rozplácla o zem."
Ještě že vzal ten tablet, protože jsem měla otázku, která by mu mohla pomoct.
Jaká byla tvoje minulost?
Nathan trochu zbledl, ale odvyprávěl mi jí.
,,No, nebyla nějak růžová, ale dalo se to přežít. Když mi byli tří, rodiče zmizely. Starala se o mě teta, ale ta brzy skapala na AIDS. To mi bylo osm.
Pak mě našli Fialové kápě.
Vycvičovaly mě ve všech oborech. Jsem jejich nejlepší zvěd. Proto mě před pár měsíci zmlátily, zranily a poslaly sem. Víš, vypadalo to věrohodněji. Dobře vycvičenej kluk, kterého přepadly muži ve filavých pláštěnkách. Přijaly mě a já jsem se stal jejich nejlepším členem. No a pak ses sem dostala ty. A pokračování už znáš."
Otupěle jsem stála na jeho ruce. Měl smutnou minulost, ale také jsem docela ráda, že vlastně patří k nám. Najednou jsem zavrávorala a kdyby mě NAthan nechytil, tak bych si asi utrhla nohu (protože jsem jí měla obvázanou provázkem).
Před námi stál nějaký klučina. Byl bledý, měl slámové vlasy a tvář krutou a trošičku narudlou vztekem.
,,Co chceš, bledoune?"
,,Nic Nathane. Jen toho sokola. Vůdce nám nařídil, abychom mu ho předaly, protože bude lámání křidýlek!" Strašně se zasmál a já se otřásla. Nathan ustoupil.
,,Proč?"
,,Aby neulétla, ty idiote."
Cítila jsem, jak mi Nathan naznačuje, abych si pokusila rozvázat provázek. Pomalu podal rukavici a i semnou tomu klukovi. Ten si ji nasadil a zašklebil se na mě.
,,Ahoj, pipinko."
Pobouřeně jsem zapískala.
Provázek u mé nohy povolil. KLučina si toho zatím nevšiml.
,,Budu ti říkat ukřičená pipina."
To mě naštvalo. Pískla jsem a klovla ho do oka. Kluk vykřikl bolestí. Fuj. Roztáhla jsem křídla a vzlétla. Když jsem se otočila, kluk tam řval a z oka se mu řinula krev. Nathan byl naštěstí pryč. Aspoň to nebude na něj. Chtěla jsem odletět, když jsem zjistila, že nevím kde jsem. Kolem bylo město. Obrovské město. Rozlétla jsme se k městu a začala hledat něco, po čem by jsem se orientovala. To město jsme vůbec nepoznávala. Zjistila jsem, že se den schyluje ke konci. Sakra. Doletěla jsem k malému javoru, usadila jsem se tam, zapískala a usnula.

Zatímco Aila spala, Ethen s Raulem se neúnavně hádali o směru jízdy. Neměly ponětí, kam by mohli Ailu odvézt. Potřebovaly se zkontaktovat s Nathanem, ale to bylo příliš nebezpěčné. Ethen si poraženě vzdychnul.
,,Jak jí máme najít? Samum není pes, který by šel po stopě. A není věštkyně, aby jí dokázal vidět někde bůhví kde. Co máme dělat?"
Ocitly se ve slepé uličce. Raul však dostal nápad.
,,Víš Ethene, některé meče mohou ukazovat cestu. Tenhle by nemusel být výjimkou."
,,Můžeš to zkusit. Taky jsem o těhle mečích slyšel ve starých legendách a bájích."
Raul se dotkl špičky meče. Sice ho to zabolelo, ale meč mu ukázal jakýsi normální domek. Před ním byla cesta. Domek byl natřený nabílo a kolem stály malé javory a...
Obraz zmizel. Raul vyjeveně civěl na meč.
,,Viděl jsem dům s cestou. Byl bílí a cesta byla lemována javory."
,,Takže to se zúžilo na nějaký pěkný a drahý domy." (na vysvětlení - v Americe jsou javory vzácné, myslím).
Ethen si povzdechl a pobídl svého koně. Samum šel před nimi a rozhlížel se kolem sebe. Právě byli v jakýmsi městě. Nebo aspoň u jeho kraje. Ani nevěděly, jak blízko a přesto daleko jsou od Aily, která se schovávala v jendom z javorů.