Listopad 2012

Pán Moci - 66.

30. listopadu 2012 v 17:53 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a po dlouhé době sem dám další kapitolu Pána Moci. Dlouho jsem se na to těšila. Tak co? Jak se vám líbí HU3?

66.
,,Tak co mi chceš říct?" optal se Will hned jak Adéla zabouchla dveře.
Dívka si sedla a chvilku mlčela. Will si také přisedl a byl celý nedočkaví. Co mu chce říct? Co se to tu vůbec děje? Pak Adéla začala.
,,Wille, je tu něco, co ti musím říct. Něco o mé minulosti..."
A tak mu to vyprávěla. Vyprávěla mu o svých schopnostech, o ostatních warobdech a o jejím životě na druhém světě. Will byl dobrý posluchač. Nepřerušoval, ale jen někdy povytáhl překvapeně obočí. Věděl, že mu Adéla něco skrývá, ale nikdy si nemyslel, že něco tak velkého.
Když Adéla skončila, sotva mluvila. Na obloze se objevili červánky a Will vstoupil na balkón. Musel to vstřebat. Opřel se o zábradlí a sklonil hlavu. Od té doby, co sem s Rowem připutovali uběhlo již mnoho měsíců. Will věděl, že teď už mu je něco kolem patnácti a taky se to na jeho těle podepisovalo. Svaly takové, jaké by měll správný kluk mít. Hnědé rozcuchané vlasy a tvrdý výraz. Adéla k němu přikročila. Byla krásná. V záři zapadajícího slunce vypadala jako anděl. Lehce se ho dotkla. Will nic nenamítal a tak se k němu přitiskla a zavřela oči.
,,Wille, vím, že to je pro tebe těžké, ale je to jen moje minulost. Stála jsem to já."
Will na ní pohlédl. Usmál se.
,,Jako vždy máš pravdu."
Je to jen její minulost. Byla tvrdá a smutná, ale to vše už bylo. Will uchopil její tvář do dlaní a pomalu se k ní přibližoval. Adéla nic nenamítala a tak jí políbil.
Adéle se málem podlomila kolena. Mírně se zachvěla dala Willovi ruce kolem krku.

Riko u asi po sté spálil ten samý strom. V krku měl sucho a teď začal kašlat. Jeho druhé jjá mu nedalo ani pět minut klidu nebo vůbec šanci si něco ulovit.
Nic si neulovíš.
Můžu to zkusit!
Ne, máme práci.
Poprvé od té doby, co přijmul draka jako své já ho neuposlechl. Vydal se hlouběji do lesa. Nasával vzduch aby zachytil pach nějakého zvířete. Naslouchal, jestli neuslyší nějaký šramot. Našlapoval tiše a skoro se plazil po zemi. Náhle zachytil zvuk. Byl to klapot malých kopítek. Trochu se nadzvedl a zadíval se směrem, odkud se zvuk ozval. Byla to překrásná srna, která právě doběhla ke keříku a dala sedo jezení. Drak se k ní pomalu plížil. Zase byl přitisknutý k zemi.
Výhodnější by pro tebe bylo jí zabít z výšky. prohlásilo jeho já.
Srnka nic nevycítila a dál se sytila na bobulkách. Drak se přikrčil, rozhodnut vyskočit. V očích mu plála nenasytnost.
Pak skočil.
Dopadl přímo na srnu. Ta vydala nějaký zvuk a drak se jí zaryl tesáky do krku. Srna ještě s sebou párkrát trhla než zemřela. Drak se dal ihned do jezení. I kdž to byl normální kluk ve své druhé podobě, tak se mu dokonce i chuť změnila.
Brzy měl spořádanou celou srnu. slastně si povzdechl a odešel od mršiny.
Vskutku máš lovení u mě na výbornou.
Děkuji, mistře.
Ale přesto mě budeš poslouchat příště, jasný?
Pokud mě nebudete tak hnát. Týdny jsem už nejedl!
No jo no jo...
Riko rozepjal křídla a připravil se k tomu, že vzlétne, když ho zasáhla šipka z kuše. Prudce se otočil a zavrčel. Stál tam jezdec na koni, v ruce měl kuši s šipkami a lahvičky s jedy. Riko to nevěděl, ale byl to přesně ten samý jezdec, který napadl Adélu. Riko si vtrhnul šipku a zlámal jí. Pak zvedl hlavu do výše a začal se nadechovat, že jezdce spálí. Pak si to rozmyslel. Mávnul tlapou a drápy se zasekli do muže. Ten zařval a spadl z koně. Ten stál, skoprnělí a ani se nehnul. iko by se vsadil, že ani nedýchá. Muž s ekolébavě postavil na nohy a drak zjistil, že je opilí. Odfrknul si a dal ránu pěstí muži do spánku. Jezdec se ihned svezl na zem. Riko si od něj vzal lahvičky, které si jezdec nově koupil.
Bez mé jediné rady jsi prokázal odvahu a tvrdou zkušenost. Ty lahvičky se budou hodit, protože tě jezdec právě otrávil. Co nejdřív se stav za svou přýtelkyní Iris, ta ti určitě pomůže.
Riko přikývl. Stiskl tlapu, ve které byli lahvičky plné jedu a vzlétl. Párkrát ještě mávnul křídly a pak už jen plachtil.
Přistál před branou. Strážní na chvilku zkoprněli a strachy málem omdleli, ale pak, když se Riko změnil, si oddechli. Riko vešel do hradu. Ihned přeběhl do jejich komnat.
Iris našel téměř okamžitě. Seděla a povídala si s Willem a Adélou, kteří se smáli. Riko se zastavil a zachrčel. Iris ihned zvedla pohled a když si všimla rány na stehně. Iris k němu přiskočila.
,,Riko! Co se ti stalo?"

Adéla si všimla zápachu jedu v místnosti.
,,Riko, ty jsi otrávený, že?"
Riko se na ní udiveně zadíval.
,,Jak si to poznala? Ano." pronesl.
Ale Adéla věděla, že toho jedu je tu více.
,,A máš ještě nějaké lahvičky v ruce, že? Můžeš mi je podat?"
Riko jí je dal. Adéla je mrštně všechny otevřela a vylila je do sebe. Riko zbělel.
,,Panebože! co jsi to udělala...?"
,,Hodně starý jed. Ale účinkuje bezvadně. Protilákta se skládá z léčivé byliny Urawagy a Klidky. Dále tam Iris musíš přimívhat šťávu z jablka a pár vysušených lístků. A on se vyléčí."
,,To je tohle! Tuhle protiláktu mám tady!" vykřikla Iris a odspěchala do své části komnat.
Riko klesl na jednu židli a zadíval se na Adélu. Ta jen zavrtěla hlavou.
,,Na dlouhé povídání." pronesla neutrálně.
Will přikývl a ořel se o židli. Vtom přispěchala Iris a vyndala lahvičku, v níž byla nazelenalá tekutina. Iris jí trochu vylila na ránu po šipce a zbytek zase schovala. Riko si to chvilku přemýšlel, než se mu zamotala hlava.
,,Já jsme lidi tak una-" větu nedokončil.
Přátelé uslyšeli jen dlouhé zachrápání. Vyprskli smíchy a pak odnesli Rika do postele. Iris se nad ním ještě sklonila a krátce ho políbila. Will se na ní šokovaně podíval. Adéla o tom věděla.
,,Na dlouhé povídání Wille." pronesla a zasmála se.

Konečně

27. listopadu 2012 v 17:26 | Michaela Fabianova |  Horganuv Ucen
Konečně!
Konečně jste se toho dočkali.
Horganův učeň 3 je hotov.
Jsem moc ráda, že jsteměli trpělivost.
Blog bude ihned zase v provozu :D
Holky a kluci,
přeji Vám hodně krásné počtení :D

Knihu naleznete zde:
http://ulozto.cz/x96bqCg/horganuv-ucen-3-doc

Zdraví,
Michaela Fabianová

Již brzy!

19. listopadu 2012 v 16:16 | Michaela Fabianova |  Horganuv Ucen
Ahoj holky a kluci, nebo-li všichni, co toto čtete. brzy se dočkáte HU3! Přesné datum ještě nevím, ale bude to brzy! Pak dám chvilinku pauzu a dám sem moji další knihu, o které vás seznámím později. No a pak přichází na řadu Cesta za Hranice chápání. Ale to až někdy buď koncem tohto roku, nebo začátkem toho dalšího.

Doufám že se těšíte!
Miška Fabianová

Aila a její osud - 8.

18. listopadu 2012 v 16:16 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
8.
Aila si podrobně vyslechla Ethenovo líčení. Od té doby, co ji Raul poranil uběhli už dva dny. Ethen jí mezitím zkoušel dát různé teorie jak porazit Černé jestřáby. Samozřejmě se snažili zjistit jejich slabinu, ale nedařilo se jim to. Aila si pak musela přečíst nějakou bichli, ve které by mohla najít odpověď na její otázku - proč já? Samozřejmě asi byla v dějinách první, která má tuhle moc, či schpnost.
Jednoho dne jí Ethen zkusil vyděsit tím způsobem, že vešel do jejího pokoje převlečený za Černého jestřába, a ještě k tomu s dýkou potřísněnou kečupem (samozřejmě Aila si myslela, že je to krev). Vyskočila na nohy, přitom trochu sykla, když ucítila bolest v zádech. Skočila na Ethena a rychlostí geparda a silou medvěda ho svalila na zem. A pak ho začala škrtit a ještě k tomu mu hlavou mlátila do podlahy. Když mu skouzla kápě, Aila ho pustila a odšoupala se na druhou stranu místnosti.
,,Panebože..." zašeptala a z očí jí vytryskli slzy.
Ethen si promnul krk. Začal se mu tam dělat otisk jejích dlaní,
,,No...musím říct, že máš fakt sílu, ale pomalu raguješ."
,,Málem jsme zalitovala, že jsem tě neuškrtila."
,,Viď že to nemyslíš vážně."
,,To nevím."
Po Ethenově tváři se mihl strach, rychle zamaskovaný vyrovnaností. Aila zavrčela a sáhla si na ránu. Slyšela, jak obvaz začvachtal a když se podívala na vlastní ruku, uviděla krev.
,,Ethene. Ty seš fakt magor." za ty dny mu začala tykat.
Ethen pozvedl obočí, ale když spatřil její krev na ruce, pochopil.
,,Lehni si, vyměním ty obvazy a zkusím vyrobit nějaký lék z bylinek."
Aila si odmotala obvazy a podala mu je. Ten je vzal a odešel. Aila předstoupila před zrcadlo. Zjistila, že se změnila. Docela ji vyděsilo, že je hubenější. Pravda, moc nejedla, ale obavy a strach ji pěkně zřídili. K otmu ještě obrovská ztráta krve. Ethen shání novou, aby jí mohl doplnit. Otočila se. Spatřila jeden krvácející šrám ze čtyř. Vtom do pokoje všel Ethen s Raulem. Raukl odvrátil pohled, když spatřil šrámy. Ethen prostě přešel místnost a naznačil jí, aby si lehla.
,,Mám pro tebe připravenou jeden bylinkový výtažek. Možná by ti mohl pomoci. Ale bojím se, že by to tvoje tělo neuneslo a nezabilo by tě to."
Aila ztuhla. Ten zbytek krve jako by ztuhnul. Do žil se jí vehnal strach.
,,Tak moment, tohle jsme si nedomluvili. Raule, kdo to vyrobil...?"
,,Já." špitl Raul.
,,Ty mě asi chceš fakt zabít." zamumlala si Aila pro sebe.
Lehla si a Ethen jí začal natírat výtažky na šrámy. Aila občas sykla, protože se jí rozpálilo celé tělo. Raulova mast ale měla blahodárný účinky. Kolem ran kůže zchladla a uklidnila se. Aila si povzdechla.
,,aaaach, to je....ÁÁÁÁÁ."
Aila yskočila a začala skákat jak splašená slepice.
,,Ailo, uklidni se, prosímtě, to je jen na chvilinku!"
mluvil na ní Ethen, ale Aila stále skákala. Kolem rány jí bodalo a to tak, že si myslela, ž ejí tam píchají dýky.
,,Ailo, vykrvácíš, jestli se neuklidníš."mluvil Ethen.
,,Já myslím, ža bys jí měl zase násilně uklidnit. Nebo jí chceš nechat, ať vykrvácí?"
Ethen přikročil k Aile a pak jí pvně chytil. Dívka s sebou škubala a mlela s sebou, ale Ethen byl silný. Dovlekl jí k posteli a silně jí přišpendlil k posteli.
,,Jen se uklidni, ano?"
Aila se uklidnila, protože Ethenovi dlaně, které jí drželi ramena nepovolovali. Její hruď se jí zvedala a zase klesala. Byla rozrušená, vyděšená. Bolest v zádech stále byla. Ethen pomalu sundal ruce z jejích ramen.
,,Tak. Raule, teď budu potřebovat nějaké obvazy. Sice už to je zašité, ale stále z otho protéká krev."
Ethen se postaral o obvázání a pak nechali Ailu, ať se vzpamatuje. Krůpěje potu jí smáčeli tvář. Byla vyčerpaná, ale moc.
,,Já musím, jít spát." zamumlá a pak už jen žuchne do přikrývek.
Ethen ji přikryje a pak spolu s Raulem tiše opustí místnost.

Raul s Ethenem se usadili u krbu. Chvilku byli potichu. Raul byl nesvůj, nevěděl, kde začít. Tak prostě začal.
,,Ethene, co jí tajíš?" optá se.
Ethen trochu překvapený náhlou otázkou odpoví.
,,Nic?"
,,,Ethene, pokud jí něco tajíš a ona to zjistí, tak budeš mít hodně velký problémy."
,,Hmm. Asi máš pravdu.S Sám víš, že na tomto světě jsem už dlouho. A ty taky. Ostatně členství ve Fialových kápí nám dává i nesmrtelnost, že? Ale je tu ještě něco. Aila už dlouho přemýšlí nad dvěmi věcmi - Nad tím, proč má zrovna ona nadpřirozené schpnosti a kam zmizeli její rodiče a co jsou vlastně zač. Ale ještě ení připravená naospovědi. Ještě ne. Já totiž vím, jak celý příběh začal, ale i tuším, jak skončí."
Raul se zavrtěl na židli.
,,Aha. To jsem asi neměl vědět, že?"
,,Ne ne, potřeboval jsem se s tím někomu svěřit."
,,Jo."

Aila stála u dveří a poslouchala. Věděla, že na ně tohle divadýlko zapůsobí, ale nečekala, že se toho dozví až tak moc. Zachvěla se. Takže je teď nesmrtelná? Co si sakra o tom všem má myslet? A ještě jedno - ty otázky, jak o nich mohl vědět. Vždyť o nich ani nepípla. Aila klesla na postel a pak už se jen dívala ven, jako v tranzu...

Pán Moci - 65.

17. listopadu 2012 v 15:52 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
65.

Adéla přišla do komnaty a pak se zhroutila. Sedla sina křeslo a plakala. Nevěděla, co to do ní vjelo, ale prostě se jí chtělo brečet. Všechno bylo tak složité. Jak má Willovi říct, že jí je už ěco přes pár tisíc let? To nevěděla. Nechtěla ho urazit, ani mu nechtěla vnuknout představu bestie, která zabíjela lidi. Ale ona se jen bránila. Někdo jí položil ruku na rameno. Otočila se a pohlédla do očí Iris. Stála tam nad ní a ve tváři měla starostlivý výraz.
,,Co se děje Adél?"
,,Ne, to nic..."
Adéla už to v sobě nemohla dusit. Potřebovala to někomu říct.
,,Iris, potřebuji ti něco říct."
Viděla, jak se Iriisin výraz proměnil z ustaraného na zvědavý, ba či dokonce podezíravý. Adéla se zhluboka nadechla.
,,Víš Iris, je tu něco, co bych ti měla říct. Něco o mé minulosti..."
,,Pokračuj." vybídla ji Iris.
,,Mě je už něco kolem tisícovky. Já tu žiju už tisíc let. Pozoruji dějiny lidstva, jak se rodí a zse mizí. Já nejsem jen obyčejná dívka, já jsem..." Podívala se na svou kamarádku. Její obočí zmizelo pod ofinkou, jak byla překvapená.
,,Warobd."
,,Ehm...Adélo, můžeš mi vysvětlit, co přesně jsi? Warobd mi totiž nic neříká."
,,Já se nedivím. Na začátku dějin náš druh lidská rasa uctívala jako bohy. Pak přišla ta doba, kdy se vždycky něco zvrtne. Někdo obvinil jednoho z nás, že mu sežral ženu. Samozřejmě to nebyla pravda. My pojídáme jen zvířata. Lidské maso nám nechutná. Lidé proti nám povstali. Začala bitva. Já jsme věděla, že dříve nebo později nás lidé vyhubí a tak jsem utekla na druhý svět. Tam jsem přežívala a učila se boji a sebeobraně. Každý den jsem ale pozorovala hladinu vodní tůně, abych viděla, co se děje. Dějiny postupovali dál a na nás se zapomnělo. Tak jsem se vrátila. A potkala jsem vás."
,,A před kolika lety jsi se sem vrátila?"
Adéla se zamyslela. Její paměť sahala daleko, takže jí to trvalo podstatně déle.
,,No tak asi před pěti lety."
,,Uf...to je docela síla, co?"
Adéla se usmála. Podívala se na Iris. Dívka i přesto, že právě zjistila, že její kamarádka je skoro starší než samo lidstvo. Ale pak se Adéla málem zakuckala vody, které se napila, když jí Iris řekla, že chodí s Rikem.
,,Co-cože?"
,,Jo. Asi tak už dva dny. Kdyby jsi furt neutíkala bůhví kam, tak bych ti to řekla."
,,Chodila jsem do lesa..." raději zmlkla.
Iris ale byla zvědavá. Chtěla se o Adéle dozvědět víc.
,,Jak se vlastně jmenuješ doopravdy? A máš nějakou druhou podobu a...."
,,Pomalu Iris. Správně, tohle není moje skutečné jméno. Já se vlastně jmenuju Adrasteia."
,,Adrasteia? Není to náhodou bohyně osudu?"
,,Ano správně. Já jsme řecké bohy znala už od jejich stvoření. Tehdy ještě neměli jména. No a bohyni osudu se líbilo mé jméno - Adrsateia. Tak jsem se stala první jmenovkyní bohyně. Ale nikdo to neví. Jen ti, kteří už nejsou mezi živími a samozřejmě sama Adrasteia. A ty jsi první po tisíci letech, která se to dozvěděla."
,,Tak tohle už musím zpracovat."
Adrasteia se zasmála.
,,Moje durhá podoba je...no...nechceš to raději ukázat?"
Iris přikývla. Adéla ji vzala za ruku a táhla jí ven. Tam narazili na vojáky.
,,Paní Adélo, volá vás velitel Horganů Crosley. Máte za ním přijít do jižní věže."
Adéla přikývla. Pak se podívala na Iris a její pohled řekl Iris všechno.
,,Tak dobře."
Pak dívka vyběhla. Stráže se jí snažili dohonit, ale dívka byla moc rychlá.
Adéla se ohlásila tajemníkovi a ten jí ohlásil Crosleymu.
Dívka vešla.
,,Ach Adélo! Jsem rád, že jsi přišla. Doufám, že jsme tě nevyrušil...?"
,,Ne, ne, měla jsme právě volný čas."
,,Jen jsme slyšel, že na celý den někam odcházíš."
,,Ach, pokud vám to nevadí, tak to tajemstvím zůstane. To ale není to, kvůli čemu jste mě volal, že?"
,,Máš pravdu Adélo. Víš, Row už se nám dlouho neozval a my si začínáme dělat starosti. A tak jsme si myslei, že by ses po něm mohla podívat. Will stále leží na ošetřovně a..." zmlkl.
Adéla se zamračila. Pak si všimla, že Crosley se dívá z okna. Sledovala jeho pohled a pak zavýskla.
,,Pojďte, honem!"
Dívka společně s velitelem vyběhli z komnaty a běželi na nádvoří. Tam začal přistávat tmavě modrý drak s nějakým mužem na hřbetě. Iris s Rikem se k nim připojili a společně utvořili hlouček.

Will ucítil, že se k němu přibližuje známá mysl. Zapátral po ní a pak se široce usmál.
Wille! Já věděl, že budeš tady!
Jo Stíne, seš pašák.
Kde stojíš, nikde tě nevidím.
Já nestojím, nýbrž ležím na ošetřovně.
Co se ti stalo?
Potom.
Will se pokusil vstát. Ale z žeber vystřelila taková bolest, že mu to vyrazilo dech. Klesl zpátky do peřin.
,,Ach bože, já si ty žebra snad vyrvu z těla."

Potom, co Row se STínem a Světlem přístáli na nádvoří se Stín zmenšil a vyběhl do ošetřovny. Row se Světlem ho následovali. Věděli, že dráček tam neběží jen tak pronic za nic.
Chvilku ho hledali, až ho nakonec našli. Seděl u Willa a lísal se k němu. Will zvedl oči a jeho tvář se rozjasnila ještě víc.
,,Rowe!"
Row přišel k posteli a přisedl si. Hledal nějakou známku zakrvácených obvazů nebo vyčerpání, ale nic nebylo znát.
,,Co se ti stalo?"
Will mu vypověděl boj s Vlkodlakem a pak, jak ho zalehlo mrtvé tělo.
,,Takže ti zlámal žebra?"
,,Také jsem měl horečku, ale Iris si s ní hravě poradila. Pak mě dopravili sem na hrad. Horečku už nemám, zato žebra jsou stále polámaná."
Row přikývl. Věděl, o co ho jeho syn žádá.
,,Dobře, ale bude to trochu bolet."
Will malinko pokrčil rameny.
,,Na bolestuž jsem zvyklí."
Row se usmál, pak ale začal kouzlit. Spravování žeber dělal už mnohokrát. Ale ty Willovi byli skoro rozdrcené. Nevěděl, že Vlkodlak může být tak těžký, ale dávalo to jistý smysl. Will měl sveřepě setnuté čelisti, aby nevykřikl. Čelo mu brázdili krůpěje potu, ale vydržel to. Za půl hodiny byli jeho žebra zase celá.
Oba Horgani se svalili vyčerpáním. Row kvůli kouzlení a Will kvůli bolesti.
Ještě chvilku těžce dýchali, pak Will energicky vyskočil na nohy.
,,Kde je moje oblečení a zbraně?" Optal se nejbližší sestřičky. Ta přikývla odběhla pro ně.

Will vstoupil na nádvoří. Bylo teprve odpoledne a on byl rád. Iris právě rozprávěla s Adélou. Will odchytil útržky z jejich debaty.
,,-pak se mnou půjdeš do lesa, abych ti to mohla ukázat, jo?"
Will se připlížil za Adélu. Iris si ho sice všimla, ale nic nedala najevo. Když už chtěl Will na Adélu bafnout, otočila se s rukama založenýma na prsou a měla pobavený výraz.
,,Ha ha ha. Wille, ani tvoje schopnosti na mě nevystačí. Co třeba, kdybys s tím přestal. Slyšela jsme tě už když jsi vyšel s Rowem a Stínem z ošetřovny."
Will otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Byla to pravda.
,,Ahoj Iris." Pozdravil místo odpovědi mladou dívku. Ta se usmála a opětovala mu pozdrav.
,,No tak já půjdu. Stejně ještě něco musím zařídit." řekl Row a odešel za Crosleym.
,,Kde je Riko?"
,,Ach, ten zase někde poletává, určitě. Od té dby, co jsme tady na hradě chodí od poledne do večera trénovat. To jeho druhé já s ním nemá moc slitování."
,,No jo. Nedá se nic dělat."
Teď promluvila Adéla.
,,Wille, ukážu ti, kde budeš spát."
,,Ale to není..." všiml si jejího pohledu a zmlknul. Adéla ho chytla za ruku a táhla ho do severní věže.

Aila a její osud - 7.

12. listopadu 2012 v 17:08 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Já vím, že jste se na to těšili už dlouho, ale já měla víkend, který mě vydoloval a až teď vám dám další kapču. Omlouvám se...

7.
Konečně dojeli do vesnice. Byla to vesnice jako vesnice. Hloučky kluků a holek odcházeli ze školy s batohy přes rameno a bavili se mezi s sebou. Občas se podívali na dva jezdce na koních, ale jinak jim nevěnovali pozornost. Aila byla za to ráda. Jen kdyby věděli, kdo jsem.
,,Aspoň mi řekněte, jak se ten muž jmenuje."
Ethen jel vedle ní, takže se ani nemusela dívat, jak se Ethenova ramena otřásají v záchvatu smíchu. Ona tedy neví, co je tu k smíchu.
,,Pomůže ti to? Není to snad jedno?"
Aila zavrčela. On má štěstí, že ještě neumí ovládat svoje síly, protože by mu asi dala takovou facku, že by odletěl až na Mars. Ethen jako by si jí nevšímal. Aila nad ním bezmocně mávla rukou. Samum se v mysli pobaveně zasmál.
Docela tě štve, co?
,,Čteš mi myšlenky, Samume."
Na koně tedy moc nemluvil. Aila se ale stejně musela zabírat tím, kam jedou. Ethen nasměroval svou klisnu do jedné z těch smradlavých uliček, kde se nashromáždil až přebytek odpadků a bůhví čeho ještě. Aila se musela zasmát Samumově breptání.
Fuj, tady to smrdí. Teda Ethen a ten jeho kámoš mají smysl pro čistotu.
,,Tak a jsme tady. Koně zaveď tam."
Ethen ukázal na nějakou malou garáž. Samum zaryl kopyta do země. Aila ho táhla za uzdu a snažila se, aby se pohnul, ale on se sveřepě vzpíral.
,,No tak Samume! Koukej na tu klisnu! Ta je totálně v klidu!"
Ale já nejsem auto.
,,To já vím. Ethene, jak to vevnitř vypadá?!"
,,Jako koňská stáj."
Samum povolil. Opatrně nakoukl dovnitř. Vážně, byli tam stání pro koně. Ve žlabech byla voda a zrní. Všechno se blištělo čistotou. Samum tam s radostí vklusal. Aila se zasmála. Sundala mu otěže a sedlo. Samum se napil a blaženě zafrkal. Aila přehodila postroje přes dvířka stání. Ethen udělal to samé.
Ethen zaklepal na dveře. Chvilku se nic nedělo. Ethen už napřahoval pěst, že zabuší znovu, když se dveře otevřeli. Stál v nich docela malý mužík. Přikrčil se a něco zakřičel. Asi v Italštině.
,,Promiň Raule. To jsem jen já, Ethen. A tohle je..."
Raul zavětřil jako vlk, který pronásleduje kořist.
,,Dio mio! Ethene, tys jí našel..."
Aila věděla, o kom a o čem je řeč. Ale ten smrad se už prostě nedal vydržet.
,,Ehm...Dobrý den, pane Raule. Já se jmenuji Aila. Můžeme prosím dovnitř? Tady venku to...ehm...páchne."
Raul na ní přesunul pohled.
,,Máš pravdu, ragazza. Jen pojďte dál. Tady není bezpečné rozpravovat."

Když se usadili k šálku kávy (Aila si dala jen čaj), nastala trapná chvilka, kdy nikdo nechtěl začít. Aila se rozhlížela kolem. Čekala, že to bude nějaká bouda, ale překvapilo jí, že je to tu útulné. Hořel tu oheň, byli tu pohodlná křesla a byl tu dokonce i koberec a menší lustr. Na stolku byla káva, čaj a různé sladkosti. Na zdech byli ty nejhezčí obrazy - byli z dob války, ale nebyli tam rytíři a vojáci na koních. Ne, byli tam muži a ženy ve Fialových kápích a jejich protivníci, nepřátelé v černých kápích. Aila na ně užasle hleděla. Raul k ní přistouupil. nebyl zrovna malý, stále jí totiž převyšoval, ale také nebyl největší. Raul měl hnědé vlasy, zelené oči, které hrály humorem a měl vlídný úsměv. Na sobě měl prosté kalhoty a fialové triko. Na krku mu visel náhrdelník, který znázorňoval jezdce na koni. Zajímavé na tom byli, že postavě vlál plášť a byl fialový. A kůň byl vasázený jantary. Raul si jejího pohledu všimnul a vzal do ruky onen náhrdelník.
,,To jsem nechal vyrobit, když jsem byl mladý. Právě jsme vedli jednu z bitev s Černými jestřáby. Byla to prostě bitka jako bitka. Měl jsem ženu a ta tam byla se mnou. Ale tehdy se stalo to, že ji postřelili šipkou z kuše. Až moc pozdě se zjistilo, že šipka byla otrávená. Moje žena zemřela. Tohle je něco jako památka na ní."
Aile se stáhlo hrdlo. Sice tohoto muže znala teprve chvilku, ale i přesto k němu pociťovala příval sympatie. Když ale zjistila, čím si prošel, zvedla se v ní i úcta.
,,Aha, to je mi líto."
,,Už je to dlouhá doba. Ale ty s Ethenem jste sem nepřišli jen proto, abyste jste si poslechli moji minulost, že?"
,,To máš pravdu Raule, kvůli tomu jsme nepřišli. Potřebuji pomoct jí vycvičit. Máme na to ale jen málo času."
Raul naklonil hlavu, jako by o něčem přemýšlel. Pak přikývl.
,,Ale jistě, amico, rád ti pomůžu s výcvikem tvé alliveo. Tak pojďte, popovídáme si trochu o tvých schopnostech."
Společně se usadili a Raul s Ethenem začali probírat různé terorie, jak jí vycvičit. Aila je ale vůbec neposlouchala. Povídala si se Samumem a on jí vyprávěl a o jejích rodičích...
Víš Ailo, tví rodiče byli strašně milí. Milovali tě více, než vlastní život. Byli na tebe pyšní. Oni dva patřili k těm vyšším, dalo by se to říct jakoby Strážcům. Chránili rovnováhu obou stran. Fialových kápí a Černých jestřábů. Velice je zarmoutilo, když zjistili, že tě musí opustit, že se musíš postavit na vlastní nohy. Když jsme byl ještě hříbě, dali mi tví rodiče poslání. To ti ale řeknu, až nastane čas. Pak odešli na druhý svět. A čekají tam na tebe s dalším úkolem. Vím Ailo, že tě štve, že máš tak žalostně málo informací, ale více ti opravdu nemohu říct...
,,Hej Ailo!"
Raul s ní třásl. Aila zamrkala, zatřepala hlavou a zadívala se zmateně na Raula. Pak si vzpomněla, kde je a trochu se zastyděla. Raul vypadal ustaraně.
,,Není ti nic?"
,,Co by mi mělo být?"
,,No, dívala ses do šálku na čajj a pak si prostě...já nevím jak to říct...prostě buď jsi usnula, nebo jsi omdlela."
Aila střelila po Ethenovi pohledem. Díval se kamkoliv jinam, jen ne na ní. Kdyby pohled uměl zabíjet, byl by Ethen už rozkouskovaný, rozstřílený a uvařený.
,,To nic Raule, nic mi není. Asi jsem usnula, když jste tady rozebírali můj studyjní plán."
Raul se usmál a zase si sednul.
,,Víš co znamená mé jméno?" optal se Raul.
Aila zavrtěla hlavou. Něco jí to říkalo, ale nevěděla přesně, co to znamená.
,,Znamená to Moudrý vlk. Ironie je, že mi tvoji rodiče dali dar, či prokletí, a to, že se umím přeměnit do podoby vlka. Má to ale i výhody. Lidé si mě často pletou s toulavým psem. Pff...Ti jsou ale zaslepení..."
,,Nech toho Raule, prosím."
Ozval se Ethen. Stál těsně za Ailou, skoro jí dýchal na krk.
,,Tak jo, alliveo, s Raulem jsme vymysleli, jak ti pomoct s ovládnutím tvých schopností a také s tvými bojovými schopnostmi. Dio mio, to bude práce."

ragazza- děvče
amico - příteli
alliveo - učeň/ka
Dio mio - Můj bože

Top 3 knihy!

11. listopadu 2012 v 20:40 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Rozhodla jsem se, že Vám ukážu, jaké knížky jsem zařadila do Top 3. Uvidím,e jestli mámee něco společného :D

Top 3.

Drakie

Drakie už tak zábavná není. Přesto mě uchvátil děj a hlavně to, co ona umí - přeměnit se v Drakii. Ještě, že si Sophie vzpomněla na svou lásku k drakům a napsala tuto knihu. Již se těším na další díl!



Top 2.

Hraničářův učeň 6 - Čaroděj na Severu.
Mám tuto knihu moc ráda, protože je tam převážně humor. Ti, kdo to četli, určitě ví,o čem mluvím, když řeknu, že Will tentokrát zabodoval s tou parodií na nějakou píseň. Dám sem úryvek:

"Starý vousáč Halt spává s kozami, říká se v podhradí.
Ponožky si už léta nemění, kozám to nevadí.
Buď sbohem, starý dobrý Halte,
buď sbohem, říkám jen…"

A náhle se zarazil a uvědomil si, co zpíval.
Silou zvyku, unesený vlastním hudebním uměním, přešel k pozměněné verzi. Crowley naklonil hlavu ke straně a v předstíraném zaujetí svraštil čelo.
"Úžasná slova," poznamenal. "Nejsem si jistý, jestli jsem tuhle verzi už slyšel."
Přikryl si pusu rukou a ramena se mu začala otřásat.
"To je náramná legrace, Crowley," dopáleně se ozval Halt, když viděl, jak nejvyšší hraničářský velitel s hlavou skloněnou a s rukou na puse kucká a otřásá se čím dál víc. Will s hrůzou pohlédl na Halta.
"Halte… promiňte… já nechtěl…"
Crowley to nakonec vzdal a rozesmál se zdravým smíchem na celé kolo. Will hleděl na Halta a bezmocně mávl rukou. Bývalý učitel odevzdaně pokrčil rameny a potom upřel zrak na Crowleyho. Naklonil se a loktem velitele bolestivě rýpl do žeber.
"Až taková legrace to není!" zavrčel. Crowley si držel žebra a ukazoval na Halta.
"Ale je! Ale je! Měl by ses vidět, jak se tváříš!" vyhekl. Potom se obrátil na Willa: "Pokračuj! Má to další sloky?"


Samozřejmě i teď u toho hýkám smíchy :D

Top 1.

Bohové Olympu - Proroctví

Tak a jsme u Top 1. Bohové! Já jsem tak ráda, že existuje mozek Ricka Riordana. ten jeho humor mě dostává na kolena. a zase se těším, až mi babička dá pokračování!


Pán moci - 64.

11. listopadu 2012 v 18:44 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci

64.
Will se pomalu probouzel. Věděl už, kde je, takže nebyl překvaený, že cítí krev a čistě prostřená lůžka. Byl na ošetřovně v hradu Whimoonu. Iris chodila sem a tam kolemm nohou jeho lůžka. Will se sám pro sebe usmál. Nevěděl, na co čeká. Až se probudí? Až jí vše vysvětlí? To opravdu nevěděl. V dívkách se nevyznal. Jeho vnitřní zrak si udělal dokonalý obrázek místnosti a pohybujících se postav. Žebra ho bolela už méně - hurá. Will se opřel o lokty a zadíval se kolem sebe. Sestřičky byli ve spěchu a...
,,Wille!"
To byla Iris, vyjekla a přiběhla k němu.
,,Ach bože já jsem tak ráda, že ses z toho dostal!"
Will se zašklebil, ale rád viděl Iris jako usmívající se holku s azurově modrýma očima. Její radost se přenesla jako nákaza i na něj.
,,ano, taky jsme rád, že horečka odešla na dovolenou."
Společně s Iris se zasmál. Pak seděli jen tak v přátelském tichu. Will vyčetl ze tváře své kamrádky radost, ale také něco jiného...snad že by byla myšlenkami někde úplně jinde?
,,Co se dělo, když mě otravovala ta horečka?"
Iris s sebou trhla, jako by si až teď uvědomila Willovu přítomnost.
,,No Adéla vždycky přes den zmizí. Vídám jí jen pozdě večer, když přijde spát. A vždycky před rozbřeskem zmizí. Nikomu není známo kam."
Will si vzpomněl na jedno ráno, když ještě museli dávat pozor. Tehdy zjistil pravou podobu Adély. Ale nevěděl, co je zač. Musel se jí na to co nejdříve zeptat. Ale to doloží. Chvíly si ještě s iris povídal o různých věcech a dozvěděl se, že ji před pár hodinami přijali jako učenkyni lékařství.
,,To ti vždycky šlo, co?"
Iris se zazubila. Pak musela jít, protože jí volala její učitelka. Byla to asi čtyřicetiletá dáma s černými vlasy. Will se usmál, odpověděl na pár otázek ohledně jeho stavu a pak dámy odešli. Will si odfoukl. Stále byl unavený a teď se mu klížili oči. Brzy na to usnul.

Row letěl na Stínovi. Světlo se choulilo před Rowem. Společně prohledávali les pod s sebou. Stín si odfrkl.
Takhle je nikdy nenajdeme. No tak Rowe, já cítím, že už jsou na hradě. Poleťme tam!
Row se zasmál.
,,Jen kdybych ti mohl věřit."
Drak se zastavil a otočil hlavu tak, že by mohl Rowa schroustnout. jeho zlatavé oči zaplály hněvem.
Já jsem myslel, že máš víc rozumu, mladý muži. Will je můj pán a já cítím jeho mysl Západně odsud. A na západě stojí hrad Whimoon. takže letíme taní sm.
Row se začal drakovi omlouvat, ale nic na draka nezapůsobilo. Svěřepě se otočil a vyrazil směrem, kde podle něho měl stát Whimoon. Row protočil oči. Ty draci jsou tak paličatí! tohle si ale raději nechal pro sebe. ještě by ho Stín sežral. A tak se vydali na hrad Whimoon.

Adéla zase vyklouzla ven. Strážní si už zvykli na to, že dívka vždyccky vyklouzne z hradu a večer se zase vrátí. Žádné podezření je však nepojalo. Adéla se sama pro sebe usmála. Vzpřímeně vešla do lesa. Byl tu takový klid. Jakmile se ztratila strážím z očí, nechala svou pravou podstatu vyvřít na povrch. Ihned se začala měnit. Brzy vyskočila na větev stromu, aby si našla něco k snědku. její bystré oči viděli i mravence, který se drali přes travnatou džungli. Brzy spatřila asi tak padesát metrů od ní docela slušně vypaseného zajíce. Zajíc si neuvědomoval, že se asi za pár vteřin stane pochoutkou Warobda. Adéla rozepjala křídla neslyšně vzlétla z větve. Pak už jen klouzala směrem ke své kořisti. její tesáky se prodloužili a pak se už jen zahryzli do těla zajíce. Ten se ani nestihnul pohnout, protože do něj Adéla vpustila jed. Byl to ale zbytek jedu. Adéla se nasytila a pak vzlétla na nejbližší větev. am se usadila a přemýšlela.
,,Kde bych mohla sehnat zásoby jedu, aniž bych si to kupovala na tržišti v hradu?"
Adéla zasykla. Neměla s sebou mapu Whimoonu a okolí. Musela tu mapu koupit, ale nevěděla za co. Nebo ho musela prostě...ukrást. Adéla vyfoukla obláček sražené páry.
,,Co...uff."
Do její citlivější strany bříška se něco zaseklo. Adéla se tam zadívala. byla to šipka z kuše, napuštěná..jedem! byla proti jedu imunní, ale proti zraněním ne. ale šipka jí nevadila. Tesáky si šipku vytrhla a pak zabodl apohled do jezdce na koni. Zavrčela a vrhla se na něj. Muž se bránil, ale Adéla ho stejně krásným švihnutím ocasu poslala do bezvědomí.
,,Amatére." zvrčela.
Sebrala mu šipky i baňky s jedy a přípravky. Kůň nekidně postával na místě a ržál.
,,Buď rád, že jsme se právě najedla. Jinak bys skončil jako moje svačinka."
Kůň polekaný jejím hrdelním hlasem ustoupil, vzpjal se a pak zdrhal jak splašená kobyla. No vlastěn to kobyla byla. Adéla muže opřela o strom a trochu ho škrbla do paže. Drápy si pak olízla.
,,Moc piješ. A jseš furt na nohou. Sklidni se někdy."
Pak i se svým úlovkem odletěla za nejbližší spletenec stromů. Tam si naplnila zásoby jedů a všeho, co bylo jedovaté. Když byla hotová, přemýšlela, co udělá se šipkami. Jejich hroty byli ze železa a jí bylo líto takovou surovinu jen tak nechat být. Pak odlomila hroty od dřívek a proměnila se na dívku. Podívala se na slunce. Bylo teprve poledne. Adéla si povzdechla.
,,Tak jo, dnes se vrátím trochu dříve."
Pak vyrazila k branám Whimoonu.
Železné hroty prodala kováři a za železo dostala peníze. Kovář byl sice překvapený, když Adéla řekla, že za ně chce jen tři stříbrný, ale ona nepotřebovala peníze. Pak šla do ošetřovny. Docela jí překvapilo, když uviděla Willa vzhůru, jak rozpravuje se sestřičkou a jak odpovídá na otázky. Zaleskly se jí oči. ,,Wille!" Vykřikla a rozeběhla se k němu. Will se otočil a náhle se usmál. ,,Adél!" Adéla ho jemně objala. Cítila, že jeho žebra stále nejsou v pořádku, takže ho nestiskla pořádně.
,,Kdy ses probral?"
,,Před pár hodinami."
Sestřička kývla a usmála se.
,,Tak já vás nechám. Mám tu na práci ještě další věci."
Adéla přikývla. Will se ale už vůbec neusmíval. V jeho očích hořela zvědavost. Adéla strnula. Věděla co přijde. Nechtěla to rozebírat tady.
,,Adélo?"
,,Hmmm...?"
Will jakoby váhal. jakoby nechtěl začít to, co je ona vlastně zač. Adéla si povzdechla.
,, Vím, na co se chceš zeptat a já ti dlužím vysvětlení. Ale tady to rozebírat nemůžu. Až se uzdravíš."
Strašně jí bolelo u srdce, když vstala a odkráčela ven.


Koukněte se!

7. listopadu 2012 v 17:46 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Takže dnes jsem se rozhodla, že Vám ukážu, co my nakreslila knihomolka. je to převelice hezký obrázek. Přesně takhle jsem si to představovala. Knihomolko, nevím jak se ti odvděčit!


Aila a její osud - 6.

4. listopadu 2012 v 19:32 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO


6.
Ráno se Aila probudila svěží a plná energie. Zjistila, že usnula v knihovně. Na stole ležel ještě z poloviny plný šálek onoho uspávacího čaje. Aila přehodila nohy na zem a stoupla si. Pak si procvičila tělo. Slyšela, jak jí praskají kosti a usmála se. Už je jí lépe. Převlékla se do upnutých, bílích kalhot a fialového trička. Měla ale odhalený bříško. Odfrkla si. Taková trička nenáviděla. Ale její předešlá dobrá nálada se navrátila hned, jak spatřila dialovou pláštěnku. Ryhle si jí přes sebe přehodila, ale kápi nechala volně ležet na zádech. Vyšla z pokoje a ihned spatřila Ethena usazeného na jeho oblíbeném místě - u krbu. Ethen pochrupoval a tak ho dívka nechala spát. Místo toho vyšla tiše ven a zašla do stáje za jejím koněm. Třikrát zapískala a koník poslušně přiklusal.
,,Ahoj kamaráde." zašeptala a podrbala ho na lysince.
Samum radostně zafrkal a šťouchl do ní nosem. Dívka se usmála, ale pak svěsila ramena a povzdechla si.
,,Chtěla bych tě znovu slyšet. A už nikdy žádný zákaz mluvení."
Nevědomky taak řekla přání, které Samum chěl slyšet.
Díky.
Aila se prudce nadechla.
,,Samume! Já jsme tak ráda!"
Samum sklopil uši.
Mluv potišeji, mám sluch dobrý dost na to, abych slyšel i tlukot tvého srdce.
Aila se omluvila a celá rozradostnělá vlepila svému koni pusu na lysinku.
,,Mám tě ráda."
Já tebe taky.
Odpověděl Samum a láskyplně jí frknul do obličeje. Aila se zasmála, ale Samum nastražil uši a otočil se k chatce.
Ethen tě hledá. Měla bys jít za ním.
Dívka přikývla, ještě jednou políbila svého koně a pak už běžela do chatky. Přitom si kontrolovala, že nezrychlí. Energii bude potřebovat na výcvik.

Samum měl pravdu - Ethen chodil po domě a volal její jméno. Dívka vletěla dovnitř a zadýchaně zastavila před Ethenem. Ten se prudce otočil, ale když zjistil, že je to ona, tak se usmál.
,,Vždy opouštěj chatku jen s mým vědomím."
Dívka přikývla. Ethenova tvář ztvrdla.
,,Dnes začneme s výcvikem. Pojď za mnou."
Máchnul rukou a vypochodoval ze dveří. Aila poslušně klusala za ním, protože ho nestíhala. Už dříve si všimla, že ve stáji je ještě jeden černý kůň. Vlastně klisna. Aila věděla, že Samum se kolem ní docela motal, ale ona ho trpělivě ignorovala. Ethen zapískal a klisna zvedla hlavu, zařehtala a přiběhla k ohradě. Ethen vyndal z kapsy jablko a dal jí ho. Klisnička ho schroustala a Ethen jí nasadil ohlávku.
,,Přivojel si Samuma. A dej mu ohlávku."
Dívka i přes novou schopnost mluvit se svým koněm raději udělala totéž co Ethen. Pak společně koně osedlali a pak vyjeli do lesa. Ethen jel pár minut před ní, než se ho zeptala.
,,kam jedeme?"
Ethen se zachechtal. Vždy první lekce začínal jízdou.
,,Uvidíš."
V dívce se rozpoutal vztek. Nenáviděla tuhle odpověď - Uvidíš. On taky uvidí, jestli jí to ihned neřekne.
Ethen jako by vycítil její vztek a příčinu, raději odpověděl.
,,Jedeme do nedaleké vesnice. mohli jsme to vzít normálně skrz město, ale já nebudu riskovat a tak to raději vezmeme oklikou. Ve vesnici je jeden velmi dobrý muž, který by mi mohl pomoci tě pěkně vycvičit. S jeho pomocí by se tvůj výcvik zrychlil."