Říjen 2012

Pán Moci - 63.

31. října 2012 v 16:43 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a po dlouuuuuuuuuuuuuuuuuhé době tu máme další kapču! Více toho nemám ani co říct! :P

63.
Adéla se bezcílně toulala po městečku. Občas uviděla, jak se jí nějací ti muži a chlapci uklánějí a sama pro sebe se usmála. Lidé jí tu měli za něco jako bohyni. Sama o sobě si to ale nepřipouštěla. Myslela na Willa a na to, čím vším si musel projít. Stále si vybavovala ten první den, kdy ho uviděla. Byl mladý a hubený. Hnědé krátké, roztřepané vlasy mu trčeli do stran. A teprve jak jí Riko vyprávěl, co udělal s tím drakem. Žádný boj, žádná kouzla. Prostě mu něco řekl a drak šel dál. Adéla se občas zastavila u nějakého toho stánku se šperky, nebo s látkou, ale ty jí moc nezajímali. Vždy se ohlížela po nějakých opravdu ostrých zbraní. Žádná zbraň se ale nevyrovnala jejím tesákům, které měla, když byla převtělená do...no do své pravé podoby. Willův stav se poamlu zlepšoval. Lékaři odvedly dobrou práci. Horečku srazili skoro hned a zlámaná žebra se mu superrychle hojí. Dívka přikývla hlavou. Podívala se na městské brány. Chtěla jít ven. A tak se vydala konečně za anějakým cílem. Strážní se jí uklonili, ale jeden na ní křikl.
,,Za asi tak tři hodiny budeme uzavírat brány, tak přijď včas!" Adéla se zasmála.
,,Jasně, kdy jsem naposledy přišla pozdě?"
Pak odběhla do lesíka. Slyšela vrkání ptáčků, šumění listí a zurčení nedalekého potoka.
Když byla dostatečně daleko, aby jí nikdo neviděl, dala svému těl příkaz k proměně. Celkem rychle jí zmizeli nohy a nahradily je silné nohy s drápy ostřejšími než všechny dýky světa. Ale ruce jí zmizeli a místo toho jí narostly křídla. Pak jí také vyrostl dlouhý ocas s vyztuženým koncem a její hlava se změnila v dračí. Jediný rozdíl byl snad jen v protáhlých ústech. Draci měli trochu delší ústa a vnitřek měli vyztužený proti žáru ohně, který vydávali. Ona ne. Ona uměla jen bojovat vlastním tělem, ne živly. Roztáhla svá křídla a vzlétla. Obratně se vyhýbala tlustým větvím, až pak konečně vystoupala až na les. hradby byli už trochu hůře vidět, ale její zrak je zachytil docela dobře. Viděla strážné, kteří znuděně pochodovali sem a tam. Oni nevěděli, že za brány hradu propouštějí tak mocnou bytost - jí.
Asi tak hodinu létala a užívala si své pravé podoby tak dlouho, dokud nezjistila, že zhruby za půl hodiny se zavřou brány. Letěla zpět, ale jen na takovou vzdálenost, aby si strážní mysleli, že je pták. Pak prudce klesla dolů a než přistála, změnila se v dívku s krátkými, hnědo-blonďatými vlasy. Pak už běžela zpět.
Dorazila jen tak tak. Stráže už sestupovali z cimbuří, aby dali povel zvednout bránu. Adéla rychle přeběhla na druhou stranu. Slunce už zapadlo, ale nebe bylo zbarvené do ruda. Lidé se pomalu šourali zpět do svých domovů, stánky se uklízeli a celá vesnička upadala do nicoty. Adéla si povzdechla a vydala se zpět do svých komnat, které jí propůjčil král.

Riko se svalil na postel.
,,aaaaaaach, to je taková úúúúúúúleva." Iris se zahihňala.
,,co jsi celý den dělal?"
Riko mávnul rukou.
,,Nic moc, jen jsem pomáhal stavitelům k dostavbě jednoho domku a obnovení kasárny. Samozřejmě přitom bylo zapotřebí mého druhého já."
Iris pokrčila rameny. Riko se na ní zadíval. Měla na sobě prosté černé, upnuté kalhoty a bílou halenku. Vypadala úžasně. blond vlasy měla stažené do culíku.
,,Já jsem pomáhala s ošetřováním nemocných. Will už je na tom podstatně lépe."
Riko pokrčil rameny.
,,To je dobře."
Iris ale mlčela. Pak náhle spustila.
,,Vzpomeneš si někdy na rodiče? Jak se asi mají?" iris se odmlčela.
Riko její slova zvažoval. Během těch pár měsíců, co tu strávili neměll ani čas na to si na ně vzpomenout.
,,Ne. Ale teď se mi po nich stýská. Taky na ně poslední dobou myslím a přemýšlím, jestli si na mě ještě pamatují."
Iris se na Rika zadívala. Byl hezký. Černé krátké vlasy měl čerstvě umyté, takže se mu lepili na spánky. Iris stekla po tváři slza. moc se jí po jejích rodičích stýskalo. Riko s enahnul a utřel jí slzu.
,,No tak." Pak udělal něco, co Iris nečekala - políbil jí.

Aila a její osud - 5.

31. října 2012 v 16:09 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Takže tu máme další kapitolku. Omouvám s,e že jsme tu tak dlouho nebyla, ale škola mě uhání k domácím úkolům, které dělám klidně až do 21:00! :P

5.
Aila se probrala. Nikd se jí nestalo, že by jí tak mocně bolela hlava. Před očima se jí dělali mžitky a tak párkrát zamrkala, než zmizeli. Rozhlédla se. Nejdříve nevěděla, kde je, ale pak se na vše rozpomněla. Samum jí nesl až sem, protože utíkali před Černými jestřáby. Samum ji zanesl k muži jménem Ethen a on jí slíbil, že jí pomůže zvládnout základy jejích schopností. Aila přikývla. Ano, ale co se stalo tam v lese? Nevěděla, nebo spíše nechápala, proč jí tak najednou začala unikat energie. Aila se posadila a ihned se jí zatočila hlava a bolest se ještě zvýšila. Dívka klesla zpět na polštář a z hrdla se jí vydral tichý sten. Do jejího zorného pole vstoupil Ethen.
,,Ach Ailo. Jemi to tak líto." zašeptal.
Dívka byla zmatená. On přece za nic nemůže, nebo...?
,,Ethene, proč..."
musela se nadechnout, aby mohla mluvit dál. Ethenova tvář se sáhla vinou.
,,Proč jsem tam v lese omdlela?"
Ethenovi spadla ze srdce skála. Posadil se na kraj postele u Ailiných nohou.
,,Víš Ailo, tvé zásobárny energie jsou zatím malé." zvednul ruku, aby zastavil příval otázek, které se začínali drát Aile ven.
,,A když skoro všechnu energii vybiješ, tak omdlíš, nebo zemřeš. Ty jsi měla štěstí, protože tvoje podvědomí zastavilo tvoje schopnosti dříve, než z tebe stačili vše vysát. Každým dnem výcviku se tvoje zásobárny budou zvětšovat, dokud nebudeš moci svoje schopnosti ovládat vůlí. Pak se můžeš rozhodnout, jestlibudeš pokračovat, nebo se toho všeho vzdáš. Ne, ale teď ně. Až budeš u konce výcviku."
Aila rychle sklapla čelist.
,,Dobře." pípla.
Ethen se zvedl.
,,Tak, nechceš si dát kuřecí polévku? Je ještě horká myslím, že ti přijde k chuti."
Aila se zazubila.
,,Tuhle mám nejraději."

Později toho dne Aila strávila tím, že buď spala, nebo si pročítala staré svitky o soubojích mezi Fialovými kápěmi a Černými jestřáby. Ethen měl pravdu, pomyslela si. Vždy jedna strana porazila tu druhou a naopak. A vždycky se znovu obnovili a zase šli do boje. Dívka nad tím nevěřícně kroutila hlavou. Takové nemysly, pomyslela si zase. Stačilo by prostě do nich vystřílet celý toulec a... skončila své úvahy, když uslyšela jemné zaklepání na dveře. Rychle vrátila svitek tam, kam patřil, lehla si na postel a omámeným hlasem pronesla.
,,Vstupte!"
Dovnitř vešel Ethen. Nesl s sebou čaj, který voněl po bylinkách a medu.
,,Nesu ti čaj, který pomůže tvému tělu k obnovení energie. Zítra už totiž musíme začít ve výcviku."
podal jí hrnek a dívka usrkla.
,,Panebože ten je dobrý."
mlaskla jazykem a pak vypila ještě půlku. Když položila hrnek na stůl, skoro ho vylila.
,,Co se to se mnou děje? Cítím se...unavená."
Ethen přikývl.
,,Jsou to uspávací bylinky. K tomu jsem tam dal ještě pár energických a..."
skončil s receptem, když zjistil, že Aila již dávno spí. Ethen si sám pro sebe přikývl. Vstal a dívku přikryl dekou. Hrnek nechal stát tam, kde je. Sfoukl svíčku, kterou měla Aila rozsvícenou a popřál jí sladké sny. Pak zvařel dveře.
,,Čeká tě předlouhá cesta."
zašeptal významně. Pak si sedl ke krbu a přemýšlel o zítřejším výcviku.

Aila a její osud - 4.

25. října 2012 v 17:37 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Tak dnes sem dám další kapču. Tak se podíváme Ethenovi na zoubek :D

4.
Muž se přiblížil k Aile, která ještě stále prkeně seděla na koni. ,,Vítej Ailo. Tak konečně se setkáváme." Aila věděla, že tak vždy začínají hovory protivníků. ,,Tahle věta není zrovna dobrý začátek. Nemyslíš?" Muž se zasmál. ,,Máš pravdu. Tak jinak - Vítej Ailo v mém...příbytku." Aila neurčitě máchnula rukou. ,,To je jedno. Jak se jmenujete? A proč mě sem Samum zanesl? Vždyť já to tu vůbec neznám!" Muž přikývl. ,,Máš pravdu. Jmenuji se Ethen. Tady jsi v bezpečí. Jsem rád že Samum i ty jste měli dost rozumu na to, abyste z toho nepřátelského místa odjeli." Aila se zmohla jen na nějaký zvuk, který se mohl zařadit mezi nechápavý a překvapný. ,,To jako mi chhete říct, ze Nathan je na druhé straně?" Ethen mírně svraštil čelo, protože nevěděl kdo ten Nathan je. Aila mu ho popsala a v Ethenových očích zasvítilo chápavé světýlko. ,,Celkem ano. Jak mi Samum právě řekl, Nathan ti vyprávěl legendu, že?" Aila přikývla. Nevěděla, jestli si to Nathan nevymyslel, aby jí oklamal. Ethen se ošil. ,,Víš co Ailo? Pojď si přisednout ke krbu. Jsme tady v lese a za stromem nás může někdo odposlouchávat." Aila zybručela něco nesrzumitelného ale Ethen dělal jako že jí neslyší. Aila Samumovi sundala sedlo a uzdečku a políbila ho na čelo. ,,Je to to správné místo?" Samum přikývl. Aila ho poplácala po krku. ,,Tak pojď." Odvedla ho na Ethenovu zahrádku. Měl tu všechny možné druhy bylin a léčivých rostlin. Samum se jim ale vyhýbal. Asi vycítil, že by je jíst neměl a tak s euchýlil k bezpečnější trávě. Aila se usmála a pak vběhla do chatky. Ethen už stál u stolu a naléval sobě kávu a Aile čaj. Dívka nerozhodně stála za Ethenem. Ani se neotočil. ,,Přisednisi, prosím." řekl a dal na její stranu šálek s čajem. Oba se pohodlně usadili a Ethen se pustil do vyprávění. ,,Nathan ti říkal pravdu, když ti vyprávěl onu legendu. Ale on patří spolu s jeho rodiči k Černým jestřábům. Ti chtějí využít sílu Strážce a ovládnout svět. Ne tenhle, jiný. Strážce podle pověsti může utvořit portál, jímž se může protáhnout na druhý svět. Ostatnímusí použít jiné prostředky, jak se dostat na onen svět, ale to teď není podstatné. Hlavní je moc, kterou strářce ovládá.
Jak už jsem řekl, umí vytvořit portály. Ale také má zbystřené smysly. Může být rychlejší, zasazovat silné údery, nebo vůbec a to je nejlepší - dokáže zmizet. Ailo, u tebe se již ukázali některé z těchto schopností. Když se Strážce cítí v ohrožení, jeho podvědomí automaticky vyvolá tyhle schopnosti. Ale abys je mohla používat kdykoli je budeš potřebovat, to se musíš učit hodně dlouho. Mohu tě základy naučit, ale nemáme na to moc času. Černí jestřáby už o tobě ví a teď začíná štvanice." Aila nasucho polkla. ,,Mám z toho odvést to, že já jsem jakýsi prostředek, který jim umožní...co? Co jim mohu vlastně poskytnout? Ethene, neříkejte mi, že na tomhle světě mají nějakou armádu, kterou bych musela převést na druhý svět? Protože jak jsem pochopila, bylo by jim k ničemu, kdybych byla superrychlá, nebo supersilná. Neviditelnost se ale dá využít..." Ethen luskl prsty. ,,Přesně kvůli tomuhle tě chtějí. Kvůli dvoum věcem - kvůli vojsku, které chtějí převést a kvůli vykrádání. Už dlouho mezi s sebou bojujeme a vždy jeden toho druhého rozpráší. Ale ten se zase sešikuje, sbírá síly a pak to je zase stejné. A takhle to jde dokola a dokola celá staletí. Aly Strážce to může změnit." Aila už ani nebyla překvapená. Kdyby to slyšela tak před týdnem, smála by se tomu a myslela si, že mu šplouchá na majáku. Teď už ne. Už si zažila svoje. ,,Dobře, takže teď nějakou dobu asi strávím u vás a vy mě budete cvičit?" Ethen svraštil obočí. ,,Není to tak lehké. Černí jestřábi po tobě pátrají. Nevím, jestli tu budeš v bezpečí." Aila přikývla. ,,Ale samozřejmě že budu! Jo a ještě jsem vám zapomněla říct že umím skvěle lézt po stromech." Ethen překvapeně zamrkal. ,,A k čemu ti to bude?" Dívka se zasmála. ,,Umím se tam dobře schovat. Ale teď mám jednu otázku já na vás - patříte k Fialovým kápím?" Ethen se na ní podíval. ,,Ano i ne." Pronesl šeptem. Aila zase pocítila onu ostražitost. ,,Jak to myslíte?" Zeptala se Ethena. Ten si povzdychl. ,,Patřím k nim. Scházejí se tu každý měsíc a říkají si co je nového a spřádají nové plány na obranu a útoky. Já už se ale nezapojuji do bojů. Jsem teď strážce stanice. Pomáhám jim se strategií bojů. Sloužím jim teprve pár let, ale jsou na mě hrdí, že mám takový smysl pro strategii." Aila si povzdechla. ,,Znamená to, že když se nezapojujete do bojů, tak jste jen poloviční člen?" Ethen přikývl. ,,Máš za s sebou dlouhý den a Samum také. Oba dva si odpočiňte. Za pár hodin začne tvůj výcvik." S těmito slovy se zvedl, dosrkl zbytek kávy a zbytek vylil do ohně. ,,Jo a nemám tu elektřinu, takže místo lampy tu jsou svíčky. Já jdu dát trochu dohromady cvičiště." S tím vyšel ven a Aila osaměla. Chtěla si promluvit se Samumem. Ale nevěděla jak. Mohla by se na to zeptat Ethena. Vyběhla ke dveřím, otevřela je a spatřila postavu ve fialovém plášti, jak klusá pryč od chatky. Aila vyběhla za ním. ,,Hej! Počkejte!" Křičela a pak se to stalo - zase její podvědomí stisklo knoflík a ona najednou běžela závratnou rychlostí. Ani ne za půl minuty doběhla Ethena a chytila ho za rameno. ,,Ethene!" řekla, a najednou se cítila slabá. A udýchaná. Zamlžilo se jí před očima. ,,Co to...?" Síla jí ubývala závratnou rychlostí. Aile se podlomila kolena. Opřela se o ruce. ,,Co se děje?" Ethen se starostlivě sehnul. ,,To ta síla. Čerpá z tebe energii." Aila už ho sotva slyšela. Bojovala s mdlobami, ale ty nad ní pomalu víězili. ,,Ethene." zašeptala pak už neměla dost energie bojovat a tak jen upadla do bezědomí.

Ethen se kousl do rtu. ,,Měl jsem jí to říct." zašeptal. Vtom uslyšel dusot kopyt. Zvedl hlavu. To byl Samum. ,,Klid chlapče, je v pořádku. Jen využila své schopnosti a ony z ní vysáli skoro všechnu energii." Samum přistoupil a drcnul bezvládnou Ailu do tváře. Nereagovala. Samum zafuněl a ustoupil, aby jí mohl Ethen zvednout. ,,Vrať se prosím zpátky Samume. Já už jí zanesu zpět." Samum však vzdorovitě pohodil hlavou. Ethen zabručel. ,,Tak dobře. Mohu si na tebe nasednout?" Samum strnul a po koňsku přemýšlivě naklonil hlavu. Pak zaržál a přikývl. Ethen se mu vyhoupl na holý hřbet, Aiu si posadil před sebe a její hlavu si položil na rameno. Byla docela vysoká. Samum vyrazil k chatce. ,,Aspoň je dobře, že neběžela moc dlouho. To by jí zabilo. Asi." mluvil Ethen směrem k Samumovi.
Máš pravdu. Ale víš, že za tebou běžela jen proto, aby se tě zeptala, jak bych s ní mohl komunikovat? Mariana mi to povolila a Aila chce, abych si s ní mohl povídat v takových situacích.
Ethen přikývl. ,,Dává to smysl. Ty s ní jseš už hodně dlouho a tak v tomhle zblázněném víru událostí jsi jediný, komu může věřit. Už jí někdo zradil a ona je teď opatrná. Já vím." řekl a povzdechl si. Čekala je dlouhá cesta plná cviků a vypětí. Ale bude to stát za to.

Pán Moci - 62.

23. října 2012 v 17:35 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
62.
,,Wille!" Zakřičela Adéla chlapci do ucha. Ani okoneotevřel. Adéla ho pleskla přes tvář. Nic. ,,Jak dlouho už ,spí'?" Riko se na ní zadíval. ,,už tři dny." Adéla se kousla do rtu. ,,Přiness mi mapu, prosím." Riko přikývl a odběhl k sedlovým brašnám. Iris seděla vedle Adély a právě pokládala dlaň an Willovo čelo. ,,Ta horečka se na něm drží jako klíště." Adéla přikývla. Riko se vrátil s mapou. Adéla ji rozložila. ,,Předpokládejme, že jsem někde...tady." Píchla prstem kousek od cesty. ,,A hrad je od nás tak..." Zase se pozastavila. Hrad od nich nebyl daleko. ,,Tak den jízdy. Bez přestávek...?" Iris jí ale zadržela. ,,Počkej Adélo. To máš jako v plánu jet na koni? S Willem?" Adéla přikývla a pevně s ezadívala do Irisiiných očí. ,,Buď ho budou trchu více bolet zlámaná žebra, nebo zemře. A tentokrát tonebude jako minule - že s enějak vrátí zpět. n už nemůže." Iris s Rikem už neměli námitky. Adélaa vstala. ,,Tak dobře. Sbalte si. Za čtvrt hodiny vyjíždíme." A společně vyrazili sbalit si svoje náčiní. Ani ne za deset minut byli koně i věci připravené na cestu. Všichni tři kamarádi pak opatrně vzali Willa a přivázali ho k Rumbyho hřebt. Kůň se ani nehnul. Riko mu přivázal k ohlávce provaz a pak ho přivázal k hrušce svého sedla. Rumby otočil svou černou hlvu směrem k Willovi a zadíval se na něj. Pak na něj zaržál a když Will nereagoval, začal Rumby přešlapovat. Will zasténal, jak se mu zlomená žebra hýbali. Adéla přispěchala a konejšila Rumbyho klidnými slovy. Brzy nato vyrazili. Zezačátku Will sténal, ale pak se přizpůsobili a všichni si oddechly, protože si o něj začínali dělat veliké starosti. Will velmi rychle hubnul a to nebylo dobré. A tak jeli po cestě zpět k hradu.
Pozdě v noci konečně uviděli hlavní cestu vedoucí do hradu. ,,No konečně." zašeptala Iris, která jela vepředu společně s Adélou. ,,Jo." řekla Adéla, ale ani se neusmála. Vjeli na hlavní cestu a nasměrovali koně k bráně. Stráže tam přecházeli sem a tam a ospale mžourali do tmy. Když spatřili skupinku na koních, ihned se seknupili na cimbuří a když skupinka zastavila, hlavní strážný na něj křikl: ,,Kdo jste?" Adéla se postavila na její klisny hřbet tak, aby aspoň viděli její siluetu. ,,To jsme my. Já Adéla, Riko, Iris a Will." mezi strážnými zašumnělo. Samozřejmě že slyšeli o Willovi. ,,Počkejte chvilku. OTEVŘETE BRÁNU!" zařval hlavní seržant na někoho dole. Brzy nato se začal padací most sklánět. Konečně to žuchlo a přátelé mohli přejet pře příkop.
Ihned koně nasměrovali do stájí. Klapot kopyt se roozhléhal po ulici. Noc byla temná, ale přátelé si poradili. Už si celkem zvykli na dobrodružství a tak se podvědomě zabývali zvuky. Konečně uviděli stáje. Klusem k nim dorazili a ještě než koně zastavili, Riko seskočil a běžel pro stájníka. Pak se vrátili, vzali si své sedlové brašny a Willa a nechali stájníka, aby se o jejich koně postaral. ,,Kam teď s Willem? Sice vím, že pootřebuje doktora, ale kde ho seženeme?" Optal se Riko Iris. Ta pokrčila rameny. ,,Jak to mám já vědět?"
,,Já vás tam zavedu." prohlásil někdo za nimi. Všichni tři s Willem se otočili a spatřili nezřetelnou postavu. Instinktivně poznali, že jde o ženu. ,,Nebojte, jsme jedna z oddílu Horganek. Ale ten váš hoch potřebbuje pomoct. Tak pojďte, akorát tady ztrácíme čas." Postava se ale ještě zrazila a prohlédla si vše co nesli. ,,Dejte mi toho hocha, sami toho máte dost." Všichni s radostí předali Willovo těžké tělo. Ta si ho jako pírko přehodila přes rameno, ale to neměla dělat. Will s sebou šknubnul a zasténal. Žena strnula. ,,Co...mu vlastně je?" Iris předstoupila. ,,Má horečku a zlámaná žebra." Žena zármutně přikývla. ,,Aha. No tak už pojďte."
Společně našli ošetřovnu a Willa předali sestřičkám. ,,Teď vás zavedu ke Crosleymu, aby věděl, že jste tady. A mimochodem kde je Row?" Adéla spustila. ,,Odletěl na Stínovi pro svou dračici, která byla polomrtvá hladem. yslím, že je stále u ní." Horganka se usmála a přikývla. ,,Musíte být hodně dobří, když vás v těchto končinách zanechal samotné. A teď už prosímvás pojďte."

Konečně tři kamarádi ulehli do postelí v jedné komnatě. Byli čistě umytí a v nových úborech. ,,Aaaach, tak se mi to líbí." zavzdychal Riko a usmál se. Adéla ale seděla a hlavu měla skloněnou. Iris k ní přišla. ,,Adél, co se děje?" Adéla k ní zvedla oči. Byli nepřítomně zastřené. ,,Hmmm...?" Pronesla nepřítomně. Iris jí luskla před očima a Adéla s sebou škubla. ,,Panebože co se děje?! Kde jsou ty zmetci co zavraždili..." zmlkla, když si uvědomila kde je. Riko a Iris se na ní dívali vyděšeným a trochu ostražitým pohledem. ,,Ach promiňte, přemýšlela jsme jen o své minulosti." Ignorovala jejich ostražité pohledy a pak přešla ke gauči. Lehla si na něj. ,,Dobrou noc." pronesla a pak už jen předstírala spánek.

Aila a její osud - 3.

23. října 2012 v 8:48 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Tak a po dlouhé době sem dám další kapču. O víkendu jsem měla moc práce a přitom jsem onemocněla, takže budu mít až do pátka čas se s vámi podělit o skvělé kapitolky obou povídek :D
3.
Nathan se prudce zvednul. ,,Co to..?" Aila byla moc přkevapená, aby s evůbec pohnula, takže jsen zírala na dvě postvy v bílích kápí, jak se přibližují k domu. Jedna, menší postava se oddělila a pohladila Samuma po nose. Samum přestal jančit a místo toho drcnul do postavy. Ta přikývla a zase se připojila ke svému druhovy. Nathan přešel ke dveřím. ,,Ailo, schovej se sem. Dělej!" Aila se konečně probrala a zadívala se na Nathana. ,,Ne. Chci vědět, kdo to je. Nikdo takhle nedokáže Samuma uklidnit. Dokonce ani já ne. Takže zůstávám tady, abych zjistila, kdo jsou." Nathan něco zabručel a přešel ke dveřím vedoucím do zahrady. Otevřel je. ,,Kdo jste?" Optal se. Postavy se zastavili, ale kápě si nesundali. ,,Nathane, oddvedl jsi dobrou práci." Pronela ta menší postava a Aila poznala, že to mluví žena. Pak pohlédla na Nathana. Ten vykulil oči a zbledl. Ta vyšší postava mu dala ruku na rameno. Byla to mužská ruka. ,,No Nathane, já emám co říct. Ale doufal jsem, že to budeš ty." Nathan konečně našel slova. ,,jo...já...mami? Tati?" Přitom pohlédl na obě postavy. Ty si setřásli kápě. Žena měla stejné oči jako Nathan. Tvář měla mladou a na rtech jí hrál úsměv. Vlasy měla dlouhé, ale měla je...bílé? Aila pak přenesla pohled na muže. Měl větrem ošlehanou tvář, také docela mladou. Oči měl smaragdově zelené a stejně jaako žena měl bílé, dlouhé vlasy. Akorát je měl svázané do culíku. Oba vypadali tak na třicet, kdyby nebylo těch vlasů. ,,Takže vy jste...ehm...Nathanovi rodiče?" Optala se Aila nesměle. Oba přenesli pohled z Nathana na Ailu a ta ihned zrudla. Žena k ní přistoupila. ,,Tak ty jsi ta dívka, kterou již osmnáct let hledáme." Aila povytáhla obočí. ,,Počkat, o čem to mluvíte?" Žena se láskyplně usmála. ,,Ta legenda mluví o tobě, Ailo.Ty jsi strážce. Nebo aspoň v to doufám." Aila se zasmála. ,,Já jsme jen 13ti letá teenegerka. Nic víc. Žádný strážce nejsem. Vždyť já ani neuhlídám svého koně." Aila se rozesmála. Žena se zatím otočila k Samumovi a zašeptala. ,,Můžeš mluvit. Pomoz mi." Samum přešel ke stále otevřeným dveřím a zavřel oči.
Ailo? Hej Ailo!
Aila se ihned přestala smát. ,,Co to...?" Někdo jí začal mluvit do hlavy?! Panebože!
To jsem já, Samum.
,,Aha." řekla Aila nahlas. ,,To mi chceš říct, že v té maškarádě jedeš s nimi, nebo jsem blázen, nebo...?"
Nebo je to vše pravda? Já sice moc nevím o kultuře a vybírání Strážců, ale z tebe něco vyzařuje. Já jsem jen tvůj...
,,Už dost." řekla žena klidným hlasem a Samum náhle zmlknul. Aila zatřepala hlavou. ,,Co se tady krucinl děje!" Vykřikla a vyskočila tak rychle, že všichni tř o krok couvli. Nathan s eji snažil uchlácholit, ale jeho slova zanikla v matčině křiku. Aila byla moc zmatená a strachem bez sebe, aby věděla, co dělá. Rychle vyběhla z domku, popadla sedlo, bleskurychle ho uvázala a pak už jen vyskočila Samumovi na hřbet a oba se vyřítili ze zahrádky. Aila nechala Samuma, aby jí odnesl kamkoli do bezpečí. Do očí se jí hrnuly slzy, ale dívka nevěděla proč.

Brzy Samum cvalem dorazil do nějakého lesíka. Aila s sebou trhla a zjistila, že usnula. Podívala se na Samuma. Trochu se zadýchal, ale stále stál vzpřímeně. Aila se rozhlédla a spatřila malou chatku. Nechápala, proč jí sem Samum dovezl. Bylo to urpostřed lesa. Aila si ale všimla, že chatka se udržuje. Dřevo je nově natřené, okna jsou vyleštěná. Samum doklusal ke dveřím do chatky. Až teď si Aila všimla muže postaveného přede dveřmi. ,,Nějak ti to trvalo, Ailo." Pronesl a sundal si kápi. A vykoukla na něj tvář z jejích snů.
Už od svých osmi let jí ve snech navšetěvoval onen člověk ve fialovém plášti s kapucí. Vždy k ní promlouval a dával jí rady. Aila ho měla celkem ráda, i když to byl jen sen, výplod její fantazie. Ale teď ho viděla zřetelně před s sebou. Vousy měl krátce zastřižené. Přes horní ret měl bledou jizvu. A jeho oči hrályy ostražitostí. Byli zelené. Jeho vlasy měli barvu černočerné tmy. Ty byli také krátké. Aila si ho prohlížela, i přes to, že ho vídala každou noc. ,,Ach bože." Pronesla.

Aila a její osud - 2.

20. října 2012 v 3:38 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Tak a dám sem další kapču...nic jiného se nedá říct :D

2.
Aila se prudce nadechla. nevědlěa, jestli má Nathanovi věřit. Nevěděla, odkud se ta obezřetnost vzala, ale věděla, že se teď musí mít na pozoru. ,,Kam mě vedeš?" Optala se ho. Nathan senaní ani nepodíval. ,,Uvidíš." Aila se zapřela a zastavila se. Nathan se jí snažil dohnat k tomu, bay šla dál, ale bylo to, jako táhnout skálu. Nehnula se ani o píď. ,,jestli se chceš se mnou někam pohnout, musíš mi říct, kam mě vedeš." Nathan zafuněl. Musel uznat, že s ní jít do křížku by byla skoro smrtelná blbost. ,,Dobře, vedu tě do jednoho z domků, kde budeme na chvilku osamotě a já ti budu moci vše vysvětlit. Stačí?" tentokrát se do jejích očí podíval. Aila strnula. ,,Ehm, dobře. Tak mě tam zaveď." Dodala pevným hlasem. Ale byla vykolejená z jeho pohledu. Byl takový, Aila nedokázala popsat jaký.
O pár minut později dorazili k opuštěnému domku. Tedy takhle vypadal aspoň z venčí. Když vešli, Aila se zastavila a pootevřela ústa překvapením. Dům byl zevnitř překrásný. Měl čistě bílé stěny, překrásný nábytek a vůbec mělo to většinou modrou, fialovou, červenou a zelenou barvu. Nathan ji ale vedl dál. ,,Vítej v naší základně." Aila se na něj podívala. náhle si vzpomněla na Samuma, Markuse a Magdu. ,,Počkej, co Markus? On mě nebude hledat?" Nathan se zastvail. ,,Neboj, s Markusem jsme přátelé a já mu řekl, de tě má hledat. Ale Samum sem přiběhne stejně dří-" zarazil se a zaposlouchal se. Aila to také slyšela. Bylo to klapání dobře známých kopyt. ,,Samum!" Vykřikla a vyběhla ven. Otevřela dveře a akorát spatřila, jak se Samum vzpjal připravit se vykopnout dveře. Aila vykřikal a převratnou rychlosí uskočila do bezpečí. O sekundu později tam dolétly kopyta a udělali do podlahy dvě obrovské díry. Aila nedokázala pochopit, jak to dokázal. Ale nepřemýšlela nad tím dlouho, protože do haly vtrhnul Nathan. ,,Co se tu sakra...?!" Zmlkl, když spatřil Samuma. Rychle začal couvat. ,,Tak abyste už šli, ne?" Aila však zavrtí hlavou. ,,Slíbil jsi mi ty otázky. A pro ustuuješ před Samumem? Vždyť je to jen kůň." Nathan ale už vrtěl hlavou. ,,Ne, Ailo. Odveď tvého koně na zahradu, ať tam chvilku počká." Ten klidný a sebevědomý hlas byl náhle pryč. Ailu to docela vykolejilo. Ale vzala Samuma z uzdu a odvedla ho na zahradu. Tam mu sundala uzdu i sedlo. ,,Proč jsi to udělal, Samume? A jak si mě našel?" Samum do ní drcnul nosem. Tohle znamenalo jediné - já vždy věděl, kde jsi. Ale co to mohlo znamenat? Že má nadpřirozené schopnosti? To asi těžko. Pak si ale vzpomněla, jak jí dlouholetá kamarádka prozradila onu budoucnost (ikdyž nechtěně) a také jak s pohrdavou hravostí přemohla tohto úchyla ve třídě. Tohle by měla také zařadit mezi magické schopnosti? Byla stále zmatená. Náhle se za ní otevřely prosklenné dveře a v nich čekal Nathan. Opřel se ramenem o trám. ,,už jdeš?" Zeptal se poněkud unaveným hlasem. Něco v Aile jí řeklo, že to jen předstírá. Ale co na tom záleželo. ,,jo." zahučela. Odnesla postroje k plotu a přehodila ho přes něj. Samum ale stál jako skála a propaloval Nathana pohledem. Aila ho pohladila po šíji, ale Samum nějak nereagoval. Nathan se ošil. Aila si povzdychla. ,,Tak jo." řekla si sama pro sebe a odešla zpět do domu.
Nathan se usadil naproti ní. A Aila ho nemilosrdně zasypávala otázkami. Ale Nathan jí zadržel. ,,pokud ti to nebude vadit, nejdřív ti povím píběh, legendu, či jak to budeš chtít nazývat. Ta by zodpověděla většinu tvých otázek.

Tak v 12. století se tady u lesa bojovalo. Byla to prostá malá šarvátka mezi dvěma skupinami chlapců a bojeschopných dívek. Ta nafoukaná, neboli také nepřátelská strana si přezdívala Černí jestřáby. Ta opačná se zase pro změnu jmenovala Fialové stíny. Obojí názvy měli své podstaty. Fialový stíny vždy nosili fialové pláště. Stejné pláště, jako máš ty. Pak u sebe měli luky s šípy. To byla jejich druhá dobrá stránka. ale někteří se ještě přiučili bojování s mečem, šavlemi, či dýkami. Převážně - a to mě udivilo - tyto zbraně používali dívky. Asi pro to máe nějakou ladnost, to nevím. No a prstě takhle. Černí jestřábi měli ve znacích a na jilcích mečů vyryté sokoli. to jsi asi pochopila. No a teď se bojovalo. Na normální šarvátku tam bylo dost zraněných. Nebojovalo se dlouho, protože pak se Černí jestřábi stáhly a tím Fialové kápě zvítězili. Chlapci rychle ošetřili své zraněné druhy a potom si prostě sedli. Jako by se nic nestalo. Pak je navštívili dva lidé. Muž a žena. Oba byli mladí a krásní. Chlapci je pozorovali přimhouřenýma očima, protože na ně mžourali přes oheň. Postavy si sedli naproti vůdci. Promluvila žena. ,,Chlapci a děvčata. Gratuluji vám za vítězství a trpím svámi nad padlími. Já jsme Jennifer. Ale klidně mi můžete říkat Jenn." Pravila tehdy sametovým hlasem. Chlapci i dívky se na ní dívali s pootevřenými ústy. Jennifer jako by si toho nevšimla. ,,Přinesla jsme vám jedno proroctví. Proroctví, které vás může posílit taak, že budete skoro neporazitelní, nebo vás zničí. Poslechnout si ho musíte tak či tak." Přerušila jí jedna z dívek. ,,Kdo jste? nebo ještě lépe, co jste zač?" Jenn zamyšleně našpulila rty. ,,Jak bych ti to mohla říct?" Ptala se sama sebe. Pak nad tím pokrčila rameny. ,,Jsem Anděl strážný." Celá skupina nevěřícně vykulila oči. Žena ale pokračovala. ,,Jsem Strážkyně proroctví a osudu vaší skupiny. Jsou tu jistá pravidla, která s emusí dodržovat. Skupinu musíte především zachovat. Nesmí se na ní zapomenout. A v poslední řadě se nsmí znečistit její jméno. Když nějaké z těchto pravidel porušíte, já zemřu a vy ztratíte veškerou andělskou ohranu a budete bezbraní v boji. Protože to já vás vedla již od začátku. La eteď už vám konečně řeknu to proroctví, protože se to týká vás všech:

Až nastane daný čas,
přijde anděl včas,
aby zpět zlo a dobro,
do rovnováhy uvedl.
Pokud se má přežít,
musí se smířit,
obě strany dobra a zla.
A přijmout strážce.

,,A vy máte za úkol onoho anděla/strážce najít. Pokud si budete myslet, že jste ho již našli, vyzkoušejte to modrými krystalky. Udělejte výbuch a když se udělá ranka a krystal se roztříštíí o ono tělo, budete vědět zaručeně, že to jen on, či ona. Teď už ale musím jít. Xander má ještě něco na práci a já ho nechci zdržovat." S tím se žena a muž zvedli, obrátili se k nim zády a vběhli do lesa. Pak se rozzářilo nebe a skupinka viděla dva okřídlené lidi, jak stoupají k nebesům."

Něco v Aile se pohnulo. Nějaká mocná síla, která se drala ven, ale Aila ji zase udusila. Na chvilku. Nathan si toho všiml ,,Jak ldouho žiješ?" Optala se ho Aila. Nathan se usmál. ,,Narodil jsem se den před tvým narozením. Ale pak mě moji rodče přdali do rukou Fialovým sstínům a já je pak už nikdy neviděl."
,,Tak to je mi líto." Vtom se ozvalo varovné řehtání. To byl Samum a k němu se blížili dvě postavy oděné v bílých pláštích.

Aila a její osud - 1.

18. října 2012 v 20:23 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Tak a tu máme další kapitolku. Dnes uvidíte její obyčejný život, který se navždy změní :D

1.
Aila neměla zrovna nějaké problémy s učením. Chodila na Gymnázium (do Sekundy). Ale neměla tam zrovna moc přátel. Měla jen kamarádku Kristýnu a...no to asi bylo všechno. Občas s někým prohodila slovo, ale to bylo ojedinělé. Teď přijela na Samumovi společně s Markusem, který pak odvede Samuma zpět. Cestou si spolu promluvili. ,,Tak Ailo, jak ti šla lukostřelba?" Aila pokrčila rameny. ,,Docela mi to šlo. Tak deset šípů jsem trefila. zbytek uletěl do lesa. Ale vždy to aspoň o ten kmen škrtlo." Markus uznale kývl. ,,Tak to seš dobrá. Já když střílel poprvé, tak no...trefil jsem sousedčina nejoblíbenějšího trpajzlika. ale to jsem byl malý. Ale co jsi proboha dělala, že se to do těla dostaly modré krystalky?" Aila pokrčila rameny. ,,Sama nevím. Prostě se to nějak...seběhlo." Ale něco ji zarazilo říct Markusovi o tajemném chlapci a vůbec o tom jeho...zmizení? Aila nevěděla, jak to nazvat. Markus se jí díval do tváře a snažil se vyčíst, z čeho pramení onen strach a zmatek. Po chvilce to vzdal. Aila luboce zamyšlená a z její tváře se nedalo vůbec nic vyčíst.
O čtvrt hodiny později přijeli k branám Gymnázia. Byla to spíše budova postavená v devatenáctém století a tím pádem zdědila stavba svoji vznešenost. Aila zastavila Samuma, když od brány vylítla její kamarádka Kristýna. ,,Ach Ailo! To je dobře že jsi tady! Musím ti totiž něco říct..." Zastavila se v jejím vzrušeném hovoru a pohlédla na Markuse. ,,ÁÁÁ. Dobrý den. Omlouvám se, že jsem k vám tak vtrhla, ale je tu něco velice důležitého, co musím Aile říct." Markus se na ní vřele usmál a pak podržel Samumovy otěže. Aila sklouzla z jeho hřbetu a pak přešla ke Kristýně. Ta si netrpělivě kousala ret. Aila políbila Samuma na jeho lysinku. ,,Dneska si na dlouho vyjedeme do lesa, co ty na to?" Samum jakoby jí rozumněl a přikývl. Aila se usmála. ,,Tak už běžte kluci." řekla a přitom se zasmála. Markus jí podal tašku, Aila si jí vzala a přehodila přes rameno. Pak Markus otočil svého ryzáka směrem, odkud přijeli a pak vyjeli. Aila jim ještě zamávala, pak musela dohnat Kristýnu, protože už zacházela do budovy. Když jí Aila dohnala, Kristýna ji přitiskla na zeď a vyhrnula jí rukáv. Objevil se obvaz. ,,Takže je to pravda." zamumlala. Aila nechápavě zvedla obočí. ,,Co? Co je pravda? Sakra Kristýno! Spadla jsem jen ze Samuma, když jsem zkoušela lukostřelbu." Kristýna se na ní podívala se zvednutým obočím. Aila se usmála. Kristýniny tvrdé oči se ale ani nezaleskli. Aila se jí vymanila ze sevření a vyběhla schody. Pak zahnula kolem římských sloupů doleva a usadila se na zem. pak otevřela batoh a vyndala si fyziku. Přitom si povzdechla. ,,A život je zase ve starých kolejí." Kristýna si vedle ní beze slova sedla a vytáhla si také fyziku. V polovině pohybu ale strnula a její oči se zaleskly. ,,Onen hoch, kterého jsi viděla onen den v lese. Dnes tě přijde zase navštívit. Tentokrát..." Větu nedokončila. Prudce se nadechla, trhla s sebou, takže jí sešity vypadli z rukou a otevřely se na náčrtku velmi hezkého hocha. Byl to ale jen náčrtek černé kštice krátkých vlasů a docela svalnaté postavy.Kristýna rychle sešit zavřela, posbírala si věci a stoupla si. Aila ale zůstala sedět. ,,kristýno, ty si ze mě střílíš, nebo...?" Kristýně se vehnali slzy do očí a začala utíkat k přelomu chodby. Aila se mrštně zvedla a rychlostí větší než gepard doběhla Kristýnu, chytila ji za ruku a zastavila jí. Kristin se zastavila a vykřikla. ,,Jak...Co?" Aila ji ale syknutím umlčela. Odtáhla ji na dívčí záchodky. Tam pak zabouchla dveře a postavila se čelem ke své kamarádky z dětství. ,,Tak co jsi zač?" Vychrstla na ní. Kristyn se nadechla. ,,tenhle dar mám již od svých pěti let. Umím předpovídat osudy jiných. Když to ale říct nechci, tak si vezmu papír a moje orákulum ten osud nakreslí." Aila se na ní nechápavě podívala. ,,Orákulum? Kdo, nebo co to je?" optala se zmatená Aila. Kristyn ale zavrtěla hlavou. ,,Otázka za otázku. Teď ty odpověz na mojí - co se ti včera přesně stalo?" Aila se nadechla. ,,No, já..." Pak se dala Aila do vyprávění. Kristyn ale vůbec nevypadala překvapeně, když jí líčila onen výbuch nebo tak. Akorát přikývla, jakko by si něco ověřila. ,,Tak tím se to všehno vysvětluje." Aila si povzdechla. ,,Co se zas vysvětluje?" Kristyn se na ní usmála. ,,Ailo, máš v sobě jeden dar. Dar, který nemá jen tak ledackdo. Alle řekne ti to až on." Víc Kristyn Aile nevysvětlila. Vyšli na chodbu a tvářili se, že si prostě jen zašli na záchod. Pak začalo zvonit a dívky vešli do učebny fyziky.
,,Tak hurá poslední hodina!" Promluvila Aila a vztáhla ruce ke stropu. Právě měli mít poslední hodinu Chemii. ,,Strč si ty ruce někam Silvůková!" Vykřikl na ní spolužák (pěknej debil). Aila se prudce posadila. ,,co si to řekl?" Sykla na něj. ,,Och ty kočičko moje." zamumlal a připravoval své odporné pracky, aby jí štípnul do svalů (což pěkně bolelo). Aila ho ale za ty ruce chytila, postavila se a rychlostí blesku mu ruce zkroutila za záda, koleno mu přitiskla na záda a ten blbec byl přinucen se sehnout. ,,Au! Nech toho to bolí!" Aila mu dala facku a pustila ho. ,,Ještě jednou vůbec vztáhneš ruku na jednu z holek z téhle třídy a já ti slibuju, že ti tvý pracky přelámu na mikromalinké kousíčky." Tentokrát to bral na vědomí a zblednul. Kluci, kteří tam přišli, se na ní dovali se strachem, která se mísila s úžasem. Aila si až teď uvědomila, co provedla a kousla se do rtu. místo toho vyběhla ze třídy a utekla k učebně na chemii.

Právě vycházela ze školy, když si všimla postavě ve stínu. ta skoro splývala se stínem i zdí. Aila ihned obrys poznala - onen kluk z toho dne, kdy se to stalo. Rozhlédla se, ale kristyn už odešla a kolem nebyla ani noha. Dívka se tedy vydala k onomu chlapci.
,,Dnešní boj s tím úchylem na mě udělal dojem." Pronesl. Aila se na něj podívala. ,,Jak to víš?"
,,Sleduji tě již nějakou dobu a ty sis toho ani nevšimla. To není dobré." Aila si odfrkla.
,,Kvůli čemu tu jseš? Kdo vůbec jsi?" Dala si ruce v bok. Konečně kluk vystoupil ze stínů. byl vyšší než Aila, což ji štvalo. Na sobě měl stejný plášť jako má ona. u pasu se mu houpal - panebože je to možné - meč. Hoch si její měření docela užíval. Pak si ale pomyslel, že už to stačilo. ,,Už jsi skončila?" Optal se. Aila se mu podívala do očí. ,,Už dávno. Teď spíše přemýšlím o další otázce..." Kluk ji nenechal doříct. ,,Nathan. Jmenuji se Nathan." Pronesl klidným hlasem. Aila přikývla. Černou, krátkou kštici mu cuchal jarní větřík. ,,Pojď, zodpovím tvé otázky." Přitom si zamumlal. ,,Tak všechno vysvětlování musím udělat já, když se na to ta věštkyně vyprdla."

Aila a její osud - Prolog

17. října 2012 v 19:09 | Michaela Fabianova |  Povídky - Aila a její osud - DOČASNĚ POZASTAVENO
Takže určitě jste vyděli minulou katastrofu, takže dnes celou kapču přepíšu. ještě jednou se moc omlouvám za to nedorozumnění. Míša.

Prolog
Aila vstala. Každý den byl stejný. Ale tenhle byl jiný. Dnes byla sobota plus k tomu měla narozky. dnes slavila 13. narozeniny. Vyběhla z ložnice a dusala po schodech dolů. Na sobě měla dvoudílné, černé pyžamko. nechtěla, aby její nevlastní rodiče dělali všechno sami. Aila totiž neznala své pravé rodiče. Od svého 1. roku byla sirotek. putovala od rodiny k rodině. Až se konečně ustálila u Magdaleny a Markuse Silvůkových. Byl to milí pár a Aila je měla ráda. A přímo je milovala ještě pro jednu věc - koně. Byl to černý hřebec s bílou lysinkou a bílíma ponožkama na nohou. Magdalena jí prozradila, že se prostě jednou z nenadání objevil v Silvukovic stáji (Markus a Magdalena se zajímali o Koňské ježdění). Aila proto už od svých osmi let zůstávala u Markuse a Magdaleny. Aila přiběhla do kuchyně. Dobře, ještě spí. Pomyslela si šťastně. Xhtěla jim totiž udělat překvapení. Vytáhla z lednice vajíčka a máslo. Pak vyndala ze skříňky pánvičku a zapálila sporák. na něj dala pánvičku a pak tam hodila kousek másla. Ten se ihned začal roztékat a brzy musela Aila rozlousknout vajíčka a vylít je na pánvičku. Nevydali přitom jediný zvuk, ale vůně prosytila celou kuchyň. Aila to začala míchat a jednou rukou přitom nahmatala sůl. trošku jí tam nasypala a zase zamíchala.
Brzy byli vajíčka hotové. Aila dala do toastovače dva tousty a oni brzy vyskočili jako oznámení, že jsou hotové. Aila mezitím udělala kávu, rozprostřela stůl a dala tam míchaná vajíčka, ze kterých se kouřilo. Pak do hrnků nalila kávu a k vajíčkám dala toust. Vtom přišel ospalý Markus. ,,Co to tu tak voní?" zahuhlal unaveně a protřel si oči. ,,ÁÁÁ. Moje holčička mi připravila dobrou snídani. Tu kterou mám rád." Dodal šťastně a promnul si ruce. A hned po tom přišla Magdalena. Ta už byla trochu čilejší a Aila si všimla, že je upravená a v rukou drží trochu nfouknutý balíček. ,,Markusi! Necpi se těmi vajíčky a pojď Aile poblahopřát k narozeninám!" Markus nadskočil a přitom na sebe vychstnul trochu kávy. ,,Sakra!" zaklel a postavil kávu zpět na stůl. ,,Omlouvám se, zlato. Pojď sem, ty mojee třináctiletá holčičko!" Markus rozpřáhl ruce. Aila mu skočila do náručí. ,,Všechno nejlepší, zlatíčko." Pronesl Markus a Aile ukápla slza dojetí. Pak se jemně odtáhla a Markus jí poslal k Magdaleně. Ta postavila balíček na stůl a objala Ailu. ,,Také ti přeji všechno nejlepšíííí. Hodně štěstí do dalších let. Budeš ho potřebovat." pronesla. Aila se zasmála. ,,Děkuji ti, mami." Magdalena se usmála a zvedla balíček. ,,Na, to je pro tebe. Já ještě přinesu ze shora další tři. Dva z nich jsou ode mě a Markuse. Ale ten jeden je něco...jak bych to řekla. No uvidíš." řekla a odcupitala pryč. markus se na ní zazubil a popohnal ji, ať ten dárek rychle rozbalí. Přitom popíjel kávu.
Aila roztrhla balící papír a...nemohla tomu uvěřit. V rukou držela něco fialového. Byla to látka. Aile spadnul balící papír a s tím i spodní část...pláště. Byl to hebký, krásný plášť s kapucí. Aila si ho oblékla. Padnul jí přesně. Od hlavy až k patě byl dlouhý. Aila si dala na hlavu kapuci. Přesné! Markus se na ni díval a káva, kterou měl v ústech mu pomalu vytékala na pyžamové kalhoty. ,,Pai." zahuhlal, přitom mu z pusy vytekla další káva. Rychle spolknul ten zbytek a pronesl znovu. ,,Páni." Aila si plášť zase schovala a přitom se usmívala. Přehodila si plášť přes rameno a vtom dovnitř vběhla Magdalena se třemi balíčky dárků. Položila je na zem, protože jeden byl obzvlášť dlouhý. Markus se zvedl od stolu a zdvihl první dárek, Magdalena druhý. ,,Tady máš. Snad ti to bude k prospěchu." Aila sundala papír a nemohla uvěřit svému šťěstí. Dárek byly vlastně černé, upnuté kalhoty. Ty Aila vždycky chtěla. ,,Ach děkuju!" Markus se však jen zasmál. ,,To ale není vše!" Aila si až teď všimla ještě černého trička. Zavýskla. Tričko bylo přesně na její velikost. ,,jůůů! Děkujuuu!!!" Upustila málem přitom dárek, když vlepovala mlaskavé pusy na tváře svých nevlastních rodičů. Teď byla na řadě Magdalena. ,,Snad se ti to bude líbit. Na." A podala Aile už trochu těžší dárek. Vevnitř byli...šípy? Aila jich napočítala celkem padesát. nechápavě se zadívala na Magdu. Ta už měla v rukou třetí dárek. Aila si ho vzala. Byl těžký. A bylo to něco pevného. Dícka ho rozbalila a vykouklo na ní rameno...luku? A ještě něčeho. Aila si dala dvě a dvě dohromady a teď si všimla dlaší věci, která byla u luku. Byl to toulec, do kterého se vešlo padesát šípů. Aila na to vše s úžasem hleděla. Ani si nevšimla, že na ní Magda mluví. Aila se rychle podívala na Magdu. ,,Cože? Neslyšela jsem tě." Magda se usmála. ,,Říkala jsem, že tyhle věci - luk, šípy, toulec a plášť nám dali spolu s tebou. Řekli nám, že když tě nalezli, byl k těmhle věcem připíchnutý vzkaz. Stálo na něm, že ti to má náhradní rodina dát, až budeš slavit třinácté narozeniny. Samozřejmě Samuma ti dali hned, jakmile jsi byla zralá na první projížďku." Samum byl její kůň. Aila přikývla. Zahnala zmatek do ústraní a místo něho hned nastoupila radost. ,,Díky. Díky moc." Řekla, položila zbraně na stůl a vlepila další pusu Markusovi a Magdaleně. Ti se usmáli a až teď se konečně Magda posadila. Aila rychle sklidila dárky a papíry ze stolu a ze země. Dárky si odnesla nahoru do pokojíku a papíry vyhodila do koše. ,,Tak a teď je čas se převléknout a konečně se postarat o Samuma."

Aila právě jela na Samumovi. Byli u blízkého lesíka. Markus jí navrhnul, že by si mohla zkusit zastřílet z luku. Také jí prozradil - čemu moc nevěřila - že z luku střílet umí a že by jí mohl něco naučit. Aila ale odmítla. Chtěla být chvilku sama. Markus jí chápal a usmál se, když mu to pověděla. Teď sem jela, v jedné ruce luk, na zádech toulec s šípy a pláštěnka s kapucí na sobě. Konečně Aila dorazila na místo. vybrala si hranici mezi polem a lesem. Došla k hodně tlustému kmeni jedle a udělala tam černou fixou kruhy. Musela se trefit do toho nejmenšího, ale to bude chvilku trvat. Stála tak pět metrů od terče. Otec jí ještě před odjezdem napověděl, jak má stát, jaké svaly musí při nátahu cítit a podobně. Aila udělala vše správně, ale šíp stejně minul kmen. Aila si povzdechla. Ještě vystřílela půlku šípů, pak je šla najít. Sna jen deset z dvaceti pěti se aspoń trefilo do kmene. ty ostatní musela najít. Samum stál opodál a pásl se na čerstvé trávě. Do Ailiných zad zářili jarní paprsky. Samum podle jejího předsevzetí miloval jaro stejně jako Aila.
Asi tak po půl hodině našla všechny šípy. Dala je zpět do toulce a ještě jednou si je přepočítala. Najednou dostala pocit, že ji někdo pozoruje. Strnula. Cítila, jak Samum zabručel. Tohle už jendou zažila.
Bylo to tehdy, když byla na projížďce. Právě jeli kolem nějaké uličky, když tu najednou Samum strnul a Aila ucítila jemné zabručení. Tehdy nevěděla, co to znamená. A přesně v tu chvíly na ní zaútočil pes. Byl dost ošklivý, ale Samum byl pohotový. uskočil a přitom kopnul psa do čumáku. Ozvalo se ošklivé zapraskání, jak s epsův čumák přelomil. Pes zakňučel a utekl.
Aila se prudce vrátila do reality. ve stínu jedle, na kterou střílela, uviděla postavu. byl to spíše jen obrys postavy, ale stejně Aila věděla, že jde o kluka. Byl asi tak stejného vzrůstu jako ona. Víc ale vyčíst nemohla. Když si chlapec uvědomil, že ho Aila odhalila, promluvil.
,,Ailo, já jsem ten, který tě doprovází již nějakou dobu na tvé cestě. Ale jsme taky někdo, koho budeš muset porazit. Co si vybereš, bude jen tvá a jedině tvá volba." S tím se vzduch kolem postavy zatetelil a pak se ozval výbuch tak silný, že Ailu odhodil pět metrů daleko. Aila naneštěstí ztratila vědomí.
 
Když se probrala, ležela doma a na čele a na paži měla obvazy. Vedle ní seděl její nevlastní otec. Vypadal ustaraně. Aila se zavrtěla a ihned zaskučela, protože jí rozbolela hlava. Otec s sebou trhnul, jak se vylekal. "Ailo! Jak ti je?" Zašeptal. Aila se malinko usmála. "Hlava mě bolí jako čert. Co se stalo?" Otec vzdychnul. "Samum přiběhl s tebou v sedle. Ihned jsme s Magdalenou poznali, že není něco v pořádku. Samum stál a ržál. Když jsme tě dostali ze sedla, mumlala jsi něco o postavě ve stínech a o výbuchu, nebo o čem. Obvázali jsme ti ranku na čele a paži, která ošklivě krvácela. Ale co bylo zvláštní, v té ráně jsme našli malinké azurově modré krystaly. Vůbec jsme to s Magdalenou nechápali, ale všechny jsme odstranili a tebe uložili do pokoje." Aila skoro neviditelně přikývla. "Díky, tati." Otec se usmál. "Teď spi, drahoušku." Nikdy Aila nevykonala nějaký rozkaz tak ráda. Ihned zase usnula. Přitom se ale probírala tisícemi otázkami. Nejvíce si ale lámala hlavu s dvěma otázkami: Kdo byla ta postava? A jak se mi do rány dostaly modré krystaly?
 

Pán Moci - 61.

16. října 2012 v 18:20 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
nazdar a dávám sem další kapču. :d Dnes se stane...CO?

61.
Row stál u ústí do jeskyně. Dovnitř právě sálaly paprsky raního slunce. Od Rowových úst stoupala sražená pára.
Je ti zima?
To byl Stín. Row se usmál. Věděl, že dračí oči mají ve zvyku přečíst si lidskou duši a také, jak se právě dotyčná osoba cítí. ,,Stíne, samozřejmě že mi je zima. Podívej se, zima už klepe na dveře." Pak se otočil, aby se podíval na tmavě modrého draka, který ležel, ale hlavu měl vysoce zdviženou. Zlatavé oči se vpíjeli do těch Rowových.
Již brzy se budeme muset vydat na cestu. Světlo se každou chvíly zvedne na nohy a pak už budeme muset najít naše přátele. Ale než se tohle vše stane, povím ti něco ze své minulosti.

Tehdy jsme byl ještě ve vajíčku, ale přesto jsem viděl, co se odehrávalo. Lidská rasa se rozhodla, že nás vyhubí. Naši hlavní rádci si lámali hlavy proč. vždy jsme žili v ústraní a lidé nás braly jako strážce, protože jsme je chránili před nájezdy. Ale teď se prostě vydali na nás. Pálili lesy, prohledávali hlubiny jezer, pročesávali hory. A vždy, když narazili na nějakého draka, ihned ho zabili. Jedinou naději měl snad jen ohnivý draci a větrní. Samozřejmě že můj druh taky mohl vyhrát, ale právě po nás se šlo nejvíce. Větrní dokázaly týdny létat nad oblaky, ale místo toho, aby se tam ukryly, šli do boje. Umíralo nás po stovkách. Lidé ale proti nám neměli šanci. Brzy se stáhli a my jsme si mysleli, že jsme vyhrály.
To byl ale omyl. Lidem přišli na pomoc elfové. proti nim jsme neměli už vůbec žádnou šanci. Proto dospělí jedinci vzali všechny vejce, které přežili a rozprchly se do všech částí planety. Král a královna samozřejmě byli naživu a vzali s sebou dvě vejce. Nikdo ale neví, jaká to byla vejce a jestli se už nevylíhli. Podle starších jedinců to je, že daným vejcím dali král s královnou moudrost a vědomosti. Také je naučili ovládat své živly a porozumět všemu kolem. Víš Rowe, tyto dary jsou to nejcennější, co kdy jaký drak může mít.
Pár století po Krvavé bitvě se s královnou spojil jistý muž. Říkal, že je Horgan. Královně toto označení nic neříkalo a tak ho pozvala. Když zjistila, že to je jeden z lidských bytostí, strašně se rozzuřila. Horgan ale tušil, že tohle přijde a tak ji začal vysvětlovat, proč sem přišel. Chtěl s královnou uzavřít dohodu. Každý dračí mládě by si vybrallo jednoho Horgana. Samozřejmě taky nějaký nemusí mít čistou duši a tak by nedostal nic. Na oplátku královna chtěla, aby Horgani neprozradili existenci draků. Horgan přikývl, že rozumí. A tak udělali kouzlo, které dohodu uzavřeli slibem, který se prostě nedal porušit, jen změnit. A tak se dračí rasa uchovala v tajnosti před mocichtivími lidmi.

Row byl rozrušený. Tohle nikdy před tím neslyšel. Domyslel si, že k němu Stín chová jistou důvěru tak silnou, že mu vyprávěl kousek ze své historie. ,,Stíne, děkuji ti moc, že jsi mi toto vyprávěl. Vždy jsem toužil po tom vás lépe poznat, ale nikdy jsem se neodvážil se optat." Stín souhlasně zabručel.
Kdyby jsi se zeptal, byl bych ti to neřekl. dobře si zvolil a projevil jsi trpělivost.
Row přikývl. Zjistil, že se třese zimou a tak přešel ke Stínovi a opřel se o jeho teplý, měkký bok. ,,Aaaaach." povzdechl si úlevou. stín pobaveně zamručel.
Rowe?
To byla Světlo. Row si uvědomil, že usnul. ,,Copak je maličká?" Optal se, zvedl hlavu a podíval se na malé tělíčko, které se choulilo u jeho boku.
Mám hlad.
Row se zasmál. ,,To se nedivím. Musíš hodně jíst. Kde je vlastně Stín?" Světlo ukázalo k ústí.
Šel lovit.
,,A to jako beze mě? Pff..."
Rowe, trochu jsem vás poslouchala a poslouchala jsem Stínovo líčení. Do paměti se mi vrylo hlavně to s tou předání moudrosti a tak. Víš co si myslím?
Row zavrtěl hlavou. ,,Ne, budeš mi to muset říct."
Já myslím, že Stín byl jedno z těch vajec obdařených moudrostí a tak.
Row to chvilku zvažoval. ,,Máš pravdu. Také mi to připadá pravděpodobnější. A navíc Stín si vybral dobrého přítele na celý zbytek života." Očekával, že mu Světlo nějak odpoví, místo toho ale uslyšel tiché zafunění. Světlo usla. Row ji pohladil po mlé hlavičce a pak se už jen díval na krajinu pod sebou, rozprostírající se do nekonečna.

Pán Moci - 60.

15. října 2012 v 20:46 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Moc se omlouvám, al epo dlouhé době sem dám další kapču. Jistě, všimla jsem si, že už na můj blog nechodíte a nevyčítám vám to. Dloiho čekáte na další kapitolu a pak Vám dojde trpělivost. Ale už jsem v Sekundě na gymnáziu a je to tam fuška. Hlavně když domů přijdu až po 15:00. Pak tu jsou ještě úkoly, pak musím hlídat moji malou sestřičku a na psaní už skoro nemám čas. Jsem dokonce ráda, když naíšu třeba jen větu. Dnešek byl trochu deštivý, takže sjem měla štěstí. Hezké počtení 60. dílu!

60.

,,Sakra! Jak se to mohlo stát?!" Adéla běsnila jako rozjařená saň. Riko se jen krčil a přál si, aby mohl zmizet. To je škoda, že se s tím člověk nenarodí. Bylo by to aspoň k něčemu. ,,Jak to, že se mu do těla dostala infekce? Vždyť má jen polámaná žebra!" Riko však zavrtěl hlavou. ,,Ne, Adélo. Nevšimli jsme si jednoho zranění, které Will skoro neevnímal. Podívej." Riko Willovi sundal chrániče a na jeho paži se ihned obejvila docela malá ranka. Will ji měl někde na bicepsu, který měl momentálně napnutí k prasknutí. Na rance se již utvořil strup, ale kolem ranky bylo něco nažloutlého. Iris se kousla do spodního rtu. ,,A sakra, že mě to nenapadlo." Adéla se podívala na Iris. ,,Co tě nenapadlo? Vždyť o tomhle neměl tušení ani Will!?" Iris však zavrtěla hlavou. ,,vy jste si toho ani nevšimli? Ani jeden? Když jsme jeli, moje klisna byla z něčeho neklidná. Chvilku mi vrtalo hlavou co. Pak jsem spatřila skoro neviditelné kapky krve. Já si ale řekla, že je to z nějakého zvířete a tak jsem to pustila z hlavy. Mělo mi dojít, že to je Willova krev." Adéla naklonila hlavu na stranu. ,,Za to se neobviňuj Iris. ty sis toho aspoň všimla. Já s Rikem ne." Iris se usmála. ,,Pojďme mu dát ty bylinky. Ta horečka stoupá." Řekla Iris, když sáhla Willovi na mokré čelo. ,,Budeme mu pravidelně na čelo dávat studený obklad a nějak do něj dostat kořínky těch bylin. Šťávu z bylin pak natřeme na zranění. Tím by se do dvou týdnů horečka vytratit." Adéla s Rikem poslušně udělali to, co jim Adéla nakázala. Riko přišell pak s docela dobrou otázkou. ,,Po jaké době budeme muset měnit obklad na čele?" Iris se pousmála. ,,Každou půlhodinu." Riko zafuněl. ,,To bude pěkná noc. Fakt díky Wille." Dodal sarkasticky směrem ke svému příteli. ,,Já tě slyším." Ozvalo se tiché zašeptání od Willa. Iris se na něj podívala. Will měl stále zavřené oči, ale promluvil. Iris přikývla. ,,Wille vydrž. Tu horečku musíme co nejdříve srazit. Nebylo by pro tebe dobré, kdyby jsi dostával záchvaty. Takhle totiž reaguje tělo na douhodobou horečku - záchvaty." Willovo obočí kleslo. ,,Můžu jít spát?" Optal se Iris, aniž by se na ní podíval. ,,Wille," -zasmála se - ,,Ty spát musíš." Willnepatrně přikývl a pak se doteď napnuté tělo uvolnilo. ,,Ty spát musíš." zašeptala Iris a pak už Willa přenechala Rikovi s Adélou.

Row na Stínově hřbetu přiletěl do jeskyně. Právě byli se Stínem na lovu. Světlo už na tom bylo lépe, ale stále bylo hubené. Její zmenšená velikost měla velikost žaludku úplně stejnou, jako měla, když byla ve zvětšeném formátu. Row se nad tím pousmál. ,,Náš malý žroutík." Stín zamručel. Row ho popleskal po krku. ,,To nic kamaráde. Jen jsem si povídal sám pro sebe." Byl tu sice jen tři dny, ale stejně si už začíbal dělat starosti o své mladé přátele a Willa. Ale nějak nepospíchal s tím, že s eknim vrátí. sice mohl už dávno, ale musel si trochu odpočinout. Tohle období bylo těýké a Row byl strhaný jako zmlcený pes. Stín rozevřel drápy a pustil na zem tři jeleny, pár králíků a nějaké ty koroptve. Row konečně Stína přemluvil, aby nalovili pár ryb (Stín mu totiž nevěřil, že rybí tuk je životně potřebný pro oba). Teď začal Row svlékat zvěřinu z kůže, pak ji vykuchat a nakonec maso naporcovat. Samozřejmě si z toho část nechá pro sebe. Měl po lovu ukrutný hlad a nechtěl si ujít jeden kousek z jelena a pěkně osmaženou rybu. Když bylo maso naporcované, Row pár kousků dal stranou pro sebe a zbytek přenechal drakům. Oba se do toho dali s nadšením. Row se pak dal do ryb. Ty probíhali stejně. Jednu rybu si nechal pro sebe a zbytek pak přinesl drakům. Stín zavrčel, když uviděl rybí maso. Row se zasmál. ,,Stíne, je to dobré. Na, ochutnej. Nebo ty, Světlo, potřebuješ to." Světlo k němu přiběhlo a zvědavě si maso očichalo. Pak zavrnělo a následně rybí maso schramstlo. Chvilku potom se ozvalo mlasknutí, když Světlo otevřelo pusu, aby dostalo další. Row jí dal ještě pár ryb a pak už přešel ke Stínovi. ,,No tak kamaráde. Je to dobré." Stín si opatrně vzal. Maso chutnalo opravdu výtečně. Row se usmál a poplcal Stína. ,,No vidíš. Pak že nemám pravdu." A pak se mu zdálo, jako by na něj Stín škoodolibně mrknul.


Hraničářův učeň 11. - 1. kapitolka

2. října 2012 v 16:47 | Michaela Fabianova
Takže abych to zkrátila. Rozhodla jsme se, že sem budu přidávat kapitolky z Hraničářového učně 11. Asi na to hodně z vás čeká a tak vám to splním.

Smrt Hrdiny

1.kapitola
Byli to dlouhé a náročné tři dny.
Will podnikal cestu po vesnicích v okolí hradu Redmontu. Dělával to pravidelně, udržoval tak dobré vztahy s vesničany i jejich starosty a sledoval každodenní události. Naučil se, že drobné a zdánlivě nicotné klípky mohou být někdy užitečné pro odvrácení budoucích nesnází a třenic v lénu.
Byla to součást života Hraničáře. Informacee, bez ohledu na to, jak bezvýznamné se na první pohled mohly zdát, byli Hraničářovým denním chlebem.
Když v pozdním odpoledni znaveně přijížděl k chatě v lese, pčekvapilo ho, že vidí v oknech světlo a na malé verandě obrysy sedící postavy.
Překvapení se změnilo v radost, jakmile poznal Halta. V poslední době byl Willův učitel v chtě vzácnou návštěvou, protože většinu času pobýval v komnatách poskytnutých jemu a lady Paulině na hradě.
Will se zhoupl ze sedla a s potěšením si protáhl unavené svaly. ,,Dobrý den." pozdravil. ,,Co vás sem přivádí? Doufám že jste postavil na kávu."
,,Káva je hotová." odpověděl Halt. ,,Postarej se o koně a pak si pojď sednout ke mně. Potřebuju s tebou mluvit." Haltův hlas zněl napjatě.
Ve Willovi se probudila zvědavost, odvedl tedy Cuka do stáje za chatou, sejmul mu postroj, pak ho vytřel do sucha a donesl mu krmení a čerstvou vodu. Koník vděčně šťouchal Willa halvou do ramene. Will ho poplácal po krku a zamířil zpátky do chaty.
Halt byl stále na verandě. Nachystal dvě misky horké kávy na malý stolek a Will si sedl na jednu z plátěných židlí a vděčně usrkával osvěžující nápoj. Cítil, jak mu teplo z kávy proudí do prochladlých ztuhlých svalů. Přicházela zima a celý den foukal studený, řezavý vítr.
Will pohlédl na Halta. Šedovousý hraničář vypadal podivně nesvůj. A ačkoli tvrdil, že potřebuje s Willem mluvit, jako by se téměř zdráhal začít rozhovor poté, co mezi nimi proběhlo obvyklé vyřizování pozdravů.
,,Chtěl jste něco říct?" napověděl mu Will.
Halt se neklidně zavrtěl v židli. Pak se zjevným úsilím přešel k věci.
,,Je tu něco co bys měl vědět. Něco, co jsem ti měl říct už dávno. Jenže...nikdy asi na to nebyla ta správná chvíle."
Willova zvědavost vzrostla. Bikdy nezažil, že by Halt byl tak nerozhodný. Vyčkával a dopřál učiteli čas, aby si mohl uspořádat myšlenky.
,,Paulina si myslí, že je na čase, abych ti to pověděl," řekl Halt. ,,Myslí si to i Arald. Oba o tom nějakou dobu vědí. Takže možná bych se měl...do toho dát."
,,Je to něco zlého?" zeptal se Will a Halt se mu poprvé po několika minutách podíval přímo do očí.
,,Tím si nejsem jistý." odpověděl. ,,Třeba si budeš myset, že je."
Will chvilku uvažoval, jestli to vůbec chce slyšet, ať už je to cokoli. Když si pak všiml ustaraného výrazu v Haltově tváři, pochopil, že ať je to dobré, či zlé, je to něco, z čeho se jeho učitel potřebuje vyzpovídat. Vybídl Halta, ať pokračuje.
Halt se na pár vteřin odmlčel a pak spustil.
,,Myslím, že na počátku je rozhodující bitva proti Morgarathovu vojsku na Hackhamské pláni. Prorazili jsme jejich hlavní útok a zatlačovali jsme je zpátky. Ale oni s epak znovu sešikovali a n apravém křídle objevili slabé místo v naší linii..."