Srpen 2012

Pán Moci - 51.

27. srpna 2012 v 20:18 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže sem dám novou kapitolu. Adéla konečně odhalí svou minulost...

51.
Will jako zkoprnělí stál a díval se na ostré zuby, které Iris vycenila. Pak se na ně podívala, a odhalila tesáky v nepříjemném úsměvu. Pak vzhlédla, zavřela oči a kolem ní se utvořili Modro-bílé plameny. Kosti nevydali jediný zvuk, když se přetvarovávali a měnili. Srst zmizela a brzy plameny uhasli. A tam ,kde stála Tygřice, byla Iris. Usmívala se a pak přešla k mrtvole, vytáhla dýku schoanou v botě a začala kuchat. ,,Nemám vám co říct. Bylo to báječné!" Řekla a začala stahovat kůži. ,,Nikdy jsem se necítila lépe, ale docela mě zaujal jeden pach." Přestala kuchat a pohlédla na Willa s Adélou. ,,Bylo tu nějaké starodávné zvíře. Něco, co nemá již existovat. Ale v otm pachu mi připadalo něco povědomého. Nestačila jsem to zařadit, protože jsem byla vysílená teleportací." Will konečně našel hlas. ,,Jo. Líbí se ti tvé druhé já?" Pípl. Iris se zasmála jeho udivenosti. ,,Wille, jsem to pořád já. Jen mám druhé tělo, stejně jako ty. Je to skvělý pocit." Řekla a vzdychla. Will potřásl hlavou. ,,Musím se proletět." řekl a pak se ještě otočil k adéle. ,,Budeš mi to muset vysvětlit." zašeptal, pak se otočil na podpatku a vyrazil do lesa. Iris se za ním udiveně dívala. ,,Co je s ním." Podívala se n aAdélu a spatřila, že je nějaká špatná. ,,Co se tu sakra děje?!" Řekla a její oči zlatavě zasvítili. Adéle stekla po tváři slza. ,,Pak ti to vysvětlím." zašeptala a sedla si do trávy.
Riko s eprobudil asi o půl hodiny potom. Protáhl se a zívl. ,,Dobré ráno. Takže žiju??" Zeptal se a štípnul se do kůže. Trhnul s sebou, protože to bolelo. ,,Citově ano." zamumlal pro sebe a pak se rozhlédl. Iris něco kutila u nějaké červené hordy něčeho a Adéla seděla na pařezu a sklesle se dívala do země. Oči měla zarudlé, což Rika udivilo. Pak se rozhlédl po zbývaajících dvou postavách. Row asi už odletěl, ale Will tu nebyl. Riko se zamračil. ,,Kd eje Will?" řekl nahlas. KOnečně se Iris otočila a zvedla se. ,,Riku!" řekla a rozepjala ruce. Dlaně a tvář měla od krve. Rikovi spadla ústa. ,,Co-co...?!" řekl a Iris se na sebe podívala. Vykřikla. ,,Jé promiň, takhle si mě neměl vidět. Neboj, je to jenom srnčí krev."
,,Bože..." zašeptal Riko. Bylo toho na něj moc. Iris došla ke své brašně a vytáhla z ní čutoru na vodu. Zatřásla s ní. Byla plná. Iris spokojeně zamručela a opláchla si ruce, potom obličej. Triko a kalhoty měla špinavé tak či tak. Povzdechla si. ,,Máme nějaké oblečení navíc? Nerada bych tu pobíhala nahatá." křikla na Adélu. Ta ale ničemu, co se dělo kolem ní, nedávala pozornost. Tvář měla schovanou v dlaních. Iris si povzdechla. ,,Will se šel proletět. Něco se mezi těmi dvěma stalo. Mám o ně strach. Od té chvíle, co jsem se probrala ze spánku, byl Will vyjevený a takový...zaražený. Nemám vůbec potuchy proč. Tak co Riko...jaké máš druhé já." Riko ještě zpracovával příval informací, takže s ek němu otázka dostala až o minutu později. Zamrkal, potřásl hlavou a řekl. ,,Cože? Jo tohle - černý drak." Iris tiše hvízdla. ,,No, tak se nám ukaž." řekla a Riko se usmál.
,,soustřeď se na mě. Nemysli na nic jiného. Ponoř se do sebe, nevnímej nic jiného, než svůj dech a jedinou myšlenku. Tak je to ono." Prohlásil Drak z jeho podvědomí. Riko se řídi jeho instrukcemi a za chvíly kolem něj vzplál bílo-černý oheň. Riko cítil, jak se zvětšuje, jak mu rostou křídla a ocas. Jak mu sílí nohy, jak se mu tam tvoří lesklé drápy. Brzy otevřel oči, které s emu zlatě zaleskli a zorničky se mu zúžili do tenké čárky. Pohlédl na Iris. neskrývala úžas. On se prohlížel také. Křídla měl dlouhá, nejméně deset metrů. Pak si změřil délku od hlavy až ke konci ocasu.
,,Jsi dllouhý pět metrů a vážíš tak tunu, proto máš deset metrů dlouhá křídla. O drápy, šupiny a tesáky se starej co nejvíce můžeš, abys vzbuzoval úctu a aby si tě budoucí nepřátelé zapamatovali takového, jaký jsi!!!" Riko přikývl. Pak roztáhl křídla. Mohl je roztáhnout do plné délky, což bylo dobře.
,,Přikrč se, zvedni hlavu, roztáhni křídla a připrav je na máchnutí. Asi to trchu s tebou...škuuubneee!!!" Riko Drakovo poslední slovo matně slyšel, protože máchl křídly. Ihned ucítil, jak vzlétá a zároveň, jak to s jeho tělem škublo. Trochu zavrávoral, ale pak začal pomalu, al emocně mávat křídli. Tlapy si přiložil k tělu a let se mu trochu více srovnal. Teď Riko plachtil. Vyzkoušel ocas a mávnul s ním doprava. Ihned zatočil doleva. Bylo to trochu nečekané, takže Riko ztartil rytmus a začal padat. Lesy se bleskurychle přibližovali.
,,Hlavu dolů, kídla k tělu a...teď je roztáhni! Dělej!" Drak mu radil a Riko jen taktak stihnuljeho požadavky. ale přežil to! Zase začal stoupat.Najednou uviděl, jak proti němu letí černý Pegas - Will. Vzápětí dal zadek dolů a křídla srovnal tak, aby mávali nahoru a dolů. Jakoby stál ve vzduchu. Will to měl trochu těžší, ale zvládnul to taky. Riko viděl, jak ho Willovi oči zkoumají. Každý sval, každý dráp. Pak viděl, jak se koňská hlava pohnula v přikývnutím.
,,Následuj mě."
Jeho hlas se Rikovi rozezněl v hlavě jako zvon. Byl zvyklí na Drakův klidný a tichý hlas, ne na Willův ostrý a řvavý hlas. Pokrčil rameny a vydal se za Willem.

Pán Moci - 50.

26. srpna 2012 v 16:53 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Welcome, Welcome. Vítám vás u Svaté 50. Jsme moc ráda, že jsme se s Willem doškrabali až sem a podle vašich komentářů se taky tak nějak přizpůsobím. Dnes uvidíte, co udělají :D

50.
Byla půlnoc, když si Will vymněnil s Adélou hlídku. Adéla chytila Willa za ruku. ,,Počkej." řekla. Will se na ni podíval. Ve svitu měsíce vypadali oba tak nějak...tajemně. Usmál se na ní. Ona mu to oplatila a pak se zeptala. ,,Viděl si někde Iris? Nemůžu vydržet hlídkovat až do rána. Po tom všem jsem utahaná, až..." Nedořekla to, protože ji Will políbil, usmál se. ,,Já vím." Pak odešel spát. Adéla se posadila a zadívala se do jednotvárné krajiny plné stromů.

Iris se nikdy neměla tak skvěle. Běhala jakou rychlostí chtěla. Byla tichá, tak tichá, že by ji nezaslechl ani elf. A byla krásná. Srst jí jemně zářila a pruhy byli překvapivě modré. Došla k potůčku a uviděla malého, ale buclatého srnečka, který právě pil z potůčku. Přikrčila se a najednou uslyšela v hlavě hlas.
,,Pokud chceš mít vítězný lov, musíš se řídit mými radami. Za prvé - nevydej jedinou hlásku a postupuj pomalu, potichu a plíživě. Když už budeš u své kořisti, vyskoč a zkus se drápy trefit co nejblíže krku. Když se ti to podaří, zatni zuby do krku a kořist je mrtvá. Až budeš lovit zajíce, nebo nějakkého ptáka, řeknu ti, jak naložit s nimi." To byl hlas jejího druhého já. Iris byla tak vyjevená, že jen zírala do prázdna. Potom zavrtěla hlavou a potichu, plíživě a dravě se blížila ke kořisti. Pak vyskočila. srnec ani nestačil zareagovat, zatroubit...nic. Iris mu zaryla drápy do krku a srnec padl mrtev k zemi. Iris mocně zařvala, až všichni ptáci v okruhu sta kroků vyděšeně vylétli z větví stromů. Iris si jich nevšímala. Rozhlížela se. Když odběhla od kamarádů, nevěděla, kam šla. Jako by byla v tranzu. Jakoby jí její druhé já někam vedlo. Zkusila najít ono vědomí, které se jí zabodlo do mysli jako nůž. Našla ho a optala se. Tygřice však jen zamručela. ,,sledovala jsem stopu toho srnce, kterého si zabila. Pro nadcházející boj se budeš muset připravit. A já tě tooho budu muset ještě hodně naučit, ale na to možná bude čas později. Ale ty máš ještě jednu otázku, ne počkat, dvě. Jak se dostat zpátky a jak odnést mršinu. Dobré otázky. Víš, já jako tvé druhé já jsem zdokonalovala právě kouzla a teleportaci. rávě ta ti možná zachrání život a umožní ti přenést sebe i kořist, či cokoli okamžitě na místo určení. Ale pozor! Čím větší dálka, tím víc ti ubírá energie. Ale neboj se, odsud do tábora tvé skupinky je to jen kousek, ale musíš to vyzkoušet. Je to trénink a ty ho potřebuješ. Tak jo, soustřeď se na místo, kde jsou tví přátele, ale prosím tě hlavně ne na ně, jinak s edo nich převtělíš!" Iris to vzala na vědomí a v mysli se upínala na ten malý palouček se stromy kolem, spícími kamarády a dohořívajícím ohněm. Přiběhla ke kořisti, kousla do ní a pak se s ní svět zatočil a ona ztratila vědomí.

Probudila se až když dopadla na zem. Rozhlédla se a srdce jí poskočilo pýchou a raodstí. Dokázala to. Byla na paloučku a kolem pochrupovali přátelé. Podívala se na sebe - byla stále tygrem. Kořist ležele před ní. Přikývla. Najednou s ejí v hlavě rozezněl hlass plný pýchy a hrdosti. ,,Vedla sis skvěle, Zářivý Tesáku. Jsme na tebe pyšná. Teď ale spi. Sotva budeš plést nohama." Pak se uzavřela a Iris si opravdu uvědomila, že se jí třesou nohy. Přišla k Rikovi s zjistila, že je již plně zdravý a dýchá klidně a zhluboka. Srdce jí znovu povyskočilo. Lehla si k ohni a ihned usnula.
Adéla uslyšela jemné žuchnutí a otočila se. Během chvilinky si začala odříkávat kouzlo, které se naučila. Pak vyskočila a její tělo se protáhlo a zblištělo. Kolem ní se začali jakžtakž motat paprsky měsíce. Uši se jí protáhli a zezelenali. Tak celé její tělo. Končetiny jí zmizeli a místo toho se jí objevvil dlouhý ocas a obrosvá křídla. Měsíční paprsky jí přestali olizovat a místo Adély se objevila hrůzostrašná příšera podobná drakovi. Ale drak to nebyl - byl to Sawer. Adéla vyplázla jazyk a ochutnala vzduch. Byla cítit krev a vypětí. Přiblížila se k místu, kde to bylo nejsilnější a tam spatřila srnce. Byl mladý a Adéla si všimla, že tam jsou stopy po drápech tygra. Pak přejela pohledem po táboře a uviděla Iris ve své druhé podobě. Oddychla si. Už si myslela, že bude muset bojovat s tygrem velkým jako je Iris (co je v průměru skoro 2metry). Adéla se ale už nepřemenila zpět. Místo toho vzlétla na jednu borovici, tam si omotala ocas a zkoumala svým ostrým zrakem okolí.

Will vstal. S překvapením zjistil, že je ráno. Takže Adéla vydržela, nebo se jí něco stalo. Will zbledl, když na to pomyslel. Došel k místu, kde se Adéla usadila a rozhlížel se. Potom dal mysli volnost a hledal ji v okolí. Docela ho udivilo, když ucítil laskavou a zároveň hrůzostrašnou mysl. Nechtěl se na ni upnout, ale zvědavost ho přemohla. Bylo to někde nahoře. Will si zabarykádoval mysl a podíval se nahoru. A vykřikl. Tam na větvi sedělo něco mezi hadem a drakem. Bylo to červené a konec ocasu bílí a střapatý. Nemělo to nohy ani ruce. Mělo to jen dlouhý ocas a křídla. Hlava byla ostře řezaná a oči zlaté. A ty oči se upřeli na něj. Will ztuhnul, když to něco slétlo dolů a hladce přistálo. Protáhlou tvář zhýzdil něco jako úsměv. Pak se kolem toho něčeho začali ovíjet sluneční paprsky. Ocas se smrskl, křídla zmizela a pomalu se ta nestvůra proměňovala v - Adélu! Willovi se před očima udělali mžitky. sluneční paprsky se přestali kolem ní ovíjet a ona viděla, jak se Will zapotácel. Přiběhla k němu ale on se zapřel nohama a zavrtěl hlavou. ,,Co-kdo jsi doopravdy?!" Adéla zesmutněla. Nechtěla, aby oni odhalili její pravé druhé já. Vždy se přeměňovala v hada, ale teď. Will stále čekal na odpověď. V tom se ozval řev a Will uskočiil. Adéla se zasmála. ,,To byla Iris. V noci sem přišla a přitáhla s sebou mladého srnce - mrtvého, samozřejmě." Will jako omámený přikývl. ,,Samozřejmě." Samootné slovo, jako by nevěděl, co znamená.

Pán Moci - 49.

25. srpna 2012 v 19:40 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu další kapča. Již se nemusíte bát, že někdo někoho zabije, nebo že se sám zabije. Ale ráda se podělím o to, jaký bude mít Riko Druhé já.

49.
,,Já už raději vzlétnu. Už se na to nemůžu dívat." Řekl Row po tom, co Riko klesnul do kaluže vlastní krve. Row se zvedl, třikrát zapískal a Světlo se ihned vynořilo z nedalekého stromu. Přistálo kousek od Rowa. Ten začal něco tiše mumlat a kolem Světla se začala linout ohnivá záře. Drak stál jako kámen. Brzy se začala zvětšovat a zvětšovat, dokud nebyla velká jako polovina stromu. Všichni se na její blištivé tělo dívali s neskrývaným úžasem a strachem. Světlá se vzrušeně prohnula a zařvala. Skupinka od ní uskočila (kromě Rika, který ležel s vypláznutým jazykem). Row dal na její hřbet deku a pak jí vyšplhal po noze. ,,Uvidíme se v boji!" Zakřičel a pak Světlá mocně máchla křídli a vzneslla se k obloze.
Jakmile zmizeli, živá skupinka si uvědomila, že zadržovala dech. Pak konečně Iris pomalu otevřela oči. ,,Ach bože..." řekla a zatřepala hlavou. Will k ní ihned přiběhl a pomohl jí si sednout. Podívala se na něj s úžasem. ,,Jak sis na to vzpomněl? Vždyť to bylo strašně dávno, co jsem ti to vyprávěla..." Pak jí pohled sjel k Rikovi. Vykřikla a ihned byla na nohou. Už se chtěla rozběhnout k Rikovi, ale Will jí zadržel. ,,Ne. Nedělej to. Potřebuje se spojit se svým duchem. Nesmíš teď na něj ani sáhnnout." Viděl, jak Iris po tváři tečou slzy, ale přikývla a žuchla s sebou do trávy. Ostatní si oddychli. Will si sedl a prohrábl uhlíky. ,,Až se Riko probere, uděláme tohle..."

Riko sám o sobě neměl ponětý, kde je. Byla tam mlha, ale i přes ni viděl překrásného, uhlově černého draka. Byl vysoký a ušlechtilý. Drápy měl zářivě bílé a žilky v křídlech ohnivě rudé. Drak přistoupil k Rikovi. ,,Vítej, Mladý Ohnivče. Jsem poctěn, že můj vládce vybral mě, abych ti dělal tvé druhé já. Zamlouváš se mi. Nyní již dost mluvení. Hlavně se nahýbej..." A pak drak máchnul křídli a poryv větru málem strhl Rika na zem. Pak si to drak namířil přesně do Rika. Duše uhlového draka se převtělila do Rika a ten se propadl do země. A padal černoutou tak dlouho, že ztartil pojem o čase...

Will s ostatními si uvědomili háček. Nevědli, jakého ducha bude mít Riko. Pokud bude mít nějakého, který umí létat, tak bude útočit spolu s Willem na tábor z oblohy. Pokud ale bude připoután k zemi, bude muset bojovat s holkama a Will bude na vzduch muset stačit sám.
Asi po půl hodině se začali projevovat první známky toho, že to Riko přežil. Krev se začala vsakovat zpět do těla. Will přikývl. Pak uviděl, že na Rikově zápěstím se tvaruje tetování jeho druhého já, ale zatím bylo nezřetelné. Všichni si oddechli. Adéla klidně seděla a tvářila se kamenně. Iris se stále vrtěla něco si mumlala. Potom už to nevydržela, vyskočila na nohy a kolem jejího těla se začali motat bílé paprsky. Pak se proměnila v dravou, zářivě bílou tygřici. Radostně zamručela a prohlížela se. Ostatní o krok couvli, jak se lekli. Tygřice na ně pohlédla s ledově modrýma očima. A pak vystřelila jako šíp k lesu. Všichni se rozesmáli, pak se zase posadili a na chvilku usnuli. První hlídku držel Will.

Pán Moci - 48.

24. srpna 2012 v 23:02 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu další kapča. Přečtete si důvod, proč Will Iris zabil a jestli se něco podobného stane ještě :D

48.
První, kdo vykřikl, byl Riko. ,,Pane bože! Cos to Wille udělal?!" Hlas mu přeskakoval rozčiením, hrůzou a zděšením. Ostatní začali taky být horlivý a doráželi na Willův rozum. Will si povzdechl. mají asi krátkodobou paměť. Vloudil se jim do mysli a pak udeřil, takže všichni sklapli. Will si oddechl.
,,Bylo to již dávno, co si mě Iris odtáhla stranou. Tehdy jsem byl zvědavý, co mi chce říct, protože to nikdy neudělala. Vy jste byli kus dál od nás a balili jste věci. Když jsme k ní vstoupil, měla kruhy pod očima a byla roztěkaná. Sedl jsem si k ní a opatrně jsem s ejí zeptal. Iris mi začala líčit její sen - zjevila se jí bílá tygřice. Prý byla v křišťálovém lese a tygřice jí radila, že když zemře, s ochotou jí dá druhou šanci. Samozřejmě, že jsem věděl, o co jde ale nechtěl jsem, aby se tím zabývala. Právě tygřice je její druhé já. A právě jsem jí dal šanci, aby nám pomohla s armádou." Všichni byli tímhle ohromení a Will se usmál. Čekal, až to jeho přátelům všechno dojde. První se vzpamatoval Riko. ,,Aha, já už tě chtěl za to zanít, protože..." Nedořekl to, ale zčervenalé tváe říkali více, než slova. Ostatní pak přikývli na souhlas. Ale když se Will podíval na Irisiino tělo, udělalo se mu zle. Zrány na hrudi jí tekla proudem krev a pod ní se dělala kaluž krve. Avšak na jejím odhalleném lýtku se pomalu začal dělat tvar tygřice.

Byla zmatená. Proč to Will udělal? Oči měla zavlhlé a tak nevidlěa, kde je. Chtěla se vrátit zpět, ale zároveň byla zvědavá, protože si vzpomněla, o jakém snu to Will mluvil. Samozřejmě věděa o Willově druhém já, ale třeba to byl opravdu jen sen. Třeba to nebyla vidina, vzpomínka nebo bůhví co. Když si otřela oči, uviděla ten samý křišťálový es, ve kterém stála, když mluvila s tygřicí. A i ona tu teď byla. Když s ena aní Iris podívala, jen přikývla. ,,Tvůj přítel udělal před nadcházející válkou správnou věc. Díky svému druhému já budeš mrštnější, rychlejší a budeš vytrvalejší. A možná, že i lstivější. Nyní ti předávám svou podobu, Zářivá Tlapo." Iris nestihla nic říct. Tygřice skočila na ní - ne počkat, do ní. Iris zavrávorala a pak spadla z útesu, který se tam najednou objevil. a padala, a padala...

,,Asi jsem na řadě já, viď Wille, pokud chci taky pomáhat v boji." řekl Riko neurčitým hlasem. Will bylestně přikývl. Podíval se na Iris. Krev, která se kolem ní rozlývala, se začala znovu vsakovat do jejího těla. Riko si připrravil dýku. Nádech, výdech. Raz...Dva...Tři! Na tři si Riko vrazil nůž také do srdce. Zařval bolestí, potom se ksácel. Dýka mu vypadla z ruky a krev se roztříkla všude kolem. Willovi ukápla slza. Nemohl se na to dívat. Stín byl celou dobu s ním a dával mu naději. Will ho pohladil po hlavě a on zavrněl. Potom Stín vzlétl a přistál na Irisiině těle. Potom začal nějak divně bručet a potom začali obě těla zářit...

Pán Moci - 47.

23. srpna 2012 v 19:30 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Další kappitolka pro vás. Budu ráda, kdy si ji užijete.
47.
,,Bože, jak já nenávidím plánování!" Vykřikl Will, zvedl se ze země a začal pochodovat sem a tam. Horečně pátral po nějaké možnosti, která by mu dala šanci se vykroutit z tohohle uzlu. Už od té doby, co jim řekl vše, oc ví o armádě nestvůr se handrkovali, kdo je zpomalí, kdo dá vědět králi. Všichni hned Willa, že je nejrychlejší (kromě Adély, která stále spala). Den pokročil k večeru a stíny se prodloužili. Nebe bylo osvětleno červeno-oranžovými paprsky a červánky se pomalu ploužili na jih. Will se podíval na nebe a pak se kolem něj prohnal větřík. sám ho povolal, kvůli své moci povolání živlů. Stín se neklidně zavrtěl v jeho kapuci a on dodal poslední detail, než vyřkl svůj nápad. ,,A co kdyby dal vědět králi Row. Rowe, máš svého draka Světlou, umíš ji zvětšit a tím pádem i na ní letět. Když se to vezme tímhle způsobem, jste stejně ryychlí jako já. Já bych mohl s Adélou trochu uškodit armádě. Adéla se přeci umí přeměnit na jakékoliv zvíře a mohla by tak docela uškodit armádě. Já bych stále uhasínal jejich ohně, nebo naopak zapaloval jejich stany. Sice nás to bude stát pár sil, ale výsledek bude stát za to. Jen tak na zeptání - mohou být draci i svobodní, nebo se vylíhnou jen se svým výběrčím?" Row se suše zasmál ,,Draci se dříve líhli jako samotáři, pak ale začali být závislí na elfech, skřítcích a lidech a od té doby se snáší a vylíhnou jen se svým pánem." Teď se do rozhovoru zapojila Iris. ,,A co já s Rikem. Co budeme dělat my?" Will trochu zbledl. Zapomněl na své přátele. Pokud Adéla přijme svou roli, tak už zbydou jen oni dva. Jeho mysl zachvátil požár, jak byla přetížená. Znovu si sedl a dal hlavu do dalní, aby si odpočinula. Pomalu se uklidnil, opakoval si kouzla a nechával, aby větřík a voda trochu zchladili jeho přepracovanou mysl. Představoval si, že se z něj valí pára, protože se cítil, jako by hořel. Začal se kousat do rtu. Pak najednou na něco přišel. ,,Iris, ty si my jednou vyprávěla o svém snu, že? Říkala jsi něco, že se ti zjevila tygřice že?" Iris mírně svraštila čeo, pak přikývla. Will vytáhl dýku z pouzdra. ,,Pokud se chceš zapojit do války, budu muset udělat tohle. Omlouvám se. Je mi to líto." A než stačili ostatní cokoli udělat, Will bodnul Iris přesně do srdce.

Je mi moc líto, že dělám právě tohle, ale budu muset tuto kapitolu trochu zkrátit. Zítra se dozvíte, proč to Will udělal.


Pán Moci - 46.

22. srpna 2012 v 22:15 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak po strašně ldouhé době jsem znovuzrozená a s se mnou i moje chuť do psaní. Chvilku jsme si od toho všeho odpočinula, ale protáhla jsem to a teď to chci napravit. Moc se vám všem omlouvám, ale to ztracený čas nenahradí. Bohužel vám musím oznámit, že kniha Cesta za Hranice chápání je dočasně přerušena, protože jsem ztratila Fleshku, na které jsem to měla a v počítači jsme to zázračně zapomnlěa uložit. Takže brzy začnu odznova. Teď si ale užijte po dlouhé době další kapču...!
46.
Adéla dlouze a hlasitě zívla. Jak nepříjemně zjistila, byla mokrá. Povzdechla si, pokrčila rameny a začala se utírat jediným suchým - svojí mikinnou, kterou si schovávala pro chladné příležitosti. Když byla hotová, byla mikina tak nasáklá vodou, že když ji vyždímala, udělala se podní docela slušně velká kaluž. Adéla si odfrkla.
Row se probudil chvíli po ní. Narozdíl od mladé skupinky on byl na tohle zvyklí. Prostě zatřepal hlavou a od konečnů jeho vlasů odletovali kapky. Pak přešel k Esovi, vytáhl si jablko a začal ho s radostí chroupat. Pak vytáhl další a to dal Esovi, který se zvědavě díval na brašnu, ve které bylo ještě pár kusů. Došel k Adéle, která si zase dřpela do trávy a podal ji kus chleba se sýrem. ,,Potřebuješ nabrat síly na cestu." Adéla na něj pohlédla s tak velkým zármutkem, že Row nebyl schopen slova. Adéla si velmi opatrně vzala kus chleba se sýrem a po malinkých ždibcích ukusovala. Row si povzdechl a klekl si vedle ní. Objal ji pažemi přes ramena a přitiskl ji k sbobě. Adéla začala znovu vzlykat. Položila chleba vedle sebe a obajala Rowa pažemi. ,,Já už to nezvládám, já už tohle nechci. Rowe, prosím, udělej něco. Prosím..." Row ji stiskl pevněji. ,,Udělám vše, i kdybych měl za to dát život." Adéla však nereagovala. Row se lekl, že už zase omdlela, ale pak si uvědomil, že usnula. On v noci nespal, protože měl hlídku, pak ji předal Rikovi. Celou dobu ale slyšel, jak tam Adéla sedí tak tiše, jak jen to šlo, vzlykala a prosila Willa, aby se vrátil.
Row ji položil do trávy a podepřel ji svou pláštěnkou hlavu. Dívka mělce dýchala, ale po tvářích se jí stále kutáleli slzy. Riko s Iris už také vstaly. Došli k němu klekli si velde něj. On byl chvilku zticha a pak začal. ,,Musíme něco udělat. Pokud chceme, aby Adéla ještě žila, musíme Willa dovést zpátky, ať už bychom mu museli užíznout křídla či ne. " Oba dva se zděsili, ale když pochopili, že je to jediné východisko, zarmouceně pžikývli. Row pokračoval. ,,Necháme adélu spát tak do oběda. Pak se najíme, sbalíme se a vydáme se za nosem." Oba zase přikývli na souhlas. Pak spolu ještě debatovovali a přecházeli od jednoho tématu k dalšímu, dokud neměli sucho v krku a tak se Riko s Rowem vydali hledat vodu. Iris tu měla pohlídat Adélu a věci, okně atd...
Hledali jen chvilku, než našli mělký potůček, který tekl pomalu a jakoby se bránil osudu. Row se zastavil, nabral do vědra vodu a pak ji zase zazátkoval. Riko měl už také hotovo a pak položil onu otázku, na kterou Row čekal. ,,Proč se nám Will vyhýbá, Rowe? Proč nám dělá život těžší?" Row si povzdechl. ,,Riko, Will nechce dělat nám potíže, nebo nám nějak přitěžovat. On nám chce zachránit život." Než stačil Riko něco říct, Row si raději pospíšil, aby mu nedal čas. ,,Ano, nevěděl, že to Adéla bude snášet tak těžce, ale dělá to pro naše dobro. On odleštěl hledat Vlkodlaka a sám ho zabít. Ale je ještě mladý, aby pochopil, jaký soupeř mu stojí v cestě. Nemůže ho prostě jen zastřelit šípem. Riko, my ho musíme najít dřív, než se k Vlkodlakovi dostane. Sice se nám asi bude snažit vykroutit, ale já znám jedno kouzlo, které by ho mělo přimět k tomu, aby otevřel oči."

Will zatím uletěl obrovskou vzdálenost. Letěl celou noc a spíše plachtil. Stále a neúnavně prozkoumával okolí, myslí i smysly, jestli nenajde tábor jeho přátel. Avšak nikde nic nenašel, zatím.
Ráno pokročilo, v dopoledne a to uvolnilo místo odpoledni. Slunce vražedně plálo a hřálo tak silně, až si Will občas myslel, že mu hoří tělo. Už byl tak vyčerpaný a jeho svaly byli ztuhlé a po každém mávnutím křídel se mu do nich dostali bolestné křeče. Přistál nedaleko potoka a došel k němu. Tam se hluboce napil, pak si lehl a na chvilku si zdříml. V mysli mu vířili duhové obrazy, pak obrazy války, krve a šedé oblohy.
Probudili ho kroky. Prudce zvedl hlavu a podíval se a asi deset stop od něj šli dvě postavy s vědry, ale Will je napoznával. Až když ten naprovozvedl hlavu a pohlédl do očí svému společníkovi. Will poznal Rika. Vypadal čile, ale také trochu zarmouceně a vztekle. To byli protichůdné pocity a to Willa mátlo. Pak poznal Rikova společníka - a srdce mu radostí vyskočilo až do krku - poznal Rowa. Ten odpovídal na Rikovi otázky. Pak se oba sbalili a odešli. Will konečně pohlédl na slunce. Bylo ráno, takže prospal dlaší den. Pak ucítil obrosvký nátlak v hlavě, a ucítil, že s emu někdo tlačí do vědomí. Obrnil se hradbami tlustými a nikde nemohli najít jedinou škvírku. Mysl se po chíly stáhla. Will se chtěl dozvědět, čí to byla mysl, ale odolal nutkání a vstal. V hlavě ho tepalo a svaly bylii ztuhlé. Wil do nich nechal rozproudit krev. Pak oškubal pár stébel trávy a pak poklusem šel po stopách svých dvou přátel. Riko dělal docela hluboké šlápoty, zatímco ti Rowovi byli sotva vidět i pro jeho ostrý zrak. Obdivoval svého mistra za takovou opatrnost. Po chíli ucítil kouř a srdce mu znovu poskočilo. srst i hřívu měll slepenou potem a vodou. Ale všechna omámenost z něj již dávno spadla. Kkonečně uviděl místo, které tak dlouho hledal. Uviděl svého koně Rumbyho, uviděl Adélu, která až nezdravě bledá klidně oddechovala blízko ohně. Ve Willovi se vzedmula panika. Stalo se jí něco? Kdo jí ublížil? Nezemře? Pak mu najednou někdo skočil kolem krku a velice silně ho stiskl. Byla to Iris, která vypískla a objala ho. On do ni přátelsky drcnul čumákem a ona se plačtivě zasmála. Pak trochu odstoupila a krtiticky si ho změřila. ,,No Wille, máš průšvih, ale vydrbu tě až tě kluci pořádně vyválejí v blátě. Ne počkej, oni tě umyjou sami." Pak někam odběhla. Will se rozhlížeel kolem. Atmosféra tu byla pochmurná a jakoby křehká. Na rozhlíženou měl čas asi tak sekundu. Pak do něj někdo narazil takovoou silou, že z Willových plic vymáčkl všechen kyslík a povalil ho do bláta. A jak si uvědomil, skočil na něj Riko. Pak ucítil dvojnásobnou tíhu, která na něj dopadla - to byl Row. Will se chvilku snažil postavit, pak to vzdal a spadl vyčerpaný a bez kyslíku i s hlavou bláta.
,,Přátelé, mistře, prosím, nemůžu dýchat. Já niam neuteču, přísahám." Konečně se zase ta hromada odvalila a on mohl vstát. Vzduch do plic ale nechtěl. ,,Neublížil jsem ti?" Zeptal se pobaveně Riko. Jednou odpovědí mu bylo dlouhé sípání a kašlání, jak se Will snažil dostat vzduch do plic. o chvíli se mu to podařilo.
,,Tak a teď mě oba musíte vydrbat, než budu zase klukem. Nebo vám uteču." Oba jako jeden vyrazili pro kbelík s vodou a houbičku. Tohle se mi líbí, pomyslel si Will, ale naneštěstí pro něj se to dostalo k přátelům a ty se zakabonili.
Po chvíly byl už Will čistý a znovu se přeměnil na klučinu. Pak se objal se svými přáteli a pak došel k Adéle. Ta stále klidně oddechovala. ,,Co se jí stalo?" Vyzvídal Will a pohladil ji po tváři. Row se podíval na něj. ,,Tvoje útěky brala Adéla trochu hůře než my ostatní. Jakmile ses nám ztratil z očí, upadla do mdlob. v noci nespala, až teď jsem ji k tomu donutil. Takže ji necháš spát a pak se jí omluvíš a vysvětlíš. A nám můžeš vysvětlit, proč ses najednou a tak nečekaně vrátil. Určitě to nebylo z toho důvodu, jaký si myslím. " Will trochu trapně řekl. ,,Ne, je to kvůli armádě nestvůr, která je necelý den odsud." Oba překvapeně hvízdli. Pak se usadili k ohni a Will jim řekl podrobosti.