Červenec 2012

Nové web stránky, kde mne najdete (či ne) :D

30. července 2012 v 13:45 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Takže je mou poviností vám ukázat nové stránky, na kterých právě dělám. Dnes ráno jsme je vytvořila a než se rozjedou. Tak se na ně jukněte :d



Tyto dvě jsou nová, tak se na ně jukněte :d Povídek bude na každém blogu 1. Tady je Pán Moci. Někde bude něco jiného a na dalším také :D Tak se těšte :d

Pán Moci - 45.

27. července 2012 v 23:05 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Ahoj holky a kluci! Moc se omlouvám, že jsme byla několik dní nedostupná, ale odpadl na internet a já zatím písala do svého hmatatelného diáře další díly, atakže dnes už je pozdě a tak vám napíšu jen jeden z nich. Tak snad se vám to bude líbit :D

45.¨
...
Nejdřív se probudila Adéla. Protáhla se. Bylo jemně sychravo, ale ona to nevěděla. Ona ani nevěděla, že již vyšlo slunce. Najednou procitla. Ležela na něčem teplém. Nejdřív si myslela, že je to jen její přikrývka, ale po chvilce pochopila, že je to měkkčí, a v klidném rytmu se to pohybuje. Ostatní na tom byli stejně. Leželi vedle sebe, natěsnaní a šťastní, že mají alespoň trochu tepla. Konečně Adéla otevřela oči. Pohlédla na temně černou masu nad sebou a vyjekla. Pak se to pohnulo a ona uviděla - peří? Ne, to není možné, pomyslela si. Ostatní byli také probuzení a rozhlíželi se. Teď se křídlo stáhlo. A ten měkký polštářek se zvedl. Byl to Pegasův hrudník. Will se otřepal, protože se na jeho blýskavé srsti usadili kapičky z mrhlolení. Na to nebyl zvyklí, ale když našel své přátele, jak se k sobě choulí, tak jim poskytl ze svého křídla střechu a ze svého těla pohodlí. O půlnoci začalo mrholet. ,,Wille!" Adéla vykřikla a běžela obejmout svého přítele. Ten se ale vzpjal. Adéla uskočila, ale neměla proč. Viděla, že to dělá jen kvůli její ochraně a v jeho temných očích uviděla hluboký smutek a sebenenávist. Row jemně přišel. ,,Wille, já chápu, proč to všechno, ale my chceme, z vlastního rozhodnutí a vůle, jít s tebou. Kdyby jsme měli položit životy, tak vedle tvého boku. Ale kdybys zemřell sám a poslední co viděl bylo škleící se Vlkodlak, a ne přátele, kteří bojují za tebe s ještě větším odhodláním a vítěztvím. Co myslíš? Je opravdu moudré, abys toto břemeno bral jen na sebe?" Will váhal, ale stále ho přemáhala starost o své přátele, než rozum.
,,Já nemůžu. Je mi to líto." Pak se vzpjal, zastříhal ušima a vystřelil do vzduchu. Row se zamračil. ,,Myslím, že tvoje kouzlo prokoukl." Řekl. Ale když se opět podíval na ty šedivou oblohu, neviděl už nic. Potřásl hlavou. Adéla už to neunesla. Tam kde stála, se zhroutila. Kolena se pod ní podlomila a ona omdlela. Row ji jen tak tak chytil. ,,Ach má drahá, máš to těžké." Zašeptal. Iris s Rikem pozorovali vše z povzdálí. Také byli zaraženi, proč tohle jejich přítel udělal. Sedli si do mokré trávy a byli zticha.

Will zatím uletěl obrovskou vzdálenost. V očích ho pálili slzy a on je ztěží potlačoval. Nakonec to nevydržel a z jeho oka vypadla jediná slza - malinkatý střípek modrého skla. Willa to ale nezajímalo. Modrý střípek dostal tvar slzy. Pak skápnul dolů. Will tam pohlédl - a uviděl obrovský tábor. šestnáct obrovských ohňů, na kterých se něc vařilo a kolem byli samé nestvůry. Willovi se zvedl žaludek. Ten tábor se skládal minimálně z pětseti stanů pro tři lidi. Will málem vypadl z rovnováhy a skácel se tam. Zamračil se. Povzdechl si. Musí je varovat. Obrátil se a zamířil co nejrychleji zpět. Bohužel nevěděl, že ho tam čeká nemilé překvapení, které se udá...

Pán Moci - 44.

18. července 2012 v 13:11 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu další díl. S radostí vám ho předložím, protože mě tahle část baví.

44.
...
Všichni spali. Bylo pochmurné ráno. Obloha byla zatažená a teplota prudce klesla. Všichni byli na sobě namačkaní. Row skoro nemohl dýchat, protože na pravé straně ležela Adéla a třásla se. Na levé straně ležela Iris a ta ho skoro objímala. Iris spíše ale byla přitisknutá k Rikovi, LA ezády se ho dotýkala. Will stále ležel opodál. Mlha se teď prošikovala všude. Byla hustá, takže nebylo pochyb, že nikdo neuvidí ksupinu mužů, kteří se potichu kradli k táboru. Oheň již dávno dohořel a z něj teď zbyli jen doutnající popel. Muži byli po zuby ozbrojení. Will je uslyšel jako první.

...
Stále ležel, ale dech se mu jen jemně zrychlil. Oči měl přivřené, takže sice mlhavě, ale viděl. Muži s epřiblížili k Willovi. ,,Toho si beru já." Řekl sýpavý a hrubý hlas. Páchl jako žumpa. Will se musel přemáhat, aby se nepozvracel. Muž už byl u něj a přeřízl mu lano, které bylo u stromu. Teď! Will vyskočil na kopyta a uštědřil jednu ránu muži zadníma nohama do břicha. Muž se zlomil v pase a jaderně zaklel. Ale to už přišli další. Will se vypořádal se třemi, ale další dva byli stále na nohou. Jeden vzal konec provazu a zatáhl. Will se k němu obrátil, ale udělal chybu. Nevšiml si dalšího provazu, který měl druhý muž připásaný k pásku. Až teď Will ucíti na krku další provaz. Zmítal se, kopal nohama, trhal hlavou, ale nevydal ani hlásku. Šetřil dechem. Row se jemně zavrtěl. To je má šance! pomyslel si Will a hlasitě zařehtal. Ale mlha už ho skoro skryla. Všichni se jako jeden postavili. Adéla něco zakřičela, a Row skusil vystřelit šíp, ale nic nebylo platné. Will se ztratil v mlze.

,,Byl jsem neopatrný!" Křičel Row stále a stále dokola. Chodil sem a tam a přemýšlel. Ostatní už sbalili věci a byli připraveni k odjezdu. ,,My Willa najdeme, i kdyby nás to mělo stát život." Prohlásila Adéla pevně a nesmlouvavě. Row se usmál. ,,Dobře. Tak se tedy vydejme dál." Společně nasedli na koně a vydali se po stopách člověka a koně.

Will
Bylo už hodně po půlnoci, co jsme konečně zastavili. Ti smraďoši se střídali na mém hřbetě, aby uvolnili své svaly. Když jsem konečně zastavili, nohy se mi třásli, hlavu jsem měl sklopenou a pot ze mě jen lil. Člověk mě poplácal po boku. ,,Hele, Joe! ten je vytrvalý. Necháme si ho, nebo ho dost draze prodáme? Podle toho, že má roh a ten krásný kámen na plecích soudím, že jde o jednorožce." Ten, který s ejmenoval Joe jen zabručel. ,,Klidně si ho nech, já hledám pegase. Je podobný tomuhle, ale tenhle nemá křídla." Až teď jsem si to uvědomil. Podíval jsem se na místa, kde by měla být úhledně složená křídla. On atam nebyla! Zkusil jsem pohnout tou částí. Cítil jsem ji! Takže jsou neviditelná, jen tam je nějaká zábrana, která... Až teď jsme si uvědomil, proč to udělali. Oni mě chtěli stopovat. Šel jsem do nebezpečných hor, tam se dostanou jen ptáci. nebo poegasové. Člověk tam nesmí vkročit. Já však znal jedno kouzlo od té Rowlingové, které tyhlety blbůstky zlomí. Také jsem si domyslel, že to bude asi Adélina, nebo Rowova práce. Muži mě pevně připoutali k moc hubenému stromku. Ten, který se mě ujal, mě poplácal po boku. ,,Si hodný koník a dobře mi posloužíš." Pak se odebral do přikrývek, které smrděli stejně jako oni. Počkal jsem asi tak půl hodiny. Strašně chrápali. Pronesl jsem kouzlo. Křídla se mi zjevila a ty neviditelné řetězy se rozpadli. Děkoval jsem bohu, že mám tak dobrou paměť. A dříve, než si stačil někdo něčeho všimnout, jsem vzlétl. Letěl jsem a hledal své přátele. Nakonec jsem zahlédl kouř, který stoupal od nějakého tábora, ale více na východ. My jsme šli na jih. Podíval jsem se dolů a uviděl čtyři kuličky, které leželi pode mnou. Opodál byly čtyři koně. Sletěl jsem dolů. Byl jsem tichý, ale rychlí. Vkradl jsem se k nim, ulehl k ohni a skoro ihned usnul...

Pán Moci - 43.

15. července 2012 v 20:26 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak aje tu nová kapča. Moc se omlouvám za včerejší nedostupnost, ale spala u mě kámoška a no, však to znáte :D Furt něco a někam chtějí :DD

43.
Row.
,,Můžete vylézt! Je to v poho!" Zakřičel jsem na ostatní a ty ihned vyběhli. ,,Musíme se tu utábořit. Willovi se něco stalo s myslí. Je divoký, to by nikdy neudělal." Iris už ale vrtěla hlavou a moje obočí vystřelila vzhůru. ,,Ano? A co chceš dodat? Will zešílel a tečka." Iris se dala do proslovu. ,,Takže zaprvé: Will nezešílel. To spíše ti lékaři, ale to sem nepatří. Jednoduše: Will už s námi nechce být." To mě zasáhlo. Trhl jsme sebou a civěl jsem na Pegasovo tělo. Oči se mi zalili slzami. ,,Ale-" Nedořekl sjem to. Nešlo to. Hlas se mi zadrhl v krku a já už nemohl. Iris mi položila ruku na rameno. ,,Takhle to nemyslím" Slyšel v jejím hlase těžce zadržované pobavebí. ,,Neměj strach. Jen ho má Will. Víš jak jednou přišel o život?" Já si na to vzpomínal až moc živě. Přikývl jsem. ,,No a?" Řekl sjem už pevnějším hlasem. ,,Will má o nás strach. Viděl Vlkodlaka a okusil jeho drápy. Má strach, že o někohoz nás přijde a utekl. Ne proto, že s enudil ve stání. Sice ho neznám moc dlouho, ale vím, že by se klidně ve stání válel ještě teď. Proto utekl. Dělá jako, že zdivočel. Tedy myslím." Dodala a já zase dostal strach. Narovnal jsem ramena a vstal. Došel jsem ke svázanému tělu Willa. Překvapeně jsme zjistil, že z jeho spánku teče proud krve. Ihned jsem ho začal zastavovat. Přitom jsme šlehl pohledem na jilec dýky. Byla od krve. Nebyl jsem tehdy při smyslech. Bál jsem se o Willa, že mi znovu unikne. No nic. Po chvilce jsme byl hotový. Vzal jsem provaz, rozvázal jsme mu nohy, ale nechal jsem mu smyčku kolem krku. Konec provazu jsem přivázal k bytelnému stromu, který by neměl vyvrátit. Pak jsem usedl k nově rozdělanému ohni a kápi jsme si stáhl více do čela, aby nebylo vidět, že jsem stále bdělí a že jsem neusnul. Chtěl jsem vědět, o čem si Willovi přátelé budou povídat.

Bylo pozdě večer. Pochytil jsem několik kradmých pohledů směrem ke mě, ale asi se přesvědčili, že spím, ikdž to není pravda. Byl jsem opřený o strom, hlavu na prsou a jako jsem ,,chrápal" ale samozřejmě, že já mám výcvik, takže nemám povoleno chrápat. Takle myšlenka mě pobavila, ale moje tvář byla stále uvolněná, nehýbl se na ní ani sval. Riko začal rozhovor: ,,Takže, co uděláme? Nemůžeme to takhle nechat. Kdyby jsme Willa pustili, tak by se asi Row zhroutil." Všichni přikývli. Měl jsem tisíc futí všem dát pár facek, ale ovládl sjem se. Iris pokračovala: ,,A co kdybysme Willa pustili? Nemůžeme ho držet na provaze jako nevychovaného pejska. Sice ano, máš pravdu Riko, ale je to Willovo rozhodnutí. a dělá to pro naše bezpečí." Všichni přikývli, ikdyž váhavě. A mě zase zasáhl do srdce šíp smutku. ,,Mám lepší nápad. Sice to bude trochu surové, ale zajistí nám výhodné věci. Takže, uděláme..."Adéla se sklonila a švihla po mě pohledem. Nic nevyčetla, jen hlasité chrápání. ,,Znám jedno kouzlo, které by mělo svázat Willovi křídla. Kdyby Will nemohl létat, tak by musel běžet a to nám dává výhodu. Will za sebou nechává stopy a výrazné, a já jsme usoudila, že tu nežijí divocí koně. Že ne, Rowe?" Křikla na mě a já jako sebou trhl, že jsme se jako probral. Adéla ale pokračovala dřív, než jsme stačil říct co? ,,Rowe, všichni víme, že jste nespal. To vaše chrápání bylo až moc hlasité a vy jste nikdy nechrápal a já trochu znám zákon utajení a chrápání rovná se sebevražda." To mě dostalo. ,,Hm...Divocí koně tu nežijí, to máš pravdu." Přikývla. Došla k Willovi a začala tam něco mumlat. Najednou se Willova křídla doslova ztrattila! Byl jsme v úžasu. ,,Ty...ty jsi mu sebrala křídla?" Adéla zavrtěla hlavou. ,,Ne, ale udělala jsem je neviditelnými. Will si bude myslet, že mu je někdo ukradl. Nevím, jestli nás z toho bude podezírat, ale to mi je jedno. Teď už ho jenom necháme vyspat a my se vyspíme taky." Dlouze zívla a ulehla do přikrvek. Tentokrát jsem doopravdy ulehl také, ale ještě dlouho po uhasení ohně jsme oka nezamhouřil. Díval jsem se na černou masu ležící jen kousek ode mě. Slyšel jsem slabé dýchání, viděl jsem, jak se hrudní koš Pegase zvedá a zase klesá. Kam má namířeno? Nezemře někde?Nebudu muset zase zažít to, co jsme zažil posledně? Takové myšlenky s emi honili hlavou a já je dokázal setřást až s východem slunce. Will se pohnul.

Konec 43. kapitoly

Pán Moci - 42.

13. července 2012 v 15:25 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu další povídka. Ráda bych, aby se vám to líbilo a tak tam zkusím dát trovhu humoru.

42.
Will
Bylo deštivo a to pefektně ladilo k mé náladě. Sice sjem stále měl ty odřeniny a zlomené křídlo, ale stejně. Chtěl jsem běhat, i kdyby byli hurikány. ale ty zabedněnci v bílém mi furt říkají, abych stál v klidu, abych je poslechl, jinak se nevyléčím a takové ty blbosti. já vždy pronikl do jejich myslí a škemral, ale párkrát jsem to přepískl, protože nějací z toho škemrání zešíleli. Pár lidí mě taky chtělo zastřelit (jen jako). To se jim taky nepovedlo. Dneska mi měli vyměnit obvazy, ale raději nepřišli, což mi dalo vlnu úlevy, ale když už sjem chtěl vykopnout dvířka, objevila se Iris. Byla tak zamračená, ještě vícce, než když jsem ji viděl sníst zkaženouu sekanou.
,,Takže Wille, slyšela jsme, jaké katastrofy jsi za necelý týden udělal. Je to vůbec možné. Polovina doktorů zešílela a tím ses stal démonem ve stáji. Takhle to nejde." Teď sjem se pro změnu mračil já. Svaly se mi napjali, až to bolelo. Iris si toho všimla a začala vrtět hlavou, le já už přešel do akce. Vzpjal jsem se a vší silou kopnul do dvířek. Iris byla dostatečně daleko, takže jí dvířka nepovalila. Než stačila cokoli udělat, vyrazil jsme pryč. Bílé obvazy ihned zmokli, ale já byl naštvaný na kopyta, protože klapali tak hlasitě, že lidé vystrkovali ven hlavy a někteří zavýsklii, někteří vykřikli, protože se stačilo roznést, co se dělo ve stáji. ale já běžel dál. Měl jsem dnes štěstí. Brána byla otevřená, Row, Adéla, Riko a Iris mě tedy nemohli dohnat. Ale kvůli zraněním jsme s erychle vyčerpal. ale to už jsem byl daleko. Tak jsem přešel do cvalu, asi po sto padesáti metrech do klusu. To mi stačilo, aby si svaly odpočinuli. Právě jsme projížděl kolem Rowovi chatky. A sakra, ono se tam svítilo. Svaly protestovali, ale já stejně vyrazil. Voda stříkala všude kolem a já ještě stačil zahlédnout, jak Row rozrazil dveře a začal na mě něco hulákat. Podle toho, co jsem vyslechl, to nebylo zrovna požehnání. znělo to spíše jako: ,,Vrať se ty zmetku! Wille, vrať se! Ty rány se otevřou a ty vykrvácíš! Vraaaaaaaaať seeeeeeee!" Ale já ho nechal, ať něco vymyslí. Obvazy se mi rozvázali a teď pláli za mnou. Byl jsme ale vděčný za obvaz na zlomeném křídle. Rány krváceli, takže jsme za sebou nechával krvavé stopy. Mě to ale bylo jedno. Byl jsem už daleko a tak jsme sešel z cesty a uvelebil se pod stromem. Lehl jsem si na zdravé křídlo a skoro ihned usnul.

Vzbudil jsme se, protože jsme uslyšel klapit kopyt. Nejdříve jsem se nemohl zorientovat, ale po chvilce jsem se rozpoměl. Pak jsem uslyšel tlumené mumlání, ale mé bystré uši to stejně zaslechli. Více jezdců na koní a já poznal, že to jsou mí (ne)přátelé (to totiž enní jisté, protože jsem kvůli nim kydnul ve stáji). Dosloval jsem věděl, co udělat. Rány se už trochu zacelili, ale jakmile jsme vstal a otřepal se, krev se začala znovu řinout. Musím něco s tím udělat, ale až potom. Vklusal jsem hlouběji do lesa.
Už jsem asi hodinu klusal od mého odpočinkového sídla, tak jsem se začal obloukem vracet n cestu. Dusot kopyt jsem už neslyšel,což bylo dobře. Ani to mumlání. Tak jsem se začal vracet.
Byl jsem myšlenkami daleko. Kde se ukryju? Co se stane? Chytí mě někdo ve spánku? Nebo sežere? Na tyhle otázky jsem doposud neměl odpovědi. Byl jsem unavený. Víčka se mi klížila a já párkrát narazil do stromu (po hlavě). Pak jsem si řekl, že už je to moc a přesně v tu chvíly se mi podlomili kolena. A já se svalil jsen pár meetrů od jezera...

Row
,,Už to musí být blízko." Prohlásil jsem, když jsme prohlédl poslední krvavou stopu, která byla velká, jako moje dlaň. ,,Proč to udělal?" Bručel jsem si pod vousy. Ostatní byli také ustaraní. Krev ještě nezaschla a nebyla ani smyta deštěm, který zase zesílil. Nasedl sjem na koně a vyjeli jsme dál.
Cestou jsme uviděli už krvavou stopu, už nebyli kaňky, byla to dlouhá, červená stopa. To mě vystašilo. Will krvácel, takže se mu rána ještě více otevřela. bylo to strašné, ale já jel dál. ,,Myslíte, že to Will přežije?" Špitla ustrašeně Adéla. Otočil jsem se a pohlédl na ní. ,,Určitě. Ale slunce zapadá a koně jsou vyřízení. Utáboříme se." sesedli a přímo na tom místě rozdělali oheň, postarali se o koně a dali si kousek chleba se sušeným masem, které jsem pro případ nouze sbalil. Adéla ale nejedla a já chápal proč, ale ona jíst musí, jinak nám omdlí a to ještě scházelo. ,,Adél, jez! Nemůžeš nám uprostřed jízdy zkolabovat, akorát nás to zpomalí a Will vykrvácí!" To Adéle stačilo. Vzala kousek chleba s masem a po kousíčkách uždibovala, jako sýkorka, ne jako mravenec. Byli to sotva viditelné drobečky. Protočil jsme oči. ,,Vezmu si první hlídku, po mě Riko." A s tím jsem se opřel o strom a kapuci jsme si více stáhl do čela.

Will
Probudil jsem se. Ale ihned jsme cítil, že se mi síly nedoplnili. Podíval jsem se na rány, už tolik nekrváceli, ale krev tekla stále. rozhlížel jsem se po těle, jestli nemám další zranění a pak jsme se najednou zarazil. Pohled jsem upřel na Křišťál, který jsem měl na plecích a který teď otřásal celým mým tělem. Zkusil jsem na něj dosáhnout čumákem, ale nešlo to. Pak jsem si vzpoměl na ty dlouhé hodiny, co jsem lékařům najel do mysli a reptal. To mě přivedlo na nápad. Zkusil jsem se na to soustředit a napojit se na to myslí. Ihned se ozvalo sborové Hurá!
A pak se ozval jediný hlas: ,,Wille, konečně jsi přišel na to, jak se s námi spojit. Vím, co pootřebuješ a rád ti vyhovím. Jen mi dej minutku."
,,Děkuji."
Pak jsme ucítil otřes, který se prohnal celým mým tělem. Všehcny rány začali zářet. Obvaz na křídle se proměnil v prach. a po chvilce se mým tělem prohnalo snad tisíc voltů a já se vymrštil na nohy. Vše najendou přestalo zářit a já uviděl sotva viditelné jizvičky. Opatrně jsem zahýbal křídlem. Bylo úplně vyléčené. To mě vzbudilo odhodlání si znovu poviletět. Užuž jsem roztáhl křídla a chtěl jsme mávnout křídly, ale pak se z keře kouske ode mě vynořila koňská hlava - Esova hlava! ,,Ahoj Wille! Všude tě hledáme." Zařehtal. Já byl neschopný slova. A jak šel Eso blíže a blíže, odhalil Rowa. Ten strnul a podíval s en amé křídla, kolena a tak. Byl šokovaný, ale já už byl připravený. Rozeběhl jsem se a pak jsme mávnul poprvé, podruhé a pak už jsem letěl. Row stačil vykřiknout. ,,Ne!" Ale já už letěl. Najednou jsem se zastavil. Máchal jsme stále křídli, ale spíše kvůli tomu, abych nespadl. Jsem zdravý. Utíkal jsem kvůli tomu, abych nemusel znovu být zavřený ve stáji. Pak mě popadl vztek a já se rozletěl dál. Ale sotva jsme urazil pár metrů, kolem nohy se mi ovázala smyčka. V mé noze to škublo a mě do očí vhrkly slzy. Ale nechtěl jsem, aby sse mi noha urvala, tak jsme se snesl dolů. Bohužel jsem kulhal. Row sesedl a lano začal přivazovat. ,,Jen klid, Wille. Nikam už utíkat nemusíš." Ale já musel. nechtěl jsem, aby byli přátelé v nebezpečí. Pomalu se k emě přiblížil a sundal mi lano z nohy. A já vyrazil. I přes ostrou bolest, kvůli které s emi dělali mžitky před očima. Pak jsem ucítil smyčku na krku a trhl sebou. svalil jsem s ena zem a házel sebou. Pak jsem s enějak vyštrachal na nohy. Vzpjal jsem se. Row uskočil před mými kopyty. ,,Je mi to líto." Prohlásil a pak jsem ucítil, jak se mi něco omotalo kolem nohou a já spadl. Pak mě někdo jílcem nože praštil do spánku a já ztratil vědomí.

Konec 42, kapitoly

Nová web. stránka

11. července 2012 v 13:24 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Ahoj! Chci vám dnes představit novou webovou stránku. Jmenuje se:

piste-povidky.cz

Já tam jsem také a píšu novou povídku, která by se sem nehodila. Můžete se tam zaregistrovat taky. Já tam jsem pod přezdívkou - HorgankaMisa - Budu moc ráda, když se tam kouknete na moji povídku Selena vlkodlačice. Je tam teprve prolog, ale dnes tam přidám nový díl. Selenu vlkodlačici najdete zde:
http://piste-povidky.cz/autorske-dilo/95655
Prosím, pokud se tam zaregistrujete, tak mi dejet vě+dět vzkazem. Budu moc ráda, až zjistím, kolik z vás rádo píše povídky :D A těším se na vás, a také na vaše povídky, komentáře, hodnocení a kamarádství a spousty dalších blbostí :DD
Tak se na vás těším!
Miška

Pán Moci - 41.

10. července 2012 v 21:35 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu 41. kapitolku. Kdo teprve začíná číst, tak vám řeknu, to už je dost co fohánět :DD Lituji vás!" Jo a mám jednu web. stránku ,a el o té až později.

41.
...
Všichni pobíhali sem a tam. Nikdo nebyl v klidu. Whimoon už se po prvním náporu vzpamatoval. Lidé teď chodili orat na pole, nebo kácet pár stromků. Nebo také vařit do hospod, či dělat domácí práce. Z nedaleké bojové školy bylo slyšet hekání, třískot zbraní, křik bojového mistra, nebo dusot kopyt. Byl deštivý den, ale to neudělalo žádný vliv na žijící. Skupinka přátel se procházela a občas se zastavila u nějakého toho stánku. Riko, Row, Iris a Adéla byli ale v hloubi duše celý zarmoucení. Když viděli naposledy jejich přítele, tak byl bez síly a nebylo pochyb, že hubne. Rány se mu ale zacelovali a to bylo fobré znamení.
Row právě procházel kolem jedné hospůdky, když z ní vyšla postava v kápi - v čeerném a po chivlce hospůdka bouchla: BUM!!!!§ Otřáslo to celou vesnicí. Row odlétl a narazil do stánků se zvonky. Ihned ztratil vědomí. Adéla jen tak tak stačila žuchnout na břicho, než to s ní sklouzlo při výbuchu. Iris s Rikem mělli větší štěstí. Rika zasáhlo pár kamínků a střípků, Iris také. Všude byl chaos. Lidé pobíhali sme a tam, pobírali vědra s vodou a vylejvali to na hořící hospůdku. Ti vevnitř byli roztrhaní na kusy. Tam ležela ruka, tam noha. Byl to odporný masakr. Lékarníci doběhli pro zraněné a pomau je odvláčeli pryč od místa neštěstí. Temná postava se v pozadí stromků chechtala a chválila se za vítězství...



Pán Moci - 40.

9. července 2012 v 21:44 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu 40. kapitolku! Moc se vám omlouvám za dočasnou nepřítomnost. Byla jsem na chalupě a tam neměli Wi-Fi. Moc ráda bych vám nějak vyhověla, tak prosím napište :D Miška

40.
...
Lidé běhali sem a tam. Kolem Pegasova těla se začínali kupit zvědavci. Tiše si mezi sebou šeptali, kdo to je, nebo jestli žije. Davem si prokousal cestu Row a Willovi přátelé. Adéla k němu přiběhla. Křídla měl v nějakém divném úhlu. Hlas tělem leželi na dlažebních kosták a ty se začínali barvit krví z odřenin. Nahoře vypadal bez jediného škrábnutí. Když ho ale společnými silami otočili, Adéla zavrávorala a pohled nasměrovala na lékaře, který běželi k Pegasově bezduchému tělu. Will měl kůži sedřenou, ale ne tak hrůzostrašně, jen do krve. Byli to malé, ale dlouhé škrábance plné prachu a kousky kamínků. Nohy s klouby na tom nebyli lépe. u kloubů to bylo horší. Tam už naneštěstí byla vidět tenká vrstva masa. Křišťál, umístěný na plecích sotva viditelně pulzoval. Když Iris jemně ohmatávala křídla, sklesle mlaskala. ,,Má tam vykloubené, to křídlo a také jsme nahmatala jednu zlomeninu, ale není to tak vážné, jen se nebude moci pár měsíců proletět." Vzdychla. Nohy na tom byli lépe. Ty nebyli zlámány. Lékaři se konečně dostali k Willovi a začali mu ošetřovat rány. K Iris přišla asi 5ti letá dívenka a zatahala ji za kalhoty. Iris se na ni zadívala a usmála se. Sehnula se. ,,Copak?" Dívenka byla asi zvědavá. ,,Co je to?" A ukázala na Willa-Pegase. Iris stekla po tváři slza. ,,To je můj kamarád Will. Zachránil tě od ošklivých příšer, které sem chtěli vpadnout. Will je člověk, ale přeměnil se. Jak se jmenuješ?" To asi bylo na její matku dost. Přiběhla k dívence, vzala jí do náruče a přitom se podívala na Iris. ,,Matko boží! Ty jsi pomáhala tam na hradbách, že?" Žena měla umouněné tváře a třpytivě zelené oči. Šaty měla od popela a mouky. Byli otrhané a zástěra byla jako kus sešitých hadrů. Iris zrudla: ,,Ehm ano, paní, ale-" Dál se nedostala. Žena se otočila na podpatku a vykřikla. ,,Sláva těmto lidem. Zachránili nás před záhubou." A celý hrad sborově řval: ,,Hurá! Sláva hrdinům!" A spousty dalších lichotek. Lékaři zatím společnými silami odneslii Willa doo stájí a tam pak pokračovali. Row, Riko a Adéla s Crosleym zatím utíkali před sborem, který po nich házel květiny v doměnce, že jim prokazují úctu. Row i Crosley se smály, když běželi, ale všechny smích naráz přešel, když si vpoměli na Willa. Adélaa měla malý škrábanec na loktu, ale stejně jí to pálilo, jako čert. Jeden z těch smradlavých nestvůr po ní stačil střelit šípem. Prach se vznesl a tím vlastně způsobil to, že přátelé byli tak špinavý, že to skoro bylo nemožné. Will zatím ležel ve slámě a už trochu klidněji oddechoval. Lékaři nevěřícně vrtěli hlavami a projasňovali si informace. Do konce dne se tenhle čin roznesl po celém hradě a brzy nemohl Row ani ostatní vylézt z komnaty, aniž by je nezasáhla vlna obdivovatelů...

Tohel bylo jen, abyste pochopili. Neviděli jste to žádnou myslí, protože to prostě udělal vypravěč.

V hospůdce bylo krásně. Žádný kouř či pach nemytých těl. Stoly byli uklizené a stáli na nich květiny. Za vyleštěným půltem stála mladá dívka a usmála se na každého, který sem přišel. U Vonných Květin bylo vždy uklizeno, takže sjem chodili jen ti mytá těla. No, spíše to byla restaurace, než hospoda. Ale stejně. Dívka právě obsluhovala jednoho postaršího pána, když sem přišel další host. Měl černou kápi, takže mu nikdo neviděl jeho ostré rysy ani elfí uši. Jen oči, které jiskřili a švihali do kařdého kouta. Nedal se přehlédnout dlouhý luk s nátahem 100 liber. Ani toulec se stříbrnými šípy (bylo jich tam nejméně 50). Elf se posadil do rohu místnosti. Dívka přiběhla, celá nesvá, protože ten muž vypadal tak děsivě. Muž n ani zavrčel a pohnutím rukou ji odehnal pryč. Dívka byla ráda, že k němu nemusí dvakrát. Muž se usmál a něco šeptl. Z jeho nastavené ruky vyšlehl plamen. Muž vyšel ven a pouhým mávnutím ruky zažehl celou hospůdku. Pak si nasedl na svalnatého, černého hřebce a ostruhami ho pobídl. Kůň na další výzvu nečekal a vyrazil pryč.
V hospodě bylo dusno od štiplavého kouře. Elf udělal tu chybu, že si nevšiml postavy v kápi v druhém koutě. Žena teď byla na nohou a odváděla všechny pryč. Dívka, schoulená za půltem ji nevnímala. Byla v šoku. Žena s ní třásla a mluvil na ní, konejšila, ale dívka se ne a ne pohnout. Žena už chtěla odejít, když se zbořil strop. A žena v kápi jen smutně pohlédla na dívku a pak jí jeden trám zlámal vaz. Ruiny zemřeli s ní.

Crosley seděl v pracovně a třásl hlavou. ,,To nemůže být pravda. Jedna z mých nejlepších." Row s adélou seděli na druhé straně a dívali se na Crosleyho strhanou tvář. Crospey se na ně podíval: ,,Včera nějaký elf podpálil jednu hezkou hospůdku nedaleko odsud. Ženu zavalil strop. Její tělo shořelo, takže jsme ji nenašli. Ach Seleno..." Row vzal svého velitele za ramena a stiskl je. ,,Nenech se poddat smutku. Musíme být teď silní."

Konec special 40. kapitoly

Pán Moci - 39.

4. července 2012 v 19:00 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
39.
Row
Bitva! No to mi tak ještě scházelo! Will už ale jednal podle svého. Vyběhl na nádvoří a přeměnil se. Ženy a děti, dokonce i muži vykřikli překvapením. Will se rozeběhl a mě a jeho přátelům rozeslal, co máme dělat. Pochopil jsem a vyběhl jsem za vojskem, které se začalo kupit na nádvoří. Našel jsem seržanta (nebo generála, to je mi fuk) a vysvětlil mu, co má dělat. Byl asi překvapený, ale bez námitek přijal to a začal křičet: ,,Zpátky! Zpátky! Nechoďte za bány!" A já se postavil ke strážným na severní hradbu, odkud jsme měl výhled na hrůzu - tak dvě stovky nestvůr! Nevím, jestli to Will zvládne. Vedle mě si klekli na jedo koleno ještě Iris, Adéla a Riko. Dokonce i Crosley a Horgani, kteří tu zůstali, se přidali. Natáhli jsme luky a začali do armády pálit. Po tuctech za pět sekund jich spaadalo. Will přiletěl nad zbývající vyplašence a něco pronesl. Za chvilku se ozval hromový výbuch a oslnivé, ohnivé světlo a pak - Will uletěl jen nad hradby a pak omdlel. Přitom si škrtnul kopytem o okraj hradby a odřel si ho do krve. Pak spadnul. Já se otočil a - vojsko na prach. Bylo to tak rychlé, že jsem to nedokázal vstřebat. Doopravdy to udělal na prach. S vykulenýma očima jsem se podíval na své přátele. Dívali se na to stejně...

Pán Moci - 38.

3. července 2012 v 17:36 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak tu mámee další prázdninovou kapču!!!
38.

Will
Stál jsem po boku Rowa. Byli jsme v malé komnatě v hradu Whimoonu. Před námi byl stůl a za ním židle, na které seděl chlapík středního věku, docela svalnatý a šlachovitý. Měl krátké vousky, tmavovlasý byl, to se muselo uznat, ale stejně jako Rowovi i jemu už to pročísly stříbřité proužky. Právě jsme se dohadovali nad jedním místem, protože jeden Horgan je volný a mohl by vyučovat, jenže je tu nějaký problém, který nám nechce říct. Row se na něj mračil, jako by to byl kus zkaženého, uslintaného psa (což jsem nechápal, protože mi připadal simpatický). Před komnatou čekali mí přátelé. Ten mužík se jmenoval Crosley. ,,Takže Wille, pokud tě Row přijal jako svého učně, tak budeš muset dostat něco, podle čeho tě poznáme." Sehnul se (přitom heknul) a vytáhl malý balíček. ,,To je pro tebe. Je to vše, co má mít správný Horganský učeň." Vzal jsem si balíček a zjistil jsem, že je docela těžký. Jsou v tom zbraně. Row se na mě ani nepodíval, jen stále civěl na Crosleyho.Ten se pod tím náporem ošil. ,,No tak dobře! Ať předstoupí daný budoucí učeň."
Stráže ppo chvilince přivedli Adélu. Srdce mi poskočilo radostí. Mrkla na mě a pak upřela pohled na velitele. ,,Jmenuji se Adéla. A chchi se stát Horganovým učněm." Crosley ji obcházel a studoval její postavu. Pak pohlédl na mě. ,,Má nějaké magické schopnosti?" Přikývl jsem, ale než jsem stačil něco říct, ozval se zvon kostela, který rychle odbíjel. Crosley se prudce otočil a tím schodil kalamář. Vyběhl na malý balkónek. Zavrávoral. ,,Pane bože." ZAchraptěl. Otočil se a něco pošeptal jednomu vojákovi. Ten zbledl, ale přikývl a vyběhl. Podíval se na mě. ,,Syne Rowa, musíš nám pomoci v boji. Míří sem temné vojsko...." Nevěděl jsem, jak to vojsko vypadá, ale věděl jsem, že to dopadne s katastrofálními následky. Ale měl jsem plán....

Koonec 38. kapitoly

Tajemství

3. července 2012 v 16:01 | Michaela Fabianova |  Téma týdne
Dnes tedy nemám co dělat, takže napíšu něco o tajemství. Každý si určitě pod tím ihned uděllá obrázek nějaké zrady, nebo něčeho, co prostě nechce říct. Někdo daného chápe, ale někdo je dotěrný a tím dotyčného naštve. Někdo udělá nějakou blbost a tak ji chce ututlat tím, že ji prostě neřekne, nebo se nepřizná. Každý má tajemství. Tak jim to nemějte za zlé!!!

Pán Moci - 37.

1. července 2012 v 6:00 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
37.
Row
Bylo mi úzko, když jssem viděl ty šťastné tvářičky. Stáli jsme na lesní cestě. Kolem bylo husté houští a samé listnaté, či jehličnaté stromy různých druhů. Bylo odpoledne. Slunce krásně hřálo. Will seděl na koni vedle mě. Adéla, Riko i Iris se rozhlíželi a byli roztroušené po celé šířce cesty. Cesta byla sama o sobě nudná - obyčejná kamenitá cesta. Jela rovně a mírně do kopečka. A já veděl, co je za tím kopečkem. ,,Mí milí přátelé. Budu vám muset říct jednu zprávu. Dovršili jste 14 let. A budete vynráni do určitých kategorií. Budete se muset rozhodnout, v čem se budete učit a posléze v čem budete pracovat. Will už má zažízeno být Horganem. Ale u vás si nejsem jistý. Ty Iris, můžeš být lékařkou. A ty Adél, můžeš být vlastně čímkoliv. Máš výborné předpoklady pro vše. Ty Riko se můžeš stát něco jako vojákem, či prostě něčím fyzickým. Postavu máš svalnatou a nejsi zrovna nejmenší. Tak, teď mě následujte, dovedu vás na hrad Whimoon." Potom jsem otočil koně a zamířil do kopečka. Ostatní mě následovali. Brzy jsme dojeli na vršek a uviděly blískající se hrad Whimmon. Byl z mramoru. z venčí vypadal skoro křehce, ale hradby měli deset stop široké opevnění. Padací mříže byli z bitelného železa a padací most se dal rychle ndzvednout. Samostatný příkop byl už pro obyčejné vojáky docela háček. Dole se ukrývala mořská příšera a ta se občas naládovala nějakým tím zlodějem. Hradby měli čtyři věže. Nahoře byli lukostřelci a také lidé se samostříly. Dole na hradbách pochodovalo asi deset vojáků na každé straně - celkem 40. Když jsme projížděli, zdravili mě tím svým vojáckým posunkem a já jim to oplatil. Vjeli jsem na náměstíčko. Bylo plné lidí. Uprostřed stála malá fontánka (zajímavě ze skla) a na ní stály sochy - gryfa, pegase, draka a tygřice. Vždy jsem byl uchvácen tou krásou. Fontánka vesele stříkala a pocákala každého, kdo se jen pokoušel sáhnout na sklo. Ženy byli oblečeny v sukních, či šatech a na hlavách měli různobarevné šátky. Vlasy měli většinou svázané do culíku, copu či drdolu. Muži měli vyhrnuté nohavice a trika různých barev. Většinou to ale byla hnědá. Zdravili mě a já jim to oplácel. Kolem náměstíčka stáli různé domky, různých barv a také tu byli hostince, kovárny, pekárny, stáje a celnice. Já ale směřoval k další bráně, která vedla přímo do středu - hradu Whimoonu...

konec 37. kapitoly