Pán Moci - 36.

30. června 2012 v 22:46 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže tu mám další povídku. Bohužel jsem u táty a tady není čas na psaní, proto píšu takhle pozdě. Zítra jdeme na golf. Táta si vždy vybere čas, kdy nejvíc lije :D Už se nemůžu dočkat a raději pro případ sem dám nastavit. Děkuji.

36.
Adéla
Celou cestu jsem jela vedle úpějícího Willa. Litovala jsem ho, protože jsme i v mé matematické hlavě nedokázala sečíst smrtelná zranění, které několikrát utrpěl. Iris jela po boku Rika. Byla jsme jí za to vděčná, protože bych nechtěla, aby si Riko myslel, že je sám. Aspoň, že to chápala.

Jeli jsme už několik hodin, když jsme si dali další přestávku. S povděkem jsem sklouzla ze sedla. Nerozeznala jsem, jak dlouho už jedeme, protože jsem si hodinky nechala v pokoji a slunce tu nezáří. Pokrčila jsem nad tím rameny. ale měla jsem hlad. Vytáhla jsem si kousek šunky s chlebem. Právě jsem se do něj chtěla zakousnout, když jsem uslyšela žuchnutí něčeho velkého a docela dost těžké zaklení v nějakém cizím jazyce. Otočila jsem se a spatřila jsem Willa rozplácnutého jak širokého, tak dlouhého na zemi, jak zadržuje dech a jak sténá bolestí. Nechtěně jsme se zasmála. Otočil hlavu ke mě a zašklebil se: ,,Opravdu ti řeknu, spadnout z koně s rozlámanými žebry, to není sranda, a větší sranda bude, až se budu muset zvednout." Tak na to jsem musela přikývnout. Litovala jsem ho. Otočila jsme se na své společníky: ,,Hej lidi, budeme muset Willa vrátit zpět na nohy a sama to opravdu nedokázala." První přišel Row, za ním Iris a Riko se ještě belhal. ,,Riko ty ne. Noha se nesmí namáhat." Řekla něžně Iris. Riko něco zabručel a žuchl na zem. Se společnými silami jsme ho dostali zpět do sedla. Připravila jsem mu chleba se šunkou a nějaké to ovoce. Will mi s polibkem poděkoval a já se začervenala. Pak jsem nasedla na svou klisnu a ostatní nás napodobili. Já si konečně dala ten chleba s šunkou a přitom jsem pobídla Overu, aby dala do kroku. A tak jsme byli zase na cestě. Byla tichá, jen klapot kopyt, odrážejících od stěn byl jediný zvuk, který tu byl (tedy až na to skuhrání, samozřejmě Willa.) A tak jsme po spoustě hodin konečně dojeli k cíli.

Will
Jel jsem jako první. Za chvilku se cesta ohýbala a já uviděl takové špinavě zelené světlo. Otočil jsem se na Rowa a ten kývl. Pochopil jsem, je to brána do Auralie. Pobídl jsem Rumbyho do klusu a on neochotně zrychlil. V žebrech mě píchalo, jako by mi tam někdo zasouval jehličky. Zatočili jsme a já najednou byl v kruhové místnosti se spousty naoko stejnými vchody. Všechny byli něco jako tuneli. Vykopané v podzemí. Měli nerovné oblouky. Ze všech se nořilo stejné zelenkavé světlo. Ostatní přijeli do místnosti a rozhlížel se kolem. Row ukázal na třetí vchod napravo. ,,Tudy, tam je vchod do Auralie." A tak jsem pobídl Rumbyho a vydali jsme se do Auralie...

Konec 36. kapitolky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 60.6% (57)
Ne 39.4% (37)

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 30. června 2012 v 23:14 | Reagovat

wow, skvelá kapča... teším sa na ďalšiu. :)

2 Michalka Michalka | Web | 3. července 2012 v 9:47 | Reagovat

[1]: Děkuji děkuji a - zase děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama