Pán Moci - 30.

22. června 2012 v 19:10 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak slavíme 30. kapitolku. Dovolila bych si vás upozornit, že toto bude delší než předchozí. Nevím, jak to bude, ale prosím, napište do komentářů, jak byste chtěli, abych tu vydávala články - jestli to bude:
- každý den
- jednou za dva dny
- libovolně
Děkuji!
30.
Will
Nocí prosakovalanapjatá atmosféra (neptejte se proč). Na noční obloze smutně blikali hvězdy. Já se probudil pozdě v noci a když jsme zjistil, že je noc a že mám bok v pořádku, až na jizvy, vyšel jsem na verandu. Venku vál chladný větřík a tak mi schladil moji spocenou a přeplněnou hlavu. sedl jsem si na židli a zadíval se na můj náhrdelník. Křišťál jemně pulzoval a vydával přitom barevnou scénku. Nevědomky jsme se usmál. Potřeboval jsem se proběhnout. Ale věděl jsem, že Vlkodlak je blízko a tak jsem tento nápad zavrhl. Ještě bych schytal od Rowa pár facek, kdybych se sem vrátil živí. Při téhle myšlence se můj úsměv ještě rozšířil. Najednou jsme si vzpomněl na to, že jsme v pyžamu a zrudl jsem. Sice jsem byl jen na verandě, ale stejně. Vběhl jsme dovnitř, oblékl se, připásal si dýky k bokům a toulec s šípy jsem si přehodil přes záda. Luk jsem měl v ruce. S lukem jsem vyvěhl na verandu, ale tiše, že mě nemohl slyšet ani Row. Přes hlav jsem si přehodil kápi a pozoroval jsem okolí. Seděl jsme nehnutě. Jediné, co se pohybovalo, byli moje oči. Věděl jsem, že se přímo blýskají v noční tmě vzrušením. Najendou se vedle mě někdo posadil. Nebyl jsem překvapený, nopak. Slyšel jsem Rowa přicházet, protože asi zjistil, že nejsem v posteli. O to Jsem se taky nestaral. Byl jsem rád, že je tu se mnou někdo. Row mlčel. Asi se nechtěl bavit, ale když jsem pohlédl do jeho tváře, zjistil jsem, že je napnutá k prasknutí. Pak najednou vzdychl a já nadskočil, protože jsem to neočekával. Row byl asi odjakživa mlčenlivý. Neměl jsem mu to za zlé, ale právě teď mě to dohánělo k šílenství, protože jsem zjistil, že mi chce něco říct. Ale měl jsem tvář kamenou a nedal jsem na sobě znát zvědavost, která se mě právě teď snažila zabít. Seděl jsem tedy dál a dělal, že pozoruji okolí, ale zrak jsem upíral jen na mistrovu tvář. Pak se konečně Row rozpovídal a já měl sto chutí skákat, ječet, vřískat a spoustu dalšího, ale přikoval jsem se k židli a zachovával kamenou tvář.
,,Wille, určitě jsi vycítil, že ti chci něco říct," - V tom měl pravdu - ,,a tak jsme se rozhodl, že ti řeknu něco, co jsme ti měl říct už tehdy, když tvoje matka zmizela. Začalo to tím, když jsi poprvé spatřil draka, který byl před autobusem." Já si na to vzpoměl a po zádech mě poštípal mráz. Vybídl jsem Rowa, ať pokračuje. On se nadechl a pokračoval: ,,L'rass s Rianou se dohodli, že dočasně budou tvou matku - Lindu, hlídat. Právě když jeli do Pouště, stalo se to, kvů-li čemu jí chránili. Vlkodlak našel její stopu a poslal Silmailu se Sqarelem, ať ji najdou a přivedou. Silmaila ale při boji s L'rassem přišla o schopnosti a tak se stáhla. Vše zbylo na Sqarelovi. Ale než stačil doběhnout poslední úsek, Riana s L'rassem se s Lindou přemístili do města Elfů. Tak je teď tvoje matka tam, ale když Riana bojovala se Silmailou, poslala proti ní paměťovou kletbu, ale ta se odrazila a trefila Lindu. Takže teď neví, kdo je a nebude vědět, kdo jsi ty. Lékaři se snažili jí paměť vrátit, ale vzpomínky se ztratili - navždy." Řekl a jeho oči se zaplnili slzami. ,,Ale aspoň je v p-." Dál to nedořekl, protože jsme spatřili ve svitu měsíce obrys nějakého létajícího zvířete. Zaostřil jsem zrak a po chvilce jsem rozeznal ocas, trup, křídla a nakonec obrovskou tlamu. Ach ne! Vždyť to je drak, ale divil jsem se, že je zelený. Drak přistál na paloučku a ladně došel k nám. V hlavě jsme uslyšel varování. Pak se drak změnil v elfku. Riana! Hrklo ve mě. Postavil jsem se, šíp v tětivě a polovičně natažený. Row ale seděl a díval se před sebe se skelným výrazem. To mě vyděsilo. Štípnul jsem Rowa do boku a on sebou trhl. Promnul si místo, kam jsme ho štípnul a vyčítavě se na mě podíval, ale když spatřil úlevu v mých očích, asi ho to překvapilo. Pokrčil jsem rameny a ukázal na elfku, která stála v měsíční záři. Najednou jsem rozeznal jemné rozdíly. Vlasy měla blond a pleť měla mrtvolně šedou. Silmaila! Svět se se mno zatočil, ale já se ovládl. Luk se napjal do celých osmdesáti liber a já zamířil na elfku. elfka ppřekvapivě neuhla, naopak se usmála jak ichtyl. To mě rozesmálo, ale já se snažil to skrýt. Bohužel mě prozradili ramena, která se otřásala, jako by šlo o zemětřesení. Row na mě tázevě pohlédl a já se ihned sklidnil. Zvážněl jsem a promluvil: ,,Silmailo! Proč tu jsi?" Elfka se rozesmála. ,,Proč ti musím odpovídat?" Odpověděla. Já protočil oči. Proč jsou elfové tak tvrdohlavý? Prokračoval jsem: ,,Protože stojíš tady a já mám zbraně a v jediné sekundě můžeš ležet na zemi v bolestné agónii." a v duchu jsme prosil boha, aby odpověděla. ,,Hele Wille. Přišla jsem si pro tebe. Vlkodlak už o tobě ví. Ví kde jsi a že právě se mnou mluvíš." Pronesla vítězoslavným tónem. A mě najednou všechno do sebe zaklaplo.. Vyschlo mi v ústech a nemohl jsme dýchat. Row si toho všiml, protože se postavil a vystřelil tak rychle, že to nepostřehla ani elfka. Šíp už byl u ní, když si toho všimla. Vyjekla, když ji šíp zasáhl do ramene. ,,Příště bude přímo v tvém srdci." Pronesl Row výhružným tónem. ,,Máš na útěk tři vteřiny." A bleskurychle si dal do tětivy další šíp. Silmaila zavrčela. ,,Ještě se setkáme, Horgane." A v další vteřině byla pryč. Row si sedl a já najednou pochopil, co řekla. Už dlouho jsem si lámal hlavu s tím, jak to, že uměl Row tak skvěle střílet, nebo proč toho tak hodně ví o mýtických bytostí. A tady byla odpověď - byl Horganem. Najednou jsme se ho chtěl na tolik věcí zeptat, ale Row mě zvednutím ruky zadržel. ,,Na otázky bude čas později." slovo později jsem si vynaložil jako 'nikdy'. A tak jsem na něj všechny otázky vychrlil (spíše do jeho zad). Row se otočil, popadl mě za kapuci a odtáhl mě dovnitř. Tam mě posadil na židli a udělal čaj. Já si mnul hrdlo, protože mě kapuce dusila. Roow přede mě postavil šálek čaje a i on sám udělal toéž. Posadil se, usrkl, kriticky mlaskl a když už chtěl začít, ozval se zvuk, při kterém tuhne krev v žilách a mě srdce vynechalo údery - Vlkodlačí vytí.

Konec 30.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sanny Sanny | Web | 22. června 2012 v 19:32 | Reagovat

Každičký den!!! nebo libovolně tudíž : 30 článku za den :-D sory ale jsem na tobě závislá!!

2 Michalka Michalka | Web | 22. června 2012 v 22:05 | Reagovat

[1]: Ach to ne§ To bych nestíhala. Nezapomeň na knihy. Dobře, každý den jeden člá nek :D Jinak to nejde :D 30 článků? Chceš mě zabít :D

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 22. června 2012 v 22:40 | Reagovat

Súhlasím so Sanny. :) Čo najčastejšie. :) Btw, skvelá kapitola, of course. ;))

4 Michalka Michalka | Web | 22. června 2012 v 22:50 | Reagovat

[3]: Dobře :D Děkuji moc :D Budu ale o prázdninách počítejte s nějakými těmi přestávkami kvůli stanování atd... Ano?

5 Sanny Sanny | Web | 23. června 2012 v 8:54 | Reagovat

[4]: nééééééééééééééééééééé :-( Oki..

6 Michalka Michalka | Web | 23. června 2012 v 11:18 | Reagovat

[5]: ale no tak Sanny :D Než se tohle podnikne, připravím další díly a informace. Jen musím dát někomu vědět, aby každý den zveřejnil jeden díl Pána Moci. Takže se nemusíte bát! :D

7 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 23. června 2012 v 12:18 | Reagovat

Libovolně. Je jasné, že o prázdninách nebudeš každý den na počítači, ale čím častěji tím líp pro nás :D:D:D
Hlavně se těším na "Cesta za hranice chápání" (strašně se mi líbí ten název), zní to hodně zajímavě.
P.S. Nechtěla bys tak nějak ve zkratkách napsat o čem to bude?

8 Michalka Michalka | Web | 23. června 2012 v 14:44 | Reagovat

[7]: Zizi, děkuji že mě chápeš s prázdninami. Ale musím uznat, že sama nevím ještě pokračování, ale něco bych o tom mohla  napsat :D
Miška

9 Michalka Michalka | Web | 23. června 2012 v 15:26 | Reagovat

[8]: Tady ještě přidám, že něco o Cestě za hranice chápání je na Fann clubu :d děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama