Pán Moci - 27.

12. června 2012 v 10:22 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
...
27.

ho
Vše mě už bolelo a hlavně křídla. Nohy jsme měl ztuhlé, protože se za celou dobu jen plandali pode mnou. Row na mě seděl a už asi po sté se nějak překroutil a přitom zase hekl, protože s nohama na tom byl stejně. Sice mi Kentaurovi postroje dávali energiii, ale zase se mi chtělo spát. Té energie přijímám moc. Konečně jsem uviděl v dáli věže Akademie. Začal jsem pomalu klesat. Row to asi postřehl a s úsměvem se před sebe podíval. ,,Konečně!" Zakřičel do vzduchu. Will letěl již dva dny a teď konečně viděl ty nádherné stavby a konečně uvidí i své přátele. Willl s radostí klesl k zemi u chatky a přeměnil se. Pozdravil svého koně Rumbyho, který byl stále v Rowově stáji a pak se obrátil. Kentaurovi postroje se teď i s věcmi váleli na zemi. Row se k Willovi přiblížil. A Will - ho objal. a on pevně stiskl jeho.


Vracel jsem se právě do Akademie, když jsme narazil na divnou dámu, cikánku. Kolem krku měla řetězy a kolem rukou také. Ona vypadala jako šílenec. Já jsem zastavil Rumbyho a zvědavě jsem se na ni díval. a ona si prohlížela mě. Najednou zasyčela. A začala se měnit. Njedřív její tělo porostli chlupy a pak se jí na tváři objevila prodlužená huba s pysky. Teď vypadala jako - vlkodlak! Pohnal jsem koně, ale on byl příliš pomalý, aby jí/mu utekl. a aby aspoň Rumby přežil, tak jsem mu skočil z jeho hřbetu. Teď se vlkodlak zastavil a vítězně zavyl a já věděl, že je to můj konec. Zavřel jsme oči a poslední myšlenku jsem věnoval svým přátelů, své rodině, své matce a hlavně, Adéle, která vždy byla při mě. A najednou jsem cítil, jak mým masem projely drápy a pak už jsem necítil nic. Jen jsme stačil vykřiknout.

Row.
Právě jsem uklízel postroje, když jsem uslyšel výkřik - Willův. Nasedl jsme na Esa a vystřelil. Jel jsme rychle. Pak jsme najednou zastavil. A tam, tam přede mnou ležel můj syn, celý zakrvácený. Po tváři mého chlapce se kanula poslední slza. Vzal jsem ho do sedla a opatrně mu ránu obvázal. Možná pro něj je ještě záchrany. Můj kůň vycítil naléhavost a teď běžel jak nejrychleji doveedl. Za chvilku jsem konečně stál před Akademií. Will už jen sotva dýchal. A já věděl, že už jen pár sekund a bude vše ztraceno. Přímo jsme vyletěl schody a vběhl jsem do nemocnice, která tu byla. Žáci se z anámi otáčeli a občas někdo vykřikl zděšením. Ale já bežel. Zkontroloval mu tep - skoro nic. Jen slabé buch buch. Položil jsem kluka na lůžko a všechny sestřičky tu byli. Všechny málem omdleli. ,,Zachráníme ho, ale vy musíte pryč, jinak již pro něj nebude záchrany." Já jen přikývl a odešel.
Když jsme vyšel, potkal sjem Adélu. Já měl ještě stále ruce zkrvavené, jak sjem se snažil zastavit krvácení z boku. Tentokrát to bylo hluboké a asi to potrhalo pár šlach. Adéla si dala ruku přes pusu a do očí se jí vehnali slzy. Skočila mi do rukou a já jí i přes mé krvavé ruce pevně stiskl. Pak jsem uviděl Iris s Rikem, jak se vesele baví, ale když nás spatřili, smích je rychle přešel. Iris omdlela a Riko jí bleskurychle chytil. V očích měl také slzy.A já věděl, že se chlapec ocitá již jinde...

Sestřičky pobíhali sem a tam. Šlachy zpravovali, ale skoro nic nepomáhalo. Krvácení neustávalo. Přišel doktor. sáhnul na tep a - pak se slzama v očích zavrtěl hlavou...

Konec 27. kapitoly...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 60.6% (57)
Ne 39.4% (37)

Komentáře

1 Michalka Michalka | Web | 12. června 2012 v 10:24 | Reagovat

Nechci vám kazit náladu čtenáři. Zdaleka to není konec. Jen si přečtěte další kapitolu, která bude příště a uvidíte...Možná

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 13. června 2012 v 22:11 | Reagovat

:O TOMU sa vraví cliffhanger! Mne sa nikdy také napätie nepodarí vytvoriť. :) Skvelé ukončenie ešte lepšej kapitoly. :))

3 Michalka Michalka | 14. června 2012 v 12:34 | Reagovat

[2]: Díky moc :D Možná dnes a zítra napíšu další! Možná možná!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama