Pán Moci - 23.

5. června 2012 v 21:02 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže dnes konečně napíšu další povídku. Občas si dám pauzu, protože buď nemám čas či jsem někde pryč. Moc se omlouvám. Tak si tuto povídku užijte!

23.

(Will)
Cítil jsem, jak kolem mě proletěla elektrická koule. A smrděla jako síra. Otočil jsem hlavu a viděl, jak Flamel bojuje s tím malým, tlustým chlápkem v černém kabátu. chtěl jsem na něj zaútočit a taky že jsme to udělal. Jen jsem si musle vzpomenout na nějaké kouzlo. Už vím! Kletbu Imperius! Za měřil jsem se na toho chlápka a v mysli jsem řekl Imperio. Pak sjem si pomyslel, aby se omráčil. Ze všeho nejvíc jsme si to přál. A pak, se talo něco, co jsem nečekal. Ono se to podařilo! Ten chlápek se omráčil. Můj roh mě teď pálil jako rozžhavený kov. Ale já to vydržel. Nicolas se po mě udiveně podíval a já se po koňsku zakabonil. To asi bral jako urážku, nebo nevím. Najednou mě něco štíplo do zadku a já se vylekal, ale jen jsem zapoměl mávnout křídly, takže se nic moc nestalo. Pak jsem ucítil nějakou ránu, která mě trefila do těla a neviditelný provaz mě svázal a já začal padat dolů. Pak mě najednou něco zadrželo a já jemně žuchnul na ulici. Stále sjem cítil provazy, ale Row, Perenela a Nicolas je asi neměli, jen se bojovně dívali na Toho chlápka. Já se snažil zvednout, ale něco mě takovou silou přitisklo k zemi, že jsem skoro nedýchal. Panika se ve mě začala stupňovat. Pak sjem uslyšel kroky za mnou a s velkou námahou jsem otočil hlavu. Stál tam nějaký vyhublík a držel nade mnou dlaň. A z té se linuly mlhovité provázky, které se kolem mě motali. ,,Ty si pěkný ppegas. A taky určitě chytrý. Hej Dee! Co uděláme s ním?" Zeptal se Machiavelli Deeho. Ten se na něj podíval a pak na mě. Já ho probodl pohledem. ,,Když ho zkrotíš, tak si ho klidně můžeš nechat." Machiavelli přikývla a pak se na mě zlomyslně usmál. ,,Můžu jít? Vezmu ho do nějaké místnosti, kde by nemohl uprchnout." Dee jen přikývl a já pochopil, že nemám na vybranou, ale stejně jsem připraven se bránit. Provazy povolily a já byl ihned na nohou. Povolal jsme štítové kouzlo a to právě včas. Machiavelli udělal nějaké kouzlo, kterému bych se neubránil, ale štítové kouzlo povolilo. Takže jsem byl bez ochrany. Najednou se mi něco omotalo kolem krku a křídel a já se začal vzpírat. Ale to nepomohlo. Omylem mi uniklo zařehtání. To upoutalo Rowovu a Nicolasovu pozornost. Otočili se právě v tu chvíly, kdy mě Machiavelli omráčil aa já teď nevěděl, co se děje.

Row
To co jsem viděl mě tak naštvalo, že jsem vytáhl Stína a Světlo a začal je zvětšovat. Nicolas se jen usmál. Já jsme řekl Stínovi, aby napadl Deeho a Světlu jsem poradil, aby osvobodila Willa. Všichni se dali do práce a já s Nicolasem a Perenelou jsme na Deeho zaútočili. Nicolas po něm házel elektrické koule a k mému úžasu povolal živel Země. Perenela kolem Deeho udělala tak hustou mlhu, že nemohl vidět ani na krok a já na něj udělal velmi silné spoutavé kouzlo. A modlil jsme se, aby vydrželo. Stín na něj stále útočil různými ohnivými tvary, jako třeba drakem, Fénixem, jednorožcem a tak. A pak Deeho postříkal vodou a pak ho zmrazil. Byl to tak hustý led, že to nemohl prorazit. Stín si na to stoupl a omotal kolem toho svůj ostnatý ocas. Drápy měl v tom zaryté a pohledem těkal mezi nás a Deeho. Pak se Perenela svalilla na zem a chytila se za hlavu. Nicolas k ní poklekl a něco jí šeptal starodávným jazykem. Já mu nerozuměl. A celkem mi to bylo jedno. teď jsem se soustředil jen a jen na Willa a snažil jsem se chytit jeho mysl. Cítil jsem Perenelu, Nicolase, Deeho, Stína, Světlo, Machiavelliho a konečně...Willa. ale jeho mysl byla tak slabá, že jsem ji stěží postřehl. Teď jsem se na ni bohužel ani nesnažil napojit, protože teď jsem věděl, že by mě ani neslyšel. Otočil jsem se k Nicolasovi a Perenele, kteří se na mě dívali s vytřeštěnýma očima. ,,Will, on..." Nicoolasovi se zadrhlo hrdlo a oči se mu zalily slzami. Stín zavyl a rozlétl se pryč. Do ledu přitom udělal hodně hluboké rýhy. A já najednou pochopil.

Will
Konečně jsem se probral. Ležel jsem svázaný na zemi v nějaké docela dost veliké jeskyni. Zatřepal jsem hlavou a ani jsem se nenamáhal se postavit, protože jsem věděl, že je to k ničemu. Zvedl jsem hlavu a spatřil Machiavelliho, který se díval puklinou ven na měsíc a postřehl jsem slzu, která mu stekla po tváři a právě teď sjem pochopil, co se stane a srdce se mi sevřelo smutkem a strachem...

Konec 23. kapitoly
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 60.6% (57)
Ne 39.4% (37)

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 6. června 2012 v 19:02 | Reagovat

Skvelá kapitola... snáď sa z toho dostane. :)

2 fabianova-michaela fabianova-michaela | E-mail | Web | 6. června 2012 v 19:09 | Reagovat

[1]: Ale proč by se měl z toho dostat. Nikdo neví, co Machiavelli připravuje :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama