Červen 2012

Pán Moci - 36.

30. června 2012 v 22:46 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže tu mám další povídku. Bohužel jsem u táty a tady není čas na psaní, proto píšu takhle pozdě. Zítra jdeme na golf. Táta si vždy vybere čas, kdy nejvíc lije :D Už se nemůžu dočkat a raději pro případ sem dám nastavit. Děkuji.

36.
Adéla
Celou cestu jsem jela vedle úpějícího Willa. Litovala jsem ho, protože jsme i v mé matematické hlavě nedokázala sečíst smrtelná zranění, které několikrát utrpěl. Iris jela po boku Rika. Byla jsme jí za to vděčná, protože bych nechtěla, aby si Riko myslel, že je sám. Aspoň, že to chápala.

Jeli jsme už několik hodin, když jsme si dali další přestávku. S povděkem jsem sklouzla ze sedla. Nerozeznala jsem, jak dlouho už jedeme, protože jsem si hodinky nechala v pokoji a slunce tu nezáří. Pokrčila jsem nad tím rameny. ale měla jsem hlad. Vytáhla jsem si kousek šunky s chlebem. Právě jsem se do něj chtěla zakousnout, když jsem uslyšela žuchnutí něčeho velkého a docela dost těžké zaklení v nějakém cizím jazyce. Otočila jsem se a spatřila jsem Willa rozplácnutého jak širokého, tak dlouhého na zemi, jak zadržuje dech a jak sténá bolestí. Nechtěně jsme se zasmála. Otočil hlavu ke mě a zašklebil se: ,,Opravdu ti řeknu, spadnout z koně s rozlámanými žebry, to není sranda, a větší sranda bude, až se budu muset zvednout." Tak na to jsem musela přikývnout. Litovala jsem ho. Otočila jsme se na své společníky: ,,Hej lidi, budeme muset Willa vrátit zpět na nohy a sama to opravdu nedokázala." První přišel Row, za ním Iris a Riko se ještě belhal. ,,Riko ty ne. Noha se nesmí namáhat." Řekla něžně Iris. Riko něco zabručel a žuchl na zem. Se společnými silami jsme ho dostali zpět do sedla. Připravila jsem mu chleba se šunkou a nějaké to ovoce. Will mi s polibkem poděkoval a já se začervenala. Pak jsem nasedla na svou klisnu a ostatní nás napodobili. Já si konečně dala ten chleba s šunkou a přitom jsem pobídla Overu, aby dala do kroku. A tak jsme byli zase na cestě. Byla tichá, jen klapot kopyt, odrážejících od stěn byl jediný zvuk, který tu byl (tedy až na to skuhrání, samozřejmě Willa.) A tak jsme po spoustě hodin konečně dojeli k cíli.

Will
Jel jsem jako první. Za chvilku se cesta ohýbala a já uviděl takové špinavě zelené světlo. Otočil jsem se na Rowa a ten kývl. Pochopil jsem, je to brána do Auralie. Pobídl jsem Rumbyho do klusu a on neochotně zrychlil. V žebrech mě píchalo, jako by mi tam někdo zasouval jehličky. Zatočili jsme a já najednou byl v kruhové místnosti se spousty naoko stejnými vchody. Všechny byli něco jako tuneli. Vykopané v podzemí. Měli nerovné oblouky. Ze všech se nořilo stejné zelenkavé světlo. Ostatní přijeli do místnosti a rozhlížel se kolem. Row ukázal na třetí vchod napravo. ,,Tudy, tam je vchod do Auralie." A tak jsem pobídl Rumbyho a vydali jsme se do Auralie...

Konec 36. kapitolky

Pán Moci - 35.

28. června 2012 v 20:13 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže tu máme další povídku. Určitě jste celý natěšení. Děkuji Zizi za rozptýlení skvělou hrou, určitě si ji vyzkoušejte. Mám ji v komentářích. Tak mi začali prázdniny a s tím i pravidelné chůzky tady :DD

35.
Row
uslyšel jsem Adélin výkřik. Trhalo mi to srdce. Iris skočila Rikovi strnulému hrůzou do náruče. Plakala a otřásala se vzlyky. Po chvíly se uklidnila. Já stále civěl na tu hroudu sutin, pod kterými zmizel můj učeň. Pak jsem si sedl tam, kde jsem stál, bez ohledu na to, do čeho. Byl jsme tak zamyšlený, že jsem neslyšel radostné zařehtání Rumbyho ani kroky, které ke mě směřovali. Pak mě najednou někdo vzal za ramena a vykřikl: ,,Baf!" Já leknutím nadskočil a otočil se. Pohlédl jsme do strhané, ušpiněné a také krví potříísněné tváře mého syna. Ale zubil se. ,,jak, jak ses dostal, co já..." Byl jsem zmatený. Vždyť on přišel opačným směrem. Neviděl jsem, že by se sutiny nějak pohybovali. ,,Rowe, to ti vysvětlím, až budeme na místě. Adéla hned přiběhla a obejmula ho, ale on vykřikll bolestí. Dívka od něj hned uskočila a ustaraně se dívala na jeho žebra. ,,Mám je zlámaná." Zasýpal bolestí chlapec. Posadil se na kámen a držel si žebra. ,,Svlékni si tuniku." Řekla dívka rozhodným hlasem. Will se na ní podíval. ,,Musím?" Zeptal se naoko zkroušeně. Dívka se zasmála jeho pohledu. ,,Jo!" Vykřikla náhle. Chlapec si (ať neochotně) svlékl tuniku a dívka ho začala omývat. Iris přispěchala s dalším hadříkem a šla na záda. Za chvíly byl Will čistý. Jeho pláštěnka a ostatní věci byli bohužel celé rozdrbané, až na zbraně (luk, dýky...). Ty totiž zůstali v Rumbyho sedle. Chlapec sebou stále škubal, když přišlo na ošklivé boule a modřiny. Pak byl celý mokrý, protože na něj holky vylili vodu. Tomu sjem se musel zasmát. ,,Zmoklá slepice." Říkám mu. On se na mě zakaboní. Teď byl celý lepkavý od masti. Holky ho celýho potřeli. Zase jsem se mu musel zasmát. Nakonec z něj byla mumie. Celý trup měl oballený obvazy. Tvář byla naštěstí bez obvazu. a dokonce se vyhnul i masti. Ale stále měl kalhoty a vypadalo to, že na jednu nohu kulhá. ,,A teď svléknout kalhoty." Zahalekal jsem. Will se zamračil. Já věděl proč. Dámy se na něj dívali se zájmem. ,,Holky, udělejte našemu pacientovi soukromí." Dívky se na mě zamračili a pak se dali do hihňání. Otočili se a zamulali něco o nasbírání dříví. Will se začal neochotně svlékat. Najendou uviděl ošklivou ráu na koleni. Od ostrého kamene. Krev se z něj pomalu linula, nikoli crčela do stran. Začal jsme s pomocí Rika čistit i tuto ránu. Za chvíly tam měl krásně bílí obvaz. A tak jsme ho (i když s velkým úsilím) dostali na koně a vyjeli jsme daál...

KOnec 35. kapčí


Pán Moci - 34.

27. června 2012 v 19:17 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolku. Musím se rozhodnout, jestli to trochu nezměním, ale asi ne. Tak si to užijte! Ořekávám komentáře!!!!

34.

Will
Přemýšlel jsem, jak mám rozdělat oheň. Stín poklidně podřimoval v mé kapuci. Stín! To byla odpověď na moji otázku. Šťouchl jsem do líného draka a on zamručel. Postavil se a já mu pod čumák postail malou stříšku. On vesele zapískal a vychrlil na klacíky malý ohýnek. Já pokýval hlavou. Sedl jsem si a zadíval se do ohně. Věděl jsem, kam mířím. Ale bylo mi to jedno. Nic mě tu nevázalo. Ale mé přátele ano, ale tady nejsou v bezpečí. Podíval jsem se na Adélu. Právě dávala napít své klisně Oveře, ale nebyla šťastná. Stejně tak i Iris a Riko. Z pochmurných úvah mě vytrhlo pravidelné dunění do stropu a pak jsem uviděl kapky. Padali přesně do ohně. Chvilku mi trvalo, než jsem vše pochopil. Vyšvihl jsem se do stoje. ,,Pozor! Ten strop se brzy zbortí!" Varoval jsem přátele. Ti se ihned podívali na strop, ale já už byl jednou nohou ve třemu, když se první část zbořila. Tuny hlíny a kořenů se svalily jsem do tunelu. Zvedl se velmi hustý oblak prachu a špíny a já začal kašlat. Bohužel se dostavil otřes a já ztratil na jedné noze rovnováhu. Stále zaháknutý ve třemu jsem spadl. Vykopl jsem nohou a ta se vysvobodila za třemu. Byl jsem zase na nohou. Rumby stále stál na místě jako skála. Ostatní na tom ale nebyli lépe. Riko ztaril rovnováhu stejně jako já a teď se škrabal na nohy. Irisiina klisna se splašila a teď pobíhala po tunelu. Jediná Adéla s Rowem byli klidný, sice rozkašlaní, ale klidní. V prachu se začala rýsovat postava. Odchytil jsem plavé vlasy a mrtvloně bledou tvář a ihned jsem byl v pozoru - byla to Silmaila. Zalapal jsme po dechu. Elfka se plavě nesla a pomalu kráčela směrem ke mě. A mě najednou něco napadlo. Rumbyho jsme plácl po zadku se Stínem na sedle. Usmál jsem se a začal s tou mrtvolou.

Row
Vůbec jsme nevěděl, co má chlapec za úmysl. Kůň i s drakem byli v pozadí, ale dostatečně daleko od chlapce, což jsem nechápal. Will hovořil s klidem. A strop nad hochem se začala otřásat. Adéla zalapala po dechu a já stačil vidět, jak na mě Will mrknul. Pak ho zasypali sutiny. ,,Wille!" Vykřikli všichni jeho přátelé. Já ztratil hlas.

Iris
Bylo to to nejhorší, co jsem kdxy viděla. Můj kamarád, tak klidný a vyrovnaný, se nechal zasypat...Nemohla jsem tomu uvěřit. Riko mě obejmul a já se zase pustila do pláče. Přitiskla jsme se k Rikovi a cítila, jak jeho slzy kapou do mých vlasů...

Riko
Iris byla celá zlomená. Will byl můj jediný kamarád (z kluků) A já nechápal nic, co kdy udělal, ale tohle jsem opravdu nepochopil. Viděl jsem, jak se sutiny sesypali na teď již bezduché tělo... Silmaila se pískavě chechtala a zpívala si. Vyskákala nahoru a zmizela. Bylo mi to jedno. Můj kamarád byl mrtvý...

Will
V posledních chvílích to bylo velice těžké, ale já měl plán. Sutiny se na mě svalily a mě se podlomili nohy. Byli těžší, než jsme počítal. Jeden obzvlášť těžký kámen dopadl přesně na mou hruď a zlomil mi žebra. Další ostrý kámen se mi zařízl do ruky a další takové nehody se mi stávali na všech partiích těla. Kyslík jsem nemohl nabrat a před očima se mi smáli hvězdičky. A já z posledního sýpavého dechu ponesl podlení kouzlo a pak kolem mě vše potemělo...

Pán Moci - 33.

26. června 2012 v 14:50 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolku! Prosím, otázky a nebo obyčejné klábosení můžete dělat na chatu. Budu tam tak do 21:00. Pak se bude bohužel vypínat.

33.
Adéla
Jeli jsme už dlouho. Já měla svaly ztuhlé a oblečení vlhké od potu a kolem tunelu se hodně držela vlhkost a zatuchlost. Zadek na tom nebyl lépe. Myslím, že jsem našla nové svaly, o kterých jsem celých 14 let nevěděla. Je to možné? Divím se, že tomu tak je. Riko byl stále v bezvědomí. Občas jsem nachytala Iris, jak se po něm touebně dívá, jako by si přála, aby se už probudil, jenže háček bylv tom, že kdyby se probudil, tak by měl bolesti. Já, jakožto dívka se vyznámv citech a tak jsem poznala, že Iris už má dlouho přání, o které se s nikým nepodělí, dokud se nesplní. Najednou mi bylo úzko a tak jsem pobídla svou klisnu - Overu. Byla to čistě bílá klisna, vedle Rumbyho vypadala jako anděl. Zatímco on byl skoro tak paličatý jako jeho pán, moje klisna byla klidná a podvolila se mi. Teď jsem jela vedle Willa. Se zdviženým obočím na mě pohlédl a já se na něj usmála. Nakonec to vzdal a začal: ,,Tak co tě sem přivádí? Máš také ztuhlé svaly?" Will se v sedle neklidně zavrtěl, aby ulehčil jedné polovině zadnice, která přímo trpěla. Přitom zkřivil tvář bolestí. Pak na mě zase pohlédl a já se nadechla, že budu pokračovat: ,,Potřebuji s tebou mluvit." To asi vyvolalo ve Willovi zájem a tak se na ěm usmál a vybídl mě, abych pokračovala. Tak, a teď to pojede z kopečka: ,,Víš, ráda bych věděla, jak se cítíš, když jsi teď takoý...hmm..." Nedokončila jsem to. Will se zašklebil: ,,Vylepšený? Není to nic příjemného. sice ano, cítím se silnější, ale mám strach, že se jednou neudržím a prostě někoho...zničím. Omylem, někoho ze svých přátel. Ta síla je až moc mocná a já ji musím krotit, jinak by všichni v mé blízkosti byli ve smrtelném nebezepečí. Nechtěj, aby se něco takového stalo s tebou." Přikývla jsem, neschopna slova. Will si toho asi všiml a tak vzal moji tváři do dlaní a já byla nucena pohlédnout do těch oříškových, usměvavých očí. Will se na mě usmál a já taky. ,,Neměj strach. Já jsem silnější, než si ten přívěšek myslí. Mě neovládne." To mě částečně uklidnilo. Pak mě obejmul kolem ramen. Overa se přitiskla víc k Rumbymu a ten jí pozdravil. A tak jsme jeli dlouhou dobu, dokaď jsem v jeho náruči neusnula.

Row
Jel jsem těsně za Willem. Díval jsme se na ty mladé hrdličky, jak si povídají, pak, jak vzal její tvář do dlaní a usmál se. Pak jí něco pošepatl a ona se také usmála. Pak se k němu přitiskla a on jí obejmul kolem ramen. Po chvilce jsem si všiml, že usnula. Její klisna ale udržovala krok s Rumbym. Will vzal spící dívku před sebe a zabalil jí do deky. Dívka spala. Overa ale věděla, že musí jít s Rumbym a ten to asi uvítal. Zpomalil jsem Esa, abych srovnal krok s Iris. Ta stále optimistická a veselá dívka byla teď taková - zamlklá. Venku již chvilku bubnoval déšť. Podívala se na mě a já jí to oplácel. ,,Iris, Riko bude určitě v pořádku. Měl jen šíp ve stehně. Bude zase jako dřív. Slibuji." Iris na mě překvapeně pohlédla, protože věděla, že Horgani dávali velice vzácně sliby. Usmál jsem se. ,,Teď pojeď. Jestli ty hrdličky nedoženeme, budou v druhém ráji." A s Iris táhnoucí Rikova grošáka jsme se vydali na cestu.

Konec 33. dílu


Nový chat!

25. června 2012 v 18:37 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Tak a máme tu nový chat. Tentokrát ho můžete používat na klábosení a pokládání otázek ohledně všeho :D Nechám vám volnou ruku, ale nedovoluji moc sprosté výrazy. Něco přejdu, ale ne vše!!!!

Pán Moci -32.

25. června 2012 v 11:23 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
...¨¨

32.
Riko
Stál jsem ve stáji. Právě jsem spěchal k Esovi, abych ho připravil. Adéla a Iris šli ke svým koním. Já už byl připravený. Právě když sjem vyváděl Esa, stalo se to, čeho jsem se obával - uslyšel vytí. A z veůké blízkosti. Rychle sjem vzal postroje, přehodil je přes Esův hřbet a doběhl pro Willova Rumbyho. U toho jsem to udělal stejně jako u Esa. Teď jsem jen čekal. Iris s Adélou stáli za mnou. Cítil jsem z nich strach, ale také odhodlání postavit se nepříteli. Pak sjem ucítil, jak se mi něco otírá o nohu, podíval jsem se a vykřikl. U mých nohou se plazil obrovský had! Brzy jsem si uvědomil, že to je Adéla. Vystrčila na mě laškovně jazyk. Já jsem se zasmál a ona se odplazila pryč. Vytí teď bylo ještě o něco blíže, než před tím. Najednou se mě někdo dotkl a já se prudce otočil. S mojí úlevou jsem zjistil, že je to zubící se Will. Ale já poznal, že ten úsměv je váhavý. ,,Pojďte, nebo nás pejsek dohoní." Pokusil se o vtip, ale situaci to nějak nezlepšilo. Viděl jsem, ž emá přes ramena přehozený tlumoky. Byli dva a on si to uvědomil. Podal mi ho a já zjistil, že jsou v něm zbraně. Pak přešel k Rumbymu a naznačil, aby ho následoval. Koníkovi to ani nemusel naznačovat. Ten šel poslušně za svým pánem. Pak ještě vzal Esa za uzdu a vydal se ven. Já s holkama jsme ho napodobili. Jenže my jsme měli jen naše koně. Adéla se už proměnila a teď šla se svou klisnou těsně za Willem. Já byl jako poslední. Vyšli jsme ven a já v dálce rozeznal dvě postavy - vlkodlaka a nějakou elfku. A pak jsem uslyšel svist šípu a viděl, jak šíp s ostny na konci míří přesně na Willovo srdce. Věděl jsem, co mám dělat a čím za to zaplatím. Dlouhými kroky jsem přešel tu krátkou vzdálenost a pak před mého přítele skočil. Šíp s emi zavrtal do stehna. Vykřikl jsem a svalil se na zem. Ještě jsem stačil slyšet Willův překvapený výkřik a pak mě přemohla bolest a já upadl do mdlob.

Will
,,Riko!" Vykřikl jsem a běžel ke svému příteli. Ležel na zádech a hluboce dýchal. Šíp mu trčel ze stehna a krev se začala prosakovat. Přiklekl jsem. ,,Iris! Pojď mi pomoct." Iris přiběhla ke mě a poklekla. Potom jsme společnými silami nadzvedli Rikovo tělo a opatrně ho přehodili přes jeho koně. Byl to hezký, malý grošák s černou hřívou. Vzal jsem jeho uzdu a nasedl na Rumbyho. Pak jsme společně vydali k tajné chodbě. Po chvilce jsme uviděl Rowa, jak tam stojí a vlastním tělem chrání vchod. Když jsme konečně vlezli do teď už osvětleného tunelu, odpadla od emě vlna nejistoty. Švihem jsem sedel a přišel k Rikovi. Opatrně jsem ho sundal a Row k nám přišel. Já už měl nějakou tu skušenost s šípy a taky jsem věděl, jak se odstranit. Zlomil jsem ostnatý konec. A pak jsem šíp prorazil Rikovým stehnem. Jediný zvuk, který se tu teď ozval, byl Rikův přidušený výkřik. A také krev, která tekla proudem. Nechal jsem Iris, aby Rika ošetřila. Ta jemnými pohyby Rikovu ránu očistila, zastavila krvácení a pak natřela mastí. Potom to jen obvázala. Obvaz začal ihned dostávat rudou barvu, ale ne moc rychle. Zatím jsem přišel k Rowovi, který na mě hleděl s úsměvem. Vysvětlil jsem mu příčinu a Row jen krátce kývl. Pak jsem upravil popruhy u všech koní a Row zatím dal všem vaky. Já se zatím nestihl podívat, co v nich je za zbraně a teď mi to stejně bylo jedno. Pak jsme všuchni nasedli, Riko spíše ležel na jeho grošáka hřbetu. Vzal jsem vodící otěž a pak jsme se všichni vydali na cestu k bráně do Aurálie.

Konec 32. kapitoly

Pán Moci - 31.

24. června 2012 v 21:13 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další díl! Prosím, promiňte mi včerejšek, měla jsme moc práce a na napsání dalšího dílu nebyl čas. Jen abych upozornila, toto pravidlo, co jste si zvolili - libovolně a každodenně, bude platit až od začátku prázdnin!
Děkuji, a teď dost žvástů! Jde se na další kapču! :D
31.
Row
Myslel jsem, že s emi zastaví srdce. Will zbledl a v očích měl strach, ale také odhodlání. Protiklady. Vlkodlak se blížil. Já tu Silmailu zabiju! Věděl jsem, že se Will může vrátit z mrtvých, ale vše mělo své hranice. Já vím, že on je nesmrtelný, ale on o tom nemá ani páru. Podíval jsem se na něj a on na mě. Nepatrně jsem mu naznačil, aby šel za mnou. Já se přikrčeně postavil. Will mě napodobyl. A tak jsme šli do mé ložnice, kde jsem měl jediný východ od této situace a vražd, které by se mohl ten přerostlý hajzlík dopustit. Konečně jsme byli v pokoji a já si stoupl tak průměrně doprostřed místnosti. Zamumlal jsem heslo tak, aby mě slyšel jen Will. Heslo znělo takhle: ,,Horgan." A k Willově překvapení se pod míma nohama začal rýsovat tajný vchod. Will zavřískl, když jsem se propadl dolů. Samozřejmě jsem byl v pořádku. Will přiběhl a zakřičel: ,,Rowe, jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Žijete?" Zadržel jsem příval otázek o mém zdráví opětováním. ,,Samozřejmě že žij. skoč za mnou!" Pak jsem ucítil, jak na mě dopadla nějaká váha a strhla mě k zemi. Bylo to docela těžké a já kvůli tomu přišel o kyslík. Pak se to začalo hýbat. ,,Wi-e s-ez -e ě." Podařilo se mi vypravit. Osoba se začala ihned zvedat, ale samozřejmě se to neobešlo bez šlápnutí na nohu. Zaskučel jsem. Byla tu tma, poklop se naštěstí zavřel. Teď jsem vstal a oprášil si věci. Will se začal horečně omlouvat, ale já ho zadržel. ,,Jo jo, omluva se přijímá, a teď ZMLKNI!" A já uslyšel, jak ústa o sebe cvakla. Ulevilo se mi.
,,Wille, sice jsme asi unikli pozornosti, ale kdokoli nás může zaslechnout. Musíme být potichu. Tady je tajná chodba, která vde do..." Odmlčel jsem se. Nevěděl jsem, jak pokračovat. Věděl jsem, že to pro něj bude těžké, ael musel jsem to udělat. ,,Kam?" Slyšel jsem říkat svého žáka. Podíval jsem se na něj. Ve tmě too ale nikdo nepostřehl. ,,Nejdříve se vydáme pro tvé přátele. Pak se přesuneme do Auralie." Will se nejdřív zaradoval, když uslyšel zmínku o svých přátel, ale jeho nadšení ho opustilo, jakmile se doslechl o Auralii. Neměl ani páru o tom, kde to je. Předešel jsem otázkám tak, že jsem rychle pokračoval. ,,Aurallie je království na jiném světě. Je to místo, kde žijí nejrůznějjší lidé. A hlavně Horgani. A ty jsi jedním z nich, jen si ještě učeň. A já jsem tvůj mistr. Nevím, jak pobereš tuhle zprávu, ale když vstoupíme na druhý svět, nemůžeme se vrátit. Protojsem všechny obeznámil o tvé vraždě. Kromě Iris, Rika a Adély. Těm jsem řekl, kde na mě mají čekat. Tak už pojď." Než se tohle všechno sttalo, stačil jsem nakoupit zásoby jídla a pití a ještě pět tlumoků s jídlem. Věděl jsem, že první chodba končí ve stáji. Tam si vezmeme koně a uprchneme do světa králů. Viděl jsem, jak Will už otvírá pusu, aby si objasnil situaci, ale pak ji zase honem sklapl. Já zatím vše sbalil a dva tlumoky podal Willovi, protože jsme nemohl nést čtyři. Byli moc těžké, protože v nich byli zbraně a jídlo. a také nějaké to oblečení. Obeznámil jsem Willa celkově se svým plánem a on souhlasil. Vynechal jsem ale jedo stádium. Nechtěl jsme s emu zmínit o jistém ,nebzpečí', že se tam potká se svou matkou. Ona totiž přišla o ty vzpomínky. Zahnal jsem tu myšlenku a společně s Willem jsme vyrazili do stáje...

The end 31.

Pán Moci - 30.

22. června 2012 v 19:10 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak slavíme 30. kapitolku. Dovolila bych si vás upozornit, že toto bude delší než předchozí. Nevím, jak to bude, ale prosím, napište do komentářů, jak byste chtěli, abych tu vydávala články - jestli to bude:
- každý den
- jednou za dva dny
- libovolně
Děkuji!
30.
Will
Nocí prosakovalanapjatá atmosféra (neptejte se proč). Na noční obloze smutně blikali hvězdy. Já se probudil pozdě v noci a když jsme zjistil, že je noc a že mám bok v pořádku, až na jizvy, vyšel jsem na verandu. Venku vál chladný větřík a tak mi schladil moji spocenou a přeplněnou hlavu. sedl jsem si na židli a zadíval se na můj náhrdelník. Křišťál jemně pulzoval a vydával přitom barevnou scénku. Nevědomky jsme se usmál. Potřeboval jsem se proběhnout. Ale věděl jsem, že Vlkodlak je blízko a tak jsem tento nápad zavrhl. Ještě bych schytal od Rowa pár facek, kdybych se sem vrátil živí. Při téhle myšlence se můj úsměv ještě rozšířil. Najednou jsme si vzpomněl na to, že jsme v pyžamu a zrudl jsem. Sice jsem byl jen na verandě, ale stejně. Vběhl jsme dovnitř, oblékl se, připásal si dýky k bokům a toulec s šípy jsem si přehodil přes záda. Luk jsem měl v ruce. S lukem jsem vyvěhl na verandu, ale tiše, že mě nemohl slyšet ani Row. Přes hlav jsem si přehodil kápi a pozoroval jsem okolí. Seděl jsme nehnutě. Jediné, co se pohybovalo, byli moje oči. Věděl jsem, že se přímo blýskají v noční tmě vzrušením. Najendou se vedle mě někdo posadil. Nebyl jsem překvapený, nopak. Slyšel jsem Rowa přicházet, protože asi zjistil, že nejsem v posteli. O to Jsem se taky nestaral. Byl jsem rád, že je tu se mnou někdo. Row mlčel. Asi se nechtěl bavit, ale když jsem pohlédl do jeho tváře, zjistil jsem, že je napnutá k prasknutí. Pak najednou vzdychl a já nadskočil, protože jsem to neočekával. Row byl asi odjakživa mlčenlivý. Neměl jsem mu to za zlé, ale právě teď mě to dohánělo k šílenství, protože jsem zjistil, že mi chce něco říct. Ale měl jsem tvář kamenou a nedal jsem na sobě znát zvědavost, která se mě právě teď snažila zabít. Seděl jsem tedy dál a dělal, že pozoruji okolí, ale zrak jsem upíral jen na mistrovu tvář. Pak se konečně Row rozpovídal a já měl sto chutí skákat, ječet, vřískat a spoustu dalšího, ale přikoval jsem se k židli a zachovával kamenou tvář.
,,Wille, určitě jsi vycítil, že ti chci něco říct," - V tom měl pravdu - ,,a tak jsme se rozhodl, že ti řeknu něco, co jsme ti měl říct už tehdy, když tvoje matka zmizela. Začalo to tím, když jsi poprvé spatřil draka, který byl před autobusem." Já si na to vzpoměl a po zádech mě poštípal mráz. Vybídl jsem Rowa, ať pokračuje. On se nadechl a pokračoval: ,,L'rass s Rianou se dohodli, že dočasně budou tvou matku - Lindu, hlídat. Právě když jeli do Pouště, stalo se to, kvů-li čemu jí chránili. Vlkodlak našel její stopu a poslal Silmailu se Sqarelem, ať ji najdou a přivedou. Silmaila ale při boji s L'rassem přišla o schopnosti a tak se stáhla. Vše zbylo na Sqarelovi. Ale než stačil doběhnout poslední úsek, Riana s L'rassem se s Lindou přemístili do města Elfů. Tak je teď tvoje matka tam, ale když Riana bojovala se Silmailou, poslala proti ní paměťovou kletbu, ale ta se odrazila a trefila Lindu. Takže teď neví, kdo je a nebude vědět, kdo jsi ty. Lékaři se snažili jí paměť vrátit, ale vzpomínky se ztratili - navždy." Řekl a jeho oči se zaplnili slzami. ,,Ale aspoň je v p-." Dál to nedořekl, protože jsme spatřili ve svitu měsíce obrys nějakého létajícího zvířete. Zaostřil jsem zrak a po chvilce jsem rozeznal ocas, trup, křídla a nakonec obrovskou tlamu. Ach ne! Vždyť to je drak, ale divil jsem se, že je zelený. Drak přistál na paloučku a ladně došel k nám. V hlavě jsme uslyšel varování. Pak se drak změnil v elfku. Riana! Hrklo ve mě. Postavil jsem se, šíp v tětivě a polovičně natažený. Row ale seděl a díval se před sebe se skelným výrazem. To mě vyděsilo. Štípnul jsem Rowa do boku a on sebou trhl. Promnul si místo, kam jsme ho štípnul a vyčítavě se na mě podíval, ale když spatřil úlevu v mých očích, asi ho to překvapilo. Pokrčil jsem rameny a ukázal na elfku, která stála v měsíční záři. Najednou jsem rozeznal jemné rozdíly. Vlasy měla blond a pleť měla mrtvolně šedou. Silmaila! Svět se se mno zatočil, ale já se ovládl. Luk se napjal do celých osmdesáti liber a já zamířil na elfku. elfka ppřekvapivě neuhla, naopak se usmála jak ichtyl. To mě rozesmálo, ale já se snažil to skrýt. Bohužel mě prozradili ramena, která se otřásala, jako by šlo o zemětřesení. Row na mě tázevě pohlédl a já se ihned sklidnil. Zvážněl jsem a promluvil: ,,Silmailo! Proč tu jsi?" Elfka se rozesmála. ,,Proč ti musím odpovídat?" Odpověděla. Já protočil oči. Proč jsou elfové tak tvrdohlavý? Prokračoval jsem: ,,Protože stojíš tady a já mám zbraně a v jediné sekundě můžeš ležet na zemi v bolestné agónii." a v duchu jsme prosil boha, aby odpověděla. ,,Hele Wille. Přišla jsem si pro tebe. Vlkodlak už o tobě ví. Ví kde jsi a že právě se mnou mluvíš." Pronesla vítězoslavným tónem. A mě najednou všechno do sebe zaklaplo.. Vyschlo mi v ústech a nemohl jsme dýchat. Row si toho všiml, protože se postavil a vystřelil tak rychle, že to nepostřehla ani elfka. Šíp už byl u ní, když si toho všimla. Vyjekla, když ji šíp zasáhl do ramene. ,,Příště bude přímo v tvém srdci." Pronesl Row výhružným tónem. ,,Máš na útěk tři vteřiny." A bleskurychle si dal do tětivy další šíp. Silmaila zavrčela. ,,Ještě se setkáme, Horgane." A v další vteřině byla pryč. Row si sedl a já najednou pochopil, co řekla. Už dlouho jsem si lámal hlavu s tím, jak to, že uměl Row tak skvěle střílet, nebo proč toho tak hodně ví o mýtických bytostí. A tady byla odpověď - byl Horganem. Najednou jsme se ho chtěl na tolik věcí zeptat, ale Row mě zvednutím ruky zadržel. ,,Na otázky bude čas později." slovo později jsem si vynaložil jako 'nikdy'. A tak jsem na něj všechny otázky vychrlil (spíše do jeho zad). Row se otočil, popadl mě za kapuci a odtáhl mě dovnitř. Tam mě posadil na židli a udělal čaj. Já si mnul hrdlo, protože mě kapuce dusila. Roow přede mě postavil šálek čaje a i on sám udělal toéž. Posadil se, usrkl, kriticky mlaskl a když už chtěl začít, ozval se zvuk, při kterém tuhne krev v žilách a mě srdce vynechalo údery - Vlkodlačí vytí.

Konec 30.

Pán Moci - 29.

21. června 2012 v 17:48 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Will
Ležel jsem na posteli a díval se doo stropu. V hlavě mi výřili miliony otázek a myšlenek. Ale odpovědi byli dál, než se dalo čekat. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že jsem mrtvý a najednou překročím hráz a zase cítím tu už tak známou vůni lesa a Rowovi chatky. Bok již nekrvácel, ale při sebemenším pohzbu bolel jako...jako nevím co. A nepomáhalo to. Takže jsem musel ležet a nechat Rowa, aby obstaral, aby se zpráva roznesla. Najednouu jsme si vzpomněl na Rumbyho, na Adélu, na Iris a Rika a sposty dalších. Zavřel jsem oči a nechal klid, aby pronikl do mé hlavy, ale než se tak stalo, ucítil jsem na sobě pohled. Zase jsem oči otevřel a vyjekl překvapením. Zprudka jsem se posadil. Úplně jsem zapomněl na bok a tak jsme s výkřikem žuchl zpět do peřin. L'rass byl ihned u mě a dívval se mi na ránu, která zase začala zprudka krvácet. Z čela mi vyrazil pot. L'rass nad můj bok natáhl ruku a něco zamumlal, a bok začal šíleně svrbět. Krvácení ustalo, ale bolest byla stálá. Chabě jsem se na L'rasse usmál. Každé tři hodiny mě jsem šel kontrolovat. ,,Jak se všichni mají?" Zeptal jsme se, abych odpoutal pozornost ode mě. L'rass našpulil rty a pak promluvil. ,,Row musí být zřízení. Poslední dobou je toho na něj moc. Adéla je zhrocená jako dům z kartiček a Iris s Rikem, O těch nic moc nevím. Ostatní se maj fajn, až nad strátou nejlepšího žáka a ten Quer, nebo jak se jmenuje nevyšel ze svého kabinetu od té doby, co tě viděl mrtvolně bledého, jak tě Row nese. Ale musím přiznat, že jsem ho občas načapal, jak se k tobě sbaží dostat. Teď asi skáče radostí. Mno...pokud nic nepotřebuješ, tak mohu odejít." Zvedl se a Will si náhle uvědomil, že potřebuje na záchod, ale radši byl zticha. L'rass tedy odešel a Will byl zase sám. Pomalililinku se zvedl a pokusil se ujít krok. Ihned zkřivil tvář bolestí, když se rána ozvala. Pohlédl na ránu a viděl, jak tennký pramínek prosakuje a vytváří nově rudou skvrnku už tak na špinavém obvaze. Will si došel na záchod a když se vracel, najednou ho něco překvapilo, v domě bylo větší světlo. Will šel dál. Uši napnuté. Najednou uviděl už tak známou tvář, že se jen usmál a řekl. ,,Ach...tak to jste vy, madam Q'line." Pronesl tiše s radostí v hlase. Potom dodal. ,,Co vás sem přivádí?" Q'line se zachmuřeně usmála. ,,Už to bude skoro rok, ale ty ses nikde neobjevil. Přece jsem po mém věrném sluhovi poslala zprávu. Tak jsem za tebou přišla osobně." Vytáhla z rukávu malý přívěšek a na něm se houpal Křišťál. Ihned Will ucítil, že je plný moci a síly. Se zájmem pohlédl na Q'line. ,,Co je to?" Zeptal se se zvědovatostí v hlase. Q'line se usmála. ,,To je moc, která je nezničitelná. Křišťály, kteří ti pomohou s úkolem, který se brzy pokusí zaklepat na dveře. Na, vezmi si ho, je ti určený. Proroctví mluví o tobě. Znám další, které tě přikovají k náročným zkouškám a někdy budeš jen drobeček od smrti, která tě bude dělit. Dej pozor na své přátele. Já musím již jít. Jen mi prosím ukaž ten tvůj bok, který tě připravil o život." Will jí poslouchal, ale stále civěl na náhrdelník, který se mu houpal na krku. Neochotně se svlékl. Byl v normálních šatech. Se zájmem si prohlížel své jizvy a vypracovanou hruď, po spoustě tréninků a výcviků. Velice opatrně si odvázal obvaz a najednou se mu zatočil svět. Uviděl ránu, která byla hluboká devět centimetrů a mělo to tvar vlčích tesáků, ale mnohem širších. Will viděl velice tenkou čárku tuku, ale většinu z toho byli svali a šlachz s krví. Q'line se zatvářila, že by se jí chtělo zvracet, ale nějak se ovládla a přiložila ruku na ránu. Will zaskučel. Najednou ucítil palčivou bolest a tak bolestně vykřikl. Bylo to tak ochromující a tak nečekané, že se sesunul k zemi. Poloomráčený Will tam ležel a nechal se pohlcovat tmou. Najednou uslyšel kroky, poslední pohled a pak vše zčernalo.

Row
Právě jsme se šťastně vracel domů, když jsem uviděl, jak tam stojí postava, ruka napřažená a z ní vychází jasné světlo. Něco ve mě cvaklo a já schody vyběhl po třech. Pak jsem zaváhal. Potichu jsem vklouzl dovnitř, ale pak vše vzalo za své. Viděl jsme Willa, jak leží v potu na podlaze, a jeho oči se pomalu zavírají. Rána se ale hojila. Will se na mě naposled usmál a pak upadl do bezvědomí. Samozřejmě jsem postřehl výkřik. Vešel jsem a pohlédl jsem tváří v tvář Q'line. Otevřel a zase jsme zavřel ústa, protože to bylo tak nečekané. Viděl jsem, že Will něco třímá v ruce a to chabě svítilo. Q'line postřehla můj pohled a usmála se. ,,Ano Rowe, dala jsem mu ten náhrdelník, jak jsem tě ve zprávě žádala, abys kvůli němu přijel. Samozřejmě rok jsem skoro pryč a já začala mít strach a potom Will zemřel, kv§li tomu idiotskému Vlkodlakovi. Dávej na něj více pozor! Já musím již jít. Lid mě očekává. Nech Willovo zranění, aby se přírodně zahojilo. Já jsem jenom odvrátila osud pravé smrti tohoto chlapce. Brzy se setkáme, Rowe." A s ohromným Prásk! zmizela. Já klesl k chlapci. Převelice opatrně jsem ho donesl zpět k lůžku. Jeho kůže hořela, že jsme ho prve málem upustil. Přišlo mi to divné. Pak jsem se nepatrně usmál, když jsem uviděl svaly, které tancovali na chlapcovým bříšku. Měl je krásně vypracované. Dlouholetá práce. Opatrně jsem ho položil na lůžko a nechal jsme ho snít. Vyšel jsem ven a sedl si na verandu a s úsměvem a starostmi jsme pohlédl na slunce, které zářilo v západu...

Konec .29. kapitolky


Nový Fann club a obal

21. června 2012 v 16:32 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Lidičky, jsem moc ráda, že mi maminka půjčila flashku, abych to tu mohla zveřejnit. Jedná se o obal knihy a nový Fann club, který jsme vytvořila pro vaše otázky. Prosím, pokud něco podobného budete mít, ráda vám posloužím, ale na fann clubu. Tady je místo jen pro mé povídky a knihy. Otázky a odpovědi budou jen a jen na fann clubu!
Tady máte odkaz, protože neumím udělat ikonku:

A tady máte obrázek obalu!

Pán Moci - 28.

15. června 2012 v 11:06 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
28.
Byl tu chlad a tma. Jediný paprsek slunce skrze mohutné větve nepronikl. A já se tu nemohu vyznat, nevím, kde jsem, nebo co mohu udělat. Nikdy jsme neměl větší strach. Tady jsem se probudil, když mě vlkodlak zabil. Najednou mi připadalo jako nějaká hrozně nudná hra. Stále sem chodil od stromu ke stromu a nevěděl, co dělat. Bylo tu mrtvé ticho. Najednou jsem spatřil sráz. Přišel jsem k němu a pohlédl dolů. Byli tam - mraky! a pod tím sem neviděl nic, jako by to byla hustá mlha,která nechce, aby se někdo díval skrze ni. doufal jsem, že tu někoho potkám, že mi někdo poradí, jak strávit věčnost, al nikdo tu nebyl. Pak sjem najednou spatřil postavu, která se vznášela nad oblaky. Pohlédla mi do očí a já náhle věděl, co dělat. Postavil jsem se, naposledy jsem se ohlédl a - skočil. Padal jsem dlouho, do tváří mě šlhal vítr, al já pokračoval dál. do oblak jsem udělal díru. Byl jsem š'tastný. Vracím se zpátky! Vracím se a přitom jsem to mohl udělat již dávno. A padal jsem a padal... Já Will Retwer se vracím!!!


Row seděl naleävičce a nepřítomně pozoroval květiny, které před ním byli. Vzpmínal. Seděl mlčky a vzpomínal na tu krátkou chvilku, co tu pobýval. co tu jeho chlapec pobýval. Jeho tělo leželo na posteli a čekalo na to, až se jeho opatrovník rozhodne. Pak Row pohlédl na oblohu, mraky jí celou zahalili a žádný paprsek skrz ně neprošel, jako by svět truchlil s ním. Najednou se v jednom a tom nejhustším mraku udělala díra a něco padalo, ale stále to měnilo tvar. Skrz mraky prosvtlo slunce. To něco ale mířilo na ně. Row skočil z verandy právě, když mu to něco provištělo nad hlavou a najednou se ozvala ohlušující rána a záblesk různých barev. Row poklepl havou. To určitě není jeho výmysl, něco se dostalo dovnitř a pak - Will! Ach ne§ Row vyběhl schůdky a vyrazil dveře. Vběhl k posteli a přiklekl k chlapci, který měl stále mrtvolně bledou barvu. Pak, i když nepatrně, se eho rána zachvěla. Odněkud se vzala krev a začala se vsakovat do rány.a rána se začala hojit. A chlape, se nadechl!!!! Rowovi se začali dělat mžitky před očima. Mraky se pomalu rozestupvali a Row ikdyž váhavě sáhl na chlapcův krk. Byl teplý a Row ucítil tep! Row vyskočil na nohy, vyběhl na verandu a zakřičel. ,,ON ŽIJE!!!!!!!!!!!!!!"

Adéla seděla na posteli a dívala se ven z okna. Mraky byli ponuré, ale po chvilce se začali rozestupovat. Pak dívka uslyšela výkřik, který se táhl nad celžm lesem. Byl to Rowův výkřik. Adéla vyskočila a Iris s ní. Obě se na sebe podívali a pak vyběhli ven. slunce svétilo plnou silou. Bylo teplo. Riko už ze stáje vedl ti osedlané koně. Všichni tři se na ně posadili a vyrazili k lesu.

Vlkodlak seděl a oslavoval. Naednou slyšel výkřik a jasná slova. On žije! Vlkodlak se postavil a zavyl. Hodil sklenicí vína a jho oči se zbarvili do ruda. Tak so dáme konečný boj ty skrčku! řekl v duchu. Zařvl a vyběhl ze svého úkrytu.

Konec 28. kapitolky

Pán Moci - 27.

12. června 2012 v 10:22 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
...
27.

ho
Vše mě už bolelo a hlavně křídla. Nohy jsme měl ztuhlé, protože se za celou dobu jen plandali pode mnou. Row na mě seděl a už asi po sté se nějak překroutil a přitom zase hekl, protože s nohama na tom byl stejně. Sice mi Kentaurovi postroje dávali energiii, ale zase se mi chtělo spát. Té energie přijímám moc. Konečně jsem uviděl v dáli věže Akademie. Začal jsem pomalu klesat. Row to asi postřehl a s úsměvem se před sebe podíval. ,,Konečně!" Zakřičel do vzduchu. Will letěl již dva dny a teď konečně viděl ty nádherné stavby a konečně uvidí i své přátele. Willl s radostí klesl k zemi u chatky a přeměnil se. Pozdravil svého koně Rumbyho, který byl stále v Rowově stáji a pak se obrátil. Kentaurovi postroje se teď i s věcmi váleli na zemi. Row se k Willovi přiblížil. A Will - ho objal. a on pevně stiskl jeho.


Vracel jsem se právě do Akademie, když jsme narazil na divnou dámu, cikánku. Kolem krku měla řetězy a kolem rukou také. Ona vypadala jako šílenec. Já jsem zastavil Rumbyho a zvědavě jsem se na ni díval. a ona si prohlížela mě. Najednou zasyčela. A začala se měnit. Njedřív její tělo porostli chlupy a pak se jí na tváři objevila prodlužená huba s pysky. Teď vypadala jako - vlkodlak! Pohnal jsem koně, ale on byl příliš pomalý, aby jí/mu utekl. a aby aspoň Rumby přežil, tak jsem mu skočil z jeho hřbetu. Teď se vlkodlak zastavil a vítězně zavyl a já věděl, že je to můj konec. Zavřel jsme oči a poslední myšlenku jsem věnoval svým přátelů, své rodině, své matce a hlavně, Adéle, která vždy byla při mě. A najednou jsem cítil, jak mým masem projely drápy a pak už jsem necítil nic. Jen jsme stačil vykřiknout.

Row.
Právě jsem uklízel postroje, když jsem uslyšel výkřik - Willův. Nasedl jsme na Esa a vystřelil. Jel jsme rychle. Pak jsme najednou zastavil. A tam, tam přede mnou ležel můj syn, celý zakrvácený. Po tváři mého chlapce se kanula poslední slza. Vzal jsem ho do sedla a opatrně mu ránu obvázal. Možná pro něj je ještě záchrany. Můj kůň vycítil naléhavost a teď běžel jak nejrychleji doveedl. Za chvilku jsem konečně stál před Akademií. Will už jen sotva dýchal. A já věděl, že už jen pár sekund a bude vše ztraceno. Přímo jsme vyletěl schody a vběhl jsem do nemocnice, která tu byla. Žáci se z anámi otáčeli a občas někdo vykřikl zděšením. Ale já bežel. Zkontroloval mu tep - skoro nic. Jen slabé buch buch. Položil jsem kluka na lůžko a všechny sestřičky tu byli. Všechny málem omdleli. ,,Zachráníme ho, ale vy musíte pryč, jinak již pro něj nebude záchrany." Já jen přikývl a odešel.
Když jsme vyšel, potkal sjem Adélu. Já měl ještě stále ruce zkrvavené, jak sjem se snažil zastavit krvácení z boku. Tentokrát to bylo hluboké a asi to potrhalo pár šlach. Adéla si dala ruku přes pusu a do očí se jí vehnali slzy. Skočila mi do rukou a já jí i přes mé krvavé ruce pevně stiskl. Pak jsem uviděl Iris s Rikem, jak se vesele baví, ale když nás spatřili, smích je rychle přešel. Iris omdlela a Riko jí bleskurychle chytil. V očích měl také slzy.A já věděl, že se chlapec ocitá již jinde...

Sestřičky pobíhali sem a tam. Šlachy zpravovali, ale skoro nic nepomáhalo. Krvácení neustávalo. Přišel doktor. sáhnul na tep a - pak se slzama v očích zavrtěl hlavou...

Konec 27. kapitoly...



Nová překvapení

12. června 2012 v 9:39 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Prosím slyšte. Mám tu novou inforamci.
Už nějakou dobu pracuji na dvou knihách,
Horganův učeň 3 a Cesta za hranice chápání! Cesta za hranice chápání je nová trilogie, na které pracuji. Budee to vyprávět docela velké napětí, ale budu vám muset říct, že asi budu muset udělat mapu světa, abyste pochopili postavení ostrovů. Uvidíte, bude tam přátelství, láska, napětí a hlavně - Hranice mezi pochopením a chápáním...
Děkuji moc!!!

Pán Moci - 26. + video!

9. června 2012 v 21:00 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu víkendová prémie! O víkendu je času dost, tak proč ne mít delší kapči? Tak si tuto vychutnejte!

26.
Will

,,Sakra! Kolikrát vám to budu muset ještě vysvětlovat?!" Vyjel sjem na hlouček posedávající u stolu s šálkem čaje. Všichni se mě už po sté ptali, proč jsme ho jsem přinesl. A já furt dokola a dokola jim říkal, že o Deem ví věci, které nám mohou pomoci. Samozřejmě Machiavelli postával hnedle v rohu kuchyně a tak jsem nesměl říct, že přísahal. Brzy to ale bude nezbytné. Stín se mnou soucítil a kdyby byl jen o trošku větší, tak by mohl vyjednat ticho. Všichni se na mě dívali s otázkou v očích a to mě ještě více rozčílilo. Samozřejmě Nicolas se ke mě nepostavil, aby zatajil náš rozhovor, ale ani se nezapojoval do debaty, protože se bál, že by si ho Stín připočítal do hloučku tupců. Row a Perenela tam seděli a dívali se na mě, jako bych přišel z jiného světa. Protočil jsem oči a pak je zavřel. Rozpojil jsme svou mysl a probojovával jsemm se obranami až k jejich nitru. Dával jsem si ale pozor, abych se nenapojil na Machiavelliho mysl. Zamračil jsem se, když jsem si přečetl pár osobních věcí o mě, které ti radši říkat nebudu. A tak jsem jim začal vyprávět od okamžiku, kdy mě unesl až po ten, co jsem vešel do kuchyňky.Brzy všichni pochopili. Ve své mysli jsem necítil žádnou jinou. A byl jsem za to rád. Pak jsem si celý zřízený sednul a dal se do pití.

Row

Po toom, co mi to Will vysvětlil jsem konečně pochopil a všechny obavy zmizeli. A já měl zase klidnou duši. Pak, když Will konečně dopil poslední šálek čaje, Nicolas s Machiavellim si přisedli a Nicolas konečně začal vysvětlovat, co to jmelí znamená.
,,Jmelí není jen nějaká bylina, či co to je, ale je to magická květina, která znázorňovala vždy mír. Tato magická rostlina ale musela mít předky. Pravá a první květina jmelí stále žije, ale u elfů. Tato květina vám zodpoví všechny odpovědi na vaše otázky, které máte. Je to celkem jasné. Teda vědma mi to vysvětlila a já vám to jen přeložil do znění, kterému rozumíte. Tak, a vaše cesta je u konce. Měli byste se vrátit. Snad se ještě někdy setkáme." Nicolas se zvedl a já také.

Nicolas

Po tu dobu, co se u nás zdrželi jsem si chlapce oblíbil. Od Pereneli jsem zjistil, že se určitě setkáme.Bylo mi těžko u srdce. Věděl jsem, co před chlapcem stojí, ale neměl jsem tu sílu mu to říct. Teď už stál, připravený na cestu zpět. Row ke mě přistoupil. Já mu podal ruku a on ji pevným stiskem vzal. Potom Row přešel k Perenele. Místo, aby si dali taky ruce, se k němu Perenela přitiskla. ,,Budete nám chybět. a dávej pozor na chlapce." varovala Perenela Rowa. Ten jen přikývl. Pak ke mě přiklusal Will. Přátelsky do mě drcnul a pak se poklonil. Já také. Potom Will přešel k Perenele a ona se usmála a obejmula ho kolem svalnatého, uhlově černého krku. Will jen zavřel oči a z jeho oka vytekl - no ne! Uhlově černý diamant! Spadl na dvorek. Perenela ho zvedla. Najednou jsem uslyšel Willův hlas.
,,Tenhle diamant mi řekne, když bude jeden z vás v nebezpečí. Pak se rozzáří, když budu na blízku. Opatrujte ho!" Pak přiklusal k Rowovi, ten se mu vyhoupl do sedla. Will se vzpjal a zařehtal. Roztáhl křídla. Pak kopyty dopadl na zem a rozeběhl se. A než jsem se nadál, byl pryč...

Konec 26. kapitoly

Tak a dám sem i video!!!


Pán Moci - 25.

8. června 2012 v 19:22 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Moc se vám omlouvám za tak krátkou kapitolku a tak vám to tento víkend vynahradím :D Nemohla jsme kvůli učení. Budu mít kvalifikační týden :P Tak se dáme do toho!

25.
Will
Letěl jsem a pokradmu jsem Machiavelliho pozoroval. Byl hluboce zamyšlený. Neměl jsem mu to za zlé, ale bylo by lepší, kdyby se se svými myšlenkami podělil i se mnou a já mu do hlavy už lézt nechci. Musí mu býtt docela dost, protože vzpomínek tam má sakra hodně. Nechal jsem ho dumat a tak jsem se podíval na Stína. Ten s dračím úsměvem letěl vedle mě. Já v mysli našel zmenšovací kouzlo a tak jsem ho zmenšil, aby se mohl posadit na můj hřbet před Machiavelliho. Ten to s radostí udělal. To vytrhlo Machiavellih ze zadumání a s překvapením na Stína pohlédl.
,,Dávej pozor, aby tě nekousl." Řekl jsem Machiavellimu v mysli a zasmál se.
,,Ale myslím, že pohlazení by uvítal. Neboj, jen si z tebe dělám šoufky!" Machiavelli se na mě poněkud uraženě podíval, ale mě z hlasu pobavenost neopustila. Vyprávěl jsem mu různé mé příhody, ale vynechal jsem osobní věc s Adélou. Protože to neví ani jeho otec. A to už je co říct. Machiavelli pohladil Stína a ten blaženě zavrněl. To asi Machiavellimu připadalo jako dobré znamení, tak ho hladil dál. Brzy jsem cítil, jak se Stínovo tělo otřásá blažeností. Radši jsme se soustředil na to, jak asi dopadli ostatní. Jestli Deeho porazily. Byl bych docela rád. To opravdu radši vynechám. Právě jsem letěl nad Nicolasovým Domem a tak jsem začal přistávat. Na dvorku jsem viděl Světlo jak dýchá na zmraženého Deeho. Tak tedy ho porazili. Ulevilo se mi. Nicolas byl také na dvorku a se zájmem si prohlíží stavbu těla Světla. Row a Perenela byli asi vevnitř, protože jsme je nikde neuviděl. Konečně si mě Nicolas všiml a hned uskočil stranou, protože já si vybral místo na přistání přesně tam, kde stál Nicolas. Samozřejmě nevědomky, ale když si toho všimnete sekundu před přistáním, tak to je pak už pozdě. Nicolas se zatím škrábal na nohy. Když si pak všiml Machiavelliho, který právě sesedal z mého hřbetu, ihned se zamračil a pohlédl na mě. Pak mě obešel a už si dával dva prsty na zápěstí, když jsem se vzepjal. Oba okamžitě uskočili z dosahu mích kopyt. To byla moje výhoda. Báli se právě mích kopyt. Pak jsem Nicolasovi vysvětlil, jak se věci mají. Asi ho to nepřesvědčilo, ale spíš mi připadalo, jako by se jeho obočí k sobě stáhlo ještě více.
,,Ví mnoho věcí o Deem a jeho plánech, může nám to pomoct!" Křičel jsem na Nicolase, když jsme se přeměnil. Machiavelli stál opodál a s hrůzou a úctou se díval na Světlo, které pobývalo jen milimetr od kusu ledu. Když uslyšel můj křik, se zvednutým obočím se n amě podíval, ale já to sotva vnímal. Teď jsem měl spadeno na Nicolase a právě teď nastal okamžik rozhodnutí. Jak jsem poznal, Nicolas se trošičku uvolnil, vystouplé lícní kosti se trochu schovali a obočí a vrásky se trochu uvolnily. Za tenhle nápad jsem byl sám na sebe hrdý. Nicolas se podíval nejdřív na Machiavelliho a pak mě do očí a já mu v mysli předal jednu hodně tajnou zpárvu, kterou Machiavelli nesmí zjistit.
,,Přísahal, že ti bude věrný a že tě nezradí. Tato přísaha ho navždy s tebou svazuje, dokud se on sám, nebo ty nezabije. Nějak je v kouzlech pozadu. Nicolasi, netáhl bych ho sem bez opatření. Vím, že je to kluzký úhoř, ale tentokrát je to už něco, co ti neproklouzne mezi prsty. Věříš mi, nebo ti mám předat ještě vzpomínku?!" Jak bylo vidět, Nicolas o tom přemýšlí a podle jeho výrazu, ani on se v kouzlech vyznal tak jako já, když mi bylo šest. Protočil jsem panenky. Je mu 665 let a z kouzel zná prd? To je příšerné, ale sám teď musím nadávat i na sebe, to je jasné. Nicolas po chvilce řekl. ,,Tak dobře, může u nás zůstat. Bude nám dělat zvěda, protože tohle nesmí Dee zjistit. Je ti to jasné, Machiavelli?" a pohlédl na vyhublého bohatce, který kousek od nich stál a díval se na nás. Přikývl. Bylo to spíše ušlechtilé gesto. Nicolas si toho asi ale nevšiml. Mě Machiavelli připadal sympatický, chytrý a také lstivý a mazaný, ale to teď neplatilo na nás ale na Deeho. A já celý šťastný jako poslední, se Stínem na rameni vstoupil do kuchyně, abych to vysvětlil ostatním.

Konec 25. kapitoly

Prosím, chci sem dát i přídavek! 1. kapitolu z 3. dílu Horganového učně!
1.
Tajemná žena
Bylo poklidné ráno, v lese bylo ticho až na ptačí zpěv a šum listí. Kamenitá cesta byla ale opuštěná, nikdo po ní nešel. Vlastně, kdybyste tam byli, tak byste si všimli, že tady neslyšíte žádný dupot a veselí, lidé byli schovaní, jen když potřebovali něco nutného tak vytáhli paty z domu. U cesty stála chatka a v ní bylo překvapivě rušno. Zvenčí se zdála být opuštěná, ale když jste vešli, tak akorát byste zase chtěli ven. Před domem stál překvapivě krásný, černý hřebec, ale zvláštní na něm byli hnedle tři věci - péřovitá černá křídla, skoro stříbřitý roh a také Křišťál, který byl usazený na plecích. Stál tam hrdě, ale po chvilce se přesunul do stínu. Občas se rozhlédl a nechal jemný vánek, aby mu čechral hřívu, věděl, že teplých paprsků ubývá, protože se blíží podzim. Ale jemu to nevadilo. Najednou se ve vnitř ozvala rána, která celým domem otřásla, až pegas nadskočil. Zvedl hlavu a podíval se, co to způsobilo, a uviděl celkem malého, vousatého muže, který běhal sem a tam, aby něco našel. Teď ale převrhl kbelík s hrncem a příbory. "U sakramentského drápu!" hudroval na celý svět malý mužík. Pegas se neudržel a pobaveně zařehtal. Pak utekl do stájí před letícím hrníčkem. Na jeho hřbetě se usadil malý, modrý dráček. Pak se posadil na trám a čekal, co se bude dít dál. Najednou se kolem Pegase začali linout černé plameny a po chvilce tam byl malý kluk s hnědýma očima a hnědou čupřinou na hlavě. Po tváři mu lítal pobavený úsměv. Měl zelenou pláštěnku, luk a dýky kolem pasu. Kolem krku měl Křišťál a pláštěnku spojoval napůl stříbrný W. Otočil se a pohlédl na modrého draka. "Pojď Stíne, máme malou práci." Drak se poslušně snesl a usedl na chlapcovo rameno. Chlapec se rozeběhl a za chvilku už otvíral dveře do chatky. Bílí drak právě létal u stropu a něco nesl, chlapec poznal, že to je spacák. Chlapec si odkašlal. Muž se zastavil a otočil se. "Á. Tebe právě potřebuji Wille, pojď mi pomoct najít v tomhle bordelu ten ruksak, abych to měl kam dát." Will protočil panenky. "A co kdybychom tady uklidili Rowe?" Muž se zastavil, chvilku si prohlížel podlahu a pak přikývl. "Máš pravdu, ty uklidíš tuhle polovinu a já tu druhou." A nohou udělal čáru, která se táhla od prvního konce do druhého konce chatky. Will si vybral tu levou, kde bylo více nepořádku a Row si vzal tu pravou a tak začalo uklízení. Všude byl prach, protože byli měsíc pryč. Uklízeli asi tak hodinu, než konečně vše bylo na svém místě a čisté. Will právě dával do poličky poslední hrnec, když Row přistoupil. "Tak, a jsme hotoví, teď by bylo docela hodné, kdybychom si dali něco k pití." Will pochopil a nalil do dvou skleniček vodu. Donesl to na verandu, která byla před chatkou a položil skleničky na dřevěný stolek a právě si sedal, když uviděl červenou šmouhu a po chvilce zjistil, že je to rudý drak. A samozřejmě měl v drápech nějaký zapečtěný vzkaz. Rowovi přistál na rameni a ten si vzal poselství. Roztrhnul pečeť a začal předčítat, aby si to Will také poslechl.
Rowe a Wille,
Z dobrých zdrojů jsem se dověděl, že jste právě dorazili zpět a také vím, že zase odjedete, ale potřeboval bych něco vyřešit. Mohli byste prosím zavítat na Whimoon. Máme tu malý problém se zauzleným jazykem. Dokončete to vaše poselství co nejdříve, protože tu máme pár prací, které mohou počkat, ale také jsou tu i naléhavé a i smrtelně těžké a navíc Will potřebuje mít výcvik. Však já vím, že toho zažil skoro víc než já, ale výcvik je výcvik. Jeho náhrdelník s tím W mu ukazuje, v kolikáté úrovni výcviku se nachází a až to dovrší zlaté, tak je u konce.
Těším se na vás,
Crosley
Will věděl, co s tím jazykem myslí a podle Rowova výrazu to také poznal. Will teď ale zazoufal, že nemá Rumbyho, protože se nechtěl zase měnit. Row mu asi četl myšlenky, co on věděl, ale odpověď ho šokovala. "Věděl jsem, že tě to přestane bavit. Víš, když si Rikovi Rumbyho nabídl, tak ho sice přijal, ale další den přišel s tím, že ho nemůže přijmout a tak jsem se ho dočasně ujal. Teď se ti akorát šikne. Je ve výběhu a je celý natěšený, až se zase projede s právoplatným páníčkem na hřbetě." Víc už Row říct nemusel. Will vystřelil k výběhu a už z dálky slyšel řehtavý pozdrav od svého miláčka. Přistoupil k ohradě a objal svého krásného koníka. Pak mu dal provaz a odvedl ho ven. Do sucha ho vyčistil senem a pak mu dal sedlo a uzdečku. Pak na něj s radostí nasedl. Podle toho, že Row už taky na svém Esovi seděl znamenalo, že už ho měl připraveného. Rudý drak mu stále seděl na rameni a Světlo na druhém. Will měl naštěstí jen Stína ve své kapuci (lidé o jejich existenci podle pravidla nesměli vědět) a Row radši do svého ruksaku strčil červeného a do kapuce strčil bílého. Oba dva zaprotestovali, ale on je hlasitým Peset! Umlčel. Pak pobídl Esa a Will Rumbyho a oba dva se dali bok po boku na klidnou cestu lemovanou usychajícími květinami a spadanými listy. Jeli mlčky, byl slyšet jen zpěv ptáků, šustění listí a klapot kopyt. Když byli ve městě, Will najednou zavzpomínal na své přátele, kteří jsou teď stovky mil odsud a s těžkým srdcem zastavil před bránou, kterou hlídali dva bledí stráže. Ty jen pokynuli hlavou a nechali Rowa a Willa projet. Oba dva v povděku přikývli a vjeli dovnitř. Dvorní dámy ustupovali a někteří si mezi sebou šeptali a prstáka na ně ukazovali. Will a Row nechali koně venku a vstoupili do haly, kde měl být Crosley. Jeho tajemík je uvedl a oni vstoupili. Teď se nacházeli v docela stísněné komnatě. Byl tam stůl s židlemi a za tím bylo docela velké okno s výhledem. Po obou stranách stolu byli haldy papírů a knih a přesně mezi tím byl velitel Horganského sboru. Právě podepisoval a zapečeťoval nějaký dopis. Z Rowova vaku vyletěl rudý drak a usadil se na bidýlku vedle židle. Crosley ho s láskou podrbal na hlavě a pak se otočil k dvou příchozím.
"Tak jste konečně přijeli."
"Očividně."
"Jak se máte?"
"Nemůžeš přejít rovnou k jádru věci Crosley, máme ještě něco na práci." Odpověděl nerudně Row. Crosley jen přikývl a začal.
"Takže, máme tu ženu, která sem ráno přijela. Nevím, jak se sem dostala, ale stráže si ji nepamatují. Žena je teď v jedné z komnat a hlídají ji stráže. Nevíme, jestli něco ovládá. Je zticha a nic na ni nezabírá…" Will už ho bohužel neposlouchal, protože pátral po neznámém vědomí uzavřené ženy. Po chvilce to našel a napojil se na to a našel docela slušně utříděnou mysl. Pak ale do jeho mysli narazilo něco tak mocného, že se nevědomky zašklebil jako nějaký idiot. Rozbolela ho celá hlava a tak si raději udělal obranu, aby si uchránil rozum. Musel přiznat, že je to mocná žena. Na tu se musí podívat. Row i Crosley se na něj dívali s dost nechápavými výrazy. Will potřepal hlavou a pak se na ně zadíval. Bolest zatím odezněla a on mohl normálně myslet.
"Je to mocná čarodějka, to se musí uznat." Zachraptěl. "Jak to víš?" Zeptal se dost udivený Crosley. Row už si zatím dal dvě a dvě dohromady a teď se jen zubil. Will se nadechl a řekl jim o svém pátrání po její mysli. Oba dva přikývli a Crosley se potom nabídl, že je za ní odvede. Všichni vstali a odešli za tajemnou ženou. Když k ní dorazili, všichni si nasadili kapuce a své draky nechali, aby se jim obtočili kolem krků. Pak vstoupili. Žena seděla na posteli a upírala oči neznámo kam. Měla je celkem zvláštní, tedy jejich barvu, byli totiž žluté. Černé štěrbiny místo panenek byli také neobvyklé. Byla štíhlá, měla vybledlou pleť a ústa naznačovala jen bílá čárka. Vlasy měla rovné a takové míchané. Jakoby špinavá blond. Měla černé šaty a přes sebe měla přehozený plášť a kápy. Když vstoupili, otočila se k nim a upřela pohled na Willa. "Už jsem myslela, že nepřijdeš Wille." Pronesla zpěvavým hlasem a Will ihned poznal, kdo to je - Q'line.

Pán Moci - 24.

7. června 2012 v 21:08 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak tu máme další díl. Omlouvám se za dočasnou nepřítomnost, ale konec keců, jdeme do toho!

24.
Nicolas

Cítil jsem se mizerně. Will byl pryč a já mu nestačil ani vysvětlit, proč je n akonci to jmelí. Vím od Pereneli, že ještě bude muset vyjet ke Q'line, ale jeho právě zajal ten Machiavelli. Teď tady takhle sedím a nic nedělám! Stín je pryč a Světlo hlídá Deeho. A já mám plnou hlavu obav...

Will

Stál jsem vedle Machiavelliho a četl jsem mu zmatené myšlenky. Ty skákali od toho k tomu tématu a pak sjem pochopil, že byl přinucen dělat tuhle špínu. On ji nechce dělat! A já mu stále musím domlouvat, že je cesta, jak se z téhle bryndy dostat. Stále jsem mu říkal, že ho mohu chránit, že jsem mocný. Pak jsem se přeměnil na chlapce a upoutal jeho pozornost. On na mě vykulil oči a já mu začal vyprávět, jak jsem byl už na pokrji smrti, jak ve mě probudili schopnosti a jak se mi vylíhl drak. Machiavelli pomalu začal věřit. Nakonci se mě zeptal, jaký má on druhé já. Já nevěděl. A tak jsem se přeměnil a odnesl jsem ho zpátky. Cestou jsem potkal svého Stína.

Nové video k 2. knize!

6. června 2012 v 21:13 | Michaela Fabianova |  Horganuv Ucen
Mám tu nové video, tak se na něj podívejte! Je to k druhému dílu, ale pozor, představuje to celý děj knihy!

Co si pod Normálností představuji?

5. června 2012 v 21:13 | Michaela Fabianova
Mno...Každý to bere jinak. Já si pod tím představuji normální, šťastnou rodinu a průměrně prospěšnou studentku. Žádní šprti nebo totálně rozbourané rodiny. Já si pod tím představuju normální chování. Třeba tak já se chovám dost často drze, ale ráda píšu a neumím si představit život bez čtení, to bych klidně spáchala sebevraždu! :F

Členka Autorského klubu

5. června 2012 v 21:10 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Takže jsem v Autorském klubu. Nevím, jestli mne už tam zapsali, ještě se musím juknout, ale jsem tam. Budu strašně ráda, jestli mi do komentářů napíšete, jak se přidávají iconky. Mockrát děkuji! :D


Pán Moci - 23.

5. června 2012 v 21:02 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže dnes konečně napíšu další povídku. Občas si dám pauzu, protože buď nemám čas či jsem někde pryč. Moc se omlouvám. Tak si tuto povídku užijte!

23.

(Will)
Cítil jsem, jak kolem mě proletěla elektrická koule. A smrděla jako síra. Otočil jsem hlavu a viděl, jak Flamel bojuje s tím malým, tlustým chlápkem v černém kabátu. chtěl jsem na něj zaútočit a taky že jsme to udělal. Jen jsem si musle vzpomenout na nějaké kouzlo. Už vím! Kletbu Imperius! Za měřil jsem se na toho chlápka a v mysli jsem řekl Imperio. Pak sjem si pomyslel, aby se omráčil. Ze všeho nejvíc jsme si to přál. A pak, se talo něco, co jsem nečekal. Ono se to podařilo! Ten chlápek se omráčil. Můj roh mě teď pálil jako rozžhavený kov. Ale já to vydržel. Nicolas se po mě udiveně podíval a já se po koňsku zakabonil. To asi bral jako urážku, nebo nevím. Najednou mě něco štíplo do zadku a já se vylekal, ale jen jsem zapoměl mávnout křídly, takže se nic moc nestalo. Pak jsem ucítil nějakou ránu, která mě trefila do těla a neviditelný provaz mě svázal a já začal padat dolů. Pak mě najednou něco zadrželo a já jemně žuchnul na ulici. Stále sjem cítil provazy, ale Row, Perenela a Nicolas je asi neměli, jen se bojovně dívali na Toho chlápka. Já se snažil zvednout, ale něco mě takovou silou přitisklo k zemi, že jsem skoro nedýchal. Panika se ve mě začala stupňovat. Pak sjem uslyšel kroky za mnou a s velkou námahou jsem otočil hlavu. Stál tam nějaký vyhublík a držel nade mnou dlaň. A z té se linuly mlhovité provázky, které se kolem mě motali. ,,Ty si pěkný ppegas. A taky určitě chytrý. Hej Dee! Co uděláme s ním?" Zeptal se Machiavelli Deeho. Ten se na něj podíval a pak na mě. Já ho probodl pohledem. ,,Když ho zkrotíš, tak si ho klidně můžeš nechat." Machiavelli přikývla a pak se na mě zlomyslně usmál. ,,Můžu jít? Vezmu ho do nějaké místnosti, kde by nemohl uprchnout." Dee jen přikývl a já pochopil, že nemám na vybranou, ale stejně jsem připraven se bránit. Provazy povolily a já byl ihned na nohou. Povolal jsme štítové kouzlo a to právě včas. Machiavelli udělal nějaké kouzlo, kterému bych se neubránil, ale štítové kouzlo povolilo. Takže jsem byl bez ochrany. Najednou se mi něco omotalo kolem krku a křídel a já se začal vzpírat. Ale to nepomohlo. Omylem mi uniklo zařehtání. To upoutalo Rowovu a Nicolasovu pozornost. Otočili se právě v tu chvíly, kdy mě Machiavelli omráčil aa já teď nevěděl, co se děje.

Row
To co jsem viděl mě tak naštvalo, že jsem vytáhl Stína a Světlo a začal je zvětšovat. Nicolas se jen usmál. Já jsme řekl Stínovi, aby napadl Deeho a Světlu jsem poradil, aby osvobodila Willa. Všichni se dali do práce a já s Nicolasem a Perenelou jsme na Deeho zaútočili. Nicolas po něm házel elektrické koule a k mému úžasu povolal živel Země. Perenela kolem Deeho udělala tak hustou mlhu, že nemohl vidět ani na krok a já na něj udělal velmi silné spoutavé kouzlo. A modlil jsme se, aby vydrželo. Stín na něj stále útočil různými ohnivými tvary, jako třeba drakem, Fénixem, jednorožcem a tak. A pak Deeho postříkal vodou a pak ho zmrazil. Byl to tak hustý led, že to nemohl prorazit. Stín si na to stoupl a omotal kolem toho svůj ostnatý ocas. Drápy měl v tom zaryté a pohledem těkal mezi nás a Deeho. Pak se Perenela svalilla na zem a chytila se za hlavu. Nicolas k ní poklekl a něco jí šeptal starodávným jazykem. Já mu nerozuměl. A celkem mi to bylo jedno. teď jsem se soustředil jen a jen na Willa a snažil jsem se chytit jeho mysl. Cítil jsem Perenelu, Nicolase, Deeho, Stína, Světlo, Machiavelliho a konečně...Willa. ale jeho mysl byla tak slabá, že jsem ji stěží postřehl. Teď jsem se na ni bohužel ani nesnažil napojit, protože teď jsem věděl, že by mě ani neslyšel. Otočil jsem se k Nicolasovi a Perenele, kteří se na mě dívali s vytřeštěnýma očima. ,,Will, on..." Nicoolasovi se zadrhlo hrdlo a oči se mu zalily slzami. Stín zavyl a rozlétl se pryč. Do ledu přitom udělal hodně hluboké rýhy. A já najednou pochopil.

Will
Konečně jsem se probral. Ležel jsem svázaný na zemi v nějaké docela dost veliké jeskyni. Zatřepal jsem hlavou a ani jsem se nenamáhal se postavit, protože jsem věděl, že je to k ničemu. Zvedl jsem hlavu a spatřil Machiavelliho, který se díval puklinou ven na měsíc a postřehl jsem slzu, která mu stekla po tváři a právě teď sjem pochopil, co se stane a srdce se mi sevřelo smutkem a strachem...

Konec 23. kapitoly