Pán Moci - 19. kapitola

24. května 2012 v 13:14 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Ahoj! Tak dneska tu přispěji další povídkou, protože jsem nemocná, tak tohle je jediná zábava :D

19.
Díval jsem se ven. Slunce pomalu klesalo a tím i moje srdce. Cítím, že se utápí vee smutku. Celých 14. let jsem byl s matkou a teď jsem našel otce. Ale vím, že mi zapoměl něco říct. Proč nás opustil? Proč se celých 14. let neobjevil? Hlavou mi výřili samé otázky a já je četl. Byli tak otázkové, že jsem se na ně musel zeptat. Ale dneska ne. Už je večer a já musel ještě zařídit úkoly a poslat pár lidem zprávu. Taky musím šlohnoutt nějaké to maso pro Stína. Asi ho vezmu sebou budde to lepší. Oblékl jsem si hábit a vystřelil jsem z ložnice. Stín mi klidně podřimoval v kapuci. Jak typické, ale nikdo ho tam nevidí a já nechci, aby jsem na sebe vzal pozornost, ale jak vidím, tak pozornost upoutám vždycky. To by mě zajímalo, jak zní to proroctví nebo co že to je. Seběhl jsem schody, pak jsem prošel kolem obrazů a pak jsem uviděl konečně jídelnu. Dveře byli dokořán a tak jsem mohl vidět hádku, která tam nastala. Všude lítali talíře a poháry s pitím. Zastavil jsem se a jen tak tak jsemm se vyhnul letícímu poháru. Byl jsem vděčný, že už byl prázdný. Stín v mé kapuci nesouhlasně zabručel.
,,Já vím Stíne, ale musíš být sticha ano?" Ozvalo se další zabručení. Pochopil jsem to jako otrávené ano. Vstoupil jsem do vřavy a chytil jsem kuřecí stehno a dal ho do své kapuce. Vřava ihned ustala. Všichni se podívali na mě a já nechápal proč. Obešel jsem žáky a přisedl si k Iris, Rikovi, Anežce a Adéle. Obě dvě se na mě dívali, jako bych byl duch.
,,Co je?" Zeptal jsem se docela otráveně. Adéla se nahla a promluvila. ,,To ten článek o Ty víš kom."
,,Myslíš mojí matce. No a? Já mylsel, že to prostě berou, že se mi ztratila matka, ne že jsem chudinka bez rodičů. Ale ty víš, že já mám ještě otce." Usmál jsem se a řekl to přívětijejším hlasem. Adéla to pochopila a také se usmála. Ale když jsem si všiml nechápavých pohledů mých přátel, začal jsem jim vyprávět, co se dneska událo. Když jsme skonči, v pohledech mých kamarádů nebylo nic k včtení, jen že přemýšlejí. Když jsem skončil, všiml jsme si, že se na mě upírají všechny dosavadní pohledy. Rychle jsem do sebe nacpal večeři, čorknul kuřecí stehna a vyběhl nahoru. Potřebuji se naučit paměťové kouzlo, jinak to nejde. Převlékl jsem se do pyžama, hodil jsem svému draku stehna a lehl jsem si. Našel jsem si druhý díl Harryho Pottera a hledal jsme stranu, kde je učitel obrany Zlatoslav Lockhart napadne.
,,Á tady to máme. Sice nemám hůlku ale na někom to potřebuji vyzkoušet. Na Stínovi ne. Co třeba na...Na můře ano!" Vystřelil jsme do stoje a podíval jsem se na lampu, kde spokojeně bzučela můra. Byla velká sotva jako čtvrt mého malíčku. Natáhl jsem prst a pronesl kouzlo, které tam bylo. Nic se nedělo. Už jsem chtěl dát prst dolů, když se z něj začala linout modrá pára. Ta obalila můru a po chvilce se můra svalila dolů. Jako by zapoměla, jak se létá. Díval jsme se na svůj prst, potom na můru a pak na knihu. Musím kontaktovat tu Rowlingovou. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Vzal jsem si kousek pergamenu a začal psát:

Dobrý den,
jmenuji se Will Retwer a chtěl jsem se zeptat, jak jste přišla na ty kouzla ve vaší knize Harry Potter. Asi to bude znít hloupě, ale vaše kouzla fungují. Posílám vám to po svém drakovi Stínovi. Prosím až dorazí, dejte mu najíst, asi bude mít hlad. Kdybyste mě chtěla navštívit, nebo já vás, stačí mi poslat dopis po mém drakovi, nebo mě najdete v Přírodní Akademii.
Děkuji za přečtení a odpověď,
Will

Tak to bychom měli. Vzal jsem kousek provázku a připoutal jsem vzkaz Stínovi na hruď.
,,Paní Rowlingové, jasný? A pokud zabloudíš, tak si mě nepřej!" Stín přikývl a vyletěl na svou cestu. Já se zatím vyhoupl na oknoo a díval jsem se na západ slunce. Byla to krása. Prázdniny už byli za dveřmi a já nevím, jestli se na ně těším nebo ne. Věděl jsem, že budu muset za tou elfkou, ale Row jasně řekl, že se počká do prázdnin a pak budeme mít dva měsíce na cestu. Já ale věděl, nebo spíše cítil, že se stane něco špatného, ale nevěděl jsem co. Ale teď jsem to nechtěl řešit. Já jsem chtěl něco vyzkoušet. Podíval jsme se na svoji knihu, kterou sem včera začal číst. Harry Potter a Fénixův řád. Natáhl jsem ruku a pronesl. ,,Accio kniha!" A k mému překvapení se zvedla a zamířila ke mě, ale než jsem ji stačil zabrzdit, trefila mě přímo do obličeje. A pak mě něco trefilo do zátylku. Pěkně to bolelo. Otočil jsem se a uviděl dole Světlo, jak po mě střílí ledovými krystalky, které si utvořila. seskočil jsem dolů a ona vletěla. Přistoupila k misce s nedojedenými stehny a začala se cpát zbytkem kuřecích stehen. a já si najednou vzpoměl na jezero, o tom, jak mamka mluvila o Fénixovi. A já se rohodl, že se tam zajdu podívat. Věděl jsem, jaké jezero Row myslí. Ale musel jsem nejdřív něco zařídit.
Vzal jsem tužku a papír a rychle jsem tam načmáral vzkaz.
Riku,
za chvilku přijdu, jsem venku a něco musím zařídit. Nehledej mě, protože mě stejně nenajdeš. Teď je 19:00. Kdybych jsem se do 21:00 nevrátil, tak zajdi k jezeru. Row by ti řekl víc a já také, ale musím spěchat. Měj se,
Will.
Tak teď mám jistotu, že mě budou hledat až za dvě hodiny. Stejně do večerky zbývají ještě tři hodiny. Převlékl jsem se zpátky do hábitu a vyšel jsem do stáje. Tam jsem se přeměnil v Pegase a pak jsem vystřelil k obloze.

Je mi moc líto Willa. Vím, co ho ještě bude čekat za zkoušky a nástrahy, ale nechtěl jsem ho strašit. Adéla furt něco mlela o ,nechápavých týpcích' nebo ,pěkných blbcích'. Vím co myslela. Nadávala na lidi, kteří je vyslechli, což byli všichni. Teď nikdo nemluvil o ničem jiném, než o tom, že Will je Rowův syn. Adéle to pěkně lezlo na nervy a když už málem hořela, konečně vybuchla.
,,PŘESTANETE NĚKDY VY IDIOTI MLUVIT O TOM, ŽE JE WILL SYN VAŠEHO UČITELE?! TO, CO JSTE SI VYSLECHLI VÁM NEPATŘÍ A TAK RADŠI DRŽTE HUBY! JESTLI JEŠTĚ NĚKDE USLYŠÍM JEN PÍPNUTÍ O SPOJITOSTI MEZI WILLEM A ROWEM, TAK VÁM SPLNÍM VAŠE NOČNÍ MŮRY A PÁR LIDÍ VÍ, CO DOKÁŽU! TAK SI RADŠI CHRAŇTE KŮŽI A BUĎTE ZTICHA!" Všichni rázem zmlkli. Byli jsme ještě v jídelně a tak se podařilo to říct všem jen jednou. Učitelé, žáci i kuchařky teď zmlkli a někteří se začali ptát těch, kteří zažili to, čím jim Adéla vyhrožovala. Někteří kluci a holky jm to vysvětlili a ostatní jen zběleli a radši se pohrooužili do hovoru, co budou dělat o prázdninách. Je skvělá. Iris se na ni dívala s úctou. Její plavé vlasy, jí padali do obličeje a tak si je zastrčila za ucho. Byli jsme u okna a tak jsem se podíval ven. Viděl jsem postavu, co pádí do stáje. Pak jsem viděl černý záblesk a pak vzduch prořízlo svištění, jako by někdo létal. Podíval jsem se na oblohu a uviděl černou šmouhu, která mířila na západ. Všechno mi jako blesk došlo.
,,Will si hodlá udělat výlet lidi!" Iris, Adéla a Anežka se podívali na oblohu a stačili vidět černou tečku, než zmizela.
,,To snad ne!" Naříkala Adéla a já se jí snažil utišit, ale nešlo to. V hlavní síni jsme se rozloučili a já šel nahoru po schodech a pak do pokoje. Uviděl jsme bílého draka. Vykuli jsem oči a nevěděl, co to je. stín to není, a já nevěděl o nikom jiném, kdo by měl draka. Tak jsem bílého draka obešel a posadil se na postel. Vedle mě ležel papír. Prolétl jsem ho a vzkaz si přečetl. Will letěl kvůli něčemu k jezeru. Hm... Zatím si to nechám pro sebe a aaž bude tolik, kolik se tam píše tak až pak půjdu za holkami. Tak jsem se posadil a najednou jsem si všiml můry, která chodila! Snažila se létat, ale jakoby to zapoměla. A pak jsem uviděl na parapetu u okna knihu. Podíval jsem se a rychle jsem prolítl stránku. Pak jsem našel paměťové kouzlo, které použije Lockhart. Ano, já taky čtu Harryho Pottera. Je to moje oblíbená kniha a Willova také. A tohle je dvojka Tajemná komnata. Tu mám rád a tak jsme si sedl na postel a začetl jsme se.

Vystřelil jsem k obloze. To byl příjemný pocit mít zase křídla. Letěl jsem k jezeru. Je to docela dálka, ale vzdušně to bylo tak půl hoďky. Letěl jsme přes pahorky a přes louky. Právě jsem letěl nad lesem, když najednou klid rozbil svist šípu. Nestačil jsem uhnout. Trefil mě přímo do křídla a pak ještě jeden do nohy. I když mě bolest otupila, stále jsem věděl, jak být rychlí a tak jsem zabral. Za chvilku už sem byl jen šmouha. Jezero! No konečně! Začal jsme klesat. Šíp, který mě zasáhl do nohy (prává přední) stále drnčel a dělal mi opravdu otupující bolest. Šíp, který mi zasáhl levé křídlo byl strašný neřád, protože jsem ztratil v tom křídle cit. Teď jsme ho musle táhnout po zemi a opravdu jsme se bál, abych si ho nepřelámal. To mě snad nikdy nikdo nedá aspoň 10 minut klid?! A za školní rok jsme schytal víc ran, než za svůj vlastní život. A teď ještě se k tomu připočte tohle! Jo, domů jak se dostanu, to teda fakt nevím. Přikulhal jsme k jezeru a lehl jsem si, protože mi rány vysáli úplně všechny síly. Věděl jsem, co mám dělat a tak jsem začal. Představil jsem si vodního Fénixe s delšími pérky na hlavě, s ohnivou barvou a křídly velkými a ladnými. Tělo s výbornými křivkami a nohy s dlouhými drápy. A najednou se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Jezero se začalo vlnit. A pak se utvořil gejzír, který vše vysál a z něj se stal majestátní Fénix, který dostal barvu ohně. A on pak začal zpívat mě hodně známou píseň. Zpíval mou Věštbu:
On, jenž se narodil,
on, jenž strach rozdrolil,
svět zachránit musí,
jen ať si to Zlo zkusí,
s ním síly rovnat,
a on musí boj vykonat.

Po boku má přátele,
kteří mu důvěrní jsou,
a do boje s ním jdou.

On mocné zlo porazí,
a tím zkázu zarazí,
ale vykonáno není,
dokud nevyroste jmelí.

Konečně znám znění mého osudu, ale poslední verš nechápu. Dokud nevyroste jmelí. Musím se poradit s někým, kdo má větší mozek než já. Adéla, Iris a Anežka. Tyhle tři opravdu nemají místo mozku piliny. Zeptám se jich. Pomocí huby jsme si vyrval šíp z nohy a z křídla, i když to bylo docela nemožné, protože jsem se musel různě kroutit a dělat kotrmelce a to mi působilo ještě větší bolest. Za sebou jsme nechával tenkou krvavou čárku a to mě vytáčelo. Když jsem byl konečně s křídlem hotoví, všiml jsem si, že mě někdo z křoví sleduje. Ten někdo si asi uvědomil, že o něm vím a tak vystoupil. V običeji měl údiv. Byl to myslivec, ale v trochu jiném stylu. Neměl pušku, nýbrž luk s toulcem šípů. Byl to takový muž, který měl černý knírek a krátké vousky. Zastavil se a nevěděl co dál. Já jsem si ho pořádně prohlédl a potom mi pohled sklouzl k provazu za mužovými zády. Nemohl jsem běžet, takže jsem rovnou vystřelil k obloze, ale křídlo mi po pár mávnutí vypovědělo službu, takže jsem zase spadl. Muž se zasmál.
,,Co si myslíš? Že mi vyklouzneš? Takový nádherný pegas. Ještě před pár okamžiky jsme na ně nevěřil, ale teď se vše mění." Nenáviděl jsem ho. Vpil jsem se mu do očí a pronesl.
,,Ale já ti rozumím. Sice ti asi neuteču, ale znám pár dobrých zaklínadel. NEPLEŤ SI MĚ S KONĚM TY STARČE!" Doslova jsme na něj křičel, protože byl tvrdohlavý a nechtěl se mě vzdát. To muže celkem vykolejilo. stál jsme hrdě, křídla pevně přitisknutá k mým bokům a moji přední nohu jsem šetřil, ale hlavu ne. Muž chvilku otvíral a zase zavíral ústa a já toho využil. Noha nenoha. Vystřelil jsem do lesa. Kličkoval jsem a vyhýbal jsem se kořenům a stromům. Běžel jsem stále rychleji a rychleji, až ze mě zbyla jen šmouha, ale já stále přidával a přidával až... Vzduch pročísl další šíp. Tomu jsem se hravě vyhnul a běžel jsme dál. Ten myslivec mě nemůže chytit. Najednou jsem se vynořil na louce. Kousek přede mnou byla myslivna a v ní byl další myslivec a ten po mě začal střílet. Jeden šíp mě trefil, ale já jsem to sotva cítil. Po pár metrech jsem vystřelil k obloze. Ze všech sil jsme se snažil, aby mě moje levé křídlo uneslo a jen tak tak jsem se vyhnul myslivně. Křídlo mě pálilo a protestovalo, ale já jsem letěl dál. Stoupal a nabíral na rychlosti. Za chvilku jsem plachtil nad oblaky. Občas jsem trochu sletěl, abych zjistil a asi po hodině jsem se konečně dostal k Rowově chatce. Pro mě to byla taková úleva, že jsem prostě kouzelnou obranou proletěl a než jsem přistál, venku už stál Row. až teď jsem zjistil, kam mě zasáhl další a třetí šíp. Naneštěstí to bylo přesně do pravé nohy zase a ta už to nevydržela a já se skácel k zemi. Row ke mě přiskočil, ale já byl tak vysílený, že jsem nechal bezvědomí, aby se mě zmocnilo.

Když jsem uviděl mého syna, jak se snáší z nebe, řekl jsem si ,Přišel mě navštívit?' Ale pak, když přistál jsem si všiml, že krvácí z křídla a pravé nohy, odkud ještě trčel šíp a druhá rána na té noze, z té už byl šíp vyndaný. světlo už se vrátilo a já jí za to byl vděčný. Teď jsme ji totiž potřeboval.
,,Světlo! Pojď sem!" Z domu vylítla bílá skvrnka a přistála vedle mě. Použil jsme zvětšovací kouzlo a když byla tak velká, aby unesla Willa a zároveň se vešla do stáje sem jí poručil, aby vzala opatrně jeho tělo a odnesla do stáje. Já jsem odběhl do domu, vzal jsme vodu, obvazy a mast a zase jsem vyběhl. Světlo ho už pokládala do volného boxu. Tlapku měla od krve a já se zděsil a začal mít obavy, jestli přežije. Světlo se zase zmenšilo a já začal Willa opatrně ošetřovat...

Konec 19. kapitoly.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 60.6% (57)
Ne 39.4% (37)

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 24. května 2012 v 14:18 | Reagovat

Jééé!!! ^^ Potterovské kúzla! ^^ Tie milujem! :) :) Kapitola je dokonalá. :) Som zvedavá na Rowlingovej odpoveď. :) :) Dúfam, že sa mu nič nestane a že sa vylieči bez problémov. :) :) Teším sa na ďalšiu. :)
P. S.: Aj Lily z mojej poviedky trávi polovicu života (no dobre, možno preháňam) na ošetrovni. :))
^^ Naozaj nádherne píšeš a nedá sa ti nič vytknúť. :) :) ^^

2 Michalka Michalka | Web | 24. května 2012 v 22:18 | Reagovat

[1]: chudák Lily. Mno jo. Neboj, odpověď bude na nejvýš uspokojivá, ale sama nevím, jak bude znít :D

3 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 25. května 2012 v 16:14 | Reagovat

Takže zase skončil v bezvědomí...
Ale můj mozek nedokáže spracovat to proroctví...ale vykonáno není,dokud nevyroste jmelí - zajímalo by mě o jakým jmelím je řeč a co s ním bude Will dělat... No, nechám se překvapit:DD

4 lloudák12 lloudák12 | 25. května 2012 v 19:49 | Reagovat

JMELÍ???

5 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 25. května 2012 v 20:58 | Reagovat

Podmořská škola Fellthien zahájila zápis pro Odinos a Arylos! Přihlaš se i ty! Počet míst je omezen!

PS: Omlouvám se za reklamu, která se netýká příběhu, ale píši převážně povídkářům, jelikož chci vytvořit kvalitní hru s kvalitními hráči.

6 Sprotte Sprotte | Web | 26. května 2012 v 8:55 | Reagovat

[3]: Taky jsem zvědavá, jak to bude :)
Jinak to přidávaš tak rychle, že ani neztíhám číst :DDDD A je mi líto, že si nemocná, snad se brzo uzdravíš! :)

7 Sanny Sanny | Web | 26. května 2012 v 13:25 | Reagovat

Krása! Uzdraví se ?? :O

8 Bella-Kate<<3 Bella-Kate<<3 | Web | 30. května 2012 v 17:20 | Reagovat

Moc krásné ;)

9 Michalka Michalka | Web | 31. května 2012 v 8:36 | Reagovat

[4]:Ano, myslím, že v dalším díle vám to vysvětlím

[5]:To nevadí. Ráda se tam kouknu :D

[6]:Mno...tak teď jak mám tu pauzu, tak si asi oddychneš, ale odedneška se to zase rozjede :D

[7]:Jasněě :D Bude zase jako rybička. Ale nevím, jak to zařídit :D

[8]: Děkuji, ráda se podívám na tvůj web :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama