Pán Moci - 17. kapitolka

22. května 2012 v 20:20 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolku. Neřeknu vám, co tu najdete, sama nevím. Vytvářím to za dění :) Už se těším na komentáře!!

17.

Seděl jsem na posteli, celý otřesený. Jsem fakt udivený, že jsem neomdlel, protože tohle do mě narazilo jako metro na plný koule. Necítil jsem Fyzickou bolest, ael bolest Psychyckou. V očíchh jsem měl slzy. Já nevěděl, co udělat. Jestli se zabít, nebo brečet a zešílet. Ale jedno bylo jasné. Riko byl stejně otřesený, ale na nohách ještě vydržel a tak došel za Adélou a Iris. Asi po pěti minutách přišli a když mě uviděli, zastavili se. Já nevěděl, jak vypadám, ale věděl jsem, že určitě jako šílenec.

Když jsem ho uviděla, tak to se mnou strašně otřáslo. Oči měl podlité krví. Měl je opuchlé a stále se z nich řinuli slzy. Vlasy měl jako vždy rozčepýřené, ale bylo vidět, že to je o mnohem více. Byl bledý jako stěna a vypadalo to, jako by zestárnul o 50 let. Pod očima měl dost fialové kruhy, asi nespal. Opatrně jsem si k němu přisedla a vzala mu z ruky zmačkaný a slzami potřísnění dopis.

Drahý Wille,
jeto strašné, co ti musím říst, ale jinak to nejde. Do očí ti to říct nemohu, ale napsat ano. Tvoje matka se ztratila, jela do pouště, aby se tam o někoho postarala, ale pak zmizela. Policie říká, že našli jen krví potříštěné oblečení. Auto, kterým jela bylo rozebrané na tak malinké kousíčky, že si policie myslela, že šla pěšky. Nikdo nic neviděl a tak můžeme jen doufat, že je v pořádku.
Já v to doufám také.
Ale také ti musím říct pravdu o něčem, ale to ti sem nebudu psát.
Až se vzpamatuješ, tak za mnou prosím přijď,
Row.

Vzkaz mi spadl z ruky a spadl na podlahu s lehkým šustěním. Měla jsem otevřenou pusu dokořán, oči vykulené a dívala jsme se na své rozevřené dlaně. Pak se podívala na Willa.
Asi čekal na moji reakci, protože se na mě celou dobu díval. Byla jsme otřesená. Row si z každého dost rád a často dělal srandu, ale tohle by Willovi nikdy neudělal. To je vážné. Nahnula jsme se k Willovi a objala jsme ho kolem ramen. On se ke mně přitiskla já s překvapením zjistila, že se asi šel vykoupat, protože jsem očekávala, že bude páchnout potem. Voněl krásně po lese. Stiskla jsem ho a nechala jsme stéct slzu, která měla říct za vše. Iris a Rikovi to asi připadalo trapné a tak odešli v doměnce, že musí dolů se jít napít a nasnídat. Moc jsem Willa litovala. NIc nevěděl o otci a teď jeho matka beze stopy zmizela. Koupila jsem si raní vydání novn a když jsem v nich zalistovala, našla jsem ten článek, který jsem chtěla. Will už se trochu vzpamatoval. Byl se mnou. Seděl na lavičce a díval se někam daleko. Já zatím rychle prolétla článek:

ZMIZENÍ lINDY ROTWEROVÉ
Tato 30ti letá žena zmizela v poušti Gobi. Jela autem, ale to bylo rozsápané, že se detektivům podařilo najít jen kousíčky o rozměrech 3x1cm. Také našli roztrhané triko potřísněné krví. Po těle nebylo ani stopy. A samozřejmě ani nic v písku nenaznačovalo, že by někdo přicházel či odcházel. Kolem nic nebylo. Jen rozsápané auto, triko a také vzkaz, což detektivy vykolejilo.
Drahý Wille,
asi se ti donese zpráva, že jsem zmizela beze stopy. Jsem v pořádku. Můj únosce mi povolil napsat tento vzkaz. Prosím, nehledej mně. Já si najdu tebe. Už jsem slyšela o všem, co se ti stalo, Row ti poví více o tvých předcích a rodině. Jsme si naprosto jistá, že se zase setkáme, ale nevím kdy.
Měj se,
Linda.
Tento vzkaz máme předat 14ti letému chlapci, který studuje v Přírodní akademii. Zatím se tam detektivové nedostali, ale mi ho litujeme, a pevně doufáme, že se jeho ztracená matka zase najde. Rozhovor však s ním nevykonáme, protože ho nechceme rozvádět do rozpaků a myslet na to, co se stalo.
Článek napsala Angelica Qwertosová.

Nadechla jsem se a nechala Willa, ať si to přečte. Když skončil, beze slova mi to podal (vlastně nemluvil už čtyři dny). Pak vstal a zamířil do stáje. Po chvilce jsem uviděla černé plameny a věděla jsem hned, co má v plánu. Vletěla jsme do stáje, vzala si moji klisnu a vystřelili jsme k Rowově chatce.

Letěl jsem. Nechtěl jsem na to myslet. Když mi to Adéla podala, Tak jsem si ten článek přečetl a pak jsem jí ho vrátil. V očích jsme měl slzy, ale věděl jsme, na koho se mám obrátit, abych z něj vymačkal více. Zaběhl jsme proto do stáje, tam se přeměnil v pegase a vystřelil jsme k obloze. Teď jsem letěl nad rozbouřeným lesem, jako by to cítilo můj dušený zármutek. Truchlilo se mnou a zpívalo mi píseň. Ale já ji neposlouchal. Měl jsem v hlavě poplach. Myšlenky mi vířili sme a tam, že jsem je nestačil chytit. Pokrčil jsem nad nimi rameny. Ještě chvíly jsem byl ve vzduchu a potom jsem začal pomalu klesat. Všiml jsme si malého palouku, kde přebýval Row. dýchnul jsem na kouzelnou hranici a potom jsem ji přeletěl. Přistál jsem a potřásl jsem hlavou. Row byl na verandě a o něčem zahloubaně dumal. Když uslyšel kopyta, zvedl hlavu a pak mu do očí vhrkly slzy.
,,Ach chlapče, tento příběh, co ti povím, bude krásný i smutný, ale bude to PRAVDA." A já dotsal sttrach, ale zvědavost ho zapudila. Přeměnil jsem se a přisedl si k němu. A tak mi začal vyprávět příběh, který měl vše vysvětlit...

Konec 17. kapitoly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 60.6% (57)
Ne 39.4% (37)

Komentáře

1 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 22. května 2012 v 20:44 | Reagovat

Willa je mi líto, když si pomyslím, že jediná rodina, co kdy měl byla jeho matka a on jí někdo unesl... to je hrozné.

2 Michalka Michalka | Web | 22. května 2012 v 20:46 | Reagovat

[1]: Ehm...Dočkej se příběhu a uvidíš :D
Hele, jak se přidávají ikonky?

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 22. května 2012 v 21:27 | Reagovat

:O :O Páni, graduje to. :O Wau. Je mi ľúto a dúfam, že sa Linde nič nestane. Je mi sympatická postava.. :) :) Dokonalá kapitola! Už sa teším na ďalšiu. :) Dúfam, že bude čoskoro. :) :)

4 Michalka Michalka | Web | 22. května 2012 v 23:07 | Reagovat

[3]: A já se těším, až budu moct zítra napsat další díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama