Pán Moci - 15. kapitola

20. května 2012 v 11:42 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu 15. díl! Tentokrát bude muset složit Will zkoušku. No, ale víc vám neřeknu :D
Jo a prosím, trochu změním psaní. Budu psát, jako že jsem já Will ano?
15.

Probudil jsem se. Nic zvláštního se nestalo poslední dva týdny. Riko a Iris spolu ke mně chodili a navštěvovali každý den. Row jen párkrát, protože mu asi bylo mě líto. Nevěděl jsem proč. Vždyť mám jen roztržený bok! Sice ano, při pohybu mě tam bolelo, jako by to chtělo upozornit, že je stále se mnou. A to mě štvalo. Jednou přišla Adéla a donesla mi květiny. Sestřička byla právě na druhém konci a tak mě políbila. Ty moje vlasy! Furt mi padali do očí. Nenáviděl jsme je za to. Když pak odešla, cítil jsem se sám, opuštěný. Na druhé straně, přesně proti mně byl jeden žák, který na mně furt civěl, ale asi ze všeho nejvíc ho uchvátil muj drak Stín. Když začal vřeštět, že má hlad, přišla Sandra a dala mu hrst masa. stín se toho nabažil až až a pak si lehnul mě na klín. Hladil jsem ho a on zatím ničil povlečení svým malinkým ohníčkem, který mu vycházel z nosu a také kouř. Občas zakmital jazykem, aby ochutnal ovzduší kolem. Nebyl jsem rozrušený, nebo naštvaný, ale byl jsem šťastný, teda až na ten bok, kvůli kterému nemůžu ven. Sestřička mi přišla vyměnit obvazy a já jí ochotn pomohl. Když sundala zakrvácený obvaz, z mého boku se znovu začali řinout potůčky krve, jako by to už nedělalo strupy a to mi lezlo na nervy. Sandra furt bědovala a snažila se přimět můj bok, aby spolupracoval, jestli chci přežít, jinak dříve či později zemřu na vykrvácení. Bylo to strašné. Matka mě jednoho dne přijela navštívit. Právě mi Sandra zase měnila obvaz. Bylo to asi tři dny po Adélčině návštěvě. Mamka se mohla kouknout na moje zranění, a jen nesouhlasně mlaskala. Pak se zeptala Sandry, jestli by nemohla něco vyzkoušet. Sandra jen zdráhavě přikývla. Vzala tedy hojící mast z Marighuany (což jsme samozřejmě protestoval, a kdyby mě bok tak šíleně nebolel, tak bych si na něj přitiskl rukku. Mamka mi ale řekla, že tam toho nic moc není, ale že to sakra dobře účinkuje. Zatím, co jsmem bojoval s mdlobami, jsem si představoval Rika na jeho koni a pak jak sletěl. Když včera přišel, tak mi o tom vyprávěl. Já se smíchy nemohl zastavit a až když mě můj bok upozornil, že to stačí, tak jsem konečně přestal. Riko mi potom ukázal boli na hlavě a já zase propukl ve smích. Pak, když se zase vše uklidnllo jsem usnul...

Šel jsem nějakým hodně hlubokým lesem. Nepoznával jsem to. Všude bylo až mrtvé ticho, jako by jsem neměl uši. Ale ještě něco tu nebylo v pořádku. Najednou uviděl světlo. Nejdřív ho nerozeznal a pak najednou ztuhnul a zkameněl na místě. Díval se na elfku. Mělaa překrásné bílé šaty. Ty vlály kolem ní. Ona byla mírně nad zemí a z ní přímo čišela ta záře. Její blonďaté vlasy jí splývali na záda až na pár neposedných proužků. A na hlavě měla korunku s listem na čele. Pak zpěvavě promluvila.
,,Vítej, Wille v městě Elfů. Zatoulall jsi se k nám podvědomě a jsem ti za to vděčná. Jmenuji se Q'line. Vím o tobě a také o tvém osudu. Také jsme slyšela o tvém boku." Řekla trochu mrzutě a ukázala na obvaz.Já si ho až teď všiml a zčervenal jsem, ale skvělé bylo to, že jsem měl na sobě svůj oblíbený maskovací plášť. Ne to strašné pyžamo, které mám až doteď na sobě (v pokoji, protože spím.) Q'line se nhla a opatrně se mého boku dotkla. Já se nejdřív bál, že snad omdlím bolestí, ale její dotek byl jemný a hřejivý. Pak jsem najednou ucítil svrbění. Lechtalo mě to, ale já stále stál a pokoušel se nevybouchnout smíchy, nebo se nezlomit v pase a křičet, aby přestala. Nakonec mi dusivým smíchem vhrkli slzy do očí. A pak to se mnou škublo. Já se rychle podíval na bok a málem jsem se pozvracel. Viděl jsem šlachy a maso, jak se spojují a pak také mou kůži. Po chvilce už jsem měl zase bok jen se třemi jizvami, které se mi podél něj táhli. Podíval jsme se v děkem v očích na královnu a uklonil se.
,,Děkuji." Q'line se usmála.
,,Mě neděkuj. Mám pro tebe dar, ale nemohu ti ho dát tu. Musíš za mnou přijet doo města Elfů. Určitě ses už setkal s mým špehem a informátorem Baltorem. On vás sem dovede, ale L'rass s Rianou budou znát cestu nazpaměť, takže jeden z nich tě sem s tvými přáteli dovede. Prosím, přijeď co nejdřív." Pak sklonila hlavu a pomalu se rozplynula.
Stačil jsem jen zamrkat, než to se mnou zatočilo a já se probudil...

Otevřel jsem oči a vystřelil do sedu. Nic. Podíval se na obvaz, který jen zářil čistotou. Žádnou krev jsem prosakovat neviděl. Vykulil jsem oči. Samdra vyjekla a ihned mě svalila zpátky na postel. Podívala se na můj obvaz, ale už stačila vychrlit takových nadávek, že jsem se div nezasmál, protože to byla opravdu hodně velká přemaha, uklidnit se a mít kamenou tvář. Když odešla, sedl jsem si a Obvaz ze sebe rychle strhnul. Nic. Jen tři jizvy táhnoucí se po mém boku. Sandra vyjekla, když uviděla obvaz v mé ruce. Přiskočila a podívala se na můj bok. Pak se jí podlomily kolena. Sedla si na židličku vedle mě a furt civěla na můj bok a mě to začalo být nepříjemné. Stín zatím poletoval kolem mě a vřiskal a házel kotrmelce a já se nakonec neudržel a začal jsem se smát. Ještě stále dost udivená Sandra se začala také smát. Pak najednou zvážněla a já dostal strach, co přijde. Podívala se mi do očí.
,,Jak to, že máš jen tři jizvy? Vždyť včera to z toho ještě stále proudila krev."
Já se usmál a pak jsem jí pomalu vysvětlil moje setkání s vládkyní elfů. Ona se jen usmála. Asi pochopila, co já vím. Přikývla.
,,Jo a Sandro!" Sandra se otočila. ,,Chci zavolat Rowovi, že ses uzdravil."
,,Ne, prosím, chci ho překvapit osobně." amrkal jsem a ona přikývla. Pak změnila směr a došla k jednomu chlapci, který byl zelený. Já jsem vyskočil, oblékl se a nechal tam vzkaz pro Délu, Rika a Iris. Anežka zrovna ke mně nepřišla, takže nepřijde ani dnes. Vyběhl jsme ven, luk na zádech. Doběhl jsem do stájí, ale před tím, jsem radši zabrzdil. Nakoukl se dovnitř. Ticho. Jen přežvykování koní a hlasité frčení. doběhl jsem k Rumbymu a ten radostně zřehtal. Já jsem ho pohladil po nose a on do mě laškovně drcnul. Pak jsem vzal vše možné a svého koně osedlal. Svvé druhé já jsem nechal spát. Chtěl jsem se projet. Měl jsem na to chuť a stýskalo se mi. Po chvilce jsem na Rumbyho nasedla a on velice tiše vyjel. Vyjeli jsme hlavní bránou a pak jsme zamířili k lesu. Byla tam malá cestička, sotva viditelná, ale já ji viděl. Jel jsem dál. Rumbyho kopyta nevadávala vůbec nic. Občas jsem zahlédl zajíce či lišku, jak prchají křovinami pryč. Já se jen usmíval od ucha k uchu. Rumby vycítil jeho skvělou náladu, ale také napětí a čas překvapení. Jakoby Rumby věděl, co má dělat a já mu byl za to vděčný. Po chvilce jsem uviděl Rowovu chtaku. Zastavil jsem Rumbyho a jasně jsem mu dal najevo, aby tady zůstal a nevydával kravál. On jen přikývl. Vzpomněl jsem si na Baltorovu radu. Když budeš chtít projít nějakou oznamovací branou, stačí na ní dýchnout. Já jen přikývl a přistoupil jsem blíž. Teď jsem jasně viděl, kde začíná. Dýchnul jsem a on se mi udělal otvor. a já prošel. Hned, jak jsem byl na druhé straně, se za mnou brána zavřela a já rychle vyskočil a schoval se u jedné strany Rowova příbytku. Přímo nade mnou bylo okno a já slyšel, že něco Row kutí. Baltor ležel rozvalený na verandě a spal. Já se jen usmál a dusil v sobě smmích. Potom jsem vyšel z úkrytu, došel k Baltorovi a jsaně mu dal najevo, aby Rowa neupozorňoval. Baltor vykouzlil šelmí úsměv a do mě narazila další vlna dusivého smíchu. Pomalu jsem otevřel dveře. Vklouzl jsem dovnitř. Nikdy jsem tu nebyl a tak jsem měl oči na šťopkách. Kravál jsme slyšel napravo ode mě. Stál jsem v předsíni. Vše bylo ze dřeva. Bylo tu šero. Nalevo přede mnou se tyčili schůdky a napravo dál jsem poznal krb, křeslo a stolek. Nalevo ode mě byli ještě jedny dveře a jak jsme odhadoval, tam Row spal. A napravo byla kuchyň. Jasně jsem cítil pečenou slaninu a vajíčka. A zase ta vlna dusivého smíchu, když jsem poznal, že si Row přitom brouká. ani jedno dřevo nezapraskalo. Já nakoukl do kuchyně a srdce mi poskočilo. Byl tam překrásný stolek s dvěmi židlemi. Na levo od nich stál malý sporák a u něj stál Row a něco kutil. POdle vůně (jak už jsem se zmínil) slaninu a vajíčka. a taky čaj. Pomalu sjem se přikradl k Rowovi za záda. Čekal jsem docela dlouho. Pak jsem si všiml, že Row má zavlhlé oči. Neřeknu, jak jsme to poznal, ale prostě jsem to poznal. Radši jsem ustoupil. Konečně nějaké to dřívko zapraskalo. Row ztuhnul a na jeho krku vystoupily šlachy. Poznal jsem napětí. Pak se Row bleskurychle otočil a já už vrtěl pobaveně hlavou. Row strnul a zamrkal. Měl docela vykulené oči, to se muselo přiznat. Row na mě jen civěl a já čekal, jaká bude reakce. Pak se na mě vrhnul a než jsem stačil mrknout, už mě objímal. Já byl asi půl metru nad zemí a snařil jsme se najít pevnou půdu. Dusil jsem se. Ruce jsem měl přitisknuté k bokům. Pak jsme přestal kopat a místoo toho jsem ze sebe vysoukal.
,,Pu- mě!" Row mě tedy pustil a já zavrávoral. Row si mě teď prohlížel. Pak spočinul na mém boku. Já vyhrnul triko a plášť a ukázal tři jizvy. Byl jsem na ně docela pyšný. Konečně vstoupil i Baltor, který se tále zubil od uchal k uchu. Stín mi vylezl z kapuce a zavřeštěl. Já se naklonil z okna a zapískal. Po chvilce ke mě přiběhl Rumby. Já vyskočil z okna přímo Rumbymu na hřbet a pak jsem sesedl. Odvedl jsem ho do stáje a on akorát poskakoval. Tam jsem ho řádně odměnil a pak jsem ho vyčistil. Pak jsem ho zavedl do výběhu a on se začal pást. Vrátil jsem se a pak jsem uviděl na stole dva talíře plné vajíček a slaniny. stín už hltal svoji dávku stejně jako Baltor. Ten jen slastně přivíral oči. Row seděl u stolu a já se k nim velice rád přidal. Byl jsem šťastný. Potom, když jsm edojedli jsme se posadili na verandě a já začal Rowovi vyprávět svůj sen. Row mi pak prozradil, že dostal vzkaz od Baltora a tak jsme se dohodli, že vyrazíme o víkendu, což bylo vlastně pozítří. A já byl a jsem šťastný. Už se těším na ten výlet!

Konec 15 kapitoly.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano 61.1% (58)
Ne 38.9% (37)

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 20. května 2012 v 13:03 | Reagovat

Toto bolo skvelé. :D :D Chudák Row, čudujem sa, že nedostal infarkt. :D :) :) Len tak ďalej.

2 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 20. května 2012 v 13:56 | Reagovat

To je dobrý nápad psát v první osobě. Já taky píšu svojí knížku v první osobě, ale za holku:DD
Mimochodem: super kapitola!

3 Michalka Michalka | Web | 20. května 2012 v 14:53 | Reagovat

[2]:

[1]:
Zase vám oběma moc děkuji a těším se na tvoji knihu Zizi! Ráda si ji přečtu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama