Pán Moci - 10. kapitola

15. května 2012 v 19:59 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak jako vždy, tu máme skvělou povídku. Tuto povídku věnuji mé kamarádce, rodině a taky všem, co jsem chodí, aby si ji přečetli!

10.
Vraceli se zvířecí cestou zpět. Vládla tu docela napjatá atmosféra. Všichni šli mlčky. Nikdo však nevěděl, že jeden z nich se ztratil. Všichni byli pohroužení do svých mylšenek. No, tedy skoro všichni. Adéla každou chvilku zrudla a pak se usmála, jako by jí mozek přeskakoval z jednoho místa na druhé. No - vypadalo to divně. Avšak nikdo, jak už jsem řekla, si ničeho nevšímal. Pak se Adéla konečně probrala z myšlenek a rozhlédla se. Pak najednou prolomila mlčení a řekla.
"Už je skoro noc, pojďme se utábořit!"
Všichni sebou popašeně cukli a obrátili se na ní, jako by si jí všimli až teď. Adéla se usmívala a už hledala klacíky na podpal. Ostatní přikývli a šli vyndat potřebné věci. Za chvilku už na klaccích vesele poskakoval a praskal oheň a vytvářel zlověstné stíny. Row se po chvíly vrátil a odhodil čtyři zajíce. Byli už vykuchaní a stáhlí z kůže. Will se natáhl na záda a díval se na srpcovitý měsíc s hvězdami. Přemýšlel o tom, co se posledních pár dní stalo. Ani to nedokázal všechno vyříkat, protože toho bylo až až. L'rass těkal pohledem na Adélu, potom na Willa a zase zpět. Něco mezi nimi bylo, ale L'rass to nedokázal popsat. Na lásku jsou ještě moc mladí (po elfských měřítek). L'rass nechápal, že lidi mají času málo a tak dospívají už v hodně mladém věku. Pro elfy by to byli batolata. L'rass se zakousl do jablka, protože maso nejedl. Pak si lehnul a usnul. Riana se usmívala, dojedla a šla také spát. Row dodělal večeři asi o půl hodiny později. Will odmítl, protože se mu dělalo zle, ale nevěděl od čeho. Adéla, Riko a Iris však nedočkavě přikývli a po chvilce už dojídali ten vinikající nášup. Pak šli i oni spát. Teď Will slyšel jen šustění stromů a blažené oddychování svých přátel. Rianu a L'rasse ještě tak skvěle neznal, ale věděl, že mají čistou duši. Ještě chvilku se díval na hvězdy a připadalo mu, jako by na něj mrkali. Měsíc však zářil dál svým omamným, bledým světlem. To Willa definitivně uspalo a tak se pohroužil do světa snů.

Ale asi den cesty od nich se plahočili popálení lidé, ženy a hlavní velitel. Všichni skuhrali a naříkali při každém sebemenším pohybu. Stromy, jako by jim chtěli znesnadňovat cestu. Lidem připadalo, jako by se ta cesta scvrkávala ještě víc, než byla doposud. Trny a keře je zachytávali a lidé řvali bolestí. Všichni měli spálenou kůži na rukách a dlaních, ale také na tvářích a ženy i na kotnících. Sebou neměli nic, vše jim shořelo. Z tábora se linul ještě slabý proužek dýmu, který stoupal k nebi. Velitel si toho však nevšímal. Přikulhal k němu jeden z jeho zvědů.
"Reide, ti lidé a elfové míří k Akademii. Právě se zastavili na odpočinek. Jsou jen den cesty od nás. Nech-"
"Ne! Kolikrát už to mám říkat! Nechci je napdanout, chci, aby moji lidé byli zase v pořádku. Ten neřád jim dal takovou škodu, že zaplatí SMRTÍ!!!" Zvěd jen nasucho polknul a radši se oddálil od velitele Reida. Ten vykouzlil strašný úšklebek a šel dál.

Šla, nevěděla kam ale něco ji táhlo. Ohlížela se. Všude bylo jen bílo a ona nevěděla proč. Sní? Nebo ji někdo zabil? Jako by její myšlenky pronikli do hlavy obrovského bílého tygra, který se třpitil tak silně, že se musela Iris odvrátit. Dýchala zhluboka, protože to nemohla pochopit. Nevěděla kde je, ale jí to bylo celkem fuk. Hlavní byl teď jen ten tygr.
"Až budeš umírat, či zemřeš. Přijď za mnou a já ti dám novou šanci."
Byl to docela jemný a líbezný hlásek. Iris jen překvapeně zamrkala, ale jako by tím sen vyplašila. še se začalo motat a rozmazávat a za chvilku už viděla jen a jen šmouhy.
Iris vyletěla do sedu. Krůpěje potu jí stékali po tváři a spánku. Sýpavě dýchala, jako by běžela maratón. Iris zamrkala a rozhlédla se. Na horizontu se objevovali první, sluneční paprsky, které oblohu zbarvili do ruda, až růžova. Byli na mýtince. Nebyla moc velká, ale koně a lidi s elfy se sem vešli. Byli za to vděční. Iris na toto sice zvyklá nebyla, ale aspoň něco. Podrbala se na lýtku, kde ji asi kousl komár. Její krátké vlásky jí ale nemohli schovat rudé tváře a pot, které byli asi ze všeho nejlepší. Ve vlasech měla větvičky a občas někde i trávu. Slunce teď už zpoloviny vystoupalo na oblohu. Tentokrát Iris zpozorovala pohyb. Byl v lese. Byl to člověk, takže špeh. Usoudila Iris. Pomalu vstala a sebrala Willovi luk. Na něj uměla střílet. Pomalu se plížila a pak uslyšela sýpání toho člověka. A pak ho uviděla. Klekla si, Zamířila a vypálila. Šíp trefil mužovo lýtko. Muž se skácel a zařval bolestí. Kapuce, která mu celou dobu skrývala tvář sklouzla, jako by byla namydlená a odhalila spálenou tvář. Na jedné straně byla seškvařená a Iris vykulila oči. Pak rychle vzala provaz a praštila muže do spánku. Ten se skácel k zemi. Iris ho svázala a pak ho táhla, jako pytel po zemi. Ten nechával za sebou rozblácenou cestičku a muži se začali do vlasů plést větvičky a lístky. Iris div nevyprskla smíchy, když zpozorovala jeho úšklebek. Horní ret měl ohrnutý a čelo mírně svraštěné. Vypadal jako blbec - idiot. Ano, to je lepší. Dotáhla ho do tábora a přivázala ho ke stromu. Potom mu obvázala ránu a nechala ho takhle bejt.

Konec 10. kapitoly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 15. května 2012 v 21:10 | Reagovat

Konečně nějaká akce s Iris :D Moc povedený!

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 15. května 2012 v 21:37 | Reagovat

Krásna kapitola! Píšeš veľmi pekne a tvoj príbeh sa číta dobre. :) Teším sa na ďalšiu kapitolu. :))

3 Michalka Michalka | Web | 16. května 2012 v 17:24 | Reagovat

[2]:
[1]:
Není zač holky, ale Iris tam bude víckrát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama