Květen 2012

Pán Moci - 20. kapitolka

31. května 2012 v 14:19 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak dnes tu máme 20. kapitolu. Nevím jak to oslavit, ale tenhle díl se vám určitě bude líbit.

20.
Běžela jsme chodbou. V boku mě píchalo, ale já na to nedbala. Po chvilce jsem vyrazila ven. Seběhla jsme schody a vyrazila do lesa. Na jejím okraji jsme potkala párek studentů, kteří si něco šeptali, ale já jsem je sotva zpozorovala. Ještě, že jsme měla těsné kalhoty. Větvičky mě šlehali do tváře, ale já jsem to nevnímala. Běžela jsem k Rowovi. Přečetla jsem si totiž vzkaz, který Will načmáral, než někam vyrazil. A mě naapadlo, že teď bude Will u Rowa a bude mu vypravovat to, co se událo. Dnes bylo naneštěstí pondělí, takže Will zameškal celý den. Konečně jsem uviděla tu jeho chatku, ale to, co jsem uviděla, když jsme prošla magickou branou, mi vyrazilo dech. Will ležel na zemi, jedno křídlo vystrčené a sotva dýchal. U něj se skláněl Row a ošetřoval mu nohu. Teď se otočil a podíval se na mě s úsměvem. ,,Jen pojď, nic vážného to není, jen je vyčerpaný." Já jsem měla knedlík v krku, ale přikývla jsem. Pomalu jsem se vydala k té černé hromádce, co byl Will. ,,Promeškal dnešní den, to není dobrý, ale ještě, že vy jste jeho vyučující, ale dnes máme testy a ředitel chce jeho známky." zachraptěla jsem. Row přikývl a ty testy vyndal. Já na ně pohlédla. Měl vše vyplněný! Nemohla jsem tomu uvěřit. Row položil testy zpátky pod svou brašnu a zadíval se na mě. ,,Když odešel, tak odešel k jezeru. Chtěl zjistit, jakou zprávu mu tam jeho matka nechala. Vše mu docela dávalo smysl až na jmelí. Já vím, koho se musí zeptat, jestliže chce znát odpověď, ale bude muset letět až do Paříže a to je pěkná dálka. Slyšela jsi někdy o Nicolasovi Fllamelovi?" A mě najednou svitlo. ,,Chcete říct, že musí za ním, nebo za jeho ženou? On žije?" Row se zasmál. ,,Samozřejmě. Ale Will musí za jeho ženou - " A já to s úsměvem dořekla. ,,Perenelou Flamelovou. Ano, právě je probíráme. Takže ty legendy jako Kámen Mudrců a Živoucí lektvar, nebo jak se to jmenuje. To mi chcete říct, že je to pravda?" Row se kysele usmál. ,,Ano. Vše je pravda, i když lidé si raději vykládají, že je to jen smyšlená legenda. Ale Alchymista to je." Otočil se k Willovi a já najednou nna obloze zpozorovala modrou šmouhu. ,,Rowe, měl Will s sebou Stína?" Row taky zamžoural na nebe a pak se usmál. ,,Neměl. Myslíím, že Will poslal vzkaz, a teď mu na to odpovídají. Běž dovnitř a nasekej tam jedno kuřecí prso. á ho zatím chytím." Přikývla jsem a vyběhla do chatky připravit Stínovi svačinku.

Poslední sova jsem chytil a jsem za to vděčný. Otevřel jsem oči a zvedl hlavu, ale Row mě přitiskl zpátky. ,,Neboj, nechám ti vzkaz přečíst." Row se zvedl a Stín mu přistál na napřežené ruce. Row odvázal vzkaz a začal nahlas předčítat:

Wille,
ano, máš pravdu. KOnečně to někdo pochopil! Samozřejmě semm tam dala funkční zaklínadla a dějiny. Ale postavy jsou vymyšlené :D (Tedy možná). Jestli budeš chtít, tak přijedu na návštěvu. Nevím kdy se ti to bude hodit, ale potřebuji si s tebou promluvit. Ten tvůj dráček je ale trdlo viď? Stále poskakuje a dovádí :D Pěkně se najedl a pak vyrazil s tímto dopisem k tobě.
Doufám že jsi v pořádku,
J. K. Rowlingová

Byl jsem Rowovi vděčný za přečtení, ale Row se tvářil zamyšleně. ,,V jaké knize jsou ta kouzla?" Nechtěl jsem mu dávat moji sadu knih a tak jsem pronesl jedno zaklínadlo, které se mi zarylo do paměti.
,,Vingádium leviósa!" A namířil jsme kouzlo na Rowa. Můj roh se rozzářil a Row se zvedl ze země, ale já neměl hůlku a tak to vysávalo energii ze mě. Po chvilce jsem kouzlo neudržel. Dělali se mi před očima mžitky, točila se mi hlava a žaludek mi poskakoval jako na trampolíně. Tak jsem Rowa pustil. S heknutím spadl na zem z třímetrové výšky a já se zase složil na zem. Dál už jsem vuděl jen černo.

Nevěděla jsme co dál. Stínovi jsme dala najíst a když jsme se vrátila, zjistila jsem, že se Row škrábe na nohy a Willovi zase klesla hlava. Row se na mě otočil a popadal dech. ,,Teda. Vznášecí kouzlo, to je něco." Totálně jsme nevěděla, o čem mluví. Ale věděla jsem, že je to něco skoro nemožného. Row si zatím skočil do chatky prý něco na vzkříšení. Zase jsem nevěděla o čem mluví. Pak vyšel s kbelíkem s vodou. Přišel k Willovi a celý jeho obsah mu vylil na hlavu. Will vyskočil na všechny čtyři, ale jedna se mu podlomila a on začal chytat rovnováhu. Pak se podíval na oblohu a přikrčil se. Já se tam podívala taky a málem jsem omdlela úžasem. K nám se přímo hnal Fénix!

Šel jsem chladnou chodbou. Bylo to krásné. Nechtělo se mi ven, tam bylo moc dusno. Vedle mě šla Iris a něco hledala v jedné knize. Já nevěděl co a ani se mi nechtělo se ptát. Já si užíval chladu. Pak najednou Iris vyjekla a já nadskočil. ,,Co se děje proboha?!" zahučel jsem. Iris se na mě podívala a řekla přiskrčeným hlasem. ,,Měla jsme sen. Byl zvláštní. Byl tam Will. Letěl od jezera a pak ho najednou zasáhli dva šípy. Tak klesl a pak to bylo ještě na louce. Na něj někdo vypálil šípy, ale jeho trefil jen jeden do stehna. Tak zase vzlétl a jen tak tak ho minul další. A dál už nic. Teď až jsem konečně pochopila, že to nebyl sen ale vidina! To se Willovi stalo či stane!" A bez dalších okolků se rozeběhla ven. Já ji chtě nechtě následoval. Asi za hodinu jsme se vynořili na paloučku a tam prý bydlel Row. Prošli jsme něčím jako magickou branou a až teď jsem si uvědomil, co se děje.

KOnec 20. kapitoly

Pán Moci - 19. kapitola

24. května 2012 v 13:14 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Ahoj! Tak dneska tu přispěji další povídkou, protože jsem nemocná, tak tohle je jediná zábava :D

19.
Díval jsem se ven. Slunce pomalu klesalo a tím i moje srdce. Cítím, že se utápí vee smutku. Celých 14. let jsem byl s matkou a teď jsem našel otce. Ale vím, že mi zapoměl něco říct. Proč nás opustil? Proč se celých 14. let neobjevil? Hlavou mi výřili samé otázky a já je četl. Byli tak otázkové, že jsem se na ně musel zeptat. Ale dneska ne. Už je večer a já musel ještě zařídit úkoly a poslat pár lidem zprávu. Taky musím šlohnoutt nějaké to maso pro Stína. Asi ho vezmu sebou budde to lepší. Oblékl jsem si hábit a vystřelil jsem z ložnice. Stín mi klidně podřimoval v kapuci. Jak typické, ale nikdo ho tam nevidí a já nechci, aby jsem na sebe vzal pozornost, ale jak vidím, tak pozornost upoutám vždycky. To by mě zajímalo, jak zní to proroctví nebo co že to je. Seběhl jsem schody, pak jsem prošel kolem obrazů a pak jsem uviděl konečně jídelnu. Dveře byli dokořán a tak jsem mohl vidět hádku, která tam nastala. Všude lítali talíře a poháry s pitím. Zastavil jsem se a jen tak tak jsemm se vyhnul letícímu poháru. Byl jsem vděčný, že už byl prázdný. Stín v mé kapuci nesouhlasně zabručel.
,,Já vím Stíne, ale musíš být sticha ano?" Ozvalo se další zabručení. Pochopil jsem to jako otrávené ano. Vstoupil jsem do vřavy a chytil jsem kuřecí stehno a dal ho do své kapuce. Vřava ihned ustala. Všichni se podívali na mě a já nechápal proč. Obešel jsem žáky a přisedl si k Iris, Rikovi, Anežce a Adéle. Obě dvě se na mě dívali, jako bych byl duch.
,,Co je?" Zeptal jsem se docela otráveně. Adéla se nahla a promluvila. ,,To ten článek o Ty víš kom."
,,Myslíš mojí matce. No a? Já mylsel, že to prostě berou, že se mi ztratila matka, ne že jsem chudinka bez rodičů. Ale ty víš, že já mám ještě otce." Usmál jsem se a řekl to přívětijejším hlasem. Adéla to pochopila a také se usmála. Ale když jsem si všiml nechápavých pohledů mých přátel, začal jsem jim vyprávět, co se dneska událo. Když jsme skonči, v pohledech mých kamarádů nebylo nic k včtení, jen že přemýšlejí. Když jsem skončil, všiml jsme si, že se na mě upírají všechny dosavadní pohledy. Rychle jsem do sebe nacpal večeři, čorknul kuřecí stehna a vyběhl nahoru. Potřebuji se naučit paměťové kouzlo, jinak to nejde. Převlékl jsem se do pyžama, hodil jsem svému draku stehna a lehl jsem si. Našel jsem si druhý díl Harryho Pottera a hledal jsme stranu, kde je učitel obrany Zlatoslav Lockhart napadne.
,,Á tady to máme. Sice nemám hůlku ale na někom to potřebuji vyzkoušet. Na Stínovi ne. Co třeba na...Na můře ano!" Vystřelil jsme do stoje a podíval jsem se na lampu, kde spokojeně bzučela můra. Byla velká sotva jako čtvrt mého malíčku. Natáhl jsem prst a pronesl kouzlo, které tam bylo. Nic se nedělo. Už jsem chtěl dát prst dolů, když se z něj začala linout modrá pára. Ta obalila můru a po chvilce se můra svalila dolů. Jako by zapoměla, jak se létá. Díval jsme se na svůj prst, potom na můru a pak na knihu. Musím kontaktovat tu Rowlingovou. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Vzal jsem si kousek pergamenu a začal psát:

Dobrý den,
jmenuji se Will Retwer a chtěl jsem se zeptat, jak jste přišla na ty kouzla ve vaší knize Harry Potter. Asi to bude znít hloupě, ale vaše kouzla fungují. Posílám vám to po svém drakovi Stínovi. Prosím až dorazí, dejte mu najíst, asi bude mít hlad. Kdybyste mě chtěla navštívit, nebo já vás, stačí mi poslat dopis po mém drakovi, nebo mě najdete v Přírodní Akademii.
Děkuji za přečtení a odpověď,
Will

Tak to bychom měli. Vzal jsem kousek provázku a připoutal jsem vzkaz Stínovi na hruď.
,,Paní Rowlingové, jasný? A pokud zabloudíš, tak si mě nepřej!" Stín přikývl a vyletěl na svou cestu. Já se zatím vyhoupl na oknoo a díval jsem se na západ slunce. Byla to krása. Prázdniny už byli za dveřmi a já nevím, jestli se na ně těším nebo ne. Věděl jsem, že budu muset za tou elfkou, ale Row jasně řekl, že se počká do prázdnin a pak budeme mít dva měsíce na cestu. Já ale věděl, nebo spíše cítil, že se stane něco špatného, ale nevěděl jsem co. Ale teď jsem to nechtěl řešit. Já jsem chtěl něco vyzkoušet. Podíval jsme se na svoji knihu, kterou sem včera začal číst. Harry Potter a Fénixův řád. Natáhl jsem ruku a pronesl. ,,Accio kniha!" A k mému překvapení se zvedla a zamířila ke mě, ale než jsem ji stačil zabrzdit, trefila mě přímo do obličeje. A pak mě něco trefilo do zátylku. Pěkně to bolelo. Otočil jsem se a uviděl dole Světlo, jak po mě střílí ledovými krystalky, které si utvořila. seskočil jsem dolů a ona vletěla. Přistoupila k misce s nedojedenými stehny a začala se cpát zbytkem kuřecích stehen. a já si najednou vzpoměl na jezero, o tom, jak mamka mluvila o Fénixovi. A já se rohodl, že se tam zajdu podívat. Věděl jsem, jaké jezero Row myslí. Ale musel jsem nejdřív něco zařídit.
Vzal jsem tužku a papír a rychle jsem tam načmáral vzkaz.
Riku,
za chvilku přijdu, jsem venku a něco musím zařídit. Nehledej mě, protože mě stejně nenajdeš. Teď je 19:00. Kdybych jsem se do 21:00 nevrátil, tak zajdi k jezeru. Row by ti řekl víc a já také, ale musím spěchat. Měj se,
Will.
Tak teď mám jistotu, že mě budou hledat až za dvě hodiny. Stejně do večerky zbývají ještě tři hodiny. Převlékl jsem se zpátky do hábitu a vyšel jsem do stáje. Tam jsem se přeměnil v Pegase a pak jsem vystřelil k obloze.

Je mi moc líto Willa. Vím, co ho ještě bude čekat za zkoušky a nástrahy, ale nechtěl jsem ho strašit. Adéla furt něco mlela o ,nechápavých týpcích' nebo ,pěkných blbcích'. Vím co myslela. Nadávala na lidi, kteří je vyslechli, což byli všichni. Teď nikdo nemluvil o ničem jiném, než o tom, že Will je Rowův syn. Adéle to pěkně lezlo na nervy a když už málem hořela, konečně vybuchla.
,,PŘESTANETE NĚKDY VY IDIOTI MLUVIT O TOM, ŽE JE WILL SYN VAŠEHO UČITELE?! TO, CO JSTE SI VYSLECHLI VÁM NEPATŘÍ A TAK RADŠI DRŽTE HUBY! JESTLI JEŠTĚ NĚKDE USLYŠÍM JEN PÍPNUTÍ O SPOJITOSTI MEZI WILLEM A ROWEM, TAK VÁM SPLNÍM VAŠE NOČNÍ MŮRY A PÁR LIDÍ VÍ, CO DOKÁŽU! TAK SI RADŠI CHRAŇTE KŮŽI A BUĎTE ZTICHA!" Všichni rázem zmlkli. Byli jsme ještě v jídelně a tak se podařilo to říct všem jen jednou. Učitelé, žáci i kuchařky teď zmlkli a někteří se začali ptát těch, kteří zažili to, čím jim Adéla vyhrožovala. Někteří kluci a holky jm to vysvětlili a ostatní jen zběleli a radši se pohrooužili do hovoru, co budou dělat o prázdninách. Je skvělá. Iris se na ni dívala s úctou. Její plavé vlasy, jí padali do obličeje a tak si je zastrčila za ucho. Byli jsme u okna a tak jsem se podíval ven. Viděl jsem postavu, co pádí do stáje. Pak jsem viděl černý záblesk a pak vzduch prořízlo svištění, jako by někdo létal. Podíval jsem se na oblohu a uviděl černou šmouhu, která mířila na západ. Všechno mi jako blesk došlo.
,,Will si hodlá udělat výlet lidi!" Iris, Adéla a Anežka se podívali na oblohu a stačili vidět černou tečku, než zmizela.
,,To snad ne!" Naříkala Adéla a já se jí snažil utišit, ale nešlo to. V hlavní síni jsme se rozloučili a já šel nahoru po schodech a pak do pokoje. Uviděl jsme bílého draka. Vykuli jsem oči a nevěděl, co to je. stín to není, a já nevěděl o nikom jiném, kdo by měl draka. Tak jsem bílého draka obešel a posadil se na postel. Vedle mě ležel papír. Prolétl jsem ho a vzkaz si přečetl. Will letěl kvůli něčemu k jezeru. Hm... Zatím si to nechám pro sebe a aaž bude tolik, kolik se tam píše tak až pak půjdu za holkami. Tak jsem se posadil a najednou jsem si všiml můry, která chodila! Snažila se létat, ale jakoby to zapoměla. A pak jsem uviděl na parapetu u okna knihu. Podíval jsem se a rychle jsem prolítl stránku. Pak jsem našel paměťové kouzlo, které použije Lockhart. Ano, já taky čtu Harryho Pottera. Je to moje oblíbená kniha a Willova také. A tohle je dvojka Tajemná komnata. Tu mám rád a tak jsme si sedl na postel a začetl jsme se.

Vystřelil jsem k obloze. To byl příjemný pocit mít zase křídla. Letěl jsem k jezeru. Je to docela dálka, ale vzdušně to bylo tak půl hoďky. Letěl jsme přes pahorky a přes louky. Právě jsem letěl nad lesem, když najednou klid rozbil svist šípu. Nestačil jsem uhnout. Trefil mě přímo do křídla a pak ještě jeden do nohy. I když mě bolest otupila, stále jsem věděl, jak být rychlí a tak jsem zabral. Za chvilku už sem byl jen šmouha. Jezero! No konečně! Začal jsme klesat. Šíp, který mě zasáhl do nohy (prává přední) stále drnčel a dělal mi opravdu otupující bolest. Šíp, který mi zasáhl levé křídlo byl strašný neřád, protože jsem ztratil v tom křídle cit. Teď jsme ho musle táhnout po zemi a opravdu jsme se bál, abych si ho nepřelámal. To mě snad nikdy nikdo nedá aspoň 10 minut klid?! A za školní rok jsme schytal víc ran, než za svůj vlastní život. A teď ještě se k tomu připočte tohle! Jo, domů jak se dostanu, to teda fakt nevím. Přikulhal jsme k jezeru a lehl jsem si, protože mi rány vysáli úplně všechny síly. Věděl jsem, co mám dělat a tak jsem začal. Představil jsem si vodního Fénixe s delšími pérky na hlavě, s ohnivou barvou a křídly velkými a ladnými. Tělo s výbornými křivkami a nohy s dlouhými drápy. A najednou se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Jezero se začalo vlnit. A pak se utvořil gejzír, který vše vysál a z něj se stal majestátní Fénix, který dostal barvu ohně. A on pak začal zpívat mě hodně známou píseň. Zpíval mou Věštbu:
On, jenž se narodil,
on, jenž strach rozdrolil,
svět zachránit musí,
jen ať si to Zlo zkusí,
s ním síly rovnat,
a on musí boj vykonat.

Po boku má přátele,
kteří mu důvěrní jsou,
a do boje s ním jdou.

On mocné zlo porazí,
a tím zkázu zarazí,
ale vykonáno není,
dokud nevyroste jmelí.

Konečně znám znění mého osudu, ale poslední verš nechápu. Dokud nevyroste jmelí. Musím se poradit s někým, kdo má větší mozek než já. Adéla, Iris a Anežka. Tyhle tři opravdu nemají místo mozku piliny. Zeptám se jich. Pomocí huby jsme si vyrval šíp z nohy a z křídla, i když to bylo docela nemožné, protože jsem se musel různě kroutit a dělat kotrmelce a to mi působilo ještě větší bolest. Za sebou jsme nechával tenkou krvavou čárku a to mě vytáčelo. Když jsem byl konečně s křídlem hotoví, všiml jsem si, že mě někdo z křoví sleduje. Ten někdo si asi uvědomil, že o něm vím a tak vystoupil. V običeji měl údiv. Byl to myslivec, ale v trochu jiném stylu. Neměl pušku, nýbrž luk s toulcem šípů. Byl to takový muž, který měl černý knírek a krátké vousky. Zastavil se a nevěděl co dál. Já jsem si ho pořádně prohlédl a potom mi pohled sklouzl k provazu za mužovými zády. Nemohl jsem běžet, takže jsem rovnou vystřelil k obloze, ale křídlo mi po pár mávnutí vypovědělo službu, takže jsem zase spadl. Muž se zasmál.
,,Co si myslíš? Že mi vyklouzneš? Takový nádherný pegas. Ještě před pár okamžiky jsme na ně nevěřil, ale teď se vše mění." Nenáviděl jsem ho. Vpil jsem se mu do očí a pronesl.
,,Ale já ti rozumím. Sice ti asi neuteču, ale znám pár dobrých zaklínadel. NEPLEŤ SI MĚ S KONĚM TY STARČE!" Doslova jsme na něj křičel, protože byl tvrdohlavý a nechtěl se mě vzdát. To muže celkem vykolejilo. stál jsme hrdě, křídla pevně přitisknutá k mým bokům a moji přední nohu jsem šetřil, ale hlavu ne. Muž chvilku otvíral a zase zavíral ústa a já toho využil. Noha nenoha. Vystřelil jsem do lesa. Kličkoval jsem a vyhýbal jsem se kořenům a stromům. Běžel jsem stále rychleji a rychleji, až ze mě zbyla jen šmouha, ale já stále přidával a přidával až... Vzduch pročísl další šíp. Tomu jsem se hravě vyhnul a běžel jsme dál. Ten myslivec mě nemůže chytit. Najednou jsem se vynořil na louce. Kousek přede mnou byla myslivna a v ní byl další myslivec a ten po mě začal střílet. Jeden šíp mě trefil, ale já jsem to sotva cítil. Po pár metrech jsem vystřelil k obloze. Ze všech sil jsme se snažil, aby mě moje levé křídlo uneslo a jen tak tak jsem se vyhnul myslivně. Křídlo mě pálilo a protestovalo, ale já jsem letěl dál. Stoupal a nabíral na rychlosti. Za chvilku jsem plachtil nad oblaky. Občas jsem trochu sletěl, abych zjistil a asi po hodině jsem se konečně dostal k Rowově chatce. Pro mě to byla taková úleva, že jsem prostě kouzelnou obranou proletěl a než jsem přistál, venku už stál Row. až teď jsem zjistil, kam mě zasáhl další a třetí šíp. Naneštěstí to bylo přesně do pravé nohy zase a ta už to nevydržela a já se skácel k zemi. Row ke mě přiskočil, ale já byl tak vysílený, že jsem nechal bezvědomí, aby se mě zmocnilo.

Když jsem uviděl mého syna, jak se snáší z nebe, řekl jsem si ,Přišel mě navštívit?' Ale pak, když přistál jsem si všiml, že krvácí z křídla a pravé nohy, odkud ještě trčel šíp a druhá rána na té noze, z té už byl šíp vyndaný. světlo už se vrátilo a já jí za to byl vděčný. Teď jsme ji totiž potřeboval.
,,Světlo! Pojď sem!" Z domu vylítla bílá skvrnka a přistála vedle mě. Použil jsme zvětšovací kouzlo a když byla tak velká, aby unesla Willa a zároveň se vešla do stáje sem jí poručil, aby vzala opatrně jeho tělo a odnesla do stáje. Já jsem odběhl do domu, vzal jsme vodu, obvazy a mast a zase jsem vyběhl. Světlo ho už pokládala do volného boxu. Tlapku měla od krve a já se zděsil a začal mít obavy, jestli přežije. Světlo se zase zmenšilo a já začal Willa opatrně ošetřovat...

Konec 19. kapitoly.



Pán Moci - 18. kapitola

23. května 2012 v 10:43 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Prosím, od 26.5.- 1.6. tu nebudu (možná).Budu v Chorvatsku a tak nevím, jestli tam bude Wi-Fi. Kdyby se tady 26.5. nic neobjevilo, tak nebudu moct :( Bude se mi stýskat...

18.
Row se zhluboka nadechl a začal.
,,Začalo to právě tu, v Akademii. Právě jsem měl za sebou 1. ročník. A pak se k nám přidala tvá matka. Linda byla sympatická žena a měla hodně nápadníků, ale z nějakého důvodu je odmítala. Já jsem to nechápal a radši jsem se ztranil, protože jsem nechtěl slyšet větu ,Ty?! Takový ňouma! Pff...' jenže zmýlil jsem se. Když už ve škole nebyl jediný nápadník, kterého by chtěla, začal jsem upoutávat její pozornost. Jednou o víkendu byla venku u jezera a zpívala. Já ji sledoval. Byla to krásná píseň, jenže když jsem zjistil, že má kouzelné schopnosti, tak jsem dostal šok. Ta voda se začal čeřit a pak na sebe dala podobu Fénixe. Já nic nechápal a couvl jsem. ale to jsem dělat neměl, protože za mnou byla větev a ona křupla. To Lindu vylekalo a ona se otočila a když mě spatřila, Fénix roztáhl křídla a začal zpívat stejnou píseň. Ona přistoupila, byla celá mokrá. A tak mi začala vysvětlovat, jak vytvořila vodního Fénixe. Řekla, že až její budoucí dítě bude znát pravdu, přijde k jezeru a vytvoří si obrázek své matky. Fénix se zjeví a vyzpívá všechna tajemství. Sám jsem nevěděl, co zpívá. Ona mi prozradila, že tomu může rozumět jen potomek Retwerů. Mě něco toto příjmení připomínalo a tak jsem začal šrotovat v mysli. Pak jsem našel hodinu historie, kde nám učitel říkal pradávnou Věštbu a tam to zaznělo. Udiveně jsem se na ni podíval a ona přikývla. Ale pak se stalo něco, co mi změnilo život. Z jezera se ozvalo silné zařvání, až jsme oba nadskočili a když jsme se otočili, uviděli jsme mořského draka. Ale z nebe přiletěl další, větrný. Byl celý bílí a pak ladně srovnal let. Pak přistál vedle draka. Pak nebe ztmavlo a z nebe se snesl ohnivý drak. Byl křiklavě červený. Přistal vedle větrného. A pak se otřásla zem. V té se udělala puklina a z ní vylétl zelený drak. Pán Země. Ale pak se stalo ještě něco. Všichni se uklonili. A pak se stali čtyři věci najednou. Zem se otřásla, voda vytryskla, vítr se zvedl a oheň začal šlehat všude možně, ale nic nespálil. A z nebe se snesl tmavě modrý drak. Pán všech Živlů. Ten předstoupil před nás a Lindě se uklonil. Pak srovnal krk do majestátního úhlu. Podíval se na nás a pak pronesl i pro mě neznámou Věštbu:
Jen dva z celého světa jsou,
pro cestu zlou,
a pro ně stvořenou,
jen jejich syn,
dostane pokyn,
svět zachránit,
a své přátele ochránit,
tak Věštba jest zní,
jako mnoho písní.
Byl jsme celkem udivený, že to říká právě nám, ale pak jsme pochopil - my jsme Věštbou svázani. Tvoje matka s tím byla už smířená a těžko říct, jestli se jí to líbí, nebo hnusí-"
Rychle jsem ho zastavil. emohl jsem uvěřit svým uším! ,,Takže, Ehm...chceš říct, že jsi můj otec?" Row se odvrátil a já nechápal proč. ,,Ano." A jak jsem si všiml, tak má strach z mé odpovědi. 14. let jsem na něj čekal a teď jsem díky tomuto příběhu zjistil pravdu. Proč si mě Stín vybral, proč jsem našel své druhé já. Proč jsem tak mocný. Proč po mě furt ředitell prahne. Já jsem asi teď ten nejšťastnější člověk na světě! Já mám otce! Nemohl jsem se udržet. Rozbrečel jsem se a objal ho. Asi dost zaskočený Row mě objal také a já ucítil, jak jedna slza spadla mě do vlasů. A takhle jsme zůstali dlouho, dokaď žár slunce nebyl nesnesitelný a já jsem byl přinucen se svléknout. Row teď byl jen v triku a kraťasech. Já měl holou hruď, ale mojě kraťasy jsem si raději nechal. A tak jsme seděli a dívali se na tu ozářenou krásu.

Já nic nechápala, jela jsem už delší dobu. Moje plavá klisna pohodlně šla. A konečně jsme uviděla zadní stranu chatky. Abych řekla pravdu, ani jednou jsem tu nebyla. Ale splnilo to mé představy. Nechala jsem klisnu vzádu a pomalu a kradmo jsem přistupovala k chatce. Ale věděla jsem, že už o mě ví. Stále jsem přistupovala a už jsem se neskrývala. Oba dva tam seděli a dívali se před sebe. Na rtech měli úsměvy. Will právě dopíjel svoje pití. Trošku jsem zčervenala, když jsem uviděla jeho pracující svaly. Měl nahou hruď. To z toho vedra a já si oddychla, když jsem zjistila, že má kraťasy stejně jako Row. Ale ten měl i triko. Na Willovým boku byli stále dobře vidět tři jizvy. Ale Will si to neuvědomoval. Byla jsem také spocená, ale triko jsem si raději nechala a svoje kraťasy také. Will zatím odběhl do chatky a za chvilku se vrátil s další židlí a pitím. Vypadalo to, že ho to nestálo žádné síly. Ani jsem se nedivila. Přisedla jsem si a s povděkem jsem se napila. Jako by ve mě projela svěží vlna, která mě schladila. Bylo to překrásné. Will se na mě zubil. Najednou jsem přestala. Moje klisna! Položila jsem pití a vystřelila zpátky. Row a Will se za mnou jen nechápavě dívali. Já ale běžela za svou klisnou. Ta si zatím našla stín a teď tam na mě čekala. Zavedla jsem ji do Rowovi stáje a tam jsem ji dala pořádný nášu vody a sena. Vytřela sjem ji do sucha. Pak jsem se otočila a málem mě dostal infarkt. Přímo za mnou stál Will a čekal. Já se usmála. ,,Tak co? Co ti Row chtěl?" Willův úsměv se jen rošířil. ,,Nedostane tě šok viď?" Trošku jsem to nechápala. Zavrtěla jsem hlavou. Will sse zasmál. ,,Row je můj otec!" Tak to mě opravdu dostalo. Otevřela jsem pusu a nechala ji dokořán. Will se usmál a pusu mi zase zavřel. Potom se k emně přiblížil a políbil mě. Já jsem ho objala. Pak jsem mu položila hlavu na jeho napnutou hruď a on mě hladil po vlasech. Byla jsem ráda. A byla jsme šťastná...

Konec 18. kapitoly

Zpráva pro moji kamarádku:
Adél, vím že se to ubírá trochu jiným směrem a tak tam dávám jen tvoje jméno a podobu, ale věk je jiný! Neber si to osobně, jen byeru tvou podobu :D

Pán Moci - 17. kapitolka

22. května 2012 v 20:20 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolku. Neřeknu vám, co tu najdete, sama nevím. Vytvářím to za dění :) Už se těším na komentáře!!

17.

Seděl jsem na posteli, celý otřesený. Jsem fakt udivený, že jsem neomdlel, protože tohle do mě narazilo jako metro na plný koule. Necítil jsem Fyzickou bolest, ael bolest Psychyckou. V očíchh jsem měl slzy. Já nevěděl, co udělat. Jestli se zabít, nebo brečet a zešílet. Ale jedno bylo jasné. Riko byl stejně otřesený, ale na nohách ještě vydržel a tak došel za Adélou a Iris. Asi po pěti minutách přišli a když mě uviděli, zastavili se. Já nevěděl, jak vypadám, ale věděl jsem, že určitě jako šílenec.

Když jsem ho uviděla, tak to se mnou strašně otřáslo. Oči měl podlité krví. Měl je opuchlé a stále se z nich řinuli slzy. Vlasy měl jako vždy rozčepýřené, ale bylo vidět, že to je o mnohem více. Byl bledý jako stěna a vypadalo to, jako by zestárnul o 50 let. Pod očima měl dost fialové kruhy, asi nespal. Opatrně jsem si k němu přisedla a vzala mu z ruky zmačkaný a slzami potřísnění dopis.

Drahý Wille,
jeto strašné, co ti musím říst, ale jinak to nejde. Do očí ti to říct nemohu, ale napsat ano. Tvoje matka se ztratila, jela do pouště, aby se tam o někoho postarala, ale pak zmizela. Policie říká, že našli jen krví potříštěné oblečení. Auto, kterým jela bylo rozebrané na tak malinké kousíčky, že si policie myslela, že šla pěšky. Nikdo nic neviděl a tak můžeme jen doufat, že je v pořádku.
Já v to doufám také.
Ale také ti musím říct pravdu o něčem, ale to ti sem nebudu psát.
Až se vzpamatuješ, tak za mnou prosím přijď,
Row.

Vzkaz mi spadl z ruky a spadl na podlahu s lehkým šustěním. Měla jsem otevřenou pusu dokořán, oči vykulené a dívala jsme se na své rozevřené dlaně. Pak se podívala na Willa.
Asi čekal na moji reakci, protože se na mě celou dobu díval. Byla jsme otřesená. Row si z každého dost rád a často dělal srandu, ale tohle by Willovi nikdy neudělal. To je vážné. Nahnula jsme se k Willovi a objala jsme ho kolem ramen. On se ke mně přitiskla já s překvapením zjistila, že se asi šel vykoupat, protože jsem očekávala, že bude páchnout potem. Voněl krásně po lese. Stiskla jsem ho a nechala jsme stéct slzu, která měla říct za vše. Iris a Rikovi to asi připadalo trapné a tak odešli v doměnce, že musí dolů se jít napít a nasnídat. Moc jsem Willa litovala. NIc nevěděl o otci a teď jeho matka beze stopy zmizela. Koupila jsem si raní vydání novn a když jsem v nich zalistovala, našla jsem ten článek, který jsem chtěla. Will už se trochu vzpamatoval. Byl se mnou. Seděl na lavičce a díval se někam daleko. Já zatím rychle prolétla článek:

ZMIZENÍ lINDY ROTWEROVÉ
Tato 30ti letá žena zmizela v poušti Gobi. Jela autem, ale to bylo rozsápané, že se detektivům podařilo najít jen kousíčky o rozměrech 3x1cm. Také našli roztrhané triko potřísněné krví. Po těle nebylo ani stopy. A samozřejmě ani nic v písku nenaznačovalo, že by někdo přicházel či odcházel. Kolem nic nebylo. Jen rozsápané auto, triko a také vzkaz, což detektivy vykolejilo.
Drahý Wille,
asi se ti donese zpráva, že jsem zmizela beze stopy. Jsem v pořádku. Můj únosce mi povolil napsat tento vzkaz. Prosím, nehledej mně. Já si najdu tebe. Už jsem slyšela o všem, co se ti stalo, Row ti poví více o tvých předcích a rodině. Jsme si naprosto jistá, že se zase setkáme, ale nevím kdy.
Měj se,
Linda.
Tento vzkaz máme předat 14ti letému chlapci, který studuje v Přírodní akademii. Zatím se tam detektivové nedostali, ale mi ho litujeme, a pevně doufáme, že se jeho ztracená matka zase najde. Rozhovor však s ním nevykonáme, protože ho nechceme rozvádět do rozpaků a myslet na to, co se stalo.
Článek napsala Angelica Qwertosová.

Nadechla jsem se a nechala Willa, ať si to přečte. Když skončil, beze slova mi to podal (vlastně nemluvil už čtyři dny). Pak vstal a zamířil do stáje. Po chvilce jsem uviděla černé plameny a věděla jsem hned, co má v plánu. Vletěla jsme do stáje, vzala si moji klisnu a vystřelili jsme k Rowově chatce.

Letěl jsem. Nechtěl jsem na to myslet. Když mi to Adéla podala, Tak jsem si ten článek přečetl a pak jsem jí ho vrátil. V očích jsme měl slzy, ale věděl jsme, na koho se mám obrátit, abych z něj vymačkal více. Zaběhl jsme proto do stáje, tam se přeměnil v pegase a vystřelil jsme k obloze. Teď jsem letěl nad rozbouřeným lesem, jako by to cítilo můj dušený zármutek. Truchlilo se mnou a zpívalo mi píseň. Ale já ji neposlouchal. Měl jsem v hlavě poplach. Myšlenky mi vířili sme a tam, že jsem je nestačil chytit. Pokrčil jsem nad nimi rameny. Ještě chvíly jsem byl ve vzduchu a potom jsem začal pomalu klesat. Všiml jsme si malého palouku, kde přebýval Row. dýchnul jsem na kouzelnou hranici a potom jsem ji přeletěl. Přistál jsem a potřásl jsem hlavou. Row byl na verandě a o něčem zahloubaně dumal. Když uslyšel kopyta, zvedl hlavu a pak mu do očí vhrkly slzy.
,,Ach chlapče, tento příběh, co ti povím, bude krásný i smutný, ale bude to PRAVDA." A já dotsal sttrach, ale zvědavost ho zapudila. Přeměnil jsem se a přisedl si k němu. A tak mi začal vyprávět příběh, který měl vše vysvětlit...

Konec 17. kapitoly.

Pán Moci - 16. kapitola

21. května 2012 v 19:33 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Takže tu máme další kapitolku. Určitě se už nemůžete dočkat, až zjistííte, co se stalo a co se děje...

16.
Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Sice jsem nevěděl o čem, ale nechtěl jsem poslouchat, jak Riko furt hudruje, když něco do pěti sekund nenajde. Ostatním by to připadalo jako skvělý zážitek, ale pro mě to byla spíše noční můra. Právě jsem dočetl Harryho Pottera a Ohnivý Pohár.
Taky že už bylo na čase. Tady na Akademii bylo příjemně. Ale vše dobré, je pro něco zlé. A tím Zlem myslím ředitele. Je přímo posedlý tím mě zabít a já furt neslyšel tu Věštbu o mě a to mám maximální právo. Pokrčil jsem rameny. Najednou něco prosvištělo mě nad hlavou a já překvapeně vzhlédl. Sice jsem chvilku nic neviděl, ale pak jsem si všiml něčeho, co se hýbalo u mé postele. sice to bylo ve stínu, ale já zřetelně poznal křídla. Pak se k tomu přidal i bílí ocásek a pak trup a nakonec - dračí hlava. A mě najednou bliklo, že to musí být Světlo, Rowova dračice. Výlétla mi na postel a já si až teď všiml papírku přivázaného k jejímu trupu, protože v téhle velikosti měla nožky až moc malé. Vzal jsem si vzkaz a rychle jsem ho přelítl očima. Najednou, jako by se se mnou svět zatočil a já se musel chytit za spánky, abych to zahnal. Riko si toho všiml a hned byl u mě. Vzal si do ruky můj vzkaz a pak zbledl, že se nedalo rozeznat, kde mu začínajíí tváře. Já jen přikývl.

Seděl v lese a hrál na kousek listu. Bylo to překrásné. Hudba se líně prolévala po lese. On byl bezstarostný. V lese se mu strašně líbilo. Samozřejmě v něm také vyrůstal a byl s ní spjatý. Léčil podle jejích rad a také se podle jejích rad řídil, když byl v mezích. Spoléhal se na ni, ale teď ji opravdu potřeboval. O Rowově vzkazu se už dozvěděl od lípy, která stála u Willova okna. Vycítil z ní napětí a také strach. Elfové toto dokázali. Najednou uslyšel před sebou hlas. Nedal na sobě vůbec nic znát, i když by rád nadskočil leknutím. Otevřel oči a list odlepil od svých rtů. Naproti němu seděla Riana v tureckém sedu. Také přemýšlela nad tím zvratem okolností a byla si sakra jistá, že to byla pro Willa krutá rána. Se slzami v očích se podívala na Něj a on v nich uviděl smutek smíchaný se vztekem. Nedokázal ze sebe nic vypravit. sice nevěděl, jak Willovi asi teď je, ale věděl, že se to nezahojí. Nejistě se na ni usmál, ale byl to chnurný úsměv. Riana to nevydržela a rozplakala se. Vtiskla se jemu do náručí a spolu se houpali sem a tam. On ji držel kolem zad. A takhle spolu byli tak dlouho, dokud ji nepopadl vztek. Pak začala křičet. On ji znal celý svůj život a takhle nepříčetnou a vzteklou ji nezažil. Pak u nich zapraskala větvička a oni byli rázem na nohou a přímo před nimi se objevil velká, bílá vlčice a vztekle na ně vrčela. Riana vykulila oči. On nechápal, co ji tak vykolejilo a prohlédl si vlka lépe a až tehdy pochopil shodu okolností...

Konec 16. kapitoly.

Pán Moci - 15. kapitola

20. května 2012 v 11:42 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu 15. díl! Tentokrát bude muset složit Will zkoušku. No, ale víc vám neřeknu :D
Jo a prosím, trochu změním psaní. Budu psát, jako že jsem já Will ano?
15.

Probudil jsem se. Nic zvláštního se nestalo poslední dva týdny. Riko a Iris spolu ke mně chodili a navštěvovali každý den. Row jen párkrát, protože mu asi bylo mě líto. Nevěděl jsem proč. Vždyť mám jen roztržený bok! Sice ano, při pohybu mě tam bolelo, jako by to chtělo upozornit, že je stále se mnou. A to mě štvalo. Jednou přišla Adéla a donesla mi květiny. Sestřička byla právě na druhém konci a tak mě políbila. Ty moje vlasy! Furt mi padali do očí. Nenáviděl jsme je za to. Když pak odešla, cítil jsem se sám, opuštěný. Na druhé straně, přesně proti mně byl jeden žák, který na mně furt civěl, ale asi ze všeho nejvíc ho uchvátil muj drak Stín. Když začal vřeštět, že má hlad, přišla Sandra a dala mu hrst masa. stín se toho nabažil až až a pak si lehnul mě na klín. Hladil jsem ho a on zatím ničil povlečení svým malinkým ohníčkem, který mu vycházel z nosu a také kouř. Občas zakmital jazykem, aby ochutnal ovzduší kolem. Nebyl jsem rozrušený, nebo naštvaný, ale byl jsem šťastný, teda až na ten bok, kvůli kterému nemůžu ven. Sestřička mi přišla vyměnit obvazy a já jí ochotn pomohl. Když sundala zakrvácený obvaz, z mého boku se znovu začali řinout potůčky krve, jako by to už nedělalo strupy a to mi lezlo na nervy. Sandra furt bědovala a snažila se přimět můj bok, aby spolupracoval, jestli chci přežít, jinak dříve či později zemřu na vykrvácení. Bylo to strašné. Matka mě jednoho dne přijela navštívit. Právě mi Sandra zase měnila obvaz. Bylo to asi tři dny po Adélčině návštěvě. Mamka se mohla kouknout na moje zranění, a jen nesouhlasně mlaskala. Pak se zeptala Sandry, jestli by nemohla něco vyzkoušet. Sandra jen zdráhavě přikývla. Vzala tedy hojící mast z Marighuany (což jsme samozřejmě protestoval, a kdyby mě bok tak šíleně nebolel, tak bych si na něj přitiskl rukku. Mamka mi ale řekla, že tam toho nic moc není, ale že to sakra dobře účinkuje. Zatím, co jsmem bojoval s mdlobami, jsem si představoval Rika na jeho koni a pak jak sletěl. Když včera přišel, tak mi o tom vyprávěl. Já se smíchy nemohl zastavit a až když mě můj bok upozornil, že to stačí, tak jsem konečně přestal. Riko mi potom ukázal boli na hlavě a já zase propukl ve smích. Pak, když se zase vše uklidnllo jsem usnul...

Šel jsem nějakým hodně hlubokým lesem. Nepoznával jsem to. Všude bylo až mrtvé ticho, jako by jsem neměl uši. Ale ještě něco tu nebylo v pořádku. Najednou uviděl světlo. Nejdřív ho nerozeznal a pak najednou ztuhnul a zkameněl na místě. Díval se na elfku. Mělaa překrásné bílé šaty. Ty vlály kolem ní. Ona byla mírně nad zemí a z ní přímo čišela ta záře. Její blonďaté vlasy jí splývali na záda až na pár neposedných proužků. A na hlavě měla korunku s listem na čele. Pak zpěvavě promluvila.
,,Vítej, Wille v městě Elfů. Zatoulall jsi se k nám podvědomě a jsem ti za to vděčná. Jmenuji se Q'line. Vím o tobě a také o tvém osudu. Také jsme slyšela o tvém boku." Řekla trochu mrzutě a ukázala na obvaz.Já si ho až teď všiml a zčervenal jsem, ale skvělé bylo to, že jsem měl na sobě svůj oblíbený maskovací plášť. Ne to strašné pyžamo, které mám až doteď na sobě (v pokoji, protože spím.) Q'line se nhla a opatrně se mého boku dotkla. Já se nejdřív bál, že snad omdlím bolestí, ale její dotek byl jemný a hřejivý. Pak jsem najednou ucítil svrbění. Lechtalo mě to, ale já stále stál a pokoušel se nevybouchnout smíchy, nebo se nezlomit v pase a křičet, aby přestala. Nakonec mi dusivým smíchem vhrkli slzy do očí. A pak to se mnou škublo. Já se rychle podíval na bok a málem jsem se pozvracel. Viděl jsem šlachy a maso, jak se spojují a pak také mou kůži. Po chvilce už jsem měl zase bok jen se třemi jizvami, které se mi podél něj táhli. Podíval jsme se v děkem v očích na královnu a uklonil se.
,,Děkuji." Q'line se usmála.
,,Mě neděkuj. Mám pro tebe dar, ale nemohu ti ho dát tu. Musíš za mnou přijet doo města Elfů. Určitě ses už setkal s mým špehem a informátorem Baltorem. On vás sem dovede, ale L'rass s Rianou budou znát cestu nazpaměť, takže jeden z nich tě sem s tvými přáteli dovede. Prosím, přijeď co nejdřív." Pak sklonila hlavu a pomalu se rozplynula.
Stačil jsem jen zamrkat, než to se mnou zatočilo a já se probudil...

Otevřel jsem oči a vystřelil do sedu. Nic. Podíval se na obvaz, který jen zářil čistotou. Žádnou krev jsem prosakovat neviděl. Vykulil jsem oči. Samdra vyjekla a ihned mě svalila zpátky na postel. Podívala se na můj obvaz, ale už stačila vychrlit takových nadávek, že jsem se div nezasmál, protože to byla opravdu hodně velká přemaha, uklidnit se a mít kamenou tvář. Když odešla, sedl jsem si a Obvaz ze sebe rychle strhnul. Nic. Jen tři jizvy táhnoucí se po mém boku. Sandra vyjekla, když uviděla obvaz v mé ruce. Přiskočila a podívala se na můj bok. Pak se jí podlomily kolena. Sedla si na židličku vedle mě a furt civěla na můj bok a mě to začalo být nepříjemné. Stín zatím poletoval kolem mě a vřiskal a házel kotrmelce a já se nakonec neudržel a začal jsem se smát. Ještě stále dost udivená Sandra se začala také smát. Pak najednou zvážněla a já dostal strach, co přijde. Podívala se mi do očí.
,,Jak to, že máš jen tři jizvy? Vždyť včera to z toho ještě stále proudila krev."
Já se usmál a pak jsem jí pomalu vysvětlil moje setkání s vládkyní elfů. Ona se jen usmála. Asi pochopila, co já vím. Přikývla.
,,Jo a Sandro!" Sandra se otočila. ,,Chci zavolat Rowovi, že ses uzdravil."
,,Ne, prosím, chci ho překvapit osobně." amrkal jsem a ona přikývla. Pak změnila směr a došla k jednomu chlapci, který byl zelený. Já jsem vyskočil, oblékl se a nechal tam vzkaz pro Délu, Rika a Iris. Anežka zrovna ke mně nepřišla, takže nepřijde ani dnes. Vyběhl jsme ven, luk na zádech. Doběhl jsem do stájí, ale před tím, jsem radši zabrzdil. Nakoukl se dovnitř. Ticho. Jen přežvykování koní a hlasité frčení. doběhl jsem k Rumbymu a ten radostně zřehtal. Já jsem ho pohladil po nose a on do mě laškovně drcnul. Pak jsem vzal vše možné a svého koně osedlal. Svvé druhé já jsem nechal spát. Chtěl jsem se projet. Měl jsem na to chuť a stýskalo se mi. Po chvilce jsem na Rumbyho nasedla a on velice tiše vyjel. Vyjeli jsme hlavní bránou a pak jsme zamířili k lesu. Byla tam malá cestička, sotva viditelná, ale já ji viděl. Jel jsem dál. Rumbyho kopyta nevadávala vůbec nic. Občas jsem zahlédl zajíce či lišku, jak prchají křovinami pryč. Já se jen usmíval od ucha k uchu. Rumby vycítil jeho skvělou náladu, ale také napětí a čas překvapení. Jakoby Rumby věděl, co má dělat a já mu byl za to vděčný. Po chvilce jsem uviděl Rowovu chtaku. Zastavil jsem Rumbyho a jasně jsem mu dal najevo, aby tady zůstal a nevydával kravál. On jen přikývl. Vzpomněl jsem si na Baltorovu radu. Když budeš chtít projít nějakou oznamovací branou, stačí na ní dýchnout. Já jen přikývl a přistoupil jsem blíž. Teď jsem jasně viděl, kde začíná. Dýchnul jsem a on se mi udělal otvor. a já prošel. Hned, jak jsem byl na druhé straně, se za mnou brána zavřela a já rychle vyskočil a schoval se u jedné strany Rowova příbytku. Přímo nade mnou bylo okno a já slyšel, že něco Row kutí. Baltor ležel rozvalený na verandě a spal. Já se jen usmál a dusil v sobě smmích. Potom jsem vyšel z úkrytu, došel k Baltorovi a jsaně mu dal najevo, aby Rowa neupozorňoval. Baltor vykouzlil šelmí úsměv a do mě narazila další vlna dusivého smíchu. Pomalu jsem otevřel dveře. Vklouzl jsem dovnitř. Nikdy jsem tu nebyl a tak jsem měl oči na šťopkách. Kravál jsme slyšel napravo ode mě. Stál jsem v předsíni. Vše bylo ze dřeva. Bylo tu šero. Nalevo přede mnou se tyčili schůdky a napravo dál jsem poznal krb, křeslo a stolek. Nalevo ode mě byli ještě jedny dveře a jak jsme odhadoval, tam Row spal. A napravo byla kuchyň. Jasně jsem cítil pečenou slaninu a vajíčka. A zase ta vlna dusivého smíchu, když jsem poznal, že si Row přitom brouká. ani jedno dřevo nezapraskalo. Já nakoukl do kuchyně a srdce mi poskočilo. Byl tam překrásný stolek s dvěmi židlemi. Na levo od nich stál malý sporák a u něj stál Row a něco kutil. POdle vůně (jak už jsem se zmínil) slaninu a vajíčka. a taky čaj. Pomalu sjem se přikradl k Rowovi za záda. Čekal jsem docela dlouho. Pak jsem si všiml, že Row má zavlhlé oči. Neřeknu, jak jsme to poznal, ale prostě jsem to poznal. Radši jsem ustoupil. Konečně nějaké to dřívko zapraskalo. Row ztuhnul a na jeho krku vystoupily šlachy. Poznal jsem napětí. Pak se Row bleskurychle otočil a já už vrtěl pobaveně hlavou. Row strnul a zamrkal. Měl docela vykulené oči, to se muselo přiznat. Row na mě jen civěl a já čekal, jaká bude reakce. Pak se na mě vrhnul a než jsem stačil mrknout, už mě objímal. Já byl asi půl metru nad zemí a snařil jsme se najít pevnou půdu. Dusil jsem se. Ruce jsem měl přitisknuté k bokům. Pak jsme přestal kopat a místoo toho jsem ze sebe vysoukal.
,,Pu- mě!" Row mě tedy pustil a já zavrávoral. Row si mě teď prohlížel. Pak spočinul na mém boku. Já vyhrnul triko a plášť a ukázal tři jizvy. Byl jsem na ně docela pyšný. Konečně vstoupil i Baltor, který se tále zubil od uchal k uchu. Stín mi vylezl z kapuce a zavřeštěl. Já se naklonil z okna a zapískal. Po chvilce ke mě přiběhl Rumby. Já vyskočil z okna přímo Rumbymu na hřbet a pak jsem sesedl. Odvedl jsem ho do stáje a on akorát poskakoval. Tam jsem ho řádně odměnil a pak jsem ho vyčistil. Pak jsem ho zavedl do výběhu a on se začal pást. Vrátil jsem se a pak jsem uviděl na stole dva talíře plné vajíček a slaniny. stín už hltal svoji dávku stejně jako Baltor. Ten jen slastně přivíral oči. Row seděl u stolu a já se k nim velice rád přidal. Byl jsem šťastný. Potom, když jsm edojedli jsme se posadili na verandě a já začal Rowovi vyprávět svůj sen. Row mi pak prozradil, že dostal vzkaz od Baltora a tak jsme se dohodli, že vyrazíme o víkendu, což bylo vlastně pozítří. A já byl a jsem šťastný. Už se těším na ten výlet!

Konec 15 kapitoly.



Pán Moci - 14. kapitolka

19. května 2012 v 10:57 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolu! Tentokrát do času zasáhne bytost, která měla být už dávno zapomenuta...

14.
Díval se na oblohu. Ta byla čistě modrá, jen občas prolétl mráček. Slunce na podzim krásně hřálo. Ale on si toho nevšímal. On běžel dál, musell něco vyřídit. Q'line ho pověřila úkolem donést vzakz. On ho věděl. Má zatraceně dobrou paměť. Ale ještě lepší bylo, že byl neviditelný. Přes den to bylo jediné, co ho ještě drželo při životě. Jeho dračí ocas za ním povlával jako koňská hříva. Ale jeho černé tělo bylo uhlazené a blýskavé, že se od něj odráželi paprsky a tím pádem byl nevyditelný. Až na oči. Působilo to takovým hrůzostrašným dojmem, když uvidíte dvě oči bez těla. Jeho oči měli purpurovou barvu. Stejně jako ocas. Byl ještě s jednou samicí poslední svého druhu. A královna Q'line dělá všechno, aby ho zachrábila. A on jí byl za to vděčný. Najednou před sebou uviděl budovu. Byla veliká, šedivá aý na šlahouny, který se táhli na jižní straně budovy. Mno...vypadalo to jako hrad, ale on to nebyl hrad. Byla to Akademie. A on se musel proplížit dovnitř. Věděl, koho hledat, ale neměl ponětí kde. Asi bude muset zapojit svůj čich. Zastavil se a zavětřil. A najednou ucítil jehoo pach. Rozběhl se doleva. Po chvilce přeskočil malý keřík a běžel za tím pachem. Teď už našel malou pěšinku. a po chvilce uviděl malou chatku s verando a dvěmi židlemi. Jedna byla prázdná a v té druhé seděl ustaraný muž. Tvář měl sinalou a po tvářích mu kanuly slzy. Šelma se zastavila. Udělal kouzelnou hráz, ale on si uměl udělat cestičku. Zafuněl na ni a ta udělala malý otvor. On se tím otvorem protáhl a pak se otvor zavřel. Muž o něm nevěděl. On se přiblížil a pak...

Will se probudil. Hlava ho třeštila a v boku mu nesnesitelně píchalo. Ležel na lůžku a z okna sem pronikaly sluneční paprsky. Nejdřív nevěděl, kde je, ale pak tuto místnost poznal. Léčebna. Ale vůbec nevěděl, jak se sem dostal. Pak se podíval na bok, ve kterém ho nesnesitelně bolelo. Měll na něm zakrvácený obvaz. A najednou se přivalili vzpomínky na ten večer, kdy mu něco zaťalo drápy do boku, jak vykřikl a dál...už nic. Will byl zmatený. najednou z dveřích nakonci místnosti vyběhla sestřička a když si všimla, že je Will vzhůru, přiběhla k němu a usmála se.
,,Jak ti je chlapče?''
,,Strašně. Jak jsem se sem dostal?''
,,Přinesla tě sem jedna žena. Vypadala mladě. Měla havraní vlasy.''
Willovi ihned bliklo.
,,Riana'' sestřička přikývla. Pak se podívala na jeho bok a najednou si na něco vzpomněla.
,,Wille, musím někomu zavolat. Ty zatím lež a nepokoušej se posadit! Ty strupy jsou slabé a opravdu byl nechtěla, aby si vykrvácel.'' Will přikývl a sestřička odběhla do svého malého příbytku. Po chvilce se vrátila a v rukou nesla masti a obvazy, ale asi čeho si všiml Will hned - malého balíčku zavázaného v papíře. ,,To tu nechal Row. Říkal, že ti to pozvedne náladu. Já sama nevím, co to je, ale pokud to bude něco k jídlu, či pití, radši to dáme na rozbor, protože to mohl někdo otrávit a ty nejsi v příliš dobrém stavu." Will to věděl. Vzal si balíček a opatrně ho rozvázal. Papír sklouzl a objevila se malinká truhlička. Byla taková starobylá, ale měla drahokami a po stranách měla vyšité zlatou nití starodávné runy. Will sáhl na víčko a to se otevřelo (jenn tak pro zajímavost, je to střední krabička o rozměrech tak 5x6 palců) a uvnitř se objevilo vejce. Bylo tmavě modré, protkané žilkami. Bylo ale docela těžeké, takže ho Will nechal spadnout do klína a málem si kvůli tomu zlámal nohy. Pohladil vejce a to začalo poskakovat, takže se Willovi začali dělat modřiny všude možně (kromě boku) a za chvlku se do něj udělala dírka. Křuplo to a z té dírky vystřelila malá hlavička, ale byla - dračí. Will jen civěl a skoro ani nedýchal. Sestřička jen přihlížela. Dračí hlava se dostala ven a potom to byli nožičky, s ostrými drápy. Měli čistě černou barvu. Po chvilce byl dráček venku. Byl celý modrý až na bříško a zadní stranu nohou, ty byli bílé. Dráček měl zašpičatělou pusu. Na čele mu vyčníval malý, bronzový růžek. Oči měl zlaé, až na panenky, které byli ne kulaté, ale zašpičatělé. Dráček měl krásná, ptačí křídla. Ty nebyla blánovitá, nýbrž péřovitá. Od hlavy až ke špičce ocasu měl ostny. Až na přelom, kde končil krk a začínala hruď. Dráček se podíval svými zlatýma očima na Willa a pak radostně zapískal. Vrhnul se na Willa a začal ho olizovat. Will se smál, i když ho v boku píchalo. Potom začal dráček hlasitě vřískat a Will bleskově pochopil, že má hlad. Podíval se na setřičku a ta přikývla. Odběhla a za chvilinku zase přiběhla s nakrájeným, syrovým masem. Dráček se na něj vrhl a začal vyloženě hltat. Will se smál a sestřička také. Pak se podívala na Willa.
,,Jaké mu dáš jméno?" Will se chvilku rozmíšlel a pak řekl.
,,Stín"...

Row tam seděl, celý zhroucený. Jeho učeň je ve smrtelném nebezpečí a on ho ani nechce navštívit. Bál se. Akorát zašel do vajíčkárny a tam vyzvedl vzácné vejce. Věděl, že to si Willa vybralo. Dal ho do malé truhličky a zabalil. Potom ho předal sestřičce a ta přikývla. Pak se podíval sestřičce přes rameno. Will tam nehnutě ležel, mrtvolně bledý. Row přikývl a odkráčel pryč. Teď tady seděl a jeho vlastní slzy mu tekly po tváři a pak spadli dolů do trávy. Najednou uslyšel na verandě kroky. Vždyť ho měla brána varovat. ozhlížel se po verandě, ale nikdo tady nebyl. Pak, přímo u sebe uviděl dvě vznášející se oči. Byli ale prurpurové. Najendou se rozhýbali a přímo před Roowem se objevila šelma s dračím ocasem. Vypadala jako puma. Až na ty oči a ocas. Ty byli purpurové. Ostatní (kromě jazyka a tesáků) bylo černé. Srst, tlapy a drápy. Šelma se Rowovi uklonila a v jeho hlase se ozval hluboký hlas.
,,Rowe, já jsem posel královny Q'line a nesu vám vzkaz. Jmenuji se Baltor a jsem ze skoro vyhynulého druhu Kalbhaků. Přijmi tento naléhavý vzkaz."
Row, ještě stále dost překvapený přikývl a najednou se mu v hlase ozval povýšený, zpěvavý hlas.
,,Rowe, nastal čas mne znovu navštívit. Od mých spolehlivích zvědů se rozneslo o plnění Věštby. Přijeď sem i s tím chlapcem - Willem. Mám pro něj něco, co zaručeně potřebuje. Však ty víš, kde mne hledat."
Row zamrkal.. Baltor byl celou dobu zticha. A stále civěl Rowovi do očí , až teď sklopil pohled, aby mu nepředal moc. Neboli jiné zprávy či vzpomínky. Row přikývl, ale pak se jeho oči zase zakalili slzami. Baltor si toho všiml.
,,Proč slzy prolíváte? Stalo se něco?" Row jen přikývl a přes vzlyky mu vylíčil, co se v posledních dnech událo. Baltor se zděsil při poslední zprávě. A posledních slovech. Potom se uklidnil a milím hlasem řekl.
,,Umím léčit. Pokud mohu, tak mě tam zavedete a já vykonám to, co je v mých silách."
,,Ne. Tebe potřebujeme, abys nás zavedl ke královně. Dřív jsme měl vyznačenou trasu, ale to jsem někde zanechal a tak bude muset Will přežít s tržnou ránou. Co by se stalo, kdyby jsme se za ním šli podívat a zjistit, jak mu je?"
,,To je výborný nápad."
,,Tak pojď."
A společně vyrazili do Akademie.

Will nic netušil, ale teď si právě hrál s dráčkem. Sestřička mu po domlouvání a žvatlání dovolila si sednout a teď Stín poskakoval po posteli a vesele pískal (ještě neuměl řvát) a pak se usadil Willovi v klíně a po chvilce už chrápal. Z jeho nozder šlehali malé plamínky a kouř, jako by jedl chilli. Will se tomu zasmál. Najednou někdo zaklepal na dveře a sestřička k nim přistoupila. Otevřela a vyjekla. Rychle je zase zavřela, ale dveře se pomalu otevřeli a dovnitř vstoupil ředitel. Měl na tváří škodolibí úšklebek. V ruce držel lahvičku. Přistoupil k posteli a potom až moc pozdě si všiml podřimujícího draka, který se právě vzbudil a zavrčel. Ředitel se zasmál a chytil Willovu hlavu. Will se chtě nechtě zaklonil, ale pusu držel zavřenou. Najednou ředitel pustil Willovu hlavu a i lahvičku a hlasitě vyjekl. Stín se zatím přiblížil k ředitelově noze a zakousl se do ní. Pak se drápy zahakoval po noze a pak ho kousl, mno... do toho co mají muži. Ředitel teď skákal a vřískal bolestí a snažil se Stína setřást. Ale nedařilo se mu to. Stín se tam držel zuby drápy. Pak se pustil a roztáhl svá křídla. Ještě nikdy neletěl a tak jen zmírnil svůj pád. Pak odběhl ke krmítku a napil se vody, aby spláchl tu odpornou pachuť. Jeho tesáky se zatím zbarvili do ruda. Ředitel mezitím odpelášil pryč. Willa chytla do boku taková bolest, že se zpocený svalil na postel. Pot mu stékal po spáncích a jeho vlasy se slepili. Will zavřel oči a usnul.
Probudil se až pozdě odpoledne. U něj stál Row a ustaraně na něj koukal. A vedle něho stál.
Will se zprudka posadil a vykřikl bolestí. Stiskl si zase krvácející ránu na boku a zaťal zuby. Sýpavě oddechoval a držel víčka pevně zavřená. Row k němu přistoupil a dal mu opatrně ruku na rameno. ,,To bude dobré." Kdyby Will neměl otupené smysli, tak by řekl, že to bude asi hodně za dlouho. Pak otevřel oči a znovu se podíval doprava, kde se vznášeli dvě prurpurové oči. ,,Já asi blouzním." Řekl udiveným hlasem. Row se zasmál. ,,Ne, to je Baltor. Baltore, ukaž se mu ve své kráse." K očím se přidal čumák, pak hlava, krk, trup a pak nohy a pak, šupinatý ocas. Will zamrkal, ale obraz zůstaval. Stejně jako oči měl ocas purpurovou barvu. Šelma se uklonila.
,,Je mi ctí se s vámi setkat. Row mi o vás vyprávěl." Will jen opatrně přikývl. Bok stále bolel. Stín na jeho klíně teď vražedně jezdil očima z Rowa na Baltora a zase zpět. Row se usmál, když si Stína všiml.
,, Takže jsme odhadoval zprávně." A ukázal na draka.
,,Jak se jmenuje?"
,,Stín." Row pokýval hlavou. ,,Víš něco o dracích."
,,Jen mýty a báchorky."
,,Každý drak ovládá určitý živel.
Bílí - vzduch
Zelený - Země
Rudý - oheň
Světle modrý - voda.
Ty ale máš tmavě modrýho a teď si asi pokládáš otázku, co ovládá on. On je velice vzácný. Tenhle totiž ovládá všechny živli, ale k tomu také může ovládat věci kollem. Upře na něě pohled a oni se vznesou. Jdou taky zvětšit a zmenšit. Víš Wille, ty jsi jeden z těch lidí, kdo vlastní draka. Je to velice vzácné, aby si nějaký drak vybral svého pána. Já mám taky dračici -Světlo, je to vládkyně vzduchu." Will přikyvoval a pak se podíval na svého draka, který stál zadkem k Willovi a díval se z Rowa na Baltora a zase zpět. Row k němu přistoupil pohladil Willa po čupřině. Ten se usmál.

Konec 14. kapitoly.

Pán Moci - 13. kapitolka

18. května 2012 v 15:14 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Máme tu pokračování 12. kapitoly. Včera jsem to musela zkrátit kvůli večerce a tak se omlouvám. Přeji jako vždy pěkné počtení!

13.
Procházel se stíny. Už delší dobu cítil jejich pach a hlavně pach Moci. Ten kluk,, co po něm vystřelil byl ten, jehož Věštba se dotkla. A on ho chtěl. Teď už konečně narazil na jejich tábor. Z ohně se ještě kouřilo a hlídka ležela u stromu a spala. Vlkodlak se podle pachu smrtelně rychle zorientoval a za chvilku už kráčel k hromádce oblečení, kde spal ten kluk. Být Vlkodlakem má spoustu výhod až na jednu nevýhodu - jste strašně velcí a v létě se potíte. Jen malinko. Vlkodlak natáhl své drápy ostré jako břitvy a vzduch proťalo zasvištění a pak klukův výkřik. Vlkodlak ihned vběhl do lesa...

Will se ihned probudil. Svíral si bok. Z pod prstů mu crčela krev. Will jen sýpal, nedýchal skoro. Riana byla hned na nohou a pak u něj. Podívala se mu na bok a pak málem omdlela. Zburcovala L'rasse a Rowa a za chvilku kolem něj stály a ošetřovaly ho. Willa nakonec bolest přemohla a on upadl do bezvědomí...

Row byl celý bez sebe. Ruce se mu třásly a on věděl proč. Stejnou reakci viděl i u L'rasse a Riany. Za chvilku měl Will bok ošetřený, ale Row věděl, že musí dostat péči, která je na Akademii. Zapálil oheň a sedl si k němu. Za chvilku byl čaj hotoví a všichni tři kolem usrkávali nápoj, aby se zahřáli. Po chvilce Row promluvil. "Jeden z nás musí dopravit do Akademie a já nevím, který z nás by to měl být. Umíte nějaké kouzlo na zakulacení uší nebo tak něco?" A podívaal se na Rianu a L'rasse. Oba přikývli. "Ve škole nás to učili, kdyby jsme byli ve smrtelném nebezpečí, nebo bysme měli být špehy u lidí. Půjdu tam já." Riana začala zářit krásně zeleným světlem a za chilku už něco mumlala. její uši stráceli špičky a za chvilku už byli kulaté. Riana se podívala na Rowa a L'rasse a oba se zasmály. Znali Rianu se špičatýma ušima a tohle pro ně bylo moc. Po chvilce se Riana zvedla a došla k Willovi. Pohladila ho po tváři a pak ho opatrně zvedla. Stejně zaskučel bolestí. Riana se vyhoupla do sedla svý čistě bílé klisny a jediným pohybem poznala, že musí spěchat a závodit o chlapcův život. Isdriela (tak se jmenovala ta klisna) vystřelila jao šíp a nic po ní nezbylo. Rianě vítr cuchal vlasy, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Dívala se vpřed a Willa si tiskla k tělu. Isdriela byla rychlá, ale jakoby létala. Riana necítila žádný náraz. Ani se nedivila. Po chvvilce se vynořili před branami Akademie. Hlídka se na ni podívala.
"Kdo jste?" Zamumlali
"Jsem Mirinda a nesu zraněného z vaší Akademie." Hlídku tahle zpráva zburcovala a oba výslovně vykopli dveře. Riana pobídla Isdrielu a ta vyběhla k Akademii. Před branou zastavila a Riana vrazila do Akademie. Všude byla tma a ticho. Riana vyběhla do schodů a zastavila se přede dveřmi, kde bylo napsaáno Léčebna. Riana otevřela a vstoupila. Z dveří na proti vyběhla sestřička a začala křičet.
"Už je dávno poo večerce! Co tady chce-"
"Nesu zraněného." Konstatovala Riana. sestřička ihned zmlkla a podívala se na prosakující obvaz, který se zatím zbarvil do ruda. Sestřička vyjekla a ihned ukázala Rianě, aby ho odnesla na lůžko. Tam Willa převlékly a Riana se otočila, když mu sestřička svlékala kalhoty. Když na ní houkla, otočila se zpět a sestřička ihned vyhrnula pyžamové triko. Obvyz sundala a přitom říkala. "Výborná práce. To určitě udělal Row." Riana přikývla. Nechtěla přiznat, že mu pomáhal i elf. Po chvilce byl Will mimo nebezpečí smrti. Riana se uklonila a poděkovala, ikdyž byla hodně velká, jen tak tak se vešla do dveří. Sestřička zrudla a řekla. "To nestojí za řeč." Riana se otočila k odchodu, když do dveří vběhl nějaký mužík. Sestřička se usmála. "Ahoj Quere." Mužík jen kývnul hlavou a potom mu pohled sjel na Willa. I v měsíčním světle bylo vidět, jak z něj barva pomalu mizí. Div se neskácel k zemi. "Sandro, Will potřebuje maximální péči a ostrahu."
"Ale proč..."
"Je teď ve větším nebezpečím, než si dokážete představit. Jestli chcete, aby přežil, tak udělejte to, co vám říkám. Nikoho tu nemáte a tak smí sem jen nemocní, nebo Row, Iris, Adéla a Riko. Je vám to jasné?!" Sandra přikývla. Až teď si Quer všiml Riany. Změřil si ji pohledem a pak zašeptal tak, aby to Riana slyšela. "Dobré kouzlo." Riana se uamála a pak odešla.

Konec 13. kapitoly

Pán Moci - 12. kapitolka

17. května 2012 v 21:02 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a mám tu další povídku! Přeji pěkné počtení :D A samozřejmě se těším na vaše komentáře.

12.
Potřeboval to vztřebat. Celou cestu byl zticha. To, co mu řekli ráno pro něj byla rána. Ikdyž to vypadalo, že normálně jde a je ve střehu, byla to lež. Byl zahloubaný a jednou si div neudělal bouli na čele, když vrazil do nízké větve, na kterém seděl až do teď klidný pták. To Rowa přivedlo do součastnosti. Pokrčil nad svými myšlenkami rameny a dohnal ostatní. Eso si to jen užíval. Miloval ten les. Vyrůstal tu. Eso prostě byl Eso. Row se nad svou myšlenkou, která mu prolétla hlavou usmál, ale pak nechal jednu slzu skápnout, když zjistil, že ještě nenastal čas.

Riana stále střílela pohledy mezi Willa a Aryss. Něco jí na nim nesedělo. Riana na tohle měla až moc citlivé oči. A ty oči jí prozradili, že se mezi nimi utvořilo pouto. Oni se milují. Prolétlo jí hlavou a ona nevědomky přikývla. Pak se sehnula nad větví, která ji stála v cestě.

L'rass se moc nenudil a nebyl ponoření do myšlenek, nýbrž teď vyprávěl báji Iris a Rikovi. Ty se občas zasmáli a pak se zase zaposlouchali. L'rass právě mluvil o bohyni hudby a občas na ni zanadával, že některým (jako on) dala tak falešný a pisklavý hlas. Iris jen tak tak držela chůti s L'rassem a chechtání jí to akorát ještě víc znemožňovalo. Riko měl docela výhodu, protože měl delší kroky. Iris ho vždy obdivovala, ale Will byl jako šipka, nikdo ho nemohl předběhnout. a najednou uslyšela, že se k nim něco plíží a ihned tam švihla pohledem. Byl tam Vlkodlak! Iris šťouchla do L'rasse a ten přestal s vyprávěním. "Co je?"
"Tohle!" Iris ukázala na křoví, kde viděla dvě zářivé zelené oči. Byli tam stále, ale teď to vydalo hluboké zavrčení. L'rass teď byl až mrtvolně bledý. Pakk sebral všechen svůj hlas a zvolal.
"Vlkodlak!"
Všichni se ihned probrali z myšlenek a upřeli pohledy do houští. Will a Row ihned vytáhli luky a vystřelily. Ale Vlkodlak byl hrozně rychlí. Uhnul jediným krokem a vyhnul se tím objema střelám. Potom odtáhl pryč. Will a ostatní si oddychli. Slunce začalo zapadat, les se pomalu ponořoval do inkoustového hábitu a malé blikající hvězdy se začali řadit do řady. A měsíc, ten zářil jako oheň sám. Skupinka si našla malý a čerstvý palouček a udělala si oheň. Na hlídku šla Riana. Byla ale unavená a po hodině se jí víčka zavřela.

Konec 12. kapitoli

Odpoutání mysli od těla

16. května 2012 v 19:01 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Já bych si pod tím představila uvolnění, či snění. Nic necítíte, necítíte bolest, utrpení či strátu. Máte rádi relax a hluboké ticho, kde slyšíte jen to, co chcete. Chcete cítit hezký pocit - pocit svobody. Představivost vás může dovést úplně kamkoli. Někteří si ale od toho berou prostě zemřít. Že potom duše putuje, že necítíte tělo, že jste jen kus obláčku mezi miliardami.
To je vše co jsem chtěla napsat k tomuto tématu :D
Michaela

Pán Moci - 11. kapitolka

16. května 2012 v 17:23 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a pro vás tu máme další kapitolku! Děkuji všem, kdo napsali a chvílili i naopak moji povídku :D Vím pak, že píši dobře a vy mi tím dávate dřevo do ohně :D

11.
Adéla seděla a dívala se na vstávající slunce. Nikdo se stále neprobudil. Kdyby se měli dát na cestu, tak asi až v poledne. Co celý večer dělali, že teď tak dlouho spí? Ptala se sebe Adéla. Vůbec to nechápala. Ai je přetáhne pánvičkou. Jenže to by čekala asi marně, že by vstali. Jen asi Will, protože ten má hlavu ze železa. To Adéla zjistila jednoho dne, kdy do sebe omylem vrazili a pak ještě jednou, když sbírali schozené učebnice. Adéla potom zjistila, že má dvě boule a když se sešli na obědě, uviděla že Will nemá ani škrábnutí. Teď málem vyprskla smííchy, když si vzpomněla na tu jeho udivenou tvář, když zjistil, že má na hlvě dvě boule. Vůbec by to nezjistil. Mno... aspoň mám dost času o tom přemýšlet. Pak ji ale na mysli vytanula ta vzpomínka.
Stála v lese, na mýtince, kde rostli snad ty nejkrásnější květiny světa. Ale ona to nevnímala. Plakala, protože možná ztratila toho, koho milovala. Pak uslyší slabé ŽUCH! A otočí se. Jen kousíček od ní stál Will ve své klučičí podobě. Adéla si rychle utřela slzy. Will přistoupil a ona zpanikařila. Ale stála dál a nenechala na sobě nic znát. Jen jediná kapička potu ji málem przradila velké úsilí. Will pak najednou řekl.
"Chtěla jsi odpověď na tvou otázku."
Byl celý bledý a sršelo z něj vypětí a varování, že se asi zhroutí. Byl také od prachu a bláta. Ale také od ohně. Většinu svých oblečení měl popálených, ale Adéla tomu nevěnovala pozornost. Teď ji uchvátila jen jeho tvář. Věděla, jakou otázku tím myslí. Ale odpovědi se až moc bála. Než stačila zaprotestovat, popadl ji Will za tvář a políbil ji. Adéla jen překvapeně zamrkala. Tak takovou odpověď si nepředstavovala. Ale líbilo se jí to? Jistěže ano.
Adélku z přemýšlení vytrhnul hlas. Právě se dívala na ty tyčící se hory k nebesům, protože byli na kraji lesa a ona byla právě tam, kam slunce dalo první hřejivé paprsky. Otočila se, aby se podívala, kdo to je, ikdyž věděla na chlup přesně kdo ji vyrušil - Row.
"Proč nespíš jako ostatní?"
"Já? Už jsme vzhůru déle než vy."
"Toho jsem si všiml. A také toho špeha s popálenou távří."
"Adéla ho chytila, jak špehuje. Riko si asi dal šlofíka." Row se tomu zasmál. Adéla uměla být velice vtipná.
"Tak jedeme zpátky do Akademie, co?"
"Hm... ale takovéhle dobrodružství určitě nebude jediné. Na to vsázím všechno, co mám." Row se usmál, samozřejmě, že se dostaví ještě dost dobrodružství, které by se ostatním mohli jen zdát. Row byl rád, že z Adély není jeden z těch dětí, kteří jsou závislí na elektřině. Adéal se uměla obejít bez Elektriky. Podíval se na ni a uviděl v její tváři zasněný výraz. Takový výraz už jednou viděl. Ano! To bylo přece u holky, která se... Zbytek myšlenky uplulo v šepotu. Znovu se na ni podíval, aby si ověřil, že nezačíná bláznit a opravdu - ona je zamilovaná. Row váhavě pronesl, ale také volil ta správná slova.
"Ehm...Adél, nestalo se teď něco, o čem by sis chtěla promluvit?"
Adéla se na něj podívala a pak zpanikařila. Row poznal to, že se to snažila nějak ututlat, ale něco jí uklouzlo. Pakk to vzdala.
"Rowe, mno...já-"
"Jsme zamilovaný." Pronesl hlas těsně za Rowem a ten nadskočil.
"Neslyšel jsem tě přicházet."
"Ten váš rozhovor byl celkem zajímavý." Pak se Row vrátil k první větě.
"Cože jsi?"
"Zamilovaný."
Row se jen usmál a zvedl obočí.
"S tebou to jde od desíti k pěti."
"Proč?" Zeptal se pobaveně Will.
"Soustřeď se na výuku, a jestli uvidím ten zasněný výraz, nebo že nedáváš pozor, tak tě nakopnu."
Will se zasmál.
"Samozřejmě."
teď si dal Row dvě a dvě dohromady a pak mu vzniklo to, co ho potěšilo. Will a Adéla. Skvělá dvojce, která bude stát bok po boku v boji.
"Takže ty miluješ Willa a ten tebe?"
"Ano." Vyhrkli oba naráz a pak zčervenali. Teď se užprostě Row neudržel a zasmál se.
Bok po boku v nadcházejícím boji. Bude to ale náročná stezka smrti, nebo Moci?

Konec 11. kapitoli

Pán Moci - 10. kapitola

15. května 2012 v 19:59 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak jako vždy, tu máme skvělou povídku. Tuto povídku věnuji mé kamarádce, rodině a taky všem, co jsem chodí, aby si ji přečetli!

10.
Vraceli se zvířecí cestou zpět. Vládla tu docela napjatá atmosféra. Všichni šli mlčky. Nikdo však nevěděl, že jeden z nich se ztratil. Všichni byli pohroužení do svých mylšenek. No, tedy skoro všichni. Adéla každou chvilku zrudla a pak se usmála, jako by jí mozek přeskakoval z jednoho místa na druhé. No - vypadalo to divně. Avšak nikdo, jak už jsem řekla, si ničeho nevšímal. Pak se Adéla konečně probrala z myšlenek a rozhlédla se. Pak najednou prolomila mlčení a řekla.
"Už je skoro noc, pojďme se utábořit!"
Všichni sebou popašeně cukli a obrátili se na ní, jako by si jí všimli až teď. Adéla se usmívala a už hledala klacíky na podpal. Ostatní přikývli a šli vyndat potřebné věci. Za chvilku už na klaccích vesele poskakoval a praskal oheň a vytvářel zlověstné stíny. Row se po chvíly vrátil a odhodil čtyři zajíce. Byli už vykuchaní a stáhlí z kůže. Will se natáhl na záda a díval se na srpcovitý měsíc s hvězdami. Přemýšlel o tom, co se posledních pár dní stalo. Ani to nedokázal všechno vyříkat, protože toho bylo až až. L'rass těkal pohledem na Adélu, potom na Willa a zase zpět. Něco mezi nimi bylo, ale L'rass to nedokázal popsat. Na lásku jsou ještě moc mladí (po elfských měřítek). L'rass nechápal, že lidi mají času málo a tak dospívají už v hodně mladém věku. Pro elfy by to byli batolata. L'rass se zakousl do jablka, protože maso nejedl. Pak si lehnul a usnul. Riana se usmívala, dojedla a šla také spát. Row dodělal večeři asi o půl hodiny později. Will odmítl, protože se mu dělalo zle, ale nevěděl od čeho. Adéla, Riko a Iris však nedočkavě přikývli a po chvilce už dojídali ten vinikající nášup. Pak šli i oni spát. Teď Will slyšel jen šustění stromů a blažené oddychování svých přátel. Rianu a L'rasse ještě tak skvěle neznal, ale věděl, že mají čistou duši. Ještě chvilku se díval na hvězdy a připadalo mu, jako by na něj mrkali. Měsíc však zářil dál svým omamným, bledým světlem. To Willa definitivně uspalo a tak se pohroužil do světa snů.

Ale asi den cesty od nich se plahočili popálení lidé, ženy a hlavní velitel. Všichni skuhrali a naříkali při každém sebemenším pohybu. Stromy, jako by jim chtěli znesnadňovat cestu. Lidem připadalo, jako by se ta cesta scvrkávala ještě víc, než byla doposud. Trny a keře je zachytávali a lidé řvali bolestí. Všichni měli spálenou kůži na rukách a dlaních, ale také na tvářích a ženy i na kotnících. Sebou neměli nic, vše jim shořelo. Z tábora se linul ještě slabý proužek dýmu, který stoupal k nebi. Velitel si toho však nevšímal. Přikulhal k němu jeden z jeho zvědů.
"Reide, ti lidé a elfové míří k Akademii. Právě se zastavili na odpočinek. Jsou jen den cesty od nás. Nech-"
"Ne! Kolikrát už to mám říkat! Nechci je napdanout, chci, aby moji lidé byli zase v pořádku. Ten neřád jim dal takovou škodu, že zaplatí SMRTÍ!!!" Zvěd jen nasucho polknul a radši se oddálil od velitele Reida. Ten vykouzlil strašný úšklebek a šel dál.

Šla, nevěděla kam ale něco ji táhlo. Ohlížela se. Všude bylo jen bílo a ona nevěděla proč. Sní? Nebo ji někdo zabil? Jako by její myšlenky pronikli do hlavy obrovského bílého tygra, který se třpitil tak silně, že se musela Iris odvrátit. Dýchala zhluboka, protože to nemohla pochopit. Nevěděla kde je, ale jí to bylo celkem fuk. Hlavní byl teď jen ten tygr.
"Až budeš umírat, či zemřeš. Přijď za mnou a já ti dám novou šanci."
Byl to docela jemný a líbezný hlásek. Iris jen překvapeně zamrkala, ale jako by tím sen vyplašila. še se začalo motat a rozmazávat a za chvilku už viděla jen a jen šmouhy.
Iris vyletěla do sedu. Krůpěje potu jí stékali po tváři a spánku. Sýpavě dýchala, jako by běžela maratón. Iris zamrkala a rozhlédla se. Na horizontu se objevovali první, sluneční paprsky, které oblohu zbarvili do ruda, až růžova. Byli na mýtince. Nebyla moc velká, ale koně a lidi s elfy se sem vešli. Byli za to vděční. Iris na toto sice zvyklá nebyla, ale aspoň něco. Podrbala se na lýtku, kde ji asi kousl komár. Její krátké vlásky jí ale nemohli schovat rudé tváře a pot, které byli asi ze všeho nejlepší. Ve vlasech měla větvičky a občas někde i trávu. Slunce teď už zpoloviny vystoupalo na oblohu. Tentokrát Iris zpozorovala pohyb. Byl v lese. Byl to člověk, takže špeh. Usoudila Iris. Pomalu vstala a sebrala Willovi luk. Na něj uměla střílet. Pomalu se plížila a pak uslyšela sýpání toho člověka. A pak ho uviděla. Klekla si, Zamířila a vypálila. Šíp trefil mužovo lýtko. Muž se skácel a zařval bolestí. Kapuce, která mu celou dobu skrývala tvář sklouzla, jako by byla namydlená a odhalila spálenou tvář. Na jedné straně byla seškvařená a Iris vykulila oči. Pak rychle vzala provaz a praštila muže do spánku. Ten se skácel k zemi. Iris ho svázala a pak ho táhla, jako pytel po zemi. Ten nechával za sebou rozblácenou cestičku a muži se začali do vlasů plést větvičky a lístky. Iris div nevyprskla smíchy, když zpozorovala jeho úšklebek. Horní ret měl ohrnutý a čelo mírně svraštěné. Vypadal jako blbec - idiot. Ano, to je lepší. Dotáhla ho do tábora a přivázala ho ke stromu. Potom mu obvázala ránu a nechala ho takhle bejt.

Konec 10. kapitoly

Další a ještě lepší a chválnější blogařka

15. května 2012 v 19:19 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Takže,
tato dívka z Moravy je snad nejchválenější dívka, která ke mně zavítala. Stále jen gratuluje a píše blahopřání. Je to skvělá holka a tak si zaslouží, aby jste se na její krásný blog podívali! Najdtete ji tu:
Prosím, berte na vědomí to, co jsem psala už před tím - Nejsem žádná výstava blogů!!!

Pán Moci - 9.kapitola

14. května 2012 v 17:17 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu novou povídku

9.
Probudil se se zaskučením. Hlava mu třeštila, jako by vrazil do zvonu. Nahmatal si spánek a ucítil na ní strup. Byl docela velký. Pak sjel až dolů po tváři a ucítil zaschlou krev. Málem znovu omdlel. Pak se konečně začal zajímat o okolí. Byli někde hlubboko v lese. Kousek od něj byl táborový oheň a kolem něj pobíhali samé postavy a běhali od stanu ke stanu. Will nedokázal zjistit, jestli to jsou lidé, či elfové. Ale asi lidé. Pak si ho jeden z mužů konečně všiml a potom zalezl do největšího stanu. Z něj vyšel vysoký, svalnatý muž. Měl černé vlasy, které mu splývali až na ramena. Také měl pronikavě modré oči. Jeho čelisti se napínali a znovu povolovali. Muž přistoupil k Willovi a klekl si na jedno koleno. Docela nevlídně si ho prohlížel. "Tak už ses probudil?" Will přikývl. Také si muže prohlížel. asi to byl jejich vůdce. "Tak ty jsi ten z Věštby?"
"Jmenuji se Will." Pronesl Will se zaťatými ziby. Muž přikývl. "Já Ried. Jsem velitel této skupiny. Máme za úkol najít toho z Věštby. A jak se zdá, asi jsme ho našli. Už několik dní tě pozorujeme. Máš probuzené smysli, ovládáš všechny živli a dokonce máš své druhé já. To jsou nejmocnější věci, které můžeš dostat, ale snad nejmocnější je tajemný dar od elfů a pak také dar od bohů, ale nikdo nikdy neměl ani jedno z toho. Já sám o tom akorát sním. A jak jsme také slyšel, máš krále všech druhých já - Okřídleného jednorožce. Ano, ten si dal jméno Equir. Nikdo neví proč, ale teď k tomu hlavnímu. Víš, proč jmse tě unesli?" Will na něj zmateně civěl. "Jak to mám asi vědět?" Ried přikývl. "Chlapče, nechtěli jsme ti ublížit, ale okolnosti nás k tomu donutili. Potřebujeme od tebe pomoc. Už několik nocí na nás stále a opakovaně útočí dva elfové a jeden vlk, či Vlkodlak. Potřebujeme, abys nám pomohl aspoň pár z nich zničit. Souhlasíš?"
Will věděl, že nemá na vybranou. "Souhlasím." ried se rozzářil jako sluníčko. "Skvěle!" Pak se otočil k chlapům a Willa najednou otupila bolest a tak se zase propadl do černoty.

Row, Riana, L'rass, Iris, Adéla a Riko už putovali skoro celý den. Row je omluvil z hodin, že je bere na malý průzkum a naučný výlet. Ředitel div nevyštěkl, když to zjistil, že ostatní učitelé s radostí svolili. Teď putovali po stopách a na každém rohu se zastavovali. Po chvilcce padl soumrak. Utábořili se. L'rass naštěstí měl nějaké to jídlo, které je posílilo. Pak rozbalili své spacáky a usnuli.

Will se zase s trhnutím a zasyčením probudil. Nad ním stíli tři chlapy a o něčem rozmloouvali. "Ten kluk musí zemřít. Předhodíme je našemu pánu. Will je mov mocný a pro nás smrtelně nebezpečný. rozprášil by nás jako meruňky. Zítra v noci ho předhodíme Vlkodlakovi. Bude rád." Will pevně semknul víčka a začal z hluboka dýchat. Najednou se kolem něj rozprostřel přímo spalující oheň. Lidé prchali a křičeli na ostatní. Ti tři chlapy ihned spálil. Ženy nechal uprchnout. Ostatní buď měli štěstí, nebo prostě ne. Will cítil, jak mu ubývají síly. Proto zburcoval Pegase a začal se měnit. Požár teď ustal a Will se proměnil v Pegase. Provazy se přetrhly a Will vyletěl pryč. Muži za ním křičeli a nadávali. Také zoufale řvali a plakali. Will se ale neohlížel a letěl dál. po chvilce uviděl malinký ohýnek a kolem šest postav. Ty běhali sem a tam a dívali se na tu spoušť. Will přistál opodál. Právě stál na mýtince obalený měsíčnním světle. Adéla klečela uprostřed a plakala. Naříkala a něco mumlala. Will se proměnil zpátky v chlapce a pomalu přistoupil k Adéle. Chytil ji za ramena a ona vajekla. Otočila se a málem se zhroutila. "Wille! Ty žiješ!" A objala ho a vlepila mu pusu na tvář. Pak se odtáhla a zrudla jako rajče. Will se usmál. "O tomhle vím už docela dlouho." A než stačila Adéla cokoli říct, Will ji k sobě přitisknul a políbil ji. Pod ní se málem podlomila kolena. Byla překvapená a zároveň šťastná jako nikdo jiný. Will to samé. A takhle zůstali tak dlouho, dokud se od sebe neodtáhli, aby nepopadli dech. Pak se vrátili do tábora. Kolem Willa se roznesli výkřiky a pak se na něj svalil celý tábor. Will sletěl do trávy a všichni na něj skákali a ječeli a radostně žvatlali. Objímali ho až do konce tohoto dne.

Konec 9. kapitoly

2. díl mé knihy dodělán!!!!!!!!

13. května 2012 v 15:18 | Michaela Fabianova |  Horganuv Ucen
TAK A MÁM TO HOTOVÉ! mŮJ DRUHÝ DÍL JE HOTOV A TEĎ JE NA ULOŽTO JAKO DOC! NAJDETE TO ZDE!

http://ulozto.cz/x9Yng3w/horganuv-ucen-2-doc

Až to budete mít přečtené, napište mi prosím do komentářů. Asi si mylsím, že se tam nějaké hrubky najdou. :) Přeji pěkné počtení!

Pán Moci - 8.kapitola

13. května 2012 v 12:08 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další díl. Tentokrát to bude docela normal až na pár věcí...

8.
Byla neděle a Will neměl co dělat. Kolem postele neměl nic až na červený sešit. Ten byl otevřený ale hřbetem byl nahoru. will si náhle na něco vzpomněl. Otevřel ho a přečetl si poslední zápis. Celý se rozzářil, ikdyž bylo poledne, Will věděl, kde ho hledat a pak co dělat dál. Zaklapl sešit, dal ho do jedné knihy, která byla docela ošuntělá a pak vyrazil ven z pokoje. Adéla byla bůhvíkde. Nechal ji tedy někde pobíhat po Akademii. cestou si vzal svůj plášť a luk s šípy a vyrazil ven. Náhle se zastavil a začal se plížit podél lesa. a právě v tom okamžiku se stali 3 věci najednou. Will zahlédl Rowa. Adéla na něj vybafla z křoví a on nadskočil. Pak je zahalil stín a oni se otočili a tam byl Wuzyr. Will se rozzářil a Adéla couvla. "Wuzyre! Co tady děláš?" Zeptal se celý šťastný Will. wuzyr se uklonil. "Slyšel jsem o posledních věcech, co se staly." sehnul svou obrovskou čelist k Willově rameni a ten odhrnul rukáv. "Takže je to pravda. Row si nevymýšlel. Hm..." Will při zaslechnutí jména svého učitele nastražil uši. "Ty víš, kde bydlí?" Wuzyr vydal něco jako smích. "Ano, vychoval mě už od vajíčka. ale jsem vázán slibem, že to nikomu neřeknu." Will sklonil hlavu. "Jak dlouho se ještě budu pokoušet ho špehovat, abych zjistil, kam chodí spát?" Wuzyr našpulil pysky. "Hodně dlouho. A z letu ho najdeš daleko lépe." Will se rozzářil jako sluníčko. "Díky Wuzyre!" A vlepil drakovi pusu. Pak se rychle odtáhl a začervenal se. "Jejda, promiň." Wuzyr se usmál. "Wille, jsi první, kdo mi dal pusu jako šťastně a dobrovolně. Většinou si to místní děti, kteří vědí o mé existenci, dávají jako úkol. Je to strašné. Ale ty jsi mě zase rozzářil." Will se zasmál. "Hlavně, aby se z tebe nestal domácí mazlíček!" Wuzyr se zasmál. "no t omi ani neříkej." Will kousek ustoupil a jeho tělo potom obalili černé plameny. Wuzyr znehybněl a zadíval se na Willa, který se teď začal měnit. Plameny jeho tělo olizovali a dávali tomu tvar. Potom k nebi vystřelil plamen, který vypadal jako pegas a Will tam teď stál jako Pegas s rohem na čele. Rozklusal se a začal mávat křídly. Potom se vznesl. Will mával křídli stále intezivněji a rychleji. Za chvilku z něj byla jen šmouha. Pak se přiblížil k zemi a přistál. Sice zakopnul a málem si narazil čumák, ale stejně se mu to líbilo. Najednou zjistil, že se nemůže s přáteli domluvit. Podíval se na Adélu a najednou slšel její myšlenky.
Ach, i v téhle podobě je krásný. Ale mám ho radši, když je klukem. Tohle mi trochu bere mysl a dává mi to do složky "nepochopené" Ale ne! Wille!!!!!
Will překvapeně zamrkal. To přece nemohl. Znovu se jí zadíval do očí.
"Moc se omlouvám, já nevěděl, že tohle umím, jinak bych do tvé mysli takhle nevpadnul. Promiň..."
"Neomlouvej se za to. aspoň je to venku. Ano, moje myšlenky ti prozradili, že tě miluji. Ale nevím jak..."
"Dál se nedostaneš a odpověď dostaneš, až bude tento úkol za mnou."
Will roztáhl křídla a vzlétl. Adéla se cítila hrozně, ale malinká naděje v ní vzplála a ona ji musela živit, jinak to vzdá. Odpověď dostane, až se vrátí. A tak tam čekala s Wuzyrem a oba si povídali o různých věcech. Asi po hodině Adéla usnula a Wuzyr ji schoval pod své křídlo...

Will letěl a přemýšlel nad posledními chvílemi. Pak najendou uviděl Rowa, jak si jde po cestě a ihned uhnul. Nechtěl, aby ho jeho stín prozradil. Stále ho měl pod dohledem, dokavaď Row najednou nezmizel. Will najednou ucítil, jak ho něco vcucává a potom uviděl malou chatku s verandou před vchodem. Na ní byli dvě židle ze dřeva a za domem byla stáj tak pro dva, tři koně s malým býběhem. Z komínku se kouřilo. Will přistál kousek od chatky. Pomalu se blížil a naslouchal. Row vešel do chatky. Will se začal proměňovat zpět v čtrnáctiletého chlapce. Tohle se vymykalo všem jeho představám. Už to byl zase ten malý klučina s hnědou a neupravenou čupřinou na hlavě s veselýma, hnědýma očima. Pomalu se plazil ve stínech. díval se na zem, aby nezavadil o nějaký klacek, protože to by ho prozradilo. Pomalu a tiše odstraňoval nebezpečně hlučné věci z cesty. Občas střelil pohledem na dveře. Nic se nedělo. Pak se za ním ozval hlas a on strnul. "Zlepšil ses. Dokud si nepřeletěl tu neviditelnou hradbu, tak jsem o tobě nevěděl, ale hradba mi poví o každém, kdo sem vejde, nebo odejde. Gratuluji, našel jsi můj domov." Will polknul a otočil se. Tam stál Row a ani zdaleka se netvářil naštvaně, nebo hůř, rozzuřeně. Byl veselý a celkem i dojatý. Will se usmál. "Takže vy na mě nemáte vztek?"
"Ne, ale musíš mi slíbit, že o tomhle místě nikomu neřekneš. Adéle možná, ale nikomu jinýmu. Je ti to jasný!?" Teď vypadal smrtelně vážně. Will přikývl. "Slbuji, že o tomto místě nikomu kromě Adély neřeknu." Row přikývl. Docela se mu ulevilo. Naznačil rukou, aby ho Will následoval a ten s radostí šel. Sedl si na verandu. Row se posadil na druhou stranu a nalil každému studený čaj. Will na povděk přikývl. Sice bylo září, ale slunce jako by nechtělo ubýt na síle. Při cestě se Will pořádně spotil. Will vypil čaj až do dna. Row si jen usrkl. Položil ho na malý kulatý stolek. Podíval se Willovi do očí. Will znérvozněl a teď to bylo vidět. Voda, vzduch, oheň i země se zbláznili. Vzduch si pohrával s Willovými vlasy. Oheň ho obaloval malými dráčky. Země se plazila kolem židle všelijak ji zdobyla. Voda, ta dělala za Willem různé přemety a prostě si hrála. Pak se z ní vytvořil Gryf a Willovi se uklonil. Ten jemu také. Gryf vyskočil a Willa celého polil. Všechny živli se zase zpátky usadili. Row jen překvapeně civěl. Pak si něco zabručel pod vousy. Will občas zaslechl něco jako "Je mocnější než si myslím." nebo "Musí se toho více..." Pak si všiml, že se Will na něj dívá a řekl. "Wille, tvoje schopnosti jsou mocné a když se ti nad nimi kontrola vymkne, může to skončit katastrofálně. Můžeš ovládat moře i tornáda, ale hlavně si dávej pozor na oheň. Ten může spůsobit strašné škody. Země zas až tak nebezpečná není, ale škody nadělat může." Pak se nadechl a udělal úšklebek. "Musím tě s mými přáteli naučit, jak je ovládat. Ano, jejich vzpomínky a zkušenosti máš, ale tvoje moc je malá a chce se vyřádit. A tomu musíme zabránit. Zítra po vyučování tě budu čekat u lesa. Vezmi radši s sebou Adélu, Iris a Rika. Stejně jim to všechno vyžvaníš." A zasmál se. "Že mám pravdu?" Will přikývl. "Až na toto místo že?" Row přikývl. Pak si ještě chvilku povídali a když Willovi zakručeloo v břiše, Row se postavil. "Vidím, že ti vyhládlo." Řekl a Will vstal. "Pojďme se tedy najíst." Will se usmál. Zapíchl oči do země a za chvilku se kolem něj rozpohybovali černě, ohnivé plameny. Spíše plamení draci a Fénixové. za chvilku tam stál Will ve sevém druhém já. Přišel k Rowovi a podíval se na něj.
"Nasednni na mě. Budeme tam za pár minut. Já být tebou dám na mě sedlo. Jen pro případ, že by jsem letěl moc rychle." Row přikývl a odběhl do stáje. Za chvilku se vrátil se zlatým sedlem a uzdečkou. Will vyvalil oči.
"Kde si k němu přišel?"
"Od jednoho Kentaura. Protože jsme mu zachránil život, dali mi tuto jezdeckou soupravu."
Will z té krásy nemohl spustit oči. Row mu to dal na hřbet a Will cítil, jak do něj stoupá energie. Pak uzdečka. Ta udělala to, že se Willovi rozzářil Roh. Uzdečka párkrát zablikala na znamení a pak začala zářit. Row se usmál a pak na Willa nasedl. Ten se rozeběhl a pak vzlétl. Letěl docela rychle, ale Rowovi to nevadilo. Jen kulil oči na ty obrovská křídla. Měli asi tak 5o stop na délku a šířka mohla být tak 3o. Po chvilce přistáli, Row ho spěšně odsedlal a sedlo i uzdečka zmizeli. Will se přeměnil zpátky. Wuzyr tam ležel a jedno křídlo měl natažené tak, jako by někoho chránil. Wuzyr zvedl svou hlavu a potom křídlo. Tam ležela Adéla a spala. Will k ní přistoupil dal jí ruku na rameno. Adéla seboou trhla. Otevřela oči a pohlédla do Willovi usměvavé tváře. Taky se usmála. Will jí nabídl pomoc a ona přikývla. Potom se společně vydali na oběd.

Pondělí bylo slunné, až na pár přeháněk. Will měl teď hodinu ježdění. Iris a Riko přijeli ráno. Will je pozdravil a pak odběhl do stájí. Tam byl Row a právě promlouval s jednou bílou klisnou. Otočil se a usmál se. "Tak jsi tady. Pojď, chci ti někoho představit." Will přikývl a šel těsně za Rowem. Po chvilince se zastavili před boxem, kkde trůnil krásný, černý hřebec, s protáhlou bílou lysinou a na předních nohou měl krátké, bílé ponožky. Byl celkem ušlechtilí. Row přikývl. "Tohle je Rumby. Bude to tvůj kůň a ty se o něj budeš starat. Každé ráno k němu budeš chodit a dávat mu oves a vodu. Odpoledne uděláš to samé a večer taky, a + k tomu mu vyčistíš box. Když budeme mít hodinu ježdění, přijdeš normálně a osedláš ho a samozřejmě vyčistíš. Když právě ten den hodinu mít nebudeme, tak na nněj nasedneš a pojedeš s ním trénovat. Je ti to jasné?"
"Ano, Rowe."
"Tak dobře. Můžeš začít." Will přistoupil do boxu. Díval se koni do očí a jako by tam vyčetl zprávu. Neboj, já tě nekousnu. Will se usmál. Pak se otočil za Rowem. "Myslím, že jste mi zapomněl něco říct." Row na něj nechápavě pohlédl. Will protočil panenky. "Nemá nějaké heslo náhodou?"
"Ne, ale tvůj pach je heslo samo." Will přikývl. Přistoupil k hřebci a začal s prací. Row zatím odešel do protějšího boxu. Tam stál krásný ryzák. Byl úplně čistý. Žádná lysinka či ponožky neměl. Will pokrčil rameny, ale pak přečetl na nástěnce.
Toto je Eso,
trojnásobný vítěz v honu na lišku atd...
Tento kůň patří Rowovi, místnímu učiteli.
Je AGRESIVNÍ!!!!!
Will pozvedl jedno obočí, ale pak se radši zase věnoval svým povinostem.
První hodina uběhla celkem dobře. Rumby byl jako beránek a Eso taky. Will sice na koni nkdy neseděl, ale zato znal aspoň základy. Většinou právě z knížek a tohle cvičení bylo celkem stejné, až na pár maličkostí, ale to bylo nepodstatné. Potom Will odběhl na oběd.
Iris, Riko a Adéla už seděli u jednoho stolu a drželi jedno místo pro Willa. Ten tam přiběhl, div nevylil džud, který měl sebou. Posadil se a Iris se na něj zadívala. "Tak co jsi dělal o víkendu? Určitě byla nuda." Will se zasmál.
"Jestli mému vyprávění budeš říkat nuda, tak já jsem nepovedený sliz..." A začal vyprávět, co vše se událo. Adéla párkrát vyprskla smíchy. Iris málem omdlela, když slyšela, že byl Will na smrtelné postely a Riko jen nevěřícně vrtěl halvou. Will se pak rozhlédl a vyhrnul si rukáv. Iris to už nevydržela a zhroutila se. Rikovi spadla její hlava na jeho rmaeno a on překvapeně zamrkal. Will si to pak rychle zase schoval, když kolem procházel ředitel. Odnesli táci zpět a pak šli každý svou cestou. Iris se už probrala a teď spěchala na obranu proti černé magii. Riko, ten pelášil na lukostřelbu a Adéla, ta šla na hodinu přeměňování. Will vystřelil ven z hradu, protože měl hodinu plížení. Právě vcházel do lesa, když něco za ním zařvalo a Will se stačil jen tak tak sehnout před šípem, který mu prosvištěl nad hlavou. Will se rychle podíval a uviděl elfku. Byla krásná. Měla havraní vlasy a smaragdově zelené oči. Měla na sobě zelený oděv a na zádech měla toulec s šípy. Za opaskem jí vysel meč a dýky. Elfka rychle odložila luk a přiběhla k čumícímu Willovi. Elfka se tvářila ustaraně. "Ty sji Will? No tak mluv!" Will jen přikývl. Najednou se z porostu vytlačil ještě jeden elf. Ten měl krátké, taky černé vlasy. Usmál se. "Asi na tebe nějak moc vyjela co? Já jsme L'rass a tadyto je Riana. Přišli jsme tě vyhledat, protože nám dali zvědi informace." Najednou z porostu vyšel Row. "Riano, co tady vy dva vyvádíte?" Will jen civěl a šlehal pohledem z L'rasse na Rianu a zase zpět. Najednou ucítil bodavou bolest ve spánku a ucítil, jak se z něj řine krev. Pak - pak už neviděl nic. L'rass k němu přiskočil a svým tělem ho chránil. Riana nastavila luk a Row vytáhl dýky. A najendou se z porostu vyřítila jen šmouha, která sebrala Willa a byla pryč...

Konec 8. kapitoly

A ty, kteří stojí za zmínku.

12. května 2012 v 21:11 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Berte na vědomí, že tohle pro mě není každodenní chleba. Ano, sice tuu mám již hodně skvělých blogů, kteří si získali moji náklonnost, ale já jen tak ze srandy neříkám. Jé! To je hezké! A nebo To je ale dojemné! Berte proto prosím na vědomí, že b vás to nudit nemělo.

Máme tu další dvě super spisovatelky, které píšou povídku od Hraničářův učeň. o je prosím moje nejmilejší kniha. Tyto dvě zábavné holky najdete zde:
Tak se tam jukněte!

Miška

Pán Moci - 7.kapitola

12. května 2012 v 12:22 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a máme tu další kapitolku. Mylsím, že do ní narvu to, jestli Will přežije a pravou podstatu ředitele a Quera. Tak prosím!

7.
Stál v lese. Ach to byl zase ten stříbrnýý les. Najednou uviděl Pegase a srdce mu nějak zrychleně bušilo. Stěží dýchal a cítil jak slábne. "Co...co se to se mnou děje?" Pegas se sklonil a promluvil. "Umíráš. Ředitel ti dal jed. Quer se tě snažil zachránit, ale dal špatný protijed. Přátelé stojí kolem tebe a pláčou. Dokonce i Row a Quer. Slyšels někdy o druhém já?" Will přikývl, ale nevěděl, proč to sem bere. "Já jsem tvoje druhé já. Tvůj život. Dám ti svůj život. Budeš žít tak dlouho, dokud tě někdo nezabije. Nelekni se, až zjistíš, že se ve mne můžeš proměnit. Ale nikdy jsem to nedělal. Pokud selžu tak. Tak zemřeš." Willovi se zatočila hlava. Umřít a v tak mladém věku?...

Adéla stála u jeho postele a společně s Rowem, Querem, léčitelkou a spoustě dalších plakali. Cítila, jak pomalu jeho svíčka života shasíná, ale stále dýchal. Ředitel se tu ale neobjevil. Tentokrát vše Adéle došlo. Ale nechtěla na to myslet. Teď chtěla myslet na ty zatraceně krátké chvíle prožité s Willem...
Row na tom nebyl o moc lépe. Vzpomínal na první vaření, na to, jak probudil chlapcovy smysli a tak dále. Najednou začalo Willovo tělo zářit. Row a ostatní překvapeně zamrkali. Byli zmatení, až na Adélu, která radostně zavýskla a začala tančit...

Will překvapeně mrkal, protože nemohl uvěřit tomu, že do něj Pegasovo tělo proniká. Cítil, jak nabývá nekonečné síly. Cítil se skvěle. Ten Pegas mu dal svůj život, aby Will pokračoval. Pak začal cítit, jak se mu na rameni spaluje kůže. Vykřikl a chytil se tam. Do očí mu vhrkli slzy. Zlomil se v pase a překonával tu otupující bolest. Pak se vrátil zpět do svého těla...

Row málem nadskočil, když s sebou Will trhnul a chraptivě trhavě se nadechnul. Adéla stále tančila, skákala a výskala. Nikdo její počínání nechápal. Dokonce ani Row ne. Pak se z Willového ramene začalo kouřit a začal se tam objevovat něco, co způsobila spálená kůže. Adéla strhla všechny z jejího dosahu a podívala se na Willovo rmaeno. Začal se tam objevovat okřídlený kůň s rohem na čele. Adéle poklesla čelist. "Pane bože. To snad není možné. Opravdu ho má on? On... on je." Dál se nedostala. Otočila se. Podívala se do všech přítomných tváří. "Slyšeli jste někdy o svém druhém já? A víte, že i druhé já mají krále. Will je jejich král. Tedy jeho druhé já." Rowovi poklesla čelist. Samozřejmě že už slyšel o druhém já. Sám ho sice ještě nenašel, ale to mu bylo celkem jedno. Ale král byl okřídlený jednorožec. A jestli ho má opravdu Will, tak se Věštba opravdů plní. Row, Adéla a Quer se poklonili Willovi, který pomalu otvíral oči...

Will překvapeně zamrkal, když uviděl, jak se Row, Adéla a Quer sklánějí, ale prvního, koho objal, byl Quer. Ten překvapeně zamrkal a Adéla měla v hlavě poplach a matek. Will se usmál na dost vyjeveného Quera. "Děkuji, že si za mnou přišel a nalil mi ten protijed, ikdyž to byl ten špatný." Pak se obrátil k Rowovi a také ho objal. "Díky, že si za mnou přišel a ještě více ti děkuji za všechno, co jsi pro mne udělal." Pak se obrátil k Adéle, která měla na tváři tak nechápavý výraz, jaký kdy existoval. Usmál se a pevně ji objal. "A tobě díky za to, že si tam se mnou zůstala ikdyž jsem byl v bezvěědomí. A příště své počínání všem vysvětli." Adéla se jemně začervenala. Pak se obrátil k lékařce a uklonil se. "Děkuji, za to, že jste mi tolikrát zachránila život a potom řekla mým přátelům pravdu. To by udělalo opravdu málo lidí." Lékařka se ještě víc rozplakala a pak ji i Will objal. Lékařka se usmála. Objala ho také. Potom se obrátil k ostatním a zvážněl. "Máme tu nepřítele. není to Quer, o něm jsme se mýlili. Byl to náš ředitel. Sehrál na nás boudu. Budeme ho muset nějak z tohoto místa vykopat." Row se zasmál. "Hele, to počká. Teď pojďte oslavovat!"
"POČKAT!" Zaburácel Will. Všichni se jako jeden zastavili. Will si vyhrnul rukáv a ukázal jim vyrytého okřídleného pegase s korunou na hlavě. 4erná hříva kolem něj poletovala a on stál na zadních. Jeho stavba těla byla dokonalá. Will odhadoval, že kdyby se do něj přeměnil, tak by asi dokázal kouzla, která by ho jinak zabila. Will se na něj dlouze zadíval a pak se stalo něco nečekaného. Will skočil z okna a přistál hladce na trávníku. Ředitel vyběhl z budovy a dlouze vykřikl. Kolem Willa se začali motat temně černé plameny. Za chvíli tam stál majestátný pegas s rohem na čele. Ředitel bleskem uhnul, aby se vyhnul Willově kopytu, které letělo přímo na ředitele. Ten vyjekl a utekl pryč. Ve dveřích se otočil. "Však já tě jednou dostanu! a budeš litovat dne, kdy jsme tě přijal!" A utekl. Will se vzpjal a řehtal. statní stály přede dveřmi a s úžasem se na něj dívali. Will k nim přiběhl a pak začal skákat a pohazovat hlavou jak jen to šlo. Jednou zakopl a málem se natáhl. Všichni se smály a osud jim nechal čas vydechnout, protože tohle pak dlouho neuslyší...

Konec 7. kapitoly.

Další dojemná písatelka!

11. května 2012 v 19:30 | Michaela Fabianova |  Ostatní
Tak a máme tu dojemnou písatelku povídek z její hlavy. Sama musím říct, že je to opravdu skvělá autorka. Sama přiznávám, že jsem brečela, když jsem četla její povídky. Najdete ji zde:
Moc vás prosím, podívejte se na ni a pošlete tuto zprávu dál! Zaslouží si to :)
Miška

Pán Moci - 6. kapitola

11. května 2012 v 19:24 | Michaela Fabianova |  Povídky - Pán Moci
Tak a je tu další kapitolka. Tentokrát se bude jednat o ovládání živlů a vzpomínek. Willovi se to začíná vymykat z rukou. Adéla a Anežka se stanou dobrými kamarádkami a Rowovo tajemství se už hlásí o slovo... Pěkné počtení.

6.
Will se probudil s bolestí v hlavě. Vzpomněl si, že Riko nechal otevřené okno. V Akademii měli pokoje. Byli po dvou postelích, stole, počítači, televizy a také regáli na oblečení. Will se posadil. Byl s Rikem v pokoji a Adéla s Anežkou byli taky spolu. Will pocítil, že se mezi nimi tvoří kamarádské pouto. Vzal si hygienu a vlezl do další malý místnůsky, která byla hned vedle, ale stále patřila Rikovi a Willovi. Will tam vlezl a začal si čistit zuby, když tu najednou z kohoutku vytryskla voda a pocákala Willa. Ten pustil kartáček, vyplivl zubní pastua otřel si oči. Podíval se na vodu a ta jakoby se zchechtala. Will ihned začal myslet na Rowa - a voda zmizela. Will si oddychl. Utřel se, svlékl ze sebe teď už nasáklé pyžamo a hodil ho do koše na prádlo, které pak každý večer odnášel do prádelny. Will vyšel z koupelny ještě s mokrými vlasy. Byl strašně rád, že je sobota. Mamka musela jet na měsíc do Afriky, protože v nemocnici teď měli rušno a mamka požádala o svolení na to, aby mohla jet do Afriky. Včera večer mu zavolala. Will na to už byl zvyklí. Ale byl teď štěstím bez sebe, když se to dozvěděl. Ne, že by se domů netěšil, ale tady toho bylo tolik na prozkoumání. A hlavně si chtěl procvičit lukostřelbu a plížení. Toho sakra bavilo, hlavně když mohl špehovat svého učitele, ale pak vždy udělal nějakou chybu a učitel ho načapal. Nic moc toho nezjistil. Row byl uzavřený chlapík. Profesor Quer mu lezl na nervy. Stále stál někde poblíž a vyloženě na Willa civěl. Ten jejich ředitel byla snad tragédie Akademie. Myslel jen na sebe a když nějaký žák potřeboval pomoc, odbyl ho jako nějakou mouchu. Když ho Will potkal, všiml si, že se ředitelovi v očích varovně zablýsklo, jako by chtěl říct. Neudělej nějakou lumpárnu, nebo si to užiju! To Willa celkem znepokojilo, ale radši to nechal plavat. Teď ale musel seběhnout dolů schody. Riko včera večer odjel. Willa tam nechal. Ten si četl svoji oblíbenou knihu Hraničářův učeň Nevěděl proč, ale jeho jméno a jméno toho hrdiny ho spojovalo, ale to nebylo jediné. Sice v té knize bylo Willovi 15, ale jemu bylo 14. Ale právě teď byli v podobné situaci. Oba dva se přiučovali jiným věcem, měli podobné nabubřelé učitele, kteří nenávidí zkoumavé pohledy. Ale Will miloval jednu spojenost - lukostřelbu a plížení. V tom podctatně nevynikal tak, jako Will. Ale jemu to nevadilo, ale občas měl pocit, jakoby ten druhý Will existoval. Jako by si to ten autor nevymýšlel, nebo prostě jen nevědomky psal osud onoho chlapce. Will nic nechápal. Proč má stejné jméno jako ten druhý Will? Najednou tam narazil na jeednu docela prdlou větu. Will se začal řehtat na celé kolo a najednou si všiml, že se text mění. Will překvapeně zamrkal, ale písmena se doopravdy pohybovali. Will si přečetl vytvořenou větu - Až se Věštba naplní, tvůj osud se zakalí. To Willa dostatečně probralo. Vystřelil do jídelny, aby se rychle nasnídal. Dnešek možná bude nudný, ale ne pro Willa. Ten si už něco naplánoval. Samozřejmě neměl deníček jako holky, ale pro změnu měl plánovací sešit. Udělal si pár bodů, které dneska udělá. Je to jeho první zápis, protože mu ho mamka koupila, aby si do toho napsal rozhvrhy hodin. Willovi tam ale nějaké to místo zbylo, tak si zavedl Plánovač. Dneska si tam zapsal pár bodů.
- sledovat Rowa (možná zjistím, kde bydlí)
- Pokud si ho všimne, nevycházet z úkrytu a pokradmu zdrhnout.
- Vrátit se na oběd
- Pokusit se o to znovu a pokud uspěji, tak si s ním promluvím
- Potom...
Dál se Will nedostal, protože ucítil ve svých zádech pohled. Ale neotočil se. Radši se nechat zžírat zvědavostí, než naznačit přihlížícímu, že si ho všiml. Will pomalu sešit zaklapl a vrátil ho do police (abych pravdu řekla, schoval ho do tenké knihy.) Pak si sedl a po chvilce se proti němu sedla Adéla. Will na ni pohlédl. "Ahoj. Co potřebuješ?" Adéla se na něj zkoumavě podívala. Ona sama nevěděla, proč za ním šla, ale cítila, že Will bude mít problémy. "Wille, jestli něco kuješ, tak s tím ihned přestaň. Budeš mít problémy s Querelem a to já nechci. Ale jestli - ÁÁÁÁ" Adéla vykřikla, protože jí ruce svázali šlahouny tak pevně, že jí div neodpadli. Will ihned přestal myslet na Querela. To je špatný, hodně špatný. "O-Omlouvám se. Nesmím na nikoho myslet, jinak se pak stává tohle." A ukázal na Adélini pohmožděné ruce. Opatrně je vzal do svých a pak se kolem nich utvořil příjemně chladný větřík. Pak větřík obalil pohmožděné zápěstí a začal je léčit. K tomu se přidala voda. Adéla měla vytřeštěné oči. Nevěděla, kam se dřív dívat. Cítila, jak bolest ustupuje, jak jí nahrazuje energie a radost. Po chvilce Will kouzlo odvolal a málem se zhroutil. "Wille!" Vyjekla Adéla a včas ho chytila. Položila ho na postel. Will jen stěží držel vědomí. Zachraptěl. "Adélo. Asi teď nebudu moct být dlouho při vědomí a tak tě požádám, abys se trochu poohlédla po Rowovi. Děkuji." A pak omdlel. Adéla u něj ještě dloouho byla, hladila ho po vlasech a studovala jeho tvář a ruce. Byli čisté a měli dost vypracované svaly. Will měl rozčepýřené vlasy. Sice je neměl dlouhé, ale zato to měl fakt dost rozcuchané, ale Adéle se to líbilo. Její krátké vlasy jí občas spadli do obličeje a tak je odfoukla. Po chvilce si všimla blížících se kroků a rychle se schovala do skříně. Po chvilce sem vešel Querel. Všiml si Willa, jak leží na posteli a stěží dýchá. Quarel přistoupil blíž a něco mu nalil do úst. Will se zakuckal, ale neprobudil se. Quarel lahvičku rychle schoval, potom si všiml zvuku ve skříni. Otočil se a Adéla zatajila dech...

Row právě byl v koupelně, když mu přímo do tváře vystříkla voda. Row byl mokrý, ale tomu nedával nějakou pozornost. Převlékl se a vyšel se nasnídat. Právě vcházel do budovi, když uviděl, jak se Will vrací do svého pokoje. Row jen přikývl a šel se nasnídat. Měl hald jako vlk. až se nasnídá a promluví si s profesory, navštíví Willa. Ale teď už skoro běžel, jaký měl hlad. Usmál se při vzpomínce na lahodnou slaninu a... Najendou se málem zhroutil. Věděl co to znamená. Will se příliš visílil. asi trénoval svoje nové schopnosti. Row pokrčil rameny a šel dál...

Quer odešel, když přišel ředitel. Teď se podíval do Willovi bledé tváře a rychle mu tam vylil strašně zapáchající tekutinu. Will se uase zakuckal a potom usnul. Ředitel uděla na své tváří ustaranou masku a pak vyšel spokojeně ven. Adéla ihned vypadla ze skříně a popadla Willa do náručí. Odnesla ho do ošetřovny. Tam právě lékařka byla a uklízela, když si všimla Adéli, jak nese Willovo tělo. Ihned přiskočila. "Co se stalo?"
"Quer ho otrávil a ředitel mu dal protilátku. Možná, ale jde to s ním od deseti k pěti. teď není čas na vysvětlování!" Lékařka přikývla a Adéla ho položila na lůžko. Lékařka mu otevřela pusu a čichla si k ní. "Ne... Adélo. Will umírá." Adéle se zastavilo srdce. Zalapala po dechu. Právě do vnitř vpadl Row a ihned přiskočil k Willovi. "Otrávili ho." Vyškytla ze sebe vzlykající Adéla. Pak se zhroutila...

Konec 6. kapitoly

Tady chci přidat video. Asi se vám bude líbit.